hrdlickova_61

Příspěvky

Hra pro čtyři ruceHra pro čtyři ruceJan Němec

Vždycky jsem měla snahu se seznámit s dalšími díly autorů, kteří mě zaujali. A mezi nimi samozřejmě i s prvotinami. Tak jsem se díky románu J. Němce „Dějiny světla“ dostala i k souboru povídek „Hra pro čtyři ruce“ a líbil se mi. Hlavně hned první kapitola „Pusa nosem“:

„Nevíš, co to je za kytku?“ „Tu máme doma,“ přešla blíž ke květináči na parapetu. „Říká se jí trnová koruna. A vypadá, že by se něčeho ráda napila. Počkej, hned jsem tady.“ Nebylo úplně jasné, jestli poslední větu řekla mně, nebo spíš té rostlině. Za chvíli byla zpátky a v dlaních nesla trochu vody. Vytvarovala prsty do hubičky a zalila stonek toho pichlavce s několika malými červenými kvítky na dlouhém šlahounu.
str. 9

Malá mořská víla se teď šlapkou otírala a laskala, tlačila mi do kotníků jako kočičí hlavička, která chce svou srstí zanechat pachovou stopu. Cítil jsem její klouby na nártu, jak mi tlačí na žíly, měkké polštářky na šlapkách, nehty. Prováděla mě tím podvodním světem, jako by to skutečně byla její říše, naložila mě do kočáru, kterým smýkalo spřežení mořských koníků, a předváděla mi všechny své korály, řasy a jeskyně. Trvalo to nejmíň deset minut, pak jsem vzal otěže já, střídali jsme se, hledali jsme nové polohy chodidel a nová spojení, došlapovala a já jsem ji zase nadlehčoval na špičce, vklouzl jsem jí Achillovou šlachou mezi všechny prsty… – ano, milovali jsme se tam dole? Dnes, kdy už na tom pramálo záleží, si to myslím. Zvlášť v té záhadně intimní chvíli, když si večer svlékám ponožky, se občas přistihnu, jak několik minut hledím nepřítomně na svůj nárt, a probudí mě až zatuchlý pach potu, díky němuž ten každodenní úkon dokončím a vlezu si pod peřinu.

str. 24

předevčírem


Obrazy z okolí DomažlickéhoObrazy z okolí DomažlickéhoBožena Němcová

Doufám, že televizní seriál o Boženě Němcové teď přinese větší zájem o její knihy – včetně téhle, jejíž rozsah je nepatrný a přinejmenším na zkoušku si ji snadno může půjčit každý. Tím spíš, že v knihovnách není ještě tak vzácná jako díla méně známých starších autorů.

Z mého pohledu jsou právě tyto zápisky B. Němcové obzvlášť zajímavé, protože si je můžeme porovnat např. s románem „Paní komisarka“ od J. Š. Baara nebo s jeho televizní adaptací „Vlčí halíř“ (dá se přehrát na https://www.ceskatelevize.cz/porady/133959-vlci-halir/27531001388/ ). A moc se mi líbí, s jakým zájmem a jak (pro mě) čtivým slohem se B. Němcová o Chodech vyjadřuje. Například:

Okolo Chrastavic je nejhezčí koutek těch hor, které jsem posud viděla, ale nikde není tak romantická krása, jako u nás doma. Což je ale do všech krajin, není-li v nich dobrý člověk. Nemohu vyslovit, jak mi bylo líto, když k nám selka přišla a nebohá ani nevěděla, jak má promluvit. „Musejí mi odpustit,“ pravila, „já jsu hloupá bulka.“ Můj muž, však ho znáte, začal jí to vymlouvat, a tu jste mohli vidět tu spokojenost, tu radost, že mohla mluvit, jak chtěla, a říkat nám vy. To ví Bůh, proč tím lidem tak opovrhují, že se ubohý sám za hloupého drží a svého krásného jazyka si neváží!“
str. 22

08. ledna


Chytré pohádky pro malé rozumbradyChytré pohádky pro malé rozumbradyJiří Žáček

Na téhle knížce mi byl původně nesympatický název, který mi, možná úplně nepatřičně, zní tak trochu podlézavě. Nevrhla jsem se zkrátka na ni tak hladově, jak by se u mé oblíbené dvojice Žáček-Born dalo čekat. Nakonec jsem v ní ale zalistovala, našla jsem si nejdříve starou známou „Chytrou horákyni“ a pak další a další lidové pohádky, vybrané i převyprávěné s citem vůči nim i vůči čtenářům. A jak to u takových knížek bývá, je podle všeho určena jak pro děti, tak pro dospělé – a asi nejlépe pro společné čtení a povídání.

