Dámaskloboukem komentáře u knih

Opakování je matka moudrosti, ale když na každé liché stránce čtu, jak ptáci zpívají a vítr vane, zatím co na každé sudé si zopakuji, jak to bylo s Willem, tak mi to mírně leze na nervy. Po básnickém přirovnání, ze včely létají z květu na květ jako bombardéry, jsem to chtěla zabalit definitivně. Bohužel jsem dlouho nebyla v knihovně, takže jsem neměla po čem sáhnout, a tak jsem to dočetla.
Kromě bombardérů, je tam další hromada kuriozit: po zatančení flamenca je Beti požádána o ruku svým ženatým tanečníkem, kterého zná všeho všudy asi měsíc. A vůbec spolu nechodili.
Takhle to nemůže chodit ani ve Španělské vesnici. :)
Jako pozitivní hodnotím to, že jsem se dozvěděla něco o flamencu. Přidám si k letošním zážitkům z Malagy, kde jsem navštívila coridu. Proti ubíjení býků mám výhrady, ale ta atmosféra na stadioně - jedinečný zážitek. To místní opravdu umí, takže věřím, že i flamenco si dovedou jak se patří užít.

Objevila jsem skvělou autorku!!! Jedná se samozřejmě o ohranou záležitost, kdy dva se na prvních stránkách nesnášejí a na konci spolu šťastně skončí, ovšem přidanou hodnotou je skvělý přerod hlavní hrdinky Marie z dosti nesympatické bytosti v naprosto kvalitního člověka. Dále muže spoustě lidem pomoct přečíst si o trablích se zákeřnou nemocí. A především autorka je Němka, popisuje své okolí, které dobře zná. To je další přidaná hodnota příběhu, který možná ani nepatří do červené knihovny.
A ješte se i nasmějete: “ To není muž, to je gynekolog!”
Nebo úžasný návod jak sbalit letušku :)

Nevim, co to přesně bylo, ale líbilo se mi to a zahřálo mě to. Kniha by se mohla vydávat za:
1. Kvalitního průvodce po Capri - detailní popisy budov, přírody, památek pod horkým sluncem, každopádně zahřeje
2. Gastromapa Lukáše Hejlíka, tentokrat ze zahraničí, napsaná jinými autory, ale také obsahuje doporučení na místní restaurace a podrobný popis skvělých jídel. ( toto mě taky zahřálo, protože jsem pořad chodila do ledničky, mlsně studovala její obsah a když se tam opakovaně nevyskytl žádný kvalitní pamlsek, tak jsem ji vždy znechuceně zavřela a šla pokračovat ve čtení)
3. Je to trošku jakoby detektivka se spoustou nelogičností a ještě inspirovaná A. Christie - Deset malých černoušků
4. Něco mezi personifikací a autobiografií. Mozna by na to měli jazykovědci speciální název, který neznám, ale nemohu se ubránit dojmu, ze Lara je ztělesněním Anette a Hugo zase Anderse de la Motte.

Trošku netradiční spojení dvou protichůdných lidí se zajímavým profesním životem umístěné do rakouské Vídně.
Kniha se mi líbila a zvažuji vánoční návštěvu Záhřebu!

Příběh mi připomíná vrh kostkami. Ve druhé kapitole se vrhne, a od té doby až do konce se ten vrh řeší. Jedná se o čtivou knihu s poměrně sympatickými hrdiny a nemocniční prostředí není nijak zvlášť dramatizováno.

Ja jsem spokojena. Reálný příběh podaný s vtipným nadhledem. Jako bonus země ledu a sněhu. Fajn čtení.

