hrdlickova_61 komentáře u knih

Trochu se bojím u nás v knihovně na knížku upozorňovat, abych se třeba někoho nedotkla, ale pro sebe jsem si ji vybrala ke koupení, hned jak jsem viděla ten pozoruhodný název a prvních pár stránek. Kouzlo nechtěného, tomu nelze odolat - a jako urážlivé ani jako morbidní to neberu, takový je prostě život...

6 13.04.2019

Noc

Po měkké, vonné trávě
Noc vodí spáče tmou,
Když skloní se k mé hlavě
A vezme ruku mou
I ruku kohokoli,
Hladkou i s mozoly,
Odtamtud, kde to bolí,
Tam, kde to nebolí.

Tam, kde už snad jsme byli,
I tam, kde nebyli.
Když se k nám zblízka schýlí,
Otevře na chvíli
Svým klíčem tajné brány.
A když jsme za branou,
Zavřou se všechny rány
a bolet přestanou.

K dětem se víla vrátí,
Sedne jim u hlavy
A počne povídati
A nedovypráví.
Neb kouzlo konce nemá,
A nikdy nemělo,
Dokud noc ústa němá
Tiskne nám na čelo.
…
A nejradši mám rozhovor dědečka a vnoučete o víle.

"... A byla hezká?" "Jistě byla. Je hezká každá, když je víla..."

9 13.04.2019

Knížku mi ukázala kamarádka před začátkem výtvarného kroužku, stihla jsem se podívat na začátek a nemyslela jsem pak už na nic jiného, než jak bych si mohla zařídit další čtení. Když jsem si ji pak půjčila, přelouskla jsem ji jedním dechem.

1 13.04.2019

Knížku jsem dostala k Vánocům, když mi bylo asi deset let. Dneska by asi už nikoho moc nezaujala, ale tehdy, kdy fotky koní byly vzácné, to pro mě byl hotový poklad. Snad denně jsem v ní aspoň chvilku listovala, kreslila podle ní, přála jsem si podívat se do koňského muzea do Slatiňan (což se mi přibližně po 25 letech splnilo)… Knížku dodnes mám a považuju si jí.

2 13.04.2019

Nejdříve jsem četla některé Kájovy příběhy v dětství v Naší rodině, měla na ně hezké vzpomínky, a tak jsem po roce 1989, kdy znovu vyšly knižně, poctivě přelouskala všechny díly, i když od pátého dál už mi připadaly spíš jen tak "do počtu". Nemám k téhle sérii zdaleka tak silný vztah jako třeba k Hanýžce a Martínkovi, ke Gabře a Málince nebo k Pepánkovi nezdarovi, ale myslím, že rozumím jak autorce a jejím důvodům k psaní, tak i všem, kdo její knížky milují, a měla jsem při čtení komentářů radost z toho, jak se často v rodinách podařilo sdílení mezi rodiči, dětmi a vnoučaty. I kdyby to byl jen bohapustý brak (a to si nemyslím, že by byl), už tohle samo jej povznáší mezi díla české klasiky. A přeju to paní autorce, že to tak je, navíc ještě i po tolika letech.

Nenápadná, sympatická knížka, tedy aspoň z mého pohledu. Hodně si z ní pamatuju, i když jsem ji četla už dávno. Půjčuju ji u nás v knihovně a líbí se : o)

2 12.04.2019

No, co vám mám povídat - když jsem se poprvé, už jako dospělá, dostala do Štítné a viděla potok Járek, brečela jsem radostí. Viděli jsme tehdy i vnitřek kostela, protože tam zrovna "náhodou" bylo i v netypickou dobu otevřeno (a hezky jsme si popovídali s panem farářem, potvrdil, že tam často takhle někdo ze čtenářů zabloudí) a byli jsme také v "čarovné zemi", tak se mi tím splnilo moje přání z dětství : o)

11 12.04.2019

Tahle knížka je už asi pozapomenutá, a přitom pohádky jsou to moc hezké a obrázky také. Pamatuju si, jak jsem jednu z nich vyprávěla asi tak v šesté třídě před tabulí a celá třída poslouchala bez hlesu od začátku do konce, tak to všechny zaujalo. Před několika lety byla v Jilemnici výstava malíře Jana Hladíka, který knihu ilustroval - a my jsme tam zrovna byli nedaleko na dovolené. To bylo moc hezké překvapení.

