hrdlickova_61 komentáře u knih

Většinu osobností, o kterých se v knížce píše, my čtenáři neznáme – a i tak je čtení o nich zajímavé. Na ukázku jsem ale vybrala pár slov o G. Garbo a Ch. Chaplinovi, které známe : o)

A najednou tu byla a mluvila s Charliem Chaplinem… šlo jen o to, že sama rozpoznala pravou podobu Charlieho Chaplina, tu jeho příslušnost k legendě, pochopila onen lidský příběh o statečném mužíčkovi ve velikém drsném světě. A jednoduše mu to dala najevo… (str. 78-79).

Myslím, že i přes zdánlivě neohrabaný vztah mezi otcem a synem v téhle knížce můžeme při čtení pozorovat něco hodně důležitého: berou jeden druhého vážně a nepřetahují se o to, kdo bude mít kdy navrch. Předávají si svoje zkušenosti a nápady, oba z toho mají radost a užitek. Jako třeba při rozhovoru o otcových básních:

„Měly by být lepší. Jsou docela dobré, ale měly by být skvělé.“ „Některé snad jsou skvělé, nebo nejsou?“ „Kousíčky jsou, ale ani jedna z nich není celá skvělá…“

Syn má okamžitě po ruce výbornou radu: „Napiš krátkou báseň. Hodně krátkou.“ : o)

(str. 123)

Po velkém úspěchu čtyř čtivých, vtipných pamětí J. Sováka vyšla tato knížka jako výbor, v němž na začátku stojí vzpomínky z dětství a mládí, pak převážně historky herecké a v závěru je velký prostor věnován jednotlivým osobnostem, o nichž byla v jiných částech pamětí řeč a jimž chtěl jejich přítel a obdivovatel J. Sovák vzdát hold. Několik stránek vyplňují také vzpomínky manželky Anny a sochaře Josefa Nálepy.

Na ukázku jsem vybrala slova o fantazii, která J. Sováka podle jeho mínění dovedla k herectví:

Po tátově výchově a jeho představách to byl balzám na duši. Ale hovořil jsem o vzdělání, které mi chybělo a které jsem musel dohánět. Ne, že by herec musel být přehnaný učenec, ale vzdělání se hodí. Co jsem mohl, to jsem přečetl, hnal jsem to přes knihy… Světlým bodem mého dětství byla maminka. To ona dbala na nás všechny a spravedlivě dávkovala svou lásku tak, aby nikdo z nás tří dětí neměl pocit, že je jakkoliv šizen… (str. 86)

Někdo četl předchozí čtyři knihy, někdo sáhne jen po výboru. A někdo začne výborem a naladí jej to i na zhltnutí všech dílů na jedno posezení. V každém případě se dá souhlasit s míněním fejetonisty Rudolfa Křesťana z jedné z úvodních kapitol čtvrté knihy – že čtyři díly hereckých vzpomínek, to je nejen český, ale i světový rekord : o)

Knížku jsem četla na doporučení jedné z čtenářek naší knihovny. Brala jsem nadšení její i její dcerky a synka vážně, a tak jsem se soustředila na to, co se líbilo jim. Rozumím tomu, že je napínavý děj zaujal a že by i oni sami spolu s Vilmou a jejími africkými přáteli chtěli chránit tamní přírodu a domorodé obyvatele. Ať už je příběh Vilmy reálný, nebo není, jde o získání zájmu a soucitu, o posílení přirozeného smyslu pro spravedlnost.

Když se malí čtenáři nenásilně naladí na něco takového a v budoucnu se budou chtít dovědět víc a víc, je to určitě dobře a je mi to sympatické, že si autorka dala mimo jiné i tenhle cíl. Jeho naplnění je patrné z kladných ohlasů tady na DK. Jsem za to vděčná, i když můj pohled na knížku je kritičtější.

