Přečtené 121

S vnoučaty jsem tuhle knížku ještě nečetla, ale z nedočkavosti jsem ji už předem zhltla sama, protože mám ráda jak texty J. Žáčka, tak obrázky A. Borna. Nejvíc se mi líbila veršovaná pohádka o vojákovi a lakomé selce - o tom, jak voják vařil polévku ze sekery. Pan Žáček dovede zveršovat, na co si vzpomene, a tak přebásnil i všeobecně známé příběhy, například "Hrnečku, vař!" A jak pěkně: posuďte sami : o) ... "Jémine, to je nadělení! Co dělat, svatá dobroto?" A dcera vyřkla zaklínadlo, tak aby slovo k slovu padlo: "Hrnečku, dost!" A bylo to. Jen hora kaše tady zbyla a dole pod ní ves i sad. Sedláci kleli: "U sta hromů!" A kdo šel tudy zrovna domů, musel se kaší prohryzat. str. 84

Nejdřív jsem tuhle knížku viděla v dětství v knihovničce u kamarádky. Obálka mi připadala divná: obličej holčičky zamračený, šatičky špinavé… prostě jsem se jen podívala a sáhla po něčem jiném. A přece – i tak si ty první dvě vteřiny pamatuju, a tak na to jednoho dne po letech došlo, že jsem někde v antikvariátu zalistovala a začetla se. To už potom ta jiskra přeskočila hodně rychle : o) Asi nejradši mám povídání lesa o tom, jak těžké a důležité je šumět: Co ty víš Co S tím mám vŠeCky ptáČky uSpat Sám Od Setmění do Svítání SůviČky se Spánku brání kolébám je Sem a tam Sem a tam a Sem a tam ach ta Sojka malilinká Co to práCe dá než Spinká ve dne zaS Sám a Sám Zpívám Sličným SaSankám… str. 9-10

Už když jsem po knížce poprvé sahala, věděla jsem, že ji budu s radostí doporučovat v knihovně mým čtenářům. Obrázky Vlasty Švejdové znám už dřívějška a stejně tak umění Jiřího Havla pobavit a překvapit a třeba i nenápadně poučit. Jeho rýmy plynou tak přirozeně jako v obyčejné řeči, a ještě je to legrační a plné nevšedních nápadů. Namátkou: Historická událost Kočka našla pod stolem dědečkovy brejle. Hned si řekla: „Ejhle, rozhlédnu se kolkolem, nejdřív ovšem k myší díře…“ Příšerně se lekla ale, neboť místo myšky malé stálo v díře velké zvíře! Konec pošeptám jen dětem, ať to velcí neslyší: Poprvé, co svět je světem, prchla kočka před myší! str. 40

„… A tak poprvé v životě spatřil řeku – to hladké, svíjející se mohutné zvíře, z jehož hrdla se derou hrkotavé zvuky a jež pronásleduje předměty i živé tvory a zase je s chichotáním vyplivuje, načež tuto hru vnucuje dalším a dalším kamarádům, sápe se po nich a oni se mu vysmekávají, aby byli vzápětí znovu polapeni a unášeni o kus dál. Všechno bylo jedno veliké třepetání a chvění – všude samé mihotání, pableskování a jiskření, šelestění a víření, brebentění a zurčení. Krtek byl očarován, uchvácen, uhranut. Ťapkal podél proudu podoben malému děcku, jež cupitá po boku někoho, kdo vypráví úžasně poutavé historky. A když ho konečně přepadla únava, usedl na břeh. A řeka nepřestávala brebentit a hrčivě sypala z rukávu ty nejpozoruhodnější příběhy na světě, příběhy, jež se rodí v samém nitru Země, která je řece svěřuje, aby je předávala dál a dál, dokud je nepohltí nenasytné moře…“ str. 11-12 Přesně takhle na mě působí celá tahle knížka – na každé další stránce čeká na malého a klidně i na dospělého čtenáře něco, co strhne jeho pozornost a pak ho zase ukolébá nějakým podrobným popisem, hravým a nápaditým, tak akorát dlouhým, aby neunavil a aby naladil na další děj, na zábavu i poučení z něj. Jak o tom svědčí většina ostatních komentářů, děti pro tohle smysl mají - pokud mu neodvyknou...

