efka.saf komentáře u knih

Po přečtení prvního dílu byl díl druhý logickým krokem. Série se mi zalíbila a chtěla jsem vědět, jak to bude s Ilan a s pětadvacítkou pokračovat dál. A musím říct, že jsem se opět královsky bavila.

Svět Petry Stehlíkové je skutečně fascinující. Možná mi to tak přijde proto, že žádné jiné "fantasy světy" neznám, ale zdá se mi poměrně slušně propracovaný. V tomto díle máme možnost se podívat i do tzv. nížin a upřímně, hrůzou mi běhal mráz po zádech. Raději bych čelila potvorám v Duvalském pohoří, než žít v čemsi, kde je strom výsadou nejvyšších.
Postavy se zde pěkně rozvíjí. Ilan je stále drzejší a odvážnější neohrožená superhrdinka a členové pětadvacítky rovněž dostávají mnohem více prostoru. Celkově mě postavy hodně bavily, i když jsem si párkrát říkala, že méně by možná mohlo být více.
Děj byl našlapaný víc než v Naslouchači. Pořád se něco dělo. Dramatické a akční události střídaly momenty relativního klidu, ale akce byla pořád v přesile. Ano, někdy mi už události přišly trošku moc, ale na druhou stranu stále přiznávám, že jsem se velmi bavila a byla jsem zvědavá na každou novou stránku. Jen v tom závěrečném defilé, které Ilan předvedla, jsem trošku plavala.
Co se úplného závěru týče, tak potěš :). Typický cliffhanger, který vás dokonale naštve v momentu, kdy víte, že třetí díl ještě není ani dopsaný, natož vydaný. Upřímně přiznávám, že chci vědět, jak to vše bude pokračovat a chci to vědět co nejdřív. Takže snad paní Stehlíková zavaří počítač a dopíše díl dřív, než úplně zapomenu, o čem ty první dva díly vlastně byly.

13 31.10.2018

Moc hezký příběh pro děti s detektivní zápletkou! Alena Mornštajnová očividně umí zaujmout nejen dospělé, ale i děti. Ačkoliv příběh sám o sobě extrémně originální není, je napsán s citem a porozuměním pro dětskou duši. Je napínavý i vtipný, plný statečných kamarádů z řad dětí a zvířat. A co se jazykového pojetí týče, dokonale to přede mnou vyjádřil uživatel triatlet.
Určitě doporučuji všem maminkám malých dětí i nám starším, kteří se chceme nad půvabným příběhem vrátit aspoň na chvíli zpět do dětství.

13 02.09.2018

Po přečtení můžu říct, že tuto knihu nenávidím. Zároveň jsem si ji totálně zamilovala. Chtěla bych dát na jednu stranu odpad, na druhou stranu je 5 hvězdiček málo. Jsem prostě rozpolcená.

Když jsem knihu objevila, zaradovala jsem se a ihned ji objednala v knihovně. Když jsem ji donesla domů, podívala jsem na fotku štěnda běžícího krajinou nikoho a ničeho a už se mi do čtění tak moc nechtělo. Pak jsem ale po knize sáhla a začetla se. Knížka se dá přečíst za dvě hodiny. Já ji četla dva dny. Hned na začátku jsem ležela v posteli zabalená do mého psa a smrkala mu do kožichu. Pak mě pes raději opustil. Nedivím se mu. Vždy jsem přečetla pár stránek, pak nádech - výdech, opět několik stránek, nádech - výdech a následná kontrola psa, že má dost vody a jídla, že netrpí, nemá bolesti a žádná zranění. A takto jsem doputovala až do konce.

Pro lidi jako jsem já - patologické zvířomily - bude tento příběh neuvěřitelně silný. Je poutavě a poeticky napsaný, plný krásných obrazů divoké severeské přírody. Šedivého jsem si zamilovala a jeho osud mě zasáhl. Musím dát 5*, protože tak bujaré emoce ve mně už dlouho žádná kniha nevyvolala (naposled to byl Krtek ve městě, když jsem byla v předškolním věku). Nedokázala jsem ji číst v kuse. Když jsem ji dočetla, douho ve mě doznívala. Je prostě skvělá. Na druhou stranu, nikdy víc ji číst nebudu. Stačilo.

PS: Tato kniha že je pro děti a mládež? Pro mládež možná, pro děti v žádném případě.

13 28.05.2018

Po prvním přečtení na střední škole jsem to odkládala s pozastaveným dechem, poté jsem knížku četla ještě třikrát a nic se nezměnilo...

