Hadati komentáře u knih

Je to kniha, kterou doporučuji, když se mě někdo zeptá, jakou Zeměplochu by měl číst jako první. Pratchett už zde má ucelenou představu o tom, jak jeho parodistický svět má fungovat, a také si ujasnil, jak se mají některé z postav jako je Patricij nebo Smrť, chovat. Také je to začátek série o Hlídce, takže nový čtenář nijak netápe, kdo je kdo.

Stráže! Stráže! pak také patří do období, které bych nazval zlatou érou Zeměplochy, protože má skvělý a fungující příběh, ale také spoustu humoru, kdy téměř na každé straně je něco, co vás může rozesmát nebo alespoň pobavit.

Navíc se tu poprvé objevuje můj nejoblíbenější zeměplošský hrdina kapitán Elánius, který je parodií na klasické noirovské detektivy, kteří zahodili svou kariéru po ztrátě své lásky, a místo toho se dali na pití.

Příběh je pak o skutečném hrdinství, kdy se i navzdory strachu postavíte nebezpečí, přestože víte, že šance na vítězství je jen jedna ku milionu. A také o cti, když bojujete za správnou věc, i přes tak malou šanci na úspěch.

A vím, že mnoho lidí nečte věnování, ale tentokrát udělejte výjimku, a přečtěte si první stranu textu (v tiráži), protože Pratchett dokáže pobavit i v tomhle.

21 04.04.2019

Od Kinga je to u mě druhá přečtená kniha (Pod kopulí) a první horor. Hororům jsem se u knih vyhýbal, protože moc nemusím ty filmové, které se často vyznačují jen lekačkami nebo nechutnými scénami. Proto jsem měl averzi i k těm knižním. Román To je ale tím předělem, po kterém jsem se rozhodl, že se knižním hororům, zejména Kingovým, nebudu už vyhýbat. 1100 stran je hodně, ale z knihy Pod kopulí jsem již věděl, že King se nebojí vyprávět své příběhy detailně s důrazem na prokreslení hlavních postav.

A To je přesně taková kniha. Hrdinové zde ve dvou hlavních časových liniích, které se vzájemně prolínají, bojují přímo s extraktem zla. Každý z hlavních hrdinů pak má svůj osobní příběh, takže si každého z nich zamilujete, protože s nimi prožíváte dětství i dospělost. Hlavní linii a linie jednotlivých hrdinů jsou pak doplňovány různými příběhy dalších osob, které žily v Derry, kde se usadilo velké zlo, a které se s tímto zlem víceméně střetly, ať už byly jejími obětmi, nástroji nebo obojím.

Kingovým názorem pak také je, že by tajemného bubáka ve skříni vždy mělo prozářit světlo baterky, takže i v této knize se dozvíte o původu zla, kterému hrdinové říkají To. Tloušťku knihy osvěžuje, že King vypráví příběhy na přeskáčku očima hrdinů, záporáků i „náhodných kolemjdoucích“, ale zároveň v tom čtenář nemá chaos, protože každá kapitola je datována a není tak problém udržet si přehled.

17 02.01.2020

(SPOILER) Poslední zeměplošský román také ukončuje podsérii o Toničce Bolavé. Je kratší, než Pratchett plánoval, protože jej nestihl před svou smrtí zcela dokončit. Naštěstí měl ve zvyku napsat nejprve to hlavní a pak postupně doplňovat méně důležitý děj, takže nanejvýš jen vycítíte, že zde chybí nějaké podrobnosti.

Tonička už je plnohodnotnou čarodějkou, přestože dost mladou. Po smrti Bábi Zlopočasné se musí starat nejen o Křídu, ale také o část Lancre, o kterou se starala Bábi. Být na dvou místech najednou nejde a tak má potíže zastat práci za dvě čarodějky. Elfové navíc vycítili, že Bábi se jim už nemůže postavit a považují to za příležitost znovu proniknout do světa lidí a ovládnout jej pro svou krutou zábavu.

