Ellinek

Příspěvky

HanaHanaAlena Mornštajnová

Dlouho mi trvalo, než jsem se k nějaké knize paní Mornštajnové dostala. Jsem ráda, že jsem začala právě Hanou. Obratem se díky ní autorka stala mou hvězdou mezi českými autory. Její styl je jednoduše dechberoucí. Krásné popisy, bohatá slovní zásoba, nádherně formulované věty, je v tom jistá jednoduchost, ale zároveň preciznost. Autorka je mimořádná vypravěčka.

Smekám za takto složitý příběh, který autorka dokázala s grácií a půvabem sepsat a předložit jej čtenářům. Hrůzy nejen války, ale také všeho, co jí předcházelo, vykreslila opravdu bravurně. To tiché zlo, které se pomalu blížilo k jednomu malému městečku, ve čtenáři vzbuzuje tísnivý pocit, který je ještě umocněn tím, že dnes už ví, jak to všechno skončilo. Hana je ukázkou mimořádného vypravěčského talentu, stejně jako citlivého předávání hrůzných událostí čtenářům. Uměla bych si představit, že se zrovna Hana dostane do seznamu doporučené literatury k maturitě, protože má rozhodně co nabídnout nejen ze stylistického hlediska, ale především příběhově. A samozřejmě fakticky.

Skutečně mimořádná kniha od mimořádné autorky. Na Hanu budu ještě hodně dlouho vzpomínat. A takové knihy, které se do vás otisknou, jsou nejlepší.

19.11.2020


Na Větrné hůrceNa Větrné hůrceEmily Brontë

Já tento příběh nemohu nemilovat. Zamilovala jsem se do něj už na střední, kde jsem si zoufale přála, abych mohla o Větrné hůrce povídat u maturity - tolik bych toho nakecala! Tohle přání se mi sice nesplnilo, ale samotný román už má nezaměnitelné místo v mém srdci! Nyní jsem se k němu po několika letech vrátila a nebyla jsem zklamaná. Trochu jsem se bála, že další roky mého života a nová míra vyspělosti mi nakonec ukážou, že příběh není zase takový skvost, ale mé obavy byly zcela liché! Zamilovala jsem se do příběhu snad ještě víc!

Ano, pro někoho to může být příliš popisné, příliš ukecané, protože jedna postava ze sebe dokáže vyloudit monolog klidně i na tři strany, ale já to jako mínus nevnímám. Popisy krajiny byly tak živé, že má láska k anglické přírodě při prvním čtení ještě vzrostla a přes svou ponurost a melancholické dojmy je to pro mě zkrátka to nejkrásnější místo na světě. Už jen kvůli té krajině stojí za to se do příběhu ponořit.

Co se postav týče, každá byla jedinečná. Nahlížením do jejich myslí se mi zdálo, že se více přibližuji samotné Emily a ze slov její sestry, jež si uzurpovala dvě předmluvy ve vydání, které jsem četla, jsem pochopila smýšlení, povahu a křehké nitro autorky a během čtení jsem si všechny tyto aspekty ještě více uvědomovala. Žádná postava není stejná jako předešlá. Z původně oblíbené paní Deanové jsem přesedlala na Haretona, z něhož se vyklubala má nejmilejší postava. I přes svou hrubost, kdy rostl jako dříví v lese, v sobě dokázal díky mladé Cathy najít špetku citu a tu poté živit a získat zpět hrdost, jaká mu jako Earnshawovi náleží. Přestože mě nikdy nepřestane fascinovat milující, spalující a zároveň nenávistný vztah mezi Catherine a Heathcliffem, stejně fascinujícím se pro mě stal vztah Cathy a Haretona. Myslím, že sám Heathcliff je postava, která snad nemá v literatuře obdoby. Komplikovaná, drsná, zapšklá, pomstychtivá, přesto milující, ovšem tak brutálně a nelítostně, až se sama láska přetaví ve spalující nenávist. Přesto snad nakonec jeho život skončil šťastně, když se setkal se ženou, již tolik miloval i nenáviděl zároveň. Dokázala bych o něm mluvit snad věčnost.

Kniha je samotnou esencí temné melancholie zasazené do příhodné krajiny a samotný příběh by se snad ani nemohl odehrávat jinde. K autorce chovám hluboký a upřímný obdiv. V mysli křehké ženy se zrodil příběh tak brutální a temný, který, byť byl jediný, dokázal chytnout za srdce spoustu generací.

25.03.2020


VrányVrányPetra Dvořáková

Já jsem tedy moc ráda, že taková kniha u nás vznikla. Přestože je její téma tak těžké. Přečetla jsem na jeden zátah za necelé dvě hodiny, nemohla jsem odložit.

Autorka skvěle vykreslila charaktery všech postav, jejich vztahy i smýšlení pubertálního dítěte. Ovšem při čtení mi bylo hrozně úzko, protože takhle by se zkrátka nikdo k dítěti chovat neměl. Jistě, já jsem taky kolikrát dostala pár výchovných, ale ne že bych měla modřiny. To byla prostě jen výchova. Tady už si rodiče vylívali svou frustraci na nevinném člověku. Ubližování dítěti je to nejodpornější, protože chudák dítě se nemůže bránit. Musím vyzdvihnout postavu výchovné poradkyně, protože byla velmi necitelná a už jen kvůli jejímu přístupu se dítě prostě šprajcne a nic nepřizná. Autorka v tomto skvěle vystihla myšlení malého dítěte, pro které je spousta věcí normálních, protože si je ještě neumí vysvětlit, bojí se, dává si za vinu problémy okolo sebe...opravdu výborně napsané.

Ke každé postavě bych měla hodně co říct, ale to bych tady psala hodně dlouho. Tak aspoň ta matka mě šíleně vytáčela. A že se žádná postava nijak nevyvinula, jak se psalo v jednom komentáři? No, v životě to tak chodí. Semetrika zůstane semetrikou, frustrovaný otec v jejím područí to bude ventilovat na dítěti a...nic se nezmění. Takových případů je dnes a denně spousta, zrovna nedávno jsem pročítala kazuistiku matky, která chtěla děti znovu do péče a opravdu se snažila, ale nakonec stejně spadla opět na samé dno. To jsou zkrátka příběhy všedního života. Všechno nekončí vždycky dobře, lidé často neprozřou. Bylo by krásné, kdyby ano, ale je to utopie.

Já jsem opravdu velice ráda, že autorka takovou knihu napsala, dala nahlédnout pod pokličku v podstatě mnoha domácností, protože takto žije opravdu spousta dětí a to je na tom nejsmutnější. Právě to, že tento příběh se možná právě teď někde děje. Ovšem není to čtení pro každého, to uznávám.