Myslím, že vůbec nejvíc se mi líbila kapitola „Košile spokojeného člověka“. O čem je, to se dá z názvu domyslet. A pěkně se hodila i k tomu, jak jsem byla nakonec spokojená i já s touhle knížkou : o)

08. ledna


Proč se stavěly hrady?Proč se stavěly hrady?Míla Paša

Pamětník hned na obálce neomylně rozezná kdysi oblíbený výtvarný styl Jaroslava Maláka a už jen tím ho knížka zaujme. Navíc je jasné, že bude možné se dovědět leccos zajímavého z historie a je lákavé se začíst. Knížka byla původně pro děti, ale nevím, jestli ty současné by na to měly trpělivost. Nejsou zvyklé se setkávat v každém odstavci s něčím nezvyklým a těšit se, že na dalších stránkách se to vyjasní. Také smysl pro humor současné generace je jiného druhu než býval v dětství náš. Ke společnému čtení prarodičů s vnoučaty a povídání nad ní by se ale tahle sympatická brožurka myslím doporučit dala, a až přijde za pár let ten pravý čas u nás, nejspíš to i vyzkouším : o)

07. ledna


Nad večerní černíNad večerní černíMichal Štěpánek

Je to zase další hezká knížka, ať jde o obrázky (které převládají), nebo o doprovodné slovo. A přirovnáním krásných dětských snů ke hvězdám na nočním nebi navazuje tenhle příběh tak trochu na „Světlo v klíčové dírce“, kde Michal Štěpánek také vypráví pohádku o tom, co nás s hvězdami pojí...

28.12.2020


Sny bez přístřešíSny bez přístřešíMarkéta Procházková - Lutková

Tuhle drobnou a skoro bych řekla křehkou knížečku beru do rukou často, v jakékoliv době a náladě. Asi nejradši z ní mám báseň Malý princ:

Malý princ (po četbě Saint-Exupéryho)

V duši máš celé nebe
ty maličký
Co chvěje se v ní slz -
já znám ty hvězdičky
Nahlas si nenaříkáš
že neumí tě pochopit
a jak já těžko zvykáš
v tom jejich světě žít
Někdo přec chránit musí
růže a beránky
Sbohem můj malý princi -
nevidím na stránky...
str. 23

A protože je zrovna doba Slunovratu a Vánoc, přidám ještě tři ukázky na zimní téma:

Slunce

Nejstarší bůh
Zlatohlav
Symbol a život
Dárce i ničitel
Žhavý výkřik vesmíru
co doznívá
miliardy let
Stále dost silný
aby mu naslouchaly planety
A nejhlubší semena
drala se vstříc...

str. 43

Poselství Vánoc

Stříbrné čekání
daleké volání
hvězdná pláň
tají dech nebe

Bludičky srdce
a věčné hledání...
Jak dlouho už hvězda
ukazuje cestu
Beránci vlci a pastýři
jste slepí k znamením
jen smrt vás usmíří
po letech zbytečných štvanic
A přece od města k městu
od země k zemi
neznaje hranic
dále zvon vyzvání
jediný zákon:
LÁSKU

str. 69


Zlaté rouno

Takový mírný zimní den
něžný jak beránek
toulá se krajinou
rolniček plný –
A slunci nedá to
hladí ho po hřbetě
z hebounké vlny

str. 15

23.12.2020


V tichu a skrytu: Fedor Krch, pedagog a člověk (1881–1973)V tichu a skrytu: Fedor Krch, pedagog a člověk (1881–1973)Ferdinand Krch

Knížku jsem si nechala poslat z olomoucké vědecké knihovny a nerada se s ní před jejím vrácením loučím. Bylo mi dobře jak s Fedorem (Ferdinandem) Krchem a jeho spolupracovníky, tak s autorkou Eliškou Vlasákovou. Vážím si její píle, s kterou dokázala knihu tak pečlivě připravit, a sdílím úctu, s jakou na vlastní osobní setkávání s panem Krchem vzpomíná.

K jeho zásluhám naznačeným v anotaci bych zde ráda přidala ještě například to, že si v pedagogické práci jako jeden z prvních uvědomoval zásadní význam vztahu dětí k přírodě, že se ke svým svěřencům choval přátelsky a s humorem, rozvíjel u nich samostatnost a schopnost vlastního úsudku, že ještě důležitější než školní znalosti pro něj byly dobré vztahy… Byl předchůdcem waldorfské pedagogiky, propagoval woodcraft, vegetariánství, pacifismus, podílel se na vytvoření spousty učebních pomůcek, zpěvníků, sbírek zábavných protahovacích i posilovacích cviků, pro dospělé sepisoval až do konce svého dlouhého života křesťanské duchovní úvahy. Kdo potřeboval v těžkých situacích útočiště, mohl jej nalézt právě u něj. Doufám, že budou postupně vydána i ta jeho díla, která zatím zůstávají neznámá.

A stejně jako on věřím, že „žádná dobrá myšlenka se nemůže ztratit, jen musí trpělivě čekat, až přijde ten, kdo ji svým pochopením a láskou rozdmýchá k novému životu a bude ji dál zdokonalovat a rozvíjet podle potřeby doby... (str. 228)“

15.12.2020


Tlapková patrola - Dobrou noc, tlapky!Tlapková patrola - Dobrou noc, tlapky!kolektiv autorů

Znám tyhle příběhy z videa, protože naše vnoučata se na ně poslední dobou často dívají. Na můj vkus je to až příliš dryáčnické a ukřičené, ale dívám se někdy s nimi. Že existují na tohle téma i knížky, to jsem zjistila náhodně – a právě tuhle jednu sem se nakonec rozhodla koupit jako dárek k letošním Vánocům. Říkala jsem si, že setkávání s oblíbenými hrdiny i mimo obrazovku se bude dětem určitě líbit.