Tento příběh je skutečně naprosto unikátní. V meziválečném období psalo opravdu hodně výborných autorů a vznikala skutečně skvělá díla, v mých očích ale tohoto Remarqua nic nepředčí! Příběh se odehrává takřka na pár stránkách, ale je tak nesmírně silný a syrový, až se člověku tají dech. Příběh chlapců, kteří byli vytrženi ze školních lavic a místo toho, aby prožívali své první romantické lásky, jsou zataženi do víru první světové války, nuceni zabíjet další muže, jimž byla někým na vyšších postech dána nálepka "nepřítel". Všechno je podáno tak naturalisticky - prostředí, postavy, vztahy mezi nimi, že člověk nemůže zůstat za hranicemi příběhu, ale je do něho takřka vtažen, ať chce či ne. Přátelé, jejichž poslední měsíce, týdny a dny Remarque popisuje, umírají jeden po druhém, až už nemá být příběh kým vyprávěn... Smutné, ale krásné zároveň! Krásné právě proto, že existoval spisovatel, který svého čtenáře dokázal dostat takřka přímo do zákopů a do centra válečné vřavy. Každý, kdo knihu čte, jednoznačně musí začít cítit vši ve vlasech a bahno po celém těle :))).

13 25.01.2014

Heuréka, Sharon! Vítej zpět!

Sharon J. Bolton patří dlouhodobě mezi mé nejoblíbenější spisovatelky. Série s Lacey je prvotřídní a i knihy mimo tuto série jsem většinou hodnotila velmi pozitivně. Většinou. Co se ale týče série s Rakvářem, to byl naprostý úlet. A ačkoliv i k Prasklině jsem měla trochu rozpačitý vztah, netrpělivě jsem očekávala, co se vyklube ze Slibu. A panejo! Tohle byla super jízda! Parádní jízda ve stylu Bolton, jak ji znám a jak si ji vždy chci pamatovat!
Kniha je opravdu prvotřídní; vynikající a neotřelé téma je zpracované excelentním způsobem. Chytla mě od první kapitoly a už nepustila až do konce. Parta mladých prominentních srá*ů, kteří jsou tak skálopevně přesvědčení o své nedotknutelnosti, dokonalosti a neporazitelnosti, způsobí smrtící dopravní nehodu a jejich životy se rozpadají na tisíce kousků.
V momentu, kdy se vrací Megan na scénu, mi začalo mrazivé mravenčení v zádech a každá kapitola jej stále více rozdmýchávala. Z celé party mi upřímně nebyl sympatický nikdo a byla jsem dychtivá zjistit, co si Megan od svých "přátel" vyžádá a jak se toto klubko nakonec rozplete. V poslední čtvrtině kniha nabírá na obrátkách a je lepší a lepší. Závěr je naprosto odzbrojující, překvapující a jeho jedinou slabinou je, že je opět až moc rychlý. Já bych si klidně užívala dojezd o pár stránek dýl. Nicméně na tomto dokonalém dílku to je jenom kosmetická vada.

Slib je po dlouhé době thriller, který mě totálně posadil na zadek a knihu samozřejmě doporučuji k přečtení. Za mě zasloužený a krásný plný počet.

12 08.12.2022

(SPOILER) Mé pocity jsou u této knihy dost rozporuplné. Kriminální zápletka měla obrovský potenciál, mohlo z toho být fakt hodně dobré dílo, ale nějak se vše ztratilo mezi řádky.
Osobně cítím největší problém u vyšetřovatelské dvojice, která mi přišla krajně nesympatická (především tedy Laura) a která na mě působila tak nějak dětsky, naivně a především neprofesionálně. Zápletka vypadala moc dobře, ale potenciál se nenaplnil. Celou dobu vyšetřovatelé jenom přešlapovali na místě a byli zoufalí, a takhle se prozoufali až do tří čtvrtin. Pak se objevil jeden malý detail a výpověď a vše se najednou zázračně objasnilo? To jako fakt? Samozřejmě, že podobným stylem je psáno víc kriminálek, ale tady to pro mě bylo hodně za hranicí uvěřitelnosti. Co mi ale vadilo suverénně nejvíc, byla vztahová linka, která zabírala snad víc prostoru, než samotné vyšetřování, především od druhé poloviny knihy. Plácali jsme se v Lauřiných sebemrskačských myšlenkách a výčitkách svědomí pořád znova a znova a byli svědky celého toho bordelu, který po sobě zanechávala. Neskutečně mi lezla na nervy. Vztahové problémy zasahovaly i do vyšetřování a to dost nepravděpodobným způsobem. Stále jsem přemýšlela, jestli je to opravdu nutné.

