Tatínek a moře

Pokud si přečtete text na zadní straně přebalu, zjistíte, že se jedná o poslední knihu, kterou Tove Jansson o mumincích napsala a že je jiná, než ty předchozí. Jelikož už ji mám přečtenou, nezbývá mi, než toto tvrzení potvrdit. Bohužel.

Příběh se začne odlišovat od ostatních hned od začátku - zatímco v předchozích dílech na mě tatínek působil sympaticky, tady mi připadal jako menší despota. Byl věčně nespokojený, panovačný a především netušil, po čem doopravdy toužil. To všechno se odrazilo na jeho chování vůči rodině - nebylo vůbec příjemné číst o tom, jak všem poroučel, jak se za každou cenu snažil být ochráncem rodiny a jak muselo být vždycky po jeho.
Doufala jsem, že se to zlepší, až celá rodina dopluje na ostrov s majákem, který malá Mia kvůli miniaturnímu zakreslení na mapě trefně označila jako "mušinec", ale bohužel. Zasmušilá nálada, jež v rodině panovala, přetrvávala (až na pár výjimek) po celý příběh. Také se tu každý kromě malé Mii neustále probíral svými neveselými pocity z neobvyklých nastalých situací a především z nového domova.

Podnětů k přemýšlení tu je přehršel, ale mám-li být upřímná, u některých si nejsem jistá, zda jsem je správně rozklíčovala. A tím spíš jsem přesvědčená o tom, že muminci jsou čtivem pro starší čtenáře. Nedokážu si např. vůbec představit, že by nějaké dítě přišlo na důvod tatínkovy rozmrzelosti či rybářova podivného chování.
Po přečtení celé knihy se mi některé věci, jež jsem v průběhu příběhu nechápala, sice vyjasnily, ale i tak osmý a zároveň předposlední díl považuji za nejslabší a de facto i nejvíce deprimující z celé série. Nechci tím říct, že není dobrý - autorka nám stejně jako obvykle nabídla spoustu neotřelých myšlenek, nicméně chyběla tu ona hravost a lehkost, které prokvétaly všemi předchozími díly a které jsem si velmi zamilovala. Škoda.

Další muminkovské čtení, odehrávající se tentokrát ve zcela jiném prostředí, než je u muminků obvyklé. V příběhu vystupují jen čtyři známé postavičky - tatínek, maminka, muminek a malá Mia, z nichž jedině malá Mia si udržela svůj charakter, jak ho známe již z předchozích dílů, na ostatní zřejmě nějak působila skličující atmosféra drsného ostrova... Kniha je opravdu jiná. Vlastně všechno, co jsem nacházela v předchozích dílech a proč muminky tak ráda čtu, v tomto příběhu hledám jen těžko... Pokud očekáváte krásně vykreslené prostředí nehostinné severské krajiny, melancholické úvahy, ponuré myšlenky, poetičnost, zklamaní nebudete, ale... Jako celek to špatné není, jen prostě Jiné. Moje pocity z knihy jsou asi nejvíc v souladu s hodnocením Witika.

"Když se někdo zlobí, tak ať se zlobí," prohlásila malá Mia a oloupala si bramboru zuby. "Občas se člověk zlobit musí, každý drobek má právo se naštvat. On se ale zlobí špatně, nic ze sebe nevysoptí, on do sebe všecko nasává."
"Milé dítě," řekla maminka. "Tatínek sám ví nejlíp, co chce."
"To si nemyslím," opáčila malá Mia bezelstně. "Neví vůbec nic. Vy víte?"
"Ani moc ne," připustila maminka.

Práce se nesmí odkládat, když je do ní chuť. ;-)

Skandinávská literatura je prostě jiná, ale z téhle knížky jsem v rozpacích. Pohádky o muminech mám moc ráda, ale tady se nedostavil pocit pohody. Z knížky pociťuji spíš neklid a úzkost. Mám pocit, že za příběhem je něco víc, možná nějaká metafora, co mi uniká, nějaká autorčina náročná životní etapa, mám pocit, že mi chybí souvislosti.

Kedysi v 70 rokoch vyšli 3 knihy: Povodeň u muminovcov, Blíží sa kométa a Čarodejníkov klobúk. To boli top 3 knihy čo sa týka príbehov o muminovskej rodine. Tieto som prečítal ako malý a teraz aj môjmu 10 ročnému synovi a ten ich hltal s nadšením. Pri Oteckovi a more sme sa zastavili a knihu nedočítali - pre detského diváka je to príliš roztahané bez nejakého silnejšieho deja so spústou úvah ktorým deti nemôžu úplne rozumieť. Ako dielo je to určite vydarený kus len nie pre deti. Knihu som dočítal sám.