Teď, po pár dnech od přečtení (a četla jsem to celé, všechny kapitoly) si už z toho vůbec nic nepamatuju. Ale to jsem tušila už v knihkupectví, že to takhle bude. Je to totéž jako s videem – všechno hned zase zapomínám, zůstává jen pocit, že štěňata jsou přičinlivá a šikovná, těší je někomu pomáhat. Vnoučatům to říká více a knížka pro ně bude myslím dobrou příležitostí vnímat ta dobrodružství trochu jinak, v pomalejším rytmu. O výsledku kdyžtak za nějaký ten týden ještě poreferuju : o)

13.12.2020


Jmenuji se OrelJmenuji se OrelRomi Grey

Z knížky předčítá maminka svým dětem v dokumentu „"Slepice, virus a my" (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/218562262600004-slepice-virus-a-my/ ), který běžel 8. 12. večer na ČT 2 a dá se volně stáhnout na internetu. Sympatický desetiletý školák Boris Remunda, jeho sourozenci a rodiče prožívají dobrodružství, které je s příběhem Orlíka spjaté.

Zároveň si rodina postupně uvědomuje širší souvislosti a klade si další a další otázky, co všechno by se dalo pro zvířata dělat. Daří se taková spolupráce dětí s dospělými, aby nepřevážilo ani sebemrskačství, ani život se zavřenýma očima. Je kolem toho všeho plno nejistoty, ale základní odpověď na ni je jasná: něco se už teď hned dělat musí, nemůže se to nechat tak, jak to je, a utěšovat se, že je to vlastně v pořádku.

11.12.2020


Krtek a potopaKrtek a potopaZdeněk Miler

Na tuhle knížku mám spoustu vzpomínek. Týkají se poklidných chvilek při čtení, ale patří k nim i tahle dramatická příhoda: Byly jsme s kamarádkou a dětmi na cestě z procházky, když nás zastihla náhlá průtrž mračen. Byl už čas na krmení a spaní, a tak jsme se nikde neschovaly a spěchaly jsme i v tom božím dopuštění domů. Miminka v zakrytých kočárcích byla spokojená, i když jsme musely zastavovat a slévat nahromaděnou vodu z nepromokavých krytů. Šestiletý synek kamarádky měl radost z dobrodružství a vysloveně si to užíval. Zato moje tehdy tříletá dcerka usedavě plakala.

Bylo mi to vzhledem k její srdnaté povaze divné, ale brzy se to vysvětlilo. Vzpomněla si totiž na leporelo s myškou a bála se, že nám to taky rozbourá domeček. Ale dopadlo to dobře – náš byt v třípatrovém činžáku dešti odolal.

09.12.2020


SaturninSaturninZdeněk Jirotka

Knížku "Saturnin" jsem poprvé četla už v dětství a až dodatečně jsem se dověděla, že byla napsána za války. Ještě později jsem viděla seriál a divadelní hru a líbilo se mi to všechno moc. Pana Jirotku mám navíc ráda i jako jednoho ze Sedmilhářů.

Často si vzpomenu na nějaký úryvek, ať už na ty proslulé, nebo i méně známé. Třeba na tahle slova doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála. "

A ještě taková drobná zajímavost – představte si, co se mi přihodilo. Když mi byl do mojí knihovny přidělen k pultu počítač, pojmenovala jsem ho po Saturninovi. A ukázalo se, že on to ví a chová se podle toho. Tak nevím, jestli jsem mu radši neměla říkat Haštal podle věrného sluhy z „Námluv komtesy Gladioly“ – ten by si mě tak nedobíral. Pro srovnání: druhý počítač, určený pro čtenáře, kterému říkám Malej, to je úplné jehňátko, bezelstné a poslušné.

U obou už byla provedena výměna za nové, ale jména zůstala – a vlastnosti také : o)

09.12.2020


Dobrodružství v zemi nikohoDobrodružství v zemi nikohoJaroslav Foglar

Stačí vidět obálku téhle knížky a vybaví se mi dojmy z ní i celá atmosféra toho dne, kdy mě maminka zahnala kvůli kašli do postele, dala mi hašlerky, napsala omluvenku a odešla do práce. Bráška mi půjčil foglarovku, kterou měl právě rozečtenou (a protože musel jít do školy, byla najednou volná!). To byl den, na jaký nelze zapomenout. Celou knížku jsem zhltla na jeden zátah a jen jsem u ní napětím lapala po dechu. I ten kašel mě přešel : o)

09.12.2020


Od dvou do pětiOd dvou do pětiK. I. Čukovskij (pseudonym)

