Dům na pobřeží
kniha od: Daphne du Maurier
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/53524/bmid_dum-na-pobrezi-UQL-53524.png
4.2
303
V tomto románu prokázala slavná anglická spisovatelka Daphne du Maurier své vypravěčské mistrovství a navázala na tradici goticko-romantických příběhů s fantastickými a historickými prvky. Příběh Domu na pobřeží vás okouzlí bohatou a dramatickou zápletkou a barvitými charaktery postav.
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1972 , Odeon
Originální název:
The House on the Strand , 1969
více info...
Komentáře (55)
Komentáře 55 Recenze 0
Díky čtenářské výzvě, jsem sáhla po této autorce od které jsem četla již několik knih a nikdy mě nezklamala.Tentokrát to byl tak trochu fantasy příběh-což moc nemusím,ale nakonec mi to nevadilo a kniha se mi dobře četla.Příběh muže,který je na návštěvě u kamaráda a ten mu namíchá drogu a on se po každé dávce přenese do středověkého Cornwalu.Ale postupně se mu začíná míchat současnost a minulost a pěkně mu to zamotá život.I když již uběhlo od napsání této knihy již několik let,přesto je příběh dobře vymyšlený a zajímavý.
Tím, že jsem si o požívání drogy nepřečetla z komentářů, byl pro mně začátek trochu zmatek. Tuhle část Cornwallu znám, takže mista pro mně byl příjemný návrat po letech. To prolínání příběhů pro mně bylo fajn. Dicka jsem celkem chápala, tyhle úniky, i když né tak zdravotně nebezpečné člověk prožívá při čtení knížek.
Příběh o muži, který na sobě vyzkoušel drogu jenž ho přenáší po každé dávce do vzdálené minulosti kraje, ve kterém je zrovna na dovolené v domě přítele, který tu drogu namíchal. Postupně se mu současnost a minulost míchá a komplikuje život jemu, rodině i kamarádovi. Nemám zdání, zda jsou postavy z minulosti skutečné, ale velké skoky v čase při flashbacích trhaly příběh na kusy. Jednou přečíst stačilo.
Hlavní hrdina Dick dostane na léto zapůjčený dům na britském venkově od svého přítele profesora Magnuse. Zároveň souhlasí, že pro něj bude testovat novou drogu, která má schopnost přenést člověka do středověkého Cornwallu. Postupně se dozvídáme více o osobním životě Dicka, o účincích a fungování nového drogy, ale také o osudech několika rodin žijících ve 14. století na místě, kde v současnosti pobývá Dick. Od napsání knihy uplynulo už více než 50 let, ale neztrácí na zajímavosti a originalitě.
Velmi pěkné a zajímavé čtení, paní autorka to má skvěle vymyšlené a postupně příběh graduje, jen mně ze začátku přišel trochu moc pomalý, ale to je jen drobnost.
Z této knihy jsem poněkud rozčarovaná a ještě se stále trochu vzpamatovávám, protože to byl opravdu nevšední zážitek. Od začátku se mi líbilo, jak je kniha psaná, jen jsem měla malý problém se jmény. Více mě zaujal děj odehrávající se v přítomnosti, ale obě časové linky byly zajímavé.
Byla to rozhodně zajímavá kniha, ale zřejmě bude patřit mezi knihy, ke kterým se již nevrátím. Jednou mi to stačilo
(trochu SPOILER, ale ne víc než anotace vydání z roku 2012 :)
Příběh o muži, který na sobě (jako dobrovolný pokusný králík) zkouší jakousi psychotropní látku, kterou vyvinul jeho dlouholetý kamarád a která ho umí přenést o 600 let zpět do minulosti. Jak už to ale drogy umí, děje se odehrávající „tam“ mu připadají daleko opravdovější a barvitější než jeho šedý život „tady“, takže není ochotný se drogy vzdát a žít svůj život ve své době.
Středověké „tajemno“ mě nechytlo (některé příbuzenské vztahy jsem nepochopila ani do konce knihy), nebavil mě ani současný život hlavního hrdiny ani minulost, která ho tak pohltila, celá koncepce mi nesedla a moc jsem neměla motivaci číst dál. ALE...
Pak se ale autorka zaměřila víc na závislost hlavního hrdiny, jeho zmatení a neschopnost oddělit od sebe oba světy, nabalující se lži a další problémy, které mu droga přináší v tomto světě, a postupně mě to začalo bavit až tak, že jsem si po dočtení řekla: DOST DOBRÝ!
