flanker.27 komentáře u knih

A pak že je horor pokleslý žánr. A přitom Hawthorne, Scott, Dickens. Ano, až na výjimky vlastně nejde o hororové povídky v dnešním slova smyslu, spíše o pochmuré příběhy, mnohdy s nějakým moralizujícím obsahem (např. Co vyprávěla stará chůva nebo Neodbytný duch - v Zeleném děsu je tato povídka pojmenována jako Pronásledovatel). Ovšem právě jejich důraz na svědomí bývá velmi silný a účinný nástroj k tomu, aby se po jejich přečtení člověk necítil příjemně (rozhodně účinnější než laciné prvky většiny současných hororů - opět až na výjimky). Díky tomu, že autory jsou většinou literáti první kategorie, nechybí kvalitní psychologická propracovanost postav a zajímavý obsah, včetně svědectví o své době.

4 23.03.2017

O knize bych neměl tušení nebýt kamaráda, který již celou trilogii přečetl v originále, protože jí velice propadl, u mně se až takové nadšení po prvním díle nedostavilo, což neznamená, že by se mi kniha nelíbila.
Navzdory mírné kostrbatosti musím autorovi přiznat, že je tato kniha napsána velice čtivě. Na druhou stranu mne trochu mrzelo, že na začátku se prostředí Rudých odbude tak rychle. Pokud mám jako čtenář více Darrowovi přát úspěch v jeho snažení, asi by mi měla kasta, za kterou bojuje, více přirůst k srdci. Takhle autor emocí dosahuje hlavně díky Darrowovým vzpomínkám na Eo a připomínáním jejího snu. I když předpokládám, že nás v dalších dílech čeká ohledně tohoto ještě nějaké to překvapení aneb vše je trochu jinak. Naopak Část se hrou, která zabírá více než polovinu knihy, mi přišla až příliš dlouhá na úkor reálií skutečného světa, kterému se autor příliš nevěnoval. Zkrátka už už se třásl na boj dvanácti kolejí.
Na to, že jde o knihu řazenou do žánru young adult, je to příběh poměrně drsný, neučesaný a hlavního hrdinu nemám chuť zabít. Takže vyjadřuji víceméně spokojenost, byť zatím tomuto fenoménu nepropadám tak jako jiní.

17.03.2017

Díky tomu, že jsem nedávno viděl staré české televizní zpracování povídky Hostinec u létavého draka, připomněl jsem si celou tuto knihu. Poprvé jsem ji četl někdy ve 14 letech a i když už tenkrát se mi nejvíce líbily poslední dvě povídky, tak za nejhororovější a nejvíc husí kůži nahánějící považuju Pronásledovatele.

3 02.03.2017

Román s velmi dobře a věrohodně zpracovanou psychologickou stránkou hlavní hrdinky. Ta se musí vypořádat s otázkou, co dělá člověka jedinečným. Co tvoří rozdíl mezi dvěma na pohled stejně vypadajícími sestrami. Jedna žije ve stínu druhé, snaží se zachytit tu část její povahy, která k ní přitahuje pozornost víc než k ní samotné. Když se pak však stane tou druhou, zjistí, že žít v cizím životě jí samo o sobě nepřinese radost, ve kterou doufala. Místy poměrně ponuré, bezútěšné, teprve konec přináší Martině jistou naději, když se konečně dokáže zbavit Sylvina stínu a přijde na to, že cestou ke spokojenému životu je odvaha být sama sebou, kterou celou dobu sbírala.

11 25.02.2017

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé).
Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země.
Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy.
Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující).
Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené).
A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo.
Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.

27 12.02.2017

Kdybych měl vyjmenovat deset nejlepších knih, které jsem kdy četl, Dům na pobřeží by mezi nimi rozhodně nechyběl. Daphne du Maurier je jediná žena spisovatelka, u které považuji mužské postavy z jejích románů za věrohodné, a navíc opravdu umí psát poutavé příběhy se zajímavými tématy a i dost netypickým přístupem k látce. Např. zde je zkombinován historický román, psychologické drama ze současnosti a pozornosti neujde ani drogová závislost, která plně vyzní díky otevřenému konci. Po knize jsem sáhl někdy v 16 letech (tedy dávno, ajaj) a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji nedočetl.

11 31.01.2017

Smrt dítěte, hrozba žaláře, finanční krach. Začátek třetího dílu opravdu nespadá do kategorie rodinné štěstí. A i když se nakonec Ross, Demelza, Verity, Dr. Enys a další nějak oklepou, je jasné, že život se neskládá jen z radostí a úsměvů. Graham si nadále udržuje obrovskou čtivost a já jen čekám na vydání čtvrtého dílu.

4 29.01.2017

Takový lepší průměr na poli historických dobrodružných románů. Popis průběhu obléhání je poměrně zdařilý, občas však popisnost zastiňuje rozvoj charakterů. Navíc autor z nějakého důvodu zamlčuje, že Turci obléhání ukončili teprve poté, co na pomoc Maltě přišlo španělské vojsko. V přehledu událostí zmíněných v knize i chronologii událostí navíc chybí třeba turecké dobytí Tripolisu v roce 1551, které bylo předzvěstí útoku na Maltu. Nájezd na Gozo je také sotva zmíněn. Přesto mi bylo líto, že další dva díly nejsou přeloženy do češtiny, proto dávám vyšší hodnocení.