04.11.2020


ChirurgChirurgPetra Dvořáková

Z první knihy od Petry Dvořákové jsem nadšená. Autorka umí bravurně vykreslit charaktery, nikdo není černý nebo bílý, každý má své dobré stránky, stejně jako chyby. A přesně takoví lidé jsou. Něco udělají s dobrým úmyslem, ale skončí to katastrofou. Snaží se, seč jim síly stačí, ale nakonec je okolnosti stejně pohřbí a oni zahučí do bahna.
Pro mě byl Hynek sympatický. Měl své chyby a mít ho za manžela, beztak bych ho hnala, ale jako nestranný pozorovatel jsem s ním sympatizovala. Vlastně mě nakonec i mrzelo, že v tom špitále zůstal. Jinde by mu možná bylo líp.
Nemocniční prostředí bylo vykresleno naprosto bravurně. Každá sestra jiná, každý doktor jiný. Staniční jako přes kopírák, co jsem slyšela od holek ze zdravky, jejich staniční byla taky pořádná stíhačka. Asi se to na té pozici nějak dědí. Je vidět, že si na knize dala autorka záležet, nepíše žádné blafy, naopak, všechno je psáno s přesností a jistotou, každá operace vám probíhá před očima. No a že je nemocnice jeden velký byznys, to není žádné překvapení. Je skvělé, že autorka nic, o čem píše, neodsuzuje. Tak to zkrátka je, předkládá skutečnost čtenáři, ale nepodsouvá mu žádná stanoviska, ať si na to každý udělá názor sám.
Po dlouhé době nějaký obyčejný příběh ještě obyčejnějšího člověka, který mě stáhl k sobě a nepustil. Knihu jsem musela dočíst během jediného dne, autorka píše velice čtivě. Přestože se nejedná o žádný převratný příběh s mimořádnou zápletkou, právě takové obyčejné příběhy skutečných lidí potřebujeme. A Petra Dvořáková je psát umí.

05.08.2020


HotýlekHotýlekAlena Mornštajnová

Paní Mornštajnová je úžasná vypravěčka. Zatím jsem se dosud nesetkala s autorem, který by byl natolik obdařen talentem nádherně vyprávět příběhy. Autorka by mohla psát o čemkoliv a já bych každé slovo doslova hltala.

Nejinak tomu bylo i u Hotýlku, který, ačkoliv zobrazuje v podstatě život jedné rodiny v několika provázaných generací, jsem nedokázala odložit a musela jsem ji stáhnout prakticky naráz. Autorka umí skvěle vyobrazit danou dobu, na jakou se právě zaměřuje, do detailů ji i v těch nejmenších nuancích vykreslit, takže všechno prožíváte s postavami a děsí vás, jak pravdivé to vlastně všechno ve skutečnosti je.

Já si u Hotýlku nemůžu na nic stěžovat, paní Mornštajnová umí nádherně vyprávět a až vyjde Listopád, budu první, kdo ho zhltne.

06. ledna


Námi to končíNámi to končíColleen Hoover

Colleen má mimořádnou schopnost, kterou jsem nezaznamenala u žádného jiného autora - umí se dotknout duše KAŽDOU knihou.

Námi to končí je opravdu mimořádná kniha. Polovinou knihy jsem proplouvala jako obyčejným milostným příběhem a čekala na ten zlom, čekala jsem, kdy to Ryle podělá. Věděla jsem, že mě čeká ponoření se do něčeho vážného. Ale jako vždy, jakmile ten zlom přišel, byl to neskutečný nával emocí! Na tohle je Colleen expert.

Usmívala jsem se, zároveň brečela, svíralo se mi srdce, soucítila jsem s Lily, věděla jsem, že dělá dobře, ale zároveň jsem spolu s ní cítila, jak moc je to stejně špatně a jak moc to bolí. Colleen zde sama řekla, že nic není černobílé a to je motto, který já se řídím už dlouho. Colleen to každou svou knihou už jen dokazuje, potvrzuje a dělá z toho platný zákon. Začarovaný kruh, natolik devastující, se musí ukončit, ale ne každá žena na to má sílu. Colleen opravdu krásně rozkrývá myšlení ženy v tak tíživé situaci, která miluje a zároveň nenávidí, hledá sílu, padá a odpouští, zvedá se a snaží se vytrvat. Nastavuje čtenáři tak kruté zrcadlo, že to nemůže nikoho nechat chladným. Po přečtení knihy nejde nepřemýšlet nad jediným řádkem.

Děkuji Colleen za to, že odkrývá tak těžká témata, jimiž se zabývá. Děkuji za to, že odkryla část vlastní minulosti, nebála se o tom napsat, byť ji to stálo opravdu mnoho úsilí. Tak jako Lily musela najít odvahu pro své rozhodnutí, musela autorka najít odvahu k napsání a zveřejnění této knihy, aby se dostala do povědomí čtenářů a odkryla tuto problematiku. Hluboce před ní smekám a vážím si jí zase o kus víc.

27.03.2020


Šest vranŠest vranLeigh Bardugo

Fascinující. Jako kdyby psala úplně jiná autorka. Oproti Griši je to neuvěřitelný skok vpřed a já nemůžu být spokojenější. Šest vran je neuvěřitelně komplexní příběh, nad kterým mi skoro zůstává rozum stát.

Nevím, jestli jsou hlavními tahouny příběhu postavy, nebo samotné vloupání, protože oboje je naprosto geniální. Postavy mají hloubku, jsou rozmanité, každá má ke svému konání důvod, všechny se vyvíjejí a každá si pořád uchovává to svoje speciální jádro, které je činí tak specifickými. Samozřejmě za mě vede Kaz, protože kvůli tomu, abych se k němu dostala, jsem absolvovala Grišu. :D A nezklamal mě. Je to neuvěřitelná postava, svým myšlením, genialitou, schopností za pochodu přizpůsobovat jednání situaci. I když si myslíte, že prohrál, je to vlastně jen přestává, ve které upravuje strategii, protože bitva ještě nekončí, ne pro Kaze Brekkera. Jesperovo tajemství tedy bylo překvapením, možná trošičku zbytečným...ale jo, proč ne, chci vidět, jak to do něj Nina bude hustit. :D V těsném závěsu za Kazem je pro mě Matthias, protože na něm autorka nádherně vykreslila změnu, kterou si prošel, od zatvrzelého druskella nenávidícího griši, až po znovuzrozeného bojovníka, který poznal, že nikdo není jen dobrý nebo špatný a každá mince má dvě strany. To se mi moc líbilo a autorce za to tleskám.

Tak jako jí tleskám za skvělou vloupačku, která byla prostě grandiózní, promyšlená a neskutečně realistická. A její vyústění, kdy člověk dokonce spatří i uculujícího se Kaze, to je prostě třešnička na dortu. :D Všechno dávalo smysl, mělo to své místo a za tuhle uvěřitelnost se autorce klaním.

Na tomhle příběhu nemám co nemilovat. Kromě toho, že má autorka neuvěřitelnou fantazii, tak pak hlavně umí. Všechno dovede prodat a i když někomu vadí nimrání se v minulosti postav, já tohle nahlížení do jejich minulosti a hlav zkrátka miluju a tady toho bylo vrchovatě. Trošičku mě mrzí ta romantická linka, protože za mě nemusí být všude, ale naštěstí se autorka drží charakterů postav a do ničeho je netlačí, naopak jim pomalu všechno podsouvá, nenápadně a uvěřitelně, takže nakonec mě to zase tolik nebolí, ale...stejně, nemuselo to být. :D Ještě jedním mínusem je pro mě věk postav, protože jsem jim to zkrátka nevěřila. Když z Matthiase vypadlo, že je mu osmnáct, hrklo ve mě, že to je už snad trochu úchylné. :D Vidím je jako lidi, co mají za sebou minimálně dvacítku, ne jako puberťáky protřelé těžkým životem. Jasně, v Ketterdamu musí každý rychle dospět, jinak by nepřežil, možná o to jde, ale i tak...to věkové rozložení, nad tím zůstává rozum trochu stát. :D

Tak jako tak, Šest vran jsou mimořádnou knihou, která ve mně ještě dlouho zůstane a autorku si začnu nejspíš hodně velebit, protože mi dala všechno, co v příbězích miluju a většinou tolik postrádám. Tleskám a chci více podobných příběhů z temných uliček a zločineckých gangů. :D

08. května


To nejlepší v násTo nejlepší v násColleen Hoover

Moje první kniha od Colleen. Zpočátku jsem byla vůči tomuto žánru skeptická, ale po přečtení To nejlepší v nás jsem doslova uchvácena!

