hrdlickova_61 diskuze u autorů

Ondřej Sekora je pro mě a spoustu mých vrstevníků jedním z nejmilovanějších autorů z dětství. Něco pochvalného by se dalo říct o každé z jeho knížek, od těch nejznámějších až po ty nenápadné. Totéž platí na ty, které jen ilustroval jiným autorům.

Sem tam se mi sice nelíbil (a nelíbí) některý konkrétní detail, ale to je bohatě vyváženo tím vším, nad čím jsem trávila kdysi celé hodiny a k čemu jsem se s radostí vrátila s dětmi i teď s vnoučaty. Za vůbec asi nejlepší pokládám Uprchlíka na ptačím stromě, ale srovnávat se dá těžko, protože různé tituly mají různé přednosti.

Velkým objevem poslední doby pro mě byly Deníky Ondřeje Sekory a stejně tak zaujaly i čtenáře u nás v knihovně. Líbila se mi i velká výstava, která je ještě do neděle 14. 5. 2023 k vidění ve vile Pellé, rozhlasový pořad Lucie Výborné a Pavla Jiráska (Ondřej Sekora příběhy vyprávěl a rozkresloval. To dnes umí málokdo, říká autor dokumentu o výtvarníkovi) a televizní dokument Pavla Jiráska (Ondřej Sekora Práce všeho druhu).

Jsem ráda, že oba se dají najít na internetu:
https://radiozurnal.rozhlas.cz/ondrej-sekora-pribehy-vypravel-a-rozkresloval-dnes-umi-malokdo-rika-autor-8080932?player=on#player
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12073535948-ondrej-sekora-prace-vseho-druhu/

V knížce "Podivné příhody ochránce přírody" jsou o jejím autorovi M. Vlašínovi uvedeny takovéto neobvyklé informace: "V roce 1991 vedl akci Špunt za vypuštění Novomlýnských nádrží, o dvacet let později byl mluvčím blokády kácení stromů v Národním parku Šumava..." Nebo: "Chmury rozhání psaním satirických ekoher pro divadelní soubor Verdis". Je připojena zmínka o vyučování na Masarykově univerzitě, spoluautorství několika knížek, účinkování v televizním seriálu "Nedej se!", o zvolení do zastupitelstev Jihomoravského kraje, města Brna a městské části Brno-Ořešín, o Ceně Jana Šmardy a Antonína Bučka a dokonce i o Ceně Josefa Vavrouška Pokud vás to všechno (nebo aspoň něco z toho) zaujalo, můžu vám vřele doporučit krátký medailonek, který se dá najít na internetu.

Pan Vlašín je tam chválený hlavně za to, že jako jeden z prvních vnesl do ochranářské činnosti odbornost, že zásady šetrného přístupu k životnímu prostředí sám příkladně žije, že je nekompromisní a poctivý.

Vůbec nejvýstižnější jsou ale jeho vlastní slova, která v dokumentu zazněla: "... Můj učitel na vysoké škole, docent Karel Hudec, říkal, že ochránce přírody je úspěšný, když je úspěšný z deseti procent. Po své kariéře ochránce přírody musím říct, že to tak je a možná dokonce ještě, že je to horší. A vlastně i těch deset procent je důležitých, protože člověk nesmí být zklamán z toho, že spousta věcí nevyjde. Ta příroda vlastně je to, co na této planetě je nejcennější. Když si vezmete zlato, stříbro, diamanty, tak to jsou v kosmu naprosto běžné záležitosti počítající se na megatuny, zatímco biologická diverzita je vlastně to, co je unikátní pro tuto planetu. A nikde jinde v celém vesmíru v téhle podobě zcela určitě neexistuje. A tak má smysl se tím zabývat a ji nějakým způsobem se snažit uchovat..."

O historických osobnostech se dá případně přemýšlet, není-li část jejich věhlasu založena na legendě, vzhledem k tomu, že už nežijí žádní přímí pamětníci. U J. A. Komenského se ale dá hodně odhadnout z jeho rozsáhlého díla a z mnoha událostí, které jej provázely a jsou doložené. Myslím, že kdo se s jeho životem seznámí podrobněji, nutně dojde k velkému obdivu k němu i jen pro různé jednotlivosti, z kterých jedna každá by k tomu stačila a ani by nemuselo být to ostatní. Například:

V době pobytu v polském Lešně, když tam vypukl mor, se J. A. Komenský nespokojil s označením nemoci za Boží trest a s tím, že tam bylo zvykem nakažené vyvlékat pomocí háků a provazů za město. Přes velký odpor a obviňování, že právě exulanti mor roznášejí, prosadil ošetřování ran – když felčar nemocným jejich boule nařízl a dbal, aby zůstaly volné, dal jim šanci k uzdravení. Nákaze se dalo předcházet čistotou. Když se začalo více dbát na stav pitné vody, na vyhazování zkaženého masa, na ochranu proti blechám, atd., dal se mor zvládat. Jan Amos v rychlosti, za jedinou noc, sepsal v německém jazyce stručné pokyny, co a jak - i přesto, že tím riskoval odvetu těch, kdo se drželi zaužívaných opatření. Díky tomu, že navíc okamžitě zapracovala bratrská tiskárna, bylo poslání zprávy rychle splněno a důvěra lešenských Poláků k exulantům se navrátila.