Toničce pak začne s jejími povinnostmi pomáhat mladík, který se rozhodl stát se čarodějkou. Tím poslední zeměplošský román dokončuje jakýsi kruh, protože kdo si vzpomene, už třetí zeměplošský román byl o dívce, která se naopak chtěla stát mágem. Pratchett tak zde opět dává najevo, že pokud o něco opravdu stojíte, je nutné za tím jít, i když vám okolí tvrdí, že dosažení vašeho cíle je nemožné.

Elfové jsou už trochu vyčpělým nepřítelem, se kterým mělo co do činění v minulosti jak trio lancreských čarodějek, tak i samotná Tonička. Stejně tak i mladík, co se chce stát čarodějkou je jen opakovaným tématem z Čaroprávnosti. Pokud ale čtete Zeměplochu postupně, těžko vás neosloví smrt Bábi Zlopočasné. A když se v závěru knihy spojí všechny čarodějky proti útočícím elfům, je to zábavné číst. Jako by si Pratchett řekl, a teď si tu dáme na závěr finální bitvu ve stylu marveláckých filmů.

Nejkontroverznější na posledním zeměplošském románu je však smrt jedné z hlavních postav Zeměplochy Bábi Zlopočasné. Mnoho fanoušků se s tímto Pratchettovým rozhodnutím špatně vyrovnávalo. Nejspíš i proto, že přestože i v Zeměploše postavy občas umíraly, nikdy se to nestalo žádné důležité postavě. Dokonce i český překladatel Jan Kantůrek měl k tomuto Pratchettovu rozhodnutí výhrady. A to nikdy předtím Pratchettovo dílo nekritizoval.

Smrt Bábi Zlopočasné však dává smysl ve více ohledech. Jedním z nich je, že Pratchett již zřejmě cítil, že jemu samotnému se krátí čas, a byl to tedy pro něj i určitý způsob, jak se vyrovnat se svou vlastní smrtí. Druhou věcí je to, že Pratchett se v podsérii o Toničce Bolavé snažil nenásilným způsobem vzdělávat dospívající mládež, pro kterou byla Tonička zejména určena. Učil je tedy nevzdávat se, mít pochopení pro starší a nemocné, být ohleduplný k ostatním, nebo třeba poukazoval na domácí násilí.

Smrt tak byla dalším pochopitelným tématem, které se snažil mládeži přiblížit. Z jeho slov si tak můžete vzít zejména to, že i když je smrt pro pozůstalé smutná, patří do koloběhu života. Je v pořádku být chvíli smutný, ale život jde dál a nemá smysl přestat žít jen proto, že vás opustila milovaná osoba. Stejně tak je důležité vybrat si svou vlastní cestu, svůj vlastní způsob, jak procházet životem, a nesnažit se jít ve stopách svého předchůdce za každou cenu.

Pratchett nám díky svým 41 zeměplošským románům ponechal jako odkaz mnoho pro zasmání. Přestože je ale Zeměplocha považována zejména za humornou fantasy, čtenáři v ní najdou i mnoho k zamyšlení. A Pratchett právě tato závažná témata ukrývá pod vrstvou humoru a nenásilně tak předává svou moudrost jiným. A díky jeho knihám je tak svět o něco lepší. Je to dobrý způsob, jak alespoň trochu nenásilně změnit myšlení lidí.

16 20.06.2023

Také mám problém tří.

První z nich jsou hlavní postavy příběhu, které jsou díky stylu vyprávění dost neosobní, takže jen málokdo bude schopný se s nimi ztotožnit nebo se do nich vcítit. Problém totiž je hlavně v tom, že (většinou) nejsou popisovány jejich emoce. Díky tomu pak působí jako roboti, přestože tomu tak není.

Druhým a třetím důvodem je pak spíše můj problém, a to neznalost reálií. První třetina knihy je čistě o revoluční historii Číny v druhé polovině 20. století, což jsem od knihy původně neočekával. Přestože mě tato část bavila asi více, než celý fantaskní zbytek knihy, trpěl jsem tím, že o této části čínské historie moc nevím. Nedokážu tedy ani odhadnout, nakolik se autor držel historických faktů, a nakolik to byla fikce.

Třetím a hlavním problémem však pro mě bylo, že tato kniha je opravdu hard sci-fi, u které je potřeba mít více než základní znalosti fyziky. Když se tedy v ději řešily fyzikální otázky, dost jsem tápal a vůbec si to neužíval. Stejně tak mě ani moc neoslovila virtuální počítačová hra, ve které se část příběhu odehrává.