Například mi byl proti mysli motiv tygra, typicky asijského zvířete, v africkém prostředí. Dalo by se namítnout, že v dětské knížce je to prostě něco pohádkového a že na tom nezáleží, ale za sebe v tom vidím rozdíl, jde-li o zavádějící informaci, nebo o poetickou fantazii. Víla hledící na Vilmu z vodopádu, ta se mi na rozdíl od tygra líbila, a tak jako ukázku jsem vybrala právě její popis : o)

"… Stála jsem bez hnutí v chladné vodě a uhranutě sledovala, jak na mě z vodopádu hledí pár modrých očí, zasazených v nádherném obličeji mladé dívky. Jejím jediným oděvem byl bílý závoj přehozený přes ramena a od hlavy až k patě ji zahalovala záplava stříbřitých vlasů… A pak to v korunách stromů nad mou hlavou zašumělo a sluneční paprsek ozařující tůňku zhasl. Podívala jsem se na břeh, kde stály všechny ženy stále v kruhu a také upíraly oči na vodopád. Byl to jen mžik a hned jsem se vrátila pohledem k víle. Ale ta už tam nebyla. Zklamaně jsem se podívala zpátky na ženy kolem tůňky. Všechny se dívaly na mě. Ony věděly, že jsem vílu viděla! Pozorovaly mě ze břehu a měly radost…"
Str. 118

„Můj bratr dooral a vypřáh koně…“ – to jsou úvodní slova básně „Září“ a celá ta první sloka se v roce 1970 objevila v knížce „Síla a krása“. Zbytek veršů chyběl, protože je o úzkosti, víře a bolesti, o modlitbě, o svatém Václavu… To se tehdy nehodilo…

Jako školačka jsem celou tu knížku o koních znala fotku po fotce zpaměti a slovo po slovu také, všechno to ve mně zůstalo, a když jsem si po letech přečetla i celé „Měsíce“ od Karla Tomana, byly mi velmi blízké.

Nedivím se, že je tahle drobná sbírka citovaná v románu Václava Prokůpka "Zakryto slzami" jako nejmilejší čtení hlavní hrdinky, žijící na vsi. Kdo se umí vžít do tehdejšího způsobu života a uvažování, dobře Karlu Tomanovi rozumí. A těm ostatním právě tahle knížka může k představě o starostech a radostech našich venkovských předků dopomoci. Nehledě k tomu, jak krásná čeština z ní k nám promlouvá a jak přirozeně všechny ty verše znějí.

Člověk jde krajinou – a najednou se mu některé z nich vybaví, splynou s ostatními dojmy a zase se vrátí do paměti. V ní se přidají k ostatním literárním pokladům, jednou provždycky tam uschovaných. V případě „Měsíců“ v nich sice převažuje ta výše zmíněná úzkost a bolest, ale i vědomí, že „… zas přijde květ i plod…“, tak jak je to řečeno v básni „Listopad“:

Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.

Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.

Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!

Styl této knížky je spíše beletristický než odborný, ale to neznamená, že by tu byla nouze o důležité informace. Jde hlavně o to, jak toho kterého živočicha správně rozeznat, čeho si především všimnout, co u něj můžeme vysloveně obdivovat, v jakém prostředí jej najdeme, které vybavení nám v tom může napomáhat… a pokud bychom chtěli vědět ještě více, můžeme si to doplnit z jiných pramenů, jichž vyšlo o ptácích i o savcích dost a dost a některé máme beztak i ve vlastních knihovničkách.

Zatímco tzv. birdwatching (tedy záliba v pozorování ptactva) se v některých zemích vysloveně rozmohl a tento trend stále pokračuje, bližší seznámení se savci je obtížnější a zatím méně běžné. Přesto je také na vzestupu a asi už brzy bude pojem mammalwatching všeobecně zaužívaný jak ve světě, tak i u nás. Nakažlivý elán autora knihy k tomu určitě i přispěje, vzhledem k tomu, že Ralf Bürglin nezapomíná na respekt vůči zvířatům a nabádá nás k maximální ohleduplnosti a zdrženlivosti – což je velmi sympatické.

Za sebe musím říci, že právě tohle se mi na knížce líbilo nejvíc. Nahlížet našim divokým sousedům v přírodě do soukromí je na jedné straně přitažlivé, na druhé je dobré si uvědomit, že jsme u nich na návštěvě. Mělo by nás to zavazovat k slušnému chování. Naše přirozená touha dostat se co nejblíž je sice pochopitelná, ale ještě větší cenu by pro nás mohlo mít takové pozorování, jímž nejsou zvířata nijak ovlivňována.

