EliskaD komentáře u knih
Tak tento černý humor mi opravdu sedl. Zřejmě nebude pro každého, ale kdo má rád černý humor, tak ten si tuto knížečku užije. Co stránka, to unikátní neotřelý nápad.
Ke knihám Ladislava Zibury nepřistupuji jako k cestopisům, ale spíše jako k reportážím z cest. A z tohoto úhlu pohledu mě to náramně baví. Kniha sice neposkytuje objektivní informace o nejvýznamnějších památkách nebo historii, na druhou stranu popisuje spoustu neplánovaných příhod, setkání i fuck-upů z cest, která vyvolávají úsměv na tváři
Povídek se odehrávaly během předvánočního času, ale klidně by se mohly odehrávat kdykoliv v roce. Vánoční atmosférou kniha úplně nedýchá. Kniha zahrnuje 3 povídky, každá vyvolává jinou emoci. Moc jsem si je užila, i když musím přiznat, že závěr poslední z nich mi na náladě moc nepřidal.
Čekala jsem podle žánrového zařazení Sci-Fi povídky a dostala jsem 80 stránek článků z měsíčníku Softwarové novinky z let 97 - 99, 80 stránek přednášek z různých conů, 60 stránek o internetu, 20 stránek textů rubriky Zakázané technologie z časopisu Ikarie a na závěr 3 povídky na celkem 25 stranách.
Prvních 230 stránek je spíše odlehčenými seriózními úvahami o nadcházejícím tisíciletí hodící se pro víkendovou přílohu novin. Po více než 20 letech je to trochu vyčpělé. Moc mě bavili texty z rubriky Zakázané technologie a povídky. Zde už autor konečně popustil uzdu své fantazii. Škoda, že to pro mě nejzajímavější bylo z celé ročenky pouze na cca 45 stranách.
"Dospělí si už sami také hrají a nestydí se za to. Jednomu odvětví herního průmyslu se říká “modelářství”. Je to samozřejmě eufemismus, vždyť plyšový méďa je taky “model” šelmy zvané medvěd, a letadélko řízené rádiem je zrovna taková zmenšenina létajícího stroje, jako byla tradiční hračka – dřevěný vozík. Dospělí zřejmě potřebuji pro svoji hravost jakousi omluvu či výmluvu nebo zástěrku, a vhodně volené slovo odedávna sloužilo jako ten nejlépe fungující šalebný bílý plášť.
Tento trend bude nepochybně pokračovat. Svět včerejška byl svět, ve kterém si hrály děti, vstupujeme do světa, v němž si může hrát každý."
Unikátní kniha. Velmi přístupným jazykem autor vypráví (a skutečně to často zní jako nějaký pohádkový příběh) o lese. Úžasná populárně naučná kniha. Místy bych možná uvítala více naučného a méně populárního. Přesto skvělý počin, který ve svém druhu nemá obdoby.
Dojemný příběh o životě a jeho pomíjivosti. Život plyne nemilosrdně kupředu (zde tedy pozpátku), ale plyne. Jen v obyčejném životě člověk neví, kdy skončí, kdežto v případě Benjamina je to jasně dáno. Je to výhoda? Chtěli bychom znát svůj osud a konec? Do jaké míry máme i my život dlážděn nepochopením druhých kvůli nějaké své jinakosti?
Po dočtení mě přepadla trochu melancholie a smutek. Fitzgerald mě svým příběhem hluboce emočně zasáhl.
Málo o mnohém. Připadá mi, že je to spíše hodně o málu. Všechny články pojednávají o různých oborech umění. Doufala jsem, že budou poněkud pestřejší.
“Logika, bez níž není nic lidského, je nástrojem kontroly, a na cestách tvořivosti je vůdcem objevů. Kontroluje rozběhy intuice, které jsou někdy příliš fantaskní, a dovoluje postupovati s jistotou; musí však být živená intuicí, bez níž jest jen prázdnou mašinou.”
Věcné, stručné, praktické. Žádné ezo bláboly. Naprosto mi tato kniha stačí a pokud mě něco zajímá více, dohledám na internetu.
Této knize jsem se vždy vyhýbala stejně jako filmovému zpracování. A mé tušení nezklamalo. Knihu někde ve třetině odkládám nedotčenou. Vůbec mě to nebavilo, a to zejména proto, že období Rakousko-Uherska není zkrátka nic pro mě. Ani ten mnohokrát vzpomínaný humor a ironii jsem v knize nenalezla. Říkala jsem si, že tato kniha bude ta pravá výzva, ale ne, tohle prostě nedám a vzdávám se.
