Hadati komentáře u knih

(SPOILER) Dlouho jsem odkládal přečtení nové Feistovy série Ságy ohňotvůrců. Mám Feista rád, ale po tak dlouhé době strávené v Midkémii s desítkami knížek vydaných do češtiny, se mi moc nechtělo do další jeho série.

Feist začíná sérii epickou zradou krále a už na začátku je vám jasné, že tahle série bude o pomstě. Až na prolog se pak děj otáčí kolem dvou hlavních postav. Jedním z nich je Hatu, od malička cvičený v umění špionů a asasínů. Druhý je mladý kovář Declan ovládající velmi dobře kovářské umění. Obě hlavní postavy si kolem sebe začnou budovat skupinu přátel, spojenců, ale i nepřátel. Až do závěru knihy si pak nejste jistí, kdy a jak se osudy těchto dvou střetnou.

Feist i v této nové sérii umí pracovat s postavami. Hatu, Declan, i další postavy kolem nich, jsou zajímaví. I vyprávění o jejich profesích je neustále zajímavé. Feist prostě dokáže udělat zajímavé povolání ze všeho. Když to dokázal udělat s političkou nebo s obchodníkem, kovář mu už vůbec nedělá problémy.

Postavy se pak snaží nepsat ploše, každá z nich má dobré i špatné stránky. A ani vztahy mezi postavami nelze brát za jednoduché, stejně jako ve skutečném životě. Jediný problém vidím jen v tom, že žádnou z postav jsem si zatím nedokázal moc oblíbit. Snad se to změní v dalších dílech, protože Hatu i Declan by si to určitě zasloužili.

Konečně jsme se dočkali zlikvidování hlavního bose a následného bodování. Upřímně, čím déle tuhle mangu čtu, tím víc se spíš těším na sekvence mezi jednotlivými bojovými misemi. Stále více jsem zvědavý, jak Hiroja Oku tohle celé vysvětlí. Ale čím dál víc mám podezření, že nějakého skutečného logického vysvětlení Gantze a jeho světa se nedočkám.

Emzák vytvořený z nahých ženských těl? Autorovi nelze upřít, že má občas originální nápady a tenhle se povedl. V tomhle jsem si opravdu užíval sledovat detaily, jak se mu podařilo zobrazit nestvůru tak, abyste viděli, kde má ústa, oči nebo prsty – vše vytvořené z ženských těl. Řekl bych, že je to zatím vrchol úchylných věcí této série. Tohle opravdu není manga pro děti.

Konkureční Gantz předvádí své úchylárny, až si říkáte, jak mohli se svým stylem tak dlouho vydržet. Podle mě by magoři s takovýmhle chováním nedokázali tak dlouho přežít.

Další bizardní záplava nestvůr všeho druhu. Do toho je tu novinka – bizardní parta Gantz z jiného města.

Kdybych nebyl v této sérii už tak daleko (čtu postupně po 5 dílech), tak tohle by byl díl, kvůli kterému bych sérii nedočetl. Zejména tady je vidět neustálá repetetivnost děje i hlášek. Zase tu jsou členové Gantz, kteří říkají, že si černý bojový oblek na sebe nevezmou. Opět tu jsou lidé, co se ptají, zda to je cosplay/otaku, obludné příšery považují za „točení filmu“, a když se začně vraždit, tak většinou se fascinovaně dívají nebo si to natáčejí. Ano, někteří lidé by si mohli určitě převzít diplom za idiota bez ohledu na své IQ, ale čím dál více je vidět, jak je to přehnané.

Obdobně je tomu pak i s bezpečnostními složkami Japonska, které se od předchozích drsných masakrů nijak nepoučili a stále na emzáky nabíhají jak sebevražední lumíci. No, sérii asi dočtu, ale už se k ní v budoucnu nikdy určitě nevrátím.

(SPOILER) Třetí díl je o něco slabší, než první, ale určitě lepší, než druhý díl.

První část zbytečně dlouho řeší Lockeho umírání na otravu neznámým jedem. Určitě je důležité smrtící problém vyřešit, ale pro další děj je podstatné jen to, kdo Lockeho před smrtí zachrání.
Zbytek příběhu se pak týká politického špinavého boje s jasně danými mantineli. To je Lockemu daleko bližší, než pirátství. Může zde využít své zlodějské schopnosti podfuků a diverzí. A až do konce si nemůžete být jistí, jak politické soupeření dopadne.

Daleko více se tu řeší Lockeho minulost. Zejména jeho životní láska, která byla v prvních dvou knihách jen lehce zmíněna. Nyní toho tady bude tolik, až se vám z přehršle Lockeova tokání začne nejspíš dělat i špatně. Také se dozvíme něco málo o Lockeho minulosti ještě předtím, než se přidal do zločineckého podsvětí, a daleko více o nájemázích.

