hrdlickova_61 komentáře u knih

Nejlepší je na téhle knížce to, že dům vystavěný podle popsaných principů můžete vidět naživo, a to při návštěvě certifikované přírodní zahrady manželů Kovářových v Rudolfově. Byla jsem kdysi na besedě na toto téma, pak jsme uspořádali výlet pro veřejnost, v jehož programu bylo mj. i toto místo, po čase jsme se tam s početnými zájemci vrátili znovu a zase znovu, pak byla další beseda a další návštěvy.

Je pořád co obdivovat. Přibyl zde ještě jeden dům (takový menší, pro účastníky vícedenních akcí), zahrada vzkvétá a v její blízkosti vznikají další podobné (komunitní). Někdy míváme při společných akcích i nějaké konkrétní téma, např. v loňském suchém roce zde bylo možné návštěvníkům ukázat, jak si takový přírodě blízký pozemek dokáže uchovat stín a vodu. Všichni se pokaždé cítí u Kovářových velmi dobře a zvlášť na malých dětech je to poznat, jak harmonické toto prostředí je. Název knížky se zkrátka potvrzuje praxí : o)

1 08.04.2019

Knížku jsem četla jen narychlo (což se, ostatně, k příběhu běžce celkem i hodí) a jakožto nesoutěživá povaha ji nedovedu dost dobře posoudit. Běžci, které znám, ji ale chválí, a tak se taky přidávám : o)

1 08.04.2019

K četbě mě přivedlo arménské jméno autora (končící na -jan). Díky W. Saroyanovi a L. Jengibarovi jsem byla zvědavá, jak píše ještě někdo další z Arménie. Byli jsme tehdy mladí rodiče, času na čtení bylo málo, jenže tenhle příběh člověka nepustí - a tak jsme se s manželem o knížku málem přetahovali. Dobrodružství, spousta zajímavých informací, čtivé podání - to se to četlo do tří v noci, joj! A to, že jde o mladé pionýry, se v té době bralo jako jakýsi přívažek, aby mohla knížka vyjít.

7 08.04.2019

Tahle knížka místy hodně "šustí papírem", hlavně pasáže o kamarádce - komentátorovi. Ale brala jsem to při čtení v dobrém. Úmyslem zřejmě bylo podat vše trochu jinak, než bývá v literatuře tohohle druhu zvykem, čímž by vznikla naděje oslovit zase trochu jiné okruhy čtenářů. A o to tu jde především. Ze stejného důvodu se hodně píše o vlastních pochybnostech, občasné nechuti opustit staré příjemné zvyky (i přes jasně pochopené a přijaté důvody) a o podvědomé snaze najít něco, co by dovolilo u toho starého aspoň trochu zůstat, aniž by se tím někomu dalšímu ubližovalo. To je v knize asi to nejpůsobivější, to seznamování s novými skutečnostmi a zjišťování, že lépe než prasata nebo drůbež na tom nejsou ani ryby, atd. atd. Jde o důležitou problematiku, podloženou tím, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda dalších tvorů. A také, po indiánsku, tím, že nikoho dobře nepoznáme, dokud nechodíme v jeho mokasínech.

Škoda, že jsem tuhle knížku nečetla už jako dítě. Moc se mi líbila i ve věku někdy kolem čtyřiceti, kdy se mi dostala do ruky, tak myslím, že v deseti bych jejímu kouzlu propadla ještě víc. Tím spíš, že mám ráda koně - a v době spisovatelova dětství se po Islandu cestovalo tak, že si člověk chytil poníka, nechal se od něj dovézt, kam potřeboval, tam ho pustil a nechal jít zpátky. A když potřeboval zpátky on sám, pomohl mu v tom zase jiný ochotný poník. Takové krásné přátelství s polodivokými zvířaty, to je přece něco! A i jinak je ten příběh moc zajímavý, dobrodružný a milý. Viděla jsem pak v TV i opakování seriálu (který se myslím docela povedl) a ráda obojí doporučuju i dál.