Za sebe tedy hodnotím knihu spíš průměrně. Hodně věcí mi vadilo, ale klady také nepostrádala, jen byly pro mě dost zastíněny. Stačilo se víc ponořit do zápletky a trochu víc propracovat stopy a ubrat na vztahové lince a určitě by mě kniha vzala za srdce víc. Nicméně i tak ji doporučuji ke čtení, protože širokou základnu fanoušků očividně má.

12 16.10.2022

Můj názor na tuto knihu je značně rozporuplný, proto bych chtěla upozornit, že mé hodnocení 3* jsou vyloženě za ne příliš dobře zvládnutou řemeslnou práci spisovatelky, nikoliv za příběh jako takový. Jelikož se v jádru jedná opět o reálné zážitky muže a jeho životní lásky, kteří si nejen tímto peklem prošli, ale vydrželi v něm celé 3 roky, jsem si vědoma toho, že já jsem ta poslední, komu by příslušelo soudit, co je pravda a co ne. Ale stejně...

Pravdou zůstává, že celý příběh vyznívá skutečně jako červená knihovna na pozadí osvětimských kulis a krutost a realita všedních dní v Osvětimi byla přeci jen odsunuta do pozadí na úkor milostné linky. Hodně mi tato kniha připomněla český film Colette, u kterého jsem rovněž nejednou nevěřícně kroutila hlavou.
Nepopírám, že Lale jakožto tatér mohl mít (a jistě i měl) řadu různých výhod, které mu umožnily přežít v tomto zhmotnělém pekle, přesto způsobu, jakým nám to autorka naservírovala, jsem nedokázala uvěřit. Tolik neuvěřitelných náhod, které tatérovi nejednou zachránily život, působily jako série zázraků od samotného Boha. Krom toho, získávání klobás a jídla od lidí z venku, krádeže diamantů a šperků a šmelení s nimi, aniž by to někdo kontroloval či viděl, Laleova záchranná akce vězně, který byl chycen při útěku či milostná setkávání s Gitou... Ano, nepopírám, že se to mohlo dít, ale nevěřím tomu, že vše probíhalo tak (lehce), jak to popisovala autorka. Lale si na sklonku života tuto spisovatelku možná zvolil záměrně a podle určitých kritérií, já ovšem přemýšlím o tom, jestli její národnost a život na Novém Zélandu nejsou až příliš odtrženy od Evropy a její historie, což mělo za následek to, že jsem někdy (hlavně ke konci) měla pocit, že čtu spíš recept na jídlo, než emoční a srdcervoucí příběh přežití z Osvětimi.

Osobně se tedy skláním před Lalem, Gitou i dalšími lidmi, kteří byli vhozeni do tohoto pekla a nuceni v něm bojovat o holý život, obdivuji jejich lásku, kterou dokázala zlomit až smrt, i nezdolnou touhu žít. Ale knihu jako takovou neobdivuji, právě naopak. V rámci literatury o holokaustu ji řadím spíše k tomu slabšímu a nevěřím, že si ji ještě za měsíc budu pamatovat a myslet na ni, jako např. na knihu Mengeleho děvče.

12 18.03.2019

Velmi příjemné, velmi nenáročné, ale pro mě nijak zvlášť zapamatovatelné. Po knize jsem sáhla cíleně jako po oddychovce po jiném úmorném díle a v tomto ohledu kniha svůj účel splnila dokonale. Děj byl nenáročný, přímý a nijak zvlášť komplikovaný. Autorka je poměrně slušná vypravěčka, která umí děj i zajímavě okořenit. Tímto kořením myslím kurzívou psaná životní moudra Josefíniny babičky, která byla (pro mě) to nejlepší, co kniha vůbec obsahovala. Nejednou jsem si říkala, že bych si je měla někam vypsat, protože bych byla nerada, aby skončila v propadlišti knižních dějin.
Co mi naopak na knize vadilo, byl sled absurdních situací, do kterých se dostávala hlavní hrdinka. Tato řada náhod musela dát autorce hodně zabrat :). Největší problém ale spatřuji v osobnosti hlavní hrdinky. Josefína na mě působila jako extrémně nepříjemné trucovité "děcko", věčně nakrknuté, napučené, se vším nespokojené a se všemi nesouhlasící. Jelikož pracuji na ZŠ, s tímto postojem se setkávám často, ale u dospělé osoby mě zvlášť vytáčel.

