hrdlickova_61 komentáře u knih

"... Obzvlášť nádherná byla jedna borovice na východním svahu, obrostlá bolehlavem. Byla šest stop silná a její první větve začínaly tam, kde měly ostatní stromy korunu. V jejím vrcholku si dávali v létě častá dostaveníčka sojčí sameček se svou nevěstou. Tady, daleko z dostřelu, soják za teplých jarních dnů zpívá a natřásá se před svou vyvolenou, rozprostírá jasně modrá péra a trylkuje líbezné melodie jako z pohádky, tak sladce a tichounce, že je málokdo postřehne, kromě toho, komu jsou určeny, a v knihách se o tom vůbec nedočtete…"
...
Záměrně jsem vybrala na ukázku jen takový odstavec, který nemá přímou souvislost s dějem některé z kapitol. Příběhy jednotlivých zvířat jsou totiž tak poutavé, že bych nevěděla, kdy s opisováním přestat. Kdykoliv si vezmu knížku znovu do ruky, že si v ní jen tak trochu zašustím stránkami a zase ji vrátím zpátky, dopadne to úplně jinak - čtu a čtu, dokud nejsem na konci. Vím to naštěstí předem, a tak s tím počítám a udělám si čas. Ta představa, že tentokrát se udržím, je jen taková hra : o)

9 15.04.2019

Nejpůsobivější pro mě při čtení byla skutečnost, jak se každá z postav nezadržitelně mění, doslova, v to, k čemu směřovala. Měla být tahle symbolika poselstvím příběhu? Nebo tam žádné poselství být nemělo, ale nakonec tam je, protože i tohle je jakási zákonitost, velmi podobná té výše zmíněné?

Knížku jsme s bratrem četli jako děti a líbila se nám. Bavila i rodiče, protože je nápaditá, vtipná a milá. Hrát si s jazykem, to někoho třeba ani nenapadne, a tak jsou knížky tohoto druhu dobrou inspirací.

2 15.04.2019

Knížku znám i ve starším vydání s fiktivním jménem autorky. Že to ale není skutečný deník nějaké paní, to se dá velmi snadno prokouknout, proto je myslím dobře, že nové vydání nese jméno Jiřiny Šiklové. Jakožto účelové dílo socioložky zaměřené na starosti starších lidí je Deník mnohem sympatičtější. Dobrá vůle pomoci, dát najevo dlouhodobý, upřímný zájem, zprostředkovat dobré zkušenosti, vžít se do konkrétních pocitů v té které konkrétní situaci... to těší - ať je člověk v roli stárnoucí důchodkyně, nebo někoho o generaci mladšího, kdo by rád dělal všechno dobře, a přesto mezi ním a rodiči vznikají různá nedorozumění. Mně osobně se některé názory paní Šiklové, které jsem zachytila, jeví jako zjednodušené, ale i tak jsem ráda, že je v naší knihovně Deník od čtenářek chválený a že se velmi líbily i besedy.

Tl, tl, to je moc dobře, že je Ježourek i tady na Databázi. Zaslouží si to. A Pišta taky : o)

15.04.2019

Ráda bych se někde dočetla, jak tahle milá knížka vznikala. Jestli se autoři znali, nebo si dopisovali, nebo se tak pěkně shodli i bez toho všeho (ani nevím, která možnost by se mi líbila nejvíc...), jestli jim čtenáři posílali poděkování a dětské obrázky, jestli na ně Zrzečka při každé jejich procházce do lesa už čekala a mávala tlapičkou... a tak : o)

Říkanku "Špity, špity, bábo" jsem znala od svého dědy, který jimi škádlíval babičku i nás děti. A najednou mi přišla do ruky knížka s takovým názvem a s tolika dalšími hezkým verši! A ještě s obrázky M. Jágra, podobnými těm z Pohádek z pekelce - tak to by bylo, aby se mi nelíbila : o)

2 15.04.2019

Knížku jsme četli s dětmi, vyráběli jsme podle ní prstové loutky a všechno jsme si to náležitě užili. Potěšilo mě, že dcera, která je už také maminkou, ji má pěkně připravenou v dětském pokojíku a všechno se to bude opakovat : o)