Tahle knížka možná doplácí na ruské jméno autora, i když to není spisovatel ledajaký – přinejmenším jeho „Doktor Bolíto“ byl za našich časů hodně známý. „Od dvou do pěti“ je knížka o dětské řeči, a to právě hlavně od dvou let do pěti, kdy nejvíce můžeme pozorovat vývoj a různé zvláštnosti. Vše je podrobně probráno a doloženo úsměvnými ukázkami, výborně přeloženými do češtiny. Třeba: „Už k vám nikdy nepřijdu!“ „A já ještě nikdějc!“

Autor se zabývá také říkankami (často i nesmyslnými, ale rytmickými), které si předškolní děti skládají, a porovnává je s pozdějšími, u nichž je vidět zaměření na obsah a často úplná ztráta smyslu pro melodii slov. Autorům píšícím verše pro nejmenší pak doporučuje, jak na to, aby to bylo pro děti srozumitelné a inspirující. Nemluví k nim ale spatra. Je přívětivým rádcem, nezištně se dělícím o cenné zkušenosti. Knížka je z mého pohledu po všech stránkách velmi sympatická a zábavná, nabitá informacemi a nadčasová.

09.12.2020


Ilustrovaná kniha zlých argumentovIlustrovaná kniha zlých argumentovAli Almossawi

Knihu lze v českém překladu Jaromíra Matýška najít v plném znění na https://bookofbadarguments.com/cz/ . Toto dílo je sdílené pod Creative Commons BY-NC licencí, což znamená, že je při zachování informací o autorech můžete pro nekomerční použití volně sdílet a upravovat.

Z úvodu: "Tato kniha je určena pro nováčky na poli logické argumentace, zvláště pak pro ty, kteří nejlépe chápou vizuálně. Vybral jsem malý soubor obvyklých chyb v argumentaci a znázornil je pomocí snadno zapamatovatelných ilustrací, které jsou doplněny příklady. Účelem je, aby se tak čtenář na těchto stránkách seznámil s některými z nejobvyklejších nástrah argumentování a byl schopen je v praxi rozpoznat a vyhnout se jim."

Z poznámek na závěr: "Před mnoha lety jsem slyšel jednoho profesora představovat deduktivní argumentaci za pomoci úžasného přirovnání: popisoval ji jako vodotěsné potrubí. Pokud do něj na jedné straně proudí pravda, bude z něj na druhé straně opět pravda vytékat. Jak už to tak bývá, stala se tato myšlenka inspirací pro obal této knihy. Když už jste došli na konec, doufám, že knihu opustíte nejen s lepší představou přínosů, které mohou vodotěsné argumenty ve vyhodnocování a rozšiřování znalostí mít, ale také s lepší představou složitostí induktivní argumentace, u které vstupují do hry pravděpodobnosti. Protože obzvlášť u takových argumentů se kritické myšlení osvědčuje jako nenahraditelný nástroj. Vedle toho také doufám, že knihu opouštíte s uvědoměním, jak nebezpečné jsou pochybné argumenty, a jak často se v našem každodenním životě vyskytují."

04.12.2020


Krajinou předků mýchKrajinou předků mýchPetr Šulista

Vždycky dlouho váhám, jaké vybrat ukázky, aby byly blízké pokud možno všem. Z této knížky by to mohly být třeba verše o konkrétních místech jihočeského venkova nebo „jen tak“ o přírodě. Ale nakonec jsem se rozhodla pro vzpomínku, která přibližuje osobnost autora P. Šulisty – amatéra, patřící ke skupině podobně zaměřených přátel:

Pelhřimovské náměstí

Nejkrásnější bylo v podvečer
pár dní před Štědrým večerem
ve sněhové pokrývce
ozářené žlutavými světly
Věž kostela, kašna, podloubí
městské brány
vyzdobeny bílou
působily tak slavnostně
tak neposkvrněně

První patro domu
v jednom z jeho rohů
měsíc co měsíc
pravidelně ožívalo
nadšenými hlasy
rodících se poetů
snažícími se proniknout
do světa poezie

Déšť dávno smyl
jejich stopy na dláždění
rozprchli se bůhví kam

Ve sborníku literárním
rád si čtu a vzpomínám
(str. 63)

01.12.2020


Světlo v klíčové dírceSvětlo v klíčové dírceMichal Štěpánek

Tohle je tak maličká knížečka, že by se dala nosit pořád s sebou. Na obálce má opravdovou klíčovou dírku a tou prosvítá vyprávění, verše a několik snových obrázků. Věnování patří básníkovu synkovi Eliášovi a dcerce Johance.

Ať už čtenář vidí poslání dětí stejně jako mladý otec Michal Štěpánek, nebo nějak jinak, jistě je přijme s porozuměním, protože je to všechno tak prostě a hezky řečeno:

A že se ti to nezdá,
že i ty jsi byl hvězda?
Není snad důkaz úsměv
a jas očí ve tváři,
že tvé srdce světlo vytváří?

