Někdy prostě prší
kniha od: Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93948/bmid_nekdy-proste-prsi-U1C-93948.jpg
3.9
137
Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1999 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu. Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.... celý text
Literatura světová , Povídky
Vydáno: 2011 , Kniha Zlín
Originální název:
Some Rain Must Fall , 1998
více info...
Komentáře (35)
Komentáře 35 Recenze 4
Velmi zvláštní sbírka povídek. Faberovi nelze upřít vytříbený jazyk a styl, hlubokou znalost psychologie, cit pro vykreslení atmosféry a prostředí. Povídky jsou často velmi smutné, s hrdiny, stojícími na pokraji společnosti, vlastních sil nebo životních zlomů. Příběhy jsou doslova nabité nápady, srší originalitou a záviděníhodnou fantazií. Až je toho někdy příliš. Skoro to zavání plýtváním a možná, že některé nápady měly zůstat ležet v šuplíku.
Sbírka je zvláštní i co se celkové vyváženosti týče - některé povídky jsou ucelené a opravdu skvělé (Někdy prostě prší, Tunel lásky, Někam do tepla a pohodlí), jiné jsou spíš jen zajímavými hříčkami (Příběh jedné hračky, Ninina ruka) a jiné v sobě skrývají potenciál pro delší dílo (Ryby, Ovce, Slečna Koulová a slečna Luntová). Stojí za přečtení, ale je to čtení náročné a zneklidňující.
Nedočteno. Zpočátku jsem byla nadšená, první čtyři povídky jsou výborné, neotřelé, originální. Pak ale nastala sestupná tendence, která místy nabírala povážlivou rychlost. Originalita mi u některých povídek připadala vynucená, u jiných mě zklamal zcela nevyužitý potenciál nebo absence závěru - nepovedená snaha o otevřený konec. A pak tu byla místa, u nichž si říkáte, že tohle nechcete číst...
Sbírka vynikajících povídek, které jsou někdy trochu zvláštní, ale vždycky velmi působivé a jazykově a literárně vytříbené.
Já povídky moc nevyhledávám, mám raději delší příběhy, do kterých se můžu víc ponořit a chvilku s nimi žít. Jakmile se mi ale dostane do ruky něco od Fabera, je mi jedno, o jaký literární žánr se jedná, vím, že se můžu spolehnout na prvotřídní kvalitu. Velikou zásluhu na tom rozhodně má i Faberův dvorní překladatel, Viktor Janiš
Pokud jste od Fabera ještě nic nečetli, dejte si ho na seznam a přečtěte si od něj něco. Cokoliv. Každá jeho kniha je úplně jiná, ale všechny jsou literárně skvostné. Michel Faber je vynikající spisovatel.
Mí favorité aneb stupně vítězů, chronologicky:
a) Někdy prostě prší - a někdy se prostě střílí aneb Kdo podá pomocnou ruku té, jež podává pomocnou ruku
b) Slečna Koulová a slečna Luntová - nomen omen aneb Otesánek a Paleček po faberovsku
c) Někam do tepla a pohodlí - sourozenecká láska (i když po sobě štěkáte) aneb Jak se vyhnout slovu potrat
Čestné uznání: Ninina ruka, Krusta pekla, Tunel lásky
Michel Faber má velkou obrazotvornost, širokou paletu výrazových prostředků a schopnost vtáhnout čtenáře během několika vět do jakéhokoliv prostředí. Někdy velmi atraktivního, někdy méně a občas příliš bizarního až znechucujícího. Některé z jeho ranných patnácti povídek shromážděných v téhle knížce z r.1998 (Some Rain Must Fall) mne uchvátily svou filozofií a vtipem: nejvíc (1) "Half a Million Pounds..." o stavební rekonstrukci starého kostela kdesi na severu Skotska a (2) "The Crust of Hell" o pobytu americké rodiny v Africe, kde autor humorným způsobem vystihuje skutečné důsledky a "přínos" západní (tedy i naší) snahy pomáhat rozvojovým zemím třetího světa. Bylo fakt moc příjemné tyhle i ostatní povídky číst.
Je sice znát, že jsou to prvotiny, některé povídky jsou spíš takové náčrtky bez pointy, ale ke konci už je to hodně dobré.
4,5
Tak to bylo překvapení. Hodně zvláštní podivné, místy až sci-fi povídky. Povídky Slečna Koulová a slečna Luntová a ještě víc Ryby se mě nelíbily , ale nyní zpětně zjišťuji že zrovna tyto dvě povídky si pamatuji nejvíc. Faber mě nečekaně velmi mile překvapil, s radostí doporučuji.