1 14.04.2019

Knížku jsem četla kdysi dávno a jen jednou, ale hodně si z ní pamatuju, protože to je moc pěkně napsaný příběh (a ne jen oddílová agitka, jak by to na první pohled mohlo vypadat). Jirka je obyčejný chybující kluk, chová se někdy i sobecky, ale není zlý. Jen mu ne všechno dochází už předem, a teprve zkušenosti mu napovídají, jak by se měl zachovat příště. Upřímně jsem mu tehdy přála radost z plavání, při kterém se úplně ztratil jeho hendikep. Říkala jsem si, že to byl od autora výborný nápad. Nebo to, jak členové oddílu vodáků vítali nový rok - hravě a současně slavnostně. Myslím, že mnohé bylo převzato ze skutečné oddílové činnosti.

Když jsem četla od Magdy Váňové Terezu, měla jsem spíše jen pocit kalkulu, co tak asi chtějí čtenářky slyšet, ale knížka Sestra a sestřička mě zaujala více. Určitě by se dobře prodávala i v případě, že by se tam jen popsal ten častý jev v rodinách, který mnoho sourozenců zažilo. A nedalo by moc práce takový příběh sepsat. Autorka na mě působí dojmem, že se snažila nejen o vykreslení postav, s kterými se může někdo ztotožnit, ale že chtěla svým hrdinkám dopřát aspoň trochu solidní budoucnost. Aby si to všechno nějak příznivě "sedlo". A že to nedělá pro větší úspěch, ale tak nějak z dobré vůle... Takže ve srovnání s jinými knížkami tohoto žánru (který mi celkově nic moc neříká, a tak nemůžu dost dobře hodnotit) bych ji přiřadila k těm lepším...

Jsem z harmonické rodiny a mám ráda knížky o hezkých vztazích, ale tragické příběhy čtu také a obdivuji jejich autory. Buď to samé také zažili - a dokázali z toho vyjít jako silné osobnosti, pomáhající svým psaním každému, koho osloví, nebo to nezažili - a umí se přesto do svých hrdinů vžít a věrohodně je vykreslit. Petře Soukupové se to podařilo ve velmi mladém věku, a s velkou přesvědčivostí. Ani jsem si po první povídce zatím nepřečetla ty další, nechávám si je na později.

Ve středu naší pozornosti stojí mladší Kuba. Jeho negativní pocity jsou pochopitelné a můžeme spíše obdivovat, že si je nepěstuje. Soucit (i přes nesouhlas) může u čtenáře vzbudit ale i chybující otec, který si myslí, že si počíná dobře. Nenutí přece Kubu vyhrávat, stačilo by mu vidět snahu. Jeho odlišné naladění vnímá jako lajdáctví, a to si v jeho očích říká o důsledné výchovné působení. Staršího syna dává za příklad v domnění, že je to ta správná motivace. A velmi tím zatěžuje i jej (to může být i důvodem jeho zlomyslnosti a snahy za každou cenu si svá privilegia u rodičů udržovat - a i když působí spokojeně, je otázka, jak je mu doopravdy). Maminka je také už od začátku k politování, natož pak později, kdy s ní prožíváme rodinnou tragédii. Účast Petry Soukupové a její schopnost vcítění - jedno i druhé budí sympatie. Smutek se tím aspoň trochu vyvažuje a dostáváme tím s příběhem něco velmi hezkého, tak nějak místo happy-endu.

10 14.04.2019

Dlouho jsem o příběhu Mitsuko neměla nejmenší tušení, a přitom je tak zajímavý - jsem tedy ráda, že knížka vznikla, přinesla mi díky důkladnému zpracování i plno dalších informací a inspirovala k přemýšlení (hlavně o dětech a jejich dalších osudech). Byli jsme i v Poběžovicích a mluvili s lidmi, kteří se snaží o opravu zámku a připomenutí těch dávných událostí.

Z dětství si pamatuji různá svědectví o legendárním páteru Ferdovi a uvítala jsem možnost dovědět se něco více. Kniha obsahuje množství praktických návodů ohledně stravy, bylinek, obkladů atd. a také varování před nebezpečím v podobě chemikálií apod. Autorita pátera Ferdy, která se s nimi pojí, je myslím silná dodnes, i když od jeho smrti už uběhlo skoro 30 let. Za sebe jsem mu vděčná hlavně za poodhalení jevů mezi nebem a zemí, protože moji rodiče se sice ničemu takovému (aspoň) neposmívali, brali to ale jako něco nereálného, co bude jednou díky lepší vzdělanosti prokouknuto jako omyl. I oni sami ale stáli v úžasu nad příběhy o zázračně provedených diagnózách a o úspěšném léčení těžce nemocných lidí (z nichž některé znali osobně). Když jsem se pak setkala s lidmi, kteří měli podobné zkušenosti, bylo už na co navázat.