01.12.2020


SvítáníSvítáníMichal Štěpánek

Jsem velmi zmlsaná čtenářka, zvyklá na ty nejlepší literární pochoutky. A vždycky mě mile překvapí, když k nim můžu přidat nějaký nový objev, ať už z klasiky, nebo z novinek. K těm největším pro mě patří tahle nenápadná prvotina, v které si listuju celá ta léta od jejího vydání a bylo pro mě těžké vybrat ukázky, aby jich nebylo příliš mnoho. Doporučuju přečíst si charakteristiku knížky zde: https://search.mlp.cz/cz/titul/svitani/4119287/#/tovKomentare=key-eq:4119287-amp:no_xsessionx-eq:1&getPodobneTituly=deskriptory-eq:2773728-amp:key-eq:4119287 a zde: http://www.knih-st.cz/sites/default/files/kompost-02-15_0.pdf .
A hlavně se seznámit s verši, které vznikaly mezi autorovým 17. a 30. rokem a jsou ve sbírce řazeny chronologicky, od nejstarších po nové.


Na hřbitově

Podvečer hřbitov
zeboucí prsty
déšť

náhrobky svítí vzpomínkami
a některé
ne

do pauzy ticha
z nádraží hlásí
„osobní vlak odjíždí“
(str. 50)
...

Žena a muž

S výkřikem
bušila do jeho hrudi
do zamčených dveří
aby srdci kterému už nevěří
řekla
že mu ještě věřit chce

odevzdané ruce
zvadlé květiny

upřímně dávám ti své srdce
a bolestně beru si jej zpět
byli spolu sedm rozkvetlých jar
a teď je podzim
vyřčen během několika vět

několik roztřesených pohledů
obrať se zády
a zkus jaké je to
neohlížet se

ve slabosti se někdy přistihneš
jak se plížíš za vůní
jak vzduch
pod prahem
dveří
zamčených hřebíky
do rakve
(str. 38)
...

Moucha

Moucha bzučí
okolo obědu na talíři se točí
odháním ji rukou
ona že ne že neslyší a dělá blbou
pořád leze do rozbouřených žlutých vln zelí
pak jí říkám
„Já ti taky nelezu do jídla!“
chápavá moucha je pryč
(str. 63)
...

Setkání s bývalým spolužákem ve frontě supermarketu

Jak se máš a jak žiješ?
Jo, dobře!
Podíval se na moji holku
dávala jídlo na pás
usmívání
co povídat dál?
„A co ty?“

Odpověď zrovna projížděla na pásu
oba jsme na ni koukli
balíček plenek pro děti
v tu ránu jsme se parádně rozpovídali
smíchem
jako dvě malý děti
který už jsou dospělý
a šťastný
že můžou přivést na svět
další děti

„ Kdo je další na řadě ?“
zeptala se mě prodavačka
hodně nahlas jsme se rozpovídali
ale prodavačka našemu nářečí nerozuměla

Tak jsem musel říct, že:
„Já“
s úsměvem
a hle
rozuměla a odpovídala
ale na to
nejsou slova
(str. 87)
...

Bílá čistá hudba
Janě

Bílá čistá hudba
vyplnila celý kraj
a v celém tom pohádkovém kraji
si v té hudbě děti hrají
a my si půjdem taky hrát!

Stavět zámek koulovat se
bruslit bobovat
do sněhu se házet

Víš sice je teď září
ale píšu o tom
protože ve snu

Ve snu jsme spolu stáli na dvorku
z nebe omámeně začaly
padat lehounké vločky sněhu

Nebe jako louka plná pampelišek odkvetlých
vydechla lehké chmýří
jak jemná zrnka když ve vodě se zvíří

Na padající sníh hledíme
krajina jak hladina utichla
a on dolů bílý míří
padá
stojíme

Zdá se
sníh ve vzduchu stojí
a my vzhůru letíme

Druhý den se vyjasnilo
a byl bílý svět
bílý rozprostřený klid
viděl jsem křišťálově modré nedohledno
a vděčný skromný jas
ukrytý v paprscích tvých řas
(str. 88)
...

Cestou

Kamínky a kameny se drolí pod kroky v čase
a že jednou jemný písek z nich stane se
a budou lehké
že i vítr je odnese
mezi zem a nebe
a zpěv ptáků

i to hrubé bude jemné
a bude se podobat zázraku

když jdeš po cestě a sundáš si boty
cítíš a hladíš drsnou a jemnou zem
zastavíš se nohama
v místech hebkých
abys byl pohlazen

to je hrubý kámen
který se s láskou rozdal
a jako studený kus ledu
v hřejivý písek roztál

všechnu svou lásku
do jemných zrníček skryl
a jako voda čistá se
na cestě rozpustil
(str. 110)

01.12.2020


Vůně posečené trávyVůně posečené trávyIvanka Devátá

K úsměvným příběhům v této knížce patří i vzpomínka na autorčiny literární začátky:
„Nejdřív ze všeho jsem začala skládat básně. Záměrně používám slova skládat a nikoliv psát, protože básnit jsem začala dávno předtím, než jsem zvládla první tahy jakéhokoliv písma. Zejména večer před usnutím jsem k sobě řadila slova a rýmy jako vojáky na přehlídce tak dlouho, až jsem byla s útvarem spokojená…“ (str. 14).