Přehršle nápadů, až si říkám – není škoda vyplýtvat je na krátké povídky? Ale ne: v této podobě jsou to drahokamínky (které mě snad připravují na nálož drahokamů zvících hlav skrývajících se pod něžným malinkatým názvem „Kvítek…“).
Většinu komentářů pod tímto svým podepisuji, přesně vystihují rozmanitost povídek, tedy nemožnost shrnout je jedním stručným hodnocením. Já tu oceňuji kromě neotřelých nápadů schopnost načrtnout charaktery postav několika tahy, smysl pro humor i pro tragično, výborné dialogy, práci s detaily, určitou míru kritičnosti. Shoduji se s většinou na povídkách, které nás zasáhly (Někdy prostě prší, Ryby, Ovce, Tunel lásky a Skládání účtů - tady se mi dokonce vynořila vzpomínka na Čechovova Vaňku).
Rozhodně si Fabera zapisuji do hlavy jako umělce v pravém slova smyslu, tedy spisovatele, který má talent a UMÍ svou práci.
Skvělá kniha.
Jednotlivé povídky hodnotím takto:
Někdy prostě prší *****
Ryby ****
Kdyby přišla závrať ****
Příběh jedné hračky ***
Slečna Koulová a slečna Luntová ****
Půl milionu liber a zázrak ****
Červená míchačka s betonem ****
Někam do tepla a pohodlí ****
Ninina ruka ***
Krusta pekla
Ukecaná buňka
Skládání účtů
Pidgin američtina
Tunel lásky
Ovce
Mimořádně vynikající kniha povídek. Každá úplně jiná, každá jedinečná, všechny něčím zvláštní. U čtení se možná přistihnete užaslí, jakým úhlem pohledu se pan Faber dokáže podívat (nejen očima). Jako když jdete na procházku a najednou si všimnete, jak někdo na něco zírá a vy tam nevidíte nic zvláštního. A když vám to řekne, jenom užasle zakroutíte hlavou jak to, že jste si toho nevšimli. Nebo jako když najednou začnete vidět barevně. Vřele doporučuji.
Čtení Faberových povídek jsem si užíval. Autor mě zaujal nejenom rozmanitostí námětů , ale i způsobem, jakým tyto náměty literárně zpracoval.
Z povídek dýchá zvláštní, někdy až tajemná atmosféra. Rozhodně se s tímto spisovatelem nesetkávám naposledy.
Některý povídky super např.o bohovi, nebo hned ta první o učitelce na základní škole, jiné slabší (rychlá buňka, závěrečná). Tak jako tak píše Faber velmi čtivě a na to, že nemám ráda povídky vlastně dost dobrý :)
Tenká kniha, pořád jsem od ní odcházela, to se mi nestává. První povídka (Někdy prostě prší) zajímavý námět, uměla bych si jí představit jako celou knihu, víc propracovanou a delší. Druhá (Ryby) - už trochu psycho. Pak jsem nějak četla a u Slečna Koulová a slečna Luntová jsem se tak naštvala, že jsem knihu odložila a už jí nedočtu. Tento spisovatel asi není pro mě.
Po přečtení prvních dvou povídek (Někdy prostě prší, Ryby) bych tuhle sbírku oznámkoval pěti hvězdičkami, a ještě by se mi to zdálo málo. Pak ale moje nadšení trošku ochladlo. Přesto, že jsem našel ještě několik dalších výborných kousků (Ovce, Tunel lásky, Krusta světa...), našly se i takové, které mi v hlavě rozhodně nezůstanou. Takže nakonec za čisté 4* a těším se na dalšího Fabera.
Opět musím hodnotit pěti hvězdičkami a mrzí mne, že nemohu dát víc. Opravdu povedená kniha povídek! Faberův styl mě dostal už při přečtení první knihy, nyní pokračuji a chrochtám si blahem nad něčím tak excelentním a originálním. Každá povídka má kus vlastního poselství, myšlenky k úvahám nad světem, životem a hlavně jedinečnost. Moje zkušenost s povídkami je taková, že autor má tendenci příběhy nějak spojovat nebo jak to říct, jsou si prostě tak nějak podobné. Faber napsal každou povídku úplně o něčem jiném, z jiného prostředí a dokonce i z jiných světů. Není mezi tím žádná souvislost a to se mi právě moc líbilo. Velice mne například oslovila povídka o Bohu, který našel na smetišti planetu Zemi, vzal si ji k sobě do dětského pokojíku a tam si s ní hrál. Pak moc povedený příběh o lidské ruce a jejím vztahu k tělu a k člověku vůbec. Divné a velice zajímavé dohromady. Ale nemá cenu vypisovat jednotlivé dojmy = přečtěte si to!