2 14.04.2019

Knížku jsem četla začátkem osmdesátých let a byla pro mě velmi zajímavá nejen proto, že se o takových věcech tehdy skoro vůbec nepsalo, ale i z toho důvodu, že je vše podáno čtivě a srozumitelně. Tehdy jsem ještě nevěděla, že od téhož autora vyjdou knížky o páteru Ferdovi a jeho zvláštních schopnostech (o nichž se mezi lidmi povídalo, s tím, že někdo tomu nevěřil, někdo ano, ale nevěděl, co si o tom myslet, někdo měl i vlastní zkušenost a předával ji dál...).

2 14.04.2019

Od doby vzniku téhle knížky už vyšlo na toto téma a jemu příbuzná i plno jiných. Kdo z nás se o ně zajímal, vytvořil si postupně mozaiku představ a znalostí, přičemž mohl být vděčný panu Kajdošovi za kvalitní úvod. Už si vlastně "Kovem a ohněm" ani moc nepamatuju, ale i jen za tu průkopnickou roli si hvězdičky určitě zaslouží.

14.04.2019

Knížku jsem četla na doporučení a byla pro mě velmi zajímavá. Dnes působí zároveň i jako doklad doby, protože vědecké poznání pokročilo - přičemž ale je úctyhodné, jak daleko bylo už tehdy.

14.04.2019

Knížku jsem si půjčila na doporučení, a když jsem ještě viděla obálku s fotkou vykutáleného jezevčíka (nevinnost sama), zabrala jsem se do ní s velkým elánem. Ten mě nejen nepustil, ale ještě se během čtení navýšil až k vyslovenému nadšení. Knížka je moc zajímavá i jako příběh, protože pojednává o rodině se sedmi dětmi a smečkou sedmdesáti dingů. Dingo nechá člověka nahlédnout do jeho soukromí, a přitom si ponechává přirozené chování divokého zvířete - pozorovat jej při výchově štěňat i při čemkoliv jiném je tedy ideálním studiem etologie. Knížka mě navedla na dílo Konrada Lorenze, byla mi užitečná pro lepší pochopení i jiných zvířat než psů (a dokonce i lidí) a myslím, že ještě i po těch letech ji lze jedině doporučit : o)

5 14.04.2019

Knížku jsem četla v devadesátých letech a moc se mi líbil její námět - chovat se tak, aby bylo dětem jasné, že je i přes všechny jejich nedostatky máme rádi. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že v tom mohou nastat různá nedorozumění. Chybí-li například oční kontakt a podobné "drobnosti", mohou si děti špatně vykládat různé přísné kroky a bát se odmítnutí. Nebo je to často přímo součástí výchovy, takové ty výhrůžky typu: "Když neposlechneš, nebudeme tě už mít rádi". A protože to zdánlivě nese dobré výsledky, používá se to v rodinách i školách a může za tím stát třeba i velmi dobrý úmysl, přesto se tím nadělají velké škody. Autor o tom ve své knize s rodiči rozmlouvá, uvádí příklady, a co se mi líbí nejvíc, sám se chová tak, jak doporučuje. Nepůsobí dojmem nadřazeného mentora, ale někoho, kdo sice kritizuje naše chyby, nás samotné ale za ně neodsuzuje a má nás rád. Některé konkrétní rady se sice v českém prostředí nedají moc dobře využít, ale to si každý snadno přebere a přizpůsobí : o)

3 14.04.2019

Po knížce jsem sáhla proto, že mám Karla Effu ráda jako herce. Teď ho mám ráda dvojnásob. Je to moc zajímavé a milé čtení, navíc se spoustou překvapení.

Krásné čtení. Věřím panu Jahelkovi, že je to všechno ze života, protože něco takového se snad ani nedá vymyslet, to se musí nejdřív přihodit : o)

4 13.04.2019