Ženské romány nejsou zrovna moje parketa, ale námět mě zaujal, proto jsem se do toho nakonec pustila. Nemohla jsem se odtrhnout. Polovinu knihy jsem zhltla najednou, protože mě to tak bavilo, že se mi nechtělo až do rána.

Nejde o typický příběh, kde se dostáváte z akce do akce. Je to spíše psychologický popis manželského soužití, ale já zase na tu psychologii hodně slyším. Neposouváte se svižným tempem dopředu, jde spíše o zásadní úsek života dvou manželů. Střídání kapitol tehdy a teď pro mě bylo geniální, protože díky tomu krásně vylezly ty kontrasty mezi sluníčkovým začátkem manželství a jeho krizí v sedmém roce života. Autorka skvěle zachytila duši hlavní hrdinky a její motivy a názory. Líbilo se mi, že v podstatě nešlo o to běžné už tě nemiluji, jak to u rozvodů často bývá, ale šla opravdu hodně do hloubky a motivace Quinn k jejímu jednání byla zcela přirozená a uvěřitelná. A Graham. Ach, Graham! Takový chlap snad neexistuje, ale přesto mi přišel úplně skutečný a uvěřitelný. Jeho dopisy mě nakonec totálně rozložily a jsem za ně ráda, protože nám autorka dovolila vlézt také do jeho hlavy a podívat se na celou problematiku z jeho úhlu pohledu. A Graham opravdu nebyl nevšímavý chlap, kterému ujde třeba i jen změna účesu jeho manželky.

Opravdu půvabný, čtivý a hlavně lidský příběh, který podle mě dokáže zasáhnout toho správného čtenáře na tom správném místě. Ještě nějakou dobu po dočtení jsem sama hloubala, jaká jsem a jaké je moje jednání ve vztahu a že existují špatné věci, na kterých bych měla zapracovat, a naopak dobré věci ve mně, které bych měla více vynést na světlo.

Musím se hodně držet, abych nevzala útokem všechna knihkupectví a nekoupila všechny zbylé tituly od Colleen. :D

02.03.2020


Bez šanceBez šanceNeal Shusterman

Opět jsem se pracovně dostala k dalšímu autorovi, který mě příjemně překvapil. O Shustermanově celkovém úspěchu jsem věděla už dávno, ale nikdy mě nelákalo si nějakou knihu od něj přečíst. Až teď mě mezery ve znalostech autorů přiměly podívat se na nějaké to dílko a musím říct, že se rozhodně podívám i na další.

Za mě to byla naprosto skvělá jízda. Connor a Risa mi byli hrozně sympatičtí, u Leviho jsem chvíli váhala, jestli mě jeho kapitoly budou posléze bavit, ale ani jeho linka nezůstala pozadu a dobrodružství se CyFym bylo skvělé, nabídlo to další pohled na rozpojování a co všechno z toho může vzniknout za problémy. Všechno bylo skvěle vykresleno a popsáno, legenda o akronském zběhovi taktéž poutavá a opět nám ukázala něco důležitého o společnosti.

Já jsem knihu opravdu hltala. Sice mi kvůli pracovní vytíženosti trvalo, než jsem ji přelouskala, ale to nebyla vina autora. Zbožňuji knihy s nějakým poselstvím, které se skrývá pod povrchem, schované tak, aby nad ním při čtení člověk přemýšlel a uvědomoval si ho, tvořil si vlastní názor a hodnoty. Takové příběhy mě oslovují nejvíce a já jsem ráda, že jsem zprostředkovávány mladým čtenářům, které třeba také donutí k přemýšlení.

19.12.2020


ListopádListopádAlena Mornštajnová

Tragický, smutný, svým způsobem děsivý příběh ne o tom, co by se stalo, kdyby tehdy, ale především o tom, co se i teď může stát, pokud. Pokud to dovolíme. Knihu jsem četla v době, kdy nás dva politici se srdcervoucími výrazy dramaticky informovali o tom, co se ve skutečnosti stalo před sedmi lety, o čemž poté zákonitě mluvil každý. A každý, kdo to velmi dramaticky dokresloval, až se člověk pomalu začal cítit jako ve válečném stavu, způsobil, že se mi nakonec Listopád četl hodně špatně. Protože to, co autorka sepsala, vlastně ani nemusí být fikce. Nemusí to být otázka minulosti. Může se to stát i dnes. A je jedno, jaký režim se pro takový převrat rozhodne.

Za mě se Listopád řadí o malilinkatý stupínek výše než Hana, která nám připomíná, co se dělo a co bychom neměli opakovat, ale Listopád nám toto nastiňuje mnohem blíž, protože je to v podstatě ještě velmi nedávná minulost. Týká se nás a měli bychom se z ní poučit, přestože vidíme, v jak dezolátním stavu už dnes svět je. Listopád je zase ne tolik fiktivním svědectvím o tom, co všechno se může stát, jak by to vypadalo a jak nás to může ovlivnit.

I přes tragickou stránku závěru příběhu jsem na konci knihy přeci jen viděla nějakou tu naději. Protože žádná tyranie netrvá navěky. A možná i to, že člověk jen zapálí svíčku a postaví se po boku podobně smýšlejících lidí, může odstartovat vlnu změn. Nakonec i ta svíčka se může stát pomyslným světlem na konci tunelu a příslibem lepších zítřků.

18. dubna


Třpytící se městoTřpytící se městoLenka Bandurová

(+ SPOILER) Haleluja! Napotřetí jsem tu knihu dočetla do konce, letos už mě žádný takový heroický počin určitě nepotká! Standardně čtu při práci knihu tři dny, Lea mi i s volnem trvala týden.
Asi nemám žádný nový poznatek, kterým bych mohla přispět, ale…pár jich mám.

Neskutečně mě vytáčela hromada pravopisných i stylistických chyb. Chyběly čárky, tečky, písmenka, spousta vět začínala tak, jako kdyby ji autorka měla na mysli říct takhle, ale pak se to změnilo a dokončila ji úplně jinak, takže věta neměla vůbec smysl. Jednoduché věty, usekané, opakované. Stejně tak výrazy. Přísahám, že jestli ještě někde uvidím slova a spojení jako kobaltové, tyrkysové, indigové, terakotové nebe, vůně pečeného masa, pověděl, tak si nejspíš vážně něco provedu s očima. Nic jiného v knize snad ani neexistuje. Netřeba dodávat, že barvy nebe byly dokonce pospány ve špatnou denní dobu. Ale tak…no, nevadí.