Knížka je určena dětem od 9 let, ale zaujme určitě i dospělé. Je kouzelná na víc způsobů. Mimo jiné v tom, že jsou v ní i některé návody na kouzelnické triky. Díky optické iluzi můžete předvést publiku ohýbání lžičky nebo třeba proměnit dřevěnou lžičku na pružnou, gumovou. Jednotlivé kapitoly mají lákavé názvy („Díra ve vaší tváři“, „Člověk dvou tváří“, „Vylezte na nejvyšší horu“, „Vítězství myšlenky nad hmotou“…), texty jsou doprovázeny neméně slibnými obrázky. Někdo asi bude v knížce jen tak ze zvědavosti objevovat jednu záhadu po druhé, napřeskáčku. A najednou to bude přečtené celé. Kdo bude postupovat od začátku do konce, ten nejspíš ocení i její logické uspořádání a úplnost. Blíží se prázdniny, některé děti se asi chystají si od čtení „odpočinout“, ale bylo by dobré, kdyby četly i v době volna. A navíc, čtení je přece ve skutečnosti zábava, a ne školní látka. Tahle knížka je myslím jednou z těch nadějných, s šancí snadno přilákat i slabší čtenáře a jejich pozornost udržet : o)

V knížce jsou básničky známé ze školy (třeba od J. V. Sládka o holubovi a holoubátku, od F. Hrubína o tom, jak narodí se maličký a dar vidění má pod víčky...), ale i takové, které bychom jinak asi sami nikde neobjevili. K mé radosti jsem našla například i verše J. Čarka nebo Z. Novákové, na které se dnes už tak trochu zapomíná. A líbí se mi i básnička J. Žáčka, který knížečku sestavil. Vybrala jsem ji pro vás na ukázku. A ještě tu, která dala jméno i celému výboru. Jiří Žáček: Kde jsem doma? U táty a mámy. To jste rádi, že jsem tady s vámi! S vámi bydlím, bdím i spím, hodím se k vám jako rým. Zuzana Nováková: Kytička pro maminku Co zvoní ty konvalinky? "Dobře je vám u maminky, jako kytkám na výsluní. Buďte rádi, že jste u ní. Každému z vás život dala, zpívala vám, kolébala, prala plenky zas a zase, něžně o vás starala se. Až dodnes vás bez ustání jak nejdražší poklad chrání." Voní, voní konvalinky. Dobře je nám u maminky.

Malá starostlivá holčička domlouvá plyšovému Míšovi: „.. Copak jsi to za medvěda? Spaní není žádná věda. Sny jsou sladší nežli med, já ti budu vyprávět…“ A díky milým veršům Jiřího Žáčka a obrázkům Vlasty Švejdové si můžeme s dětmi povídat nad knížkou i my. Třeba o tom, jak „… spí už slova, spí už noty, všichni padli do dřímoty, polštáře i peřiny, hodiny i vteřiny…“ Mohla bych přidat spoiler a prozradit, jestli Míša přece jenom usne, ale neprozradím to : o)

Kdysi mě moc potěšilo vydání knížky „Potřebuji tvou lásku“, kde dr. Ross Campbell přívětivým a o to účinnějším způsobem promlouvá k rodičům malých dětí. Varuje před hrozbami typu „Kdo zlobí, toho nemá nikdo rád“. A také upozorňuje, že děti někdy nedovedou vnímat naši lásku v té síle, v jaké ji cítíme my. Naše chování je mate. Knížka na stejné téma „Mám tě ráda“ je určena přímo k tomu, aby u ní seděli rodiče nebo i prarodiče s dětmi na klíně. Jsou v ní milé výjevy ze života maminky a synka a na každé stránce stručné a jasné ujištění: „Mám tě ráda“. Může se zrovna dít něco nepříjemného, něco se třeba i hodně přísně řeší, ale láska zůstává. „Mám tě ráda, když na tebe myslím,“ (a maminka na obrázku předává obrovitý balík s dárkem a mašlí) „i když na tebe zapomínám.“ (maminka se vede s tatínkem a má oči jen pro něj). „Mám tě ráda, když se chováš, jak se patří, i když zlobíš za tři.“ Atd. atd. – každý si může doplnit podle svého : o)