A co říct závěrem? Knihu doporučuji, ale žádnou náročnou detektivku nečekejte. Když po ní ale sáhnete ve vhodné chvíli a ve správném psychickém rozpoložení, může vám velmi odlehčit. Já si další díl asi opět přečtu, ale počkám na tu správnou konstelaci hvězd :).

12 04.03.2019

Na knížku jsem byla hodně zvědavá. Jedná se o mou třetí knihu od autorky (na kterou jsem čekala v knihovně rok) a musím říct, že v konečné fázi u mě převládají vesměs kladné pocity. Oceňuji její čtivost a příjemnou češtinu, kterou je kniha napsána (což jsem po Haně tak trochu očekávala), líbily se mi tři nevšední hlavní ženské postavy, které sice z knihy dělají tak trošku román pro ženy, ale jejich osudy i osudy ostatních postav byly někdy tak smutné, že mi to ani nevadilo. Rovněž se mi líbilo dlouhé časové období, které knížka zpracovává; člověk se dozví řadu zajímavých reálií, někdy i z úplně opačného úhlu (např. u většiny knih z období 2. sv. v. jsou hlavními hrdiny Židé, kteří musí opustit svoje domovy, zde jsme naopak svědky toho, jak se do jednoho z vystěhovaných bytů stěhuje hlavní hrdinka).
Co se týče závěru, vlastně docela oceňuji, že jsme nakonec jako čtenáři mohli být součástí happy endu, protože u podobných knih je v kurzu spíše opak. Potud tedy bylo vše v pořádku. Kdybych ale měla vypíchnout něco negativního, byla by to zvláštní (slova jsem dlouho hledala) unylost či monotónnost vyprávění. Běžně jsem zvyklá, že příběh jede po určité sinusoidě. Klidné a oddychové vyprávění (byť někdy velmi krátké) se střídají s akčním plným napětí. U této knihy jsem ale měla pocit, že vyprávění si jede pořád po stejné přímce.

I tak je ale Slepá mapa rozhodně zajímavou knihou a já si určitě doplním mezeru a přečtu si i Hotýlek, poslední knihu A. Mornštajnové, která mi ještě zbývá.

12 11.02.2019

Hm... jo :). Tohle se fakt povedlo! Bezesporu velmi zajímavý a nevšední knižní zážitek, ale že bych knihu řadila mezi to nejlepší, co jsem doposud četla, to asi ne. Ale příběh byl velmi dobře promyšlený a autorka nám odkrývala informace pomalu a plánovaně.

Obě linie, z minulosti i ze současnosti, se mi líbily úplně stejně a necítila jsem potřebu rychle přečíst kapitolu z jedné, abych se už už dostala k druhé linii. Pohled 4 různých vypravěčů pro mě byl ze začátku obtížnější, ale jakmile jsem se ukotvila ve jménech postav, už mi to nevadilo, právě naopak. Bylo to velmi nevšední a mě opravdu zajímalo, kdy a za jakých okolností se všechny tyto osudy protnou. Celkově mi rozjezd knihy přišel pozvolnější a začetla jsem se až cca od poloviny, ale i v první půlce se děla řada podstatných věcí. Rozhodně nemohu říct, že bych se u knihy bůhví jak bála, to určitě ne, ale několikrát jsem zažívala pocit té krásné zvláštní tísně (kterou zažívám pouze a jen při čtení knih!) a nemohla jsem se dočkat, až zase poodhalím další a další souvislosti. V závěru si pro nás autorka připravila nějaké to překvapení, což nejenže miluju, ale u podobných knížek to vyloženě očekávám. Přesto, že určité drobnosti zůstaly nedořešeny, osobně mě závěr knihy uspokojil a potřebu stránek navíc jsem necítila. Akorát teď, po dočtení knihy, stále přemýšlím, jaký je to vlastně žánr. Nepůsobila na mě jako klasický horor ani thriller, mysteriózní byla určitě, ale co konkrétně? :) A přiznám se, že chvílemi na mě příběh působil i jako YA literatura, ale to mohlo být tím, že jedna z hlavních vypravěček byla devatenáctiletá dívka.

