Ctv komentáře u knih

Nedočetla jsem, odloženo hned po začátku. Téma - agenti, teroristé, americká vláda, únos letadla - to vůbec není zápletka, kterou hledám ve vodách severských krimi.

15.04.2024

Jak zmínila níže Vivetkav - kniha popisuje realitu let devadesátých. Já pevně věřím, že dnes už jsme v řešení případů domácího násilí někde jinde. Věřím, doufám. Protože příběh Gabriely, Gáby, byl příšerný. Je děsivé pomyšlení, že něco podobného se některým ženám děje a že z toho pro ně není úniku. Téma dle mého velice silné a dobré. Což je umocněno faktem, že inspirací pro osud Gáby byly reálné příběhy skutečných žen.
Co se týče zpracování příběhu, kdy nám je osud hlavní hrdinky podáván formou zápisků z jejího deníku, jsem také spokojená. Kniha se mi četla dobře a slupla jsem ji za jeden den.
Na závěr autorka přidává popisy toho, jak daný příběh vnímaly další postavy příběhu - matka, syn, dcery, kamarádka. Jediné, co by možná knize dalo lepší drajv, by bylo, kdyby pohledy těchto postav na dané situace byly čtenáři dávkovány postupně v průběhu knihy. Ne až na konci.
Každopádně za mě velmi dobrá kniha a doporučuji k přečtení. Další díla autorky mě už názvem nelákají, ale tato byla skvělá. Věřím tedy, že pokud čtenáře zaujmou témata, budou se i další knihy líbit.

4 29.03.2024

Za mě zatím z této série nejhorší kousek. Ne stylem psaní nebo příběhem, ten mohl být fajn. Na skutečnosti, že se jedná o sérii se stejnými hrdiny v rolích detektivů, je skvělé, že se jejich osobní příběh postupně rozvíjí a je to takový bonus k detektivní zápletce.
Ale tady tu zápletku autorka nějak nevychytala. Respektive její vyšetřování. Měla jsem od začátku pocit, že Alex, Fredrika i Peder (vyšetřovatelé) mají mozky zahalené nějakou mlhou. Indicie vedoucí k rozuzlení případu jim běhaly pod nohama, šlapaly jim na palce, cvrnkaly je do nosu, ale oni se jak umanutí drželi slepé stopy.
Jdu na čtyřku, tak uvidíme, jestli to bude lepší, nebo jestli má série sestupnou tendenci. Protože první díl se mi velice líbil.

1 26.03.2024

Druhý díl série. Opět pěkný detektivní příběh, ale to nosné téma uprchlíků a běženců mě moc nezaujalo. I když ta detektivní linka byla fajn.
Takovým poznávacím znakem autorky zřejmě bude na začátku hodit čtenáři udičku s napíchnutou informací z budoucnosti a indicie dávkované postupně během příběhu s vědomím té prvotní informace vám pomáhají skládat si to puzzle dohromady. Jdu na třetí díl série.

26.03.2024

Na prvotinu opravdu velmi pěkná detektivka.

26.03.2024

Knihu jsem přečetla, nutkání odložit ji ve mě nevyvolávala, ale že bych si čtení nějak extra užívala, to bohužel také říct nemohu.
V anotaci knihy je napsána tato věta: "Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis."
Já osobě bych udělala řez za větou "Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje" a doplnila bych za sebe: "a skutečně je to tak."

Za mě vhodné na čtení do vlaku nebo autobusu, kde potřebujete zabít čas a text nevyžaduje žádné extra soustředění. Prostě taková časopisová povídka natažená na velikost malé knihy.

3 11.03.2024

Příjemná a spíš psychologicky laděná detektivka.

Příběh je zasazen do krásnou přírodou obklopené kanadské vesničky Three Pines a obětí je stará dáma, kterou vůbec nikdo nemá důvod zabít. Tedy ... skutečně nemá?

Od začátku (respektive z anotace) je jasné, že důvod k vraždě nebude něco, co se stalo před týdnem, ale že motiv má v čase mnohem hlubší kořeny. Inspektor Gamache postupně, pomalu a za pomoci blízké přítelkyně oběti odkrývá vztahy mezi lidmi a možný motiv k vraždě. Inspektor je zajímavá postava, celý vyšetřovací tým (až na jednu osobu) mi byl sympatický.