V některých případech je poptávka turistů uspokojována pomocí tzv. pozorovacích bodů, kde je možné se shromažďovat a z příhodné vzdálenosti se dívat na vhodná místa. Překvapilo mě, že je v knize doporučována i cesta do Kočevje, což je městečko ve Slovinsku a jsou tam za účelem pozorování a fotografování na potravu lákáni medvědi. Tohle je jeden z detailů, které mi byly při čtení proti mysli. Šlo ale opravdu jen o detaily. Jinak platí, že pokud by se všichni pozorovatelé chovali tak, jak se v knížce předpokládá, nebylo by se čeho bát. Mammalwatching by se mohl rozšířit jakkoliv masově, aniž by to mohlo přírodě nějak uškodit.

Knížka je logicky uspořádána podle toho, kde můžeme jaké tvory zastihnout: na vesnici a ve městě, na louce a na poli, v lese, u potoka, u řeky a u jezera, na horách… a také u moře, kam můžeme jet na místa s výskytem tuleňů nebo sviňuch. Úvod obsahuje všeobecné rady, které vycházejí z autorových vlastních pozorování. Líbí se mi, jak předává svoje postřehy nám ostatním - je znát, že by i nám přál podobné hezké zážitky.

Zkušený člověk ví například to, že plovoucí nutrii i ondatře vyčnívá nad hladinu jak hlava, tak hřbet. U bobra naproti tomu vidíme pouze hlavu a šíji. Nutrii prozradí bílá špička čenichu, nezploštělý ocas a oranžové zuby. Ondatří ocas je ze stran zploštělý. Co do velikosti, ondatra je z této trojice nejmenší, bobr největší. Atd. atd. Tohle všechno můžeme číst v atlasech jakožto popisy zvířat, ale ještě lepší je se dozvídat různá porovnání a rady, na co se při pozorování přednostně zaměřit.

Knížku oživují sem tam i příhody, které autor na svých toulkách přírodou zažil, přičemž je jich z mého pohledu tak akorát. A to, že jsou některé i veselé, je taková drobná třešnička na dortu : o)

Leonida Jengibarova znám hlavně díky vzpomínkám Ondřeje Suchého (viz můj příspěvek v Diskusi). Kdysi jsem viděla pásmo z povídek ze Země Fantazie v Lyře Pragensis, knížku mám doma a mám ji moc ráda – zvlášť kapitolu „Jabloň“, na kterou si na jaře vždycky vzpomenu:

"Když budete chvíli stát pod sloupovím Velkého divadla, přibližně v osm večer, půl hodiny před tím, než vyjde Plisecká, a potom půjdete po Gorkého ulici k Puškinovu pomníku, pustíte se po bulvárech k Trubné, delikátně přehlížejíce milence, a po cihlových alejích parků, obalených měkkou jarní zelení, dojdete do Mariánského háje a pak za železničním mostem tam, kde nedávno stály staré domky, můžete za večerního soumraku spatřit sněhobílou jabloň-tanečnici v běloskvoucí taneční sukénce, samotnou mezi plevelem šílejícím láskou a věrností, a uslyšet ovaci nadšeného elektrického vlaku.
Někteří mi řeknou: "K čemu je ta dlouhá cesta, když si můžete vzít taxík?" Jistě, můžete, ale pak tam, za mostem, nic neuvidíte, protože bude ještě světlo."

Při pomyšlení, že Ivan Martin Jirous psal svým holčičkám a ženě z vězení a nemohl s nimi být, je nad knížkou smutno. Ale je to vyvážené láskyplnými slovy a milými obrázky, tak, jako se to vyvažovalo i v životě. Už dřív jsem znala verše o tom, jak se ptaly nebe obláčky, proč mají ptáci zobáčky (a co jim Františka odpověděla), líbilo se mi to, a tak jsem si teď po letech přečetla celou knížku.