Návštěvníci rodného domu Jana Karafiáta v Jimramově znají úryvky z této knížky právě odtud a mnohý z nich jistě zatoužil po přečtení celého čtyřsvazkového díla – což dosud naráželo na to, že nebylo běžně k sehnání. Sama patřím k těm, kterým udělalo vydání zkrácené verze obrovskou radost a uvítala bych i plné znění, protože jakýkoliv dobře napsaný životopis (a tenhle rozhodně dobrý je!) vypovídá mnoho jak o dané osobnosti, tak o prostředí a době. Ať už mají současní čtenáři „Broučky“ a další knížky od Jana Karafiáta rádi, nebo ne, nelze mu upřít jeho mimořádný význam pro naši literaturu. A navíc to byl podle všeho člověk vzácného charakteru.

Tuhle knížku jsem objevila až jako dospělá – a spojení příjemných veršů Jiřího Havla a obrázků Karla Franty se mi zalíbilo na první pohled. Aby také ne, když je to moje oblíbená dvojice (např. z knížky „Člověče, nemrač se!“). Dospělý ocení asi nejvíc to, jak jsou ty básničky chytré a neotřelé. Za všechna čtyři roční období například tyhle: Snadná odpověď Zeptala se žabka hada: „Pročpak na mě rosa padá?“ Had byl chytrý, všechno věděl, a tak jí hned odpověděl: „Řeknu jen tři slovíčka – protože jsi rosnička!“ str. 14 ... Ráno u rybníka Slunce vstává, oči mhouří: „Co to vidím? Rybník kouří!“ Vždycky zrána, když se kolem tráva zarosí, doutníčky si zapaluje v dlouhém rákosí… str. 42 ... Říjen Všem posílá obálku, a v ní jednu zvláštní zprávu: STROMY TĚ ZVOU NA VÝSTAVU do lesů a do parků. Vidět bude ze všech míst, a kdo přijde, na oplátku odnese si na památku krásně obarvený list. str. 66 ... Kde se vzalo tolik peří? Obloha spadla skoro k zemi. Pole se chvěje: Zima je mi! Přilétá vítr, pole měří a honem na ně sype peří… Tak křehoučké je a tak krásné, že pole každou brázdou žasne. Bělostnou peřinu má k ránu, a na peřině černou vránu. Nad černou vránou do všech stran je modré nebe dokořán… str. 7 Jak knížka zaujme vnoučata, to jsem zatím ještě nezkoušela, protože pořád máme rozečteného něco jiného. Ale s velkým potěšením čtu tady na DK příznivé ohlasy z jiných rodin : o)

Tuhle knížku si klidně můžete půjčit v knihovně bez zkoumání, jaká je. Stačí vidět obálku. Autor Jiří Havel – v jeho jménu je záruka, že verše budou nápadité a budou se dobře rýmovat. Ilustrace – Edita Plicková, tedy líbivé a zároveň vkusné obrázky. A k tomu osvědčené nakladatelství Portál. Ale i tak jsem pro vás vybrala aspoň čtyři ukázky (k jaru, létu, podzimu a k zimě), jen tak pro potěšení: Sněženka I když ještě mrzne venku, pod sněhem už země tká něžné šaty pro sněženku z bělostného vřeténka … Pivoňka Ráda kvetu, ráda voním, a když potom hlavu skloním, tak se, plátek po plátku, k zemi vracím pozpátku… ... Drak Radost z něho všichni máme, přejeme mu šťastný let! A psaníčko posíláme – ať ví, jak je velký svět. ... Sníh Když se z mraků k zemi snese, jiskří celá krajina. Vrabčák křičí: „Připravme se, už nám zima začíná!“

"... Byli jsme právě tak nesmírně odlišní, jak jsme si nesmírně rozuměli - nikoli intelektem, nýbrž něčím, co nemá jména. V nejlepších svých momentech jsme byli skutečně jedna bytost - jakési spojité nádoby, jež cítily, věděly a vytvářely najednou, vespolek a simultánně..." J. Voskovec, str. 9 Příběh V+W je natolik pozoruhodný, že vždycky stojí za to dovědět se něco víc. V každé knížce je něco a nedají se dost dobře porovnávat. Osobně mám z nich nejradši "Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo" od V. Holknechta" a "Voskovec a Wachsmanni" od A. Borovičkové, ale do dalších se dívám také se zaujetím a hlavně jsem vděčná za fotografie a jiné ukázky, které jsem ještě neviděla. Tahle knížka toho všeho nabízí docela hodně, a tak ji můžu doporučit jak čtenářům, kteří se o V+W zajímají jen zběžně, tak i těm "pokročilým" : o)