Hned první povídka, podle které je pojmenována celá sbírka, ve mně vzbudila pocit, že držím v rukou výjimečné dílko. A skoro každá další mě v tomto dojmu utvrzovala. Faber má dar psát o nevšedních i úplně obyčejných životních situacích způsobem, co čtenáře donutí podívat se na téma odlišnou optikou, nebo se alespoň důkladněji zamyslet. Vyvolává otázky a nesnaží se na ně za každou cenu dávat odpovědi. Pointy příběhů jsou jaksi nenápadné, leckdy můžou působit vyzněním do ztracena, to jim však nijak neubírá na hloubce. Ne vždy mě sice autor zasáhl námětem, ovšem takřka pokaždé dokázal oslovit formou, mírou detailů, nahlížením do lidských duší a zcela nenásilným ponoukáním k přemýšlení. Asi nejsilnější dojem zanechaly "Ryby" (o tom se mi dokonce i zdálo:-)), společně s citlivou sondou do života speciální učitelky a jejích svěřenců "Někdy prostě prší", nezaostaly ani "Slečna Koulová a slečna Luntová", což je pro muže groteska a pro ženy horor. Pochvalnou zmínku si zaslouží perfektní překlad, bezchybná redakce i kvalitní provedení v pevné vazbě s přebalem.
„V pornografickém světě lidi neustále předstírají, že si vyrazili do lesa na piknik, nebo že přišli spravit sporák, když ve skutečnosti jsou jen nažhavení, až si to rozdají. Po čase mě začal přitahovat svět, v němž si lidé skutečně touží udělat piknik v lese a kde opravář sporáků opraví sporák, smekne před dámou klobouk a odjede ve své dodávce, přičemž jí možná jednou přátelsky zatroubí na klakson.“
Jsem velký obdivovatel Faberova talentu. V této sbírce se mi ale trefil do vkusu méně často než v případě Fahrenheitových dvojčat. Tam, kde se v povídkách věnuje obyčejným lidem (Někdy prostě prší, Pidgin američtina, Tunel lásky, Někam do tepla a pohodlí ...), tam nemám co vytknout a jsem nadšen – a vůbec mi nevadí, že se často nedozvím, co se dělo před mým vstupem do děje a co se bude dít za poslední stránkou. Je to jako přisednout si k cizím lidem ve vlaku, poslouchat kus nějakého rozhovoru a pak vystoupit s vědomím, že už se nikdy nedozvím, jak to dopadlo. Není to na škodu – naopak to může podnítit moji představivost. I v této knize se mi nejvíc líbila povídka Kdyby přišla závrať, která toho vlastně prozrazuje nejméně.
Tam, kde mistr Faber začne být hravý a groteskní, tam mě to bavilo méně – ne, že by to Faberovi nešlo, vysokou úroveň má pořád, ale stejně si myslím, že je to trochu škoda, protože spisovatelů, kteří dokážou psát lehce a svižně a vymodelovat originální pointu je hodně. Faber se mezi nimi neztratí, ale pro mě je stejně jeho největší síla tam, kde je vážný. Ale to není výtka, problém není na straně autora, to jsou čistě moje čtenářské preference. Je to trochu podobné jako u Shakespeara a jeho komedií: nic proti Veselým paničkám nemám, ale kdyby místo nich napsal něco podobného jako Macbetha, byl bych raději...
Tak jako u většiny povídkových knížek mám i u těch Faberových problém s nevyvážeností. Některé povídky byly výtečné (Tunel lásky, Ovce, Ryby), úvodní Někdy prostě prší byla mrazivá, výborně napsaná a po dočtení celé knihy jsem si ji musela přečíst znovu. Pak jich bylo pár, které mnou jen tak prolétly a za chvíli jsem si nepamatovala, o čem vlastně byly. Nečetly se špatně, protože Faber opravdu vládne jazykem, ale chyběla jim patřičná síla, údernější motiv. Na Faberových příbězích mě baví ty otevřené konce, není mistrem point, ale ani se o ně za každou cenu nesnaží, což je dobře. Atmosféru umí vystavět moc dobře, takže kolikrát vůbec nevadí, že povídka skončí tak nějak najednou.