Dětem bych ji nedávala k samostatnému prozkoumání, od začátku bych ji četla s nimi. Tak to bylo i myšleno a ze všech stránek dýchá právě tahle pospolitost, ať už na dálku v dopisech, nebo doma, kde „… máma musí smažit jíšku do polívky pro Františku, uvařit krupičku v mlíčku na kašičku pro Martičku…“

Ještě víc než básně mě potěšily pohádky v próze. Třeba o tom, jak za některých nocí je všechno opačně. Je to legrační a trochu i strašidelné, tak jak to mají děti rády, když si to všechno povídají s maminkou nebo třeba s babičkou, u ní na klíně: „… Oheň v kamnech studí a pokličky na kamnech zalejzají pod hrnce, aby se trošku zahřály. Někdy venku prší zespoda nahoru. Z takové noci se nejvíc radujou plivníci, využijou zmatku a schovávají věci… Ráno se zase všechno vrací do pořádku. Oheň už zase ohřejvá Františce snídani. Voda rychle zalejzá do pumpy, ale v pumpě je malá díra, tak to všechna nestihne. Aby nikdo nepoznal, že byla na výletě, rozprskne se do maličkých kapiček rosy…“ (str. 10).

SuperMáňu už čtenáři dobře znají a pokračování jistě uvítali všichni, kdo znají první knížku o ní. My u nás doma také. Na ukázku jsem vybrala tenhle krátký rozhovor ze stránek 42-43:

„Ahoj Týnko! Napadlo mě… Zítra po škole jdu pomáhat do útulku. Nešla bys se mnou? Ty se přece umíš o pejsky postarat.“ „Já nevím, Máňo. Když se podívám na pejska, vzpomenu si na Bobíka… Ale zase bych byla ráda užitečná… Tak já to zkusím.“

Našim vnoučatům (7 a 9 let starým) se knížky Ester Staré a jejího manžela Milana moc líbí, a tak nás ostatní členy rodiny samozřejmě také hodně zajímají. Doporučujeme je i dál a stejně tak například rozhovor s oběma tvůrci - https://praha.rozhlas.cz/manzele-ester-a-milan-stari-spolecne-vydavaji-knihy-pro-deti-nase-shoda-je-8474520, svědčící o jejich opravdovosti a poctivém úsilí děti jak pobavit, tak jim prospět i ve všem možném dalším.

Knížka o SuperMáně je přitažlivá hlavně ujištěním, že každý má svoje přednosti, přičemž je tohle svým způsobem hodně vážné téma podáno velmi vtipně. Zvlášť některé z obrázků jsou neodolatelné : o)

Ke slovům z anotace o prostoru pro pokoru, vděčnost a porozumění by se ještě dalo doplnit, že motivovaný, zvídavý a pracovitý člověk může podávat až neuvěřitelné výkony při studiu i v zaměstnání, že je možné si i při tak náročném životním stylu uchovat smysl pro humor, hravost, vnímavost vůči přírodě, najít si čas pro rodinu a přátele, nenechat se unést vlastní důležitostí, napravovat chyby, dělit se o zkušenosti, chovat se zodpovědně… Takhle bych mohla pokračovat ve výčtu podobných pozitiv ještě dlouho a věřím, že byste mě (díky znalosti jiných autorových knih a přednášek atd.) nepodezírali z přehánění : o)

Na ukázku jsem vybrala úryvky vysloveně namátkou, jen tak pro radost z krásné češtiny a z různorodých zážitků, o kterých se pan doktor Koukolík ve svých vzpomínkách zmiňuje:

… Kus od dědova mlýna byla košíkářská proutnice. Užovky sídlily v kořenech vrbových keřů. Měly šedá, teplá, od sluníčka vyhřátá těla a žlutavé měsíčky na konci hlavy. Vytahoval jsem je z kořenů, abych se jim podíval zblízka do strnulých očí, ovinuly se mi kolem předloktí. Když užovky vypouštěly nahnědlou páchnoucí tekutinu, napadlo mne, že se bojí a říkají, pusť mne, tak jsem je dával zpátky…
str. 31

