flanker.27
komentáře u knih
Vzpoura proti času
Ivan Foustka
Za mne asi nejlepší český SF román, který jsem četl, především proto, že autor velmi přesvědčivě vytvořil inteligenci, která uvažuje jinak, než my lidé. To bývá často kámen úrazu, mnoho autorů v tomhle postrádá ty pravé schopnosti a i když stvoří celý vesmír rozdílných civilizací, kultur, i samotných principů života, nakonec je to vlastně jen všechno to samé v bledě modrém. Ale popsat střet s něčím, cos e ne úplně ztotožňuje s lidským chápáním, to je těžký úkol. Pravidelně ho dokázali úspěšně zvládnout třeba bratři Strugačtí, zejména ve slavném Pikniku u cesty.
Napínavé, občas vtipné, dobře napsané postavy (kdo by si nezamiloval Farlanda), snad jen hlavní hrdina sám je občas trochu nekňuba. Skoro jsem litoval, že kniha není napsaná z pohledu samotného kybernetika, tedy vlastně ústředním hybatelem dění, ale z hlediska samotného děje knihy je jen vedlejší postavou. Na druhou stranu takhle to dává možnost si spoustu věcí domýšlet, protože je čtenář nedostává podané po lopatě.
Černá planeta / Nemesis z hvězd
Hans Kneifel
Nemesis z hvězd jsem okomentoval samostatně. Ta je výborná. Černá planeta mne oproti tomu příliš nebavila, i když nemá špatnou myšlenku ani prostředí. Té bych dal tak tři hvězdy, Nemesis jsem dal pět, takže soubor zprůměrujeme na čtyři.
Kvazi
Sergej Lukjaněnko
Jestli může mít zombie apokalypsa lidský rozměr, našel ho nepřekvapivě právě Lukjaněnko. Sympatické postavy, hodně momentů ze života, tedy psychologicky věrohodné, a dost napínavé. Jdu na druhý díl.
Cizinec z moře
Winston Graham
Jako obvykle lehké čtení, svěží dialogy a propracované postavy. Skok o 10 let nebyl ani znát.
Římská krev
Simon Scarrow
Předchozí díl Den císařů mě poměrně zklamal, proto jsem rád, že v tomto díle je vše ve starých kolejích. Historie Rhadamista a Zenobie je docela zajímavá (a byla častým námětem renesančních malířů), proto jsem byl zvědav, jak bude pojata zde. Scarrow si ovšem dění poněkud přizpůsobil a nenalezneme tu ono legendární žádání o smrt, na druhou stranu by to klidně takhle mohlo být a oficiální příběh by byl jen umělou legendou za účelem neztratit tvář. Jen si nemůžu pomoci, je vidět, že se Scarrowem rozvod zamával, od té doby jsou všechny významné ženy v ději mrchy, intrikánky a zrádkyně :)
Bůh není veliký
Christopher Hitchens
To co jsem napsal k Dawkinsovu Božímu bludu by mohlo být s úspěchem zkopírováno i sem. Dodal bych jen, že si především cením, že Hitchens, na rozdíl od mnoha jiných kritiků náboženství (z euroamerického světa), se neomezuje pouze na křesťanství a nedělá tu chybu četných jiných kritiků, kteří v zájmu boje s "naším" náboženstvím shlížejí shovívavěji tu na islám, tu na buddhismus. Základní problém je vždy totožný. Což nijak nepopírá jinou Hitchensovu větu (ne z této knihy): "i když říkám, že jsou všechna náboženství špatná, neříkám, že jsou všechna špatná stejnou měrou".
Bojiště Afghánistán
Jiří F. Šiška
Je to už víc jak 10 let, co jsem knihu četl, ale mám ji uloženou v paměti jako velmi přehledný a ucelený průvodce touto válkou rok po roce.