Pro mě tedy byla tato kniha dost velkým sáhnutím vedle. Čtenáři, kteří jsou na tom dobře se znalostmi o historii novodobé Čínské lidové republiky a zejména se znalostmi z fyziky, by si pak mohli přidat o jednu hvězdičku více.

16 02.06.2023

Jedná se o nadčasovou knihu. Vůbec nevadí, že byla napsána před 70 lety, a i za dalších sto let tomu bude stejně. Děj se odehrává v blízké budoucnosti (podle roku vydání a době děje to je 20 let v budoucnosti), kde svoboda jednotlivce byla omezena takovým způsobem, že to ve skutečné historii lidstva nemá přirovnání. Kniha je rozdělena do tří částí, kdy v první se dozvíte něco o všedním žití obyčejných lidí v tomto světě, v druhé pak o lidské společnosti, ve které tito lidé žijí, a ve třetí pak o mechanismu utlačování jednotlivců státním aparátem této společnosti. Jedná se o nejdepresivnější knihu, jakou jsem kdy četl. Po přečtení mě nepřekvapuje, že se tato kniha stala hlavním strašákem před omezováním svobody jednotlivců, zejména jejich základních práv a svobod. Osobně bych raději viděl lidstvo zcela zničené, než v takové budoucnosti jakou zde popisuje Orwell.

16 12.06.2017

Silo je velmi zajímavé postapo. Dalo by se nejvíce připodobnit ke Glukovskyho knize Metro 2033, kde také žil zbytek lidstva po katastrofě na omezeném prostoru a o dění venku neměl téměř žádné informace. Na rozdíl od Metra je však Silo čisté sci-fi. Nedějí se zde žádné záhadné nevysvětlitelné úkazy ani zde nepobíhají monstra. Autor si vystačí s lidmi.

Kniha je rozdělená do několika větších částí, kdy každá část je vyprávěna jinou postavou. První část by pak klidně obstála jako plnokrevná povídka s pointou.

Atmosféra je budována postupně, takže ze začátku máte pocit, že svět v Silu se zase o tolik neodlišuje od našeho normálního života. Postupně se ale seznamujete s tím, jak to v Silu doopravdy funguje. Ve stejnou dobu také začnete odhalovat, že společenství Sila žije ve lži. A hlavně toto postupné odhalování je tím hlavním, co dělá tuto knihu tak vynikající.

Už jsem také stihnul zhlédnout první dva díly seriálu Silo, který právě teď vychází. Seriálu se zatím nepodařilo vybudovat tak dobrou atmosféru jako knize. Pokud váháte, co dřív, dejte přednost knize. Seriál by vás mohl odradit.

14 16.05.2023

Podrobný životopis Terryho Pratchetta, kde se dozvíte o jeho dětství, o jeho prvních pokusech v literatuře, o jeho práci jako novináře a mluvčího společnosti atomových elektráren, o jeho nadšení pro sci-fi a fantasy od dob dospívání, ale třeba i o jeho dalších koníčccích, o jeho přátelích, rodičích a prarodičích, nebo o jeho manželce. Ale také o jeho prvních úspěších jako spisovatele, a jeho prvních zeměplošských románech, díky kterým konečně prorazil a stal se spisovatelem na plný úvazek. O době, kdy již byl proslaveným spisovatelem mnoha bestsellerů. Ale také o smutných posledních kapitolách života s Alzheimerem.

Jedná se o pozoruhodný životopis skvělého spisovatele, který měl i své stinné stránky, které se zde neodhalují pro senzaci, ale pro celkové pochopení charakteru této osobnosti.

Moje podrobnější recenze na: https://discworld.cz/novinky/recenze-zivotopisu-terryho-pratchetta/

14 27.03.2023

Je zajímavé přečíst si Kingovu prvotinu a zjistit, že svůj styl psaní používal už od začátku. I zde vám King nevypráví příběh tak docela popořadě, chronologicky. Různé „oficiální“ informace postupně čerpáte z dovětků – z knih, časopisů nebo novinových zpráv, takže už od začátku víte, že dojde k děsivé katastrofě, v jejímž středu je Carrie. Jak se pročítáte knihou, dozvídáte se čím dál více podrobností – co vedlo ke katastrofě, motivy různých postav, myšlenky hlavních protagonistů. A stejně jako jiné Kingovky, i zde je příběh vyprávěn více postavami.