Jestli mě v knize něco nudilo, tak to byly zejména tradiční flashbacky, které se týkaly divadelnictví. Abyste rozuměli, divadlo mám rád, chodím do něj pravidelně, ale na čtené repliky ve stylu Shakespeara mě moc neužije. Lynch pak zde má těchto přednesů zbytečně moc. To, v kombinaci s nevybouřeným zamilovaným pubertálním Lockem nebylo pro mě moc zábavné. Musím ale pochválit český překlad, který si i s těmito divadelními replikami poradil velmi dobře.

Stejně kvalitní jako předchozí díly. Dávám o 10 % méně, protože nemám rád vracející se záporáky. A ten, kdo se zde objeví znovu, je Kimina nemesis Alexandra Thorneová (Ďábelské hry). Tento zločinec mi trochu připomíná Hannibala Lectera – také je to inteligentní psychopat s psychologickým vzděláním.

Přestože tu má Alex velmi významnou roli, jedná se o vedlejší dějovou linii. V té hlavní se Kim se svým týmem zabývá tajemnými vraždami, které na první pohled nemají žádnou spojitost. Pro slabší jedince upozorňuji, že se zde ubližuje i malým dětem. Kdo však čte Kim Stoneovou popořadě, moc dobře ví, že Angela Marsons se nebojí vstupovat do krutého světa týrání a zabíjení dětí.

(SPOILER) Kafka je nucen odhalit své tajemství před důstojníky bojových jednotek. Má to samozřejmě pro něj závažné následky.

(SPOILER) Přichází další humanoidní inteligentní nestvůra, která útočí na základnu bojových jednotek. Je tedy zřejmé, že v pozadí nestvůr se skrývá nějaká inteligence.

Odhaluje se další inteligentní humanoidní nestvůra, se kterou se dá Kafka do křížku.

Tahle knížka už opravdu dost zestárla. Větší část je o výcviku nových kadetů. Poslední třetina je o kontaktu s venušanskou civilizací. Ale zrovna tento kontakt mezi lidmi a jinou rasou, která se na první pohled zdá jako velmi primitivní, dokazuje, že Heinlein není fašista, jak si o něm spusta lidí myslí kvůli napsání Hvězdné pěchoty.

Heinlein zde zejména poukazjuje na to, že vyspělá civilizace se může posuzovat i podle jiných měřítek, než jsou ta naše.

Druhý díl série mi konečně sedl. Výhodou je, že kniha je rozdělena do volně navazujících povídek, kdy každá z nich se věnuje některému z členů Gauntových duchů: obyčejnému vojínovi, průzkumníkovi, sniperovi, ranaři, doktorovi, důstojníkovi, který Gaunta touží zabítj, důstojníkovi, který si Gaunta váží, nebo třeba i dudákovi, který není tak docela obyčejný.

Většina příběhů je pak plná akce a já jen doufám, že se jedná o postavy, které alespoň pár dílů přežijí, protože by byla velká škoda o ně tak rychle přijít, když jsem se o nich dozvěděl konečně nějaké informace.

Druhý díl je kvalitativně na stejné úrovni jako první. Tentokrát si stihneme užít jen třetí patro a do čtvrtého se podíváme až zase v dalším díle.

Carl a Rakvička v první části dílu řeší questy související s prokletým cirkusem. V druhé půlce se pak neúspěšně snaží o to, aby se nenamočili do městského questu s pátráním po zdejší verzi Jacka Rozparovače. Obojí pak má pro ně zjevně následky, které se nějakým způsobem promítnou i do dalších pokračování.

Carl s Rakvičkou si pak udělají pár přátel i nepřátel. Dokonce si do skupiny přivedou konečně i nového companiona. Ten však zatím nedostal dost prostoru, tak snad se to změní v dalším pokračování.

A samozřejmě zjistíte, že bezcitná vražedná hra, které jsou nedobrovolnými účastníky, má sice plno pravidel, ale to neznamená, že se hraje fair play. Jsem zvědavý, jak se celý příběh vyvine.

Soubor povídek o Koniášovi, muži, který musel opustit své pohodlné místečko šlechtického synka a neustále se rvát o svůj život. Povídky na sebe navazují velmi volně, takže by se daly číst i napřeskáčku. Seřazené jsou ale chronologicky, takže můžete sledovat Koniášův vývoj. Kromě přibývajících jizev tam ale zase tak moc velké změny nejsou.

Koniáš je sice drsňák, který nikdy neváhá zabít, když je v ohrožení života. Drží se ale pevně svého kodexu. Nikdy by nezabil někoho nevinného. Nikdy se nestal nájemným vrahem. Za ubohý měďák je ochotný pomoci dívce v nouzi, a to i proti vražedné přesile. Zkátka to je bojovník, kterého dokážete snadno obdivovat, i když si také často řeknete, že musí být blázen.

