Ctv komentáře u knih

Možná pro někoho chvílemi nevkusné, trochu přisprostlé, košilaté, ale to je prostě pan Plíhal a pro mě to vždycky bude umělec v práci se slovy. Miluji jeho písně, které jsou často poetické, snivé a vážné. A miluji i tyhle jeho říkanky, které jsou jim svěžím protipólem.

14 09.12.2018

Během první kapitoly jsem si říkala, že to vzdám, nějak blbě se mi to četlo, prostě nic moc. Potom u druhé kapitoly mě knížka chytla a začala bavit. Ale .... já mám ráda na beletrii příběh. Začátek, děj, konec. V Bábovkách nemám vlastně možnost s žádnou z hrdinek prožít její příběh pořádně a celý, což mi vadilo. Potom mi ale došlo, že ta část, která byla popsána a to, jak byla popsána, mi vlastně stačí.
Měla jsem potřebu chápat souvislosti, vztahy a propojení mezi hrdinkami a bylo toho tolik, že jsem se v tom brzy ztrácela. Musela jsem si na papír namalovat pavouka se jmény, abych se orientovala :-). Takže méně je někdy více, řekla bych.
Skoro na každé hrdince jsem si našla něco, s čím se dokážu ztotožnit nebo co dokážu pochopit, některé jsem nesnášela ... takže určitě ve mě paní Třeštíková dokázala vzbudit emoce.
Hodně mi vadilo přeskakování v čase v rámci jednotlivých příběhů. Bylo to takové chaotické.
Hodně mi vadila ta reklama na IKEA v prvním příběhu. Možná i proto jsem knížku málem odložila.
Můj závěr: zajímavé, čtivé, k zamyšlení, emotivní. Věci zpravidla nejsou takové, jaké se na první pohled zdají být. Nemám ráda blbé konce a tahle knížka ho má. Není to nic, co bych musela vlastnit, ale v knihovně si ráda další knihy od Radky Třeštíkové půjčím.

5 08.12.2018

Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám.
Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji.

Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý:
"V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom."

http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/

8 05.11.2018

Knihu jsem četla už před slušnou řádkou let. Jsem ráda, že jsem si ji kdysi koupila, když ještě byla k mání. Je to cestopis party bláznů (myšleno veskrze v dobrém), kteří postavili repliku historické lodi a jali se na ní obeplout svět. Bláznivý nápad, krásný. Krásně a čtivě napsané a hlavně jsem byla nadšená z ilustrací a fotek. Bavilo mě to číst a velice se mi líbilo, že cestopis nebyl psaný skrze růžové brýle (nebo růžovým perem, chcete-li), ale realisticky. Je jasné, že ne všichni vydrželi, že někteří odpadli, že na lodi prostě začne po čase panovat ponorka. Za mě stojí za přečtení a pokud na ni někde v antikvariátu narazíte, neváhejte.

6 25.10.2018

K napsaným komentářům už není moc co doplnit. O paní Junkové jsem před tím, než se mi kniha dostala do rukou, věděla jen to, že to byla slavná automobilová závodnice. Průkopnice v tom, čemu se říká ženské hnutí ... kdo to kdy viděl, aby žena závodila v automobilu, že. V tomto směru vzor. Ale jak tomu často bývá u známých osobností - ne vždy nám dochází, že takový člověk není jen tím, čím se proslavil, ale že je to osobnost se svými klady i zápory, historií, současností i budoucností, se svými názory, zkušenostmi, charakterem. A díky této knížce jsem se o paní Junkové dozvěděla mnohem víc a to se mi moc líbilo. Jako hlavní poznatek si odnáším to, že paní Junková byla především chytrá, inteligentní dáma, až teprve potom automobilová závodnice. Jazyk, kterým je kniha psaná, je velice krásný. Člověk si opravdu připadá jako kdyby se přenesl do dvacátých let devatenáctého století. Některá slova aby si člověk vyhledal v slovníku cizích slov a to se mi líbí. Tohle je typ literatury, jejíž čtení člověku rozšiřuje slovní zásobu :-). Takže knihu mohu vřele doporučit, pokud rádi čtete životopisy známých osobností. Nečekejte ucintaný román, celé je to psané takovou spíš novinářskou formou. Stručně, jasně, výstižně.

