flanker.27 komentáře u knih

Sále žiju v tom, že se ohledně Julie dočkáme nějakého překvapení, nějak se mi nezdá, že by to autor ukončil takhle, aniž by vlastně Catona nechal promluvit s Cristem. Jinak mi skoro přišla lepší první polovina v Římě a cestou než závěrečná akce. Ostatně vůdce povstalců by také na konci měl ještě dostat slovo.

3 03.01.2018

Konečně jsem dostal do rukou hlavní knižní předobraz filmu Petera Weira, který mne k O'Brianovi přivedl. A jak už bylo patrné z předchozích knih, dojem je výrazně jiný než u filmu, přitom jak film tak kniha mají své silné stránky (o slabých nevím). Je zajímavé, jak lze z jednoho základu vytvořit dva odlišné a přitom vynikající příběhy. Já obvykle nemám rád změny oproti předlohám, toto je však příklad, kde jsou změny naprosto oprávněné a smysluplné. Weir se zajímá hlavně o drama lidí uzavřených dlouhé měsíce v jednom plovoucím domě. Podle toho si z knihy vybírá to, co se mu do jeho vize hodí, případně si půjčuje z jiných dílů (Maturinova samooperace ze třetího dílu či oklamání pronásledovatele z prvního dílu). Výsledkem je náhled do života mužů zocelených službou, přičemž vždy chybí málo, aby i ten nejsilnější pod tíhou nebezpečí podlehl. O'Brian má tohle za sebou z prvních dílů, takže nyní mu zbývá mnoho času na spoustu detailů oživujících prostředí na palubě či na ostrovech, kam se vydává více než filmová adaptace. Díky tomu například víme, že ženy na palubě spotřebovávají přespříliš sladké vody na praní, na druhou stranu jsou oblíbené u kadetů, protože jim zašívají uniformy. Kniha také nemusí nezbytně vyvrcholit soubojem lodí, ale dramatem na ostrově, kde je posádka pronásledovaného a část posádky pronásledovatele. V tom se O'Brian odlišuje i od svého přiznaného předobrazu, tedy pronásledování fregaty USS Essex a jejího dobytí fregatou HMS Phoebe u Valparaísa. Celkově jde jako obvykle o náramné počtení, v tomto případě sevřenější než dříve, což byl také asi důvod, proč právě tato kniha byla vybrána za základ nejlepšího námořnického filmu vůbec.

6 28.12.2017

S klidem mohu Cušimu zařadit mezi Kovaříkovy nejlepší knihy. Rozbor situace, popis osobností důležitých aktérů, samotný průběh anabáze z Evropy až k nešťastné bitvě. Rožestvenskij to má v historii těžké, ulpěla na něm vina za katastrofální porážku, na níž měl však sám pramalou vinu. Ano, byl to složitý charakter, ale rozhodně nebyl neschopný, jak často byl a stále je líčen. Za dané situace by naopak málokdo dokázal II. tichooceánskou vůbec dovést aspoň tam co on. Jak sám napsal: "Možná jsem udělal chyby před bitvou a v jejím průběhu, ale ti, kdo u Cušimy položili život, nekradli."

5 01.12.2017

Když jsem se poprvé doslechl, že jakási Noviková klidně vypouští draky nad hlavy mých oblíbených armád a loďstev Napoleonských válek, ihned jsem se osypal a s přesvědčením, že něco takového je lépe obcházet přes sousední galaxii jsem se snažil tento poznatek zapomenout. Pak jsem zjistil, že ona Noviková kromě jiného pracovala na mých oblíbených Neverwinter Nights. Inu, že by na tom přece jen něco bylo? Pak jsem si přečetl její poměrně vtipnou (i když pochopitelně zcela mylnou) verzi boje jejího okřídleného miláčka a našeho jednorukého borce (ne není to Žižka, říkám jednorukého). Tak jsem si řekl, že by to dokonce stálo za zaznamenání...