Den císařů
Simon Scarrow
První kniha ze série, která mne poněkud zklamala. Asi je na vině mé očekávání, ale představoval jsem si to zkrátka trochu jinak. Tady mi vyloženě ta závěrečná akční část s boji uvnitř Říma přišla nadbytečná, nehodící se k intrikám a pobytu ve stínech. Na druhou stranu je alespoň zajímavé vidět události spíše z pohledu Neronovy kliky než jejich nepřátel.
Běsnící příboj
Winston Graham
Zatím poslední vydaný díl, který vnáší do rozestavených figur bouři a končí takřka smrtí jedné z hlavních postav. Opět maximálně čtivé.
Čtyři labutě
Winston Graham
Poslední dobou jsem komentáře hrubě zanedbával, tak alespoň Poldarka doplním. Jak jsem napsal u Zatmění, Grahamovou hlavní předností je umění dialogu a vystižení charakteristiky postav. Když spolu dvě postavy mluví, rozmlouvají tu dva charaktery, nikoli autor sám se sebou. Díky tomu se jednotlivé díly čtou prakticky samy.
Trůn z dračích kostí
Tad Williams (p)
Četl jsem na doporučení. Je v tom skutečně poznat Tolkien (Král bouří, jehož fyzická podstata byla zničena, ale jeho duch přežil, "Rudá ruka" - Nazgûlové, putování s Binabikem ala putování do Roklinky a tak dále), ale zároveň čtenář pochopí, proč tuto knihu považuje za jeden ze svých inspiračních zdrojů Martin (rozpadající se říše, válka mezi králem Eliášem a ostatními, pohledy do různých částí říše skrze četné vedlejší postavy, ani obdoba Jiných nechybí). Bylo to docela dobré, jen zbytečně zdlouhavé, má to nějakých 750 stran, ale podle mě by klidně stačila polovina a nic podstatného by nechybělo - např. prvních 150 stran (než Simon najde Jošuu) se neděje vlastně vůbec nic, i když slouží hlavně k tomu, aby se čtenáři dostalo obvyklého "lore". Na druhou stranu silně oceňuju, že autor nemá potřebu explicitně popisovat "sexuální praktiky pozemšťanů" a vůbec jinak dokazovat to, čemu se dnes říká "dospělá fantasy". Z tohoto hlediska byl návrat ke klasice docela osvěžující. Je to tak mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale protože jsem to přečetl celkem rychle, kloním se k vyššímu hodnocení.
Husitská epopej. VII, 1472-1485 - za časů Vladislava Jagellonského
Vlastimil Vondruška
Přece jen jsem si ten konec představoval trochu jinak. Např. že bude jasně řečeno, z které linie pocházejí Petr a Daniel. Osudy některých postavy pak byly možná až moc useknuté. U některých jsme se dozvěděli, jak dožili i po rámci vyprávění, u jiných (u kterých by mne to zrovna zajímalo) pak zas ne. Ale to je vlastně drobnost. Dočíst v průběhu věků ty tisíce stránek, které celou epopej tvoří, je rozhodně zajímavě strávený čas a poučný pohled na 15. století v českých zemích.
Velký cirkus
Pierre Henri Clostermann
Clostermannova kniha vzbudila ihned po svém vydání obrovský ohlas a čtenářský zájem ji vlastně neopustil nikdy. Na tom se podílí několik faktorů. Za prvé nepochybný literární talent. Autor píše tak, že čtenář naprosto plasticky vidí desítky letounů ve vzduchu, slyší palbu kanónů a kulometů, výbuchy granátů a křik raněných, jako kdyby viděl dokonalý letecký film. Druhým faktorem je akčnost a nepřikrášlená drsnost (kapitola Tragická přistání se musí zarýt pod kůži každému). Třetím je atmosféra. Člověk musí obdivovat všechny ty aktéry vzdušných bojů, že vydrželi tu obrovskou zátěž, fyzickou i psychickou, i když to bylo na hraně lidských možností. No a těmto třem faktorům nic neubírá ani čtvrtý faktor, a to je kontroverznost, která postupně vyplouvala na povrch. To jest, že řadu událostí si autor přimyslel nebo pozměnil tak, aby se mu hodily do jeho obrazu války, ale vydával je za skutečnost. Stejně tak tu a tam udává technické údaje, které jsou pozměněné nebo zcela mylné co se týče výkonů letadel a podobně. Přitom však ani tyhle hrátky neubírají nic na sdělení, že válka není krásná a vznešená, že je to neskutečně špinavá záležitost, kde smrt přichází každý den bez fanfár a mnohdy naprosto nesmyslně (jako útok na letiště, který z osmi pilotů přežijí dva).