Carrie je tragická postava a každý, kdo byl někdy šikanován, se do ní dokáže vcítit. I přesto, co provede, nejsilnější emocí, kterou vůči ní budete cítit, je lístost. Nejspíš to budete v duchu i některým lidem, co ji trýnili, přát. Ale také budete rozpolcení, protože kromě těch, kteří si osud přichystaný Carrie zaslouží, to schytá i mnoho nevinných.

Tato kniha je vhodná pro čtenáře, kteří od Kinga ještě nic nečetli, protože je to jeho tradiční styl vyprávění a kniha je velmi útlá, takže je přečtena za jeden večer. Přečtením tedy snadno zjistíte, zda je King pro vás tím správným šálkem kávy.

13 28.07.2022

Vždy, když se mě někdo zeptá, jakou první Zeměplochu by si měl přečíst, tak mu doporučuji Soudné sestry nebo Stráže! Stráže! Důvodem je, že v těchto pozdějších knihách má Terry Pratchett svůj svět vymyšlený a neodchyluje se od charakteristiky svých postav. Barva kouzel je spíše než románem souborem povídek, které na sebe lehce navazují. Celý příběh tohoto románu je skečovitý a cílí více na humor, než na ucelený příběh. V první kapitole se seznámíte se základy zeměplošského světa, který by se dal považovat za parodistický odraz toho našeho. Také se zde seznámíte s (anti)hrdinou Mrakoplašem a turistou Dvoukvítkem. Druhá kapitola je parodií na Lovecraftova Ctulhu a třetí se zase velmi podobá Drakenům z Pernu od McCaffreyové. Poslední kapitola se pak odehrává na okraji Zeměplochy. Všechny tyto kapitoly jsou spojené postavami Mrakoplaše a Dvoukvítka, kteří tato dobrodružství zažívají po celé Zeměploše. Jedná se také o jediný zeměplošský román, který má otevřený konec, proto je vhodnější mít rovnou po ruce i druhý díl Lehké fantastično, abyste mohli ve čtení hned pokračovat. Pokud máte pocit, že vás Barva kouzel příliš neoslovila, zkuste dát Zeměploše další šanci a přečtěte si Soudné sestry (pokud vás více vábí parodie na Shakespeara) nebo Stráže! Stráže! (pokud dáváte spíše přednost noirovským detektivkám). Až poté můžete říct, že Zeměplocha není světem pro vás.

13 02.07.2018

Detektivka Stoneová řeší případ zavražděné ženy, která byla zabita a její tělo ponecháno na nezvyklém místě. Se svým týmem pak systematicky získává důkazy a postupně odkrývá motiv vraždy i totožnost samotného pachatele. Do toho ještě řeší jeden starý případ vraždy muže, jehož totožnost je i po mnoha letech neznámá.

Oproti detektivce pak máme jako čtenáři výhodu, protože příběh je v některých kapitolách vyprávěn i z pohledu některých obětí.

Autorka pak dokáže do podrobností věrohodně popisovat práci vyšetřovatelů, kdy je vidět, že si tématiku důkladně prostudovala a neplácá jen prázdnou slámu.

Osobně jsem tajemství, kdo je vrah a jeho motiv, vytušil už na začátku knihy. Z části to bude tím, že už vím, jak fungují detektivní příběhy, zčásti asi i tím, že jsem zrovna o podobném případu motivu vraždy četl v novinách (jen vrahové byli z opačné strany „barikády“). To mi ale vůbec nebránilo v tom, abych byl napnutý ohledně podrobností případu, i toho, jak se detektivce Stoneové a jejímu týmu podaří celý případ vyřešit. A i pro mě autorka odkryla nějaké to další překvapení.