(SPOILER)
„Splývá mi snad minulost s přítomností?“
Jde o zmatení mysli, nebo se skrz propast času prolnuly světy? Takhle nějak to vypadá, když si zahráváte s drogou, a je jedno, jestli to schováte za bohulibé vědecké experimenty :-). Nejsem si úplně jistá, jestli byl hlavní hrdina při smyslech, už když svému příteli sliboval přátelskou výpomoc v podobě „být pokusným králíkem“ :-). Podíváme-li se na to ale z jeho pohledu, zas tak moc to nepřekvapuje … přiznám se, že mě tak úplně nesedl ... nespokojený se svým životem, vlastně moc neví, co chce, a tak ho nespokojenost? nebo nuda? ve vlastním životě bez rozmyslu nakopne požít experimentální omamnou látku, která funguje podle jeho přítele biofyzika jako „stroj času“. Pak se není co divit, že sám emočně nevyrovnaný se brzo stane na svých „výletech“ a na droze, závislý a velmi rychle bez vůle se od ní odpoutat!
Zjistit, o co vlastně jde? … byl důvod, proč jsem ve čtení pokračovala, když jsem přibližně po 70 stranách chvíli přemýšlela, jestli s knížkou pokračovat …
„Všichni přece byli mrtví téměř 7. století … o čem snili, po čem bažili, čeho dosáhli, na tom pranic nezáleželo, všechno upadlo v zapomenutí.“
… jde „o rodinný svár, nebo o něco zlověstnějšího?“ ... brzo je zřejmé, že výlety časem jsou víc než riskantní, a přesto si nemůžete pomoct a nedokážete se od minulosti, ve které už nejste už jen vnějším pozorovatelem, ale začínáte s ní být svázaný tak, že už nedokážete rozpoznat hranice, odstřihnout … a je víc než jasné, že za tohle někdo zaplatí!
Celým příběhem vás navíc budou provázet Daphniiny skvělé popisy cornwallské krajiny (na to se těším ve všech jejich knížkách), navozující tu správnou atmosféru Cornwallu 14. století a dnes, díky čemuž se pak obě časové linie pěkně doplňují ...
„Věděl jsem jen, že včera jsem tu stál v jiné době uprostřed dvorany, která byla charakteristickým rysem onoho dávno pohřbeného domu … teď tu nebyl žádný dvůr, žádné zdi, ani dvorana … nic než travnaté břehy a mezi nimi úzká blátivá stezka.“
A tak bylo rozhodnuto, příběh jsem dočetla, a užila si ho nakonec víc, než jsem zpočátku čekala, navíc ke konci nabral děj na dramatičnosti i spádu ... a taky jsem zjistila, že starobylé cornwallské sídlo Kilmarth /místo děje/ se stalo Daphniiným posledním domovem, prožila v něm od r. 1969 zbytek svého života. Byl to starý dům s výhledem na zátoku Par Bay a Daphne od začátku fascinoval svou dlouhou historií a byl jí inspirací právě k románu Dům na pobřeží /byl to její poslední román z prostředí Cornwallu/.
Nádherná kniha, tajemné výlety hlavního hrdiny do minulých časů, kniha, která mě naprosto strhla a uchvátila.
Po dočtení a před napsáním komentáře jsem si musela dát pár dní odstup. Taková úplně jiná Daphne, než si pamatuji z Hospody Jamajka a Generála. Dlouho jsem měla pocit, že čtu Merleho (Madrapur) nebo Koontze (Přežít), potom jsem v příběhu uviděla Erskinovou (Žila jsem již před staletími).
K samotné knize: v první řadě - jsem ráda, že jsem ji kolem strany 30 neodložila, protože jsem se nezvládala orientovat v situaci, nechápala, co se děje a proč, nerozuměla historickým souvislostem a nechytala vztahy a jména. V posledním uvedeném jsem se, ruku na srdce, příliš nevyznala ani na konci a vlastně mě to až tak nebralo. Fascinující pro mě byly přechody z jednoho světa do druhého a velmi umně vystavěná gradace příběhu. Od poloviny jsem knihu hltala, co to šlo... Zajímavé zvraty, stupňování, očekávatelné rozuzlení, přesto i s překvapením pro mě. K lepší orientaci ve všech Treve… by se však hodila mapka na přebalu.
Určitě si ji ještě jednou přečtu, dojem zanechala na dlouho, ale v knihovně ji mít nepotřebuji.