Kniha se mi líbila, ale nedostavilo se nutkání praštit se vší prací a vrátit se ke čtení. Nebylo tam za mě žádné "wow", žádné nadšení. Vadila mi příšerně protivná Nicholsová, i když smyšlené kořeny v Československu by pro nás mohly být lákavé. Vadily mi tam zbytečné detailní popisy toho co kdo jedl.

Určitě budu pokračovat v dalších dílech série, třeba mě některý z nich osloví víc.

5 05.02.2024

První kniha od autorky a přece tak příjemnější čtení a stravitelnější text, než od autorky, jež chrlí dvě knihy ročně (omlouvám se za tu poznámku, ze které čiší zklamání z tvorby Jany Poncarové).
Jeřabinový dům je příběh, ve kterém nedochází k žádným závratným dějinným zvratům, přesto je to ale příběh uvěřitelný a čtenáře do sebe vtahující.
Po přečtení anotace jsem měla obavy, že půjde o už stokrát popsané klišé, kdy se mladá žena z Prahy přesouvá na vesnici, protože má pocit, že potřebuje najít sama sebe a následně se najde v přírodě, v bylinkách, v zavařování nebo něčem podobně banálním. V knize Jeřabinový dům to ale tak nebylo. Lucie je realisticky podaná postava. To, jak se její příběh proplétá s příběhem ostatních lidí v Bílé Vodě, je velmi dobře popsáno.
Všechny další postavy příběhu jsou pro mě moc hezky vykreslené. Ani u jedné nemám pocit, že bych někoho takového nemohla potkat na vsi nebo mít za souseda.
Celý příběh je moc hezky vystavěný a ani konec nesklouzl k žádným patetickým závěrům.
Styl psaní Marie Hajdové byl pro mě velmi osvěžující a příjemný. Dokáže popsat atmosféru tak, že vás do ní vtáhne, ale zároveň je její jazyk střídmý a velice čtivý. Ideální zlatá střední cesta mezi hyperstručným stylem mini vět, který dnes často u autorek vidíme, a přeplácanou slátaninou plnou vzletných kudrlinek.
Doufám, že se brzy dočkáme další knihy.

11 30.01.2024

Dala jsem paní Poncarové jako autorce třetí šanci získat si mě jako čtenáře. Zejména pak proto, že mé mámě se její knihy líbí a často doma nějaká leží.
Vzdávám snahy najít v té hromadě knih, které paní Poncarová chrlí, něco pro mě čitelného. Jak v množství, tak v textu, by si mohla tato autorka oprášit rčení, že méně je někdy více.
U této knihy se sice objevuje velmi zajímavé, bolavé a nosné téma návratu členů zahraničního odboje po válce do Československa, ale autorka toto téma totálně dusí hromadou zbytečných slov, přirovnání a přívlastků.
Chvílemi máte pocit, že čtete kapitoly z učebnice dějepisu pro střední školy, abyste vzápětí skočili do kurdlinkovaté harlekýnky.
Text je plný různých zvláštností a nesmyslů.
Hrdinové se zde koupou v paprscích hvězd na terase (jakože cože?).
Na jedné straně hrdinka pije osvěžující a lahodnou citronádu, aby o stránku dál cítila v ústech pachuť citronů.
Hvězdy nemohou prostě jen zářit, musí zářit nenápadně.
Bar je rozpačitý.
Světlík je působivý.
Prostor je nenadálý.
O chrčící řece psal už kdosi v předchozích komentářích.

Ano, neupírám, že příběh mohl být zajímavý. Kniha může být poučná pro toho, kdo není seznámen s historickými fakty té doby. Osud Hedviky je pro mě ale nepravděpodobný, celý její příběh tak nějak klouže po povrchu. Daly se rozpracovat zajímavé linky (například Jaroušek, lidé na vesnici kde má Hedvika letní vilku). Ty ale zcela zanikají v Hedvičiných milostných kotrmelcích, rozháraných vztahových myšlenkách a zcela zbytečných vzpomínkách na Afriku.
Do budoucna tedy nebudu kazit hodnocení knih této autorky, protože očividně většině čtenářek její styl psaní vyhovuje, a už po jejích dílech nebudu sahat. Slibuji.

