Jizi komentáře u knih

Kniha o ničem. Už dlouho se mi nestalo, abych něco podobně lehkého četla tak pekelně dlouho a z Běžkyně se tak stává suverénně nejnudnější kniha letošního roku - rámcový příběh se drolí a nefunguje, protože málokdo bude znát oblast, v níž autorka běží, a tak to pro nás je prostě jen sled místopisných názvů. Možná kdyby byl text doplněný nějakými technickými údaji, mapkou, něčím, co by jednotlivé závody trochu ukotvilo v realitě. O Lizzy se v zásadě nedozvíte nic, ale vychází z toho jako hodně velký podivín, který ve 40 letech dospívá k zásadním zjištěním, která si normální člověk odžije v pubertě... Takže nevíme, proč nemá partnera a rodinu, nevíme, jak zvládla nástup mladé, rychlejší generace ultraček a její sebeprezentace jako pokorné, skromné dívky tak docela neodpovídá šesti únavovým zlomeninám během dvou let (co trochu pokory před vlastním tělem?). Styl je přehnaně prostý, absolutně jsem nepochopila v tomhle typu textu poznámky pod čarou a krkolomný, místy nesrozumitelný a anglismy prošpikovaný překlad tomu celému nepomáhá. Takže ne. Tudy ne. MF by měla zbrzdit tempo vydávání běžecký knih, jsou čím dál slabší a věnovat větší pozornost redakci. Oboje by prospělo.

2 26.12.2016

Krásné povídky s umně budovanou atmosférou a propojovacím motivem vzpomínek, rozpomínání a zapomínání (z věnování je jasné, odkud autor čerpal (smutnou) inspiraci). Život není peříčko a žádný z Doerrových příběhů vám to nebude ani chvilinku tvrdit, zároveň je ale jasné, že není tmy bez světla a světlem je tu láska v rodině, vazby, kořeny a prostá dobrota. Povídky se žánrově variují od sociálního sci-fi přes rodinné drama, milostný příběh až po historickou mystiku, jsou velmi dobře přeložené a mají silný potenciál zaseknout drápky a nepustit.

6 21.12.2016

Pamukův druhý román, který vyšel v češtině jako téměř poslední, je bezesporu nejrománovitější a příběh je v něm nejjasnější a nejsnáze uchopitelný. Na mnoha místech předznamenává jeho další tvorbu: "Nato jsem si usmyslel, že na základě Budakových dobrodružství napíšu knihu o Gebzi v šestnáctém stoletím, která by neměla ani začátek, ani konec. Při psaní jsem se chtěl řídit jedinou zásadou: převezmu do knihy všechny údaje, jež budu schopen o Gebzi a jejím okolí v onom století nalézt, aniž bych je jakkoliv třídil podle závažnosti a hodnoty. Ceny masa a obchodní spory, případy únosu dívek a rebelie, války a sňatky, pašové a zločiny by se takto v knize vedle sebe nespojitě řadili, poslušně a pokorně, přesně tak, jak spočívají v archivech. Zastřešil bych je Budakovým příběhem, nikoliv však proto, že jsem mu přikládal větší důležitost než těm ostatní, nýbrž proto, aby si ti, kdo v historických pracích hledají příběh, přišli alespoň trochu na své. Moje kniha by tím pádem sestávala z nekonečného pokusu o 'znázornění'. " (Jestli tohle není základní myšlenka a shrnutí Červené, pak já jsem Mihri Hatun!) I tady začíná vykukovat téma hledání identity, konfrontace s vlastními dějinami, politické rozbroje, kritika společnosti a osamělosti jedince uprostřed davu. To vše v (opět) výborném překladu. "...když skončí život, ta jednorázová jízda kočárem, nemůže ho začít znovu, ale máš-li v ruce knihu - a je jedno, jak zmatená a nesrozumitelná je -, můžeš se, budeš-li chtít, vrátit na začátek a znovu si ji přečíst, abys ještě pochopila to nesrozumitelné i život, nebo ne, Fatmo?"

6 18.12.2016

Nádherně ilustrovaný příběh o tom, proč některým holčičkám spávají kočky v pokojíčcích. Marjane Satrapi si imaginací a kreativitou sobě vlastní přináší kouzelné, které vyprávění, které má u nás velký úspěch a my (dětem je 2,5 roku a 5 let) ho čteme pořád dokola.