Nejpozoruhodnější na knize mi přišlo především to, že někdo dokázal napsat takový děj, kde byly ty vycpávkové a nedůležité pasáže tak rozvité, zatímco části, které měly potenciál skvěle zahýbat dějem, kdyby se jim autorka věnovala, byly shrnuty do dvou odstavců a sbohem. Návštěva Bellského království a čin královny Belly? Ach, to mohlo vyvolat nějaký velký spor, ale ne, my budeme jenom koukat, co se to vlastně stalo, a pak odtáhneme. Když se královně Lea pomstí? Zatímco Thomas královnu ignoroval, aby nerozpoutal válku, Lea se za ním hrne se svou trofejí s nadšenými slovy hele co mám? A on se nad tím smutně usměje. A je to v pořádku! Smutně se tam vůbec usmívalo pořád hodně lidí. Věštby byly taky povětšinou strašně nevyužité. Prostě tam byly, i u lidí, kteří vám byli vlastně putna. Jak k té své přišel Patrik a vůbec, jak přišel k té lásce, když jsme se do doby, než to čtenáři odhalil, nesetkali ani s jediným náznakem, že by k někomu choval vřelé city? Třpytící se město si odbudeme v jedné kapitole a posléze se vracíme domů, abychom se jako mávnutím kouzelného proutku najednou vrátili do Sluneční vesnice. V téhle zemi se vůbec cestovalo mimořádně rychle. Za den projdete tři země a nic vás to nestojí.

Co mě nakonec zarazilo nejvíc a uvědomila jsem si to až za dlouho, byla skutečnost, že Thomasova milovaná byla unesena a tento fakt před nás byl postaven buď jak buď. Když jsem Leu četla na internetu, alespoň se tam vyskytovala scéna, kde Thomas vyprávěl, možná vzpomínal, nejsem si jistá, jak vlastně zjistil, že jeho milá byla unesena. A přitom našel svůj milovaný šutřík. V knižní podobě tahle scéna ale úplně zmizela a já se poté ptala: jak to, že minimálně Lea přijímá únos jako fakt a ani se nezeptá, jak se to stalo? Přemýšlí nad únosem jako nad hotovou věcí, ale nikdy se vlastně nikoho nezeptala, co přesně se s Perlou stalo. Prostě je to láska jejího manžela, unesená, ano, v pořádku, je to tak, beru to. Vlastně se tím šulí i čtenář, protože ten taky nemá žádnou vzpomínku nebo myšlenku, která by podpořila tezi o únosu. Ano, máme si to myslet, myslí si to i Thomas, všichni víme, že nebyla unesena a byla to léčka, ale chybí tam ten zásadní moment, kdy nám aspoň Thomas vysvětlí, jak sám přišel na to, že to byl únos.

Pohádka o ledové krásce…celou knihu ji vnímáme jako pohádku, ale potom se najednou ocitneme v Zahradě smutku, zjišťujeme, že je to realita, načež zjistíme, že on tam někdo čekal na vysvobození. Přičemž jsme k tomu do té doby neměli jeden jediný náznak! Ale potom se objeví heroická hrdinka, která ani netuší, že má někoho zachránit, ale zachrání, pročež se rovnou málem zabije, to kdyby nám jí náhodou nebylo dost líto.

K postavám se ani nebudu vyjadřovat. Každá se věnuje jen jednomu základnímu rysu své povahy a tím to končí. Dovolím si poznámku pouze k Thomasovi: přestože to byl neuvěřitelně toxický vůl, jemu jedinému jsem jeho city alespoň věřila. Věděla jsem, odkud jeho láska pramení, na koho míří, proč právě na něho a jak a proč ho ovlivňuje. To mi u ostatních strašně chybělo.

Nedotažený svět bez vychytání základních logických prvků, ploché postavy bez jakéhokoliv vývoje. Smutné je, že autorce samotné dle jejích slov nešlo o ten svět, proto se mu prý tak nevěnovala, jako spíše o vývoj a vnitřní svět postav. To je strašně smutné, protože když poznáte na první straně jednu postavu, chová se úplně stejně i na té poslední. A tak to bylo u všech. Knihu respektuji především z toho důvodu, že se umístila ve své fyzické oficiální podobě na pultech knihkupectví. Za to ta jedna hvězdička. Kdyby si autorka dala říct, neodmítala kritiku, pomoc svých bet, redakční zásahy, které nakonec vlastně ani nebyly, více si s příběhem pohrála, věnovala se tomu opravdu podstatnému a pohrála si se vším jako dospělý člověk a nedělala vše pomalu na truc, tak by z toho nemusel být vůbec špatný příběh. Naopak, já v Lee vidím velký potenciál, jen kdyby si autorka dala říct a opravdu pořádně ten příběh překopala a dotáhla do konce. Protože ona by si to ta kniha vlastně i zasloužila.

22. ledna


Smrtící bíláSmrtící bíláR. Galbraith (pseudonym)

Sérii o Cormoranu Strikovi zbožňuji a hrozně ráda sleduji, jak se osobní i profesní život jednonohého detektiva vyvíjí. Čtvrtý díl šel ale s kvalitou poměrně dolů...tedy, ne přímo s kvalitou, ale s přílišnou kombinací.

V případě Smrtící bílé mám dojem, že si toho na sebe autorka naložila až příliš. Já vlastně s větší části knihy neměla žádný problém. Ráda sleduji tok vzpomínek hlavních postav, jejich myšlení, konání, úvahy apod. Vlastně mě to možná baví víc jak samotná zápletka a ta pro mě hraje jen roli takového šmrncovního dochucení. Největší problém mám se závěrem. Rowlingová si jako každý jiný autor vytyčila vlastní vzorec, podle kterého je zkonstruovaná každá kniha. Jenže v případě prvních tří dílů to nebylo nijak výrazně násilné. Corm si najde jeden detail, kdy se nakonec dostane do stavu, kdy mu mozek uhání, všechno spojuje, vyřeší záhadu, kterou si poté nechá ještě chvíli pro sebe a naservíruje nám ji při závěrečném střetu. S tím bych ani neměla problém, protože samotný Corm to pro mě podal vždycky jasně a srozumitelně. Jenže v případě čtvrtého dílu už toho bylo moc. Nevím, jestli za to mohl fakt, že tentokrát nám celý příběh předložila Robin, ale těch informací bylo tolik, zacházelo se zpátky na začátek, k drobným detailům, které čtenář vzhledem k rozsahu knihy ani nemá šanci udržet v paměti, když navíc musí zákonitě číst s velkými mezerami. Někdy jsem se kvůli pracovnímu nasazení ke čtení nedostala i dva dny a to se pak drobnosti snadno vykouří z hlavy. A v takové změti informací pak nastane nehorázný bordel a mně už nakonec bylo jedno, jak to celé bylo, prostě ať si to Robin odkecá a zase se posuneme dál, podíváme se, jak nakonec dopadl pachatel. Rowlingová tady vytvořila tak spletitou zápletku s tolika různými odbočkami, kde se navíc mísilo neskutečné množství možných pachatelů, že konečný obrázek je spíše chaotický, bezduchý, čtenáři je to úplně jedno, prostě nám tady dejte zase Corma a Robin v civilu, ať se dovíme, jak to s nimi bude dál. V tomhle to Rowlingová absolutně nezvládla. Nemám problém s tím, jak často odbíhá od současného dění do minulosti, kdy postavy vzpomínají nebo přemýšlí nad něčím, co se přímo netýká toho současného případu, ale tahle zápletka byla příliš velké sousto i na tak vypsanou autorku, jako je Rowlingová.