To, že do základní školy plné malých dětských hlaviček vtrhne zoufalý podváděný ubožák s brokovnicí v ruce a potom, co nechá kovovou hlaveň zbraně dostatečně morbidně-teatrálně ocucat svou nevěrnou manželkou, ženě vystřelí mozek z hlavy - to všechno před nechápajícím pidipublikem - to je jen segment z Faberova povídkového experimentu - mnohdy drastického koktejlu, který konzumentům autor servíruje paradoxně dokonale promyšleným chrstnutím do ksichtu. Bez přípravy, stylem rovnou „na věc“ jsou čtenáři stavěni před krátké příběhy postrádající kontext - o to víc tajuplnější, šokující, nutící hledat smysl i výchozí bod pozemských i nadpozemských vyprávění o tisíce podobách. Z textu se dere ven dekadence a neopracovaná syrovost, kterou Faber dosahuje maximálně znejisťujícího účinku na čtenářovo chápání běžného světa a vztahů v něm. Někdy prostě prší je míchanicí surrealismu a expresionismu, cynismu a tragikomiky, kde každá postava, ať letmým a povrchním pohledem sebebanálnější, zápolí se svou navýsost originální a pro publikum přitažlivou existencí.
„Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“
Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že "Někdy prostě prší" nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla v chronologickém pořadí. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)
Třetí šance pro Fabera.
Kniha je lepší než jiné, které jsem od něj četla. Asi pět povídek se mi i líbilo, ale ono to všechno bylo takové nedotažené, nevygradované. Je mi to líto, ale tohohle autora nejspíše nikdy nepochopím. Určitě má zajímavou představivost a i když je jeho nápad na povídku někdy ztřeštěný, tak přesto má hlubší podtext, který se ale těžko hledá. Nevím, jestli po třetím zklamání mám dát šanci Kvítku...
Tento autor prostě není pro mě. Určitě ale může jisté nabídnout...
I kdyby sbírka "Někdy prostě prší" obsahovala jen povídku Ovce, která vydá na několik esejí o moderním umění, musela bych dát knize plný počet hvězdiček. (Přitom povídka nemá klasickou výstavbu, teoreticky by neměla fungovat, akorát že funguje - a skvěle.) Jenže těch vyloženě nadprůměrných povídek je tam mnohem víc - Krusta pekla, Skládání účtů (komu neutrhne srdce, žádné asi nemá) a samozřejmě titulní povídka Někdy prostě prší, napsaná dávno před masakrem v Dunblane.
Svět Michela Fabera se trochu podobá světu Patricie Highsmithové, po pár stránkách spadne mříž a vy už nemůžete zpátky. Povídky, ke kterým se v myšlenkách budete ještě dlouho vracet.
Darované knížce na slova nehleď...ale povídky od Fabera mě nenadchly ani nezaujaly. Až na dvě výjimky - Příběh jedné hračky a Skládání účtů. Nejsem intelektuálka, která je nadšená z podivných příběhů s ještě divnějším koncem a občas jsem opravdu nepochopila, co nám autor chtěl sdělit. O to více miluji Dahla u kterého nepotřebuji být in.
Uznávám, že pár povídek bylo celkem zdařilých, ale jinak tomu nadšení kolem knihy moc nerozumím. Na mě je to celé moc jednoduché, nelíbí se mi to prvoplánové schéma povídek, tedy hodit čtenáře do již probíhající situace, pak ho pomalu seznámit s postavami a jejich vztahy, a pak najednou ukončit povídku nějakým šokem, který ale ani tak moc šokující není.
Nad povídkami Ryby a Slečna Koulová a slečna Luntová jen kroutím hlavou.
Musím souhlasit s názorem, že povídky jsou dost nevyrovnané co se týče kvality. Některé zanechaly hluboký dojem, jiné mi přišly tak trochu "nedodělané". Celkově se mi sbírka nečetla nijak svižně a často jsem měla problém se začíst. Pravda je, že se kniha dost liší od toho, co obyčejně čtu, takže možná tak.
Jedna z nejlepších povídek je rozhodně Skládání účtů.
Povídkový soubor, který jsem četla před půl rokem ... některé povídky mi již dávno vyprchaly z paměti, ale tři čtyři byly natolik intenzivní, že si na ně často vzpomenu během dne a ani nevím, co je spouštěcím impulzem. Možná je to tím, že M. Faber v nich dokázal zachytit prchavost, nadpřirozenost, bizarnost, nepochopitelnost lidského života.