Řeknu vám, že mě máloco dokázalo tak vytočit, jako Drak jeho veličenstva. Kniha by mě nejspíš neuspokojila ani co dvanáctiletého hocha, pro které je tak svou úrovní určena, ale v mém dospělém věku číst příběh, kde hodná Anglie (cože, ten zkostnatělý archaický zaostalý stát pod vládou dementního Jiřího III. má být za kladnou stranu?) vzdoruje hrůzné Francii pod vládou démonického Napoleona, který, byť v příběhu nevystupuje, nabývá rozměrů takřka Darth Vaderovských? Naomi je holka šikovná, takže si vygůglila, že byly nějaký bitvy na Nilu (pětka pro překladatele, u nás se říká u Aboukiru), u Marenga a Trafalgaru, jejich začlenění do vyprávění o světě s draky ovšem postrádá logiku. Draky se to ostatně v knize jen hemží, až tak, že to přestává být zajímavé, spíš si člověk s ťukáním na čelo říká, kde se pořád berou ty nekonečná stáda, kterýma je krmí. O autorčině porozumění vojenství, dobové morálce a charakterům nemluvě.

Ale no tak, je to přece alternáč, jako jinej svět, né, jako bych už slyšel. Houbeles. Vybrat si takovéhle prostředí a zaplnit ho dívčími představami o gentlemanech řízlých správně genderově vychovanými ženami a muži (no muži, prakticky všichni muži kolem draků - ostatní moc nepoznáme - se chovají jako 14letá slečna nadšená z prvního hříběte) je trestuhodné. Kde je jakej alternativní svět?

Hodně zajímavá je struktura vyprávění, v níž se dle mého jasně otiskuje práce na rpg hrách. To znamená, děj se posunuje nějakým hovorem - promluv si s někým, dostaneš první informaci, tím se posuneš k dalšímu, tamhle můžeš splnit postranní quest, to ti získá přízeň tamtoho...

Anebo dalo by se to odbýt větou, že je to strašně naivní, přímočará, jednoduchá vyprávěnka.

4 01.12.2017

Obsahově i literárně velmi kvalitní kniha, kterou bych s klidem zařadil mezi pětku nejlepších knih vzpomínek válečných letců. Popisy bojových letů, vylíčení opravdu tragické situace v prvním období války, způsob zacházení s těmi, kterým se podařilo po sestřelu nebo havárii nad nepřátelským územím dostat k vlastním, jen aby je začala vyšetřovat NKVD (což paradoxně vytvářelo někdy až dobrodružně humorné situace, kdy třeba velitel eskadry jednoho svého letce musel doslova z tábora NKVD unést letadlem), to všechno je podáno velmi čtivě a zajímavě. Zajímavé je, že autor létal vlastně celou válku na Il-4, což byl na začátku války relativně moderní, na konci však už dost zastaralý stroj. Dozvíme se i něco o autorově poválečné službě v sovětském letectvu a o jeho názorech na nasazení sovětské armády při různých akcích (včetně odsouzení obsazení Československa v r. 1968).

2 21.11.2017

Svého času jsem přečetl spoustu vzpomínkových knih našich letců a jiných zahraničních vojáků, jména jako Fajtl, Osolsobě, Šiška, Vild nebo Zdráhala mi byla blízká a byli to hrdinové mého dětství. Ale jedna kniha a jeden autor je překonávali. Bufka se zde předvedl nejen jako zdroj vzpomínek, ale dle mého i jako brilantní autor a je opravdu smutné, že právě jemu nebylo dopřáno napsat toho více. Už celé pojetí knihy jako dialog s otcem je poměrně netypické a jedinečné, dodává to knize velice osobní ráz a takovou posmutnělou atmosféru. Čeho se vlastně tihle lidé museli vzdát, když odešli přes Polsko či Rumunsko do zahraničí, aby pak ve Francii, Británii nebo SSSR bojovali proti nepříteli, který hrozil zničit celý svět. Navíc se od autora člověk dozví hodně o mentalitě Čechoslováků, Francouzů, Britů, těch nahoře i těch dole. A přesto zbude místo i na humor, jaký se může odehrát snad jen za války. Mám na mysli epizodu na lodi přepravující letce z Gibraltaru do Anglie, kdy po různých rozmíškách jeden z letců vypoví vznešenému pasažérstvu, za které nastavuje krk, co si o něm myslí takovým způsobem, že se člověk chytá za břicho a zároveň tleská.