Celkově jsem přesvědčena, že si kniha plné hodnocení zaslouží. Je velmi napínavá a v mnoha ohledech i překvapivá, na druhé straně je to kniha o nehynoucí lásce sahající doslova až za hrob a o následcích lidských činů. A mnozí z nás si jistě po dočtení položí otázku, jak bychom se asi zachovali my, kdybychom měli takovou moc? Kdo ví...

12 06.03.2018

Ano ano, já vím... Tahle kniha má prostě všeho příliš. Příliš kladného superklaďase, příliš megalomanskou zápletku, příliš logických děr, příliš tupé superpadouchy, příliš neuvěřitelný děj. Prostě je to příliš, příliš, příliš. ....... Ale mě to tak neskutečně bavilo!!!

Začátek byl rychlý, našlapaný, adekvátně napínavý a jo... i krvavý. Pak nám to začlo trošku drhnout, jako by Lee Child zapomněl svá soukolí trošku promáznout, nicméně atmosféru si příběh držel a s atmosférou i mě. A právě atmosféra nevědomí, kdy nikdo netuší, co se tady vlastně děje, proč se to děje a kdo všechno to "děje", byla pro mě téměř elektrizující. Jak se začal celý problém rozplétat, kouzlo začlo mizet, nicméně já u stránek zůstávala. V poslední třetině už se z knihy stala téměř čistokrevná akční vyvražďovačka a čtenář jen čekal, kdo z těch jatek vyjde s hlavou a kdo bez hlavy. Jak jsem se postupně pročítala příběhem, stále častěji jsem myslela na Chucka Norrise. Jak v přítomnosti Jacka dřepí v koutě, třepe se hrůzou a prosí o smilování. Chudák Chuck. Jack Reacher je čistokrevný superman, ironman, hulk dohromady, ale je pravda, že autor mu vymyslel aspoň takovou historii, že jsem mu to vlastně celkem věřila.

Suma sumárum, tahle kniha s uvěřitelným příběhem ze života běžného člověka a běžného městečka společného nemá prakticky nic, ale napsaná je podle mě fakt dobře a chytlavě. Jack Reacher i přes svou očividnou nesmrtelnost, jasnožřivost, nepřemožitelnost a obdivuhodné dedukční schopnosti přirostl k mému čtenářskému srdci a jsem dost zvědavá na jeho další špumprnákle. Vzhledem ale k tomu, že série má už kolem 26 dílů, tak doufám, že ještě zbyl někdo, kdo by se Jackovi mohl postavit v boji muže proti superhrdinovi :).

11 28.09.2022

Když jsem dočetla Poslední nadechnutí, slíbila jsem sama sobě, že tohohle pána si pohlídám. No a tak mám přečtenou autorovu druhou knihu a opět musím říct, že jsem se skvěle bavila!

Kniha se rozjíždí opravdu velmi rychle a hned na začátku nám lidi padají jako hrušky ze stromu. Seznamujeme se s vícero postavama a byla jsem hodně zvědavá, jak nám zapadnou do příběhu. I když mi z počátku na vyšetřovatelské čtveřici cosi neidentifikovatelného vadilo, postupně jsem to své něco přestala vnímat. Pokud jde o zápletku, hodně vnímavý čtenář by mohl tušit už na začátku, kudy povede cestička, nicméně já začala tušit až v místě, odkud už to musí být jasné úplně všem. Naštěstí je až hodně ke konci. Příběh mě chytl opravdu téměř hned, možná právě díky českému prostředí a reálným místům, na která si můžu při troše pracovního zevlingu zajet, a bavilo mě jej rozkrývat.
Asi to není nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla, ale měla v sobě něco, co mě ke stránkách přímo magicky přitahovalo a co mě opravdu hodně bavilo. Za mě povedené a mé doporučení autorovi je, ať se drží známého a českého prostředí, které mu sedí ještě víc, než fiktivní Amerika :-).

11 21.01.2022

Po přečtení druhého a třetího dílu jsem se konečně dostala k prvnímu a mrkla se, jak a čím to všechno začalo. A opět a bez nadsázky můžu říct, že to byla skvělá jízda v typickém Carterovském duchu! Autorův životopis napovídá, že jeho knížky nebudou pro měkoty, ale jakmile se začtete, neškodí mít po ruce kyblík na zvracení.

