Hadati komentáře u knih

Jak se tvrdí v anotaci této knihy „Znát tento příběh znamená znát Japonsko.“ A musím tomu rčení dát za pravdu. Když si přečtete 47 róninů, lépe pochopíte kodex bušidó, kterým byli zavázáni čestní samurajové. Na těchto 150 stránkách alespoň trochu nahlédnete, co pro ně znamenala čest a věrnost dobrému pánovi. Že pro ně byla cennější, než jejich vlastní životy nebo jejich vlastní rodina. Že byli ochotní pro ni obětovat cokoliv. Po přečtení pochopíte, že nemá smysl kritizovat tak odlišnou kulturu od té evropské, ale snažit se pochopit tyto odlišnosti. 47 róninů vám v této cestě pomůže.

A je to tady. Calebovi a Mezokýniny rozhodnutí z předchozích dílů jsou použity jako důvod pro rozkol v mezihvězdném společenství. Oba naši hrdinové jsou pak novou garniturou označeni jako zločinci a slouží v tomto velkém konfliktu jako obětní beránci. Mezihvězdné společenství se tak tříští na dvě znesvářené skupiny, kteří se dají do války. Přestože Caleb je zpočátku zcela indispovaný, kdy je na Mezoké, aby ho včas zachránila, jeho stav se nakonec podstatně změní. I on je pak významným hybatelem událostí.

Další případ Caleba a Mezoké je řešen přímo na Zemi, kdy v blízkosti Kuala Lumpur se objeví mimozemští nomádi. To komplikuje diplomaticou misi, která se v tomhle městě plánuje. A nemyslete si, že se jedná o komiks, kde vše dobře dopadne. Spíše naopak je vidět, že situace v mezihvězdném společenstvu je čím dál tím horší, kdy lidstvo jako rasa je akumulátorem pro blížící se změnu.

Kromě toho se také více dozvíme o minulosit Caleba i Mezoké, kdy zejména u Caleba zjistíme, že jeho minulost není tak docela bez poskrvny.

Přišlo mi to, jako kdybych četl komiks podle pc hry Mass Effect. Lidstvo se připojuje do vesmírného společenství, kdy jeho ústředí sídlí na Orbitalu. Jeden z lidí se dostane do elitní bojové organizace ve stylu Jediů a jako parťáka dostane emzáka, s jehož rasou lidstvo v minulosti svedlo několik bitev. Jako z kopíráku začátek příběhu prvního Mass Effectu. Komiks ale byl vydán v roce 2006, hra vyšla v roce 2007. Pokud tedy autoři komiksu neměli nějakého tajného agenta přímo ve vývoji hry, tak se jedná o čistou náhodu. Ale je to opravdu velká souhra náhod.

První dva díly spojené do jednoho komiksu pak zakončují jeden hlavní příběh, což je skvělé, protože nemusíte čekat na vyvrcholení hlavního děje do dalšího čísla. Přesto jsem zvědav, kam budou dva hlavní hrdinové vysláni příště. Jaký dostanou další případ k řešení.

V tomhle díle se konečně zase děj o něco posunul, i když opět svým pomalým tempem. Trio s Elain použilo terangrial na počasí. Egwain svou skupinu Aes Sedai přivádí k Tar Valonu. Elain se dožaduje svého trůnu. Perrin se snaží dostat pod kontrolu Proroka. Rand se dává do křížku se Seančany a řeší problémy s Ašamany. V Tar Valonu pátrají po černém adžah. Opravdu toho je celkem dost, ale většina z toho je jen lehce nakousnuta, stále je to dost rozvleklé.

Dost pomalý rozjezd s jen málo akcí, ale dost politiky a nevýznamnými událostmi. Přibližně v poslední třetině se to ale pořádně rozjede, kdy Mantichora v jedné dlouhé a drsné bitvě bojuje o své přežití.

My samozřejmě víme, kdo vyhraje, ale nevíme, jak moc bude tohle vítězství Mantichoru stát. Díky tomu je to i tak dost napínavé. Nejvíc mi tu vadilo, že Mantichora měla v boji až moc štěstí. Ne trochu, ale opravdu hromadu.

I v tomhle díle jsem postrádal nějaké postavy, ke kterým bych se dokázal víc upnout. Prakticky nikdo mi nepřirostl k srdci. Výraznějšími postavami jsou tu pouze Baloun a Lisa Donellyová.