„… Jen jsem zvládla křivolaké tahy hůlkového písma, pustila jsem se do románu HODNÁ CERA MLINÁŘOVA. Žel, zůstalo u první kapitoly, neboť jsem záhy seznala, že hodná cera neskýtá žádný materiál pro dramatický konflikt, vývoj postavy a závěrečnou katarzi…“ (str. 16).

Místy působí některá věta trochu podbízivě, ale pak je to zase vyvážené něčím, co potěší, a tak mám tuhle prvotinu Ivanky Deváté ráda a moje čtenářky v knihovně také.

30.11.2020


Jak je důležité míti FilipaJak je důležité míti FilipaOscar Wilde

Jak už tu bylo řečeno dříve, autorův humor je blízký tomu našemu domácímu a poskytuje příležitost toho náležitě využít. To, že mohli čeští herci vytvořit (v tomto případě v režii legendární Evy Sadkové) tak nádherné představení, jakým je TV film z roku 1979 (viz https://www.youtube.com/watch?v=UD38WhgCIZE ), svědčí jak o jejich umění, tak o kvalitě textu.

A mohu potvrdit, že i jiná nastudování, která jsem viděla v divadle, byla výborná a bylo poznat, s jakou chutí vznikala. I kdyby Oscar Wilde nedocílil ničeho jiného, než toho, k pěti hvězdičkám by myslím stačilo i jen to samo.

25.11.2020


Adaptace není legraceAdaptace není legraceBohumil Bezouška

Tahle knížka vznikla v době adaptace budovy Národního divadla a dýchá z ní láskyplný vztah obou autorů k ND i k hereckým kolegům. I když některé legrace provozované mezi nimi byly z mého pohledu zbytečně drsné (to se vztahuje i na knížku Tajnosti zákulisí), vše je to vyvážené tím, s jakou úctou a něhou jsou všechny ty vzpomínky podané.

Soukromí známých osobností bylo vždycky předmětem zájmu a je nebetyčný rozdíl v tom, jde-li čtenářům o vděk vůči nim a snahu se k nim lidsky přiblížit, nebo jestli se někdo pase na bulváru ve stylu „navrch huj, vespod fuj“. Na knížkách B. Bezoušky a M. Nesvadby je na první pohled jasné, že se spolu s námi chtějí srdečně zasmát, a ne se posmívat. Kdo z jejich současníků si tam o sobě přečetl a našel u toho geniálně vtipnou a výstižnou karikaturu, mohl být jedině potěšený. A my taky : o)

25.11.2020


Obrázková encyklopedie ZeměObrázková encyklopedie ZeměEva Klímová

Knížky s obrázky G. Filcíka se dají rozhodně pochválit všechny, ale tahle patří podle mě i našich dětí k těm zvlášť vydařeným. Hravě a vtipně přibližuje všechno, co se později děti učí ve škole a pěkně to pak všechno navazuje. Myslím, že by stálo za to vydávat ji opakovaně, pro každou novou dětskou generaci : o)

24.11.2020


Prameny živé vodyPrameny živé vodyMiloš Kočka

Těší mě, že je tahle knížka tady na DK tak pěkně přijímána – podobně, jako to vídám i v knihovně, když si ji z výstavky někdo vybere nebo když k ní přijde třeba i náhodně (je totiž jednou z hlavních hvězd pravidelné akce „Rande s knihou naslepo“). Je v ní krásně vylíčeno vše od dobrých zkušeností a úmyslů přes potíže se závistí a pomluvami k boji s úřady přes podporu spřízněných duší až k završení užitečného díla, jehož výsledky jsou využívány dodnes.

Posílením vlastních sil organismu se nemocným vrací možnost uzdravování a návratu radosti ze života: „… Moudrost vidím v přírodě a v řádu, který ji spravuje. Za posledních třicet let mě nazývali vším, zločincem, šarlatánem, chytrákem, vychytralcem – také dobrodincem, samaritánem, géniem. Každý uváděl své důvody nebo aspoň dojmy… Snažil jsem se prostě, svým citem, přiblížit se k člověku, který ke mně s důvěrou přicházel, abych poznal, co ho trápí, kořen, příčinu jeho nemoci, bolesti – a pomoci mu. Je to tak samozřejmé…“

Český rozhlas nyní poskytuje možnost najít si v archivu záznamy četby z této knihy, které budou ještě cca 3 týdny k dispozici, a tak doporučuji toho využít. Je to aktuální téma a je moc pěkně zpracované, s částečnou dramatizací - https://dvojka.rozhlas.cz/prameny-zive-vody-strhujici-pribeh-vincenze-priessnitze-s-nemcem-kacerem-8356916#dil=1

16.11.2020


Den, kdy voskovky řekly DOSTDen, kdy voskovky řekly DOSTDrew Daywalt

Mám spolu s malými čtenáři radost, že to tak dobře dopadlo. A mohlo být hůř: Toník mohl propadnout pocitu křivdy, protože on přece žádnou svou barvičku nechtěl zarmoutit a nikdy by ho nenapadlo, že se kreslení voskovkami může takhle zkomplikovat. Mohl se nafouknout a žalovat na jiné kluky, kteří určitě nejsou o nic lepší. Nebo mohl žárlit na svou pečlivější sestřičku, že nepřetahuje a byla za to pochválená. Nebo se mohl zatvrdit a sáhnout po vodovkách, když jsou ty voskovky tak lítostivé a některé i ufňukané a závistivé. Místo toho s nimi ale měl soucit a zachoval se vlídně, všem všechno vynahradil a určitě vymyslel i nějaké nové šaty pro chudáka tělovou.