Tatínek a moře je zcela jiné, než jak známe ostatní příběhy o mumincích. Hlavním aktérem je právě tatínek, jak už napovídá název knihy. Je to dobrodružné, napínavé a veselé. Nenachází se tu sice celé údolí, jak ho známe, se všemi tvorečky a kamarády, ale to nevadí. Potěší stejně, jako jiné příběhy.

Příběhy o mumincích jsem měl v dětství moc rád, některé jsem četl i opakovaně, tento však až jako dospělý, synovi před spaním. A mám velmi rozpolcené dojmy. Na jednu stranu krásná, seversky drsná ostrovní atmosféra s hukotem větru a vlnobitím vln do chudých skalnatých břehů a majákem, který nelze rozsvítit, na druhou stranu příliš mnoho nedořečeností a záhad, které zůstaly jen vysloveny, ale nevyřešeny. Kdo je strážcem majáku, je víceméně patrné od začátku, ale ani tak v závěru nevíme o moc víc než na první stránce. Jako by kniha nevěděla, komu chce být určena. Spousta nápadů a motivů jako by se na konci zapomněla složit do nějakého výsledného smyslu. Snad že není třeba všemu přicházet na kloub a stačí jen být? Že péče a starost o druhé je jedinou cestou ze samoty? Možná se tatínek v závěru naučí to, co umí podivínský rybář, a ten zas to, co umí tatínek? Níže uveřejněné komentáře se mi líbí, ale jejich vyznění se od sebe natolik liší, že mě to v mé rozpolcenosti jen utvrzuje. Tak opravdu nevím – jsem na tuto knihu už moc starý, nebo jsem k ní ještě nedospěl?

Miluji Mumínky - více v komentáři u autorky.
Při prvním čtení se mi vyprávění zdálo takové pochmurné, mrazivé, bolavé.
Ale při dalším a dalším čtení nacházím vždy něco nového.
Žít, to je starat se o druhé.

Jedna z knížek mého dětství. S Muminkem jsem začínala sama číst a teď, když už mám vlastní děti a po mnoha a mnoha letech se k nim vracím, abych jim je četla před spaním, nostalgie se mísí s údivem. Tatínek a moře je sice pohádka, ale pohádka zvláštní, neobvyklá a plná zásadních poselství. Není dobré, aby si jeden člen rodiny šel za každou cenu za svým snem. I když ho v tom budou ostatní láskyplně podporovat, rodinu to nakonec rozloží a její členy odcizí, protože jeden sen na celou rodinu je zkrátka málo. A tak si tatínek plní sen o ostrově, moři a majáku a nevidí, jak se mamince stýská po zahradě a muminním údolí, a ani jeden si pořádně nevšimnou, že se Muminek odstěhoval - dospěl a odešel z domu. Prožívá první lásku, o níž rodiče také nic neví. Obdivuje mořské koně, nádherné, efemérní bytosti, aby zjistil, že když je někdo krásný navenek, může být pěkně zlý a zákeřný uvnitř a zamilovanost končí žalem a bolestí. Jen škoda slabého překladu, reedice s pořádnou redakci by byla na místě.

To je opravdu pro děti? Jedna z nejfilosofičtějších a nejsociologičtějších knih, jaké jsem četl.

Dětské příběhy mají formovat duši dítěte, mají jim předat poselství lidstva. Duše člověka, který prožil dětství ve společnosti slečny Ferky, Muminka a Muminkovy maminky a Muminkova tatínka a Šňupálka a malé Mii a Kníkly a Pískly a hatifnatů a bambulů a dalších a dalších postaviček světa Tove Janssonové, má šanci prožít život s obdivem ke každému nádechu, ke každé chvilce, kdy je mu dovoleno prožívat skutečný život. Muminci nejsou prodchnuti dekadencí a rozkladem, jako je to u spousty nových příběhů pro děti. Muminci jsou tím, čím by mělo každé dítě chtít být. Tedy šťastným, trochu bláznivým dobrodruhem, který ví, že za každým rohem nečeká sedmihlavá saň, ale někdy i kafíčko a kamarádi a koláč právě vytažený z trouby a čerstvá tráva a slunko vysoko na obloze a láska, bože, láska ke všemu, co je živé, protože právě to živé, nečekané a nepředvídatelně živé, se na vás dokáže usmát a dát vám chuť usměv oplatit a pocítit sounáležitost, pocítit, že někam patříte, že patříte do něčí láskyplné náruče, kam se můžete zachrumlat a usnout.

Asi nejskutečnější z příběhů, které jsem o mumincích zatím četla.