Tohle je moje první kniha z této série, kdy mi nijak nevadilo, že čtu až čtvrtý díl. Nijak jsem se v příběhu neztrácel. Jen to vyvolalo větší zájem o předchozí tři díly. Detektiv Stoneová mi ale typově připomínala agentku Starlingovou z Mlčení jehňátek. Tak moc, že jsem si Kim Stoneovou začal představovat s obličejem Jodie Fosterové.

12 08.02.2024

Kniha se zabývá tématem Černobylu velmi podrobně, přesto je psaná tak, aby ji dokázali porozumět i laikové. Kniha je rozdělena do několika částí. První se zabývá politickým zákulisím, vztahu Sovětského svazu, resp. Ruska, k Ukrajinské svazové republice, k historii černobylského území a ke stavbě a zprovoznění Černobylské jaderné elektrárny. Následuje osudný den katastrofy a reakce vedoucích pracovníků, politiků či vědců, řešení potíží s hašením reaktoru, obavy z toho, že výbuch byl jen předehrou k něčemu horšímu. Kniha pokračuje problematikou zveřejňování informací v zemi, která je zvyklá špatné zprávy zatajovat, jak před svými občany, tak před světem. Procesem, který neměl za úkol soudit skutečné viníky, ale jen najít vhodné obětní beránky. A končí politickými, ekonomickými a ekologickými důsledky, které mají význam až do současnoti.

Kniha byla vydána v roce 2018, takže dokáže zohlednit i osudovost, jakou měly dohody o odzbrojení jaderných zbraní, které Ukrajina splnila, k tomu, že se stala obětí agresivního Ruska při útoku na Krym, kdy zjistila, že různé závazky, na které se spoléhala, jsou jen prázdné sliby, které nemá nikdo v úmyslu dodržovat.

Autor se pak snaží hledět na celou popisovanou situaci nezaujatě, jako historik, kterým je, přestože občas naznačí své sympatie. Zejména to je cítit u procesu s ředitelem elektrárny Brjuchanovem, inženýry Ďatlovem a Fominem, na které byla svalena veškerá vina. Zejména pokud jste viděli seriál Černobyl, který měl premiéru v roce 2019, a ve kterém jsou vykresleni jako zločinci bez svědomí, si o nich nejspíš trochu upravíte své přesvědčení.

12 01.09.2022

Stejně jako v románu To zde postavy příběhu svádí boj s neuchopitelným prastarým zlem. Ale spíše než o fyzický boj tu jde o souboj vůle. King, jak je u něj zvykem, klade důraz na prokreslení příběhů hlavních postav, takže si je všechny oblíbíte, protože chápete jejich pohnutky, jejich chování a jejich obavy. O to je to pak horší, když se bojíte, jak to s nimi dopadne. Ke kritickému rozuzlení dochází až v poslední čtvrtině knihy, kdy k drsnému finále dochází až na posledních stránkách. To však neznamená, že byste se do té doby při čtení nudili. King dokáže napětí a záhady dávkovat po lžičkách, až vás pak překvapí, když se rozhodne zbytek hořkého léku do vás vpravit najednou.

12 27.07.2021

Po Soudných sestrách, které parodovaly Shakespearova Macbetha, tu opět máme díl ze série o čarodějkách, který tentokrát paroduje Shakespearovu hru Sen noci svatojánské. Naštěstí není nutné znát hru, abyste si užili čtení této knihy.

Příběh volně navazuje na Čarodějky na cestách, kdy se Bábi, Stařenka a Magráta vrací ze svých cest zpět domů. Děj se nejvíce soustředí na Magrátu, která se chystá na svatbu s králem Verencem. Svatební přípravy však neustále narušuje hrozba pro celé království Lancre, kdy si na tuto zemi činí nárok elfové. A v tomhle světě nejsou elfové nic, o co byste stáli.

Líbí se mi, jak je zde vidět, že se tři čarodějky skvěle doplňují, jako by byly součástí jednoho soukolí, které pracuje, aby ochránilo Lancre před všemi hrozbami. Epizodní roličky tu má i několik mých oblíbených postav jako je Knihovník nebo Casanovlez. Příběh jako takový uběhne tak rychle, že si ani nevšimnete, že už se blížíte ke konci.