J. A. Komenský znal z praxe z bratrských rodin to, co se snažil doporučit i ostatním: střídmost, obětavost, pracovitost, kázeň, nenarušenou dětskou zvídavost udržovanou i v dospělém věku, touhu po mírovém řešení konfliktů. Věděl, že by stačilo málo – a šlo by to. Proto se mu nedivím, že v to věřil, že mu to pomáhalo vzpamatovat se nakonec přece jenom z každého neštěstí a že ho žádná překážka neodradila. A že jich bylo! Zkrátka, před J. A. Komenským klobouk dolů. Více např. zde: https://www.knih-st.cz/content/jmeno-amos-znamena-milovany. A rozhodně stojí za to číst si nejen o něm, ale i přímo z jeho díla.

Mnozí mí vrstevníci mi jistě mohou potvrdit, že k dětství prožitému v 60. letech minulého století patřilo okouzlení slavnými dvojicemi. Za sebe jsem tohle prožívala opravdu hodně silně. Byla jsem vděčná za svoji kamarádku, za hodné rodiče i za nápaditého brášku, a tak jsem si podobně představovala, jak rádi se měli Spejbl a Hurvínek, pejsek a kočička, Ferda mravenec a brouk Pytlík, Laurel a Hardy, atd. atd… A samozřejmě Vinnetou a Old Shatterhand. Smutný závěr filmu „Poslední výstřel“ jsem málem odstonala. A podobným šokem pro mě byl 5. 12. 1971 tragický konec dvojice Š+G. Znala jsem Návštěvní dny z TV, schovávala jsem si dětské časopisy s fotkami a rozhovory, později jsme si pořídili nahrávky elpíček a znali je zpaměti. Maminka nám na stroji opsala vypůjčenou knížku „Besídka zvláštní školy“ (to všechno mám ještě schované, včetně toho, co jsme měli ještě dřív od spolužáků opsáno my naším dětským rukopisem).

Znali jsme písničky s texty JG, ale zpočátku jsme nevěděli, že jsou od něj. To všechno přicházelo postupně. Tu a tam vyšel vzpomínkový článek od někoho z přátel, potom knížky „Návštěvní dny u Š+G“ a „Návštěva cirkusu“, deska „To byl Jiří Grossmann“, povídky a výběr z písní Country beatu Jiřího Brabce. Rýsoval se sborník od Františka Kafky, ale nevyšel. Z dráťáku se občas ozvala některá z písniček. V TV se Š+G mihli v pořadu „Převážně nevážně“ (1975) a to bylo, pokud vím, spolu se „Vzpomínkou na JG“ (1973) na dlouhou dobu všechno. V tanečních jsme nacvičovali waltz na nám neznámou příjemnou melodii, a až při mikulášské, kdy se k hudební skupině přidala zpěvačka, se ukázalo, že jde o píseň „Čekej tiše“. Zvláštní náhodou to vyšlo tak, že bylo právě 5. 12. 1976, v den prvního většího kulatého výročí.

I teď, ještě po tolika letech, se na Š+G vzpomíná často a pěkně a svědčí to o velké lásce k nim. Podle mě je to hlavně tím, že byli na jevišti sami za sebe – jako obyčejní kluci, kamarádi. Slávek a Jirka. Bylo nám jasné, že co si povídají na jevišti, to je skoro totéž co jejich soukromé legrace v zákulisí, v kavárně u jejich oblíbeného stolku zvaného tradiční, o prázdninách trávených často i společně, v nemocnici v pokojíku vyhrazeném od pana primáře pro jejich psaní, zkrátka kdekoliv. A stejně tak i v širší partě spřízněných duší. Věřím tomu, co se vypráví, že Š+G dokázali bez problémů ukočírovat rozdováděnou mládež v Olympiku (viz kniha "Historie klub Olympik") a zrovna tak přirozeně zapadli i v odlišném prostředí Semaforu nebo ve venkovské hospůdce nebo ve vysokoškolském klubu nebo na Pražském hradě při představeních pro děti. To, že jim tak dlouho procházela odvážná politická satira v nebezpečné době, bylo podle M. Šimka dáno právě tím. Funkcionáři, jakkoliv nemilosrdní, milovali své děti. A děti milovaly Š+G.