Po svém dvanáctém třináctém roce jsem se kromě psaní dlouhých básní začal pídit po odpovědích na obecnější otázky, jak to na začátku dospívání bývá. Táta jednu nebo dvě básně zhlédl a pravil: „To přejde.“ Pak mi vložil do ruky Mackovy Cesty sebevzdělání, jimž jsem stejně vděčný jako Jírovcově kapitole o práci s informacemi. Kromě toho Filosofický slovník pro samouky Vladimíra Neffa…
str. 35

… Po vojně jsem se vrátil do ústavu. Sotva jsem se stačil rozhlédnout, řízl jsem se při pitvě člověka, který zemřel na leukemii a měl žloutenku… Stonal jsem celé jaro a léto. Rekonvalescenci jsem strávil u příbuzných na venkově. Hodiny jsem prožil jen tím, že jsem se díval na listy ořešáku, klidně se pohupující ve slunečním světle…
str. 96-97

… Bydleli jsme s rodinou v Českém Krumlově, dala se tam dobře sledovat rakouská televize, včetně tehdy vysoce civilizovaného druhého kanálu… Teď je podobně bystromilný jako kanály naše. Pořady jsou nutná výplň času mezi reklamami… Práce mě těšila, ale při operacích jsem byl nešikovný. Některé pohyby jsem dělal automaticky naruby. Přičítal jsem to svému neúplnému leváctví…
str. 131

… Kdybych byl pověrčivý, řekl bych, že jsem v té době potkal osud. Jmenoval se Václav Holý, byl primářem na českobudějovické patologii…
str. 132

… Když nevím, tak se zeptám. Procházel jsem neurovědeckou literaturu od roku 1900. Meziknihovní výměnná služba fungovala dokonale. Chudák naše paní knihovnice, musela vláčet balíky svázaných časopisů a knih na poštu a zpět. Děkuji, paní Forejtová. Byl jsem často první, kdo dotyčný svazek otevřel…
str. 156

Mít všechny čtyři sbírky sonetů Miloně Čepelky pohromadě, to jsem obzvlášť ocenila zrovna teď nedávno při týdenním šumavském pobytu – nosila jsem si knížečku s sebou v batohu a příležitostně v ní listovala. Třeba při čekání na spoj nebo i jen tak někde u potoka, když jsem si zrovna vzpomněla a pár veršů jsem si našla a přeříkala.

Nejvíc jsem se vracela k těm, které jsou mi milé díky jejich přívětivosti – třeba z mého oblíbeného Sonetu o pokorném štěstí a s ozvěnou: "…A k tomu ty, má lásko usměvavá, ať už jsi blízko nebo vzdálená, jsi v každém snu, jenž se mi v noci zdává, a tvého hlasu znělá ozvěna odměnou nese jako motýl v letu milostnou báseň hranou na spinetu."

Je to, myslím, dnes už docela vzácné, aby byly básně plné dokonalých rýmů a aby plynuly tak přirozeně, jak je tomu právě v sonetech pana Čepelky. Platí na ně to, co se říká v Sonetu o básnění pro tebe:

Rád píšu verše pěkně postaru,
ať je v nich rytmus, ať v nich jiskří rýmy,
a na klouzačce přísné paní Zimy
ukládám do nich svůj sen o jaru.

Miluji daktyl v spolku s trochejem,
ty dva mi stačí v smírné kombinaci.
A třebaže to nejednou dá práci,
požitek z výsledku si dopřejem

společně ve dvou, moje nejdražší.
Vždyť ty si také vážíš starých forem,
jež v čase zmatků udržují řád

a neúcta k nim tě až vystraší.
I z lásky k tobě pokouším se psát
na způsob Mistrů, kteří jsou mi vzorem.

Nedivím se, že na Miloně Čepelku doléhá jeho pokročilý věk a že je to na námětech jeho básní hodně znát. O to jsou jeho verše přitažlivější, že jsou i ve Čtvrtém mandelu sonetů stejně mistrně napsané jako v první sbírce. Na ukázku jsem vybrala verše s příznačným názvem Sonet s touhou pokračovat:

Ještě se prosím nezastavuj, srdce,
mám tady splatit nějaké ty dluhy,
a než se vydám dráhou boží duhy,
chci ještě hýčkán být i trochu drcen.

(Poznámka k drcení:
Má duše ocení,
jaké že kanály
se mi tím odhalí.