7 30.01.2024

Po knihách Karneval zvířat a Soběstačný jsem sáhla po dalším díle Zuzany Dostálové - ovšem jedná se o její prvotinu, takže jdu proti proudu času.

Dílo ve mě nevzbudilo takové nadšení, jako výše zmíněné knihy, ale přečetla jsem ho s chutí.
Je to autobiografická kniha, vzpomínky na dětství, babičky, dědečky, zážitky z nemocnice. Jsou tam velice silné okamžiky, například osud spolupacienta Honzíka v nemocnici, smrt dědečka. Když čtete vzpomínky na socialistické zdravotnictví a přístup k dětským pacientům, tak vás zamrazí. Nevadí mi ani forma, tedy příběh vyprávěný slovy a mentalitou dítěte. Jenže někdy mi věk vypravěčky vůbec neseděl s psaným textem. Možná ale byla Zuzanka tak vyspělá a jazykově vybavená, aby psala zmiňované detektivní příběhy s takovými výrazy a slovními spojeními, nevím.

Vlastně jsem se po celou knihu nedokázala oprostit od srovnávání s Hrdým Budžesem (viz mušňůra) a přišlo mi to podání ústy malé holky někdy trošku násilné, ale přesto knihu doporučuji k přečtení. Je útlá, budete ji mít rychle slupnutou a pokud jste podobný ročník, určitě ve vás vyvolá vzpomínky. Je už na každém, zda budou příjemné či nepříjemné.

1 27.01.2024

Ne, že bych měla s čím srovnávat, protože mnoho knih z žánru "severská krimi" jsem zatím nepřečetla, ale páni ... Kristina Ohlssonová je asi mojí oblíbenou autorkou!
Jestli máte před sebou nějakou neodkladnou práci nebo povinnost, pak nedoporučuji začínat tuto knihu číst. Děj, zápletky a to, jak je napsaná, vám nedovolí čtení odložit. Prostě musíte vědět co se bude dít.

Za naprosto skvělé považuji, jak si se mnou jako se čtenářem autorka hraje. Navádí mě na falešné stopy, otvírá přede mnou vrátka aby mi je pak před čumákem zabouchla, strunu mojí trpělivosti napíná téměř k prasknutí. Skvělá práce. Když náhodou nastane chvíle, kdy bych se snad mohla začít trošku nudit, tak hned dostanu nějaký impuls a zvědavost zase nutí číst dál.

Joj, hned si musím v knihovně zamluvit další díl.

Jen jsem nepochopila proč se kniha jmenuje Ledoborec?

Edit: On ještě další díl nevyšel? No tak to asi opláču.

9 25.01.2024

(SPOILER) Raynor Winn je žena, se kterou mám v reálném životě máloco společného, přesto mě ale její knihy baví a uchvacují.

Jako autorka má cit pro slovo, její popisy přírody jsou krásné, celá kniha se velice dobře četla.

Na můj vkus tam bylo příliš mnoho pasáží popisujících jinými slovy totéž - jak miluje přírodu, jak je s ní spjatá, jak ona a příroda jedno jsou. I když zrovna v případě Raynor Winn to autorce věřím a asi by to ani nebyla ona, kdyby to tam nebylo opakováno.

V tomto druhém díle mají pobřežní cestu za sebou a Moth už začíná zase pomalu chátrat. Proto se vydají na další, tentokrát mnohem kratší, cestu po Islandu. I tady vidíme, jak se malými zázračnými krůčky vrací Mothovi síla a životní energie. Stejně, jako ji začínají Winnovi vracet sešlé farmě na výrobu cideru.
Opět je tady naděje a víra i přesto, že všichni vědí, kam Mothova nemoc spěje. To, jak oba bojují, je obdivuhodné. Zejména to, jak bojuje Moth. Všude se píše o Raynor jako o autorce, ale já bych se ráda seznámila s Mothem.

Stejně jako po dočtení první knihy i tady mám pocit, že bych mohla se svým životem něco udělat. Vyrazit na nějakou cestu, ne jen zaprděně sedět doma. Zajímalo by mě, kolik lidí nazula Raynor svými knihami do pohorek a zvedla z křesel.

