Dámaskloboukem komentáře u knih

Potřebovala jsem změnit žánr a tohle byla dobrá volba. Moje úplně první setkání s autorkou.
Krátké kapitoly dodávají na svižnosti a příběh je napínavý až do konce.
Trošku mě zrazovala moje představivost, protože když jsem četla Stoneová, tak mi naskočila Sharon a ta se s obrazem inspektorky pravda moc neshoduje.
Jak se tvrdí, že kriminálky R. Bryndzy jsou “přegayované”, tak tady jsem měla podobný pocit.
Nevadí mi to, jen si myslím, ze takový život prostě není.
Skvělý je lehce humorný styl, který je Kim vlastní.
Knihu jsem slupla za víkend, strávený kuli viróze, v posteli. A byla to příjemná společnost.

22 27.03.2022

Zbožňuji Cestu do hlubin študákovy duše (mimo jiné) a v této knize nám autorka předkládá autentickou návštěvu duše univerzitního studenta šedesátých let. Hlavní hrdina přijíždí ze Švédska studovat do Anglie a tím se rozehrává bezrozměrná kompozice pocitů, myšlenek, názorů, obav, tužeb, potřeb. Vše podává čtenáři křehce, přirozeně a velmi uvěřitelně.
S touto tematikou jsem zkoušela číst několik knih, ale žádná se mi nelíbila.
Tohle mě ohromilo.
Autorka dobře zná to, o čem píše, knihu doplňují krásné citáty. Kdybych nevěděla, kdo je autorem, vsadila bych boty, ze příběh napsal angličan dané věkové kategorie.
Krásně zachycená dynamika vztahu, od počáteční nejistoty, touhy, naplnění, stabilizace, zevšednění až po ?.?.
Já vlastně ani nevím, jak to skončilo. A to jsem si pro jistotu přečetla začátek ještě jednou, abych si to ujasnila.
Neujasnila.
Celkový dojem umocňuje ichforma a přítomný čas, taky nevšední obal.
Jen ten název mi unikl, ale podle všeho mi toho uniklo víc. Ovšem i to, co zůstalo, bohatě stačí.
Nevím, podle čeho se knihám přidělují různé literární ceny. Takhle kniha by si určitě nějakou zasloužila.
Minimálně za nevšednost.

21 24.08.2023

Spis než o úzkosti to je detektivka.

Ale jinak typicky Backman:
výborně propracované postavy, neokoukaná přirovnaní, příběh tak akorát střelený, dej až téměř puntickarsky zamotaný, od povrchního humoru ladně sklouzavá k závažným životním myšlenkám.

Prostě - když ho milujete, tak není co řešit!!

Já si dávám Kofolu výjimečně.
Na mě je moc sladká.
Stejně jako tato kniha byla na mě trošku moc ;)

21 05.04.2023

Opravdu jsem jediná komu vadí, ze na začátku znásilní arogantní hulvát s nekonečným egem svoji podřízenou v práci?

Nad tímto se rozplývají čtenářky napříč republikou?

Mají spolu třikrát sex při kterém si stále vykají?

Nečetla jsem Padesát odstínů..
Ani nebudu.
Takže škraboška na obálce se mi líbí.
Kupodivu jsem dala celou sérii After od A. Todd. Zdálo se mi to tak zvrácené, ze to nic nepřekoná. A to jsem se spletla.

Knihu bych doporučila studentům práv k nácviku případu, z čeho všeho by Míša mohla obvinit Áďu po jejich třetí sexuální akt včetně.

Pak to byl eroticky román s poměrně vkusně popsaným sexem, občas něco nelogického.

