Šumava domovem
Ivo Stehlík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362002/bmid_sumava-domovem-XGB-362002.jpg
5
11
8
Šumava se v posledních letech stala oblastí střetu protichůdných zájmů a rozdílných názorů na to, jak by s touto jedinečnou krajinou měl člověk zacházet. K věci se vyjadřují politici, vědci, úředníci, novináři... většinou lidé odjinud. To je cenné, protože často právě náhled zpovzdálí s určitým odstupem od problému dokáže lépe vyhmátnout jeho podstatu. Chybí mu ale hlubší znalost místních reálií. Tato kniha nabízí pohledy třiceti sedmi obyvatel Šumavy nejrůznějších profesí na soužití lidí s místní přírodou. Někteří z nich jsou rodáci, vrostlí po generace do šumavské žuly, další jsou novousedlíci, kteří si toto místo pro život vybrali po zralé úvaze, nebo je sem osud prostě zavál. Všechny je však spojuje láska k domovu a nespoutané přírodě. Prostřednictvím jejich výpovědí máte příležitost sdílet s nimi zajímavé životní příběhy a nahlédnout diskutovaná šumavská témata jejich očima. Možná se dozvíte něco nového o tom, jak se tu lidem žije, o lese, o národním parku, o kůrovci, o tom, proč je důležité alespoň na malém kousku naší země zachovat divočinu a možná zahlédnete mezi řádky i střípky jímavé krásy… Pokud se tak stane, tahle kniha nevznikla nadarmo. Texty doprovází dvě stovky fotografií, včetně několika historických snímků z rodinných archivů, které nebyly doposud nikde publikovány.... celý text
Přidat komentář
Některé z autorů jednotlivých kapitol znám osobně, nakladatele pana Stehlíka také, a tak jsem o přípravě téhle knížky věděla dlouho dopředu a nedočkavě jsem ji vyhlížela. Když člověk sleduje zavádějící informace šířené oficiálním tiskem, má silnou potřebu číst a šířit opačné. Takové, které nenahlížejí na Šumavu jako oblast nových příležitostí pro podnikatele, ale jako území, kde se ještě uchovalo aspoň něco z původní přírody.
Kdyby nežili na Zemi lidé, bylo by přirozené prostředí na 100 % jejího povrchu, takhle zbývá u nás už jen necelé 1 % (to není překlep, to tak je opravdu vypočítáno, že 99 %) jsme zabrali pro sebe). Neříkám, že nás má většina vymřít a zbytek se odstěhovat do jeskyní, ale nedávat přírodě takřka žádné šance, to je vražedné pro ni a potažmo i pro nás, což si ale skoro nikdo nechce uvědomit. A to ani nemluvím o tom (co je přitom životně důležité), že jen přirozená krajina dokáže udržet a přivolávat vláhu, atd. atd.
Zároveň s tím, jak jsem se na knížku těšila, mi ale bylo jasné, jak těžké je dát něco takového dohromady. Byla by velká škoda to uspěchat. A to samé, jak píše i tanik, platí na četbu samotnou. A také na přírodu samotnou. Pojedete-li na Šumavu s cílem ráno si přispat, vidět pak za den co nejvíc panoramat, posedět v cukrárně a večer mít ještě pěkně dost času na televizi, bude to přibližně to samé, jako kdybyste si tu televizi (plus pračku vzduchu) pustili s nějakými filmy o horách hned ráno a nikam se od ní nehnuli.
Opět krásné povídání o Šumavě, trochu o ekologických problémech, změnách a kalamitách, ale hlavně o lidech, kteří mají "divočinu" v sobě a vědí, jak je důležitá. A samozřejmě o přírodě, lese a rozlehlých horách. Škoda, že kniha nemá takovou propagaci jako Palánovi samotáři (Raději zešílet v divočině), podle mě by si zasloužila minimálně stejnou pozornost.
Když na mě konečně v knihovně došla řada a knížka se mi po dlouhém čekání dostala do rukou, myslela jsem, že ji zhltnu za jeden dva večery, protože jsem se na ní moc těšila. Nicméně to trvalo mnohem déle a bylo to dobře. Každý autor je jedinečný se svým pohledem na ochranu divočiny na Šumavě, se svým vztahem k Šumavě, svým stylem psaní, do toho nádherné fotky, a tak jsem potřebovala vždy přečíst jen pár autorů najednou, abych je v klidu vstřebala, popřemýšlela a pak pokračovala dál. Protože i já zastávám názor na zachování divočiny na Šumavě (bez lanovek na vysoké kopce, bez penzionů všude, kde je kus místa, se zákazy vstupu do některých míst...), kniha se mi velmi líbila a utvrdila můj názor. Oceňovala jsem nejenom subjektivní důvody pisatelů, ale i mnohé odborné objektivní názory podporující ochranu divočiny od ochránců přírody, dřevařů a prostě lidí, kteří les vidí a nebo spíše umí vidět zevnitř, zblízka...
