Král vlků

První setonovka, která se mi dostala do rukou. S chutí jsem se pustil do čtení, ovšem byl jsem spíše zklamán. Příběhy se mi zdály v mých desíti letech příliš drsné...

Krásný popis zvířat

Popis zvířat je strhující a snad nejlepší, s jakým jsem se kdy setkal. Při čtení se mi rozběhla fantazie na plné obrátky a text se mi v hlavě bez námahy formoval ve fantastické výjevy. Někdy nejenže máte pocit, že jste tam a sledujete divoké zvíře vy sami, ale možná se i cítíte být tím zvířetem.. a chápete jej. O to více bolí, že mnoho příběhů je drsných, s mnohdy až krutým koncem. Kniha je dvojsečná (stejně jako láska a pravda a právě proto tak autentická), o co více budete díky knize zvířata milovat, o to více to bude bolet.

Začnu zeširoka, protože se nejdřív musím vrátit k Pavlu Hoškovi a jeho Evangeliu, o němž jsem psal nedávno; totiž díky Pavlovi jsem objevil tvorbu páně Setona, u něhož jsem do té doby měl zařazené jen Dva divochy. Chyba lávky! Povídkové celky, které vyšly u nakladatelství LEPREZ v rámci Sebraných spisů, jako Blesk (svazek 2), Zvířata hrdinové (svazek 3) a Král vlků (svazek 7) jsou fantastickými průniky do života zvířat. Proto uvedu tento komentář u všech tří knih.
Ernest měl opravdu výjimečný pozorovací talent a díky Bohu byl nadán i literárně, a tak zaznamenal neuvěřitelné osudy poštovního holuba, divoké kočky, zajíce, psů, medvědů, jelenů, vlků a dokonce i potkana.
Všechny texty jsou nesmírně čtivé, dech beroucí a poučné. A drsné jako příroda sama.
K našemu rodinnému srdci nejvíce přirostl Pírko, šedý veverčák, povídka, kde je mnohé ze Setonovy lesní moudrosti.
Scéna, kdy Pírko pozoruje Zrzouna (ten se mimochodem stane i hrdinou samostatné povídky, kde se opět věnuje své vášni pro červené houbičky), jak vláčí červenou muchomůrku dokládá výše řečené o pozorovacím a literárním talentu.
Ale i ostatní povídky nezůstávají pozadu a odhalují bohatý zvířecí život, jeho veselá i temná zákoutí.
Mimochodem psát povídky o krvelačných vlcích, řekl bych, ve vší úctě, jde samo, ale napsat poutavou povídku o pouštním klokánkovy nebo poněkud alternativně pojatý noční výjev s mývaly, tam spočívá Setonova velikost, zde zhodnocuje hodiny strávené v divoké přírodě.
Takže, Pavle, opět díky!
UPDATE 20. 10. 2020: Jak rychle jsem si na tuhle knihu vzpomněl, když jsem se dozvěděl, že smečka 11 vlků útočila na české ovce!

Krásné povídky z lesů převážně o vlcích lidojedech.

myslím, že jako malý jsem měl noční můry z krále vlků a řádění jeho smečky....

Od chvíle, kdy jsem přečetl Bílého tesáka od Londona, jsem miloval knihy o zvířatech (a o psech a vlcích zvláště). Seton umí tyto knihy z přírody psát skvěle. Jeho Krále vlků jsem jako kluk zhltal před více než 30 lety, ale stále mám tuto knihu v hlavě a doufám, že se k ní zase někdy dostanu.
Setonovy příběhy o zvířatech jsou někdy až drsné, ale myslím, že také velmi pravdivé - tak jako je pravdivá sama příroda. Je v nich mnoho moudrosti - občas v těchto příbězích hledám i analogii v chování člověka, ať už k přírodě nebo k sobě samému.
Určitě doporučuji nejen mladým čtenářům, ale i těm dospělým.

20.7.2015 - po 30 letech jsem si knihu opět přečetl a opět jsem podlehl zvláštnímu kouzlu Setonova vypravěčství. Jeho povídky dokáží laskat po duši i mrazit a po přečtení už přírodu navždy vnímáte trochu jinak.

Nádhera . )