1 07.12.2016

Znáte tenhle? Přijde paní s holčičkou k doktorovi a povídá mu: "Pane doktore, dcera má strašně vyvalený oči, nevíte, čím to může být?" Doktor si ji chvilku zamyšleně prohlíží, a pak se zeptá: "A zkoušela jste jí povolit ten culík?" ... tak asi takový pocit mám z Bábovek. Možná kdyby jim ten culík autorka trochu povolila, nebyly by to za mě slabé tři hvězdy. Předem musím říct, že přese všechno, co ke knize dál napíšu, se mi četla dobře, rychle, byla zábavná, ale... ALE. Tam kde má v mých očích tematicky a věkově velice blízká Petra Soukupová vzestupnou tendenci, tam jako by se Radka Třeštíková trochu ujedla sebe samé a uvěřila, že je lepší spisovatelka, než - asi, možná - je a ukousla si trochu velké sousto. Nemůžu si pomoct, ale i z Bábovek mám stejný dojem jako z "To prší moře" - buď by to chtělo přísnějšího redaktora, který by na autorku víc tlačil a nutil ji do textu víc zasahovat směrem k emočně vyváženějšímu (a tím i uvěřitelnějšímu) ději anebo zvolit útlejší verzi, spíš novelu než román, protože její texty by v uzavřenější formě fungovaly lépe. Na román jsou totiž postavy příliš letmo načrtnuté, připomínají spíše skicy než skutečné, živoucí bytosti. A stejně jako u předchozího titulu, i tady není sympatický vůbec nikdo. Ženy jsou více či méně protivný, jsou to buď sebestředný mrchy, podrazácký svině, bezcharakterní blbky nebo sebeobětující se trpitelky potlačující své já ad absurdum. Muži jsou to samý v bleděmodrým, jsou to slaboši, nevěrníci, agresoři, perverzáci, feťáci, kariéristi - všichni černí, sem tam šedá. Ale ani život přeci není jen o tom hnusným, všichni máme nějakého toho dark passengera, a přestože všichni jsme do jistý míry pokrytci, svině jsou (naštěstí) jen někteří. Na tuhle vyváženost Radka zapomíná a její knihy tím trpí. Propletenec vztahů i časové roviny nejsou nijak komplikovaný, jistě, nereálný, ale to je fikce a aspoň jednotlivý črty drží v jakýms takýms celku a jakýms takýms způsobem pohromadě. Jazyk krásně plyne, stránky ubíhají, ale nakonec je knížka prostě jenom taková bábovka, shrábnete ji, rozpadne se a jako by ani nebyla.

14 03.12.2016

K téhle úžasné, stále platné studii lidské omezenosti mě přivedl Dramatik Kena Bruena a já si prostě nemůžu pomoct, pro intertextové odkazy mám zkrátka slabost. Hrdina Západu je hra o tom, že nám násilný čin připadá fascinující jen do okamžiku, než se ho staneme svědky. Zvolíme si strany, zaujmeme postavení a vytvoříme si názor. To, čemu je přiřknuta aureola síly a odvahy vnímáme jako silné a odvážné, i když ve skutečnosti císař nemá žádné šaty. Jenže pak se toho staneme součástí a všechno je jinak - stačí, aby někdo vykřikl, a hnedle je všechna sláva polní tráva. Překlad je famózní a hra brilantní.

2 30.11.2016

Znáte ten pocit, když zaboříte lžičku do plnotučného jogurtu? Klouže hladce, ale klade tak trochu odpor. A ta chuť je prostě... bezkonkurenční. A přesně takový je Třináctý příběh. Je to plnotučné vyprávění podle klasických vzorů a klasických modelů v tom nejlepším slova smyslu. Všechny postavy mají své místo, při zpětném pohledu jasně vidíte, že karty byly rozdány klidně a spravedlivě už v samém úvodu a autorka rozehrává mistrnou partii, která vás strhne. Celou dobu se jí budete snažit nakouknout do ruky a zároveň si budete přát, aby ta hra nikdy neskončila. Nesouhlasím se zde vysloveným názorem, že jsou postavy prostoduché, naopak. Ano, jsou jiné, než ty běžné, tuctové, jichž jsou plné police dnešních knihkupectví. Nežene je touha po moci ani sexu, nejsou ničí milenci a (možná?) ani vrazi. Jsou to lidé žijící na okraji společnosti ve svých vlastních světech a vesmírech, které trápí vlastní bolesti a zklamání, kteří prožívají vlastní ztráty. A kteří jsou ochotní vám své příběhy nakonec vyprávět. Knihu jsem poslouchala v audioverzi v nádherné interpretaci Dagmar Novotné, která mi zprvu přišla příliš pomalá a rozvážná, ale s postupem děje mi bylo čím dál jasnější, že líp by nikdo tajuplný osud rodiny Angelfieldů načíst nedokázal.