Na druhou stranu jsem ráda, že nechává Corma a Robin kolem sebe zatím jenom kroužit. Je zcela jasné, že Strike považuje Robin za tu, která by ho mohla definitivně odpoutat od Charlotte a dát mu konečně něco většího a skutečnějšího, ale on se umí držet zpátky, za což jsem mu vděčná. Robin začíná prozřívat a začíná v duchu převalovat myšlenku, zda se náhodou nezamilovala. Docela mě štve tak zajetý a typický vzorec - skvělý detektiv potká ženu, ze které se stane jeho asistentka, později parťačka, pročež se do sebe zákonitě zamilují a skončí spolu. V 99 % případů mě tahle linka neskutečně vytáčí. Trošku mě mrzí, že se v tomto duchu nese celá série, je nám všem jasné, že ti dva spolu prostě skončí. Jsem ale ráda, že na to jde Rowlingová opravdu pomalu, nikam nespěchá, nechává je se patlat ve vlastních pocitech a nemusí nutně stavět na tom: miluju tě, ale spíše na tom: teď jsme přátelé, já ti rozumím a jsem tu pro tebe, kdyby něco. Z toho snad potom vyplývají i ty nejhezčí vztahy.

Musím říct, že Smrtící bílá pro mě není detektivka pokračující ve stylu předchozích dílů. Výrazně se odklání od té linie, kterou v tom já vidím, je více rozvitější, ale v podstatě vám ani tolik nepůjde o samotný případ, jako spíše o to, jakým směrem se díky tomu posouvají Corm a Robin. Ten případ je tam spíše v pozadí. Což mně osobně zase tolik nevadilo, protože Corm mi tak přirostl k srdci, že budu s nadšením sledovat všechny jeho cesty, ať už ho zavedou kamkoliv. Tedy, snad ho nezavedou zpátky k té jeho mrše bývalce. :D Vzhledem k tomu mi trochu vadil konec, kdy se na deseti stránkách dovíte celé řešení, ale vlastně vám možná ani nebude dávat pořádně smysl, protože je to tak spletité a složité, že se vám to brzo vykouří z hlavy. Ani Rwlingová není všeuměl. Já jí i přesto děkuji právě za postavu Cormorana Strika. :)

05.07.2020


Nedotýkej se měNedotýkej se měLaura Kneidl

Téma knihy nechci nijak znevažovat, je to vážné a poprat se s něčím takovým není opravdu vůbec jednoduché. I já jsem trpěla záchvaty paniky, ale...bože, Sage mi byla tolik protivná! S největší pravděpodobností ji pasuji na svou nejméně oblíbenou postavu. Luca, April, Gavin, ti všichni byli úžasní a jejich příběhy mě opravdu zajímaly a bavily, ale se Sage jsem si nerozuměla vůbec.

Příběh mě šíleně nebavil. Mám dojem, že pro něj byly zásadní především ty zvratové situace, ale abychom se k nim mohli dostat, musela autorka hodně vyplňovat vatou, kterou představovaly psychologické rozbory a myšlení Sage. A to byla tak děsivá nuda. Nějaké emoce se u mě projevily až čtvrtinu před koncem, což je zoufale málo. Chtěla jsem mí srovnání s Monou Kaste, ale tedy, raději bych přečetla celou její sérii, než se znovu piplat s Nedotýkej se mě.

Téma je vážné. O tom žádná. Ale způsob, jakým byl celý příběh vyprávěn, mě šíleně nebavil a doslova mě nudil. Přemáhala jsem se jen proto, že knihy dočítám a chtěla jsem to mít už za sebou. Závěr byl úplně na facku a jestli někdy najdu kuráž na pokračování, tak to bude jen kvůli Lucovi.

Stále přemýšlím, jak si mohla Sage myslet, že ji otec nenajde, když je kurňa policajt a jeho dcera mu určitě ukázala Lucův instagram? Skoro na každé stránce jsem měla chuť ji proplesknout. A to jsem si sama prošla těžkými psychickými stavy.

22.10.2020


Letní sázkaLetní sázkaEmily Henry

Myslela jsem, že po Evvie Drakeové se jen tak nezamiluju, ale opak je pravdou. Letní sázka se stala snad mou nejmilejší knížkou na světě. Nádherné, citlivé, něžné, svěží čtení o dvou spisovatelích, kteří si prochází tvůrčí krizí. S January nemůžete nesympatizovat (a to mám s hlavními ženskými hrdinkami většinou spíš problém) a do Guse jsem se zamilovala hned jak se objevil. Jejich rozhovory byly citlivé a hluboké, nad jejich pošťuchováním a vtipkováním jsem se smála jako už dlouho ne (inteligentní humor aby v literatuře člověk pohledal) a zejména Gusovo vidění světa mi hodně připomínalo mě samotnou. Četla jsem v práci bez svého notýsku, takže jsem byla po chvíli už zoufalá z toho, jak se pořád musím vrhat po mobilu, abych si vyfotila další citát a mohla si ho zapsat. Tolik hlubokých, trefných a nádherných myšlenek jsem v jedné knize už dlouho neviděla! Zamilovala jsem se do toho příběhu, do jeho postav, do jeho hloubky a kam budu chodit, budu tuhle knihu doporučovat, protože to není jen obyčejné plytké romantické čtení pro ženy. Naopak, je to hluboká sonda do nitra lidské duše a ukázka toho, že i když každý vidíme svět jinak, neznamená to, že ho vidíme špatně. Především pak z Gusových úst pro mě plynulo opravdu hodně moudrosti a vždycky jsem musela knihu na chvíli odložit a přemýšlet nad tím, co právě řekl. Letní sázka je zkrátka úžasný balíček radosti, krásy, smutku, zoufalství a bolesti a s tím vším budete chtít oběma hrdinům pomoct, vyslechnout je a prostě jen být s nimi. Za poslední dobu mě Grada překvapuje samými úžasnými tituly, které mě chytnou za srdce. Takových knížek chci víc! A chci víc Guse!

06. června


Hořím pro tebeHořím pro tebeJ. T. Geissinger

Hustý. Já snad nemám slov. Podle anotace jsem si říkala, že vím přesně, jak se to bude odvíjet a kdo bude kdo, ale nakonec mě autorka mile překvapila, že se vydala jinou cestou, přestože některá ta typická schémata tohoto žánru zachovala, ale to vůbec nevadí. Tohle je totiž tak sympatický příběh, který stojí za to, že byste mu odpustili všechno!
Všechny postavy byly totálně úžasné. A to se mi fakt nestává často, abych tohle psala. Uvěřitelné, milé, sympatické postavy, u kterých máte pocit, že jste s nimi v New Orleans a patříte do jejich velké rodiny. Nebylo to tak vtipné, jak jsem podle ohlasů čekala, v tomto ohledu byl větší prča Chlap snů, ale místy mě to opravdu pobavilo. Hlavně to byl strašně krásný a uvěřitelný příběh, já těm lidem věřila zkrátka úplně všechno. Inteligentní dialogy, z nichž si něco odnesete a místy vás pobaví. Tahle knížka se opravdu vymyká tomu, co v tomhle žánru běžně vychází, a je to tak příjemné osvěžení!
Chcete víc. A protože je to příběh první, dostanete víc. Už aby to bylo a abych věděla, o čem to bude!

