bosorka komentáře u knih

Hilda je prostě kouzelná. Vždy, když si ji čtu, přistihnu se s takovým připitoměle zasněným úsměvem. Zahání chmury - aspoň v té chvilce, kdy čtete. Ale vzhledem k předchozím knihám, které se mi líbily o malinko víc, dávám Kamennému lesu prozatím 4 *, třeba přihodím hvězdičku po dalším navazujícím dílu. Na ten už se fakt těším, protože takový cliffhanger na konec, to je skoro trestuhodné, že člověk musí čekat na pokračování dalších několik dlouhých měsíců.

4 20.09.2017

S touhle knížkou jsem měla problém už od počátku, kdy jsem ji začínala číst natřikrát. Vždy jsem raději sáhla po něčem "lehčím" nebo "elektroničtějším", co se víc hodilo na dovolenou. A pak se do ní vlamovala docela ztuha. Ono už jen těch postav, s nimiž se čtenář musí seznámit. A kdo není zrovna zběhlý v lingvistice, sémiotice a vlastně i v politice, tomu se plave daleko obtížněji a pomaleji. Jako by stylem čubička honil kraulujícího autora. Dokonce jsem párkrát i zvažovala, že knihu odložím na jindy. Jenže pak mě zase připoutala, zaujala a fouknutím do vody přiblížila za rychlejším plavcem. Takže jsem na konec doplavala, i když popravdě, ve chvíli, kdy jsem se hrabala na břeh, stál tam již autor osušený a oblečený. Jako bych celou dobu čtení skládala pomyslnou Rubikovu kostku, k níž knihu připodobňuje překladatelka. A vždy, když jsem zajásala, že mám jednu stranu sestavenou, na té druhé se mi barvy rozutekly. Mám tak ze Sedmé funkce jazyka trochu rozporuplné pocity. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale pak jsem zase dychtivě četla dál, zvědavá na to, jak bude pokračovat. Donutila mě po přečtení pátrat dál, zjišťovat která postava byla vlastně přesně kdo, jak to tehdy politicky vřelo a co byla fikce a co realita. I tak mi připadal tenhle "intelektuální thriller" kapku nadutý.
Děkuji za doslov a čátečné uvedení do problematiky. Mrzelo dost velké množství překlepů, zasloužilo by si lepší redakci.
60 %
PS: Rubikovu kostku jsem v životě nesestavila.

2 19.09.2017

Příjemná oddechovka na jedno odpoledne, navíc ale oddechovka, ke které se občas určitě ráda vrátím. Backman píše lehce a vtipně a přitom je to opravdu silné vyznání jeho nejbližším. A co hlavně, píše neuvěřitelně trefně. Jako mnoho rodičů, i já jsem se vrátila do doby, kdy děti byly hodně malé a zavzpomínala na všechny ty ukryté klíče, čokolády nacpané do dvd přehrávače, rybilky rozpatlané po gauči, gumové kačenky vložené do pračky (byly špinavé, že) a noční košile hozené do záchoda. A zároveň na pár těch trapasů, kdy jsem sama o přístupu k dětem mluvila v nadsázce, jenže zrovna před někým, kdo zrovna všechno bere nadmíru vážně. Fredrik Backman mi občas přímo bral z úst to, co si o výchově myslím já. Co si myslím o výchově naší, která probíhá v současnosti, a o té někdy před lety, kdy jsme my byli ti vychovávaní. Je to tak podobné našim vlastním zkušenostem. Koneckonců dítě většiny z nás mělo doma nějakou tu hrající žirafu (my plastovou housenku s písničkami, kterou jsme večer museli před synem schovat, protože jeho nejoblíbenější činností bylo v pět ráno ji chňapnout a začít nám u hlavy vyhrávat na celé kolo).
Docela by se mi od Backmana líbila další knížka na téma otcovství, zase po letech. Takové pubertální dítko třeba... Nebo i jinou podobně stavěnou knihu, protože úvahy na téma láska (ať už partnerská, otcovská či synovská) či na téma přátelství byly taky velice výstižné.

O dědečcích. "Za svítání vyjdou s dvěma holýma rukama na trávník a dovnitř se vrátí z nově postavené verandy. Jakože cože? Já jsem dvěma holýma rukama leda tak vyhrál Grand Theft Auto IV. A to jsem použil cheat all weapons. Tvoji dědečkové si sami postavili domy v době, kdy ještě nebyl Google. Uvědomuješ si, co je to za výkon? To nejsou lidi. To jsou šýcarské armádní nože se strništěm na bradě."