3 10.10.2018

Knihu jsem si vzala jako čtení na dovolenou, což uznávám, že to nebyla úplně dobrá volba :-). Nicméně knížka se mi četla dobře, téma mě celkově zajímá a líbí se mi, že autor se opravdu věnoval popisu banálních a jednoduchých každodenních činností, které ale v důsledku pro člověka znamenají v daném místě přežití. Takové drobnosti, jako boj o misky s jídlem, o radost z vítězství když člověk získá dvě porce, o schovávání kůrky chleba do slamníku a o té radosti když ji tam člověk večer najde .... to tu hrůzu z představy daného místa jen umocňuje.

14 19.07.2018

Z této knihy jsem trochu rozpačitá. Nevím do jaké míry je to dané zklamáním z toho, že jsem od Ireny Douskové čekala něco lepšího, zábavnějšího, nebo z toho, že mě ta knížka prostě mátla. Tak nějak jsem vlastně vůbec nepochopila, o co tam šlo. Na konci najednou všechno bylo jinak, než jsem si celou knihu myslela, což mě zmátlo tak, že mi to pokazilo dojem z celé knihy. Nevyhovuje mi přeskakování z děje na děj (člověka na člověka) aniž bych měla alespoň rozdělené kapitoly a tady se mi několikrát stalo, že jsem měla pocit, jako bych omylem otočila dvě stránky najednou. Chvíli jsem se je snažila od sebe odlepit než mi došlo, že je to v pořádku, jenom už jsme v ději někde jinde. Vložené dopisy plné filosofování mě ve čtení rušily, ale nakonec mi došlo, že to vlastně ani zas tak nevadilo, protože ta knížka vlastně nemá žádný děj, spád. Tak nevím. Možná se k ní vrátím znova někdy v zimě a budu doufat, že při druhém čtení ji pochopím. Bavily mě tam vztahy mezi Rózou a Péťou, ale to bylo asi tak vše, co mě tam bavilo číst. Jinak jsem louskala stránky vlastně jen proto, abych se dozvěděla nějakou pointu příběhu - a to také nedopadlo.

3 17.07.2018

Nevím, odkud předchozí komentující získali informaci o tom, že se jedná o úvodní díl a že kniha bude mít pokračování, ale doufám, že ano. Protože kdyby ne, tak je to za mě na dvě hvězdičky za to, že ta kniha prostě nemá konec. Bylo by to jako mít chuť na sladké, několik hodin čučet do cukrárny skrz výlohu, pak vejít dovnitř, dalších několik hodin vybírat, objednat si, položit si zákusek přes sebe na stůl a najednou někdo zhasne světlo a frnk, zákusek vám seberou. A seberou i tu cukrárnu :-).
Knížka, která mě bavila, hezky se četla a i když nejsem příznivcem fantasy, tohle mě zaujalo. Takže šup šup, ať je tu další díl!

2 03.06.2018

Za mě naprosto úžasná knížka, výborný nápad, zajímaví lidé, autor klade dobře otázky, je vidět, že to není žádný zajíc, který se dokáže zeptat jen na banality, na které by se ptal každý. Přečetla jsem to za dva dny a určitě si od pana Palána koupím další knihy a tuto si za nedlouho přečtu znova a pomaleji. Podobný život je můj sen a proto mě příběhy těch lidí tak fascinují. A v lecčems jsem byla překvapena. Překvapena jejich názory, často takovými že jsem si je i zapsala abych se k nim mohla vrátit. Překvapena jejich motivacemi k takovému životu. Jediné, co mi malinko vadilo, byl nepoměr mezi délkou rozhovorů. Zejména ženy, které by mne zajímaly nejvíc, měly v porovnání s prvním respondentem neporovnatelně méně prostoru.

10 03.04.2018

Knížku jsem přečtla během jediného dne, slza u ní ukápla. Je to jedna z těch knih, které vás chytí a nepustí protože prostě musíte vědět co se s hlavní hrdinkou, Linou, stane. Jak to dopadne, jestli rodina přežije. Knížka se čte hezky, jediné co mi vadilo byla spousta prázdných míst - knížka by mohla být o slušný kousek tenčí, kdyby text neustále nezačínal a nekončil v polovině strany. Ale to je asi dnes obvyklé - marketing ve stylu jogurtu, kde otevřete kelímek a zjistíte, že je tam jogurt jen do jeho poloviny. Takže asi nemáte takový problém dát hodně peněz za tlustou knihu a když není tlustá, tak jí tlustou uděláme. Ovšem tato kniha ani tak nijak tlustá a dlouhá není.
Co mě trochu mrzelo je, že děj se točí jen kolem Liny a její rodiny a to ještě v případě její matky a bratra jen sporadicky. Vlastně vůbec nevím co prožívala Linina matka a bratr Jonas, bylo okolo nich tolik dalších příběhů a osudů a myslím že je škoda, že o nich nic nevíme. Prolétáváme týdny a měsíce života v kolchoze nebo v táboře a vlastně nic nevíme o denním fungování tábora, jen to, že denní dávka chleba byla 30 gramů na osobu. Ale autorka asi nechtěla napsat knihu vypovídající o historických faktech, asi nechtěla jít víc do detailu, asi chtěla vyprávět příběh Liny a na něm demonstrovat co se dělo za Stalina s tisíci dalších Litevců. A to se jí, myslím povedlo. Já určitě budu hledat další literaturu o tomto tématu.