Vážím si nápadu vybrat ukázky z „Obecné porady o nápravě věcí lidských“ už jen proto, že tohle dílo, samotným J. A. Komenským pokládané za jedno ze základních, bylo ostatními opomíjené už tehdy a je bohužel dodnes. A co se mi líbí obzvlášť, to je spojení s krásnými dobovými obrazy a neméně výbornými současnými (z doby 80. let 20. století) černobílými fotografiemi. Myslím, že J. A. Komenský by byl rád. Nejprve se vytvoří příznivá nálada a postupně se přichází k dobrým radám zkušeného. A to ne ledajakého, ale velkého učitele národů. Zajímat se o myšlenky někoho, kdo vytvořil tak úctyhodné dílo a ovlivnil tolik následovníků, to lze jedině doporučit. Proto mívám tuhle knížku u nás v knihovně často ve výstavce – a mám vždycky radost, když si ji někdo vypůjčí. „… Zneklidněná mysl není vhodná k udělování rad. Hněv překáží duchu… Hledající pravdu nechť věc správně vyloží. Nechť odhalí své pochybnosti vzhledem k té věci. Nechť zároveň vysvětlí i příčiny svých pochybností. Když se nepochopí povaha otázky, rada je pošetilá… Věz, že všichni ti, kteří se scházejí, mají stejné právo vyjádřit se k věcem, pro něž se scházejí… Všichni nechť jsou hotovi nejdříve slyšet názory a důvody i jiných. Budou-li tyto souhlasit, bude pevnější rozhodnutí, budou-li se vzájemně od sebe lišit, bude příležitost lépe uvažovat o všem, dokud se neobjeví něco, co bude nejlepší…“ str. 58-59 „… Ale nestačí mít jen vnější znalost věcí; lidé musí být přiváděni k jejich vnitřnímu pochopení… A poněvadž věcem nerozumějí, ale přesto chtějí budit zdání, že jim rozumějí, vznikají odtud výstřední nápady a mnohotvarý chaos domněnek a bludů…“ „… Kdyby někdo řekl: Tedy nechť řemeslníci dělají řemeslo a každý nechť dělá práci svého oboru; proč by k tomu bylo třeba, aby se každý učil všemu? – tomu odpovídám: Příroda, matka věcí, vytváří každému budoucímu člověku tytéž údy všechny, nohy, ruce, oči, jazyk, ačkoliv nebudou všichni běhouny, písaři, zkoumateli, řečníky atd., ale poněvadž toto všechno patří k lidským činnostem, vytváří člověka celistvého…“ str. 174 „… Špatný je lékař, který se vzdává naděje, aby nemusel léčit… Spěchejme nabízet rady míru, zapřísahám! Abychom se od šílenství vrátili k rozumu, nežli se udoláme vzájemnými ranami i my zbylí… Nikdy nic velkého a trvalého jsme neviděli vyrůstat jinak než zvolna… Tedy ani to nechť nezdržuje snahu o všeobecnou nápravu, nepřichází-li všechno hned dokonalé pod naší rukou, za našeho života a před našima očima. Neboť proč bychom neměli začínat, co mohou dokončit jiní? Ne vždy ten, kdo seje, také sklízí… Ani to nesmí býti překážkou, že k tak velkým věcem, ideově pojatým, je třeba nesmírné práce. Neboť nic znamenitého se nezjedná zbabělostí… Naše cesta, která vede k vrcholnému přání, jaké si jen možno představit, je na první kroky jistě strmá, hrbolatá, drsná kamením a pokrytá trním. Kdokoli tedy znáš nějakou pomoc, hýbej se: proč stojíš?... Teprv jestliže všechno zkusíme a nedosáhneme tak vysokých cílů, budeme omluveni; neboť lékař teprve tehdy, když vykonal všechno, aby uzdravil, dostál své úloze…“ str. 290