Další velice zajímavá kniha, na kterou jsem narazila díky čtenářské výzvě. Když jsem si začátkem roku pročítala, kdo jsou držitelé ceny E. A. Poa, zůstalo mi jméno Daphne Du Maurier v hlavě mezi několika jmény, které jsem znala. A když jsem pak v práci na poličce, kam dáváme knihy, které se vydávají na cestu potkat nového čtenáře, zahlédla hřbet s tímto jménem, vzala jsem si ji sebou. Nyní na ní došlo. Přiznávám, že ze začátku to šlo hodně ztuha. Pár stran po začátku na mne vybaflo množství cizích jmen. Podrobný a rozsáhlý rodokmen snad třetiny Cornwallu - manžel/-ka, milenec/nka, sestřenice, sestra/bratr a další - to vše v cizokrajném provedení, mi bral chuť. Ale nehodlala jsem se vzdát bez boje. Konec roku za dveřmi a knihovny zavřené. A tak přišel k ruce papír a všichni ti Champernounové a Cardinghamové se nastěhovali do jednoho provázaného pavouka. Dalších x stránek jsem potom fungovala s tímto tahákem coby záložkou a najednou se to zlomilo a šlo to ráz na ráz. Na tahák už nebyl čas. Příběh nabral na tempu a já jsem si připadala jako divák, který s otevřenou pusou sleduje, jak dění fiští do finále. Od poloviny knihy jsem si lámala hlavu, jak tohle může skončit, ale nevymyslela jsem to. Autorka ano a bylo to hodně zajímavé. Jsem moc ráda, že jsem ze začátku vydržela a ostatním můžu tuhle jízdu jen a jen doporučit.
Nedařilo se mi začíst, ale začetla jsem se a pak už to fičelo.....víc mne ovšem bavil děj v přítomnosti než ten z "výletů". Zajímavá kniha.
Hlavní hrdina přistoupí na experiment svého přítele a otestuje na sobě připravenou drogu. Po jejím požití se propadne do minulosti a poznává život obyvatel z okolí jednoho cornwallského převorství v dobách před šesti sty lety.
V celém románu se střídají minulost se současností a zajímavé jsou obě časové roviny. Byla jsem hodně napnutá, kam až se příběh posune. Cítila jsem s hlavním hrdinou stejnou posedlost dozvědět se, jak dopadnou osudy některých postav v dobách dávno minulých.
Moc dobře vymyšlený a čtivý příběh. Bavilo mě to.
Tak... Jak bych začala?
Ke knize jsem se dostala vlastně celkem náhodou, má babička třídila své knížky a spoustu mi jich dala.
Začala jsem knihu číst a nadchla mě. Námět je velice zajímavý. Drogy, kterými se člověk dostane do minulosti? Za mě paráda. Nějak jsem se ale nemohla prokousat přes scény se záhadným jezdcem. Hrdinovy návštěvy minulosti mě moc nebavily...
Druhá půlka knihy ale byla skvělá. Mělo to rychlý průběh, věci se děly nečekaně a spoustu toho bylo pro mne překvapením.
Zvlášť konec byl zajímavý, ten jsem tedy nečekala...Co všechno člověk vymění za drogy? Ano... Klidně i vlastní rodinu.
Kniha mě velice rychle vtáhla do děje. Napínavé od začátku až do konce. Jen ten konec nebyl podle mých představ, nu což. Určitě nedoporučuji čtenářům kteří jsou netrpěliví a delší popisy prostředí, postav je nudí.
Okamžitě se mi vybavil Londonův Tulák po hvězdách, který je ale o 54 let starší. Ta myšlenka cestování časem je prostě skvělá!
Dlouho mi trvalo než jsem se začetla. Z počátku mě to středověké putování moc nebavilo, ale díky Dickově zapálení, začalo být zajímavé i pro mě. Po zásadní události se děj hezky rozběhnul a pak mi čtení utíkalo až do konce. Líbilo se mi zabloudění do lidského podvědomí, o kterém by Freud mluvil hodiny a hodiny.
Je to moje třetí přečtená od du Maurier a mám pocit, že každá byla zásadně jiná a tématem moc zajímavá, takže si určitě přečtu další. Láká mě Hospoda Jamajka a Mrtvá a živá.