Už se těším na přečtení třetího dílu.

4 24.01.2024

(SPOILER) Chaos, zmatky, nereálné zápletky, přílišná komplikovanost. Asi tak bych charakterizovala toto dílo.
Opakované popisy různých pocitů a dojmů jednotlivých lidí. Zbytečné a zdlouhavé. Naprosto nemožně pitomý policista, který nejen že se zaplete s aktérkou případu, ale také nakonec přehlédne stopu, která ho mohla přivést k správnému vyřešení případu. Zřejmě ji přehlédla i sama autorka, i když příběh napsala (mám na mysli to, že jenom jedna ze sester měla pořezané nohy od střepů, na které doma šlápla, že?).
Škoda zničeného dobrého hlavního motivu záměny dvou sester tou překombinovaností.
A aby ta úroveň byla ještě nižší, tak si tam občas střihneme nějaký ten sex a peprné slovíčko.
Dočetla jsem, ale jestli autorka vypotí něco dalšího, tak já to nechám v knihovně ležet.

2 14.01.2024

Komentáře od Tereza_T a Tano celkem dost výstižně zachycují i můj dojem z knihy.
Pokud hledáte knihu s opravdu silným lidským příběhem, tady ji máte. Příběh je fascinující o to víc, že hlavní hrdina není jednoznačně kladný nebo záporný. Vlastně je spíš záporný, jen je tady tolik ALE ...

Tato kniha ve vás otevře spoustu otázek a po jejím přečtení budete s největší pravděpodobností rozpolceni. Defůzováni.
Možná vás příběh nepřesvědčí o tom, že Billy v sobě skutečně skrýval 24 různých osobností, i když aktivních jen pár. Možná si budete i nadále myslet, že to byl prostě jen podvodník a lhář, který se snažil vykroutit z výkonu trestu.
Možná ale během čtení začnete váhat. Začnete si říkat, že tohle přece ten chlápek nemůže hrát. Nemůže přeci celý život hrát. Dokonce tak přesvědčivě, aby na svou stranu získal několik předních psychiatrů. Nemůže si pamatovat všechny ty věci, příběhy, drobnosti odlišující různé osobnosti v jednání.

Jenže pak začnete mít pocit, že v celém příběhu nacházíte spoustu malých logických nejasností, které vám nedávají smysl a zase přestanete Billymu věřit.

Pak se dočtete, jak ho systém amerického soudnictví a péče o duševně nemocné semlel, jak si na jeho příběhu vyráběli voličské hlasy političtí supi a zase vám začne být Billyho líto. Bude vám líto že člověk, který mohl být vyléčen tak, aby se mohl zapojit do běžného života, byl systémem zcela zničen. Jenže mohl být skutečně zapojen do reálného života?

Budete přemýšlet nad tím jak může matka dopustit, aby někdo ubližoval jejímu dítěti tak, jak Billymu ubližoval Chalmer. Jak je možné, že Billy proplouval dětstvím s takovými problémy a jediná reakce okolí byla, že je "nějakej divnej". Jak by vypadal Billyho život, kdyby jeho matka nebyla slepá nána a kdyby mu někdo hodil záchranné lano včas?

Kniha, která vám dá víc otázek, než odpovědí.

2 14.01.2024

Moje máma mi knihu vrátila nedočtenou s tím, že ji nezaujala. Na knihy máme podobný vkus, tak jsem se začítala s nedůvěrou. Ani mě prvních pár stran nijak nenadchlo. To jako budu číst popis života jedenáctiletého kluka a kapitoly o tom, jak v noci zažil svou první poluci a myslel si, že se počůral? Obávala jsem se, že knihu také nedočtu.
Ovšem brzy po začátku začal příběh dostávat nečekané rozměry a hloubku. Po dočtení knihy je ve mě tolik pocitů, melancholie a smutku, že ani nevím jak to shrnout do komentáře. Vlastně ani k obsahu žádný napsat nemůžu, protože bych musela opsat skoro celou knihu, abych vyjádřila vše, co ve mně zanechala.
Snad jen, že pro mě osobně byla nejsilnějším tématem knihy Štěpánova máma, nikoliv samotný Štěpán.

