Jizi komentáře u knih

Prozatím nejlepší kniha letošního roku.
Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít.
Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, aniž by muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde.
Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt.
Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.

5 02.10.2017

Krásně ilustrovaný komiks, který výborně přibližuje realitu, jež je podle reakcí v komentářích naštěstí pro postrevoluční generace natolik vzdálená, že nemají mladší čtenáři problém přirovnat Marzi k obrazům Satrapina Persepolisu.
Děj Marzi samozřejmě není tak dramatický jako zmiňovaný Persepolis jednoduše proto, že v osmdesátých letech ve východním Polsku byl nejdramatičtějším radioaktivní mrak z Černobylu a nedostatek potravinových a benzinových lístků (to díkybohu nepamatuju ani já).
Savoiaova kresba je kouzelná, detaily úžasné a každodenní dětský život na sídlišti jako stará rukavice, do které po letech vklouznete, a i když smrdí a je tak demodé, že byste ji nikdy znovu nenosili, překvapí vás, jak skvěle vám pořád sedí - jasně, že jsme se taky vozili ve výtahu, zvonili na sousedy a utíkali, hráli si na chodbě a záviděli těm, kdo měli někoho na západě a kdo nosil hezké věci, měl igelitku a tričko s Mickey Mousem. A první Barbíny? Ach...
Jedna hvězda navíc za to, že mám konečně komiks, na kterém se mi bude jednou velmi dobře vlastním dětem vysvětlovat, jak vypadal ten skutečný život za socíku. Protože tohle není daleký Írán, tady to bylo hodně podobné - jsou to i naše dějiny, nudné, fádní, hnědé, šedé, bez akce? Ano, přesně tak.

2 02.10.2017

Komentář obsahuje *SPOILERY*, kdo chce být překvapen, nebude číst dál.
@koka a @vilas1979 už napsali vše podstatné, tak jen stručně. Sedmikrásky jsou takové nudné, líné odpoledne u rybníka, kdy už dopředu víte, že si dáte buřta a pivo a největší vzrůšo budou představovat otravná hovada. Všechno je jasné od chvíle, kdy jste doma hodili do batohu ručník a opalovák, nic vás ten den nemůže překvapit. A děj knihy je stejný - od první nebo maximálně druhé kapitoly je naprosto jasné, kdo je vrah, což je - pochopitelně - asi největší slabina celé knihy. Předvídatelný, bezkrevný děj posunuje naprosto nezajímavým způsobem bez špetky akce nesmyslně početná plejáda nudných postav, které se pletou dohromady, ale protože je to celé takové umolousané, je vlastně asi jedno kdo, kdy, kde, s kým a za kolik. Vyšetřovatelé jsou navíc naprosto neschopní (no tak, to, jestli člověk spáchal střelnou zbraní sebevraždu je velice snadno k poznání a není nutné na to být Einstein z pitevny). Motivace postav je absurdní, tomu snad nemůže věřit ani autorka sama. K tomu je tu takový "hrc-prc ať to máme za sebou" konec, kde se všichni vzájemně postřílí a kdo na tom mejdanu zrovna není, ten zhebne jinak anebo se prostě vytratí ze scény, asi aby mohl vyskočit z krabice v nějakém dalším dílu? Fakt super. Ten si každopádně nechám ujít.
A závěrem ještě slovíčko k interpretaci: Petr Pochop má vcelku příjemný hlas, jen by si měl nechat od Ježíška nadělit atlas světa a trochu promrskat státy, nic jako "Írák" totiž neexistuje.