11 30.11.2016

Sláva, už nemusím dál přemýšlet, která kniha byla v letošním roce největší ztrátou času - tramtadadá, máme tu vítěze! Nejblbější knihou, kterou jsem v roce 2016 četla, se stává Gang od Martiny Cole. A jelikož nejsem gentleman, dávám 100% odpad a vůbec nevím, odkud mám se svým hodnocením začít. Předně: kniha ke mně doputovala v rámci knižního spolku, už proto a právě jen kvůli tomu jsem se cítila povinována tu věc přečíst celou. Autorka by měla co nejdřív změnit zaměstnání a začít se věnovat něčemu, co odpovídá jejím literárním kvalitám - třeba psaní horoskopů do Ženy a život nebo sestavování návodů na ustřihnutí růžku na krabici s mlíkem. Její redaktor by měl vrátit honorář, protože tuhle věc měl seškrtat na pětinu a pak vrátit ke kompletnímu přepracování. A vydavatelství by mělo vysadit za každý jeden strom, jenž kvůli téhle imitaci literatury padl, dalších deset, jinak hřích vydání něčeho takového nemůžou odčinit. Samotná kniha je... prostě strašná. Ať si vzpomenete na jakoukoliv slabinu, kterou příběh může mít, najdete ji tady a Martina vás pokaždé překvapí ještě nějakým přídavkem. Samotné téma je v pořádku, všechno ostatní je špatně. Děj je tak plochý, že i hrudník dvanáctileté korejské plavkyně proti němu vypadá jako Pyreneje. Absolutní naivita a tupost jednotlivých postav by jim ve skutečném podsvětí zajistila kulku mezi oči do 24 hodin (kdyby z toho byli 23 a půl schovaní ve skříni). Prostředí je nevěrohodné, postavy jsou stereotypní, všichni jsou děsně krásní a bohatí a text je tak odporně repetetivní, že když jsem se po dvacáté dočetla, že má ten a ten modré oči a blond vlasy a ta a ta je krásná a bystrá (a všichni jsou bohatí), chtělo se mi blít. Každá jedna z hromady naprosto nezajímavých postav vám bude totálně putna, protože vlastně nedělají vůbec nic (jen jsou blonďatí, modroocí, krásní, rádoby-bystří a bohatí) a jsou tak nudní, že i Krteček vedle nich vypadá jako Rambo. Jakékoliv klišé, které vás napadne, se v knize objeví. Jazyk je úplně stejně pitomoučký, jako děj samotný. Rozčlenění do milionu kapitolek aspoň pocitově urychluje čtení a kniha díky tomu sice vypadá jako tlustá záležitost, ale naštěstí jí není. Když jsem při čtení někde ve třetině omylem přeskočila čtyřicet stran, aniž bych si toho všimla, bylo mi jasné, že to prostě lepší nebude. Vše završuje v lepším případě průměrný překlad, kdy si překladatelka nebyla jistá, zda chce psát hovorově, spisovně, obecnou češtinou nebo rovnou nějakým gangsta slangem, nejednotnost přechýlených příjmení a ohavný přebal jsou už jen zkaženou třešničkou na pěkně nechutným dortu.
Nejvíc mě ovšem dojímá ona apologetika v duchu "vždyť je to čtení pro ženy". Agresivní sufražetka v mém nitru lační při čtení něčeho takového po krvi - to jako že ženy jsou tupá stvoření, která potřebují číst tupé povídánky, protože jejich slepičí mozečky by skutečný příběh nezvládly zpracovat? Ne, prosím, takhle skutečně ne. Buď pořádně nebo radši vůbec. Chraňte naše lesy!

Svižný, zábavný a místy opravdu hodně vtipný příběh o kamarádech, kteří mají pocit, že jim ujel vlak, aby nakonec zjistili, že v něm vlastně celou dobu sedí. Knížka se čte hezky, rychle, já se u ní smála nahlas, jen po dočtení zůstává pocit, že to bylo psané možná až příliš lehkou rukou, než aby to mohlo zanechat hlubší dojem.