Knize bych přála, aby prorazila až do Spojených státu. Tam pustí muž ženu do dveří nebo se na ni podívá a hrozí mu obvinění ze sexuálního obtěžování.
Z tohoto by byli Amíci úplně paf. ;)

21 10.03.2023

Jestli se mi tato kniha líbila?
Ano. Moc.
Ještě o něco víc mne překvapila.
Ona to v podstatě asi není opravdová kniha.
Ale ať je to, co je to, je to jeden z nejupřímnějších a nejosobnějších titulů, které se mi dostaly za poslední rok, možná i za cely život, do ruky.
Oceňuji vytříbený styl a svěží humorný nádech, které autor rozdává na každé stránce.
Ale je to i o předsudcích v lidech, ve společnosti.
Je jednodušší neznámé odsoudit, než najít v sobě odvahu neznámé poznat.
Totiž každý člověk touží po přijetí ze strany okolí, po naplněném láskyplném vztahu, po profesním uznání.
Ať už děláme cokoli - ne každému z nás aplauduje na konci směny několik desítek diváků…
Ať už bydlíme kdekoli - v bytě nebo polorozpadlém zámku. To vše přispívá k životnímu štěstí.

Pokud svazek dočtete s pozitivními emocemi, můžete se považovat za veskrze tolerantní bytost.

21 09.12.2022

Přečtení této knihy mě přimělo k cestě na Island. A rozhodně nelituji ani jednoho!

21 07.10.2022

Máme tu nový literární žánr - covidová romanťárna. Časem by se tomu mohlo říkat Covidovka.
Trosku mi připomíná “Pět kroků od sebe”, ale skončí dobře a je to hodně jednoduché a přímočaré čtení.
Co tedy zaujalo mě?
Obávám se, že kdyby autorka četla muj pochvalný komentář na svou knihu, asi by to nepobrala. Ono se “ jim - těm - tam” to těžko chápe. A nám zase špatně vysvětluje.
Na začátku knihy vyhlásí premiér kuli covidu zákaz vycházení. Všichni to vezmou jako fakt, který respektují. Věří, že toto rozhodnutí je nutné a bylo učiněno ve prospěch lidí. Nikdo nezačne nadavat, ze premiér má IQ hodně pod všeobecným průměrem, ministr zdravotnictví je mdlého rozumu a vůbec celá vláda vykazuje známky choromyslmosti.
Všichni se doporučení snaží dodržovat a nevymýšlejí, jak je podvest nebo obejít.
Z tohoto hlediska, vykazuje pro českého čtenáře, kniha mladé italské spisovatelky i jisté prvky fantasy.

21 11.04.2022

Příběh Liv a Finna se mi moc líbil. Oceňuji plastické vykreslení jejich osobností ( plus Becy - ta se taky povedla) a nevšední děj, precizně zachycený na pozadí životní tragédie.
Naštěstí pro mě nevšední, protože držení zbraní se u nás řídí povedenejsimi pravidly než v Texasu. Ještě že tak.
Kniha je v kolonce Erotika + Pro ženy, ale nabízí toho mnohem víc.

20 16.03.2023

“ Knihy v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stránkách pohledem, duch knihy roste a sílí.”

Stín větru je dost nekoherentní literární počin. Na jedné straně krásné hluboké myšlenkové pochody, neotřelá přirovnání a snaha o dobovou autenticitu. Což dost kontrastuje s ne úplně uveritelnym příběhem, špatně propracovanou spoustou postav a jazykem, který nectí dobovou mluvu. Občas je přímá řeč doplněna moderní hláškou, což v kontextu historické doby působí dost nepatřičně. Množství literárního balastu výrazně snižuje čtivost.

Napadá mě přirovnat knihu k UHO.
Univerzální Hnědou Omáčku připravovala naše menza téměř každý den. Ne, ze by se nedala jist, neurazila, nenadchla, po čase se zajedla. A i když tu a tam v ní bylo možné najít i chutný kousek, většina ji vracela nedojedenou.
To je muj případ - nedočteno, ale krásný citát o knihách si budu pamatovat.

