Jiří Grossmann

Mnozí mí vrstevníci mi jistě mohou potvrdit, že k dětství prožitému v 60. letech minulého století patřilo okouzlení slavnými dvojicemi. Za sebe jsem tohle prožívala opravdu hodně silně. Byla jsem vděčná za svoji kamarádku, za hodné rodiče i za nápaditého brášku, a tak jsem si podobně představovala, jak rádi se měli Spejbl a Hurvínek, pejsek a kočička, Ferda mravenec a brouk Pytlík, Laurel a Hardy, atd. atd… A samozřejmě Vinnetou a Old Shatterhand. Smutný závěr filmu „Poslední výstřel“ jsem málem odstonala. A podobným šokem pro mě byl 5. 12. 1971 tragický konec dvojice Š+G. Znala jsem Návštěvní dny z TV, schovávala jsem si dětské časopisy s fotkami a rozhovory, později jsme si pořídili nahrávky elpíček a znali je zpaměti. Maminka nám na stroji opsala vypůjčenou knížku „Besídka zvláštní školy“ (to všechno mám ještě schované, včetně toho, co jsme měli ještě dřív od spolužáků opsáno my naším dětským rukopisem).

Znali jsme písničky s texty JG, ale zpočátku jsme nevěděli, že jsou od něj. To všechno přicházelo postupně. Tu a tam vyšel vzpomínkový článek od někoho z přátel, potom knížky „Návštěvní dny u Š+G“ a „Návštěva cirkusu“, deska „To byl Jiří Grossmann“, povídky a výběr z písní Country beatu Jiřího Brabce. Rýsoval se sborník od Františka Kafky, ale nevyšel. Z dráťáku se občas ozvala některá z písniček. V TV se Š+G mihli v pořadu „Převážně nevážně“ (1975) a to bylo, pokud vím, spolu se „Vzpomínkou na JG“ (1973) na dlouhou dobu všechno. V tanečních jsme nacvičovali waltz na nám neznámou příjemnou melodii, a až při mikulášské, kdy se k hudební skupině přidala zpěvačka, se ukázalo, že jde o píseň „Čekej tiše“. Zvláštní náhodou to vyšlo tak, že bylo právě 5. 12. 1976, v den prvního většího kulatého výročí.

I teď, ještě po tolika letech, se na Š+G vzpomíná často a pěkně a svědčí to o velké lásce k nim. Podle mě je to hlavně tím, že byli na jevišti sami za sebe – jako obyčejní kluci, kamarádi. Slávek a Jirka. Bylo nám jasné, že co si povídají na jevišti, to je skoro totéž co jejich soukromé legrace v zákulisí, v kavárně u jejich oblíbeného stolku zvaného tradiční, o prázdninách trávených často i společně, v nemocnici v pokojíku vyhrazeném od pana primáře pro jejich psaní, zkrátka kdekoliv. A stejně tak i v širší partě spřízněných duší. Věřím tomu, co se vypráví, že Š+G dokázali bez problémů ukočírovat rozdováděnou mládež v Olympiku (viz kniha "Historie klub Olympik") a zrovna tak přirozeně zapadli i v odlišném prostředí Semaforu nebo ve venkovské hospůdce nebo ve vysokoškolském klubu nebo na Pražském hradě při představeních pro děti. To, že jim tak dlouho procházela odvážná politická satira v nebezpečné době, bylo podle M. Šimka dáno právě tím. Funkcionáři, jakkoliv nemilosrdní, milovali své děti. A děti milovaly Š+G.

Chcete-li si Š+G připomenout nebo je málo znáte a zajímají vás podrobnosti, mohu vám doporučit víceméně cokoliv, co je dostupné (např. soubor cédéček s necenzurovanými nahrávkami z divadla, dokumenty "Drahý můj JG" nebo příslušný díl seriálu "Kam zmizel ten starý song"). A to právě pro ten hezký vztah k nim, provázející všechny knihy i nahrávky. I tak bych chtěla upozornit na některé nepřesnosti, opisované jedněmi od druhých. JG nebyl synem kabaretiéra Slávy Grossmanna (jeho otec se jmenoval Ferdinand, pracoval jako úředník, byl i hercem a režisérem, ale jen ochotnickým). Píseň „Závidím“ není autorovou poslední. K posledním patří jiná z jeho nejznámějších, „Jako kotě si příst“. Ta je opravdu z roku 1971, zatímco text „Závidím“ vznikl krátce po okupaci spojeneckými vojsky a její smutek byl nejprve lidmi spojován právě s těmihle událostmi. Také povídka „Jak jsem ochořel“ není poslední. Byla napsána při jednom z dřívějších pobytů JG v nemocnici.

Sem tam se nějaká drobná nesrovnalost vloudila i do knih těch nejpovolanějších autorů, Miloslava Šimka nebo Jiřího Datla Novotného – ale to je tím, že si v době jejich vzniku už tak dobře nepamatovali, co například řekli kdysi v rozhovorech a zůstalo to ve výstřižcích zachováno. To není důležité. Podstatná je silná atmosféra, která dvojici Š+G provází a trvá dodnes.

Skvělý humorista. Spolu s Miloslavem Šimkem tvořil nezapomenutelnou dvojici.