Tu Ikeu a názvy produktů si autorka mohla odpustit.

12 31.12.2023

Přesně tohle jsem potřebovala po všech těch pohádkách v televizi a patetických přáních pohodových Vánoc :-). Pěknou a napínavou detektivku.
A že toto pěkná a napínavá detektivka byla. Správně zamotaná, postupně dávkovaná a s několika příběhovými linkami.
Pokud to není záměrem knihy tak nemám ráda, když už od půlky téměř jistě vím, kdo je pachatel. Tady jsem se opravdu nechytala. Tušíte, kde má ta páchnoucí ryba hlavu, ale chvílemi vás autorka odvede někam úplně jinam, aby vás zase za chvíli vrátila zpět.
Čtení jsem si moc užila a určitě budu s autorkou pokračovat.

7 31.12.2023

Často se mi stane, že mám od knihy velká očekávání, která se čtením nenaplní. Tady to bylo obráceně. Hodnocení v modré barvě mě příliš nelákalo, ale dala jsem na recenzi jedné z mých oblíbených uživatelek ddkk a knihu jsem si půjčila. Nelitovala jsem.
Ani na začátku jsem tomu moc nevěřila. Říkala jsem si: "To bude blbý, tolik stránek o tom, jak filharmonický orchestr cestuje od štace ke štaci, to bude samé vybalování, balení, přesuny, pořád dokolečka."
Ovšem stránky ubíhaly aniž bych měla pocit, že bych četla stále to samé a čtení mě stále bavilo.
Příběh ve mě vzbudil spoustu pocitů a otázek. Nedávno jsem byla na Rusalce ve Státní opeře a z lóže jsem koukala do orchestřiště. Sledovala jsem muzikanty a fascinoval mě hráč na triangl, který celou dobu znuděně seděl a sem tam cinkl. Oproti tomu hudebníci, kteří nesundali housle zpod brady skoro celou dobu. Jsou trianglista a houslistka odměňováni stejně? A pokud ano, není to nespravedlivé? A pokud ne, jak se proboha může uživit trianglista když houslisté mají problém vyjít?
Sledovala jsem ostatní muzikanty a představovali pro mě takovou esenci umění, noblesy ... toto se tedy paní Dostálové podařilo ve mě odbourat :-). Až budu sledovat muzikanty příště tak budu přemýšlet, kdo z nich vaří na hotelech v Německu v remosce roštěnou, jestli všichni tak škudlí diety, který z nich se opíjí a pak huláká před hotelem, kdo s kým spí, koho tlačí boty, kdo zapomněl lakýrky, kdo má půjčený smoking a kdo z nich při hraní přemýšlí nad tím, jestli bude mít tento měsíc z čeho zaplatit nájem.
Každopádně vzhledem k tomu, že autorka je z oboru, není důvod jí příběh nevěřit. Pokud většina umělců kategorie popisované v knize opravdu funguje tak, jak je popsáno, tak bychom se měli jako národ stydět. Slýcháme často, že v Česku se kultura nenosí. Při popisu návštěvnosti koncertů v knize vidíme rozdíl mezi námi a Německem.
Je to tím, že tu čtyřicet let vládla dělnická třída, pro kterou tolerance umění skončila u vesnického umcaca? A kolik generací nám bude trvat, než se změníme? Než přestaneme v umělcích vidět lehkoživky? Než přestaneme mít pocit, že oni nedělají pořádnou práci?
Poslední část knihy popisuje nástup Covidu v roce 2020 a za mě ho popisuje tak věrně a dopad na Evžena tak jasně, že mi z toho naskakovala husí kůže.
Občas je dobré zkusit se projít v mokasínech někoho jiného, abychom mohli pochopit a porozumět.
Takže na závěr - knížka bezvadná, příběh zajímavý, vtipný. Vzkaz vyslaný autorkou ve mně byl zanechán.