Hned na začátku se dočkáme dalšího vesmírného střetu. Většina knihy je pak spíše o špionáži a politice. Až v závěru knihy se pak dočkáme dalších dvou bitev. Stále mám potíže oblíbit si nějakou postavu celé série. Travis Long prostě není charismatický jako Harringtonová a jiné postavy Honoverse.

Jako zcela zbytečnou kapitolu jsem pak bral výlet krále Michaela na vodu. Už koncepcí předešlé části je vám od začátku jasné, že dojde k nějakému neštěstí, jen netušíte, k jakému. Předehra k celému neštěstí mi pak přišla nadbytečná i s ohledem na grafomanství Webera. Jen zbytečné natahování děje, které podle mě nemá jiný význam, než že má kniha nakonec víc stránek.

Království Mantichora neexistuje ještě ani 50 let, nebyla objevena ještě ani žádná červí díra v oblasti Mantichory a Královské námořnictvo sestává jen z několika křižníků. Oproti jiným okolním systémům je i těch pár lodí více, než mají jiní. Jenže i o těch pár kusů mohou brzy přijít, neboť v politice existuje klika, která by námořnictvo nejraději zcela zrušilo jako nadbytečné.

Do toho se k námořnictvu připojuje sedmnáctiletý Travis. Kvůli stavu námořnictva si pak přeje odkourtit si svých 5 let a vrátit se zpět do civilu. Je však otázkou, zda ho nakonec nepřesvědčí něco nebo někdo, aby v námořnictvu nakonec zůstal.

Jiná časová osa (cca 350 let před HH) je dobrým osvěžením ve světě Honoverse. Stejně tak i situace, že se zde řeší pár křižníků a ne celé obří flotily. Jediné, co mi zatím moc nesedí, je hlavní postava Travis. Nedá se říct, že by byl úplně špatný, ale je to pedant a puntičkář, a to nejsou zrovna vlastnosti, díky kterým byste si ho oblíbili. Na druhou stranu má i své klady jako věrnost, zásadovost, pečlivost a schopnosti, takže to vyrovná i jeho zápory. V tomhle prvním díle je pak technikem, což není zrovna moc zajímavé povolání pro hlavní postavu. Doufám ale, že v dalších dvou dílech se vyhoupne o něco výš ve služebním žebříčku a stane se tak i zajímavější postavou.

Tahle manga je dost jiná oproti jiným, co jsem zatím četl. Je opravdu velmi vážná a drsná. Co byste také čekali od komiksu o popravčím. Jenže stínání hlav je to nejmenší. Je mnoho komiksů, kde je spousta krve a zkušenější čtenáři jsou dost otrlí a nijak jim to vadit nebude. Tenhle komiks ale vybočuje svou explicitností některých scén. Autoři se odvážně pouští do zobrazování mučení, týrání, vyměšování, ale hlavně do znásilňování a vraždění žen i dětí. Přesto, žádné z těchto nepříjemných zobrazování zde není prvoplánové, má svůj význam. A samotný popravčí nakonec od vás získá své sympatie.

Chvíli mi trvalo, než jsem si na pojetí komiksu zvyknul. Je zde také dost odkazů na japonskou historii, kdy spousta z těch věcí pro mě byla novinkou. Překladatelka si pak dala velkou práci s vysvětlováním mnoha odkazů, které by neznalému vůbec nic neřekly. Šógunova popravčího tak mohu doporučit, je to opravdu netradiční manga. Jen si zvažte, zda tenhle komiks psychicky zvládnete. Zde, i když je zločinec potrestán, klid v duši vám to většinou nepřinese. A ne vždy se tu dočkáte spravedlnosti, stejně jako tomu je ve skutečném životě.

První případ Kim Stoneové mě nadchnul. Příběh byl svižný, autorka se nesnažila o nadbytečné grafomanství jen proto, aby z toho vytřískala víc stránek. Vražd i záhad je tam více než dost, i když v polovině knihy jsem už (zčásti) vytušil, kdo vraždí a nakonec se mi to i potvrdilo. Ale to je zkrátka tím, že už vím, jak detektivní příběhy fungují. I tak bylo zajímavé odkrývat postupně pozadí všech těch zločinů, kdo, proč a jak.

Přestože Kim je další antisociální detektiv, není to tak hrozné. Ke svým kolegům bývá (občas) a není tím typem vyhořelého detektiva, kterému je už jedno, co se stalo s oběťmi zločinů. Naopak má pro ně značné pochopení, přestože většinou to skrývá za umně vytvořenou maskou.