5 05.09.2017

Hlasy a hvězdy jsem si trochu šetřila, nevrhla se na ně hned po dočtení Vidění, i když jsem měla velké cukání. A jsem ráda, že jsem zase strávila nějakou dobu ve světě Lodí, Össeanů, s trochou těch hub. A vůbec mi nevadí, že jsou ty příběhy tak košaté, naopak, ve skutečnosti si umím představit, že by Mycelium mělo nekonečně dílů a já se tak nemusela obávat toho, až se za tímto světem jednou zavřou dveře. V tu chvíli asi budu otevírat znovu Jantarové oči.

3 03.09.2017

Moc dobrý doplněk k seriálu. Asi tedy opravdu smysluplná jen pro znalce TP. Velice dobrý tah vydat ji jako podporu k novým dílům, které právě běží a které jsou fakt výborné. Skvěle graficky vybavená kniha, prostě dokument, který každý fanoušek TP musí povinně přelouskat.

5 12.08.2017

Je to tak vtipné, tak praštěné, tak křehké, hořké i smutné. Příběh téhle prazvláštní rodiny jsem četla se sevřeným hrdlem, občas jsem dusila smích, občas pláč. Dočítat tuhle knížku v metru fakt není dobrý nápad. Ale jinak jsem měla chuť předčítat nahlas, aby si všichni užili ty parádní fantastické nápady, za které autorovi velký dík. 4 a půl.

9 10.08.2017

Viděla jsem v Činoherním klubu a naprosto mě nadchlo. O této hře vím a malinko jsem asi i tušila, o čem je, ale jen vzdáleně, nikdy jsem neviděla ani již klasický film. Hra se mi líbila velice a nedávno jsem pak zjistila, že ji máme i knižně. Tennessee Williams napsal neskutečné charaktery, obdařil se živoucími povahami, donutil diváky (čtenáře) se zmítat v pochybách nad tím, jestli někoho má nesnášet, druhému držet palce a dalšího litovat. Nebo jednoho milovat, druhému fandit a dalšího mít chuť vystřelit na měsíc. Hra, kterou rozhodně potřebuji vidět ještě minimálně jednou.

7 08.08.2017

Styl psaní Markéty Pilátové mi naprosto sedí. V duchu si vždycky říkám, že kdybych se čistě náhodou stala spisovatelkou, dost možná bych psala podobně. Protože mám ráda, když příběhy útočí na všechny smysly. Když čtu její knížky, jako bych se stala součástí, tak plasticky umí psát. Bravurně vylíčí všechny barvy i vůně míst. A v knížce S Baťou v džungli navíc předkládá výborný příběh, neskutečné osudy Jana Antonína Bati a jeho potomků a blízkých. A přiznávám, že pro mě leckdy velice překvapivé. Formálně mě kniha nadchla, to, že je napřeskáčku vyprávěna různými lidmi (ba i budovami), jí dodává na šmrncu. Každý přidává střípek svými "vlastními slovy", svým vlastním způsobem vyjadřování, včetně samotného hlavního aktéra knihy, který neváhal komentovat vše ze "záhrobí". U knížek Markéty Pilátové mám vždy chuť si je opět za čas přečíst. A stejně tak i teď, uvelebit se za nějakou dobu zase do brazilské džungle, nadechnout se vlhkého vzduchu a pozorovat s respektem anakondy. Zakousnout se do šťavnatého pomeranče a zapít ho hořkou kávou. A poslechnout si znovu ty příběhy. Šťavnaté, ale i hořké.

5 06.08.2017

Knížky od SJ Bolton jsou pro mě ideálním letním čtením. Stejně tak i Obětina, kterou jsem slupla jak jahodový pohár. Vlastně i tak podobně mrazila a zchladila mě v horkých dnech. Knížka zase vtáhne od prvních chvilek. Co mě také u autorčiných knih baví, jsou postavy, které jsou životné a zvlášť některé z těch ženských si mě okamžitě získávají. Série s Lacey Flint se mi líbila víc, ale i Obětina mě bavila. A to i přes zamotanou zápletku a pointu, která byla možná nepravděpodobná, ale pro mě zábavná. A díky ní jsem se zase dozvěděla něco o Shetlandech a mýtech těchto ostrovů. Za mě fajn odpočinkový detektivní thriller.