Rub medaile
Patrick O'Brian
Opět musím poznamenat, že mi vadí to bezčasí, do kterého autor umístil děj knih někdy od sedmého dílu. Zatímco mezi čtvrtým a pátým dílem nechal bez povšimnutí nějakých 7 let, náhle se díly sypou jeden za druhým a aby vůbec na jejich obsah zbyl čas, musel se O'Brian oprostit od reality. Což, jak jsem již byl poznamenal, hodně narušuje tu jinak realistickou atmosféru a perfektně zvládnuté dobové reálie. Ale ke knize samotné. Na moře se až tolik nepodíváme, jen v začátku, který je vlastně dokončením děje předchozí knihy. Předání zajatců, soud se zajatými vzbouřenci, návrat do Evropy i neúspěšné pronásledování kapera jsou vlastně jen předehrou k samotnému ústřednímu bodu vyprávění, kterým je střet Aubreyho s dobovým právním systémem, do nějž je vržen díky intrice nových lidí v námořní výzvědné službě s vazbami na nepřítele. Za nejsilnější moment knihy považuju scénu, kdy je Jack odsouzen na pranýř, ale námořníci mu po dobu trestu udělají ostrahu před najatými zločinci. Jsem každopádně zvědav, zda skutečně dojde na jeho propuštění z námořnictva a sám se stane kaperem (což je pro pravého námořníka osud horší nežli smrt :) ). Pokud jde o Stephena, tam je děj hodně useknut a rovněž jsem zvědav, k čemu povede jeho poslední scéna. Opět se tedy opakuje stejný model, děj této knihy bude dokončen až v následující.
Zatmění
Winston Graham
S postupem času se sága stává překvapivě ještě čtivější. Nepřestanu obdivovat Grahamovu schopnost napsat poutavý dialog, který se může táhnout třeba na deset stran a stále je zajímavý. V porovnání se seriálem tyto další díly zvyšují náskok. Např. vysvobození doktora Enyse ze zajetí působí v knize mnohem realističtěji, navíc je to dobře propojeno s neúspěšným pokusem exulantů vyvolat v Bretani povstání. Konec knihy je pak velmi syrový, osud Morwenny a poslední den tety Agathy byly popsány velice sugestivně. Jen jedna věc mne pobavila. Zatímco předchozí díly jsem v Neoluxoru nacházel v sekci "historické romány", tentokrát to bylo v oddíle "literatura pro ženy". Asi jsem změnil pohlaví a nevím o tom :))
Letopisy zlomu
Nik Perumov (p)
"A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ti vám vlezou úplně všude." Památný výrok děda (ne)Vševěda se hodí i na svět Melynu, kde každá rasa má své klady i zápory, jen ti trpaslíci tak nějak byli černočerní lumpové.