Chcete-li si Š+G připomenout nebo je málo znáte a zajímají vás podrobnosti, mohu vám doporučit víceméně cokoliv, co je dostupné (např. soubor cédéček s necenzurovanými nahrávkami z divadla, dokumenty "Drahý můj JG" nebo příslušný díl seriálu "Kam zmizel ten starý song"). A to právě pro ten hezký vztah k nim, provázející všechny knihy i nahrávky. I tak bych chtěla upozornit na některé nepřesnosti, opisované jedněmi od druhých. JG nebyl synem kabaretiéra Slávy Grossmanna (jeho otec se jmenoval Ferdinand, pracoval jako úředník, byl i hercem a režisérem, ale jen ochotnickým). Píseň „Závidím“ není autorovou poslední. K posledním patří jiná z jeho nejznámějších, „Jako kotě si příst“. Ta je opravdu z roku 1971, zatímco text „Závidím“ vznikl krátce po okupaci spojeneckými vojsky a její smutek byl nejprve lidmi spojován právě s těmihle událostmi. Také povídka „Jak jsem ochořel“ není poslední. Byla napsána při jednom z dřívějších pobytů JG v nemocnici.

Sem tam se nějaká drobná nesrovnalost vloudila i do knih těch nejpovolanějších autorů, Miloslava Šimka nebo Jiřího Datla Novotného – ale to je tím, že si v době jejich vzniku už tak dobře nepamatovali, co například řekli kdysi v rozhovorech a zůstalo to ve výstřižcích zachováno. To není důležité. Podstatná je silná atmosféra, která dvojici Š+G provází a trvá dodnes.

Mám K. J. Erbena odjakživa moc ráda, a tak jsem si nenechala ujít dnešní Úžasné životy, které rozhlasová Dvojka vysílala k jeho výročí. Udělala jsem dobře, byl to výborný pořad (jak jsme ostatně u "Úžasných životů" zvyklí. A abych se o něj podělila i s vámi, přidávám odkaz na něj, protože se dá přehrát z archivu:
https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-8126730

Jana Sokola jsem poznala nejen díky knihám, rozhlasu a TV, ale poštěstilo se mi setkat se s ním díky besedám i naživo a mám na to moc hezké vzpomínky. Na rozhlasové Dvojce dnes vybrali na jeho počest jeden z rozhovorů, který se myslím dobře hodí k níže citovaným ukázkám, a tak přidávám ještě i tento odkaz - https://dvojka.rozhlas.cz/je-takova-nemoc-porad-hubovat-ze-je-vsechno-spatne-rozhovor-s-filozofem-janem-7454987

Jméno F. Krcha si pamatuji z leporel ilustrovaných Antonínem Pospíšilem, která patřila a patří k mým vůbec nejmilejším. Nedoufala jsem, že se o něm někdy dozvím něco bližšího, ale díky knížce Elišky Vlasákové se mi tohle přání splnilo.

Je krásné, když se můžete dovědět o životě někoho, kdo se celý život věnoval těm nejpotřebnějším, dělal to s láskou a s výbornými výsledky, byl průkopníkem nových myšlenek, inspiroval spoustu lidí kolem sebe, byl jim dobrým přítelem a pomocníkem. I když věděl, že velká část jeho díla zůstane v jeho době nedoceněna, nenechal se tím odradit. Žil v tichu a skrytu, tak jak odpovídalo jeho skromné povaze, a jeho největší radostí byla možnost přispět k příznivému osudu druhých. Věřím, že takový byl doopravdy, a jsem za to vděčná.

První, co jsem od Michala Štěpánka znala, byly přírodní verše, plné okouzlení (třeba: „ … Voda je ještě studená / skočit do nebe / z toho krásného / jemuž se říká slovy strom…“, str. 77 ve sbírce S/VÍ/TÁNÍ), pokory („… a zas vane to sladké nevyslovitelno / a vzduch se dotýká jemně všeho“, str. 59), klidu („… A třeba jen jít / a kamkoliv jít / je jít domů“, str. 72) a zároveň úsměvné („… pavouček nestudoval matematiku / ani geometrii ani architekturu / tu překrásnou duhovanou mandalu / si udělal jen tak z prdele / aby měl co do huby…“, str. 64).