Jak napovídá název této knihy, tentokrát si vzal Pratchett za cíl zparodovat svět kinematografie. Užijete si tak mnoho narážek na známé filmy, filmové postavy anebo na svět showbyznysu. Hlavní postavu Viktora, studenta magie, který se rozhodne dát se na dráhu filmového umění, považuji za nejméně zajímavou hlavní postavu Pratchettových Zeměploch. To ale moc nevadí, protože i když je Viktor nezajímavý, kolem něj se toho naopak děje mnoho vtipného a zábavného. Můžeme tak sledovat, jak si nový Arcikancléř Neviditelné univerzity poradí ve své funkci, a jak mágové reagují na krizi ohrožující jejich svět. Pronikneme do milostných námluv trollů a do snahy Kolíka ASP vydělat v kinematografickém oboru. Tedy vlastně v oboru pohyblivých obrázků. A také se dočkáte tisíce slonů! Nejspíš.

Odkazů na filmovou tvorbu je tu tolik, že jen málokdo pochytí všechny odkazy najednou. Napadlo vás třeba, že Společnost pohyblivých obrázků století Ovocného netopýra Kolíka ASP je parafrází na filmové studio 20th Century Fox?

12 09.07.2019

Tenhle román byl před mnoha lety zfilmován do animované podoby ve stylu starých Disneyovek a v naší zemi několikrát alternován v divadelních představeních. Považuji ho za první příběh, kdy už si Pratchett svou představu o Zeměploše upevnil ve své mysli a už jen prováděl lehčí úpravy svého světa.

Bábi Zlopočasná přitvrdila a vzbuzuje větší strach u běžných občanů než v Čaroprávnosti, kde se objevila poprvé. K sobě pak přibrala další čarodějku Stařenku Oggovou, která Bábinu vážnost vyvažuje svým veselím i počtem svých potomků. Třetí čarodějkou je pak mladá Magráta Česneková, která je ve svém oboru nová, takže postupně zjišťuje od zbylých dvou, jak to vlastně v čarodějnictví ve skutečnosti funguje.

Tyto tři čarodějky se náhodou připletou do politických machinací maličkého království Lancre. A protože čarodějky jsou z principu zvídavé a nesnesou, když se k nim někdo chová neuctivě, stanou se i hybatelky osudu celého království, přestože by si měly od toho podle tradic držet odstup.

Soudné sestry mají jako stěžejní téma zejména parodii Shakespearových her, zejména Macbetha. Nemusíte sice nutně znát Shakespeara, abyste se při čtení této knihy bavili, ale je to lepší. Humoru je tu tolik, že by se dal nabírat vidlemi.

12 09.01.2019

A máme to tu znovu. Opět hrozí zánik Zeměplochy, opět za to může magie (jako v Lehkém fantastičnu nebo v Čaroprávnosti) a opět se do toho zamotal nejhorší mág Zeměplochy Mrakoplaš, přestože jeho jedinou snahou je, aby se na univerzitě pro mágy unudil k smrti. Mrakoplaš je ale jako vždy na špatném místě (v případě osudu Zeměplochy na tom správném) a nezbyde mu, než se neochotně zapojit do záchrany světa. Zase.
Přiznávám, že když smísíte předchozí zeměplošské knihy jako je Lehké fantastično a Čaroprávnost, mohli byste dostat něco takového jako Magický prazdroj. To ale neznamená, že je to to samé. Pratchett totiž dokáže to, co málokdo. Využije reálie ze skutečného světa, zparoduje je a využije pro svůj příběh, který je pak plný neskutečné zábavy. Tentokrát se zaměřil zejména na Pohádky tisíce a jedné noci a na severskou mytologii. A pak je to vlastně i o hrdinech: Být hrdinou, i když nechcete být hrdinou. Pokusit se nebýt hrdinou, když chcete být kadeřnice. Pokusit se být hrdinou, když jste synem prodavače se smíšeným zbožím. A postavit se zlu, které vámi od počátku manipuluje, kdy předstírá, že je to pro vaše dobro.

12 04.10.2018

Aldyss v této knize představuje svět, naši Zemi v daleké budoucnosti, kterou opanuje rostlinná říše, a která je agresivní a dravá. Tento svět je na jednu stranu fascinující a dech beroucí, na druhou stranu velmi smrtící, zejména pro zbytek primitivního lidského druhu, který v tomto světě pomalu vymírá. Při čtení knihy jsem se zamýšlel nad tím, zda nebyl inspirací tvůrcům filmu Avatar. Přestože se jedná o pozemskou flóru, je tak odlišná od současné, jako by se jednalo o zcela jinou planetu.