25. června


Dívka, již jsi tu zanechalDívka, již jsi tu zanechalJojo Moyes

Nádherný a půvabný příběh, který mi díky námětu válečných restitucí připomínal Dámu ve zlatém, ale tohle byla ta krásná romantika, kterou si čas od času potřebujete přečíst a díky níž získáte zpátky špetku naděje, že jednou může být zase dobře. Moyesová psát umí a každý její příběh je hlubokou sondou do lidské duše. A všechno v jejích knihách vás vždycky rozmetá. Zamilujete si všechny postavy a jejich příběh zhltnete na posezení. Ono se k tomu vlastně ani nedá moc co napsat, ty pocity a tu hloubku celého příběhu si prostě musíte prožít. U této knihy nemusíte váhat. Přečíst je to takřka povinnost!

30. července


Ze života knihomolkyZe života knihomolkyD. Tung (pseudonym)

Milý, zábavný a hlavně oddechový komiks, který zhltnete během cesty autobusem. Což je nebezpečné, protože se budete smát třeba i nahlas, když se najdete na nějakém obrázku. A že já jsem se našla prakticky všude. :D Milé a trefné postřehy ze života milovníků knih. A po přečtení na sebe stejně budete hrdí. Jednou čtenář, navždy čtenář. :3

05.03.2020


IkabogIkabogJ. K. Rowling (pseudonym)

Chápu, o co se autorka snažila. Chápu, že se mermomocí snaží pohádkovou formou předat dětem něco z těch vážných témat. Ale někdy je méně více.

Mně se Ikabog líbil. Bylo to čtivé, krátké kapitoly svižně ubíhaly, rozuměla jsem všemu, co se nám autorka snažila říci, ale...když jsem se na to podívala očima dítěte, bylo toho trochu moc. Ano, četla jsem ke zkoušce dětské pohádky a kroutila jsem hlavou nad tím, jak jsou brutální a že z toho děti musí vyjít s traumatem. Ale děti vnímají především to, že dobro zvítězí a zlo je potrestáno. Jenže tady...to prostě bylo opravdu brutální! Jedna vražda za druhou a navíc, které malé dítě pochopí intriky lorda Flusbrocka? Dospělý s tím nebude mít problém, ale autorka chtěla dětem předat tolik mouder a vysvětlit jim tolik věcí, až toho bylo moc a udávané věkové kategorii vlastně nevysvětlila vůbec nic. Jak by dítě mohlo sledovat všechny ty kličky a návaznosti? Jak by se vůbec mohlo smát těm vtipům, když byly některé sarkasticky oklikou podané, že tomu dítě, sotva znalé života, těžko porozumí?

No nevím. Pro dospěláka je to taková příjemná oddechovka, u které se může nad některými věcmi zamyslet a nad jinými zase pobavit. Pro dítě je to příliš komplikované a zmatečné. Chytit se toho může možná generace 10+, pokud to budou zdatní čtenáři. Ti malí tady možná budou vnímat začátek a konec. Že bych to četla jednoho dne svému dítěti...buď by nic z toho nepochopilo, nebo by nakonec celou noc řvalo strachy. Tak úplně pohádka to není. Ale vnitřní dítě ve mně by toho Ikaboga klidně potkat chtělo!

08.12.2020


Dcery jezeraDcery jezeraWendy Webb

Úžasná knížka! Asi to bude všechno jen o jednom slově - úžasný příběh, úžasné popisy, úžasná doba, úžasné postavy. Jakmile jsem začala číst, nemohla jsem se odtrhnout a stránky jsem otáčela jednu za druhou.

Příběh odehrávající se ve dvou rovinách, které se protínají víc, než by si jeden pomyslel. Sympatická Kate, úchvatný a zbožňovaný Simon a roztomilý Nick, kterého Kate tiše závidím. :D I toho Simona! Důmyslně propletený příběh, který v sobě snoubí tajemné pověsti, velkou lásku, kruté vyvrcholení několika osudů, a především magickou a opojnou atmosféru Hořejšího jezera. Ačkoli je Warton smyšlené městečko, hned bych se do něj přestěhovala! Zapojení mystična a duchů už potom bylo jen třešničkou na dortu.

Po předchozí knize, kterou jsem nedokázala dočíst, pro mě byly Dcery jezera dokonalou vzpruhou. K většině knih Našeho nakladatelství mám výhrady, ale tohle je zapomenutá perla, jíž by se mělo dostat mnohem větší pozornosti, protože za to určitě stojí. Kniha mě okouzlila natolik, že si ji musím pořídit do své knihovny a ráda na ni budu ještě dlouho vzpomínat. Nedělám to často, ale u této knihy je mi jasné, že si ji jednou znovu přečtu.

13. ledna


Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

Kniha se zajímavým námětem, jež ve mně zanechala rozporuplné pocity.
Na jednu stranu to bylo zajímavé čtení. Z hlediska faktických informací nelze Tučkové nic vytknout. Všechno si opravdu pečlivě nastuduje a projde, než začne psát. Ke všemu je skvělé podívat se na tyto události také z pohledu Němky. Nepřijde mi to jako nadržování, člověk by se ale zkrátka měl zamyslet nad tím, jak dané události vnímala druhá strana. Nikdy neexistuje jen jeden pohled. Za toto má u mě Tučková body navíc. Samotný příběh je skvělý a vylíčení pocitů hlavní hrdinky je věrohodné. Gerta ve skutečnosti celý život promarnila, což je v závěru to smutné zjištění. Lpěla na minulosti a nemohla naplno prožívat současnost.
Jiné to už ale bylo u zpracování. Na střední škole jsem četla Žítkovské bohyně a od té doby jsem už zapomněla, jak těžce mi styl Tučkové vlastně nesedí. Kolikrát jsem se v textu ztratila! Její přímá řeč a nečekané změny osob mě často mátly a já se musela vracet, abych si uvědomila, do čí mysli teď vlastně nahlížíme nebo kdo mluví. Z tohoto pohledu pro mě byla kniha hodně náročná. Styl psaní mi zkrátka těžce nesedí a nemohla jsem se díky němu do příběhu více ponořit.
Přesto je kniha svým způsobem obohacující, i když patrně z hlediska, jaké si ne každý připustí.

11.02.2020


SonetySonetyWilliam Shakespeare

Poezie nejsou moje vody, ale jestli něco takového chápu, pak jsou to právě Shakespearovy Sonety. Stále nesmrtelné, stále pravdivé, aktuální tehdy i dnes. Nesou v sobě velkou pravdu a nutí k zamyšlení.

11.05.2020


Přízraky domu CarrowůPřízraky domu CarrowůDarcy Coates

Ani do třetice se mi nedaří koukat na Darcy jako na hororovou autorku. Ano, u prvních dvou dílů jsem zpočátku měla trochu husinu, ale jakmile se ukázalo, co tam řádí za zlo, už to bylo v pohodě. Zde bylo podle námětu jasné, co tady straší, takže děs se...jaksi nedostavil.

