Hobo komentáře u knih
Zatímco o Kolářovi jsem dosud nevěděl nic, respektive skoro jen to, že tady na Jižňáku má své Centrum pohybové medicíny, zatímco mě vůbec nezajímá fyzioterapie, ačkoliv by opravdu měla, tento rozhovor mě skutečně zaujal a dal mi nahlédnout do osobnosti skutečně erudovaného člověka. A opravdu nemohu souhlasit s komentářem Pelea; v zásadě výpověď každého by šla takto znevážit a znehodnotit. To by pak nikdo obecně známý o sobě nemohl říci nic, aby nebyl prohlášen za egoistického panáka.
Já jsem si knihu vysloveně užil. Pustil jsem se do ní kvůli zmínce o dr. Vojtovi, jehož dětskou pacientkou bývala moje manželka a nedá na něho dopustit. Ale zaujala mě i ostatní líčení, a dokonce i odborná líčení o fyzioterapii a další. S tak nahuštěnými užitečnými informacemi se setkávám málokdy.
Bohužel potíž tkví v tom, že vysvětlovat škodlivost televize je něco jako přilévat vodu do moře, každý to ví, ale realizace pokulhává. A dodržet rady je takřka nemožné; dá se snat TV zamknout? Dá se s tím něco rozumného dělat při dnešním stylu života, kdy pracovat musí oba rodiče a hluchých míst dohledu na děti je dennodenně dost...
Takže jediná rada, která funguje, je nepustit přístroj do bytu. Nebo zakázat určité typy programu? Cože, a co svoboda slova? Ta hrůza! A co takhle zakázat zlo?
Je poměrně zajímavé číst tuto marxistickou historiografii z pohledu uplynulého času, která byla napsána vlastně ještě před Kalandrovou roztržkou s KSČ. Není to špatně napsáno, přesto stojí za porovnání, jak současná doba, nejen současná ideologie, ovlivňuje i pohled na dějinné události. Uvedená fakta se v zásadě v různých dílech opakují, rozdílná je ovšem interpretace. A když to čte člověk ještě s odstupem téměř sta let, je to přece jen zřetelnější, vzhledem k tomu, kolika interpretacemi si již sám prošel.
Nejvíc mě zřejmě zaujala kritika historika Pekaře, dnes tolik velebeného (podle mne právem), ale v brožurce je více zajímavých momentů.
Je vidět, že Kalandra, tento trockista, koncentráčník a nakonec odsouzenec k smrti, má co říci i dnešní době, byť svými omyly. I ty mohou budoucnosti ukazovat cestu.
Ostravsko nepatří k mým srdečním záležitostem, ale vadí to u fakt dobré knihy? Jako bych tam žil.
Nemám moc rád knihy tohoto typu, zejména když je to navíc o úspěšných handikepovaných sportovcích. Nejspíš je to tím, že jediný sport, který uznávám, jsou šachy. A tak prostě nesnáším ty knihy, které se snaží mě přesvědčit, že sport je jediný způsob, jak překonávat postižení.
Fakt je, že tady mne nikdo o této pravdě nepesvědčoval, prostě jde o ženskou, která je sportovně naladěná od malička a žádný vozík jí v tom nedokáže zabránit. Tak to lze přijmout.
Naštěstí jsem si komentář od haty17 přečetl až po svém a taky začal pátrat na síti. Jako by to byla voda na můj mlýn, ale omezím se jen na knihu: takže se v zásadě ničemu v ní nedá věřit, je to jen stylizace. Vždyť první, co se provalilo, byl doping.
V životě vás může převálcovat pouze katastrofa, která vás o ten život připraví. U všech ostatních případů platí postoj, který k nim zaujmete. A Betty má ten sympatický.
S tvrzením o autochtonnosti Slovanů jsem se setkal poprvé u F. Moravičanského a nutno říct, že jsem byl poněkud překvapen z množství jmen, která jsem slyšel poprvé, později jsem ovšem obdobná tvrzení četl i u jiných autorů, a byť se v detailech lišili, základní tvrzení je podle mého zcela logické, podpořené fakty a tudíž pravdivé. V každém případě vím, že něco okamžitě zavrhnout je krok do pekla. Předestřít fakta. Předestřít domněnky. Uvažovat i nad nepravděpodobným. To jsou ty okamžiky, které vedou svět dopředu. V tom spočívá hodnota a odvaha Kapolky; plout po proudu je mnohem lehčí.
Řídím se slovy, uvedenými před samotným textem knihy, že se nesmí považovat za neomylnou teorii, ale za něco, co by se mělo zkoumat, zvažovat, upřesňovat, potvrdit nebo zavrhnout. Prostě o nejasnostech by se mělo mluvit, diskutovat, aby byla hledána pravda. Což se bohužel v dnešní tzv. osvícené době neděje; co nezapadá do oficiálního obrazu, jako by neexistovalo.
Proto Kapolkovy knihy považuji za důležité, přestože obsahují i tvrzení, nad kterými jsem tak trochu v rozpacích. Na druhé straně jsou tam i taková, která jsou velmi zajímavá, např. oficiální tvrzení o tom, že Slované se v Evropě objevili najednou z nějakých běloruských bažin. Nebo megality - jako by existovala jenom Stonehenge; přitom jsou skutečně všude, i u nás. Nechceme snad znát, jaká byla pravda? A proč se darwinismus bere tak urputně, i když základní otázku nedokáže vysvětlit. Čeho se bojíme?
Nu, Schulzův Kámen a bolest to není, to asi nelze překročit, nicméně i tento popis Michelangelova života má svou hodnotu. Forma vlastního deníku samozřejmě omezuje autorovy možnosti v líčení, ale i tak stojí za přečtení. V každém případě je čtenáři nabídnut celý umělcův život, což má svou hodnotu. Ale zase: zvolená forma neumožňuje do hloubky vykreslit všechny historické okolnosti a osobnosti, podat plný obraz doby, jak to udělal Karel Schulz... Plus knihy je v oné sondě do uvažování, jak o tom píše JoeSurikata.
S ohledem na dobu vydání jsem očekával větší zastaralost, leč není tomu tak; snad až v závěru při líčení budoucího rozvoje elektroniky jsem se trochu usmíval...
Kromě jiného mě zaujalo mnohem menší sovětské vlezdoprdelkování než bývá obvyklé v dnešním americkém vlezdoprdelkování. Zmínek o západních vědcích bylo možná i víc...
Nejdřív jsem viděl film, dokonce několikrát, ale musím říci, že pocity z literární předlohy se značně lišily, byť obsahově film celkem odpovídal. Jednoznačně knihu upřednostňuji.
Kniha mého rodného kraje, která trvale patří do mé knihovny a k níž se stále vracím, stejně jako do Jizerek, které mi chybí už více než 60 let. Jakmile o Jizerky zavadím, pocítím jiný vzduch. (No, při srovnání s pražským to není tak překvapivé...)
Pro dnešní rozkolísanou a nestabilní dobu nesmírně užitečná kniha, která dodává optimismus a naději, že pravda se blíží.
Ač jsem to četl coby už notně přestárlé dítě, pobavil jsem se.
Výborný historický příběh z prostředí běžnému Evropanovi nezvyklého. Příběh plný intrik, které nutně ovládají a obkličují rozhodování absolutistického panovníka.