A slůvko k duze:
Protiklad hrůze.
Po zásluze mě vábí. Tuze.)

A proto prosím, ještě buš mi, srdce,
ty nemáš právo prchat do výsluhy,
dokud se s tebou točím ve vývrtce.

Mezi těmi sonety, které jsou na vážné téma (a těch je v téhle podivuhodné sbírce hodně), je pro mě jedním z nejvážnějších Sonet o jednom dětském pohledu:

Díval se na mne jako z hlubin věků.
V tom pohledu jsem viděl moře, řeku,
moře… ach slz, a řeku… krve plnou.

A z ní jsem slyšel hlasy, které klnou
všem bývalým i příštím generacím
a s nimi mně, že proč se znovu vracím,
ač stokrát mrtvý, do života zpátky,

trestuhodné zde věřit na pohádky
o věčné lásce všeobjímající,
když vím, že dávno zašla na příjici,
na mor a tyfus, na aids, na závist.

Vrcholem je, byť díval se jak vševěd,
že bylo mu tak osm, nejvýš devět,
a vším, co v očích nesl, byl si jist.

Jako protiváhu jsem vybrala na ukázku Sonet novoknínský, věnovaný Milanu Fafejtovi:

Ještě tam jezdím. Ještě tam
jsou stopy mého kamaráda.
Má úcta k němu si to žádá,
proto i za něj rozplétám

gordické uzly marných sporů
se světem, které hemží se
jak mouční červi na míse
znovu a zas, nám napotvoru.

Ta odpoledne, večery,
debaty, touhy, iluze,
omyly, sny a pověry
o elitách a o lůze,

tipy, kde pravda má svou skrýš.
Příteli drahý, ty už víš.

A ještě aspoň závěr Sonetu velmi nemoderního:

… A tak se modlím: Dej mi, Pane,
pokoru ke Tvým zákonům
a dej mi úctu k dávným snům.

Ne všecko, co je obehrané,
náleží nutně do stoupy.
Víra v ně kéž mě prostoupí!

Stejně jako mirka6565 (12. 8. 2020) jsem našla zalíbení mimo jiné v Sonetu pouštním. A tak jsem na ukázku vybrala jeho další sloky:

… protože dávno, dávno zapomněli,
co kdysi znali, ta i ten,
nežli jsme jim ráj srdce vzali celý
a řekli jsme jim: To byl sen!

Tak zavrhujem Boha, duši,
jsme nevšímaví k zázrakům.
K varhanám lesů žijem hluší,
a hýčkáme své Karakum,

Saharu, skály, pusté Gobi
a písek, písek do zásoby.

A stejně jako v prvním z mandelů sonetů (i v třetím a čtvrtém) se mi líbily i všechny ostatní básně. Obdivuju jejich hravost, upřímnost, neotřelé rýmy, lahodný rytmus, filozofické myšlenky i zdánlivě obyčejné postřehy… A jako v ostatních sbírkách, i v téhle mají své důležité místo krásná milostná vyznání. Například Sonet smrt popírající:

Tys byla se mnou odjakživa
a navždy se mnou zůstaneš.
Jsi písnička, co v srdci zpívá,
jsi jas, jenž padá na manéž

tohoto světa temných stínů,
z nichž žádný ani netuší,
že co sám sobě neprominu,
zanechá mi šrám na duši,

který se jen tak nezahojí.
Tebe jsem dostal jako lék,
když pochopil jsem: kdo se bojí
obojku, ten má obojek.

Když dobrovolně prostoupeni
jsme jeden druhým, pak smrt není.