9 20.09.2017

Nečetl jsem bohužel první díl, ale i tak mě tahle kniha na pomezí dětské a dospělé knihy (což mám hodně rád) moc oslovila. Hlavně se mi líbí Bulyčovův mimořádně lidský přístup k postavám. On je vystaví nebezpečné ba i nervy drásající situaci, ale ne proto, aby hrdiny týral nebo proto, aby si vypomohl lacinou atrakcí nebo akční scénou, ale aby dal vyniknout povahám, odvaze nebo naopak strachu (ta skvělá scéna, kdy kosmonautka z bezpečí lodi sleduje pronásledovaného chlapce a nedokáže mu pomoci, což pak málem způsobí střet mezi trosečníky a zachránci). Je to už drahně let, co jsem to četl, přesto ve mně dodnes dobrý pocit z ní nevymizel.

5 03.08.2017

Winston Graham zvládá dialogy a jemné nuance ve vyjadřování postav jako málokdo. Nejen že má zvládnuté prostředí (popis hornických technik, chování různých společenských tříd), ale navíc to doplňuje skvělou psychologií. Dokáže roztáhnout dialog na deset stran, aniž by to bylo nudné, aniž by se postavy opakovaly, aniž by to bylo mlácení prázdné slámy. Během dialogu postavy skutečně mění své postoje a názory, někdy jedna věta či slovo dokáže zhatit to, o čem druhý prvního celou dobu přesvědčuje a podobně. Tvrdím, že knihy jsou čím dál lepší, bohužel seriál naopak na konci druhé série (a nejspíš začátku třetí - tam to ještě nemohu porovnat s předlohou, ale tipuji, že si to tvůrci příliš upravují) začíná jet vlastní cestou (celé to usmíření Rosse s Demelzou je v knize zcela jiné a asi tak stokrát lepší) a obávám se, aby to neskončilo jako třeba Hra o trůny, u níž se tvůrci evidentně rozhodli předlohu zcela zničit.

5 07.07.2017

Tohle byla vůbec první kniha, kterou jsem přečetl. Asi ve druhé třídě jsem lezl do postele se Čtyřlístkem a maminka usoudila, že už bych mohl číst něco onačejšího, tak mi vrazila do ruky tohle. Já to nedůvěřivě vzal a už neodložil. Tyhle pozdější foglarovky nejsou tak slavné jako třeba Rychlé šípy nebo Chata v jezerní kotlině, ale podle mě jsou lepší - realističtější postavy, propracovanější psychologie, někdy drsné aspekty života (jako tady Křiklárna), v některých (třeba Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se objevuje drsná šikana, zrada od postav, u kterých by to čtenář nečekal a podobně. Přitom Foglar nijak nerezignuje na ideály a tím, že je staví proti tvrdému prostředí, o to víc vyniknou.

11 07.07.2017

Jedna z nejlepších a nejzábavněji napsaných naučných knih, kterou jsem četl. Autor navíc projevil značnou míru fantazie a literárního umu při popisu původu oněch sedmi evropských matek.

3 29.06.2017

Řada lidí bude znát tuto událos díky románu či filmu Mandolína kapitána Corelliho. Vlastně i já jsem se tak o této knize dozvěděl. Když jsem se kdysi vrátil z kina a bavil se s tátou o Corellim, táta mi vyprávěl, že kdysi četl tuto knihu. Našel jsem ji v knihovně a pln zájmu jsem si ji přečetl. Nejde o úplně klasický román, kniha střídá několik přístupů, částečně románový, částečně reportážní, částečně jde o literaturu faktu. Stylem bych ji asi přirovnal k Binetovu HHhH, i když jde o mnohem osobnější a křehčí výpověď o jedné tragické události druhé světové války, kterou místním Řekům připomene jeden Ital pátrající po minulosti svých blízkých. Sympatické je i střídání pohledu italského, řeckého a německého. Celkově se mi kniha velmi líbila a jednou se k ní nepochybně vrátím.