4 27.09.2017

V příbězích máme rádi dychotomii postav, rádi víme, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo černý a kdo bílý a komu máme fandit a koho naopak zatracovat. Síla románu J. P. spočívá především v tom, že zlá je tu jen a pouze nemoc, ona chyba a nedostatek organismu a dobrý, jen a výhradně dobrý, není nikdo. Mnohohlasý román svou formou umožňuje čtenáři cítit se postavám blíž a zároveň upírá hlas osobě, jež stojí v samotném oku hurikánu a kolem níž se celá kniha točí.
"Je to i můj život" je knihou, která klade před čtenáře celou řadu otázek - a čím víc se bude s postavami schopný identifikovat, tím hůř stravitelné pro něj budou. Kromě otázky prachobyčejné sourozenecké dynamiky a toho, zda a kdy je možné jedno dítě milovat víc než druhé (nebo třetí), jsou tu otázky etické, morální i všeobecně lidské. Má cenu se obětovat, když nevím, zda o mou oběť někdo stojí? Dokdy je to ještě boj o život dítěte a kdy už je to jen boj o vlastní zdravý rozum? Kdy ještě dělám něco pro druhé a kdy už jen pro sebe? A existují tyhle hranice vůbec? Je omluvitelné, že se soustředíme na to, co zrovna nejvíc hoří, když kolem plápolá i spousta menších, na první pohled ne tak závažných plamenů, které ale mohou být v důsledky mnohem žhavější? A co když je každá odpověď a každá volba špatná a správná cesta prostě není? I tak může vypadat život - můžete se rozkrájet a stejně to nebude stačit. Stejně to bude málo.
"Je to i můj život" je kniha o tom, že štěstí je křehké jako křídla motýla a nikdy netušíme, kdy o něj můžeme přijít. Je to kniha o tom, že když dojde na lámání chleba, klišé postulující, že nejdůležitější na světě je zdraví, přestává být klišé a stává se trumfem, jenž nakonec přebije všechno.
(Jen škoda nedokonalé redakce, které nezachytila a neopravila některé chyby - špatně přeložené fórky (cancer, blow job...), místy vyloženě nonsensové věty a tu a tam i do očí bijící kraviny (jako např. alley - ano, může to být i alej, ale v tomto případě je zcela evidentně řeč o postranní uličce atp.) a stejně nedokonalé jazykové korektury, která neopravila opakující se chyby v ji a jí. O tom ohavným přebalu ani nemluvě, za ten by grafik zasloužil pomazat marmeládou a vyválet v mraveništi.)

7 25.09.2017

Místní hodnocení stylem: pět hvězd všechno, co se dalo číst, čtyři, co se číst nedalo, tři na hraně s blbinou/tím, co jsem nedočetl a absolutní ignorování zbývajících tří (sic!) stupňů kvality zapříčinilo, že jsem strávila 14 nekonečných dni s touhle hovadinou. Lidi, buďte soudní, za jednu nebo dvě hvězdy si vás autor v noci s dranžírákem nenajde!
Tak.
Teď jsem si ulevila a pojďme ke knize.
Pokusím se, aby můj komentář nebyl delší, než ta úmorná, průhledná a ubíjející vykrádačka, kterou nám Vopěnka předložil.
Podotýkám, že prvních sto stran se mi líbilo a byla jsem opravdu zvědavá, jakou partii autor s rozdanými kartami rozehraje. Mé zklamání nemohlo být větší (a snad ani delší).
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem přemítala, pro koho je sakra psaná? Nebo je to jen nějaký autorův uslintaný výron? Pro dospělé je plná otravných, repetetivních motivů - vyměšování, jeho provozování, chuť ho provozovat, místa kde se provozuje a i ta, kde by se provozovat fakt nemělo. To zabírá v knize takový prostor, že se nevyhnutelně nabízí freudiánská otázka, zda si autor měl možnost jako malé dítě projít cele análním stádiem. Hovny totiž moje děti přestaly být fascinované mezi druhým a třetím rokem věku, M.V. to zjevně drží i přes padesátku. Anebo je to úlitba dětské zvídavosti? (A tati, prdí taky hadi?) Jenže tam, kde se na jedné straně řeší dětinské kraviny, máme na druhé přehršel silně erotických scén a to jak hetero, tak homo-sexu, jsou tu scény skupinového sexu (jak švédská, tak ruská trojka), scény masturbace i scény sexu násilného. Otevřeně se mluví o poluci, erotice a prostituci. Tak jako jasně, dnešní děti jsou vyspělejší, než jsme byli asi my, ale zase prr - odtud potud. Tenhle zásadní rozpor, který mi znemožňoval knihu číst, aniž bych nad ní musela nechápavě vrtět hlavou, podtrhuje extrémně protivný hlavní hrdina, kterému sekunduje plejáda extrémně protivných vedlejších postav. Hlavní postava, kopie starozákonního Josefa, je ubulené, sebelítostivé děcko, ze kterého vyroste ubulený, sebelítostivý a věčně nadržený borec, připravený kdykoliv zasunout (a)nebo se rozbrečet. Ty věčné klíny a slzy spolu s nekonečným omíláním toho, co se stalo a připomínání dávno mrtvých postav mi na konci už opravdu pily krev a dočíst tenhle "prastarý příběh z daleké budoucnosti" byl solidní očistec.
Vzít všeobecně známý příběh, naroubovat ho na hodně vachrlaté postapo kulisy a tvářit se, jak to není originální, to už chce pořádný koule. Je smutné, že někdo tak vzdělaný, jako je autor, neváhá dělat ze čtenářů pitomce a ještě si myslí, že mu to sežerou - tak třeba v komentářích jiných čtenářů už zmiňovaná plastová láhev (skutečný čas rozkladu: 100 let) a dochované oděvy (rozklad vlněné ponožky: 1,5 roku), které měly přežít magnetické bouře a dalších 800 (!!) let být v oběhu, jsou jen takový drobnůstky.
Návdavkem přidejme gramatické chyby (hlavně mně a mě - ale fuj!), fakt, že někdo příkazem opravil "Ata" na "ata", ale už se neobtěžoval zkontrolovat, jestli tímhle slovem nezačínají nějaké věty a sem tam stažená slova bez mezer.
Závěrem? Přečtěte si příběh o Josefovi v Egyptě a představte si ho v budoucnosti. Bude vás to stát míň času.