25.01.2017

Já sám jsem se k náboženství a jeho smysluplnosti vyjádřil na různých místech, od internetových fór přes kanceláře až po obyčejné hospody, tolikrát, že snad ani nemá smysl opakovat všechny argumenty, i když dva bych zmínil. Jedním z největších argumentů proti náboženství je Bible sama (resp. jakékoli písmo svaté). Druhým pak to, že lidé si jistě mohou soukromě věřit v cokoli, ale ve chvíli, kdy svou vlastní vírou začnou ostatní zavazovat a nutit je, aby se chovali určitým způsobem, aby dostali odměnu, jinak že budou potrestáni, aniž by měli takto vzniklá pravidla podložena jakoukoli racionální úvahou, stávají se mými nepřáteli.
P. S. Ani můj bytostný ateismus mi nebrání užít si děl hudebních či výtvarných, která z křesťanství, případně jiného náboženství, vycházejí. Mytologie jako taková je zajímavá i poutavá, ale uplatněná plošně a vynucovaná je jen další ideologií.
Jako obdobnou knihu bych doporučil Bůh není veliký od Christophera Hitchense.

14 20.01.2017

Krásný příklad, proč při vojenském tažení musí mít jeden velitel konečné slovo a autoritu. Celá blamáž, v níž vyústila Penobscotská expedice, by mohla sloužit jako exemplární případ, jak nevést válku. Američané se stále dohadují, hlasují, nesouhlasí, pozemní síly nesouhlasí s tím, co chce námořnictvo, námořnictvo nesouhlasí s tím, co chtějí pozemní síly a výsledkem je, že Britové se můžou maximálně chechtat jejich neschopnosti a nerozhodnosti. Z hlediska románového možná trochu chybí dovyprávění osudu sourozenců Fletcherových, jinak to však bylo dobré čtení na svátky.

3 01.01.2017

Velmi vtipné, i když ta realita nejen Kosova, ale i (a možná především) prostředí mezinárodních organizací, moc veselá není.

5 17.12.2016

Této (dvoj)knize bych vytkl pouze to, že samotný Cháron je většinou spíš pasivní pozorovatel než hybatel děje a že mnoho z příběhů, které vypráví Vilma o Teovi nebo Gitin osud by snesly samostatné zpracování. Cháron většinou jen poslouchá, co vyprávějí jiní a buď souhlasí nebo nesouhlasí. Na chlapa má taky občas příliš ublížené postoje. Jinak není co vytknout. Všechny příběhy veskrze zajímavé, mnohdy napínavé a vždy vezmou za srdce.

15.12.2016

Kazan a Šedka, jedna z těch připomínek dětství.

12 30.11.2016

Je tomu už takových patnáct let, co jsem tento dost objemný román přečetl a musím říct, že navzdory jeho tloušťce mi čtení tehdy zabralo necelý týden (aneb povstaňme za více času na čtení). Dobře napsané postavy, velmi objektivní pohled na revoluci (zvláště vezmeme-li v úvahu, že autor je Američan) a historicky věrné reálie, v nichž se příběh odehrává.

23.11.2016

Na to, jaký vzbudila rozruch, mě kniha nijak moc nenadchla. Vlastně v ní chybí jakýkoli střet myšlenek a postojů. Ty asi má provokovat ve čtenáři, ale u mně se to nedostavilo, protože z hlediska toho co je v knize není moc co zastávat a proti čemu se stavět. Francie se podvolí (od toho název) politice spojených socialistů a muslimské strany velmi snadno, za přispění intelektuálů (vlastně intelektuálních prostitutů, což je možná to, co budilo rozruch ve Francii). Ti, aby mohli pokračovat v přednášení na školách, přijmou ochotně muslimskou víru. Ani z jiných kruhů se téměř nic neozve, sice se tam mluví o "identitárních hnutích", která jsou "za Evropu" (a proč by součástí té identity mělo být vždy křesťanství, já jsem proti tomu, co kniha popisuje, cítím se Čechem náležejícím do Evropy, mám rád její kulturu a jsem kovaný ateista), ale to je vše. Většinu času čtenář sleduje úvahy hlavního nehrdiny Francoise, pouhé pasivní bytosti, nesympatické až na půdu, neschopné citu k sobě, rodině, kolegům, neschopného vytvořit si vztah. Je citově i intelektuálně vyprázdněný, jeho jedinými zálibami jsou dekadentní spisovatel Huysmans a tvrdý sex. Dokonce i v hovorech, které vede, sám prakticky nic nepřináší, jen čeká, co řeknou ostatní. Snad jen pasáž, která rozebírala podvolení se Alláhovi v rámci učení muslimské víry něco opravdu sdělovala, jinak je to jen nastíněná varianta vývoje, která sama o sobě za teoretickou úvahu stojí, ale její zpracování v knize považuju za sotva nakousnuté. Proč je 1984 tak silné. Protože co strana, to myšlenka, to pocit. Winston Smith je osoba, která uvažuje o světě kolem sebe, snaží se přemýšlet, zda je chyba v systému kolem, nebo v něm samém, konfrontuje své vzpomínky na dobu před vítězství Angsocu s realitou, přemýšlí, zkouší analyzovat. Tady nic takového není. Možná by se to dalo brát tak, že citová vyprahlost Francoise je nějaký popis evropské (nebo aspoň francouzské, to jméno k tomu svádí) společnosti nebo stanovisko, že vlastně není co zachraňovat, že jsme všichni sobečtí, individualističtí, slabí, neschopní proti něčemu jít a za něco bojovat. Jenže jak to tak čtu, autor používá prakticky stejný typ hrdiny ať píše o čemkoli, takže ani v tom myšlenku nevidím. Přesto dám tři, za literární úroveň a za popis prostředí akademiků intelektuálů. A za to, že se to četlo dobře navzdory tomu, že děj byl velice řídký.