6 31.07.2017

Skvělý výlet do USA na konci 19. století. Moc dobře napsaná literatura faktu, která se ovšem čte jako román. Nejvíc mě bavilo číst o samotné přípravě výstavy, která byla opravdu hodně napínavá. Ač vím, že nakonec proběhla a ku spokojenosti zúčastněných, měla jsem celou dobu pocit, že to nemůže dobře dopadnout, protože osud házel tvůrcům pod nohy sakra silné klády. Ďábel v bílém městě je z knih, které nekončí dočtením, protože i po té máte chuť hledat dál, zjistit si něco dalšího o těch, o nichž jste se v knize (a o mnohých zajisté poprvé) doslechli.

5 24.07.2017

Baltimorští se mi líbili o dost víc. Zvlášť zpočátku knížky jsem si nebyla jistá. Téma spisovatele s autorským blokem je docela profláklé. Navíc skoro všechny postavy mi lezly na nervy, včetně Marcuse "Borce". Možná i proto, že jsem ho zažila v Baltimorských, nějak jsem tohohle (alespoň zpočátku) Marcuse nepoznávala. Vlastně mi přijde docela zbytečné, že je hlavní postavou a vypravěčem obou knih, protože jako by se ve skutečnosti jednalo o osoby různé. Knihy se přitom v některých časech musely i trochu protnout, ale z příběhů to není ani trochu znát.
Zhruba půlka knihy mi moc neutíkala. Jak někdo psal o Baltimorských, že byli melodramatičtí nebo sentimentální, tak já bych to spíš řekla o Pravdě o případu HQ. Láska Harryho a Noly byla popisovaná fádně a možná až moc otřepaně. Nola mi lezla krkem, jasně byla to patnáctiletá puberťačka, ale její proslovy a chování jako by občas vypadlo z harlekýnů. Okolo půlky se knížka začala sunout mně libějším směrem. Detektivní linka byla velice slušná a dostavilo se dost zajímavých překvapení. A ta druhá část, kterou jsem pak hltala jako o závod, nakonec posunula knížku k 4 *. (Chudák Marcusova maminka, ta teda byla na ránu.)

3 06.07.2017

Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svoji cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta "Itálie" mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jakou jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.

11 26.06.2017

Uvědomila jsem si, že italských knih (nebo vůbec knih z italského prostředí) jsem četla pramálo. A i proto mě Geniální přítelkyně vtáhla. Bavilo mě poznávat Neapol 50. let. Sledovat sousedské vztahy, boj místních o jakés takés místo, ať už to byli ti "movitější", co měli na to (z různých důvodů) rozjet podnikání, nebo ti, kteří se prostě snažili žít, jak nejlépe to šlo. Líbilo se mi procházet místními ulicemi a občas se podívat i k moři, poznávat okolí i lidi. Koukat na to, který kluk je zrovna v kurzu a s kterým se zasnoubit je prostě výhodné. Prožívat přátelství, které ale většinou bylo i soubojem o to být ta lepší (ať ve škole, nebo v prostém životě). Přemítat spolu s vypravěčkou, zda určité životní kroky, které udělala ona nebo její přítelkyně (nebo co za ně zrovna rozhodli rodiče), byly správné. Jestli ano, snad zjistím v dalších dílech. A už se na ně docela těším. 4 a půl.

12 19.06.2017

Jedním slovem - Cave. Nick Cave a jeho cestovní bágl naplněný nápady, básněmi, poznámkami. Drobnými texty, které si během turné poznamenával na pytlíky na zvracení. Takže možná by se dalo říct Nick Cave a jeho pytlík na zvratky naplněný nápady... Ten není bezedný, takže vznikla útlá knížka, která upomíná, že Nick je tu stále s námi v plné polní. I když už vyspělejší a možná i trochu znavenější. Pořád ale on. Ale nejspíš ne nadarmo končí slovy "Už jedu domů".

3 19.06.2017

Román o velkých přátelstvích, o lásce, i té sourozenecké a rodičovské, o závisti a žárlivosti, o lžích a podvodech. O obdivu (mnohdy neopodstatněném). Ale v mnoha ohledech hlavně o nepochopení. Nepochopení, které může sakra zamávat dosavadními jistotami. Kniha o Baltimorských je o nahlížení na svět různými optikami. A o tom, jak svět vypadá, když se brýle sejmou. Četla jsem jedním dechem a tohle zase byla ta z knížek, kdy mě mrzela každá chvíle, kterou u ní netrávím. Jak mám ráda rodinné ságy, tak tahle mě taky docela vzala za srdce. Mám vás ráda, Goldmani.