Velkým bonusem pak je, že Marsonsová dokáže celý detektivní případ oživit mnoha vtípky a špičkováním mezi členy detektivního týmu Kim. A dokáže humor vyvážit s vážnou stránkou řešení zločinů. A to je to správné spojení, protože jen málokdo touží číst knihu, která je od začátku až do konce temná a zcela vážná.

Svět, na který přichází sucho. Lidé se snaží získat pastviny orků, aby zde mohli farmařit, orkové zase zemědělskou půdu, aby zde mohli chovat dobytek. Není tedy divu, že tyto dvě rasy spolu neustále válčí. Jenže pak zpoza mořských vln přišli vangolové a lidé a orkové musí hledat jiný způsob, jak přežít. Podaří se jim uzavřít alianci proti novému splečnému nepříteli?

Postavy i rasy jsou zajímavé, kresba celkem pěkná. První svazek toho ale zatím neodkryl příliš mnoho o vangolech a jejich tajemství. Snad budou další díly sdílnější.

Sedm příběhů o sedmi Věčných. O Osudu je to spíš epilog. Příběhy Zoufalstí a Deliriua jsou tak chaotické a šílené, že mě vůbec nezaujaly. O Zkáze lepší nadprůměr, ale nejlepší byly příběhy o Smrti, Snu a Touze. Poslední jmenovaná byla překvapivě i nejzajímavější. Věční se tam pak často spíše jen mihnou, jsou spíše hybnou silou, než hlavními postavami jednotlivých příběhů. Kresba i styl jsou pak příběh od příběhu odlišné tak, jako jsou sami Věční.

Příběh o lišce, která se zamilovala do mnicha odehrávající se v japonských kulisách. Líbila se mi kresba i příběh. Přišlo mi to jako japonská obdoba bajky.

Kniha je rozdělena do dvou částí, které se odehrávají pět let po sobě. Kniha stojí zejména na společných rozhovorech mezi pacientem protem a psychiatrem doktorem Brewerem. Prot jako pacient, co tvrdí, že je mimozemský cestovatel, je skvělým zdrojem kritiky naší současné společnosti. Od projevů naší nadřazenosti vůči zbytku přírody, přes naše destruktivní chování až po naše sociální a ekonomické problémy. Ať už se jedná o lpění na vztazích, atomární rodině či posedlostí sexem, na snaze někomu něco vnutit, omlouvat své chování vyššími zájmy či vyšší pravdou, nebo o usilování lepšího postavení ve společnosti. Tato témata jsou aktuální i po 35 letech od (částečného) vydání. Kniha pak nedá jasnou odpověď na to, zda je prot psychicky nemocný člověk nebo se skutečně jedná o cestovatele z vesmíru. Konečný verdikt nechává autor na čtenáři.

Kromě rozprav doktora s protem se kniha také zabývá dalšími pacienty psychiatrické nemocnice a pátráním po protově minulosti. Nemalá část děje se pak také týká osobního života doktora Brewera.

Při čtení jsem se díky rozpravám mezi protem a doktorem vzpomněl také na film Pozemšťan, kde se hlavní postava snaží přesvědčit své kolegy učitele, že na světě již žije tisíce let. I tam byly podstatné zejména rozhovory a snaha hlavní postavu přistihnout při lži. Určité podobné rysy pak má i s Heinleinovými Cizincem v cizí zemi, kde je také cestovatel z jiné planety, který kritizuje chování lidstva k sobě a k jejich planetě. Na rozdíl od Cizince se však prot nesnaží lidstvo spasit.

Tohle mě moc neoslovilo. Nelíbila se mi kresba, ani hlavní děj. Je to o dobrodružství havajské královny a mořské panny, kterou zachrání před obětováním drakům v Paříži a tím je probudí. Zní vám už tahle slova dost divně? Tak se připravte na to, že se tenhle komiks vůbec nebere vážně, což je asi jeho největší klad. Ale přestože mi bláznivé příběhy nijak nevadí, tohle mě prostě nevzalo.

Ekho si udržuje stále svou kvalitu přibližně na stejné úrovni. Kresba je stále stejně pěkná, dívky roztomilé. První příběh nás vrhne do alternativního Mexika s nebezpečnými gangy, s jejich slavností smrti, džunglí a aztéckými pyramidami. Do Mraveny se tentokrát převtělí mrtvá duše se ztrátou pamětí.

