hrdlickova_61 komentáře u knih
Velmi se mi na této knížce líbí, že její autor podává své
postřehy trefně a nemilosrdně, pokud si nějaký jev koleduje o kritiku, ale zároveň s velkou úctou, jakmile jde o něco, co může potěšit a inspirovat.
Příklady:
... když se totiž kmotr Šebestián se strýcem Tadyášem každodenně v hospodě sejdou, přátelsky se v tabáčném dýmu dusí a v pivě topí; v 8 hodin řekne pak Šebestián rozčilen Tadyášovi: "To pivo je dobré," načež mu Tadyáš po hlubokém přemýšlení v 1/2 12., když se po té veselosti domů vracejí, poeticky rozpálen odpoví: "Máš pravdu, příteli Šebestiáne, to pivo je dobré." A takové sladké jho veselosti nesou tak dlouho, až každý naznačených Odinem 600 sudů piva skrze své tělo prožene a 30 centy tabáku stěny okoptí, načež k svým otcům na walhallské pivo a tabák shromážděni bývají. A to je ta pravá německá veselost, netrhá city, nedře fantasii, ouhlavní hubitelkyně piva a tabáku, na kterou bych si, kdybych k ní povinností zavázán byl, raději koně držel, aby ji za mne vykonával...
"... Svaté velebné ticho, kteréž Rusové (zrovna naopak našemu štěbetání v kostele) ve svých chrámích zachovávají, nerušilo nic než čistý, harmonický, srdci milý zpěv..."
nebo třeba:
"... Sprostý, necvičený kupec ruský obětuje bez velkého přemýšlení několikrát sto tisíc na zvelebení zemské; u nás se musí polovice takových dobročinných dárků obětovati na oznámení jich v novinách..."
Přes všechny sympatie k ruskému národu, které autor v jednotlivostech měl, viděl jej i kriticky a původně zamýšlenou spolupráci vyhodnotil jako nereálnou. Své úvahy zapsal věcně, střízlivě, výstižně a tak nějak starostlivě, nebo jak to říci - a to byl přitom tehdy ještě velmi mladý (o málo víc než dvacetiletý).
Myslím, že je dobře Tyrolské elegie znát, a to nejen pro jejich literární kvality a vtip, pro obrázky Josefa Lady a pro Havlíčkův přínos pro to všechno, o co se snažil a z čeho se mu mnohé podařilo. Je dobře je znát i pro lepší vcítění do těch nám už vzdálených událostí, které bychom možná měli sklon zlehčovat, a přitom to byla tragédie. To, že okolnosti byly na první pohled celkem příznivé (relativně slušné zacházení a prostředí, placený pobyt atd.) nemění nic na odloučení od přátel a rodiny. Tím myslím i dobu, kdy přijela do Brixenu manželka a dcerka, protože ve vyhnanství se člověk nemůže stýkat s širší rodinou, nemůže živit své blízké vlastní prací a podle svého vlastního svědomí, nemůže dost dobře pokračovat v díle, které mu leží na srdci. A nešlo ve skutečnosti o bourání Rakouska, šlo o zlepšení poměrů, o posílení vlastního vkladu a zodpovědnosti, o náš jazyk, o spravedlivější uspořádání mezi národy. Když si člověk zároveň s Tyrolskými elegiemi přečte i ukázky z rodinné korespondence a vypočítá si, o jak mladé lidi se vlastně jednalo, představí si někoho stejně starého na jejich místě, běhá z toho mráz po zádech.
Nejdříve jsem znala vynikající film Karla Zemana. Protože jsme s manželem věděli, jak je ten příběh strašidelný, trpělivě jsme počkali, až naše děti povyrostou, aby jej mohly také vidět, pak jsme se dívali společně a ještě později se nám povedlo sehnat knížku - kterou také rozhodně stojí za to si přečíst.
K pohádkám Boženy Němcové není co dodat - jen bych ještě chtěla připomenout loutkový film Jiřího Trnky Bajaja, který je neméně krásný.
Krásná klasika. A stejnojmenný film Jiřího Trnky, nad tím se tají dech, ať jste ve věku školním, nebo pokročilém.