1 17.11.2016

Tři sestry, čtyři děti, jedna maminka, jeden tatínek, jeden manžel, jeden milenec a jedna oslava. Sonda do životů žen tří generací, surová, syrová, deprimující, odhalující, potvrzující - stejně jako K moři. Můžeme autorce vyčítat modelové opakování postav (tlustá zamindrákovaná holčička, která se snaží svůj - ve svých očích - nedostatečný vzhled kompenzovat snaživostí, odtažití otcové, matky trpitelky, podvádějící ženáči atd.), ale my to dělat nebudeme, protože to, co Petra Soukupová píše, je mnohem důležitější než všechny případné výtky.
Absence uvozovek (nikoli přímé řeči, jak tu poznamenal jeden uživatel, to je rozdíl!) vtahuje čtenáře do děje - dostáváte se postavám blíž, nečtete je, vy je skutečně posloucháte. Postavy vám nebudou příjemné, on by asi nikdo, koho byste otočili naruby a podívali se mu do hlavy ve chvílích, kdy by se ocitl ve stresové situaci rodinného setkání, moc příjemný nebyl. Dynamika rodinných vztahů (matka-syn-snacha; matka-otec; matka-dcery; nejstarší-prostřední-nejmladší; žena-muž) je vykreslena spíše z té odvrácené strany jako mikrosvět křivd, boje o lásku a pozornost, neustálého posuzování a nepochopení. Je jasně vidět, jak moc se na nás podepisuje výchova, jak moc se neustále vymezujeme a definujeme proti těm nejbližším a zůstáváme bez ohledu na to, kolik nám je, ve vztahu k rodičům dětmi.
Jestliže chcete knížku nenáročnou, lehkou, oddychovou, Soukupovou prostě nečtěte, ona taková není, ač se tak kvůli lehkému stylu a spádu, který její knihy mají, může jevit.
Pro každého, kdo nebude po sněhu jen klouzat, ale zaboří se do něj a dovolí mu, aby nastavil zrcadlo jemu samému a jeho rodinným vztahům, to nebude snadné čtení (kdo z nás se nebojí, že se mu jeho děti odcizí, že jim nebude rozumět, že nebude vědět, jak žijí a hlavně, že v životě nebudou šťastné možná i naší vinou, i když jsme udělali všechno, i když jsme se obětovali?), ale trocha sebereflexe nemusí být vůbec na škodu. Obzvlášť, když si uvědomíme, že nakonec vlastně toho druhého nikdy pořádně ne(po)známe.

3 12.11.2016

Knihu jsem poslouchala v audioverzi v podání Jana Zadražila a je to pro mě jedna z nejlepších knih, která se mi letos dostala do ruky (resp. do ucha). Mark Watney je novodobý Robinson Crusoe, jen místo Pátka je vybavený naprosto výborným smyslem pro humor (a taky nějakými těmi špičkovými znalostmi z botaniky a strojního inženýrství). Po delší době zase jedna z knih, při jejímž poslechu na mě náhodní kolemjdoucí koukali jako na potenciálně nebezpečného blázna, protože jsem zdánlivě bezdůvodně prskala a chrochtala smíchy, a u které mi je vážně líto, že nebyla delší, mnohem, mnohem delší, třeba o pár set solů... Pokud vás zajímá vesmír, přimyslete si ještě jednu hvězdičku navíc a jestli nevíte, co dát jakémukoliv muži v okolí, jenž čte, pod stromeček, tak nemusíte dál hledat. "Posnídal jsem bramboru s vicodinem."

9 11.11.2016

Kdo dobu zažil a rámcově ví něco o autorčině životě, nemůže se ztratit. Směs magického realismu a postmoderny se žene v krátkých odstavcích vpřed úplně stejně jako splašený duch nastupujícího divokého kapitalismu. Zarazila mě jen lehká tematická nesourodost poslední třetiny, která má úplně jiný tón i atmosféru než zbytek knihy a je v mých očích takovým předvojem Roku kohouta. Vy, co cinkání klíči pamatujete, čtěte, protože některé věci je dobré si připomenout (a dříve či později se přistihnete, jak se vědoucně usmíváte pod vousy), vy, co ne, čtěte, protože na některé věci je potřeba nezapomínat. Achmůjbože a panebože!