20 08.01.2023

Tohle bylo pro mne takové pietní čtení. Knihu jsem přečetla na základě komentáře jednoho svého kamaráda tady z DK, který už bohužel není mezi námi.
Ne, ze by zemřel, to doufám ze ne.
Proste ho to tu přestalo bavit a zrušil si profil. Což je škoda, protože jeho komentáře byly dost neotřelé a svým způsobem chytré.
V tomto případě, ale šlápl vedle. Pointu příběhu viděl jednoznačně: příčinou všeho zla v životě je žena (Iz), která chudákovi Tomovi zkazila komplet život.
To se mi úplně nezdálo.
Už jenom proto, ze autorkou knihy je žena. Taková kritika do vlastních řad mi přišla nepravděpodobná.
V jiném - podle mě rozumnějším komentáři - jiný autor píše, ze nenašel správné řešení…

Asi 100 let starý příběh se odehrává v Austrálii. Jeho základem je konflikt etiky a práva v dost specifické životní situaci. Jednoznačný návod na to, co je dobře, asi neexistuje a ať se v životě držíme psaných zákonů nebo spíš morálně čistých zásad, můžeme ublížit sobě nebo svým blízkým.
V tomto konkrétním případě bych viděla jako nejlepší nápad starého pana Roennfeldta, který své vnucce začal říkat Lucy-Grace a dal tak dohromady její minuly i nový život. Toto řešení by nebylo pro nikoho az tak bolestivé.

Příběh postupně zalézá čtenáři do morku kostí, jako všudypritomna listopadová mlha. I když v názvu je “světlo”, tak pro mě to bylo takové ponuré dusickove čtení.
Působivé.

20 02.11.2022

Veselé, krátké, výstižné až mírně poťouchlé.
Přečtení mě přivedlo na nápad, sehnat po dlouhé době lístky do divadla. Třeba zrovna na takovouto bunburiadu.

20 15.02.2022

Drazí
Literární
Přátelé,
děkuji za doporučení Duny.
Jen si nejsem jistá, že to nebyla další dobře mířená zlomyslnost. Už jich bylo tolik …
Dunu jsem povýšila na vánoční dárek. Největší knihkupectví mělo první díl vyprodaný, nebyla ani na skladech a čekali dotisk. Tak jsem se obrátila na protivného zeleného televizního mimozemšťana, ale ten můj problém taky nevyřešil.
Knihu jsem sehnala těsně před svátky, ovšem byly to nervy!
Do sci-fi jsem vletěla bez jakékoli přípravy. Nutno dodat, že moje technické znalosti oscilují v záporných číslech a představivost v tomto směru začíná a končí kinžálem.
Co odletěli na Arrakis, začala jsem se v tom motat jak Tatar v kukuřici. U první válečné porady jsem se ztratila úplně.
Jak pročítám nadšené komentáře, nemůžu se zbavit dojmu, že mi na Dunu chybí patřičný mozkový závit. Nebo mi v tom předvánočním zmatku prodali výtisk ve svahilštině.
S úctou
Zdrcená čtenářka ;)

Pro mě literární STAROŽITNOST.

… ve všech odstínech toho slova…

Wiki o starožitnostech uvádí:
Starožitnosti jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let…
Čas od času opatrně vytáhnu nějaký starý hrnek z rodinného porcelánu, naliju si do něj něco voňavě kouřícího a oddám se nostalgii.
Tak, jako při čtení těchto povídek.
Část jsem četla, část poslouchala v podání našich krásných národních hlasů (pana Brodského, Vinkláře, Somra…), takže to připomínalo skoro film pro pamětníky.

Takové rituály nepatří do mého každodenního života.
Povídky mají skoro sto let a jsou … omšelé. Krásně omšelé.
V našem dynamickém světě představují cennou starožitnost, po které občas sáhnete pro zpestření běžného života.
Už nemají sílu strhnout čtenáře, aby musel zuřivě otáčet stránku za stránkou, tak, jak to dovede každá nadprůměrná kniha ze současnosti.

Rozumím nářkům studentů, kteří je musí číst k maturitě, a místo toho mají náladu číst něco úplně jiného.
Oba bratři Čapkovi jsou bezpochyby neodmyslitelnou, velmi významnou součástí naší literatury.