Milá knížka. A když ještě máte zkušenost, že takové "náhody" se opravdu dějí a že to není jen literární ozdobička pro lepší čtivost, tak o to je to všechno ještě mnohem lepší : o)
Klasika si člověk představuje obvykle jako staršího pána, a přitom některé ze svých knížek napsal třeba už v raném mládí. To platí i na Městečko na dlani. Jan Drda už jako pětadvacetiletý vládl ušlechtilou češtinou i smyslem pro pestrý děj, sympatické postavy, pro nenápadné ponaučení čtenářů... A to, že na základě téhle knížky vznikl tak krásný film, se samozřejmě taky počítá : o)
Lidové hádanky jsou myslím krásné všechny, a protože mám navíc ráda obrázky A. Zábranského, bylo pro mě milým překvapením, když jsem tuhle knížku kdysi někde v antikvariátu objevila. Líbila se mi pak o to víc, že Jan Drda svým výběrem hádanek k ní také hodně přispěl. Prostě celé je to moc hezké, se vším všudy.
Knížku jsem četla s velkou chutí, i když se pohybuju skoro výhradně na kole, případně na koloběžce, takže vychytávky vytrvalostních běžců by mě asi nemusely nikterak zajímat. Mám ale moc ráda jakékoliv čtení tohohle typu, kdy někdo na něco užitečného přišel a dává to dál. Prostě mě to těší z principu. A také je to dobrý tip pro moje sportovně založené čtenáře v knihovně.
Při akcích, které naše knihovna pořádá pro čtenáře i pro veřejnost, navštěvujeme často takové zahrady, kde se takto hospodaří a kde můžeme vidět už i nadějné výsledky. I když se zdá, že podobné snahy jsou nicotné a nemohou už v osudu naší zubožené planety nic napravit, pořád si připomínám podobenství o Davidovi, jak přemohl Goliáše. A potom mnohokrát ještě sám sebe. A šlo to. A jde to. Nejsme v tom sami a prostě tomu věřím.
Asi se mi už nepovede skoro nic z toho, o čem se píše, uvést i u nás na zahrádce v život, ani by to v českých podmínkách možná tak dalece nešlo, ale můžu udělat aspoň to, co půjde. A v knížce si budu pořád znovu číst, i jen pro tu radost, že se to někde děje a že to jde a že má pan Holzer hodně následovníků.
Krváky nejsou můj žánr, ale jakožto pilná knihovnice se snažím něco vědět i o nich. V případě Nočního klubu mě zaujalo jednak doporučení, jednak nápaditá charakteristika prvního i druhého dílu, která, jak vidím, je uvedená v záhlaví i tady na Databázi. A tak jsem se přičinlivě k oběma knížkám usadila, i když obrázky na obálkách i ukázky z textu na mě působily přesně opačně, než by měly.
Kdybych měla tehdy čas pokračovat pořád dál, až do konce, byla bych to všechno zhltla na jeden zátah. Po přečtení "podezírám" autora z toho, že chtěl mladé generaci připomenout férovost, obětavost a jiné podobné hodnoty, které se dneska moc nenosí, a tak jako s Angličanem je nejlépe hovořit anglicky, oslovil tedy i on svoje čtenáře řečí patřičně jízlivou, tak, aby jim to bylo blízké a srozumitelné. A vzbudil velký zájem (přičemž věřím, že opravdu i o to, co je mezi řádky). Za to bych mu dala bez váhání pět hvězdiček, na druhou stranu všechny ty hnusné scény a jejich komentáře v knížce mi přes veškeré pochopení pro ně vadily (ne pro ně samotné, ale pro gusto, s jakým je to podáno), a tak se tentokrát zdržuju hodnocení.
Škoda, že knížka není a asi už ani nebude k sehnání, protože bych ji ráda měla doma, oba dva díly. Je v nich, v přestávkách mezi jednotlivými masakry, tolik míst, která se mi moc líbí, že bych se k nim často vracela : o)
Ráda pomáhám svým čtenářům v knihovně vybírat knížky přímo pro ně, "na tělo". A pokud někoho z těch novějších zatím ještě dost dobře neznám, a přesto jsem o tipy požádána, sáhnu obvykle mezi prvními po Via lucis, s tím, že takhle silný příběh osloví snad úplně kohokoliv. Knížka je napsána podle skutečnosti, je čtivá, přes smutný námět velmi povzbudivá, a tak ohlasy na ni jsou výborné a já sama ji mám také velmi ráda. Slyšela jsem první kapitolu před několika lety jako rozhlasovou četbu a hned ten den jsem věděla, že bych ji chtěla mít ve své knihovně doma i v práci ve fondu. Pravidelně ji také zařazuji mezi knížky vybrané pro akci "Rande s knihou naslepo". A zrovna tak by se myslím dala komukoliv koupit jako dárek, s jistotou, že se bude líbit.
Knížku používám (zatím zdaleka ne tak intenzivně, jak se doporučuje, ale někdy víc, někdy míň, podle možností) ke cvičení, i když mě zatím nic nebolí, protože věřím, že je to i výborná prevence. A zároveň je to silná výpověď o obdivuhodné osobnosti Ludmily Mojžíšové.