1 20.06.2017

Jsem nucen napsat druhý komentář, neboť první mi byl přesunut do diskusí kvůli spoilerům. Na spoilery jsem ovšem hned v úvodu upozornil, což postačuje např. na imdb, zde však zjevně nikoli. Dobrá, tedy neurčitěji. Musel jsem se rozloučit s nejmenovanými nejoblíbenějšími postavami, zatímco jiných, které mi pořád pijí krev, jsem se dosud nezbavil. Smutné je, že z nejmladší generace mi zatím nikdo moc k srdci nepřirostl, jen vnuk nejmenované postavy se jeví sympaticky, ale toho jsme viděli jen na začátku a pak sem tam zmínka. U Klárčiných dětí je zatím ještě naděje na rozvoj. Jo, doufám, že spoilerem není, že umřel Ladislav Pohrobek :)

4 17.06.2017

Eriksona kdekdo označuje za mezník fantasy. Já přiznávám, že má několik zajímavých nápadů stran magie a chodeb, ale z hlediska vyprávění je to slabé. Každou chvíli se na scéně objeví nový do té doby čtenáři neznámý element, který zcela převrátí stávající situaci a já jako čtenář nemám prakticky šanci na to užít si nějaké napětí, postavy, či se sám podílet na skládání příběhu. Když jsem před asi pěti lety Měsíční zahrady dočetl, hodně lidí mi říkalo, že po prvním přečtení měli podobný pocit, ale když to četli znovu resp. když se ponořili do dalších dílů, najednou se to zvrátilo a všechno do sebe začalo zapadat. Já jim to přeju, ale sám jsem k tomu za ty roky nenašel chuť. Malaz tak pro mě asi bude navždy skončen prvním dílem.

10 06.06.2017

Poměrně ponurý díl. Smrt tu nečíhá jen na válečném poli, ale zasáhne i tam, kde by to Cato a Macro nečekali. Spoiler: Ale popravdě řečeno, nejsem moc spokojen s tím, jak je to podáno, nechat odejít důležitou postavu ze scény takhle mimo vyprávění se mi pranic nelíbí. I když právě proto chovám naději, že nás ještě čeká nějaké překvapení.

2 30.05.2017

Víceméně bych zde mohl zrecyklovat komentář ke druhému dílu, ostatně ve starém vydání z 80. let, které jsem měl v ruce, byly oba díly spojené dohromady. Má to jistou logiku, protože třetí díl na druhý bezprostředně navazuje a v zásadě jde o pokračování stejného vyprávění stejnými prostředky. Oba díly se oproti tomu liší od prvního, díky čemuž jsme ostatně v rodině dlouho považovali trilogii za dilogii. Každopádně ke komentáři ke druhému dílu není mnoho co dodat, jak už jsem napsal, Harry je zde konečně trochu snesitelnější, ale hlavní díl mé čtenářské pozornosti a obliby si získal Isambard. Beran jako já a postavy jeho typu mám prostě rád. Škoda, že jeho syn nebyl ze stejného těsta, což je také důvod, proč velký hrad nepřežil svého velkého pána.

2 27.05.2017

Oproti prvnímu dílu druhý a třetí díl oplývají nelineárnějším dějem s méně jednoznačnými charaktery postav. Také je zde méně autorčiny osoby samotné (Benedetta se objevuje jen okrajově a větší úlohu má až v závěrečném rozřešení na konci třetího dílu). S Harrym juniorem jsem měl takřka stejný problém jako s jeho otcem (což se ve třetím díle o něco zlepšilo), zato Isambard mi vyloženě přirostl k srdci :). Ale opravu, když nechám stranou jednoduchou narážku na konec prvního dílu, o lidech jako Isambard je zajímavé číst. Nejsou to klasičtí představitelé kladných charakterů, leč jsou to lidé, kteří mají vlastní žebříček hodnot a pravidel a podle nich žijí vlastně neobyčejně poctivě, byť někdy za cenu tvrdých opatření dopadajících však nikoli jen na ostatní, protože stejně tvrdí, ba tvrdší, jsou sami na sebe. Kvalitní historická četba u mne vždy získá pozornost.

4 27.05.2017

Troufám si tvrdit, že Kovaříkovy exkurzy do středověku jsou možná ještě zajímavější než vyprávění o Napoleonských válkách. Každopádně klasické atributy, tedy historická fakta předestřená čtivě jako román, jsou přítomny i zde měrou vrchovatou. Shakespearův Richard III. je sice krásný záporák, nicméně právě v tomto případě jde zřejmě o jednu z velkých historických křivd vůči skutečné osobě, podobně jako třeba u Macbetha. Nicméně ani pozdější vykladači Thomasem Morem počínaje nevzali Richardovi jeho statečnost. Mimochodem, zajímalo by mě, jestli někdy autor neplánuje novější vydání, které by zohlednilo nález Richardovy kostry v roce 2012 (v roce 2013 pak definitivně potvrzeno, že jde skutečně o Richarda).