Já považuji za TOP z jejich díla
Básně z koncentračního tábora
ale hlavně
Povídání o pejskovi a kočičce.

Nadčasová kreslená pohádka je pro mě tak akorát starožitná, ale zároveň dostatečně dynamická.

Holt, asi jsem dětina.

20 27.01.2022

Meisterstück

Pro mě určitě.
Jsem konsternovaná z toho, jak poměrně mladá spisovatelka dovede napsat něco tak působivého.
Tohle je přesně ten typ knihy, kdy při čtení nasáváte navozenou atmosféru, pocity a rozpoložením jste hmatatelně blízko hlavní hrdinky a samotný děj, který posouvá příběh přirozeně dál, se nějak dostává na vedlejší kolej a přestává být čtenářsky důležitý.
Je to neuvěřitelně upřímné.
Nikdy by mě nenapadlo, ze přečtu příběh o reaktivní depresi a bude se mi líbit.
Autorka nezachází do patosu, nešroubuje srdceryvné scény na max, aby čtenáři hrkly slzy do očí a sahal po kapesníku. Naopak, příběh odlehčuje vtipnými až mírně sarkastickými životními karamboly. Takže se i přes smutný obsah docela lehce čte. Kniha svým způsobem končí pozitivně. Paula najde východisko ze své životní situace. V tom tkví síla celého příběhu.
Knížka obsahuje hodnotné informace z biologie, což je autorčin obor, rozumné názory na vyrovnání se s koncem života, ale i třeba na nacisty v Německu.

Mohla bych napsat, že se jedná o kombinaci knih Staré odrůdy, Vyměnit vodu květinám a plus je tam zapůjčený Muž jménem Owe, ale to zdaleka nevystihuje podstatu knihy, která je více rozměrná, než mix výše uvedeného.

Lze dodat něco o pevnosti sourozeneckého vztahu, což je pro mě jedna z nejcennějších věcí, které mi život dal.
O tom, jak jsem dlahovala našemu kůzleti spirálovitě zlomenou stehenní kost, poté co mi veterinář řekl do telefonu, ze ho mám zabít.
Nebo, jak úžasné je spát ve stanu v Dolomitech …
Ale vedle tohoto hlubokého příběhu by to působilo dost lacině.

Celkovému dojmu rozhodně napomáhá bravurní překlad.

Knihu doporučuji.

19 05.10.2022

Někoho chytila Beatlemanie, mě posedl Artur Ransome. Bylo mi něco přes 10 let a opravdu jsem tomu propadla.
S Ransomovkami jsem usinala, ráno vstavala, přes den hledala doplňující informace, zkoumala mapy a přidala v angličtině…

Začala jsem “Nechtěli jsme na moře”, ale úplně top byli asi “Trosečníci z Vlaštovky” nebo “Záhadné vody”?
Těžko říct. Každá je jiná a všechny skvělé.

Ve vedlejší vesnici je rybník a na něm několik ostrovů. Dlouho jsem si lámala hlavu, kde sehnat loďku.
Jako plavidlo nám musela stačit duše ze Zetoru, na které jsme se jedny prazdniny plavili pod nedalekým splavem.
Podařilo se mi získat starou konvici a tak jsme si i my mohli vařit čaj na ohni.
Dodnes hodně využívám lebku a zkřížené hnáty, které umím docela obstojně a rychle nakreslit. Téměř žádný můj ručně psaný vzkaz se bez nich neobejde. Lebka se buď to usmívá nebo mračí - podle potřeby.
Bylo to úžasné období a obávám se, že tak, jak mě oslnil Ransome, už se to žádnému jinému autorovi nepovede.

19 28.04.2022

Úžasná kniha! Jedna z nejlepších, co jsem za poslední dobu četla. Sympatická hlavní hrdinka, lidsky popsané životní zlomy, logické jednání i úvahy. Ze závěru vyznívá přirozený optimismus.
Celkový dojem podtrhuje bravurní překlad.