Vladimír Vogeltanz navazuje na Ctibora Bezděka, jehož knížku o etikoterapii jsem četla také, a oběma jsem vděčná za to, že se od léčení příznaků přeorientovali na příčiny nemocí a že o svých zkušenostech napsali. I kdyby nic jiného, tohle samo na pět hvězdiček bohatě stačí. Že to nebyla snadná cesta ani za dob C. Bezděka, ani na začátku devadesátých let, to je zřejmé a z knih je to i znát. Ona není snadná ještě ani dnes, ale je poctivá a přes všechny potíže, nejistoty, omyly, únavu a nepochopení je určitě dobře po ní jít a přibírat cestou všechny, kdo se rozhodnou stejně nebo aspoň podobně. Vladimíra Vogeltanze i jeho syna Petra znám už dlouho i naživo a knížku Co s doktorem vnímám jako osobní dopis nám všem.
V tomhle případě jsem dříve znala a měla ráda film. Je výborně převedený do českého prostředí, a i když se nedrží přesně předlohy, vystihuje to hlavní - lásku k životu a schopnost překlenout těžkosti.
Původní příběh jsem četla s velkým, plynule stoupajícím nadšením. Ze začátku mě prostě jen těšilo se s Alanem znovu shledat. Dál mě zaujaly podrobnosti ze života na australském venkově, Alanovo věcné a přímočaré líčení niterných pocitů, přátelské a přirozeně taktní chování jeho kamaráda, samozřejmost, s jakou se jeden k druhému chovali, Alanova schopnost využít podle konkrétních potřeb toho, co mu "zůstalo" a co se časem ještě posílilo... prostě toho bylo moc, co se mi na knížce zalíbilo a líbí ještě i po těch mnoha letech pořád.
Taky vás po přečtení knížky mrzí, když se musíte rozloučit? Už zase skáču přes kaluže, to je podivuhodný příběh - a jak to asi bylo dál? To vám řekne volné pokračování Ve vlastním srdci.
Snažila jsem se vypátrat, je-li příběh opravdu napsaný podle skutečnosti, ale to jen tak pro úplnost, protože i kdyby nebyl (a asi opravdu nebyl), nic to neubírá na jeho vyznění, stejném jako v úsloví "Kde je vůle, tam je i cesta" nebo "Chceš-li měnit svět, začni u sebe". Nápadné je už jen to, jak oduševnělé ilustrace doprovázejí ten text v různých jeho vydáních, nebo jak podivuhodný animovaný film podle něj vznikl, a to ani nemluvím o lidech, kterým těch pár střídmých stránek úplně změnilo život. Sebe mezi ně nepočítám, protože jsem takové lidi znala ještě před přečtením (ne, že by všichni zrovna sázeli stromy, ale mají prostě podobné vlastnosti) a knížka mě tak dalece neovlivnila. A přece, ani tak jsem ji nečetla zbytečně. A ještě několikrát jsem se k ní vrátila a určitě vrátím i v budoucnosti.
Co je pro mě v tomhle příběhu to hlavní, je schopnost nenechat se otrávit zdánlivě malým výsledkem. Víte-li předem, že se ze všeho vašeho snažení povede tak asi jedna desetina, a přesto z ní "vzejde les a zúrodní krajinu", velmi vám tahle zkušenost, ať vlastní, nebo převzatá, ve vaší práci pomůže. A nejen v práci. Zkrátka, jsem za tuhle knížku moc vděčná.
Když jsem název téhle knížky proklikla na obrazovce a objevila se obálka, byl to stejný pocit, jako když na mě zamává a usměje se někdo doopravdy, nejen na fotce. Tím se jen potvrzuje, že vnímám knížky jako živé přátele, ne jako věci. A zrovna tuhle mám ráda opravdu moc a moc.
Ráda jsem kupovala našim dětem takovéto slovníky, protože takový slovník, to je vlastně obrázková knížka o všem základním, s čím se člověk setkává. A ještě jsou tam navíc slovíčka, na která dojde ve starším věku. Richard Scarry musel dětem hodně dobře rozumět, protože přesně věděl, co jim bude blízké, co je pobaví a čemu se zasmějí. Další předností jeho knížek je vyváženost. Je tam toho na každé stránce tak akorát. Zkrátka, lze doporučit každému, a když se vypůjčí něco od tohoto autora u nás v knihovně, ohlasy jsou jednoznačně kladné od dětí i od rodičů.