V druhém příběhu se naopak vydáme do severských zemí, kde se kromě Vikingů paroduje zejména Pán prstenů a Jeho temné esence aka Zlatý kompas. Zde tentokrát Mravenu posedne mrtvá Valkýra.

Název komiksu mluví sám za sebe. Představte si, že nastane zombie apokalypsa a jejími oběťmi jsou také marvelovští superhrdinové. Co se asi tak stane? Ano, nakonec zbydou jen superhrdinové a superzáporáci, kteří díky svému hladu sežrali všechny ostatní. Tedy téměř všechny. A o tyhle zbytky se pak rvou mezi sebou, kdy hranice mezi hrdiny a záporáky prakticky vymizely. Nejhorší pak na tom je, že i když jsou zombie, stále si uvědomují, co dělají a některé to více či méně trápí. Když se pak přes paralelní nebo vesmírné cesty na Zemi objeví čerstvé maso, je jen otázkou, kteří z nich se stihnou dostat k dalšímu žvanci. Spousta morbidností je pak doprovázena trochou černého humoru a spoustou akce a krve. Kresba je pak pro Marvel celkem standardní, i když jsem si za celou dobu nedokázal zvyknout na „zombie chrup“.

Pokud znáte Pratchetta, tak vám asi něco řekne pojem „kalhoty času“. Jedná se o to, že když jste se vydali jednou nohavicí, jiné vaše já se vydalo tou druhou nohavicí. V jedné nohavici jste se rozhodli např., že se stanete nájemným zabijákem, v druhé, že je to moc rizikové povolání a skončili jste jako úředník na patentovém úřadě.

Ve světě tohoto komiksu je touto zásadní změnou, zda vyzyvatel zabije pána hradu a stane se tak novým vládcem, nebo zda prohraje a původní vládce si své postavení uhájí. Díky tomu se pak takový hrad „rozvětví“ a obě reality existují víceméně vedle sebe. Je to sice zajímavý koncept, ale přišlo mi, že autor z tohoto zajímavého tématu nevytěžil, co mohl. Zaměřuje se na paralelní opakování dějů a textů v obou světech, a pak přejde k různým monstrózním absurditám, co se stane, když se rozvětvení pokazí u lidí. Komiks nakonec sklouzne až do určité perverze při využívání tohoto nápadu při sexuálních scénách.

Pokud tedy chcete zkusit něco velmi netradičního, lze doporučit. Pokud nestojíte o zvrácené scény, tak se tomuhle komiksu raději vyhněte.

Velmi dobrý komiks o pěti lidech, kdy každý z nich ovládl jeden z pěti smyslů tak, že se z něj staly superschopnosti. Jenže namísto, aby pak lidem pomáhali, neváhali je zcela bez skrupulí a výčitek zabíjet. Tedy až na Baziliška, která se rozhodla změnit strany. Komiks je plný drsné akce, ale i textu. I graficky je zajímavý.

Jediný problém je, že jsem některé pasáže nepochopil, zejména, co má velká pětka společného s Chimérou, co je Chiméra vlastně zač a jaký přesně mají mezi sebou vztah. Zkrátka se mi nespojily všechny části skládačky, přestože bych všechny její kusy měl mít. A to se mi při čtení knih moc často nestává.

Málokdo po téhle knize sáhne, aby nevěděl, o čem je. Ani já nebyl výjimkou. Věděl jsem tedy, co mám očekávat a bylo jen otázkou, jak moc drsné to bude. A bylo to drsné dost. King si dokáže vybírat témata, která každého v nitru duše děsí. Každý má strach, co by se stalo, kdyby se dostal do rukou psychopata nebo šílence. Ale daleko horší je, když s takovým šílencem jste uvězněni na měsíce ve stejném domě na samotě, nemáte si jak přivolat pomoc a kvůli svému zranění z nehody jste ještě víc bezmocnější, než jako zdravá osoba.

King pak dokáže na 300 stranách postupně rozvíjet hrůzu, kterou má hlavní postava ze své věznitelky, jejíž šílenství neustále graduje. Vsuvky s příběhem o Misery se pak někdy mohly zdát nadbytečné, ale přestože jsem je zrovna moc nemusel, vzhledem k tomu, jak důležité byly pro hlavní děj, daly se překonat – nebyly naštěstí ani moc zdlouhavé.

Tahle kniha se mi líbila víc než, Osvícení, ale na vrcholu mých nejlepších děl je stále Shawshank, Zelená míle a To. A nemyslím si, že se Kingovi podaří tyhle tři díla něčím překonat.