Carter je naprosto excelentní vypravěč. Neplácá se v žádné vatě ani omáččce, která pro příběh nehraje valnou roli, vše souvisí se vším a prakticky každá událost má v příběhu svůj význam. Co se týče Roberta Huntera, je to velmi dobře zvládnutá postava detektiva - samotáře, kterému zdárně sekunduje mladý a zapálený kolega Garcia. Děj skvěle odsýpá a jak už jsem si zvykla u předešlých dvou dílů, které jsem přečetla, v úvodní kapitole nám autor nasolí bez příkras, na co se můžeme v daném díle těšit. Co se týče jednotlivých vražd, vždycky přemýšlím, jestli autor čerpá z reálné zkušenosti při práci se sériovými vrahy nebo se jedná o jeho vlastní (dost zvrácenou) fantazii. Upřímně ale doufám, že se Carterem popisované věci v reálu nikomu nestaly, protože tyhle věci bych nepřála asi opravdu vůbec nikomu.

Za mě tedy excelentní počin ze světa detektivních thrillerů a jsem zvědavá, co bude dvojice řešit příště.

PS: Co mě ale vytáčelo, bylo slovíčko "jejda", které užívali hojně především oba detektivové. K jejich povahám a popisovaným konstitucím mi to opravdu hodně nesedlo.

11 16.05.2019

Štvanec... Bez nadsázky mohu říct, že to byla nejen jedna z nejlepších kriminálek, co jsem četla v poslední době, ale řadím ji mezi to vůbec nejlepší z žánru, co se mi doposud dostalo do ruky.

Kniha je nesmírně napínavá a chytlavá hned od prvních stránek a v podstatě od začátku neustále přemýšlíte nad tím, proč Audie vlastně pláchl. Jasně, něco za tím musí být, něco velkého a vy prostě musíte číst a číst, abyste přišli na to, proč to všechno, proč teď a proč tak složitě. Ze začátku to autor bere pěkně obšírně. Neseznamujeme se pouze s Audiem, ale své nám začíná vyprávět pěkná řádka lidí, a proto mi souvislosti téměř nedaly spát. Co se týče zápletky jako takové, přišla mi téměř geniální! Ano, silná slova, ale velmi výstižná. Dokonce si troufám celou knihu - její neskutečnou napínavost a promyšlenost - srovnat s druhým a třetím dílem Milénia od Steiga Larssona, což je pro mě dosud nepřekonaný klenot daného žánru. Ten skvostný pocit, kdy prostě musíte otáček stránku za stránkou, ale zároveň máte skoro strach rozečíst další kapitolu, protože jste přesvědčení, že tohle váš hlavní hrdina přece nemůže přežít, to zažívám sakra málo.
Ačkoliv děj plyne celkem poklidně (přestřelky a Langdonovské honičky nejsou autorovou doménou), nenudíte se ani stránku. Nic v knize není navíc, vše má své místo a vše si na konci sedá k sobě jako ty správné dílky puzzle. Rovněž si troufnu vyzdvihnout dialogy. Už dlouho jsem nezažila tak promyšlené, svěží, pohotové a snad i vtipné dialogy.

A shrnutí jedním slovem? Prostě BOMBA! Tuhle knihu doporučuji všemi deseti a považuji ji za klenot v detektivním žánru. A přesto, že kniha je thriller napínavý jako malé trenky, dostane nakonec v příběhu ochutnat i kusanec pravé nefalšované lásky, dávku nehynoucího přátelství a přesvědčíte se, že ne všechny sliby jsou tu jenom proto, aby se s klidným svědomím porušovaly. Nádherných 100%!!

11 04.01.2019

Tak tohle bylo krásně rozporuplné dílo! Přiznám se, že Strach mě nijak zvlášť neoslovil, ale k Trhlině jsem opět přistupovala s nemalým očekáváním.

Když jsem se do knihy začítala, musím říct, že nic světoborného jsem nezažívala. Mírně mě vyděsila absence kapitol, ani forma vyprávění vystreslým a vulgárním Igorem mi ze začátku k srdci nepřirostla. Postupem času jsem ale autorovi oboje odpustila. Co jsem mu ovšem odpustit nedokázala, byl nadbytečný počet stránek, především v první části, kdy jsme se dozvěděli kromě vylučovacích pochodů mladého páru prakticky vše. Celkově se ale celou knihou táhnou Igorovy opakované sebemrskačské pasáže, které se často rozpliznou klidně na stránku nebo stránku a půl, což značně tříští samotný stěžejní příběh. Jasně, dá se to svést na rozpolceného Igora, ale autorem je Karika, tudíž v těchto místech bylo možno knihu lehounce pokrátit.
Jakmile se ale výprava dostala poprvé do lesa, atmosféra začala houstnout a druhá výprava už stála opravdu za to. Nesmírně oceňuji, že v knize nebyly žádné extrémní nechutnosti jako ve Strachu (nepovažuji se za citlivku, ale v autorově první knize mi to přišlo přehnané), ale tíživou a paranoidní atmosféru budoval sérií různých absurdností, které člověku v určité posloupnosti mohly místy nahánět slušný strach. Já jsem strach nepociťovala, ale byla jsem nesmírně napnutá, jak bude příběh pokračovat, kdo z něj vyvázne a v jakém stavu. Samotnou mě překvapilo, jak mě nakonec uspokojil závěr v podobě Igorova shrnutí, ačkoliv ono "vesmírno a fyzikálno" není naprosto můj šálek čaje.