9 19.09.2017

Výkřik zoufalství nad tím, kam naše technikou prošpiclovaná společnost spěje, zabalený do thrillerového hávu. Zajímavé prostředí, napínavá zápletka, překvapivé rozuzlení, které vysvětlí opravdu velkou spoustu věcí, nad níž vám mohl v průběhu čtení viset otazník - vlastně vše, co by člověk mohl od podobného titulu čekat. Jen kdyby to nebylo tak příšerně, příšerně, příšerně ukecaný - chápu, že v současnosti převládá trend spíš mohutnějších knih, ale téhle by větší náklon a tím pádem i spád jen prospěl.
Chápu i samotný konec, rozumím, proč ho autor pojal, jak ho pojal, ale stejně jako v případě většiny předchozích stran, i tady by méně mohlo znamenat podstatně více a efekt, jenž by mohl mít, by mohl být o něco zásadnější.
Knihu jsem poslouchala v audioverzi v podání pánů Rímských, kteří z ní učinili lahůdku a jen kvůli nim zvažuji dokonce čtvrtou hvězdu, což v případě tohoto žánru nedělám v podstatě nikdy. (Ale ne, formálně 3, v duchu o půl víc, to by bylo nefér vůči jiným knihám.)

3 19.09.2017

Po grafické stránce úžasná záležitost s neskutečně hutnou atmosférou, scénář je ovšem příliš fragmentární a rozpadá se do neuchopitelných střípků. Argumentovat tím, že ani původní kniha není čtení na dobrou noc, není cesta - jsou zkrátka díla, která zle adaptovat a potom díla, u nichž si autor nevyhnutelně musí rozbít čumák, nicméně jeho bolest odnese čtenář, na něhož v tomto případě čeká sto padesát stran vizuálně nesmírně poutavé, leč stále, zmatenosti.

1 08.09.2017

Proč jsem my ženy tak silné a tak slabé zároveň?
Marie a Magdalény, příběh padlých světic, těch, které padly v hříchu a dokázaly povstat, těch, s nimiž si život - a milostná vzplanutí - nehezky pohrála, to vše na pozadí zlomových momentů našich dějin minulého století.
Je to čtení (nebo v mém případě poslech), u něhož se svírá srdce, postavy jsou tak živé, že máte chuť na hrdinky křičet a cloumat jimi, odvléct je, zabránit jim, poručit jim a zachránit je. A nakonec nezbude, než jen tajit dech a říkat si: ach ne, to ne, ale to ne.
Jen ten konec na mě byl moc zašmodrchaný, kdo že? Jak že? S kým že? To bylo skoro na vztahovýho pavouka.
Dodatek: Místy mi kniha připadala jako překlad a teď jsem se dočetla, že to skutečně překlad je. Autorka napsala "Marie" nejprve ve francouzštině a poté sama přeložila do češtiny. Tím se samozřejmě také vysvětluje jistá didaktičnost díla, kterou mu ale nevyčítám - příliš mnoho lidí zapomnělo, zapomíná anebo už si ani nemůže pamatovat. A jsou to právě dějiny, které nás mohou tolik naučit - jen musíme chtít poslouchat.