4 18.02.2018

Oddychové a pohodové čtení které mne oslovilo už jen proto, že jsem sama pejskařka. Některé příhody byly téměř neuvěřitelné, některé se opakovaly, ale i přesto se to četlo moc hezky. Jedinou výtku (za kterou jsem sundala jednu hvězdičku) bych dala tomu, že autor nadužívá přívlastků, což je zbytečné a při čtení trošku obtěžuje. Honička nemusí být vždy neutuchající, dub může být jen dub, nemusí být impozantní, rozložitý a olistěný. Někdo tu psal, že předmluva byla vtipnější než text. Já si to nemyslím. Z předmluvy přímo čiší snaha o vtipnost, která mě tak úplně neoslovila a trochu jsem se bála, že takhle křečovitý bude i zbytek knihy. Naštěstí nebyl.

1 11.02.2018

Asi už nemám co dalšího k tomu napsat .... jako první knihu od Aleny Mornštajnové jsem četla Hanu a měla jsem trošku obavy, že ty další na ni nebudou mít. A u Slepé mapy se moje obavy rozhodně nepotvrdily. Je to opět kniha, která se čte jedním dechem, v bezprostředním dojmu po dočtení knihy jsem dokonce měla pocit že ještě lépe, než Hana. Jediné, co mi možná trošku vadilo byl fakt, že jsem nějak nechápala myšlenkové pochody vypravěčky. Neměla jsem problém uvěřit v její matku ani babičku, ale ona mi nějak nekápla do noty. Její udání manžela mi přišlo nesmyslné tím spíš, že jsem vůbec nepochopila myšlenkové pochody a důvody, které jí k tomu vedly, prostě tuhle postavu jsem autorce moc neuvěřila. Ale co už, knížka moc pěkná.

14 11.02.2018

Někdo tady v komentářích píše, že už přečetl mnoho knih o holocaustu a tato mu přišla průměrná. No, nepochopil nebo nepochopila. Tato kniha nebyla prvoplánově o holocaustu, tato kniha byla o osudech lidí, konkrétních lidí. O příběhu, jemuž podobných se odehrály statisíce. Byla o citech, lásce, dobrých a špatných rozhodnutích, o tom jak je těžké udělat dobré rozhodnutí. Byla o pocitech viny, které nikdy nezmizí. Byla o pocitu marnosti a o tom, že člověk snese mnoho a že se často najde nějaké světlo na konci tunelu. A často ne. I když si jenom vzdáleně a hodně naředěně můžu představit pocity, které prožívali Židé během války, tak i přes to mi v některých částech knihy bylo téměř fyzicky špatně z toho, co za zvěrstva dokáží páchat lidé a jaké svině dokážou být. A teď je na mě ještě naštvaný můj pes, protože jsem s ním dnes nešla na procházku - tuhle knížku jsem prostě musela dočíst.

47 01.01.2018

Přijde mi až nemístné kritizovat tvorbu Františka Kožíka, ale z této knihy mám rozporuplné pocity. Jednoznačně kladně hodnotím téma - Zdena Braunerova (záměrně píši s krátkým a na konci). Je to napsané čtivě, v tom jsem také neměla problém. Dozvěděla jsem se toho určitě dost zajímavého o době, o paní Zdeně, ale přesto jsem se nemohla chvílemi ubránit pocitu, že je to trošku "letem světem", občas jsem měla pocit že čtu jen strohý novinový článek. Nevím, jestli to tak bylo i když tato kniha existovala jako dvoudílný svazek a zkrácení do jedné a ještě celkem útlé knihy má za důsledek fakt, že na mě kniha takhle působí (jak píše v úvodu Alena Kožíková vznikla kniha, kterou jsem četla, spojením původně dvou svazků - Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto). Zatím jsem jinou knížku od pana Kožíka nečetla, tak nevím, jak píše. Ale tohle pro mne nebyl moc román, možná "jen" životopis. Některé události se tam přeskakovaly přímo kosmickou rychlostí aniž by se autor jen náznakem dotkl příčin (například konec přátelství Zdeny Braunerové, F. X. Šaldy a Růženy Svobodové). Najednou se vynořovala jména která jsem si nedokázala nikam zařadit a nebyla nijak propojená s předchozím ani následujícím dějem. Během čtení této knihy se mi potvrdilo moje přesvědčení, že životopisný román prostě musí být tlustá bichle, ne jen malá útlá kniha.