Později jsem si s tou samou radostí přečetla i básně o lidech, vzpomínkové, meditativní, filozoficky laděné. A také několik prozaických textů. Vždycky jsem se setkala s hloubkou, osobitostí, upřímností, opravdovostí, lehkostí... To už je tak nějak deset let.

Stejně dlouhou dobu se známe i osobně - z Michalova festivalu pro Tibet, z knihovny i z náhodných setkání. Těším se, až vyjde Michalova nová knížka „Nad večerní černí“, vytvořená spolu s Nikolou Logosovou a Zuzanou Lednickou.

Na https://www.youtube.com/watch?v=X6nrU_P1teY je možné si poslechnout písničku, kterou nazpíval Jan Pokorný - Pokáč a která se týká právě této dvojice cestovatelů. Z rozhlasového rozhovoru na https://wave.rozhlas.cz/prijdeme-do-baru-na-jedno-dame-si-jich-sedm-a-pivo-nas-seznami-s-mistnimi-rikaji-7750467 vysvítá, že se Honza Šamla a Vláďa Maroušek při svém putování chtějí hlavně seznamovat s místními lidmi a jejich obyčejným životem. A že jejich láskou je (kromě piva) hlavně metro a vlak:
"... Určitě ta ekologická stránka věci hraje taky roli, ale primárně naše láska k vlakům je o tom, že milujeme tu volnost toho cestování... vidíš tu zem, jak reálně vypadá z oken toho vlaku... ten vlak je na několik dní i tvým domovem... je v tom kus tý kočovný romantiky... cítíš tu sílu toho vlaku, kterej tě nese tou krajinou..."

Škoda, že je Jan Noha dnes už málo známý. Pamatuju si, že kdykoliv jsem od něj něco četla nebo slyšela, třeba i jen nějaký útržek, vždycky se mi to líbilo. S potěšením jsem našla pěkný dokument na internetu (http://www.alenamrazova.com/dokumenty/basne.pdf), kde je kratičký životopis, fotografie a básně - a tak doporučuji. A na ochutnání přidávám pár úryvků:
"... Slunce chodí spát do peřin. Nevěřím. Věřím. Nevěřím... Král v pohádce spí na trùně. Písnička spinká na struně. Den spává v noci a noc ve dne. Dopoledne spí odpoledne. Večer spí ráno, ale ráno má neustále odestláno. Čas často usne v hodinách a je mu v nich jak v peřinách, zastaví je a netiká. Natáhneme mu budíka. Nevěříš? Věříš? Nevěříš?Jen to mi řekni, kde ty spíš? Spíš na vodě? Spíš málo?A co se ti dnes zdálo?"
"Slunce, slunce malovalo. Stíny tuší, světla zlatem a ty svěží jarní deště loužemi a blátem. Slunce, slunce malovalo. A když večer zapadlo, každý obraz proměnil se v černé noční zrcadlo."
"Vyptáváš se mě, jak jsem žil. Co říci? Med ticha stáčíš do sklenic. Jakýsi vítr vane z žil a svíci tiskne na chladná ústa okenic.
Na chodce mává, kteří kolem projdou, ach, známá řeko krokù pod okny, kéž aspoň k sobě všichni jednou dojdou se svými dny a sny.
Má odpověď je, jakoby teď zhasly ony svíce, a řeka krokù plyne, uplývá, chceš vědět, kde se beránci mí pásli a proč jim pastva jako luna ubývá...
... Už neptej se, med ticha zhořkl by ti, já žil jsem k obrazu, jenž nebyl vytvořen, teď přes mou tvář se žene vlnobití, pod ním ten obraz je hluboko ponořen."

Sama jsem od autorky nečetla nic, ale mám poznamenané chvály od svých čtenářů v knihovně a četla jsem pěkný rozhovor s autorkou, a tak vím, že můžu doporučovat. Ze závěru knížky "Pamatuji si vás všechny" jsem opsala, jak jdou případy právničky Tóry za sebou: Poslední rituál, Mrazivé světlo, Žhavý hrob, Led v žilách, Ohnivý anděl, Plavba smrti.

Viléma Heckela znám jak z jeho knížek, tak z knihy od Jana Suchla Cesta končí pod Huascaránem, pojednávající o tragickém osudu velké skupiny našich vynikajících horolezců.

Lze jen obdivovat, jak vznikaly fotografické knihy v době, kdy mnohem více než na technice záleželo na citu a na vytrvalosti těch, kdo ji používali. Neříkám, že dnešní autoři takové odhodlání, trpělivost a um nepotřebují, ale mají to zřejmě přece jenom snazší. A věřím, že jejich předchůdci včetně Viléma Heckela byli mnohým z nich vzorem.