1 08.04.2019

Knížky pana Bělouna bych mohla dostat s mašličkou pod stromeček, protože mi byla (bez vlastní zásluhy, zadarmo s genetickou výbavou) dána láska k matematice. Když jsem občas někoho doučovala, vysloveně mě příklady bavily a ráda jsem se k jejich sbírkám vracela. Umím se ale vcítit do všech těch žáků, kteří se museli s počítáním trápit, aby udělali zkoušky na gymnázium. A tak jsem si vždycky říkala, že na učitele takových předmětů by měli chodit zásadně jen ti, komu to nejde samo - takže by pak měli při výuce pochopení a trpělivost.

Pan Běloun se snažil pomoci jak pedagogům, tak dětem i rodičům, navíc se mu to i výborně povedlo, takže klobouk dolů! A doufám, že prožil radostný život, ačkoliv to na sobě musel přímo hmatatelně pociťovat, tu nechuť celých generací nematematiků, s níž k jeho sbírkám usedali. Těší mě příspěvek DK 197, obsahující zároveň i velké uznání : o)

9 08.04.2019

Dášeňku mám odjakživa moc ráda jako knížku i jako vyprávění (a tak při čtení slyším v pozadí hlas Karla Högera). Text, obrázky a fotografie tvoří dokonalý celek. Na tom se shodnu skoro s každým tady - takže bych ani nemusela komentář psát, ale chtěla bych se podělit o zajímavý zážitek: dostala se mi totiž do ruky anglická verze. Angličtina je v jiných knížkách jazykem výstižným a vtipným, ale půvab české Dášeňky s tou přeloženou porovnat nelze: "... ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko... / … mělo to pár malých černých uší a malý ocas, uznali jsme, že to je malý pes..."

24 06.04.2019

Četla jsem ve vydání z roku 1991, které je upravené, ale i tak bylo pro mě zajímavé. Mám ráda příběhy o dětech a o jejich světě v současnosti i v minulosti, ať už jsou vyprávěny z jejich pohledu, nebo (jako v tomhle případě), z pohledu dospělých. Hodně to vypovídá o době, o způsobu výchovy, o tom, čeho si děti všímaly a jak to na ně působilo. Pokud jde o Hýtu a Batula, knížka je ale hlavně o tom, jak se cítil v jejich přítomnosti strýček, když se řízením osudu stal jejich dočasným vychovatelem. Při čtení jsem si často vzpomněla na odrbanou, leč odevzdanou foxteriérku Iris, maminku Čapkovy Dášeňky...

Četla jsem ve vydání z roku 1989 s obrázky Daniely Hahnové. Příběh je to kýčovitý, ale umím si představit, jak dovede malé čtenáře zaujmout a potěšit, a tak potěšil i mě. Ráda bych si někdy přečetla původní vydání. Jednak z principu, pro porovnání, tak jako i u jiných knih, jednak proto, že v téhle podobě četla tuhle knížku v dětství moje maminka a měla ji ráda. A já jsem měla ráda maminku...

6 06.04.2019

Nejvíc se mi líbil výborný nápad autorky a její sousedky, jak přimět děti, aby byly vzorné při psaní úkolů. Samozřejmě neprozradím, jak to udělaly - stojí to rozhodně za přečtení v knížce.

Ale prozradím, jak to dopadlo s učením andulky. Místo, aby nakonec říkala andulka lidskou řečí "Chceš pivo?" a jiné kýžené věty, vyšlo to úplně obráceně: paní Kejvalová okoukala andulčí hvízdání : o)

06.04.2019

Tuhle knížku jsem dostala jako dárek, a kromě toho, že mě to potěšilo, mě to i rozesmálo. Není moc lidí, kterým se dá něco takového darovat, aniž by je to vyděsilo : o)

A ještě je moc dobrá knížka Jak psát správně čárky. Taková ta s výstražně červenými deskami...