„Je nesmírně těžké říkat pravdu, jiným lidem i sobě samému.“
Dvě souběžné dějové linie, z nichž jedna je rozdrobena do nesouvislých fragmentů, aniž by jí to ovšem jakkoliv ubíralo na dramatičnosti, nás zavádějí do anglického Cornwallu v jeho současné i dávno minulé podobě. Spojovacím článkem, překlenujícím propast šesti set let, je rutinér londýnského nakladatelství Richard Young, jehož mysl se pomocí podivuhodné drogy dokáže přenést do doby panování krále Edwarda III. Na jedné straně tak tady máme goticko-historický příběh, umíchaný rovným dílem ze syrovosti a romantiky, a na straně druhé pak ryzí současnost, okořeněnou vědeckofantastickým motivem. Obě verze přitom autorka dokáže udržet přehledné a dostatečně napínavé, aniž by jedna kradla na úkor druhé. A přestože spolu zdánlivě nemají, vyjma Richarda Younga, nic společného, dá se nalézt hned několik paralel, které celé to rozkouskované vyprávění tmelí v jeden mohutný a strhující celek. Připočteme-li k tomu literární vyspělost autorky, máme tady dílko, jež si zaslouží pozornost.
Kdo z nás, duší romantických, netouží podívat se do rytířských časů, kdy se muži bili pro krásné oči dam? Jenže návrat do reality bývá tvrdší než pád na zledovatělém chodníku.
První polovina knihy mě nebavila, hlavně ty prostřihy do minulosti, ale naštěstí jsem to vydržela a druhá půlka už měla spád. Nejsem z ní ale tak nadšená jako ostatní. Fantasy prostě asi není můj šálek čaje.
Čtivá, tematicky atraktivní knížka. Strašně se mi ale protiví závislosti a stav, kdy se člověk nerozhoduje nezávisle, svobodně. A do takového stavu se hlavní postava vlastní lehkovážností dohnala. Snad proto mi byla během čtení čím dál protivnější. Ovšem nešlo přestat číst, bohudík.
Tak tahle knížka mě dostala, četla jsem ji poprvé kdysi dávno a už několikrát jsem se k ní vrátila... A ještě asi vrátím :-)
Po Hospodě Jamajka moja druhá kniha od autorky. A tak to vyzerá, že nie posledná :). Zaujala ma podstatne viac ako prvá spomínaná. Úvod mal síce trošku pomalší rozjazd, ale od druhej kapitoly to už krásne odsýpa. Príbeh je prepracovaný, autorke sa podarilo dokonalo navodiť atmosféru (modernej, šedej) súčasnosti i (fascinujúcej a farbistejšej) minulosti, a zároveň obe nenásilne a nerušivo prepájať. Pocity (nielen závislosti), zmätenosť hlavného hrdinu z oboch svetov a jeho nutkanie dozvedieť sa, ako sa to celé skončí, boli popísané na výbornú. K tomu zručne vykreslený sympaťák Magnus (a skvelá zápletka s ním spojená), múdry a prezieravý dr. Powell, Vita s deťmi (často pôsobiaca na Dicka ako rušivý element) či Roger, Isolda a ďalší + príjemné napätie, ktoré cítiť počas čítania, a máme skvelý gotický román na svete! Oceňujem tiež psychologickú linku textu (okrem iného aj Richardovo uvedomenie si analógií jeho života v prítomnosti so životom, ktorý vníma ako divák v minulosti), ako aj úvahy o (ne)existencii času, pri ktorých autorka ukázala, že veci rozumie a nefabuluje od brucha. (Návraty hlavného hrdinu do minulosti mi pripomenuli knihu Žila jsem již před staletími od B. Erskine. Príbeh Domu na pobřeží je však vierohodnejšie spracovaný.)
K Domu na pobřeží se vracím už 25 let. Už při prvním setkání jsem jím byla okouzlena.
Richard Young souhlasí, že na sobě otestuje preparát, který vytvořil jeho přítel.
Díky droze se přenese do 14. století, tam je svědkem několika událostí v životě místní šlechty.
Při prvním čtení jsem spolu s Richardem napjatě sledovala události staré 600 let a velmi mně překážela jeho manželka Vita, která nás od "hlavního" děje odváděla.
S přibývajícím věkem, (mým) ji chápu. Je to normální ženská, která přijela na dovolenou a její manžel se díky drogové závislosti o které ona netuší, jen nejapně vymlouvá a kope kolem sebe. (Stále ale mám pro něj ono prvotní pochopení dozvědět se jak to dopadne.)
Oba příběhy se výborně doplňují takže se nedá říci nic jiného než: DOKONALÉ
Lásko nenaplněná, lásko prokletá,
přijdeš si jenom tak, otevřeš dveře do léta,
a pak je zase zavřeš. Jo, to je fakt moc prima!