7 29.12.2023

Obsahově, tedy co se týče informací o Tomáši Baťovi, byla pro mě kniha velkým přínosem. Právě proto, že autorem je člověk, který jej řadu let znal a pracoval s ním.
Kromě informací o životě a podnikání Tomáše Bati nám kniha podává i pohled na historii začátku dvacátého století nejen u nás, ale i v USA. I když mám o této době nějaké základní školní znalosti, tak pro mě byla kniha užitečná v tom, že mi dala řadu věcí do souvislostí a obohatila je z pohledu běžných lidí.
Na druhou stranu už trochu archaická čeština a na můj vkus příliš velké množství různých filosofických úvah autora pro mne byly při čtení překážkou.
Pokud člověk tuto knihu čte z prostého zájmu o postavu Tomáše Bati a s touhou dozvědět se o systému jeho podnikání, tak může být na překážku i všude prosakující obdiv autora k Tomáši Baťovi. Pokud se někde objeví kritika Bati jako člověka, jeho povahy, pak jen v náznaku a v podstatě je hned obrácena v pozitivum pro Baťu podnikatele.

3 12.12.2023

Opravdu moc hezky a precizně zpracovaná kniha o malé vesničce Habří na Vysočině nedaleko Žďáru nad Sázavou.
Tato kniha letos vyhrála soutěž o nejkrásnější knížku kraje Vysočina 2023 a toto ocenění si zaslouží právem.
Paní Buchtová není spisovatelka a nemá za sebou zkušenost deseti dalších knih, ale její prvotina je rovnou excelentní. Autorka si prostě vzala potomka majitelů jednoho svobodného statku v Habří a historie místa si ji zcela omotala kolem prstu. A protože chtěla zachytit vzpomínky pamětníků a informace nad rámec strohých matrik, napsala tuto knihu.
Kniha je plná opravdu zajímavých informací a nemusíte být nijak provázaní s Habřím (snad jsem to napsala správně), abyste je ocenili. Je to otisk historie v příbězích jednotlivců. Ti mohli žít v Habří stejně jako kdekoliv jinde.

Navíc je kniha opravdu krásná. Tak hezky vizuálně propracovaná, plná dobových fotografií, dokumentů, mapek, pohlednic ...

Zde si můžete poslechnout rozhovor s paní Buchtovou a povídání o její prvotině Tam, kde končí cesta.
https://vysocina.rozhlas.cz/tam-kde-konci-cesta-je-kniha-pro-milovniky-starych-casu-a-vysociny-8972709

3 13.11.2023

Z knihy jsem byla první polovinu naprosto nadšená, unešená. Cca v půlce mi začínalo na mysl přicházet rčení "méně je někdy více" a to v souvislosti se spletitostí a zamotaností příběhu. Ta byla dána přeskakováním v čase a příbězích jednotlivých postav. Ale od tří čtvrtin jsem se začala na čtení znova pořádně soustředit a vrátila jsem se k prvotnímu nadšení.

Ano, kniha je psána dost komplikovaně. Pokud ale budete číst soustředěně, možná budete z příběhu nadšeni stejně jako já.

Hrdinové jsou opravdoví, uvěřitelní - nejsou to ani Mirkové Dušínové, ani odsouzeníhodní zlouni. Ale vy to jako čtenář nevíte od začátku. Právě přesunem v čase a mezi postavami je postupně poznáváte. To, co se vám na jedné straně zdálo tak jasné a průhledné najednou o dvacet stránek později už tak jasné není a po dalších třiceti najednou vidíte, že všechno bylo úplně jinak. Autor geniálně klouže mezi příběhy, různé drobnosti mají své konsekvence později v knize a to je kouzelné. Vykoukne na vás maličkost, kterou skoro ani nezaregistrujete, ale mnohem později vám cvrnkne do nosu jako oříšky pana Menšíka a vám se rozsvítí. Tohle nepochytí čtenář, který se na obsah nesoustředí. Na každé druhé stránce má pro vás autor nějaké odhalení, překvapení, objev.

Absolutně nechápu, jak pan Čepek mohl všechny tyhle věci vymyslet, pochytat, propojit. Přirovnání k puzzle od Chytuš je naprosto trefné - do doby, než to celé složíte, nevidíte celý krásný obrázek. Dá to práci, chvíli to trvá, ale výsledek stojí za to.
Osudy jednotlivých postav, vykreslení doby a různých běžných životních situací, svět vojny, stolního tenisu, historické souvislosti - to už je jen třešnička na tomto skvělém a plnotučném dortu.

10 11.11.2023