Po překonání první stovky stránek mi připadalo, že čtu spíše paranormální verzi Deseti malých černoušků, načež to za polovinou zmutovalo spolu s filmem Strašidelný dům. A funguje tady ještě jakýsi třetí mutagen, ale nedokáži ho přesně přiřadit. Zlo zde nebylo překvapující. Duchové a přízraky byli rozmanití a skvělí. Dům byl mimořádný, společenská místnost obzvlášť. No a po událostech kolem Taje pro mě začala asi nejpůsobivější pasáž. Nebylo to překvapující, ani nijak mimořádně děsivé, padouch byl jasný, ale jakmile se parta pustila do protiútoku, začalo to mít pořádné grády. Tohle Darcy umí. Jak všichni postupovali domem a honili se za vším možným, četla jsem a četla, adrenalin mi proudil žilami a celá ta akce a energie se mi opravdu líbily. Jenže pak se ke slovu dostala opět Marjorie a bylo jasné, jak to celé dopadne. Ono to bylo jasné už od začátku, ale ten největší boom vyšel najevo právě s Marjorie a upřímně...to byla tak nehorázná blbost. Na to, jak temně chce Darcy psát, má pořád strašně sluníčkové konce. Jako kdyby se na světě nemohlo dít žádné bezpráví. Jak zaznělo níže: co bylo mrtvé, mělo mrtvé zůstat. Takhle je život krásný a traumata jsou pryč.

Mimo akci v druhé půli knihy a celkový náboj ještě chválím postavy. Skupinka byla opravdu rozmanitá, můj favorit byl Bernard. :D Chemie mezi Remy a Markem byla uvěřitelná, Mark byl celkem sympoš, ale nejvíc tleskám za Remy, protože jsem neměla chuť ji zabít. A já bych většinu ženských postav nejraději zabila. :D Darcy ale umí psát sympatické ženské hrdinky a Remy byla ta nejlepší. Zdravě odvážná, zdravě bojácná, vůči své pozici průvodkyně zdravě zodpovědná. Taková vyvážená postava. Oproti minulým dílům mi tu chyběla kočka. :D

Celkovou atmosférou a laděním příběhu je to nejpovedenější kniha z celého tria. Co se týče konců, ty Darcy zkrátka moc nezvládá. Prozatím vede závěr Craven Manor, protože co umře, to taky umře. A hlavně to mrtvé zůstane.

23.04.2020


Pravda, nebo ležPravda, nebo ležColleen Hoover

Námět, který si Colleen zvolila, je v podstatě docela vypsaný a neexistuje už moc způsobů, jak jinak ho uchopit a najít v něm něco nového. Ale víte co? U Colleen to vůbec ničemu nevadí!

Někde před stou stránkou mi bylo jasné, jak příběh dopadne, kde nastanou jaké zvraty a kdo je nakonec ten padouch a kdo ten "lepší". A bylo mi to fuk. Čtenářský požitek mi to vůbec nezkazilo. Naopak, Colleen je mistr vypravěč a každá její kniha mě baví. Umí čtenáře vtáhnout do děje, nutí ho prožívat všechno s postavami a cítit každou emoci, kterou do knihy dá. Verity (zůstávám u původního názvu) je skvělý psychothriller a myslím, že snad neexistuje nic, co by Colleen nedokázala napsat. Jestli někdo dokáže povýšit slovo dokonalost, pak je to právě Colleen. Ještě více oceňuji v příběhu to, že byl tak propletený s procesem tvůrčího psaní. Všechno bylo naservírováno přesně tak, jak mělo být. Všechno bylo odhaleno v tu správnou chvíli. Já osobně byla z konce zvráceně nadšená, protože sama ho otevřeně nevnímám. Vzala jsem si z toho to, co jsem z příběhu cítila, a to mi stačí. V tom je kouzlo příběhu - každý si z něj vezme něco jiného, jinak na něj působí, jinak ho vnímá a v konečném důsledku ho chápe jinak. Ano, byť nejsem matka, pracuji s dětmi a ten mateřský pud je ve mně silně zakořeněný, takže asi u dvou pasáží jsem měla co dělat, abych potlačila ten nepříjemný pocit, kdy jsem se musela schoulit do sebe a přemlouvat žaludek, aby se tak zběsile nepřevracel. Bylo to silné, podobně jako celá kniha.

Osobně by mi ani nevadilo, kdyby se Colleen do takových vod pouštěla častěji. Skvěle jí to sedlo a ona zkrátka dokáže nemožné. Je opravdu mimořádná vypravěčka, která vás zkrátka přikurtuje ke knize a nedovolí vám odejít. Nenávidím na ní jen to, že mám její novinku tak rychle přečtenou a nemám se zase do čeho tak parádně začíst. Colleen je úžasná autorka s úžasným stylem a Verity nám nabízí jiný pohled na její tvorbu. Je zvrácený, šílený, ale pořád stejně návykový. Až vyrostu, chci být jako ty. :)))

06.06.2020


DraculDraculDacre Stoker

Tohle je skvost! Cokoliv s Drákulou musí moje maličkost zkrátka mít, takže prequelové dílo Stokerova potomka? To mě nesmělo minout!

Zpočátku jsem se bála, jak se s takovou bichlí popasuji, ale příběh mě okamžitě vtáhl tak, že stránky ubíhaly jedna za druhou. Celé to bylo opravdu skvostné. Autoři nádherně vykreslili samotné irské prostředí, do toho prostupuje několik legend o Dearg Due i o samotném Drákulovi. Především první legenda o Dearg Due se mi hrozně líbila, bylo to nádherně sepsané, mělo to úžasnou atmosféru, celé jsem to viděla před očima a celé to propletení postav bylo úžasně nápadité. Drákula byl v příběhu vykreslen mimořádně děsivě, zloduch každým coulem, který se neštítí ničeho. Trošičku mi tam chybělo objasnění jeho původu, nějaká hlubší minulost, protože přeci jen, každé zlo má někde počátek. Ale to byl jen nepatrný stín na jinak mimořádné knize! Celá kniha má fantastickou atmosféru, tajemnou a děsivou, některé chuťovky jsem si zvráceně užívala a způsob vyprávění mi skvěle sedl. Třetí část možná nebyla tak intenzivní, ale konec to všechno zase dohnal.

Skvostná, mimořádná kniha, která má čestné místo v mé knihovně. Příběh protkaný dokonalou, tajemnou a mrazivou atmosférou, která vás vtáhne a nepustí. Spletitost dějové linky vítám a závěrečné rozuzlení je přesně takové, jaké mám ráda. Aneb nic není takové, jaké se na první pohled zdá být. A za ten konec, který - pozor, spoiler - vlastně není úplně šťastný, ale spíše depresivní a smutný, dávám pomyslnou šestou hvězdičku. Mám ráda, když se autor odváže a naservíruje čtenáři jiný konec, než jaký by si možná sám přál. :)

16. ledna


Evvie Drakeová začíná znovuEvvie Drakeová začíná znovuLinda Holmes

Pro mě tedy obrovské překvapení. Po názoru kolegyně jsem si říkala, že si to asi prostě jen přečtu a bude, žádný zázrak, ale opak byl pravdou. Od první stránky mě to chytlo, líbil se mi styl psaní, bylo to jednoduché, plynulé, ani jsem se nenadála a 150 stran pryč a to jsem ani nečetla v kuse. A bylo mi jasné, že tu knihu musím hned dorazit, protože se mi od Deana a Evvie vůbec nechtělo odcházet.
Citlivě napsaný příběh dvou rozbitých duší, které se snaží uzdravit, ač to možná ani samy neví. Při společných chvílích Deana a Evvie jsem se culila jako totální blbeček a Deanovy hlášky mě upřímně rozesmívaly, až jsem si říkala, jestli je to normální, protože to vlastně zas tak vtipné není. :D Ale bylo to krásné. Citlivé, roztomilé, něžné, sama jsem se strachovala, aby se nestal žádný mimořádný kiks, který ty dva naštve a rozdělí, protože jsem jim strašně fandila a chtěla jsem, aby jim to vyšlo.
Pro mě se stala Evvie nejlepší knihou tohoto v roku v tomto žánru. Chtěla jsem ji vrátit, ale tohle musím mít doma!