Při čtení jsem nabyl dojmu, že hlavním důvodem pro napsání tohoto románu bylo právě popsání tohoto světa, a příběh je zde hlavně proto, aby nás po tomto světě provedl. Silnou stránkou románu jsou tedy popisy prostředí, ne příběh samotný. Je to umocněno i tím, že s většinou postav se nestihnete zžít a už z příběhu zmizí. Na rozdíl od současných „postapo“ knih zde však chybí jakékoliv stopy po moralizaci, kam může lidstvo Zemi přivést svou činností. Ovládnutí Země rostlinstvem je tu bráno jako událost, která musela přijít, stejně jako když po vyhynutí dinosaurů ovládli svět savci.

Tohle sci-fi je více fikce, než věda, ale nijak mi to při čtení nevadilo. Pokud jste ale ten typ, který se rozčiluje nad tím, že ve fantasy literaruře velcí draci při létání porušují zákony fyziky, tak knihu raději nečtěte.

Musím také pochválit překlad, protože muselo dát hodně zabrat vymyslet všechny ty názvy rostlin.

11 05.10.2021

Autorka vytvořila svět, kde jediným rozdílem od toho našeho je, že v něm žijí víly. Ale není to ten druh víl, se kterými byste si přáli tančit na palouku celou noc, protože, kdyby se tak stalo, nejspíš by vás po tanci rozsápaly. Tohle je fantasy svět, ve kterém byste nechtěli žít. Víly za lidi bojovaly ve válce a lidé se jim odvděčili tak, že s nimi jednají jako s druhořadou rasou. Rasismus, strach a nenávist je zde běžný, jako tomu bylo v nacistickém Německu se židy.

A do tohoto světa je zasazen detektivní příběh s noirovskou hlavní postavou, kdy už od začátku víte, že to s ním nemůže dopadnout dobře a vývoj vás v tom neustále jen utvrzuje. S hlavní postavou se nelze moc ztotožnit, protože představuje tu špatnou stránku světa, a přestože u něj dojde k určitému vývoji osobnosti, nestane se ze záporáka kladným hrdinou. Přesto k němu lze nakonec pocítit určité sympatie, když blíže poznáte jeho minulost.

Tahle kniha není oddechové čtení. Od počátku do konce je temná, ale spíše než o horor, u kterého byste se báli, se jedná o krvavou fantasy detektivku z 80. let s erotickými scénami a bez mobilů a výpočetní techniky. Za přečtení určitě stojí, pokud je to alespoň trochu váš šálek kávy.

11 04.08.2020

Tenhle román měl vše, co se mi líbí. Vyprávění bylo svižné a nezaobíralo se žádnou zbytečnou vatou. Chování hlavích postav bylo logické. Národy z různých časových dob vypadaly, jak měly, a také reagovaly tak, jak by při takové katastrofě nejspíš jednaly ve skutečnosti. Také se mi líbila nejistota, kdo a jak dlouho přežije. Velmi se mi také líbilo, že si autor dal práci s detaily, jako byly potíže s jazyky nebo s výškou lidí z různých dob. Nedokážu knize vytknout vůbec nic.

11 20.07.2018

Přestože byla tato kniha poprvé vydána před více než 60 lety dokáže i teď velmi dobře konkurovat těm nejlepším knihám sci-fi žánru. Kniha stojí na celkem reálných možnostech, co by se mohlo stát, kdyby se na zemi objevil nový druh nebezpečné rostliny a lidstvo by bylo oslabeno katastrofou, se kterou by nebylo schopno se vypořádat. Ne nadarmo se toto dílo řadí mezi nejpřednější sci-fi romány, kdy s napětím čtete osudy hlavního hrdiny. Autor se nebojí poukázat na pragmatickou stránku, kdy lidstvo musí změnit normy chování „civilizovaného“ člověka, aby v novém nebezpečném světě bylo schopné přežít jako druh.

11 25.09.2016