„… Valinka počkala, až snacha nakrmí a uloží Kirakose a odejde do vesnice kreslit, a pak si prohlížela její skici – hřbitov, šikmý paprsek slunce v úzkém okně kaple, sudy na dešťovou vodu, kolo od vozu, oslík přivázaný k osamělému stromu, hliněné nádoby na víno, keřík proskurníku. Na zvláštní hromádce leželo několik nedokončených portrétů Anatolie – ta k nim spolu s Jasaman často chodívala na návštěvu, Nastasja ji vždycky usadila k oknu a kreslila, zatímco Jasaman se starala o nemluvně, aby si Valinka mohla odpočinout…

... Bez ohledu na to, jak nezdravě vypadala, vycházela Anatolie na Nastasjiných portrétech jako opravdová krasavice. Někdy se Valince zdálo, že ji snacha záměrně přikrašluje, jindy zas, že kreslí bez příkras a že právě takhle Anatolii vidí. Celá vesnice vlastně vypadala na jejích kresbách taková, jaká už dávno nebyla. Jako by Nastasja schválně přehlížela všechny stopy stárnutí a teskného úpadku a ponechávala Maranu ticho a šťastné smíření. Zdálo se, že chová k tomu cizímu kraji takový soucit a pochopení, jako by se sama cítila zodpovědná za hořký úděl, který mu dal osud do vínku. Obzvlášť dobře se jí dařilo postřehnout nebo instinktivně zachytit věci, které už staří vesničané dávno nevnímali…“

(str. 191-193)

Myslím, že autorka knihy a my čtenáři spolu s ní se ocitáme v podobné roli jako výše zmíněná Nastasja – žena z údolí, která se svým mužem navštívila zapomenutou a skoro už vymřelou vesnici a pomaličku poznává její každodenní život a obyvatele. Dotýká se těch spletitých z velké části velmi smutných osudů jen velmi opatrně, s nehranou zdrženlivostí a úctou. Svým jemným, zdvořilým vystupováním, dobrými úmysly a upřímným zájmem si získává důvěru a může se díky ní podělit o kousek svého mládí a rodinného štěstí.

Tu možnost máme i my, když se zamýšlíme nad životy lidí těžce zkoušených válečnými a jinými pohromami a cítíme s nimi. Každý tam, kde právě je, může někomu něčím přispět, zjevně nebo skrytě, a podílet se tak na něčem užitečném, o čem třeba sám ani neví. Jednotlivé životy a děje jsou propojeny tak záhadným způsobem, až se to zdá neuvěřitelné – a přece to tak je a sem tam nějaká drobnost nám pomáhá aspoň něco málo z toho pochytit a zaznamenat…

(SPOILER) Hned po vydání první knížky jsem si říkala, že by bylo bezvadné, kdyby následovalo pravidelně i pokračování. Hádanek není nikdy dost. Tyhle rozhlasové jsou navíc trochu netypické, tak tím líp, že se odlišují a že nejsou ani úplně lehké, ani vysloveně těžké. Nad psanými texty si pravidelní posluchači Dvojky některá řešení asi i vybaví a budou to mít proti svojí vůli usnadněné, na druhou stranu knižní verze je ochuzená o drobné nápovědy moderátorů, a tím se to tak nějak vyrovnává.

Hezké jsou, stejně jako minule, i ilustrace. Tentokrát od Jiřího Slívy.

Za sebe můžu říct, že něco jsem při čtení všech těch zadání uhodla snadno, něco vůbec. Legrace je pak po zjištění, o co šlo. Člověk si řekne, že je to vlastně jasné, ale až dodatečně. Tak, jak jsme zvyklí i u jiných hádanek : o)

Na ukázku jsem vybrala něco z toho těžšího i snazšího, tak posuďte sami:
Zleva doprava a není nic. Zleva doprava a zažehnu. Můj život je v jednom směru. Pokud tedy nejsi hysterickej a nelítáš zleva doprava. Ale i tak se to dělá často. A také je pravda, že dost šetřím… hodně šetřím… 3/100

Jsem sice jedno, ale abych bylo co k čemu, musím být v páru. Když jsme spolu celá rodina, tak je nás koš. Jindy toho unesu hodně. Jindy je ze mě ta úplně nejlepší polévka. Ale nevím, co máte s tím úpletem, legínami, sukněmi. Nevím, co mám společného s nějakým škemráním o peníze. 5/100

Mám postranní úmysly, ale tak jste to chtěli. Jedna moje sestřička je doslova zlatá. Ta druhá je slavná a skoro nekonečná. Ale sester já mám mnoho a mnoho. I cesta po mně může být cíl. Album, seriál, film, ve kterém jakoby zpívám. Můžu být slepá, příčná, úzká, široká, pustá, tichá, hlučná, známá, neznámá. Někdo je mé dítě, ale to mu nepřeju. 65/100