Nakonec ve mně kniha zanechala silný dojem a nutnost nad příběhem nadále dumat. Jestli je ale vše podle reálné události, pro mě není nakonec zas až tak podstatné. Pěkné 4*.

11 17.08.2018

Kdysi, je to hodně let zpátky, mě jeden známý obvinil, že jsem romantická jak tučňák na severním pólu. Snad nebude tak zle, říkala jsem si tehdy, ale vidím, že je. Já prostě opravdu nejsem romantická duše, ačkoliv jsem se snažila být aspoň při četbě pošťáka. Zkoušela jsem se do Biloda vcítit a prožívat s ním tuto neuvěřitelnou lásku, ale nešlo mi to. Hlavní hrdina mi sympatický nebyl, modlila jsem se, aby takový nebyl náš pošťák (i když haiku si s nikým neposílám) a říkala jsem si, že takový Bilodo je snem každého psychiatra.
Na druhou stranu je kniha psaná krásným květnatým jazykem, který samozřejmě plně odpovídá obsahu, oceňuji informace o haiku, které bych jinak nezískala a docela mě potěšil netradiční a především nečekaný konec (přiznávám, mé antiromantické srdce tímto závěrem bylo docela potěšeno). Ještě si neodpustím blažený povzdech nad dokonalostí obálky (no tak jsem si knihu půjčila kvůli ní, a co!), o níž mě sprostě a surově připravila knihovna, což jsem málem obrečela.
Takže závěrem, kniha je to překrásná, příběh i hrdina jsou netradiční, ale není to čtivo pro každého. Jste-li ale romantik non plus ultra, bude se vám líbit. My ostatní si aspoň povzdechneme nad obálkou.

11 31.03.2018

Po přečtení knihy jako je tato se někdy samovolně uvrhnu do hlubokomyslných vnitřních debat, co (kdo) rozhoduje o tom, že knížka dostane nálepku "světový bestseller". Po pár kusech s touto nálepkou jsem již sáhla a upřímně, že by to byla nějaká extra sláva, to ani náhodou. Nebýt databáze, asi bych na S. J. Bolton vůbec nenarazila, protože přebaly jejích knih neznám z žádných žebříčků, TOP titulů ani z knižních pultů. A přesto Sharon je zrovna autorka, která by si tuto nálepku rozhodně zasloužila (nevím, co se týče prodaných kusů knih, ale co se týče kvality tedy jednoznačně!).

Jako první jsem četla Volavku, teprve potom jsem se dostala k prvnímu dílu. Osobně bych řekla, že ačkoliv se mi Volavka četla velmi dobře, tento titul je ještě o třídu lepší! Autorka umí skvěle budovat atmosféru a to už od samého začátku. Na nic nečeká, nic zbytečně neoplkává a prostě jede. Vytvořila sympatické plastické postavy, které nejsou vyloženě černé ani bílé, ale odvíjí se v různých odstínech šedi. Zápletka mi přišla velmi originální, inspirace Jackem Rozparovačem byla skvělý nápad a já jsem ráda za spoustu informací, které jsem se o této vraždící legendě dozvěděla. I způsoby vražd mi přišly takové akorát. Samozřejmě po seznámení se s králem vražedného hnusu Chrisem Carterem už mi najednou "klasické" vraždy nepřijdou nijak hrozné, ale tato kniha naservírovala vraždy v optimálním množství i provedení tak, aby to bylo čtenářsky lákavé, ale přesto se u čtenáře nedostavila torze žaludku. A závěr? Excelentní! Právě závěr mi u Volavky nepřišel úplně dotažený, zůstalo mi přespříliš nezodpovězených otázek. V této knize jsem ale dostala odpovědi prakticky na vše podstatné. A ano, odpovědi předčily všechna má očekávání.
Sharon je očividně další skvělou autorkou, která by měla být na pultech viděna daleko víc, než tomu je doposud.