To v knížce není, ale tím líp – aspoň mají čtenáři o čem přemýšlet. O vcítění a zamyšlení šlo autorovi nejvíc, to je vidět, ale přitom to nebije do očí a neubírá to příběhu na vtipu, nápaditosti a krásné voskovkové barvitosti : o)

16.11.2020


Den, kdy se voskovky vrátily domůDen, kdy se voskovky vrátily domůDrew Daywalt

Tenhle druhý díl jsem četla dříve než první. Můj dobrý dojem z originálního námětu i zpracování mě vedl k okamžitému zájmu i o předcházející příběh, tak to mluví samo za sebe. Kromě toho jsem si vzpomněla ještě také na „Ohromné maličkosti“ od G. K. Chestertona, na vyprávění o vetešním medvídkovi Krumlíkovi od F. Nepila (z knihy „Dobré a ještě lepší jitro), na písňový text Z. Svěráka o vyhozené semišové polobotce…

A co se mi líbí nejvíc, to je nenásilná inspirace jak k lepší péči (nejen) o voskovky, ale i k vymýšlení vlastních pohlednic a k nejrůznějším dalším tvořivým aktivitám. Oba díly jsou myslím jako stvořené nejen do rodin, ale i do škol a do výtvarných nebo třeba dramatických kroužků.

16.11.2020


Ohromné maličkostiOhromné maličkostiGilbert Keith Chesterton

Známý citát „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu" vystihuje myslím velmi přesně i jiná díla od G. K. Chestertona, ale s touhle knížkou je spjat nejvíce. Její obsah můžeme odhadnout podle názvu a těšit se už předem. A pak v ní najdeme, co jsme čekali a k čemu jsme si už dávno došli i my, ale ještě o mnoho více. Aby ne, když se tu setkáváme s někým, kdo sám byl autorem ohromným, a přitom neokázalým, maličkým.

Mým nejmilejším příběhem z „Ohromných maličkostí“ je „Historie tak trochu nepravděpodobná“. O ulici, která vedla po rovině směrem ke stanici podzemní dráhy a sloužila tak po mnoho let pořád stejně, až najednou jí přišlo líto, že to každý pokládá jen za samozřejmost a že ji samotnou vlastně ani nevnímá. Protože „… nikdo nevydrží, když se na něj nakládá, a přitom si ho nevšímáte…“

16.11.2020


Na prázdná místaNa prázdná místaEduard Petiška

Eduarda Petišku jsem vždycky měla ráda jako prozaika, ale neznala jsem jeho verše. Pak se mi díky jedné čtenářce z mojí knihovny dostala do ruky knížka "Na prázdná místa" a jsem za to moc vděčná.

Při čtení člověk zaslechne "něco velmi nejasného a krásného" a pomyslí si:

"... Jaká úleva, že se ještě někde může protahovat
náš mozek jako malé štěně a kňučet blažeností
nad ochmýřeným kláskem tajemství,
nechápat a radovat se z písně
a nerozebírat její tóny, klíče a stupnice,
jaká úleva vkročit na nepoznané místo,
na území fantazie..."

Mezi jednotlivými básněmi nacházíme ještě také rozhovor mezi mužem a jeho stínem. Muž je k stínu přátelský a bere ho vážně. Sebe ovšem také – tím spíš, že si je vědom vlastností lidí, kteří na rozdíl od stínu nemají tak přesné hranice: „Lidské myšlenky člověka přesahují a jsou i tam, kde člověk ještě není. Lidé jsou i mimo sebe. Jsou chvíle, kdy jsou mimo sebe víc než v sobě.“ Stín se svému muži diví. A muž odpovídá. Rozumí stínu, který je na rozdíl od nás nezranitelný. Nemá odkud spadnout, nemůže být sestřelen, může být jen pošlapán. Stín kopáče nebo oráče sám nic nedělá, jen práci napodobuje, a když kopáč ze svého výdělku tloustne, stín tloustne také. Ale co když kopáč začne hubnout? Tak se ptá muž. Stín dál protestuje, muž jej trpělivě nechává mluvit, ale ví své:

„Zab ten hlas v sobě,“ řekl stín, „jen ho klidně zab. Člověk má dobře jíst a pít a spát, někdy sám, někdy ve dvojici, co tu tedy pohledává ten hlas? Jenom se bouří proti přirozenosti a kazí blahobyt. Znáš něco lepšího a silnějšího, než je blahobyt?“
„Ano,“ řekl muž, „tento hlas.“

13.11.2020


O ČervenáčkoviO ČervenáčkoviPavel Čech

Výtvarný rukopis pana Čecha je mi velmi milý, a navíc jsme vrstevníci a spřízněné duše ohledně Jaroslava Foglara i mnoha jiných autorů, k nimž se ve svých knížkách hlásí - a tak je jasné, že i na tu o Červenáčkovi jsem se doslova vrhla.