Povídky jsou dostatečně různorodé. Podíváme se tak s armádou do džungle plné kanibalů, na horu plnou dolů na drahé kameny, na poušť, kde proběhne boj o vodu, na tajuplný ostrov nebo do bojové arény. Stejně tak jsou různá i témata. Někdy jde o hledání ztraceného příbuzného, záchranu dětí nebo dámy v nesnázích, westernovou bitvu gangů, útěk před pronásledovateli nebo vrácení unesené šlechtické dcerky jejímu otci. Povídky jsou někdy přímočaré, jindy mají neočekávané zvraty. Nikdy pak nevíte, kdo kromě Koniáše povídkový příběh přežije.

Děsí mě, jak je tahle novela aktuální i v dnešní době, přestože byla vydaná v roce 1953. A doufám, že jestli podobný postapo svět nadejde, budeme mít díky dnešní technice větší šanci bránit se proti „požárníkům“.

První polovina příběhu je dost depresivní. Ničení knih samo o sobě je špatné, ale není o nic horší, že lidé svůj život žijí jen mezi videostěnami a nejsou schopní si utvořit vlastní názor na válku či politiku. Je vidět, že už před 75 lety viděl Bradbury tu samou hrozbu jaká je teď.

V poslední třetině knihy, ale může čtenář vidět naději, že i po kataklyzmatu jaký nakonec v knize proběhne, se mohou objevit lidé, dříve opovrhovaní, kteří dají naději i přeživším zbytkům lidstva. A navrátí jim to dobré, čím se člověk odlišuje od pouhé běsnící zrůdy.

Z Bradburyho slov jsem si vzal zejména to, že by se každý měl snažit dělat to nejlepší co dokáže, a to navzdory neustále hrozícímu pádu civilizace. A třeba i vyčkat na pád civilizace, abychom se mohli pustit do budování další. Kdo ví, jednou možná vybudujeme civilizaci, která nebude záviset na udržování moci a násilí.

Adams trochu ubral na plynu, takže je tu o trochu méně absurdních scének, než v prvním díle. Ale opravdu jen o trochu, takže s prvním dílem je to téměř srovnatelné. Je zde hlavně ikonická scéna, kde se hlavní chod sám nabízí hostům restaurace. A neméně vtipné zakončení toho, kdo byl vlastně předkem homo sapiens. Adams se nebojí dělat si srandu z čehokoliv.

Čím více čtu něco od Feista, tím mám větší dojem, že mu opravdu dobře jde vymýšlet zajímavé postavy, pokud se však nejedná o hlavní záporáky. Prakticky vždy se jedná o nějaké ultimantní mocné monstrum srovnatelné mocí s bohy, u které ale hrdinové nějakým způsobem vždy najdou tu správnou slabinu, díky které ji porazí.

Tajemství, co je zač podivná stavba, která se staví v pustině, vám je již odkryto pod názvem samotné knihy, takže vás toto odhalení těžko může překvapit. Mně asi nejvíc vadilo nelogické počínání Belasca a pána, kterému měl sloužit. Za mě určitě jeden z nejslabších kusů celé midkemijské série.

Na Midkemii se objevuje nový elfský národ, který je oproti elfům z Elvandaru velmi arogantní, zpupný a krutý. Problémem ale nejsou tito noví elfové, ale jejich pronásledovatelé. Znovu se zde objevují démoni.

Feist, jak je v dalších a dalších sériích z Midkemie u něj obvyklé, opět překopává vše, co víme o démonech. Najednou se chovají zcela jinak a mají také jiné společenské zřízení, než nám bylo dosud tvrzeno. Tohle žonglování s pravdou a neustále přepisování mě začíná při postupu sériemi o Midkemii čím dál víc štvát. Je to takový menší podraz na fanoušky, kteří si už mysleli, že se v tomhle Feistově světě vyznají.

Naštěstí to částečně zachraňují nové postavy - paladinka Sandreena a démonolog Amirantha. Elfská dvojčata mi už tolik zajímavá nepřišla.

A noví nepřátelé opět úspěšně zaútočí na Čarodějův ostrov. Až si říkáte, že je ten ostrov bráněn chaběji, než vaše nejbližší prodejna potravin. A opět se za tím prvotním zlem skrývá druhotné zlo. Takže stejný vzorec jako v předchozích x sériích. Pokud se vám to nezačíná zajídat jako mně, tak toho asi nebude moc co vytknout.

Přestože i Asimovské povídky o robotech do dnešní doby již zestárly, stále jsou poučné a k zamyšlení. Hlavním poučením je to, že i když robotům naprogramujete tři základní robotické zákony, které mají zejména za účel ochránit člověka před roboty, nemusí to nutně znamenat, že je člověk před roboty v dokonalém bezpečí. Asimov tu pak představuje různé charaktery robotů – od sebeobětavých, přes neúmyslně nevědomé, fanatické, namyšlené či poťouchlé, až po ty, co dokáží předstírat, že jsou sami lidé. Asimov pak díky robotům také ukazuje, co vlastně představuje být člověkem, ať už se jedná o dobré či špatné lidské stránky nebo emoce.