No, co říci. Ze začátku jsem měl dojem rozporuplný, ale musím říct, že nakonec jsem se od vyprávění o utkání tří artefaktů a střetu realit nemohl odpoutat. Jistě. I přes vskutku úctyhodný rozsah knihy se toho Perumov snaží na stránky svého díla nacpat až moc a možná podstatně komornější příběh by působil silněji i bez toho střetu světů, hroucení realit, invaze kozlonohých i bez údolí. Vůbec nejvíc by mi sedělo, kdyby zcela ústředním bodem byl příběh císaře a Gagáty/Seamni, celou dobu jsem si přál, aby to dopadlo zhruba tak jak to dopadlo. Jejich postavy jsou nejpropracovanější, známe jejich dětství, jejich pohnutky, nejvíc jim vidíme do hlavy. V případě Kláry, Tavi či Fesse/Kerra to taková sláva není, známe prakticky jen jejich jednu polohu, kromě toho skoro pořád někde bojují a nedávají tak nějak čtenáři čas s nimi v klidu pobýt. Přes uvedené zápory nakonec dávám maximum, protože přiznávám, že mi tenhle ruský styl psaní a uvažování tak nějak sedí víc. Klady a zápory povah tu hodně pramení ze zkušeností, není to umělé "zkontroverznění", jakého jsou dnes stránky knih plné, tedy neuděláme rozporuplnou postavu tím, že na kladnou násilně naroubujeme nějaký nešvar nebo zápornou nenecháme obdivovat květinu či psát básničky.
Rovněž další pozitivum: není to oplzlé. Skoro osm set stran a pouze jedno milování, a to v případě dvou nakonec zamilovaných lidí, to se málokdy vidí. Žádné sexuální fantazie frustrovaných autorů, kteří popisem sexuálních praktik všech ras a pohlaví dohánějí "dospělost".
Jsem zvědav, jestli toho vyjde víc. Podle životopisu v knize to možná autor v dalších knihách s nafukováním univerza už moc přehnal, ale aspoň jednu šanci bych Perumovovi ještě dal.
Lovec
Sergej Makarovič Kramarenko
Pro mě jedna z nejlepších knih od letce vůbec, navíc z pohledu u nás dříve ne moc objektivně pojímaného a dnes naopak téměř ignorovaného. Vzpomínky na drsnou realitu 20. let, poměry v sovětském letectvu za války, seznámení s velikány jako Kumaničkin a sám Kožedub, poválečná nedůvěra k těm, kteří byli za války sestřelení nad územím nepřítele, a samozřejmě Korea. Speciálně tu známe dnes takřka výhradně z amerického pohledu a je hodně osvěžující porovnat to se svědectvím z druhé strany. Autor rozhodně neheroizuje, přiznává nezdary, obtíže s přizpůsobováním se nové podobě letecké války, ale také vyvrací mnoho mýtů. A úspěchy nakonec přicházely, včetně sestřelu amerického esa Eaglestona. Pak poválečná situace, rodinný život, vyšetřování leteckých nehod (včetně důležitých informací o Gagarinově nehodě) a zbytek života. Legrační je ta pasáž, jak jej představovali u nás. Hrdina sovětského svazu - Jo, skvělý - Ovšem za Koreu... - Ehm :) Taky už je to nějakých víc než deset let, co jsem to četl poprvé, ale rád se k téhle knize vracím.
Husitská epopej. VI, 1461-1471 - za časů Jiřího z Poděbrad
Vlastimil Vondruška
Až trochu moc ženského elementu, naštěstí jsou to děvčice vesměs fortelné, nikoli jejich moderní napodobeniny, které nedostatek vlastních schopností nahrazují kvótami a genderovými studiemi. To hlavní zůstalo, co se doma uvaří, to se má doma sníst, ne neustále fňukat, co tomu řeknou v říši/u papežské stolice/v Bruseli.
Dějiny psané Římem
Vojtech Zamarovský
Prvně přečteno někdy v době mých středoškolských let a od té doby minimálně třikrát. právě jsem uprostřed čtvrtého cyklu :). Je to sice první vydání, ale mám k němu prostě vztah. Zamarovský se tu předvedl jako historik i jako vypravěč. Dodnes má nejoblíbenější kniha o Římu.