7 01.09.2017

Nakonec poměrně trpké zklamání, byť příběh byl rozehraný velice zajímavě, motivy slibovaly silný čtenářský zážitek a autorčin styl mě stejně jako v Dívce ve vlaku bavil. Jenže - zápletky se nakonec ukázaly průhledné jako vody Karibiku a motivace slabé jak kafe na benzínce. Nevím, zda za to může skutečně kniha samá nebo drastické škrtání při převodu do audioverze, kterou jsem poslouchala. Výsledek je každopádně poměrně plytký.
Následující řádky se budou věnovat už jen hodnocení audioknihy, pokud vás ta nezajímá, netřeba číst.
Velikým překvapením v dobrém slova smyslu pro mě byla Lucie Pernetová a Jitka Ježková. Naopak jako velice slabý se překvapivě ukázal Ladislav Frej, pro něhož jinak nemám snad nic než obdiv, nicméně - jak trefně stálo v jedné z recenzí audioknihy - v tomto případě působí, jako kdyby jej neustále překvapovalo, co že to vlastně čte.
Stálicí na nebi hrůzných interpretací je Jana Stryková, která Do vody utopila vskutku důkladně. Její hysterické přehrávání, parodování ostatních postav a hýkání (no dobře, každý se smějeme nějak, ale skutečně ne každý může načítat knihy!) udělalo z poslechu naprosto reálný ordál - ne vodou, ale sluchem. Kvůli ní to navíc vypadá, že je kniha zalidněná snad dvojnásobkem postav, nevím, proč jí režisér nepustil, jak pojali své postavy její kolegové. Ale asi by to bylo jedno, protože J.S. evidentně nemá nejmenší cit pro prezentaci a vcítění se do postav. Prostě děs a běs a kdyby mě to ze dvou třetin (mínus Strykové Erin kompletně) nebavilo, kvůli ní by to byla jedna hvězda jak vyšitá.
(Co mě ovšem zaráží nejvíc, je fakt, že je všude psané, že kniha není zkrácená, nicméně tady: http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/do-vody se hovoří dokonce o původně úplně vyškrtnuté postavě, tak jak to tedy vlastně je a co všechno jsme neslyšeli?)

4 27.08.2017

Knize chybí koncepce, chybí jí stylistická i obsahová, alespoň průměrná, úroveň. Chybí jí jazyková redakce. Chybí jí vlastně všechno, co byste od knihy o běhání očekávali. Nemá šmrnc, nemá grády, nemá nic. Má jen Miloše a ačkoliv je to člověk, jenž neváhá sám sebe označovat za "tátu" českých běžců, za jejich gurua, za toho, kdo by dokázal Zátopka naučit běhat rychleji a ano, dokonce i za Ježíše, absolutně to nestačí. Kniha nekulhá na obě nohy, kniha je trupík a postrádá jakoukoliv končetinu, včetně hlavy.

Taková malá cukrová vata z pouti - sladký, nadýchaný nic. Chyběl mi alespoň náznak příběhu, malinká zápletka, něco, co by z útlounké a graficky nijak zajímavé knížečky učinilo něco jiného, než onu cukrovou vatu, kterou sníte a jako byste ji nikdy ani neměli.
Jakýsi moudrý člověk kdysi prohlásil, že ve filmu se musí něco dít - nikoho nezajímá pohled na spící Nicole Kidman (byť se o to Andy Warhol, ne tedy s Nicole, pokusil a jeho Spánek nechť každý odvážný posoudí sám), Brada Pitta jak si stříhá nehty nebo Johnnyho Deppa, jak jede na nákup - normálních situací, běžných situací ve vší jejich všednosti a obyčejnosti máme všichni v každodenní rutině dost. A o knihách platí to samé. Pokud je obsah každodenní, musí být o to silnější forma.
V případě Slaďáku však bohužel všednost překračuje hranice banálnosti až zbytečnosti.
Ono je samozřejmě těžké nakreslit komiks o probíhajícím vztahu, když chcete, aby zároveň s vydáním neskončil, obzvlášť když je váš partner podstatně úspěšnější a známější autor (jakou roli to asi ve vydání sehrálo, hm?). To, co je prezentováno jako roztomilé (třeba soucit s hysterií nad vystydlým čajem?), je pro mě za čárou - asi jsem prostě moc stará, moc přízemní, protože kouzlo, které podle hodnocení ostatních knížka zjevně asi má, mě naprosto minulo.