19 13.10.2021

Takové příběhy s přesahem mám rada. V rámci milého příběhu, krásně propleteného ze dvou časových linii, se čtenář dozví i spoustu zajímavosti o židovských zvycích a jejich způsobu života v minulém století. Milé a zároveň zajímavé čtení.

18 17.01.2024

Paolo Giordano rozhodne psát umí. V Dobývání nebe nabízí čtenářům příběh Teresy, který začíná v období její komplikované puberty.
Dej je líčen chronologicky hlavní hrdinkou, výjimečně se vypravěčem stává její kamarád Tommi, který příběh doplňuje retrospektivně.
Stěžejní hodnotou díla je sám příběh, plný krajních životních situací, do kterých se originální až lehce absurdní hrdinové dostávají.
Demagogie, alkoholismus, nevyrovnané rodinné vztahy, lži …
I přes absenci něčeho pozitivního v teto knize, je čtenář lapen na první straně a otáčí stránku za stránkou veden nadějí, ze nakonec se přeci jen vše v dobré obrátí.
Příběh je svým způsobem nadčasový, do poloviny knihy si nejste jisti, jestli se odehrává před sto lety nebo jsou ti lidé naši vrstevníci.
Az ke konci je upřesněno datum narození Teresy - 6.6.1980.
Autor se nevěnuje psychologickému rozboru svých hrdinu, to je na čtenáři samotném.
Nečekaný závěr trosku popírá pud sebezáchovy.
Po dočteni vám proběhne hlavou spousta myšlenek, například, že ne každý z nás má to štěstí zůstat cely život se svou první láskou. Ale je to vůbec štěstí?

18 20.11.2022

Patřím do tlupy fanynek Lisy Kleypas.
Píšu záměrně “fanynek”, protože její knihy není schopen přečíst žádný muž ;)
Odhaduji.
Příběhy jsou vymyšlené, v podstatě hloupé, nijak zvlášť obohacující a hlavně všechny podle jednoho kopyta, včetně erotických scén.
Ale přesto se kraaasně čtou.
Hlavní hrdinové se úžasně špičkují, po celou dobu čtení si užíváte vtipných přestřelek a vše dobře skončí - ve jménu lásky.
Nu, co chtít víc?
Nemusí každá kniha nutně vzdělávat.
Tady se mi nelíbí obrázek na obalu, ale hodně se mi líbí název. I když tedy úplně neodpovídá překlad originálu.

KOUZLO PODZIMU.