Skoro abych se to styděla přiznat, ale až teprve předloni jsem si v pokročilém věku přečetla celé Lovce mamutů, i když je u nás v knihovně pilně půjčuju a doporučuju. Bylo mi líto Kopčemovy maminky a pořád jsem Lovce odkládala, zato všechny ostatní tehdy dostupné štorchovky jsem znala v dětství velice dobře a s chutí bych se k nim vrátila, hlavně k Minehavě. A jak jsem teď konečně četla ty Lovce, málem jsem nad tím ani nedýchala. Pan Štorch byl opravdu podivuhodný autor a jistě i člověk, stejně jako ilustrátor Zdeněk Burian.

Samostatné knihy s obrázky M. Bartáka i jeho vynikající doprovod k odborným textům, to je myslím ukázka toho, jak nápaditý, nepodbízivý a originální může kreslený humor být (a často není). Český kreslený humor jako takokvý, to je vůbec velmi úrodná zahrádka a mám z toho velkou radost. Díky Databázi jsem zjistila, že existuje i knížka Obrázkolamy, která mi ušla, tak se ji pokusím někde sehnat a těším se na ni.

Bedřich Golombek dokázal spolu s Edvardem Valentou dát literární podobu vzpomínkám Jana Welzla, což zasluhuje velký obdiv. Zatím se mi nepovedlo si od něj přečíst něco dalšího, ale před několika lety jsem od něj slyšela v rozhlasu povídku Naučil se nosit plechy (zmíněno zde: https://www.okoun.cz/post/1063397872) a byl to krásný zážitek!

Knížky z cyklu "Můj rok..." jsou připraveny s velkou pečlivostí, nápaditostí a vkusem. K dobré prodejnosti by jim stačilo i méně, a tak o to větší jsem měla při čtení radost z každého detailu : o)

Země zamyšlená je i mojí zemí a jsem panu Stehlíkovi vděčná za to, jak dokonale ji vystihl už jen samotnými těmi dvěma slovy. Bylo to dáno jeho silným vztahem k rodnému kraji, intuicí, ale i dlouholetou mravenčí prací. Své poetické texty psal v próze i ve verších a doprovodil je jednoduchými, působivými kresbami. Autorova sympatická dcera Blanka nám při besedě v naší knihovně vyprávěla a tom, jak rychle její tatínek dovedl několika tahy zachytit podobu zajímavých míst a náladu chvíle a jaké to mělo přednosti před fotografováním. Bylo to rychlejší, více osobní, bylo možno vynechat rušivé detaily (dráty apod.). Často chodívali krajinou společně. A také mnozí čtenáři si tak počínali - vydávali se na toulky s celou rodinou, v chlebníku nosili kromě svačiny i příslušný díl Země zamyšlené, a když se posadili někde na mezi k odpočinku, předčítali si nahlas.

Sáhnu-li v knihovně do regálu pro některou z knížek Ladislava Stehlíka a nabídnu ke čtení, příslušníky starší generace to kolikrát skoro až pobouří. Řeknou: "Tohle, to máme přece doma!" : o)

Mám moc ráda Amálii Kutinovou i její dceru Marii Kubátovou. Když po roce 1989 vyšel dvoudílný slovník českých spisovatelů a viděla jsem, že A. Kutinovou nezařadili jinak než jen mezi řečí (jako maminku M. Kubátové), asi proto, že psala převážně "jen" příběhy o dětech, vysloveně mě to pobouřilo. A naopak mě potěšilo, když v roce 2009 v anketě "Kniha mého srdce" se knížka "Gabra a Málinka" dostala do první padesátky.

Jiřího Sováka jako osobnost si představuji tak, jak ho mnohokrát vylíčil jeho přítel Miroslav Horníček. Paměti "Díky za váš smích" k tomu přesně ladí, stejně jako herecké role, u nichž je úplně jasné, že si toho pan Sovák hodně přizpůsobil podle svého a hodně i přidal. A když je řeč o knížkách, nelze zapomenout ani na to, jak dokázal načíst texty jiných autorů a ještě více je tím přiblížit čtenářům. Například "Jak jsem potkal ryby" od Oty Pavla - mně tím tu knížku i Otu Pavla, když mi bylo nějak kolem sedmnácti, doslova objevil.

M. Hanáka si pamatuji jako jednu ze zvlášť sympatických postav televizních Lovců beze zbraní. Jeho obrázky jsou okouzlující a spolu s neméně kvalitními texty tvoří jedinečný celek. Snažila jsem se o panu Hanákovi dovědět něco víc, třeba nějaké vzpomínky pamětníků, ale našla jsem jen základní informace. Představuji si ho jako poctivého, pracovitého, citlivého člověka.