4 21.08.2017

Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech.
Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu tu máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy.
Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní.
Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *spoilery*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana).
Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie.
Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii.
Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks... určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne.
(čteno v originále)

16 12.08.2017

Má první a v žádném případě ne poslední kniha Chaima Potoka.
Neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Na Slib jsem nedávno náhodou zahlédla recenzi na iLiteratuře a zapamatovala si z ní jen vysoké hodnocení, a tak když mi na něj padlo při v knihovně oko, automaticky skončil v hromadě, kterou jsem si odnášela. Až doma jsem zjistila, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne.
Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, o jejichž životě a přesvědčeních vím tak málo . A oč mi je jejich svět vzdálenější, o to víc mě fascinoval - do reality se vracela jak na návštěvu.
Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku.
Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé.
A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

4 08.08.2017

Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že "Někdy prostě prší" nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla v chronologickém pořadí. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)

5 01.08.2017

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala a při čtení jsem se dlouho nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde autorka drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail. Ve Státech je těhle stezek (ne, vážně to není "hřebenovka" a ten, kdo trail jako "hřebenovka" přeložil, by zasloužil po takové "hřebenovce" pár dní jít anebo ještě líp běžet, ono by ho to rychle přešlo) hodně a je poměrně běžné, že outdoorově založení jedinci části nebo dokonce celé trasy chodí/běhají. Takže to není až taková pecka a výjimka, jak se snaží autorka prezentovat.
Cheryl se navíc usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (je mi fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může.
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.

14 25.07.2017

Finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. Výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

9 18.07.2017

Pokud nevíte, co pořídit jako dárek pro (spíše) slečnu (ale nediskriminujme!) od 0 do ∞, nehledejte dál, Justýnka a Hubert okouzlí každého.
Krásný, originální příběh pro malé čtenáře doplněný úžasně půvabnými ilustracemi, který se nesnaží být za každou cenu "cool" nebo "drsný", má logickou zápletku a milé vyústění - na rozdíl od mnoha jiných aktuálních dětských knih, malé potěší a pobaví a velké pohladí po duši.

4 13.07.2017

Autentické, čtivé vyprávění od běžce, v němž ovšem běh nehraje ústřední roli - je pouhým nástrojem, jež Charliemu Englovi pomohl přežít. Engle vypráví o svém životě naprosto bez obalu, tak, jak viděl a vnímal události on sám - o svých drogových a alkoholových letech, o tom, jak ho celoživotně poznamenal absentující vřelý vztah otec-syn, o hladu po lásce, o manželství, i o nové závislosti, kterou stejně hltavě nahradil to předcházející. Nevyhýbá se času, který strávil ve vězení poté, co z něj FBI udělala absurdně exemplární případ a nad zvůlí moci a mocných musí čtenář nechápavě kroutit hlavou. Zajímalo by mě jen, čím Engle ve skutečnosti šlápl onomu agentovi na kuří oko, protože tohle přeci nemohlo být jen tak... Každopádně konečně tu jsou paměti běžce, jenž má na rozdíl od drtivé většiny ostatních, kteří už své memoáry vydali, skutečně o čem vyprávět. Jen škoda, že překladatelka na poli běžecké terminologie tápe jak šeroslepý za soumraku, tomu se dalo snadno vyhnout - má jen kliku, že ve finále je to kniha o Charliem Englovi, běžci, ne o běhání, jak ho vidí Charlie Engle (plus by jí a její redaktorce měl někdo oprášit pravidla skloňování jmen, to, co předvedly v poděkování, je naprosto tristní!).

3 05.07.2017

"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou... Formánek vás vezme na výlet za zdi, za něž se nikdo normální nechce nikdy dostat, s nebývalou otevřeností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
(Knihu jsem poslouchala v audioverzi ve skvělé interpretaci Filipa Švarce, kterou paradoxně vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho Zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.)

5 03.07.2017

Knihu jsem poslouchala v audioverzi v podání Kryštofa Hádka a musím říct, že se mi postaral o pár nesmírně příjemných hodin. Nečekejte žádná dramata, zápletky nebo rozuzlení. Tohle jsou paměti pána, který býval mladým klukem, učitelem, jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, naučil se španělsky a jakmile měl tu možnost, odcestoval do z rodné Anglie do daleké Argentiny, kde pracoval jako kantor na internátní škole. Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a Hádkovo podání celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.

6 01.07.2017