Zatím na to nedošlo, ale umím si představit, že bych zrovna tuhle knížku nosila s sebou nějaký čas v batohu a občas bych si našla příležitost, kdy bych do ní mohla na pár minut „nořit svůj pohled“ a pak ji zase zavřít a vědět, že se brzy zase potkáme. Třeba tady: ... „Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?“ „Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… tamhle… ta zázračná oblaka!“ str. 8 … ... Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna. Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru!... str. 9 …. ... Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch, jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů... str. 17 … ... U cesty, za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie. Přepych, bezstarostnost a zvyk vidět kolem sebe stále bohatství, to vše činí ty děti tak hezoučkými, že by se mohlo myslit, že jsou z jiného těsta než děti středních vrstev nebo chudiny. Vedle něho na trávě ležela skvělá hračka, právě tak svěží jako její majetník, lesklá, pozlacená, oděná nachovým šatem a pokrytá chocholy a cetkami. Ale dítě nevšímalo si své oblíbené hračky a hle, nač se dívalo: Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě, špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů – pariů, na nichž by nestranné oko odkrylo krásu, kdyby, jako oko znalce uhodne ideální 31 malbu pod lakýrnickým nátěrem, z něho smylo odporný škraloup bídy. Skrze tuto symbolickou mříž, oddělující dva světy, silnici a zámek, chudé dítě ukazovalo bohatému svou hračku, již ono si dychtivě prohlíželo jako vzácný a neznámý předmět. Nuže, tato hračka, kterou ten malý špindíra škádlil, zmítal a potřásal v zadrátované krabici, to byla živá myš! Rodiče, patrně ze spořivosti, vzali tu hračku ze života. A ty děti se na sebe bratrsky smály, a obě měly zuby stejně bílé. str. 30

Tuhle knížku přečtete za pár minut. A hodí se i pro vás, ať už máte v okolí někoho s Aspergerovým syndromem, nebo ne. Silný výbuch vzteku, to už kolem sebe nebo u sebe zažil určitě každý a s ním i to, že je v tu chvíli zablokované vnímání, a tak nepomáhají žádné argumenty, omluvy ani nic podobného. Na to přijde řada až dodatečně, nejdříve jde o první pomoc. Prozradím část z toho, co pomáhalo Tomášovi z knížky: učitelé jej v takových chvílích chytili a přes jeho odpor dovedli na klidné místo s připraveným antistresovým míčkem. Tomáš už to znal a začal Divoké zvíře v sobě krotit. Zhluboka se nadechl, zmáčkl míček a začal pomalu počítat. Když se Divoké zvíře zmenšilo a usnulo, dopřál si ještě chvíli nad bublinkovou fólií, protože mu dělalo dobře praskání bublinek. Jak vítěz pak přišel do třídy a směl dát do sklenice deset fazolí. Až bude plná, dostane celá třída něco dobrého. Na Tomáše se u nich nepohlíží jako na potížistu nebo jako na chudáka. A hlavně ne tak, že on sám je to Divoké zvíře. Je pro kamarády bojovníkem a vychází z bojů dobře. V knížce jsou ještě další dobré rady a věřím, že jsou skutečně užitečné. Nebo aspoň mohou být a stojí za vyzkoušení. Zvlášť se mi líbí ta poslední: "Pokud všechno selhává, použijte techniku na sobě!" : o)

Rozmýšlela jsem se, které básničky opsat na ukázku, protože doporučit by se daly podle mě prakticky všechny z celé knížky. Nakonec jsem vybrala za každé roční období jednu. Tahle tenká knížečka už má svá léta a asi nebývá v knihovnách ve výstavce, ale doufám, že pod písmenem B si ji ještě pořád tu a tam někdo najde, protože zná autora ze Sluníčka a jiných časopisů. Nebo právě i z knížek - vždyť jich napsal spoustu - a hezkých. Běží jaro Běží jaro přes louku v bleděmodrém klobouku A kam šlápne kam si sedne tam se z hlíny kytka zvedne A tam kam se nakloní džbánek medu zavoní ………. Letní déšť Jedna kapka za druhou padá letí oblohou v trávě zvoní jako mince Prší teple droboulince …. Podzimní malování Vítr z lesa chladně dýchá myškám stydnou ocásky Říjen už si barvy míchá na podzimní obrázky .... Bylo bílo Chumelilo chumelilo a v tu chvíli bylo bílo Bílé noci bílá rána bílý les i dům i brána… Černá je teď jenom vrána