Moc milá knížka plná inspirativních lidí a zajímavých příběhů. Probudí ve vás potřebu zajet se na ten jejich ráj podívat a zároveň nenásilně vysvětlí, proč má cenu dát přírodě prostor. To vše z úst "běžných" lidí, neodborníků, kteří si názory utvořili dlouhodobým pozorováním přírody, ne jen od tolik odmítaných "ekoteroristů". Skvělý nápad a díky :)!
Co napsat o této knize? Vše co mne napadá je již napsáno v komentářích níže. Snad jenom doporučení pro všechny ty, kteří mají rádi Šumavu - bez přečtení této knihy nebude váš názor na diskutovaná témata úplný. Moje nadšení z knihy ještě umocnila beseda s panem Stehlíkem a panem Peckou.
Tato kniha zvýšila hromádku na mém nočním stolku. Zde mám knihy, do kterých nahlížím tak často, že nemá cenu je zařadit do knihovny.
Les… jaké myšlenky vás napadnou při vyslovení tohoto slova? Stromy, magické přítmí, vůně jehličí, či vůně tlejícího listí, dlouhé procházky, houby… Ale uvažuje někdo z vás o lese jako o živé bytosti? Jako o propojeném komplexu, který je schopný komunikovat a vzájemné si pomáhat, například pomocí tzv. mateřských stromů? Kdo viděl film Avatar, ten si může (alespoň přibližně) představit, jak i náš „obyčejný“ les – třeba právě ten šumavský – funguje. I on má své mateřské stromy, i on komunikuje prostřednictvím spletité sítě podhoubí. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové (bioložka z kanadské Univerzity Britské Kolumbie) jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Kdo chce, informace si najde. Kdo chce, správný obrázek si poskládá…
Pokud ale mluvím o lese, nemyslím jednodruhové smrkové plantáže tzv. hospodářského lesa, které momentálně (třeba právě na Šumavě) za les považujeme. Mluvím o lese plnohodnotném. O různorodém společenství druhů i genotypů. A toho dosáhneme pouze tehdy, necháme-li les si dělat to, co sám uzná za vhodné. Toho dosáhneme, pokud mu necháme čas a prostor, aby se opět stal „divokým“ a svobodným. To je základní smysl oné divočiny, o které se vedou sáhodlouhé debaty v případě Šumavy, ale i dalších oblastí. Ano, dnešní společnost potřebuje i lesy hospodářské. Potřebujeme je, abychom ukojili svou touhu po blahobytu a luxusu. Potřebujeme jeho dřevo. A i zde se vedou vášnivé debaty, jak se o takový les starat. Ale to nechme jiným odborníkům.
Lidská touha vše ovládat a zužitkovat je bohužel patologická. A tuto neukojitelnou touhu si dokážeme vždy zdůvodnit. Vysoká životní úroveň je magické zaklínadlo. Divočina, svoboda, nezařazenost, neznámo – to jsou věci, kterých se podvědomě bojíme. Lidstvo se sice umí svorně dojmout a rozhořčeně odsoudit tragédii na planetě Pandora. Ale je jim úplně fuk, že to samé se jim děje za plotem…
Co se samotné knihy týče… Jako dílko téměř čtyřiceti autorů je samozřejmě mírně rozkolísaná. Ovšem graficky a typograficky velmi povedená. Jako sjednocující téma se knihou vine kladný postoj nejen k Šumavě, ale především k snaze vytvořit zde onu „divočinu“ prostřednictvím, či s pomocí Národního parku. Z tohoto hlediska byl konkrétně pro mě nejpřínosnější text Martina Bláhy a následně Josefa Pecky. Ale zajímavé jsou samozřejmě všechny, zejména jako ukázka toho, jak je sám život pestrý a divoký.
Tendence zarovnat do jednodruhové plantáže nejen les za humny, ale také nás, obyvatele Země, je více než zřejmá. A tak zakládání a fungování podobných společenství jako je třeba právě platforma Šumava domovem, je nesmírně důležité. Les tuto možnost bohužel – nemá…
Tahle knížka je skvělá, jenže já jsem asi poněkud neobjektivní, protože pár autorů znám. V knížce jsem si užívala poezii, některé pasáže z životů autorů mě dojímaly, dozvěděla jsem se hodně nových věcí, nakoukla do životů několika lidí... Doporučuji nejen těm, kteří mají Šumavu rádi.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Šumava domovem |
| 2009 | Stromy k nám hovoří |
| 1999 | Dřevorubecké pohádky |
| 2013 | Naplavené dříví |
| 2011 | Zpěv křídel |
Kniha Šumava domovem je v
| Přečtených | 12x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 8x |
| Chystám se číst | 21x |
| Chci si koupit | 6x |
| dalších seznamech | 1x |
Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým.
Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků".
Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt.
Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.