Moje babička když dostala parte nevěřícně prohlásila: takový mladý člověk a umřel. A já jsem se zvědavě zeptala, kolik mu bylo tedy let? A babička smutně prohlásila: teprve sedmdesát. :-D
Tato scénka se mi vybavila při čtení o osudech 4 hrdinek v italské vile snů.
Jedna z nich taky prohlašuje, že je ji teprve 62 a tudíž má před sebou minimálně dvacet produktivních roků.
Mne se kniha moc líbila. Je pozitivní, autorka má široké všeobecné znalosti a hlavně bohaté životní zkušenosti, kterými je příběh prošpikovaný.
Jedna za všechny:
Sylvii napadlo, kolika předchozích manželek už se pan Riskov na své cestě k vrcholu zbavil. První byla nejspíš obyčejná holka z oblasti odkud pocházel, pak možná letuška nebo specialistka na styk s veřejností. Tahle poslední byla přítelkyni jeho dcery….
Tohle býval u oligarchů celkem běžný postup.

Takové čtení zbožňuju.
Tady mé nadšení trošku krotí neuvěřitelné šroubovaný děj. Začátek pěkně odsýpá a asi od poloviny se to šroubuje a natahuje a ne a ne to správně dopadnout. A pak mam taky pocit, ze historická romance by mela ctít nějaké dobové zvyky, gardedámy a podobně. Tady se s tim autorka moc netrápila.
A ten název. Možná je to chyba překladu, ale též k obsahu moc nesedí.

K čemu se mi ale velmi sedí, to je náš národní naturel. Ja mam občas pocit, ze v mem okolí ( omlouvám se mimo severomoravské oblasti, pokud je to jinde v ČR jinak) žiji pouze příliš chytří lidé. A to bez výjimky. Pokud to není objektivní realita, vůbec je to netrápí.
Vlastní přesvědčení vítězí vždy a v každé situaci.
Minulý pátek jsem vjela do zúžení na dálnici. Pekne vedle sebe se šinuly dvě rady aut, až dospěly k tomu zlomovému bodu zúžení do jednoho pruhu, kde se začalo zipovat-jedno z prava jedno z leva. Šlo to krásně, plynule. Kdyz jsem to mela za tri auta přede mnou, začal se na me tlačit zleva jakysi nedočkavec. Snazila jsem se ho ignorovat, inu jal se troubit. Tak jsem mu to oplatila. To ho vytočilo natolik, že stáhnul okénko a začal na mě řvát něco o skotu, který nezipuje. V této situaci se špatně vede dialog, ale snažila jsem se tomuto příliš chytrému řidiči naznačit, že my zatím nezipujeme, že na nás nepřišla ještě řada. Pochybuji, že kdy četl pravidla zipu, ale zato je přesvědčen o své neomylnosti a dává ji okatě světu najevo.
Existuje přísloví o tom, že si má každý zamést před vlastním prahem….
U nás, kde je zvýšená koncentrace příliš chytrých, to nefunguje, ale jinde ve světě to takhle není. Škoda.

Knížka má nádherný design, tak nějak automaticky mi padla do ruky.
Příběh není špatně vymyšlený a autorka dovede docela čtivě vyjádřit své myšlenky.
A ted přijde to velké ALE, proč jsem to vlastně nedočetla.
Jsem už na takové počiny stará, jakkoli špatně se mi to přiznává.
Myšlenky jsou tam dost placaté a poměrně nelogické. Kdyz mi bylo pod dvacet, tak jsem asi neřešila, proč si musí na začátku knihy hned dvě hrdinky zubatě ostříhat vlasy…

Je to červená knihovna a myslím, že si to ani nechce hrát na nic jiného.
Jsou tam jako bonus přidaná fakta o Japonsku, ale není to přeci cestopis.
Tak nevim, co se tu pořád řeší.
Oceňuji autorku, ze už tolikrát nastudovala spoustu faktu o různých zemích a pak tam umístí svůj příběh.
A zrovna tento o fotografech se mi zamlouvá.

Za chvilku to budu umět nazpaměť :).
Vážně.
Když mám spatnou náladu, tak si přečtu hned tu první scénu o zaseknuté a zkompromitované lavičkou a je mi hned líp.