3 01.11.2016

Tak nádherně poetické povídky si tak suchou anotaci nezasluhují. Čtyři vybrané povídky z autorského souboru kratších próz "Nabokov's Dozen" (z roku 1958) jsou dokonalým dokladem rozpětí Nabokova talentu a jak se píše v ediční poznámce také "zajímavým zrcadlem jeho tématické integrity", neboť mezi uveřejněním první a poslední povídky uplynulo sedmnáct let. Všechna čtyři vyprávění vás uhranou neuvěřitelně imaginativními popisy, které kloužou před očima jako pravé hedvábí mezi prsty a z ničeho vytváří živé kulisy pro prostý děj. Je jedno, zda autorovy postavy vypráví o své tlusté švýcarské guvernantce, děvčátku s cůpky, které mu kdesi na francouzské pláži ukradlo jeho dětské srdce, muži, jenž snil o motýlech nebo o křehké femme fatale. Pokaždé budete mít pocit, že Nabokov musí vyprávět své vlastní vzpomínky, tak reálně jeho texty působí. Skvělý překlad se stará o to, aby texty působily dobově a zároveň byly perfektně čtivé. Silné čtyři hvězdy.

5 31.10.2016

Poslouchala jsem audioverzi načtenou Jiřím Žákem a nevím, zda je kniha kompletní nebo je to zkrácená verze, ale celé to bylo takové uspěchané a rozhárané, jako by se autor nemohl rozhodnout, co že vlastně chce psát. Skákání mezi motivy klasické detektivky, thrilleru na aktuální palčivá témata, psychologického dramatu a hororu postrádalo logiku a rytmus. SPOILER Ústřední postava jedná naprosto nelogicky. Na jednu stranu je to profesionál, který se snaží uchlastat, protože něco sakra podělal a na druhou se v závěru vypraví odprásknout toho perverzáka, o němž si musí být jistý, že tam nebude sám, jen se třemi týpky, kterým tak podepíše rozsudek smrti. Co mohl čekat jinýho, než že to zase kardinálně podělá? Proč proboha nezavolal FBI? Proč ho a doktorku někdo cestou do Mexika inkognito nehlídal? A povězte mi, ve kterým světě, někdo udává pravá jména a pravé adresy? Stačilo si vymyslet absolutně neexistující farnost in the middle of mexican fuckin' nowhere a nikdo by se ke kartelu nikdy nedostal. Nota bene je hrdina nejdřív vychlastanej tak, že ani likérka Drak by mu nevytřela zrak, a pak stačí jedna noc v hezkým hotelu a je střízlivej jak nestor Nešpor. Nesmysl. Snaha o drsnost scén za každou cenu taky moc nefunguje. Autor je vrší na sebe vidlema a tam, kde zkraje intermezza svírají hrdlo, v druhé polovině je těch vlastních sraček, nahoty, znásilňování všeho a všech, vystřelených mozků prostě moc a stává se z nich nasycený roztok. Na konci se vlastně nic nedozvíte, nic není vysvětleno, někdo umře, někdo přežije a my se zjevně můžeme těšit na další pokračování. A protože za týden už ani nebudu vědět, že jsem to slyšela, jedna hvězda za zdařilý překlad a interpretaci.

7 25.10.2016

Příjemná knížka, které přes dramatický konec vyznívá tak nějak do ztracena. Na to, aby skutečně fungoval koncept proplétajících se osudů, by musely vedlejší postavy dostat víc prostoru, aby vám přestaly být naprosto lhostejné (a vy jste si alespoň zapamatovali, kdo je kdo). Ze způsobu, jakým autor zachytil okamžik, který Chrise/Xaviera vyhnal z rodné země, mrazí, atmosféra se však drolí a postavy jednají přehnaně a/nebo nepochopitelně. Přesto si kniha zaslouží poctivé tři hvězdy, čte se hezky, až na pár drobných chybek (ztrojená hodnota slova) je dobře přeložená a zredigovaná a to není málo.

2 16.10.2016

Úžasná kniha plná bohaté symboliky, která se kolem vás ovine jako hroznýš a kdykoliv se od ní pokusíte utéct, sevře vás o něco pevněji. Vyprávění se odehrává ve dvou časových rovinách, ta jedna je až příliš reálná, tak jako sama válka, která rozervala Jugoslávii na kusy a vyhnala jednu albánskou rodinu z domova a druhá se pohybuje na hraně magického realismus a mrazivé výpovědi cizince v cizí zemi, jenž není nikde doma. Je to kniha o ztrátě snů a iluzí, o ztrátě rodiny, místa na světě, identity. Sonda do pocitů uprchlíků, kteří nejsou nikde vítaní, které válka přinutila zpřetrhat vazby na domovinu a všude jinde na ně pohlíží jako na příživnickou špínu, je vzácně upřímná a silná (a stále bolestně aktuální). Výborný překlad se stará o to, že kniha plyne jako Drina, nechte se unášet, otevřete mysl, uvěřte a přemýšlejte. Stojí to za to.