Tento díl mě nenadchl tak, jako předcházející. O tom svědčí i to, že jsem knížku četla přibližně 3 týdny, přičemž knihy podobného rozsahu mám obvykle přečtené max. do týdne.
Příběh byl sice velmi dobře promyšlený, ale postavu Jurka museli Keplerovci obdařit schopnostmi supermana, aby to v příběhu hrálo. Bylo to trochu na sílu. Nad knihou jsem nevěřícně kroutila hlavou a užila si teprve až úplný závěr, který byl opravdu skvěle vygradovaný.
Na Norika jsem slyšela jen samou chválu. Natolik mě ta kniha podle různých recenzí zaujala, že jsem dříve i uvažovala o koupi cenově velmi přepáleného prvního vydání. Vydržela jsem to a počkala si do prosince 2021 a hned koupila za normální cenu 2. vydání v pevné vazbě. Co mě trochu zamrzelo je to, že ve skutečnosti je obálka taková vybledlá a vůbec nemá tak živé barvy jako jsou vidět na fotografiích knihy.
K obsahu musím říci, že hodnocení a recenze rozhodně nelhaly. Příběh jsem si moc užila (i když jsem Norika párkrát zabila nebo mu nachystala jiný smutný konec). Náramně jsem se pobavila a určitě si jej přečtu / zahraju ještě mnohokrát, abych poznala jiné alternativní příběhy. Musím však říci, že les byl pěkně frustrující a přemoci draka byl taky pěkný oříšek.
Paní Devátá vypráví o svém životě. Upřímně řečeno, vůbec jsem před čtením nevěděla, kdo to je. Přišlo mi to tedy jako obyčejné vyprávění nějaké seniorky (fanoušci nechť prominou). Místy dost repetitivní. Ani ten vtip jsem v knize nenalezla, nijak mě to nepobavilo.
Ta kráva byla tááák otravná.
Někteří autoři by se měli raději držet svého kopyta (tedy herectví), protože jinak napíší velkou kravinu.
Kniha má povedenou napínavou zápletku. Četlo se to samo, jen těch laciných erotických scén bylo přespříliš. Otiskům zubů v čele postele jsem se musela smát. Přesto hodnotím plným počtem bodů, protože mi dlouho žádná knížka tak nezamotala hlavu. Pravda nebo lež?
Texty Ivana Wernische na mě působí snově, surrealisticky. Mnohé příběhy jsou založeny na asociaci, "děj" plyne páté přes deváté, postavy se z ničeho nic třeba propadnou do jiného prostředí nebo se i převtělí... Naprosto absurdní. Člověk v tom nemůže hledat logiku. Co ale najde, je vtip. I proto jsem si s oblibou Wernischovy texty vybírala na ZŠ i SŠ do recitačních soutěží.
Knihy od Yrsy čtu vždy s chutí a se zaujetím. Tento díl mi však přišel zdlouhavý, dokonce jsem některé odstavce přeskakovala. Ani do prostředí mrazivého Grónska mě autorka nedokázala vtáhnout. Yrsa umí vyprávět poutavěji.
Na přebalu knihy se uvádí citát Knuta Rasmussena: "Drsnější než všichni Seveřani dohromady." Nevím kolik pan Rasmussen četl severských thrillerů, protože knihu Prašné víry považuji jako jejich slabý odvar. Ano, střílelo se. Střílelo se hodně. A tekla krev. Hodně krve. Ale řekla bych že to nebylo nic, čím by měl být pravidelný čtenář thrillerů (zejména severských) otřesen.
Krásné barevné mapy v brožovaném sešitě ve velikosti A3. Některé mapy jsou ve velikosti A3 jiné jsou přes dvě strany ve velikost A2.
Kniha je sešitá jako běžný školní sešit, takže kdyby chtěl někdo mapy skutečně vyjímat, musí sponky rozevřít a celou knihu rozebrat. Navíc u map, které jsou přes 2 strany, je každá polovina na jiném listu (kromě středového listu samozřejmě). Znamenalo by to tedy listy spojovat k sobě. Myslela jsem, ze toto bude vyřešeno trochu lépe… Jako listovací kniha to funguje dobře, ale pak by to klidně mohlo mít trochu skladnější formát.
Nedokáži ani vyjádřit, kolikrát jsem byla u každé kapitoly šokovaná tím, co a jak se v KLDR děje. Mrazilo mě z toho. Perfektně a poutavě zpracovaná kniha.
Jsem ráda, že jsem si vybrala tuto knihu jako audioknihu. Nebýt toho, tak čtení brzy odložím. V knize se zoufale nic nedělo až na několik momentů. K žehlení sice dobrý, ale nudila jsem se. Vůbec mě to nechytlo.