7 12.04.2019

Tahle malá knížečka bývala jeden čas, někdy kolem 3. třídy, mojí vůbec nejmilejší. Obdivovala jsem, jak krásně dovedl Mikoláš Aleš kreslit, a protože jsem měla zároveň ráda lidové písničky, měla jsem pořád co prohlížet a pročítat, podesáté i posté. Jestli si udělám dneska před spaním chvíli času, prolistuju si ji s radostí postoprvní, abych jí vynahradila, že jsem ji už nějakou dobu v ruce neměla : o)

3 12.04.2019

... Jakmile se dozvíte, že čáp přiletí v listopadu, neotálejte a kupte velkou a hodně pevnou ohrádku na hraní. Budete ji potřebovat. Až se dítě narodí, můžete si do ní vlézt a číst knihu nebo obědvat bezpečně za jejími mřížemi. Prodavačka se na vás asi bude divně koukat, až si do ní v obchodě lehnete, abyste si vyzkoušela, jestli se do ní vejdete, ale nevšímejte si jí. Jestliže se nedokážete vyrovnat s pohledy cizích lidí, jak dokážete čelit spalujícímu pohledu vašeho dítěte?
str. 336
...
... Až vyroste natolik, že přepere svého staršího bratra nebo vyhraje nad otcem v přetahování, váš úkol bude u konce. Budete poněkud vyčerpaná, ale hrdá a on bude na cestě k tomu stát se místo pomstychtivého škorpiona vznešeným orlem. Varování: Dejte pozor, abyste mu kromě tvrdé kázně poskytla hodně lásky a náklonnosti...

str. 336
...
Astrologie jako návod, co a kdy a s kým, a co ne, je mi proti mysli. Blízký je mi naopak ten pohled na život, že není náhoda, s kým se setkáme, a že to tak může a asi i má být. Ale charakteristiky jednotlivých znamení mě někdy ve věku kolem 12 let zaujaly, a tak jsem si tuhle knížku kdysi na doporučení kamarádky koupila a s chutí si v ní početla.

Na někoho to sedí výborně, na někoho vůbec (ale zato na něj sedí jiná charakteristika, což by paní Goodmanová určitě zdůvodnila tím, že kromě slunečního znamení je i měsíční, ascendent a další), ale to je myslím celkem jedno. Nebo aspoň mně to jedno je a klidně bych tuhle knížku ráda četla i "jen" jako beletrii, vzhledem k trefným postřehům a laskavému přístupu k věci.

Hlavní myšlenkou je tu pro mě to, že vlastnosti se vyskytují tak nějak "v souborech", ať už odpovídají době narození, nebo ne, a kdo se těší z obětavosti a síly výše zmíněné "štíří" povahy nebo z citlivosti té "račí" nebo z něčí cílevědomosti (znalci si k ní doplní znamení Kozoroha nebo Panny...) atd., udělal by podle všeho dobře, kdyby se naučil v dobrém přijímat zároveň i štíří nebezpečný jed, rakův krunýř a to všechno ostatní, co k těm příjemným vlastnostem té které povahy patří. Bylo by fajn, kdyby měl někdo od všeho jen to "příznivé", ale tak to nebývá a ani by to tak asi být nemělo, podobně jako by bylo divné, kdyby jídlo mělo být pěkně sladké, ale aby toho nebylo málo, tak i slané, kyselé i hořké.