Když se na mě podíváš, asi ztuhneš a já taky. Bývám z toho nakonec sám já. Nejradši mám podzim, asi hlavně říjen. Nechápu, kdo řekl: Nebudeme se bát vlka nic, protože já se vlka dost bojím. Mám to hezký, ale stejně to zahodím. 82/100

Ona to zase není taková novinka, jak se zdá. Pravěk, starověk, středověk. Pak dlouho ticho a najednou jsem na moři. A taky v šatlavě. A teď jste se do mě úplně zamilovali. Kolega Picasso, Mucha, Brandl. Nejdřív takový černobílý, spíš modrobílý film a teď už barevný. 83/100

Pozor, spoiler! Vyluštění: škrt, žebro, ulice, jelen, tetování.

Když jsem tyhle rozhlasové hádanky na Dvojce zaznamenala, udělalo mi to velkou radost. Ocenila jsem ten nápad a zvlášť to, jak citlivě se autoři trefili do tehdejší situace. Byla to doba covidová, nehodilo se vysloveně hýřit humorem a dobrou náladou, ale na druhé straně bylo potřeba nabídnout čtenářům něco milého a udržovat je u toho opakovaně a dlouhodobě.

Podle ohlasů bylo vidět, jak lidé jakéhokoliv věku a založení tu družnou atmosféru hravé ranní „psychické rozcvičky“ uvítali a jak je to těší. Jsem ráda, že se v tom pokračuje a že vznikly i knížky. Ne vždycky rozhlas v tu pravou chvíli poslouchám, tak jsem si mohla některé hádanky doplnit a upozornit na ně ještě i další spřízněné duše : o)

Jako i v jiných pohádkách, realita je přizpůsobená tomu, co by se nám lidem líbilo. V přírodě se zaječí tátové svým dětem nevěnují, ale v na krásných obrázcích v další ze série příběhů „Hádej, jak moc tě mám rád!“ můžeme vidět zvídavého mladíka, jak sedí tatínkovi na zádech a vykukuje mezi jeho ušima. Nebo jak mu stojí zadníma nožkama ve zdvižených dlaních, aby dosáhl k hnízdu a mohl si prohlédnout ptáčátko. Nebo jak oba došli k jezírku a obdivovali tam pulce. A aby bylo radosti ještě víc, tak samozřejmě i pulec tam má na břehu maminku a tatínka : o)

Knížka na mě působila občas tak nějak divně, jako kdyby byla schválně napsaná trochu nesrozumitelně. Člověk na mnoha místech neví, co a proč se zrovna děje a proč to autor vůbec zaznamenal. Asi tím chtěl podtrhnout pocity chlapců. Ti si právě takhle v běhu událostí připadali. Neměli pod kontrolou ani vlastní chování, ani to, co na ně doléhalo zvenčí.

Jejich tíseň se přenáší i na čtenáře a je to na jednu stranu nepříjemné, na druhou je o to snazší se do příběhu vcítit. Jako bychom tam sami byli, dívali se očima Saši a Rudly, vnímali chlad, únavu... Popisy detailů jsou přesné a sugestivní, zaútočí na naše smysly a zase je opustí, jako třeba ve chvíli, když se nenadále vedle našeho úkrytu vynoří pár obrovských koní a pak se zase rozplyne v mlze:

„… Z křoví se vynořili koně. Jako přízraky. Obrovští. Od huby jim šla pára. Postroje chrastily. Muž, který je vedl, si povídal sám se sebou. Tři sta dvacet korun Sirovýmu. Dvacet pět Mařce. Koně přešli těsně kolem těch dvou v houští, v podivném zvětšení, z podhledu, obrovská, kývající se břicha, zakrývající oblohu; od kopyt vystřikovala hlína. Fangio ucítil, jak se chlapec chvěje…“

str. 50

A ještě pár slov k filmu Davida Laňky s jedenáctiletým Jakubem Bartákem v hlavní roli – myslím, že vystihl atmosféru knížky dobře (byť leccos je tam změněno nebo přidáno) a hlavně herecké výkony že byly výborné.