5 06.04.2019

Už název sám výborně napovídá (v kombinaci s podtitulem a obrázky na obálce), oč jde. Je to v úvodu knihy i vystětleno: v prvohorách byla země pustá a nad ní se vznášely jedovaté plyny. Pomalu by už ani nebylo nutné nic dodat. Autor ale i tak pojednal problematiku systematicky. A jak je jeho zvykem ve všech knížkách, i tuhle napsal vtipně, výstižně - a pravdivě...

2 05.04.2019

Všechny knížky tohohle typu se mi výborně osvědčily při "trénování" malých čtenářů v mojí knihovně. Děti mají radost, když některý příběh vyluští, to je přiměje přečíst si ten další a pak ještě dál, až jsou najednou na konci. Je-li připojen symbol náročnosti, mohou ti malí začínat snazšími, zatímco těžkými se pobaví rodiče : o)

05.04.2019

Knížka se moc líbila našim dětem i malým čtenářům v mojí knihovně. Výborně se hodí i pro slabší čtenáře. Přečtou jednu anekdotu, líbí se jim, tak ještě jednu a ještě... Anekdoty navíc lákají i ke spontánnímu předčítání nahlas mamince nebo zkrátka někomu v okolí, aby se taky zasmál. A dítko si ani neuvědomuje, že trénuje plynulý přednes : o)

05.04.2019

Tohle je jeden ze zvlášť pěkných příběhů S+H, ve večerníčkové i v knižní podobě.

2 05.04.2019

Zprvu jsem se zalekla názvu, který mi připadal vlezlý, a do knížky jsem se nepustila. Pak mi ji ale doporučila kamarádka, a musím říct, že se mi oba díly moc líbily. A ještě i další, které vyšly později. Litovala jsem, že nemám tohle čtení ve fondu knihovny, kde půjčuju, ale než jsem stačila něco kolem toho vyřizovat, dostala jsem je k půjčování darem. Tak to se zrovna k těmhle příběhům hezky hodí : o)

2 05.04.2019

Četla jsem jen tak ze zvědavosti, jaké asi knížky tento autor píše. Tak teď už to vím a těším se na další : o)

2 04.04.2019

C. S. Lewis je můj oblíbený autor a mám od něj ráda všechno, co jsem četla (a to je skoro všechno, co napsal). Jsem ráda, že napsal i o svém zármutku. Je to knížka prostinká, unavená, nepodobná těm mistrným a jiskrným předchozím, ale tvoří s nimi celek tak dokonale, až z toho mrazí. Mrzí mě, že se to stalo, ta tragédie i to zakolísání ve vztahu k Bohu, než byla víra znovu nalezena, protože to bylo bolestné - a to zkrátka člověk nikomu nepřeje. Ale když už se to stalo, pak tahle upřímná knížka o autorově rozpoložení a jeho závěrečná slova jsou myslím tím nejlepším, co mělo následovat a co opravdu následovalo.

Podle této předlohy vznikl film Krajina stínů, který ale vyznívá do vytracena a s Lewisovou knížkou se tím pádem rozchází. Což je škoda, ale možná ne zase tak velká, jak to vypadá, protože určitě inspiroval k zamyšlení, k účasti a k přání, aby se ti dva někde mimo náš svět znovu setkali a aby se stalo něco ještě lepšího, co si ani neumíme představit. Tak, jak je to řečeno v závěru Letopisů Narnie. A to je cesta zpátky k tomu, o co se C. S. Lewis s námi chtěl podělit.

Líbil se mi úryvek v čítance, pak celá knížka, pak jsem si přečetla ještě další díly. Ty si na rozdíl od prvního už moc podrobně nepamatuju, ale že jsem je četla s chutí, to vím určitě. Bylo by zajímavé se k nim všem znovu vrátit, mít na to čas. My čtenáři bychom taky potřebovali takový nějaký stroj času, aby se dalo do knížky vstoupit a ve stejnou chvíli zase vystoupit!

9 04.04.2019

Když jsem tuhle knížku četla, obdivovala jsem autora i překladatele, když jsem viděla její divadelní podobu, přibyl obdiv ke všem, kdo se na ní podíleli. Kdybych měla to všechno ohvězdičkovat, úplně by se od toho rozsvítilo.

16 04.04.2019