Autor má opravdu skvělé nápady, které okouzlí už v počátku každé povídky, jenže místo toho, aby tyto nápady nějak rozvedl, nechá příběhy často vyšumět do ztracena. Přesto se Michelu Faberovi nedá upřít, že je uhrančivý vypravěč, který umí zacházet se slovy tak jako málokdo. Dokáže změnit tóninu vyprávění kdykoliv se mu zamane, stejně jako pár větami bravurně vystihnout atmosféru, nebo podstatu věci. Problém však je, že u toho často zůstane. Čekám nějakou pointu, zvrat, něco co by přebilo ten úžasný začátek a ono to ve většině případů vůbec nepřijde. A když už autor s něčím vyrukuje, je to takové nijaké v porovnání s úvodem. Jako by kouzelník uprostřed svého triku zmizel z jeviště a mě nezbylo než přemýšlet, jak to jeho abrakodakum vlastně mělo skončit.
Bezkonkurenčně nejlepší povídkou této sbírky je pak Skládání účtů - text který mě svou prostinkou tragikomikou dokáže rozebrat kdykoliv si jen na něj vzpomenu.
Příjemné čtení. Teda, někdy trošičku mrazivé (Ryby, Červená míchačka s betonem, Někam do tepla a pohodlí, Skládání účtů), ale stejně se to čte dobře, svižně - a i tak se u toho člověk musí zamyslet. Jenom mi povídky připadají značně kvalitativně nevyrovnané, od těch velmi originálních, plných emocí a napětí (viz výše) až po naprosto plytké, klišoidní a s naprosto hloupým koncem (v tomhle ohledu mě nejvíce zklamala Ukecaná buňka a Krusta pekla taky nebyla zrovna nejlepší). Ale i tak jsem si příběhy užívala, bavily mě a řekla bych, že ty lepší povídky určitě převažují nad těmi slabšími.
Povídky mě moc bavily, skoro jsem litovala, když jsem kteroukoliv dočetla, že ještě nepokračuje dál. Děj měl spád, zajímavý nápad i pointu. Ráda si od M.Fabera ještě něco přečtu.
Výtečné povídky. Dal bych čtyři a půl, kdyby to šlo. Pětku dát Faberovi nemohu kvůli tomu, že prostě od takového autora očekáváte ještě víc, těšíte se, co přijde. Překlad Viktora Janiše je už tradičně zárukou vysoké literární jakosti.
Velmi zajimavá kniha.
Kazda povídka je naprosto jiná a pokaždé se ocitnete v úplně novém světě. Z každé povídky by mohla být samostatná kniha.
Faber ma široké znalostí, které velmi čtivě zasazuje do dějů svých příběhů.
Asi nejvíce mě zaujala povídka Ryby - vracela jsem se stála na začátek příběhu, jestli jsem náhodou něco špatně nepochopila nebo omylem něco nepřečetla špatně, ale ne. Zajímavý nápad.
Tahle sbírka povídek je sbírkou point. Faber si vybírá děsně originální témata a příjemně v nich kombinuje žánry. Ze satiry do thrilleru, ze sci-fi do legrace. Třeba titulní "Někdy prostě prší" je strašně silná tragika, zatímco "Slečna Koulová a slečna Luntová" je pro změnu výtečná hororová groteska. Nečtete si nic dalšího, tohle je prostě povinná součást knihovny! Lepší, preciznějš napsaný, k přemýšlení nutící povídky ve svý knihovně nemám. (Snad až na Fahrenheitova dvojčata od... ehm, Michela Fabera.)
Docela malý kousíček z naprosto úžasné povídky "Někdy prostě prší":
První úvaha odshora byla od Fiony Perryové, té blondýnky s drobnýma ouškama, co nosila trička o několik čísel větší.
Naše škola se jmenuje Rothereyská základní škola. Má tři třídy, nejstarší děti jsou šesťáci a sedmáci a s těmi já jsem ve třídě. My už děláme ty těžký věci. Příští rok jdu na akademiji v Moss Banku. Naše paní učitelka říká, že teprv tam začne opravdická zábava. Naše paní učitelka už ve škole není. Když jsem jí viděla naposled, musela odejít domů, poněvadž brečela. Další den jsem zůstala doma, protože mně bolelo bříško (snědla jsem nějakou špatnou rybu). Ale moje nejlepší kamarádka Rachel tvrdí, že naše třídní tenkrát prostě ztratila hlavu a už se nevrátí. Máme novou učitelku a to jste vy, paní Strathiarnová, která teď čtete tuhle úvahu!
Štítky knihy
prvotina povídky anglická literatura samota mezilidské, interpersonální vztahy sci-fi
Část díla
- Červená míchačka s betonem
- Kdyby přišla závrať
- Krusta pekla
- Někam do tepla a pohodlí
- Někdy prostě prší
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 |  Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
Kniha Někdy prostě prší je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 174x |
| Čtenářské výzvě | 22x |
| Doporučených | 14x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 126x |
| Chci si koupit | 23x |