9 03.05.2017

Jak je tu již psáno, i já jsem jako malý rád listoval stránkami této knihy a prožíval s mořeplavci a cestovateli jejich strasti i úspěchy a dozvídal se, jaké bylo poznávání Země všestranné dobrodružství. Vlastně to dělám dodnes :)

2 17.04.2017

Těžko hodnotit. Myslím, že pro autorku šlo o hodně osobní věc. Podle toho, co vím o jejím osudu, bych řekl, že Benedetta byla jejím alter egem. S tím bych problém neměl, problém však mám s hlavním "hrdinou" Harrym. Na začátku je to, slovy Františka Ringo Čecha člověk neklidný, nervní, nepostojí, no prostě kre-mladý člověk jsem chtěl říci. Jeho úvahy a vnitřní svět působí hodně žensky, i kdybych nevěděl, že autorkou je žena, z jeho popisu by to bylo jasné. Např. v přístupu k přátelství s Adamem se vyloženě zračí ženský pohled na důvěrnost a blízkost, není to reálný muž. V druhé části je pak zase tak moc nad věcí, tak moc ponořený do svého vidění světa, že nepůsobí uvěřitelně. Nejde mi o to, že bych kritizoval jeho morální rozhodnutí, jenže on to rozhodnutí neudělá z pozice lidské bytosti, která se k němu musí dopracovat, zvážit, co to přinese nejen jemu, ale i lidem, na kterých mu záleží. Téměř u něj nenalezneme pochybnost, strach, potřebu dodat si odvahy. Proto působí opravdu nelidsky. Láska ke Gilleis, která se u něj vyvine na základě vzpomínky na desetileté dítě někdy po devíti letech v době, kdy sám je dospělý, taky nepůsobí příliš věrohodně, zvlášť v situaci, kdy vedle něj stojí Benedetta a nabízí mu "vše". Ale to asi opravdu je stopa autorčiny nešťastné lásky (a přílišné idealizace muže, kterého milovala). Jinak příběh dobrý a dobře zasazený do historických reálií. Dám tedy čtyři hvězdy, ale s tím, že postavy a jejich jednání mi nesedělo.

3 08.04.2017

Román stojící na pomezí romantiky, hororu a psychologického dramatu. Osobně jej řadím mezi knihy s nejlépe zpracovanými a popsanými charaktery ústředních postav vůbec. Nechtěl jsem tomu kdysi věřit, ale pak jsem se jednou nechal přemluvit a přečetl to prakticky na posezení. Od té doby se Grin zařadil mezi mé oblíbené autory, jak už jsem uvedl v komentáři k Nachovým plachtám.
Ještě se ovšem musím zmínit o Herzově filmové adaptaci, o které je tu téměř v každém komentáři zmínka. V tomto však budu zřejmě výjimkou, protože navzdory velmi malebné výpravě, za kterou stojí slavná výtvarnice Ester Krumbachová, se mi film vůbec nelíbil. Ten se s předlohou jen sem tam potkává v některých uzlových bodech děje, ale samotné vyprávění, dialogy a celkové vyznění příběhu jsou kompletně jinde. Co komu sedne víc je záležitost vkusu, já ovšem knihu vnímám jako oslavu radosti ze života vzpírajícího se smrti. Herz naproti tomu ve filmu kladl důraz na hororové prvky, na vyprávění z pohledu zlé sestry. To by samo o sobě nevadilo, ale když k tomu ještě navíc většinu postav pojme spíš jako karikatury, které velmi rychle mluví a mezi sebou se vlastně neposlouchají, začne to celé působit příliš nepřirozeně. Je zajímavé, že Herz, který ve filmu Panna a netvor a dalších pohádkách ukázal, že mu romantika vůbec není cizí, právě v příběhu podle jedné z nejromantičtějších knih vůbec na romantiku téměř úplně rezignuje a spíše ukazuje dekadenci a nesympatické lidi, aby vedle nich vynikla postava zlé sestry.

4 31.03.2017