Knížky typu "Sluneční znamení" nebo třeba "Stromy a keltský kalendář" (Jiří Janočko) se mi zkrátka líbí v tom, že mohou přispívat k lepšímu pochopení sebe i druhých a k takové spolupráci, v které může každý uplatnit svoje přednosti, aniž by příliš rušil tím, co je v něm rušivého - a co zase v nějakých jiných konstelací může být předností : o)

... Holčička si vysloužila pojmenování Žena sběrač. Když jsem ji v parku vyklopila z kočárku, okamžitě se předklonila a v tomto hlubokém předklonu chodila celé dopoledne. Sbírala miniaturní předměty: kamínečky, klacíčky, travičku, broučky... Vždy je pečlivě prohlédla a zase odložila - nepoškozené - na místo. Jak vypadá v obličeji, nikdo netušil. (Dodnes jí zůstala záliba v trpělivé činnosti.) Když se takto začal chovat chlapec, shovívavě jsem si pomyslela, to už známe. Ale jistý rozdíl zde byl. Chlapeček ty drobné předměty nejen sbíral, ale taky jedl. Mnoho kamínků jsem mu (přes vytrvalé protesty) vyrvala z úst, ale mnoho jich zřejmě skončilo v žaludku...
str. 37
...

Svačina, kterou jsem vozila do parku, zabírala polovinu kočárku, ale přesto jsem získala pověst krkavčí matky. Jakmile byl v dohledu turista s párkem či oplatkou, zakoupenou pod petřínskou rozhlednou (stánku jsem se zdaleka vyhýbala), spustil chlapec okamžitě: "Pán dááá... dáá..." Výkřiky byly doprovázeny tak srozumitelnými gesty, že i zahraniční návštěvníci odlamovali rohlík...
str. 38
...
Do knížky jsem se pustila proto, že mám ráda všechno, co paní Drijverová napsala pro děti (tedy, všechno, co jsem četla - což je zatím jen něco a ráda bych to někdy dohnala). Tahle, psaná pro dospělé, se mi líbila taky moc : o)

1 12.04.2019

Mám ráda od pana Sekory všechno, co jsem četla (= skoro všechno, co napsal) a nijak se tím neliším od jeho ostatních příznivců. Někdy třeba napíšu u jednotlivých knížek víc, prozatím jsem si vybrala nenápadného psa vzduchoplavce, který asi není tak známý. Pamatuju si, jak nejdřív, v předškolním věku, mi k okouzlení stačily jednotlivosti - že je to o pejskovi, že je tam chodící panenka, mašinka obklopená ve vodě partou nadšených pulců, půvabná Ivanka a její kamarád skřítek... a teď si uvědomuju, že takhle bych mohla vyjmenovat vlastně všechno, co tam je... proč tedy oddělovat tuhle dobu od té, kdy jsem si už v knížce četla sama?

Tak jinak: napřed mě pan Sekora potěšil tím, co se tak obvykle malým holčičkám může zalíbit hned napoprvé, i kdyby šlo jen o náhodné listování. Potom, při poslechu, už to byl pro mě "ten pejsek Chloupek", "ta mašinka", "ta Ivanka", na podrobnosti jsem se jen třásla a při pozdějším vlastním čtení si je s chutí opakovala, ať to bylo ze začátku (v mém případě v pěti letech, protože jsem se naučila číst s předstihem, od brášky) to jednoduché, nebo pak i to delší a náročnější. Bylo pro mě nakonec úplnou samozřejmostí přelousknout i další Sekorovy příběhy, jak o dětech, tak ze světa hmyzu nebo ten o ptáčkovi Modrouškovi, veselé seriály, slabikář a to všechno ostatní.