A potom navždy tma... A potom navždy zima...
Lásko prokletá, lásko nenaplněná,
přijdeš si jenom tak, uděláš ramena,
zatroubí fanfáry a potom už jen ticho.
A bolí z tebe srdce! A bolí z tebe břicho!
A bolí sny a představy a myšlenky a obrazy...
Lásko, děláš fakt ukrutné podrazy!
Dům na pobřeží je kniha, kterou jsem četla nejvíckrát, možná i 15x. "Jde podzim, je čas přečíst si Dům na pobřeží" - citace z mojí hlavy :-). Teď už jsem ho pár let neměla v ruce. Vlastním velmi poničené vydání Odeon 1972. Psáno krásným způsobem, krásným jazykem, a také krásně přeloženo. Získáno trochu nečestně - ale jinak to nešlo :-). Snad už je zločin promlčen... :-). Na obálce je malý obrázek jezdce na koni, a pak ten starý dům, který nejspíš autorce pošeptal něco ze své historie.
Alespoň dvě citace: 1. Věděl jsem že v mé vlastní době bylo plné léto, i když se obloha zatáhla a zamračila, teď ale kolem mne bylo pronikavé světlo blížící se zimy, zřejmě časné odpoledne, kdy jasné slunce, planoucí už na západě, zabarvuje nebe do temně ruda, než přijdou noční mraky. 2. Díval jsem se na jezdce a jeho koníka, pohyboval jsem se na vzdálenost čichu a na dosah. Z obou silně čpělo, jako by byli samou trestí života. Stružky potu na koníkových bocích, chundelatá hříva, skvrna pěny u udidla, a silné koleno a noha v punčoše, kožený kabátec šněrovaný přes tuniku, pohyb v sedle, ruce na otěžích i sama zrůžovělá tvář, s dlouhou útlou čelistí, orámovaná černými vlasy, sahajícími až po uši - to byla skutečnost, a já vetřelec.
Ta věta o pronikavém světle blížící se zimy a o nočních mracích mě fakt pokaždé dostane! Je sice léto.. ale měla bych si zase přečíst Dům na pobřeží :-).
Příběh vypadal velice lákavě a po pár přečtených knížkách od Daphne Du Marier, které se mi četly velmi dobře, jsem měl vysoké očekávání. Ty se bohužel nenaplnila, především proto, že do knihy jsem se až do samotného konce nedokázal začíst, děj mě nevtáhl a hrdinou jsem pohrdal. Příběhová linka v historii byla lepší, ale bohužel jí nebylo věnováno tolik prostoru a Richard Young v současnosti, to bylo spíše utrpení.
Ke knize jsem přišla úplnou náhodou v bazaru za 10 Kč. Četla jsem ji jedním dechem, a nyní se zařadila mezi mé nejoblíbenější tituly, které se nečtou jen jednou. Jen mě pak zklamal Magnusův osud.
Knizka me mile prekvapila. Moc se mi libilo prolinani casu, kdyz jsem cetla pritomnost, uz jsem se tesila na minulost a obracene. Akorat ty koleje mely stat o dva metry dale:))
V knížce o Keltech se autor zmiňuje také o čarodějnicích žijících nedaleko Cornwallu. Tento region měla velmi ráda a žila a tvořila tady spisovatelka Daphne du Maurier, také dokázala čarovat a ve svých knížkách vařila lektvary plné fantazie, romantiky, ovoce ne ledajakého, ale rovnou zakázaného, také špetku vraždy, děsu a tajemství zamíchala a zplodila díla, která svou obrazotvorností oslovila mnoho filmových režisérů (návratnost vložených prostředků byla jistá). Podle její povídky Ptáci natočil i Alfred Hitchcock svoji klasiku. Její příběhy jsou na hraně, ale jeden z těch posledních : Dům na pobřeží stojí na reálných základech a pro nápadité zdvojení příběhu mi připadá zajímavý.
Poněkud složitá kniha, která je napsaná sice hezky, ale moc se jí nedařilo vtáhnout mě do děje. V postavách jsem se také příliš neorientovala - na mě moc složitá a nic neříkající jména a velké množství postav v minulosti, stejně jako názvy statků a míst.