11 29.03.2018

Série s Harrym Potterem zraje jako víno nebo dokonce francouzský plísňový sýr. Je to delikateska, místy dokonce trošku zasmrádlá, ale všichni ji milujeme.
Tenhle díl byl delší jak týden do výplaty, ale podle mě byl opět skvěle nadupaný dějem a událostmi. Propojoval pohádkovější předešlé díly s tím hororovým, co nás (mě) ještě čeká v posledních 2 bichlích.
Z Harryho se stal opravdový protivný puberťák, náladový a výbušný jako socialistický papiňák, ale když vám v těle kolují hormony, všichni vás mají za lháře a blázna a ještě se vás pořád někdo pořád pokouší zabít, asi mu to musíme odpustit. K tomu všemu je v Bradavicích opravdu zle. Autorka vybudovala úžasně tíživou a depresivní atmosféru ve škole a to především díky úchvatné postavě Dolores Umbridgeové, která ztělesňuje tu nejhorší lidskou špínu, se kterou jsem se v knihách v posledních letech setkala. Bylo mi z ní permanentně na blití, což svědčí o tom, jak skvěle byla napsána.
Na konci nás opustila další oblíbená postava, což jsem očekávala, ale stejně mi bude chybět. Těším se na poslední dva díly a jsem na finále opravdu hodně zvědavá. A snad už Harry vyroste ze svých nálad :-).

10 30.03.2023

Michala Sýkoru mám opravdu moc ráda. Nejen, že píše výborné detektivky, ale hlavně je umisťuje do prostředí a okolí mé milované Olomouce. Nejhorší obavy jsem bafla v knihkupectví, aniž bych věděla, že se jedná o povídky. Když jsem to zjistila, byla jsem zklamaná a knížka mi pak rok ležela v knihovně. Povídky opravdu moc nemusím a nemám s nimi příliš dobré čtenářské zkušenosti. Pak ale přišla ta správná chvíle a já po knize sáhla. A světe div se, z pera Michala Sýkory fungují i povídky.
Tři příběhy, které spojuje opět naše oblíbená Velká Sova, tentokrát již mimo aktivní službu. Každý příběh byl originální. Do prvního se mi hůře začítalo, ale pak mě bavil. Druhý byl nejkratší, ale přesto měl vše, co potřebuje. Oba příběhy měly reálné a uvěřitelné rozuzlení a já s nima byla velmi spokojená. Trochu z jiného těsta byl příběh třetí. Kdo čte Sýkoru, ví, že autor se se svými postavami úplně nepárá a tohle muselo být silné kafe určitě i na silnější povahy, než jsem já. Rozuzlení bylo opravdu drsné a běhal mi z něj mráz po zádech. Otázka zní, jestli to není další z důvodů, proč si autor zaslouží body navíc. Těžko říct...
Já ale knihu celkově hodnotím nejvyšším možným počtem bodů. Ne že by byla to nejlepší, co autor vytvořil, ale spíš tím chci ocenit žánr povídek jako takový. I povídka může mít hlavu a patu a to je pro mě super zjištění :-). Doufám, že Michal Sýkora bude s touto sympatickou detektivní partičkou nadále pokračovat.

10 13.03.2023

Neskutečně poklidné a oddychové čtení, při kterém jsem slastně přivírala oči s přitupělým úsměvem na tváři :). Člověk si při čtení říká, že to byl svět ještě v pořádku. Pan Herriot musel být nejen skvělý veterinář a člověk, ale byl i skvělý spisovatel. Píše s lehkostí, bez zbytečné omáčky a popisů, přesto řekne vše podstatné. Jeho příběhy mají pointu, povětšinou velmi úsměvnou, o což se pravidelně staral Herriotův chlebodárce Siegfried se svým bratrem Tristanem, ale tyto veselé příhody ze života jsou občas proloženy i příhodou smutnou, kdy zvířeti již nešlo pomoci. V téhle knize ovšem víte, že to tak prostě má být.
Za mě určitě skvělá oddychovka, za niž jsem vděčná opět čtenářské výzvě. Těžko říct, jestli bych po knize jinak sáhla. Ale nyní jsem ráda, že o autorovi vím a až budu zase potřebovat zahrabat se do všedních problémů let dávno minulých, je mi úplně jasné, kam sáhnu.

10 18.03.2021