5 06.10.2016

Čím hlubší máte rány, tím hlouběji se vám Britt-Marie dostane pod kůži. Silné scény plné velkých pravd, ze kterých se až svírá srdce, odlehčuje laskavý humor. Nechte se hebce melancholickou atmosférou knížky pohltit, dovolte jí, aby vás vtáhla do děje, a ona vás za to odmění krásným příběhem o tom, že nikdy není pozdě začít žít. A to ani když - jako já - fandíte Tottenhamu.

11 25.09.2016

Příběh jednoho obyčejného zklamání, jednoho velkého průseru, jednoho zhroucení, deprese, dna a cesty vzhůru, která není ani trochu sluníčková, ani happyendovská, ani... sladkobolně fiktivní tak, aby mohla srdéčko čtenáře pohladit sametovou narativní tlapkou. Kdepak. Marta je rozcapený fracek, který je zvyklý, že má všechno, co chce a ještě kvůli tomu nemusí hnout prstem. Svou reálností je otravná, protivná a máte chuť jí dát pár facek nebo jí alespoň pořádně zatřást, aby se proboha probrala. Bude vám pít krev, budete s ní soucítit, budete jí rozumět, bude tak trochu ty a tak trochu jako já a v žádném případě vám nebude lhostejná. Mě děsí tím, že za pár let budu možná doma mít taky takový Marty dvě a co proboha s nima, když sami nevědí, co se sebou?
Nesouhlasím s názorem, že autorka klouže po povrchu, naopak. Jde hluboko, velmi hluboko, místy až na dřeň a vy budete mít vší té netečnosti, zoufalství, prázdnoty a onoho zoufalého neustálého narážení do skla jako ta zblblá moucha brzy plné zuby. Obyčejnost, absence zásadních zvratů, velkých emocí nebo zlomových událostí servírované spolu s pro Petru Soukupovou tak typickým koktejlem běžností (rodinné večeře, rodinné snídaně, rodinné výlety, knihy, filmy, seriály a hokejové mistrovství) je to, co knihu vyřazuje z mainstreamu. Někdo prostě potřebuje v knize číst o světech, jež neexistují, jiný se v dávce Martiny totální mizérie najde a někdo si na konci prostě jen oddechne: "Tak takhle na tom naštěstí ještě nejsem!"
Deníková forma je zárukou čtivosti, krátké věty se starají o spád, jazyk stejně jako veškeré kulisy jsou realistické tak, že z toho až mrazí. A já můžu po letech nahlas říct, že mám konečně oblíbenou současnou českou autorku.
(poznámka pod čarou: Ilustrace jsou sice fajn, ale takhle kreslí a píše tak dvanáctiletý kluk ne dvacetiletá holka, bohatě je ovšem kompenzuje hrdinka, jež pije víc než já (nic snadného) a neskončí kvůli tomu v léčebně.)

6 21.08.2016

Velké finále - a tím velké myslím skutečně velké - fascinující trilogie, která nemůže fungovat jinak, než pohromadě a je proto velkým hříchem, že nebyla vydaná nakonec v jednom svazku. Autor na poslední dvou stránkách rozmetá všechny teorie, jež jste si pracně a pečlivě všechny předchozí strany všech tří dílů konstruovali. Je to jako vzít napalm na jednu mšici. Zalapáte pod dechu... a všechno to zapadne na místo.
Silná výpovědní hodnota, silný emocionální efekt, zneklidňující kresba i výjevy. Něco, co už vám napořád zůstanete v hlavě. Ano, takhle má vypadat komiks.

3 19.08.2016

Druhý díl není o nic méně působivý, než první. Otázek víc klade než odpovídá a nutí vás otáčet stránky rychleji, než si kresba zaslouží. Největší plus knihy tkví podle mě v tom, že ji každý může číst po svém, mít své vlastní vysvětlení a nacházet v ní docela jiný příběh a jen sám autor (možná) ví, kde je pravda. Pro mě je Oskar z venku úplně normální, jen on sám vidí sebe a věci kolem jinak v důsledky rodinného odkazu, o nějž nikdo z nás nestojí - diagnóza: šílenství.

2 18.08.2016