4 31.12.2017

Autor dle informací na přebalu čerpá z vlastních zkušeností jako atašé na bulharském velvyslanectví v Londýně. Já tedy doufám, že si ty zkušenosti značně přibarvil, protože jestli jsme všichni z postkomunistických zemí byli tak malí, hloupí a snaživí v tom jak dosáhnout na úroveň lidí ze západních zemí, tak to tedy potěš pánbůh :-). Knížka se mi dobře četla, žasla jsem nad tím co obnášela bulharská (a možná i naše) diplomacie v devadesátých letech, nenudila jsem se, postavy jsem si dokázala věrně představit. A teď už vím kam půjdu pátrat až zmizí z parku všechny kachny :-).

1 29.12.2017

Ze začátku jsem si musela zvykat na zvláštní styl psaní, který autor má. Popravdě jsem si na to nezvykla až do konce knihy, jsem prostě staromilec který si myslí, že přímá řeč má být v uvozovkách. Styl psaní pana Pánka mi chvílemi bránil vnímat co čtu. Jinak se mi knížka líbila, jsou místa která donutí k zamyšlení, nebyla to jen taková plytká cestovatelská love story s happy endem.

4 29.12.2017

Tato kniha mne dost zklamala. Přes to, že neupírám autorce uznání za odvedenou práci, tak se nemohu ubránit dojmu, že je to jen snaha jak co nejvíce využít svou kuchařskou slávu s vědomím, že fanatické následovatelky z facebooku a internetu po knize budou toužit. Já si ji koupila proto, že jsem čekala informace o starých a pohanských rituálech spojených s různými částmi roku a ač jsem se na toto téma něco dozvěděla, je to slabé. Z větší části je to kniha o bylinkách, která ale neposkytuje žádné informace které by nebyly dostupné v řadě vydaných publikací o bylinkách. Krom toho se ani jako kniha o bylinách nedá využít, protože vyjmenovat 30 neduhů na které bylina pomáhá a neuvést jak (zevně, vnitřně, nálev, odvar, mast, obklad, koupel, tinktura ...) je jako říct A a neříct B. Recepty mne tam vůbec nezajímaly - až budu chtít recepty, koupím si kuchařku. A v kuchařce pak chci najít recepty, ne povídání. Kniha hezky ilustrovaná, hezké fotky, kvalitní papír ... ale tak trochu zbytečná. Ve chvíli, kdy autorka napsala, že z pampelišek děláme med, jsem měla sto chutí knihu odložit. Když si hraje na takovou milovnici přírody tak by měla věci nazývat pravými jmény a vědět, že med je produktem včel, takže do knihy dala recept na fajn pampeliškový sirup. Když si vzpomenu na ten med, tak uvažuji jen o jedné hvězdičce ...

8 28.12.2017

Knihu jsem četla a dost se mi líbila, i když to pro mne nebylo čtení "na jeden dech". Nyní se chystám na Žítkovské čarování od pana Jilíka a potom znova mrknu na Žítkovské bohyně ... jsem zvědavá, jak na tu knihu potom budu nahlížet.

6 28.12.2017

Kateřina Tučková se stala spisovatelkou, jejíž knihy nebudou nikdy chybět v mé knihovně. Vyhnání Gerty Schnirch je kniha, kterou jsem četla jedním dechem. A když jsem ji zrovna nečetla, tak jsem nad tím příběhem přemýšlela. Nad tím, jak šílené a těžko snesitelné se nám zdají osudy lidí popsané v této a podobných knihách a nad tím, jak se hlavní postavy těchto příběhů - a že jich byly statisíce - cítily. Jaké asi byly příběhy žen, jejichž mrtvoly Gerta viděla v příkopech podél cesty během pochodu. Příběhy, které nikdo nenapsal a nenapíše. Knížka, kterou si určitě přečtu někdy v budoucnu ještě jednou.

22 28.12.2017

Jedna známá mi řekla, že kniha Malý princ člověka buď chytne, nebo ji nepochopí a zatratí. Pokusila jsem se číst v ...nácti letech, nepochopila. A dnes jsem z ní unešená.

15 28.12.2017