Myslím, že o tohle přesně autorovi v knížce o pejskovi Chloupkovi šlo, a proto jsou na některých stránkách jen obrázky s kratičkými texty, jinde je toho víc, tak aby si z toho každý mohl vybírat podle svých možností a nálady. Dovoloval dětem z okolí, aby si hrály kolem jeho pracovního stolu, povídal si s nimi, měl pro každého něco. Nenásilnou a zábavnou formou je vedl a sám se nechával vést od nich : o)

4 12.04.2019

Vždycky mě velmi zajímal svět dětí a všechno, co si z něj kdo pamatuje (to je ostatně z mých komentářů a hodnocení na Databázi asi dost zřetelně patrné). Sama jsem na tom v tomhle směru dobře, vybavují se mi zážitky i z nejranějšího věku a všechny možné návaznosti, a tak můžu potvrdit, jak moc je jimi člověk už po celý zbytek života ovlivněn. Knížku paní Doskočilové o dětství slavných osobností jsem tedy s velkou radostí koupila pro sebe i pro své tehdy malé ratolesti. Všechny texty i milé obrázky se nám natolik líbily, že knížku od té doby pilně doporučuji na všechny strany, s tím, že čtenáři si tímto získají k velkým osobnostem hned od začátku silný vztah a porozumění a o to lépe se jim pak chápe (i pamatuje) všechno, co se o nich a o jejich době i prostředí kdy dozvědí dalšího.

2 12.04.2019

Pro mě jedna z vůbec nejmilejších knížek. Helena Čapková se myslím vyrovná svým bratřím, i když zůstává v jejich stínu. Její vyprávění obsahuje pohled z více stran, třeba nevyslovený, ale přítomný v tom, s jakým pochopením nám přibližuje jednotlivé členy rodiny a jejich důvody pro tu kterou (i problematickou) vlastnost. Píše hodně o raném dětství, což z mého pohledu je další přednost její knížky. Jednak o dospělých Čapcích se můžeme hodně dovědět i odjinud nebo odhadnout podle jejich tvorby, jednak ani sami nevíme, co všechno nás od začátku formuje a bude nám už navždycky vlastní. Cokoliv si kdo dokázal zapamatovat a je ochotný to sdílet, to pomáhá k porozumění.

Jednoho dne, jak doufám, vyjde v budoucnu i pokračování těchto vzpomínek. Ve skutečnosti totiž toho bylo napsáno mnohem a mnohem více. Nebyl ale dosud nikdo, kdo by dokázal autorčinu pozůstalost zpracovat. Nyní se tomuhle těžkému úkolu věnuje jedna velmi sympatická mladá paní, s kterou jsem se poznala na besedě v Dobříši. Sama je maminkou, k práci se dostává jen tak, jak to rodinný život dovolí, a tak je ve stejné situaci jako Helena Čapková, když psala své zápisky. Věřím, že se máme na co těšit.
....

… Bude ten malinký schopen číst či aspoň slabikovat ve velké, těžko rozluštitelné knize vyměřených dní, které se říká zlý či šťastný život? Nebo dokonce přidá aspoň kapku zlatého medu do záchovných a živných buněk ducha pro nová pokolení v nesmírné stavbě mraveniště, na níž pracuje lidstvo s tisícerou obrazností už od počátku světa?

(z první kapitoly knihy).

5 10.04.2019

Tohle je moc milá knížka, a když ji navíc čtete ve vlaku, a ještě na Šumavě, krásně se to hodí jedno k druhému. Přesně takhle jsem si to i vyzkoušela, ale četla jsem jen na nádraží. Ve vlaku ne, to jsem se dívala oknem ven na stromy : o)

1 10.04.2019

Přezdívka pana Stehlíka Kramerius s krosnou vypovídá hodně, jakákoliv beseda s ním také (a ještě se při ní hodně nasmějete), seznam jím vydaných knížek (včetně těch, kde je i autorem) také. A přečtením knížky plné jeho osobních zamyšlení se to všechno završuje. Těším se na všechna další setkání i knížky, ať ke čtení pro sebe, nebo k půjčování v naší knihovně : o)