9 12.11.2016

Konečně jsem se po shlédnutí četných adaptací dokopal k tomu, abych si přečetl samotného Stokera. Takže výsledek. V daném případě velmi oceňuji formu románu složeného z deníkových zápisků a dopisů. Když se řekne Drákula nebo upír, každý si totiž hned asociuje základní atributy života nemrtvého a prostředků proti němu. Postavy ale vesměs o upírech a vampyrismu nemají žádné ponětí a teprve postupně přicházejí na kloub tomu, co se vlastně děje. Tím, že si čtenář čte jejich deníky, čelí spolu s postavami tajemnu a děsu z neznámého, nečte vyprávění ex post od postavy, která již ví, co se stalo, a může tak zpětně vysvětlit to, čeho je svědkem. Takto právě naopak dokázal autor zdůraznit tu cizost vampýrského světa, který se střetává se světem živých.
Druhá věc, která je pro mne zajímavá, je vhled do myšlení lidí konce 19. století, který je pro mne také nezvyklý. Lidé, kteří jsou mnohem sentimentálnější a nešetří expresivním vyjádřením svých citů (můj předrahý příteli, z hloubi svého srdce vás vítám a podobně). Dnes na něco takového zvláště my Češi nejsme příliš zvyklí, city jsou pro nás velmi intimní záležitostí. Obdobně je i pro mne coby tvrdého dawkinsonovského ateistu zajímavé poznávat vztah těchto lidí k bohu, jejich představu boží milosti nebo hněvu a podobně. Což je právě zvláštní. Čím by si třeba taková Mina vysloužila boží nenávist symbolizovanou jizvou po dotyku hostie, ona se sama vlastním jednáním přece nijak neprovinila.
Souhlasím s mnohými v tom, že nejlepší částí románu je cca první čtvrtina, kdy je Jonathan na Drákulově hradě.
A velice mne pobavila věta na konci knihy: díky bohu, že se v této zemi dá mnoho zařídit díky korupci :)

12 02.11.2016

Skoro by se dal zkopírovat komentář k předchozímu dílu, jen s tím, že tenhle díl mi přišel živější, vtipnější (pověrčivá bázeň v poušti), přinesl špionážní eskapády a větší vhled na do Maturinova medicínského světa (též text na konci, jak už je zmíněno v komentáři od kní). Velmi dynamický závěr, nejen ta bitva, ale i zjevivší se manžel Laury Fieldingové.

02.11.2016

Jediné, co mi na knize vadilo, bylo autorovo rozhodnutí vytvořit jakési bezčasí, které konzervuje celé dění okolo a vlastně tak nikdy nemůže dojít k zásadní změně situace. V reálu by za poslední dva díly muselo uběhnout tolik času, že už by Napoleon byl dávno na Elbě. Leč vše ostatní zůstává, dobové reálie, popis fungování námořnictva, epizoda s barevným střelným prachem a zajímavé poučení ohledně diplomatických snah o spojení s Tureckem - aktuální téma i dnes.

1 02.11.2016

Jedna z knih, které formovaly mé dětství, podobně jako třeba foglarovky. První knížka vůbec, co jsem přečetl, bylo Dobrodružství v zemi nikoho a pak hned tato. Patří mezi takové ty vážnější knížky pro děti, které je nepovažují za blbce a nutí je přemýšlet i o složitých životních situacích. Jak si ji pamatuju, myslím, že bych tam navíc teď našel i řadu narážek pro dospělé, které mi jako dítěti nedošly.

7 13.10.2016

To čekání na další čísla "ábíčka" bylo vždycky tak úmorné. Ale člověk byl odměněn dalším dílem komiksového příběhu. A jak se sháněly chybějící díly. Když to začalo vycházet takto uceleně, bylo to jako najít ztracené dětství. Příběhy Gron-c-chů a jejich "bohů" pod paprsky zářícího, Galaxia, Vzpoura mozků a další, všechno pohromadě. V dětství bych za to nedočkavostí utrhal ruce. I teď, po letech, když občas otevřu a listuju, vzpomínám s nostalgií na osmdesátky a začátek devadesátek.

5 05.09.2016