Moc se mi líbí úmysl vzdát hold seriálu, který nám dal tolik radosti, i to, že se pan Čech soustředil konkrétně na Červenáčka. Věděla jsem předem, že tam budou kapitoly o jeho výpravě do Stínadel na vlastní pěst, o chybějícím žlutém špendlíku, o kreslení do klubovního časopisu... že tam bude i něco osobitého, ryze čechovského... že atmosféra křivolakých uliček s plynovým osvětlením bude dokonale vystižena a že svou podstatnou roli sehraje tajemná zahrada... To všechno se splnilo, a ještě se pan Čech odvážně a co možná citlivě dotkl té vnitřní Rozdělovací třídy, kterou hoši z RŠ nakonec všichni přešli - hranice mezi dětstvím a dospělostí.

Myslím si, že je to dobře a že by s tím souhlasil i pan Foglar. Z jeho knih (hlavně Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se dají vyčíst jeho pocity s tím spojené, podobné těm Červenáčkovým, i jeho porozumění, které, přes všechno, pro dospívající hochy měl. A musím říct, že závěr se mi na knížce "O Červenáčkovi" líbí vůbec nejvíc.

Jsem tak nějak smířená i s tím, jak netaktně se v knížce pana Čecha ostatní hoši z RŠ k Červenáčkovi chovají. Podle mě se to sice neslučuje s jejich přátelskými povahami, schopností uznat chybu a s humorem, který jim byl všem vlastní - ale je přece jenom možné, že v pubertě se to zkrátka na čas změnilo. A věřím, že opravdu jen na čas. Chápu i scény, kde se Mirek Dušín tváří vysloveně jízlivě a kde se nepokrytě na Červenáčka vytahuje. Jsou to scény ze zlého snu, tak tedy budiž.

Jedna epizoda mi ale proti mysli je, a hodně, a sice Mirkův příkaz vrátit se v rámci zkoušky sebeovládání pěšky vedle kola z výletu. Červenáček měl v první chvíli z toho šok a ve snu se to promítlo, o tom žádná, ale není podle mě možné, aby mu v mysli nezanechala ještě o moc silnější stopu ta krásná úleva, která následovala a jistě ty předcházející pocity přehlušila. Červenáček byl přece tehdy hrdinou dne, a ne nějakým zavrženým chudákem. Hoši se přece za chvíli pro něj vrátili a vesele mu oznámili, že zkouška je úspěšně skončena už teď a že samozřejmě pojedou na výlet společně!

Umím si sice představit pana Čecha, jak se při přípravě té stránky nechal unést a nakreslil to tak, jak to tam je, a tak mu to nemám za zlé. Jen si zkrátka nechci zároveň představit i pana Foglara, co by tomu řekl, kdyby to viděl. Počítám, že by mu to bylo hodně líto, tak jako mně. Na druhou stranu, tak jako já by se myslím nakonec zaměřil na celkový dobrý dojem z té knížky a řekl by si: "Konec dobrý, všechno dobré!" : o)

12.11.2020


V mámově postýlceV mámově postýlcePřemysl Rut

Je to pěkné, nápadité, neotřelé, milé. Co se mi líbilo nejvíc, to je povídka o otcovské řeči. A také název knížky, který se ke všem jejím kapitolám výborně hodí : o)

09.11.2020


Ježourek a jeho příhodyJežourek a jeho příhodyJarmila Minaříková

Už jsem tady 15. 4. 2019 Ježourka připomínala - jak říkal to svoje "TL TL", jak měl brášku Pištu a byl zkrátka moc milý. Říkala jsem si, že víc ani není co dodat. Teď 1. 11. jsem ale slyšela v rozhlasu na Dvojce opakovaný pořad "Co Čech, to Němcová" (https://dvojka.rozhlas.cz/karel-sip-a-miroslav-donutil-u-haliny-pawlowske-tentokrat-ale-bez-obeda-8351378 ) a tam se o Ježourkovi mluvilo. Host programu pan Karel Šíp říkal, že tu knížku jako malý četl a měl ji rád. Tak to hned s radostí dávám dál : o)

09.11.2020


Klub TynkKlub TynkEugen Labský

O psech a jejich soužití s námi lidmi toho bylo napsáno už tolik… Ale i tak mě mrzí, že tahle pozapomenutá brožurka se hned na začátku málo prodávala a dostala se do Levných knih (odtud ji mám) a z knihovny ji taky hned tak každý nezná. Je pěkná, pěkně napsaná a plná vkusných realistických obrázků lákajících k pokusům o vlastní podobné kresby.

04.11.2020


1 ...