Každé roční období má své kouzlo. Pro mě - možná trosku nespravedlivě - má největší kouzlo podzim.
Kam se hrabe Zima se sněhem a Vánocemi, Jaro s pučící přírodou nebo Léto s teplými večery a posezením na zahrádce.
Na podzim mám narozeniny, podle barevné typologie jsem podzimní typ a kdybych mohla, tak se budu nezřízeně rochnit v té voňavé a krásně barevné vrstvě spadaneho listí na našem sídlišti. To jako sociálně uvedomely jedinec nemůžu, tak aspoň podzimu naddrzuji.
První známkou letošního podzimu byl pro mě kaštan na chodníku před postou v obci Leština.
Bylo krátce po dešti, chodník umyty, kaštan se leskl v odpoledním slunci, opodál jeho zelený obal s trny, sem tam list. Kouzelné, impresivní.
Tak mě napadlo, ze podzim už mě nemá čím překvapit.
A ono ouha.
Má.
Vedle zmíněné velko-obce, kde je balikovna, pekařství, dvě zmrzlinarstvi a další civilizační vymoženosti, se nachází naše malá obec, která má pouze kostel, nic moc prosperující hospodu a konzum. Já svůj život travim napůl ve velkoměste - kuli práci a napůl na venkově - kuli zachování duševní pohody.
K té intenzivně přispívají moje dvě kozy a čuník a…
Toho kaštanového dne jsem je potřebovala dostat z pastvy co nejrychleji do přístřešku. Začalo zas pršet a koza nerada zmokne.
Vždy je vodím jednu po druhé, ale ta první je ve výhodě, protoze má více času na dobroty, které jim tam nachystam.
Tak jsem z te rozumnější kozy sundala obojek s provazem s tím, ze půjde za mnou a druhou kozou do ohradky, se schovat pred deštěm. Jakmile koza pochopila význam slova “svoboda” vystrelila úplně opačným směrem. Já jsem stála s druhou překvapena na mezi a volala dezerterku zpět. Ta zvysoka kašlala jak na mě, tak na déšť. Nejdřív se vypravila na průzkum do krmíku, kde prevratila barel s vodou. Pak vyběhla ven z oploceného pozemku a po obecní silnici vyrazila do středu obce.
Já jsem honem strčila druhou kozu do přístřešku a vystartovala za uprchlicí.
Kdyby koza běžela někam kde to zná, na louku, kde ji pasem, nedivila bych se. Ona ale po asfaltce na druhou stranu. V tento okamžik jsem velmi ocenila, ze naše vesnička nemá balikovnu ani jinou infrastrukturu, a tudíž je na obecní komunikaci menší provoz.
I ten stačil.
Auta v obou směrech brzdila, troubila zastavovala. Koza si asi u třetí chalupy uvědomila, ze tady to nezná a vydala se zpět. Opět středem vozovky.
Nevím, jaké mate kdo zkušenosti s lovem koz, ale když nechce a nemá obojek, tak já naši kozu proste nechytím.
Celá akce skončila tak, ze jsem u nás na nájezdu chrastila kovovou miskou plnou pšenice, které koza nikdy neodolá a snažila se nalákat ji zpět. Kousek ode mě uprostřed silnice stála napříč koza. Blokovala provoz v obou směrech a premyslela, jestli si bude dal užívat nadvládu nad dopravní situací nebo pšenici. Zastavila dokonce i traktor s vlečkou.
Po notné chvilce naštěstí zvítězila pšenice.
Díky ní jsem kozu chytila do obojku a auta se mohla rozjet.
Kozu jsem pochválila, ze přišla, i když to ve mně vřelo. Žádný řidič mi nevynadal. Oni jsou tam chapavejsi než ti z města.
Navždy si budu pamatovat, ze koza na podzim prská (to samozřejmě vím), tudíž lehce, v tento kouzelný podzimní čas, ztrácí rozum a vydá se bez zábran i po vozové komunikaci do středu obce. Co kdyby se tam nacházel nějaký sličný kozel?

Tímto jsem se dostala - sice oklikou - k základní pointě knih Lisy Kleypas.

18 23.09.2022

Pihovaté zrzky by měly držet pospolu.

Tak jsem odložila zášť, kterou k Sáře cítím a rozhodla se, dát jí šanci jako spisovatelce. Na Databazi jsem našla několik příznivých komentářů k jejím knihám od uživatelů, kteří to mají, podle všeho, v hlavě porovnané docela rozumně.
Z mé strany téma nebylo nejlepší volbou, protože pikantérie ze života samozvanych pseudocelebrit mě nezajímají.
Hned na první stránce je podrobný popis - jak těsně za stoupaní po schodech obemyka chodidlo schod…

Ještě jsem neviděla chodidlo zalomené do pravého úhlu při chůzi po schodech, aby tento přesně obemklo, podobně…” jak se k sobě tisknou milenci” …(teď to možná byl SPOILER, protože jsem vyzradila naprosto originální myšlenku ;)

Pak své úvahy autorka stáčí k psinci na podrážce, aby se asi po deseti stranách k výkalům - tentokrat lidským - znovu vrátila.
Tak jsem to odložila.
Bohužel.
Názor na Saru Saudkovou se mi změnit nepodařilo. Žádnou pozoruhodnou stránku ( včetně spisovatelského nadání) jsem u ní neobjevila.

18 23.08.2022