Člověk je tvor od přírody nevděčný. Třeba já- u minule knížky jsem si stěžovala, že je moc pozitivní. Úplným opakem je tato kniha. Zmar na každé straně. Je to taky umění a ne každý dokáže vtěsnat tolik negativního a nepříjemného mezi řádky.
Extrémně pozitivní knihu jsem dočetla, toto ne, nato proste nemám ( koule - dodala by jiste naše asistentka). Ja to nechám bez koulí.
Autorka dovede poměrně lehce vyjádřit své myšlenky, užívá přiměřeně dlouhé kapitoly.
Pokud by se v budoucnu chystala napsat další knihu, tak před tím silně doporučuji něco k pozvednutí nálady - antidepresiva, zatancovat si, dat si něco dobrého, pár jógových ásan … na každého působí něco jiného.

Je to pozitivní.
Je to dokonce až inspirativně pozitivní.
ALE
Je to strašně rozvleklé. Seškrtala bych obsah tak na polovinu. To by ale té pozitivní nálože rapidně ubylo. Příběh je upozaděn jakémusi well-being návodu na uchopení života. V tom případě se škrtání nemůže konat samozřejmě. To by ochudilo čtenářky o to pozitivno:)

A taky je to dost předvídatelné. Jakmile se objeví další hrdina a tipnete si, co jej potká - uspějete minimálně v půlce případů.
První díl jsem nečetla a asi ani nebudu.

Doporučuji, i když jsem po par stránkách ze začátku znechuceně knihu zavřela a začala zjišťovat, jestli si někdo nevzal na pláž něco - cokoli na čtení, za co bych svazek obratem vyměnila.
Nevzal. Jako obvykle.
Ke knize jsem se tedy vrátila a tak se do ní ponořila, až jsem večer s hrůzou zjistila, že jsem dokonale spálená od sluníčka. Pres čtení jsem se ani nenamazala.
Příběh má fantasy prvky, které moc nemusím, ale k ději krásně sednou a jsou téměř věrohodné.
Co mě uchvátilo, je důkladné promyšlení příběhu do všech nejmenších podrobností, které jsou někdy skoro nepravděpodobné, ale v životě jedné londýnské slečny každopádně reálné.
Nemam ráda příběhy, kde dvě stránky dopředu tuším, jak se bude děj odvíjet a on se tak opravdu odvíjí. Tady netušíte, autorka opakovaně překvapí a zase něco nového vymyslí. Příběh je neokoukaný, některé momenty vtipné, jine naopak nutí k zamyšlení.
Jedná se o spisovatelčin první a zatím i poslední knižní počin a všichni:
Delphie, Jonah, Cooper, Aled, Frida, Merritt, pan Yoon … jsou moc fajn.

Pokud svůj život řídíte internetovými moudry a necháte si tímto virtuálním světem doporučit knižní pecku, vyskočí na vás aktuálně tento titul.
Moc internetu nevěřím, tak jsem zašla pouze do knihovny ( ne do knihkupectví ) a oni jej měli volný. Ovšem po měsíci nešla výpůjčka prodloužit, protože už na ni asi čeká další internetový nedočkavec. Vrátit ji nestihnu, takže zaplatím pokutu 5Kc a to mě teprve přesvědčilo, se do čtení opravdu pustit a zdárně ho dokončit.
Pokud nemáte rádi seriál Hospoda, tak mě nenásledujte, ani kdyby vás to stálo víc peněz.
Kniha mi nápadně připomíná tento počin. Tri pánové v letech, hojně konzumující pivo a rum, vedou nekonečné diskuze o všem a o ničem.
Občas změní kulisy svého popíjení přesunou se z x-tého lokálu někam jinam. A jak už to bývá u nás zvykem, stěžovat je si pořád na co.
Po stránce jazykové má autor v oblibě násobné větné členy ( červenou, bílou, zelenou, žlutou a modrou…. ) a slabost pro sloveso “bafat” neb Prokop minimálně 1x za stránku něco vybafne.
Musím upřímně uznat, že pan Balák má slušný všeobecný přehled a rozhodně není hloupý. Knihu si dovedu představit jako námět pro divadelní hru. Pokud patříte mezi fanoušky Hospody, určitě si čtení, nebo možná poslech v podání Miroslava Donutila, užijete.

