hrdlickova_61 diskuze u autorů

Když se o někom řekne, že píše srdcem, hned se mi mezi několika dalšími spisovateli vybaví pan Roman Kozák. To podobenství o srdci zní možná šablonovitě, podbízivě, komerčně - a o to je cennější, když se sem tam objeví někdo, na koho to platí doopravdy a kdo na té pomyslné misce vah přihazuje na opačnou stranu, ne na tu komerční.

Jak se zdá, autorka chtěla vytvořit protiváhu k mravoučným knížkám typu "Petříček, naše sluníčko" a někdy to skoro až přehnala. Ale to nevadí, protože děti si to dovedou přebrat, a kdo neměl před čtením knížek o Jirkovi sám od sebe sklon trápit kočku nebo rušit poklidné sousedy, ten se od něj nenakazí. Zato si bezvadně počte a bude se ke všem těm mistrně napsaným příběhům rád vracet, aby se znovu zasmál a potěšil : o)

F. R. Čecha jsem prvně zaznamenala v pořadech Š+G v televizi. Hrál nejen na bicí, ale občas i v malých rolích - a bylo to bezvadné. Hlavně tanec Desdemony v "Pánském večírku".

Nemůžu říct, že by se mi líbilo všechno, do čeho se pustil během dalších let. Občas jsou mi jeho vtipy i názory proti mysli. Zato ale, co se mi líbí, to se mi líbí moc. Knižní "Dívčí válka" (včetně jejího vážného úvodu), "Z mého života", kniha rozhovorů s Janem Czechem "Ringo", různé vzpomínky a poznámky, některé z obrázků, písňových textů... Je toho hodně a jsem za to vděčná.

Vtipy pana Kerlese jsem si jako malá vystřihovala vždycky o prázdninách u dědy a babičky z novin a lepila jsem si je do sešitu. S radostí jsem je později objevovala v knížkách a kalendářích. Pak jsme se viděli i osobně na knižním veletrhu - a i tohle setkání bylo moc milé.

Často si říkám, jaké máme my Češi štěstí na tvůrce kresleného humoru. Jak se ti všichni jeho klasikové liší jeden od druhého, jak milé a nápadité ty obrázky jsou, jak dovedou potěšit v knížkách, v časopisech (třeba ve "starém Mladém světě"), ale třeba i jako protiváha k vědeckým textům. A když je objeví ve vaší knihovně malé děti, přijmou je s naprostou samozřejmostí mezi ostatní svoje obrázkové poklady. Ty naše měly moc rády (mimo jiné) všechny příběhy pana Pipa. A já s mužem taky. Jakmile povyrostou vnoučata, doufám, že se taky připojí : o)

Jestli můžu radit, berte si ke knížkám Petra Síse chlebník s jídlem a pitím. Otevřete namátkou kteroukoliv kdekoliv - a nehnete se od nich kolik hodin!

Miroslava Horníčka měli moc rádi moji rodiče - četli jeho knížky a dívali se v televizi na Hovory H. Byla jsem tehdy malá a ne všemu jsem rozuměla, ale vnímala jsem hezkou atmosféru těch pořadů a mrzelo mě, když v TV skončily. Později jsem sledovala všechno, co s panem Horníčkem souviselo - a vděčím mu za spoustu radosti. Po roce 1989 mi sice připadalo, že tak nějak zhrubl a že je to škoda, ale protože se ve stejné době začaly opakovat starší programy (třeba Byli jednou dva písaři), bylo pořád na co se těšit. Také knížky čtu pořád dokola, hlavně právě Hovory (a gramodesku Herecké historky Hovorů H). A Dobře utajené housle znám div ne nazpaměť.
Ještě musím zmínit, že díky panu Horníčkovi jsem se v pravou chvíli dověděla o knížkách mnoha dalších spisovatelů, například W. Saroyana nebo M. Pagnola.
Při jedné ze svých výborných besed pan Horníček řekl něco v tom smyslu, že má rád vtip předložený v podobě zabaleného bonbonu (a ne rozbaleného nebo dokonce předcucaného). Tahle věta myslím přesně jeho humor vystihuje : o)