4 10.04.2019

Knížka pro radost i pro poučení. To může znít jako fráze, ale jak jinak to napsat? Krásné fotky, texty, milý pocit ze sdílení něčeho ryzího... a protože se pan Stehlík zabývá vydáváním knih, ještě přidávám, že jde o výborný nakladatelský počin : o)

2 10.04.2019

Sváteční knížka, kterou jsem už několika lidem koupila jako dárek. A sobě taky : o)

4 10.04.2019

Některé z autorů jednotlivých kapitol znám osobně, nakladatele pana Stehlíka také, a tak jsem o přípravě téhle knížky věděla dlouho dopředu a nedočkavě jsem ji vyhlížela. Když člověk sleduje zavádějící informace šířené oficiálním tiskem, má silnou potřebu číst a šířit opačné. Takové, které nenahlížejí na Šumavu jako oblast nových příležitostí pro podnikatele, ale jako území, kde se ještě uchovalo aspoň něco z původní přírody.

Kdyby nežili na Zemi lidé, bylo by přirozené prostředí na 100 % jejího povrchu, takhle zbývá u nás už jen necelé 1 % (to není překlep, to tak je opravdu vypočítáno, že 99 %) jsme zabrali pro sebe). Neříkám, že nás má většina vymřít a zbytek se odstěhovat do jeskyní, ale nedávat přírodě takřka žádné šance, to je vražedné pro ni a potažmo i pro nás, což si ale skoro nikdo nechce uvědomit. A to ani nemluvím o tom (co je přitom životně důležité), že jen přirozená krajina dokáže udržet a přivolávat vláhu, atd. atd.

Zároveň s tím, jak jsem se na knížku těšila, mi ale bylo jasné, jak těžké je dát něco takového dohromady. Byla by velká škoda to uspěchat. A to samé, jak píše i tanik, platí na četbu samotnou. A také na přírodu samotnou. Pojedete-li na Šumavu s cílem ráno si přispat, vidět pak za den co nejvíc panoramat, posedět v cukrárně a večer mít ještě pěkně dost času na televizi, bude to přibližně to samé, jako kdybyste si tu televizi (plus pračku vzduchu) pustili s nějakými filmy o horách hned ráno a nikam se od ní nehnuli.

7 10.04.2019

Tahle knížka je nenápadná a při vyřazování z knihoven, jak to tak bývá, se s ní nikdo moc nemazlil. Je tedy dneska už vzácná, tak stejně, jako jsou vzácní huculové, o kterých se tu píše. A také lidé, díky nimž se sem tam daří zachránit něco ohroženého, ať už jsou to mizející cenné biotopy a s nimi vzácné květiny, divoká zvířata, ale i některá zvířata domácí. Skromní, přátelští a vytrvalí koníci huculové osvědčili svoje výborné vlastnosti v dobách, kdy je lide ještě dovedli ocenit, pak se zdálo, že už budou brzy odsouzeni k vymření, ale našla se skupinka nadšenců a tenhle nepříznivý osud od nich odvrátila. V knížce se o tom podrobně vypráví, a aby byl děj osvěžen nějakým dobrodružstvím, je zde i podrobně popsána několikadenní cesta se skupinkou huculů po Krkonoších.

Dobrou zprávou je z dnešního pohledu to, že farma na Janově Hoře pořád ještě existuje a huculové tam žijí, vozí turisty, množí se, je o ně zájem. Ten je možná podpořen i tím, že hodně dětí i dospělých četlo slavného Hraničářova učně, kde se píše mj. i o sympatických konících se skoro stejnými přednostmi. Jinak je ale hucul teď už zase na ústupu. Jednak mu prý nesvědčí stupňující se letní vedra, jednak i v chovu zvířat se bohužel uplatňují módní vlivy, a kdo se nechce věnovat zrovna hipoterapii nebo cestám po horách, nepokládá zřejmě toto plemeno za dostatečně atraktivní. Doufejme, že naše děti a vnoučata nejsou posledními generacemi, které ještě huculy (a nejen huculy) zažily.

2 10.04.2019