Je to hodně přitažené za vlasy. Nechci říct, že autorka je hloupá, ale žádné hluboké znalosti v tomto díle neprezentuje.
Někdo by ji měl jemně upozornit, že palírna alkoholu je něco docela jiného, než dávat do vypáleného ginu koření a bobule k vylouhování, podle tajného receptu, a pak to cedit pryč.
Úvahy a chování knižních hrdinů jsou často jak z jiného světa. Vše pod jednotným heslem- jste-li Angličanka životní úspěch vás nemine a to na žádném poli.
Nicméně knihu jsem dočetla - občas i já potřebuji vymáchat mozek v růžových bublinách ;)

Nebudu hodnotit hvězdičkami, protože jsem nedočetla. Nějak nemám na toto skuhýkání, které se line knihou od začátku, momentálně tu správnou náladu.

Nezklamal mne konec, jak to u většiny těchto knih bývá až moc růžové. A šachové prostředí je v tomto žánru neuvěřitelné osvěžující. Takze fajn - palec nahoru.

Perverzak mi poslal palec.
Sice na úplně nejblbější knížku, kterou jsem před drahnou dobou ani nedočetla, ale přes to. Tak jsem ze slušnosti otevřela jeho profil tu na DK - a málem mi nevyskočily bulvy (bulby) zpoza mých dioptrických brýlí. Profil patří sympatickému, okouzlujícímu a charismatickému muži.
Doporučuji hlavně čtenářkám, tu na Databázi, potěšit své oko.
Tak jsem podle rčení - řekni mi, co čteš a já ti povím kdo jseš - začala probírat jeho příspěvky. No z třetiny to vypadá opravdu na inteligentního sečtělého, rozumného člověka tak - filozof, sociolog. Po přečtení výše uvedeného svazku vím, že bych měla zabočit více mezi technické obory.
Nicméně zbylé dvě třetiny - sexuolog amatér a to mě trošku zklamalo.
A teď konečně ke knize, kterou jsem půjčila v knihovně. Ona to vlastně není kniha, leckterá brožura je silnější. Uvádí se, že obsahuje povídky a povídky to taky určitě nejsou.
Jsou to jakési hospodské postřehy, kterými si představuji, že se chlapi trumfují u piva. No těžko mohu autorovi věřit, že zažil vojenskou šikanu, když se narodil 3 roky před revolucí. Proste někde něco slyšel, tak to sepsal a obcas se pasoval do role hlavního hrdiny. Zvlášť v historkách se sexuálním kontextem.
Ted mne napadlo, jak moc je ta profilová fotka vůbec aktuální??
V průběhu četby jsem přemýšlela, co vede člověka k sepsání něčeho takového? A odpověď jsem našla úplně na konci.
Jsou to hluboké city, kterými autor disponuje a tímto směrem ne úplně šťastně probublávají na povrch.
Ted jen nevim, jak to celé ohodnotit? Brožuro-kniha me neoslovila. Ale autorovi - člověku posílám velký palec nahoru. A určitě to není jen tím, že máme stejný monogram, který určuje aciditu tekutin.

Moc dobře vím, proč nečtu detektivky. To mě vždycky příběh vtáhne a pohltí, čtu dlouho do noci a ještě se mi o tom zdá. Proto čtu bezpečné romantické knihy.
Jenomže právě uvedené pocity jsem měla při čtení tohoto příběhu. Skoro mě to semlelo. I když se jedná o období kolem první světové války, jsou osudy hrdinů opravdové a současné.
Nejvíce se mi líbila postava Matthewa, protože byl krásně plasticky zachycen. A právě jeho osud nacházím i ve dvou případech ve svém okolí.
Konec knihy mi přijde trošku slabší, ale i přes to jsem nadšena.