Ernest Thompson Seton

Dobrý spisovatel pěkných příběhů.

E. T. Setona jsem bohužel objevil až později, přesto mu to neubralo nic na čtivosti. Dva divoši byla první kniha, kterou jsem od Setona četl a dodnes je to kniha, se kterou jsem se v životě nejvíce ztotožnil. Já jsem Yan, prahnoucí po doteku přírody a lesní moudrosti, toužící po světě indiánů a nestárnoucích přírodních zákonů, tesknící po době, kdy si lidé vážili lesa a zvěře, protože na nich závisel jejich život.
Za svůj dosavadní život jsem přečetl přes čtyři sta knih, ale jen některé mohu číst každých pár let znovu. Dva divoši a Rolf zálesák k nim jednoznačně patří.

Jedna z mých srdečních záležitostí. Zpětně už ani nevím, jak jsem se k Setonovi dostala, ale asi před Foglara, který mne přivedl ke skautingu, jež mne dovedl k Setonově lesní moudrosti. (Mimochodem, takový ten sešit, kam jsme si kreslili topografické značky, tvary listů apod. se v našem středisku jmenoval "Ká El Emka" - Kniha Lesní Moudrosti...) Od Setona jsem zprostředkovaně získala skautskou přezdívku (podle jednoho chlapce z Foglarova oddílu, který ji měl podle jedné z "postav" z Rolfa zálesáka), a tom, že pro mne měl velký význam svědčí i nepřiznaný hold, kdy jsem sprostě obšlehla jeho podpisovou značku.

Jako první jsem četla asi Stopy v divočině, i když jsme doma měli Dva divochy. Jejich tloušťka mne ovšem tehdy dost odrazovala, stejně jako úvodní pasáže, které mne nebavily a při prvním čtení jsem kvůli nim knihu zbytečně odložila, abych až při druhém pokusu zjistila, že to nejlepší má teprve přijít. A doteď se k tomu zelenému vydání v měkké vazbě vracím, byť jsem ho při návratu z jednoho tábora nechala tři dny v batohu, aniž bych tušila, že v těsném sousedství je i rozbitá sklenička třešňového džemu, takže na ořízce knihy a některých stránkách zůstaly už navždy tmavé fleky...

Na jedné skautské výpravě v Oldřichově v Hájích jsme pak četli Krále vlků, a já si dodnes pamatuju poetiku oněch večerů, kdy jsme nakonec skončily vzhůru jen dvě a četly si vzájemně, zatímco ostatní už usnuly, a Kniha moudrosti se na dlouhou dobu stala mým must have, než se mi povedlo ji po antikvariátech sehnat. A když pak v Leprezu vycházely další příběhy, šla jsem po nich jako divá, byť úroveň některých z nich už postrádala sílu onoho vyznění z prvního setkání s autorem.

Po letech přišla ze skautingu desiluse, která vrhla jisté trpké světlo i na Foglara (nemluvě o dalších věcech, které mi ho trochu zkazily, včetně historického odstupu od doby, kdy se jeho knihy odehrávají), ale Seton mi zůstal. A podvědomě ve mně rezonuje kdykoli jdu ven, a to obzvlášť od doby, co mám děti a mnohem víc díky nim znovu vnímám drobnosti typu stop v divočině, stromů, které kolem rostou, ale i toho, jak co kvete, jak voní hlína, jak zurčí voda či jak hladí vítr. Některé ze zálesáckých vědomostí mám pevně vryty do paměti, takže kdykoli vidím velký kus březové kůry, mám tendenci si jej odnést domů, kdybych potřebovala někdy rozdělat oheň, ale potupně přiznávám, že mokasíny jsem si nikdy dle nákresu ze Dvou divochů nešila. V neposlední řadě mi ovšem Seton pomohl uchopit tehdy pro mne abstraktní období z dějin americké literatury, a díky němu jsem si nakonec v maturitním ročníku tu angličtinu přece jen zlepšila.

I přes osobní selhání s mokasíny doufám, že ETS si najde cestu i k mým dětem, a to i díky naprosto půvabným ilustracím, které jsem svého času zdárně perokresbou kopírovala do svých deníků. Mnohé z jeho myšlenek jsou nadčasové; mrzí mne, že autor není v širším obecném povědomí u dětí - řadila bych ho do povinné četby hned vedle, a možná ještě nad, našeho Štorcha.

Pořád mám ty příběhy a nádherné (autorovy vlastní) obrázky před očima. A v době, kdy jsem si jako školačka psala deník, uvedla jsem ho Yanovými slovy: "Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny". Co dodat?

Jeden z autorů, který mě celoživotně ovlivnil. Jeho povídky o zvířatech, které vycházejí z přímých zkušeností ze života v divočině jsem četl poprvé jako náctiletý a nepřestávají mě bavit ani po čtyřicítce.

Já sama pořád žila v dětství venku nebo v lese. Protože můj otec je starý táborník, tak jsme pořád jezdili a stále jezdíme na čundry a i na tábory, kam už táta samozřejmě nejede, ale je to skvělý a Dva divoši jsou přímo přímo bombastický! Bez ní nikdy nikam nejedeme... Už jsem jí četla snad milionkrát, ale pořád ji ráda čtu, tak i ostatní knihy... :)

V dobách dětství a chlapectví, kdy jsme lítali po lesích, kolem řek, po horách a vůbec jsme byli skoro pořád venku, kdy naštěstí ještě neexistovalo tolik elektronických zabíječů časů (v TV bylo v úterý Vega a ve čtvrtek Magion), které deformují dnešní mládež, kdy se jezdilo na první tábory, kde jsme si kopali sami i latríny, lednička byla v potoku a drželi se bobříci samoty a mlčení, knihy E.T.Setona byly ty, které tomu dávaly nádech romantiky. Navíc byly taky poučné a příkladné k následování. Ochrana přírody a život v ní mě i díky E.T.Setonovi asi nikdy neopustí.

Jako kluk jsem hltal jeho Dva divochy, Rolfa zálesáka a povídky o zvířatech (jeho známých z divočiny). Dodnes na ně vzpomínám jako na příklad vztahu k přírodě, který nebyl pózou, ale hlubokým porozuměním a láskou ke všemu živému. Navíc to dokázal předávat dál i jako spisovatel, malíř a zakladatel Woodcraftu.

Nightlybirde, byla by škoda, kdyby se na E. T. Setona zapomínalo. Nejenže to byl znamenitý kreslíř a spisovatel, který dokázal sepsat několikastránkovou povídku o „obyčejném", případně nenáviděném zvířeti tak, že z jeho života udělal doslova hrdinský epos, ale Liga lesní moudrosti chápe jednu strašně důležitou věc: že je nutno neustále se vzdělávat a pracovat na sobě: „V určitém věku se člověk obvykle usadí a z různých důvodů „nemá čas“ učit se novým věcem. Liga lesní moudrosti je jednou z mála organizací se systematickou podobou celoživotního vzdělávání."

Vypisuji z jejich stránek jeden Setonův citát, který přesně zapadá do mého pohledu na svět: „Ochraňuj všechny tvory pro radost, kterou ti dává jejich krása." Každý tvor je krásný. Zázračně krásný.