I když nejsem sběratelská povaha, knížek a betlémů od V. Kubašty jsem pořídila pro děti i pro sebe tolik, že by se to dalo klidně sbírkou nazvat. Taky jsem jich plno rozdala, protože si myslím, že dovedou potěšit jak malé, tak velké. Sice je jejich prohlížení spojeno s utrpením při pohledu na všechna ta natržená místa, která se nepovedlo ani při nejlepší pozornosti uhlídat, ale to tak holt je na světě se vším vzácným, krásným a milovaným. To, že je nejlépe nad těmihle leporely sedět s dětmi společně, pokládám za jejich přednost, a ne za nedostatek.
Loni před Vánoci jsme byli s manželem (a bohužel ne s našimi teď už dospělými dětmi, kterým to nevyšlo) v Písku na velké výstavě z Kubaštova až nepředstavitelně rozsáhlého a světově úspěšného díla a byl to krásný zážitek.

Nejdříve jsem od Jana Kellera četla Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, protože J. Vavrouška pokládám za jednoho z nejlepších politiků, jaké jsme kdy měli (nebo bych možná mohla pesimisticky napsat "jednoho z mála dobrých"). Tím pádem mě zaujal i Jan Keller a poračovala jsem jeho dalšími ekologicky laděnými díly. Myslím, že tak, jak to píše, to opravdu je. Že růst růstu není nic pozitivního, ale naopak že je to jednak dlouhodobě nereálné, jednak si tím pod sebou podřezáváme větev. Máme dluhy vůči přírodě a vůči našim potomkům, takže nám hrozí to, co všem dlužníkům - že doba,, kdy všechno zdánlivě vypadá dobře, není neomezená. Jan Keller v jedné ze svých knih cituje vtip a o člověku padajícím z vysokého domu: po celou dobu, než se uhodí o zem, si libuje, protože přece "zatím je to dobré". Není žádná radost si tuhle naši situaci uvědomit, takže v tomhle směru je čtení knížek J. Kellera záležitostí tísnivou, jinak to nejde. Je to ale vyváženo tím, jak stručně, jasně, srozumitelně a přes všechnu vážnost témat i vtipně se autor vyjadřuje.

Knížky J. Kellera z oblasti sociologie ani jeho politické komentáře nijak moc dobře neznám. A další, co nevím, je důvod jeho posunu od ekologických námětů k jiným. Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby zůstal naživu Josef Vavroušek a pokračoval v tom, co v naší (a potažmo i světové) politice tak slibně začal. Předpokládám, že Jan Keller by s ním spolupracoval a že by i další členové týmu postupovali tak, aby pojem "udržitelný rozvoj" nebyl jen frází, ale tím, čím být má.

J. Š. Baara pokládám za jednoho z našich vůbec nejlepších spisovatelů. Mohla jsem napsat "mám ho nejradši" a byla by to taky pravda, ale to nestačí. Protože je v dnešní době opomíjený - a podle mého soudu je to velká nespravedlnost. Už v jeho době to bylo podobné - v rámci církve se jevil příliš světský, mimo ni příliš upřímně věřící, za Rakouska jako přílišný vlastenec, po roce 1918 jako příliš jasnozřivý kritik nově zavedených nepravostí. Ale aspoň měl tehdy velmi mnoho čtenářů, kteří mu rozuměli a milovali ho. Teď se často setkávám s tím, že je pokládán za regionálního spisovatele nebo za spisovatele laciných venkovských románů nebo za jakousi dávnou nezáživnou povinnou četbu. Dokonce bývá poslední dobou pokládán za antisemitu, což je další velké nedorozumění.

Takřka kdokoliv, i mladý, kdo si u nás v knihovně od něj něco půjčí, je překvapený, jak se mu knížka líbila. Může si snadno říci o další, protože máme od něj pořád ještě hodně románů i povídek, ne jen pár nejznámějších. Jinde už se ale dávno začaly vyřazovat. A nově skoro nic od něj nevychází. Jsem moc ráda, že jsem na Databázi našla pěkné ohlasy : o)

První moje seznámení s V. Šukšinem bylo v kině - v roce (asi) 1984, když jsem studovala v Praze, byla nějaká akce s promítáním jeho filmů, viděla jsem Červenou kalinu a Pozvi mě do světlých dálek a začala jsem se shánět po knížkách. Což bylo snadné, protože jich bylo v každé knihovně několikero. Později jsem viděla ještě film Třesky plesky (a byla jsem v sále sama, mimo mě tam seděl jen nějaký spící opilec, ale byl to přece jenom sovětský film, tím pádem se promítalo i tak). Líbily se mi ty filmy všechny moc, i knížky, i V. Šukšin v nich jako herec, i jeho krásná a sympatická manželka Lidija Fedosejeva.