Pak mi tu nějak nesedí ta ichforma, na kterou jsem si napřed musela trochu zvykat, a taky mi přijde, že je kniha jenom o bádání a srovnávání minulosti s přítomností. A ostatně v knize je daleko více otázek jak odpovědí. Ke konci už to bylo sice aspoň o něco zajímavější, ale i přesto knihu považuju za docela nezáživnou. Do čtení jsem se musela spíš nutit.
Zvláštní kniha se dvěma propojenými příběhy. Nevím, jestli jsem byla víc zvědavá, jak dopadne ten současný, nebo ten historický. Do toho zajímavá sonda do psychologie člověka, který stále obtížněji rozlišuje mezi skutečností a prožitky navozenými drogou. Velmi neobvyklé. Místy ne a ne se začíst, ale postupně jsem byla čím dál víc zvědavá, jak to celé dopadne.
Kdybych měl vyjmenovat deset nejlepších knih, které jsem kdy četl, Dům na pobřeží by mezi nimi rozhodně nechyběl. Daphne du Maurier je jediná žena spisovatelka, u které považuji mužské postavy z jejích románů za věrohodné, a navíc opravdu umí psát poutavé příběhy se zajímavými tématy a i dost netypickým přístupem k látce. Např. zde je zkombinován historický román, psychologické drama ze současnosti a pozornosti neujde ani drogová závislost, která plně vyzní díky otevřenému konci. Po knize jsem sáhl někdy v 16 letech (tedy dávno, ajaj) a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji nedočetl.
No asi budu jediná, komu se kniha moc nelíbila. Dost jsem toho přeskákala, protože se tam nic nedělo a těch posledních pár zajímavých stran to nevytrhlo. Osobně dávám přednost, pokud tedy chci číst něco kde se střídá minulost se součaností, Lucindě Riley a nebo Kate Morton.
Další ze skvělých knih Daphne du Maurier, co se čte přímo sama. Ani mi nevadilo, že jsem po celou dobu nebyla schopná zapamatovat si jména většiny postav ve druhém světě, protože tamní zápletka je celkem jednoduchá a tyto postavy se časem zredukují jen na několik nejdůležitějších, co se dají snadno rozlišit podle kontextu. Napadalo mě, jak by příběh mohl skončit, ale samozřejmě skončil úplně jinak. A zpětně mi do něj zapadá i ten otevřený konec, i když přiznávám, že mě nejdřív pěkně naštval.
Kniha je psána z mužského pohledu, který je nejen velmi uvěřitelný, ale v kontextu dalších děl Daphne du Maurier také obdivuhodný pro svou variabilitu a přizpůsobivost povahám hlavních postav. Zkrátka zasloužených pět hvězdiček.
Knihy od Daphne du Maurier mě baví čím dál víc...Začínala jsem románem Mrtvá a živá, potom následoval Únik a teď jsem dočetla Dům na pobřeží. Autorka opět nezklamala a napsala úžasný příběh, který vás chytí a už nepustí. Ke knize Dům na pobřeží se zcela určitě časem vrátím a s chutí si ho přečtu znovu a na další knihy od této spisovatelky se už moc těším :-)
Opět brilantně napsané, nenápadně napínavé. Žádná kliše, žádný přehnaný sentiment. Po přečtení pocit uspokojení, že příběh byl přesně takový, jaký být měl. Přičemž by se dal jen těžko označit jako předvídatelný.
Du Maurier je moje oblíbená autorka, tenhle román mám brožovaný ještě z dávné totality, stejně tak Mrtvá a Živá a Králův generál. Tyhle tři jsou moje nejlepší od ní a Dům na pobřeží jsem četla fakt hodněkrát. No už je to asi dlouho , zrovna teď jsem na ni dostala chuť.
Tak nevím, jestli jsem četla jinou knihu než ostatní, ale začátek mi rozhodně nepřišel nudný, spíš naopak, čtenář vpadne rovnou přímo do děje a autorka ho nenechá vůbec vydechnout. A konec byl pro mne taky naprosto jasný a jednoznačný. Daphne Du Maurier je zkrátka úžasná vypravěčka. A pořád mě překvapuje, že jako autorka má i dnešním čtenářům co říci, což se o některých z tehdejší doby říci nedá.
Štítky knihy
Anglie cestování časem prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
| 1972 |  Dům na pobřeží |
| 2019 | Hospoda Jamajka |
| 2019 | Mrtvá a živá |
| 1991 | Únik |
| 1995 | Má sestřenka Rachel |
Kniha Dům na pobřeží je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 464x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 29x |
| Knihotéce | 222x |
| Chystám se číst | 160x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 3x |