26. května


Poslední přáníPoslední přáníAndrzej Sapkowski

Bude druhá řada seriálu, chce to rereading, navíc jsem si s první řadou všechno nepamatovala a stejně mě překvapilo, co vlastně bylo jinak, i když to ničemu nevadilo. Geralt v knihách Jaskiera teda tolik nešikanuje, co ten chudák musí všechno snášet v seriálu. :D
Já mám možná povídky o Geraltovi radši než samotný příběh, takže já se vrátila k něčemu úžasnému a nepřestává mě to bavit. Člověk má leckdy nad čím přemýšlet, aby se potom zase mohl smát nad některými dialogy nebo postavami. Za poslední dobu jsem v práci zavalená samými polskými šílenostmi převážně z per ženských autorek, kterým to za mě moc nejde, takže je skvělé vždycky si uvědomit, že u těch našich sousedů vznikly i tak skvělé postavy, jako Geralt nebo Jaskier.

14. července


Knihkupectví na Bylinkovém náměstíKnihkupectví na Bylinkovém náměstíEric de Kermel

Jemný, příjemný, takřka poetický příběh. Možná někomu bude vadit děj rozkouskovaný do několika různých příběhů, ale každý z nich má čtenáři co nabídnout. Nejde ani tak o samotný děj, jako spíše to, co vyzařují jednotlivé kapitoly.
Na mě osobně kniha silně zapůsobila. Přemýšlela jsem díky ní nad spoustou věcí a u mnoha jsem získala nový náhled. Příjemný styl vypravování, jen mi občas trochu vadilo, jak moc se Natálie odkláněla od samotných zákazníků. Někdy mi její odbočky daleko do jejího života přišly už trochu přehnané, když jsem přečetla dvě strany nového příběhu a onen zákazník pořád nikde. Natálie na mě zároveň místy působila jako Matka Tereza, u toho důležitého je vždycky ona a ona spasí Uzes. Ale to už je čistě na čtenářových preferencích. Líbilo se mi ale její vyobrazení toho, jak nám knihy mohou vplouvat do života a ovlivňovat jej, kdy si díky nim uvědomíme spoustu věcí a můžeme si na příběhu fiktivního (leckdy i skutečného) člověka vyřešit své vnitřní problémy.
Knihkupectví na Bylinkovém náměstí krásně ilustruje, že knihy mají své nezastupitelné místo v lidském životě a mohou nás ovlivňovat způsoby, jaké bychom nikdy ani nečekali.

12.02.2020


Gump – pes, který naučil lidi žítGump – pes, který naučil lidi žítFilip Rožek

Jsem ráda, že někdo v našich vodách sepsal podobnou knížku. Není to žádné velké čtení, není to žádná velká literatura, ale nese v sobě důležité poselství, které by si měl uvědomit každý člověk. Pes není věc, je to živá bytost se svými pocity. Mnoho myšlenek v knize jsem objevila již dříve, díky tomu, že jsem vyrůstala se smečkou psů kolem. Pes tady není pro nás, ale my jsme tady pro psy. Co jiného mají, než právě nás? Bylo by naivní myslet si, že tahle kniha něco velkého změní, ale pokud si alespoň pár lidí uvědomí, o co ve skutečnosti jde, zamyslí se nad sebou a sám u sebe zkusí něco změnit, pak máme vyhráno. Svět nezměníme, ale můžeme začít u sebe. Je to příjemná povídka, která otevře oči každému, kdo příběhu skutečně naslouchá.

14.10.2020


Porodní sestra z OsvětimiPorodní sestra z OsvětimiMagda Knedler

Čteno spíše z pracovní nutnosti, než proto, že bych opravdu chtěla. Asi jsem nějak podvědomě tušila, proč nechci.

Knih z tematikou zvěrstev druhé světové války mám načteno spoustu a dlouho už jsem je nečetla, protože jsem jimi přesycená. Dávám přednost starším titulům. Většina z toho, co vzniká v současnosti, je pro mě spíše už jen rýžováním profláklé tematiky, která přitahuje pozornost.

Porodní sestra nepřináší nic nového, v zásadě jde o skutečnosti, které již byly popsány v jiných knihách. Pár silných momentů se našlo, ale ne proto, že by to byly novinky, spíše to zkrátka byly situace, které opravdu zasáhly. Na téhle knize mi vlastně ani nevadilo, o čem pojednává, ale jak. Styl, jakým autorka všechno vypráví, mi vůbec nesedl. V jedné části se konečně naladíte na ten chaotický systém, abyste se v dalším oddílu přesunuli zase jinam a tohle mě tak strašně štvalo. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a nakonec jsem to i vzdala a dočetla to tak, abych se prostě jen dostala na konec. Nějaká dějová linka tam byla opravdu jen v zárodku, jinak jde spíše o sled myšlenek a úvah. Také mě hrozně vytáčelo, když jsem se na začátku kapitoly musela zorientovat a ujasnit si, že teď je to Paříž po válce. Proč? Abychom se v dalším odstavci vrátili do tábora. Tyhle přeskoky mě strašně vytáčely. Jeden velký chaos.

Jak jsem zmiňovala, dávám přednost starším titulům. Možná je to tím, že byly té válce blíže. Současné taháky typu někdo nebo něco z Osvětimi pro mě nemají tak velkou výpovědní hodnotu, aby mi něco přinesly. Postava porodní sestry byla zajímavá a její zatvrzelost je hodna obdivu. Jako největší přínos této knihy ale vnímám spíš to, že jsem na postavu ženy, matky a její sílu a nezdolnost začala pohlížet zase trochu jinak a více jsem si toho uvědomila. Symbolika ženy jako matky ve spojení s přírodou je zde opravdu krásně popsána.

27.11.2020


Zuzanin dechZuzanin dechJ. Katalpa (pseudonym)

Do knihy jsem šla s tím, že vlastně ani nevím, o čem má být. Každý si ji kupoval, šla hodně na dračku, tak jsem se ji o dovolené rozhodla přelouskat. Nelituji. Příběh je to syrový, upřímný, na nic si nehraje, ukazuje všechno tak, jak to zkrátka je, bylo. Idylický začátek o cukrovarnické dcerce byl milý a jímavý, vlastně se mi líbilo číst o tom, jak Zuzana roste, i když jsem si za celou knihu vlastně nezvykla na její styl, jakým je psána. Ale zase tolik mě to nerušilo. Já na knize nejvíce oceňuji, jak autorka ukázala tu proměnu tří dětských duší, to, jak se z dětí stávají dospělí, jak balancují nad propastí, musí se do toho ještě popasovat s nástrahami útlaku a války. Jak se mění uvažování chlapců a dívek, jak rostou, začínají o sobě smýšlet jinak, to hezké se mění v něco krásnějšího nebo naopak do toho začíná prosakovat zlo. Ten vývoj dětí v dospělé byl pro mě nejvíc. A co se týče konce, zdálo se mi, že mi zbývá ještě hodně stránek, ale ono ne, najednou zcela nečekaně konec a vlastně...nic se úplně nevyřešilo. Ale to se mi docela zamlouvalo, ne každý příběh musí mít všechno do posledního detailu vysvětlené. Za mě rozhodně nečekaně milé překvapení.

22. června


1 ...