A pak ještě běžel ve filmovém klubu Váš syn a bratr, což bylo natáčeno v altajské vesnici na břehu řeky Katuně (nevím, jestli to byly přímo autorovy rodné Srostki, ale možná ano). Hráli tam obyvatelé té vsi a bylo to takové, jako by postavy z Šukšinových povídek vyšly ze stránek knih a ožily. Já vím, to se dá říct vlastně o každém dobrém filmu, ale jestli někdo z vás viděl tenhle, tak mi možná porozumí, proč to píšu zrovna o něm.

Nelze zapomenout, jak jsme někdy kolem roku 1983 slyšeli s bráchou několik písní Vladimira Vysockého a několik slov o něm z rádia, celou dobu jsme se jeden na druhého dívali, jako že jo, já to slyším taky, pak jsme hned začali od něj i o něm shánět všechno, co se dalo, brzy jsme díky němu poznali ještě Bulata Okudžavu, Žannu Bičevskou a Vasilije Šukšina, nosíme to všechno v sobě ještě pořád a jsme za to vděční. Vladimiru Vysockému i překladatelům, hlavně Milanu Dvořákovi a Jarkovi Nohavicovi, ale i těm ostatním.

V televizním pořadu Věčná píseň se Bulat Okudžava s tvůrci dokumentu rozloučil slovy: „Ochraňujte lidské hodnoty v jakýchkoli situacích.“ Věřím, že tak doopravdy i žil. Leccos z jeho díla může někomu znít až příliš pateticky nebo sentimentálně nebo jakkoliv nepatřičně, ale kdo z nás tohle může posoudit, když nám nepopravili otce a nezavřeli maminku, když jsme nešli v sedmnácti na frontu, když jsme se nepostavili proti proudu zrovna v takové zemi, jako byl Sovětský svaz, neloučili jsme se s Vladimirem Vysockým, nepsali historické romány a zpívanou poezii tak nezaměnitelného charakteru, jako on? Kdyby zrovna nebyla skoro hodina po půlnoci, hned bych si šla zase už po tolikáté pustit z desky Gruzínskou nebo "Děžurnyj po aprelju" (omlouvám se za latinku, nechce se mi hledat v počítači azbuku) nebo Modrý balónek nebo vlastně cokoliv...

Pořád mám ty příběhy a nádherné (autorovy vlastní) obrázky před očima. A v době, kdy jsem si jako školačka psala deník, uvedla jsem ho Yanovými slovy: "Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny". Co dodat?

Nejdříve jsem v rozhlase (a bylo to tak nějak mezi řečí) slyšela předčítat z dopisu Jiřího Ortena mamince - a i z těch pár krátkých minut bylo jasno. Jenže pořád nebyl čas pokračovat a dát se do čtení veršů a doplnit si to všechno, co nám ve škole zatajili a k čemu jsem se nestačila pak už dostat. Pak po čase dávali o Jiřím Ortenovi v TV pořad "Předčasná úmrtí - Já jsem ta země tma", ten se mi povedlo vidět a také mě hodně zaujal, no a nakonec se mi přece jenom povedlo se dostat i k jeho veršům a už vždycky se k nim budu vracet...

Překvapilo mě, že moje oblíbená autorka Hanka Synková zatím nenasbírala na Databázi žádnou chválu, i když její knížky se, pokud vím, prodávají dobře, v knihovnách se často půjčují, besedy se líbí...

Hanka Synková jakožto zkušená publicistka (viz např. její dlouholeté úspěšné působení na rozhlasové Dvojce) spojuje příjemné s užitečným, takže každá z jejích knih oplývá jak množstvím odborných informací, tak poutavostí, humorem, stručnou výstižností...

Dají se klidně číst i "jen" jako beletrie, pro potěšení a povzbuzení. Jejich odpočinkový charakter přitom není dán zjednodušováním, ale tím, že obtíže se aktivně řeší, že se předávají dobré zkušenosti a že autorčina nehraná přívětivost dovede potěšit čtenáře sama o sobě.