12 13.06.2017

Je to velmi silný příběh a až kolikrát zaráží, že se udál vlastně vcelku nedávno, ve vyspělé zemi. Jak je možné, že inteligentní lidé, jako byli Jeannettini rodiče, dokázali vést svůj život takto bídně? Že ani to, že měli čtyři děti, je nepřimělo k tomu se nějak vzchopit. Ani to, že ty děti se samy snažily něco změnit. Hrál v tom roli alkohol, jasně, hrály v tom roli jejich ideály, jejich nechuť se přizpůsobovat. Ale zároveň si myslím, že největší část byla jejich sobeckost, jejich lenost dělat cokoli navíc. Kolikrát jsem měla až chuť zařvat nad jejich nespravedlivostí, kterou ty děti musely trpět. Zvlášť netečnost jejich matky, která na všechno měla nějakou svoji "sluníčkovou" odpověď. Mnohokrát jsem taky nedokázala pochopit, jak mohla Jeannette stále svému tátovi tak důvěřovat, ale ke komu jinému se dítě má upínat než k rodiči? Akorát tady tatínek místo skleněného zámku neustále stavěl pouze a jen zámky vzdušné, do kterých stačilo fouknout a byly fuč.
Je to čtivá autobiografie, i když je smutná a ne zrovna povzbuzující, stojí za to si ji přečíst. Chyběl mi možná malinko nějaký přesah, jednotlivé příběhy jsou vyprávěny kolikrát až jako kdyby bez emocí, mechanicky, jen fakta. Takové silné vyprávění sice obstojí i bez větších literárních kudrlinek, ale na druhé straně by tomu neuškodily. (Mrzely chyby a překlepy.)

3 05.06.2017

Málokterá sbírka povídek mě zaujme, málokdy jsou povídky natolik chytlavé, aby mě udržely u čtení až do konce. Taky je to docela umění popasovat se s povídkou. Na krátkém prostoru vyložit většinu karet a ještě těch správných není nic jednoduchého. Mariana Enríquez to ale zvládla a vtáhla mě do podivného argentinského světa, nelehkého, ba až depresivního. K tomu okořeněného trochou toho jihoamerického magična. A to já ráda. Plus perfektní obal.

4 30.05.2017

Knížky od S. J. Bolton se fakt čtou jedna báseň, jsou napínavé, postavy nejsou nudné, příběhy mají spád. Volavka byla dobré psycho, fakt bych se nechtěla ocitnout v kůži některých postav. Jednu hvězdu ubírám, protože tohle byl spíš thriller než detektivka a já raději detektivky. Obě další knihy z této série byly více pátráním a více překvapivé, tady se mi leccos podařilo odhalit záhy, a ona to tak i autorka ke konci chtěla. A i když v knížce Už mě vidíš? autorka odhalovala také docela brzy, konec měla tato výborný. Tady byl konec utnutý s nijak velkou pointou. Ono teda, když už člověk ví z třetí knihy, kam se to bude dále ubírat, je to o to méně dechberoucí, možná mít před sebou ještě nepřečtenou, okamžitě hltám, abych věděla, co bude dál. Takhle to pak dopadá, když člověk začíná nesprávným dílem. Nicméně už se moc těším na 4. díl, snad ho přeloží co nejdříve.

5 22.05.2017

Výborná detektivka. Styl S. J. Bolton mi naprosto sedl. Čistě náhodou jsem se dostala nejdřív k třetí knize ze série Lacey Flint Tak to je, tak to bude a uchvátila mě. Takže jsem se musela pustit i do předešlých dílů. I když jsem se leccos o postavách už dozvěděla předtím, nevadilo to. Už mě vidíš? bylo zábavné a napínavé, a ač čtenář posléze tuší, kam ho autorka asi povede, stejně hltá až do konce (a dobře dělá, protože ten je výborný). Baví mě i hlavní postavy a vůbec, našla jsem si prostě paní autorku detektivek podle mého gusta.

10 15.05.2017

Žízeň charakterizuje všechny vztahy, které se okolo "Holeovek" vyskytují. Všichni máme žízeň, já jako čtenář, Harry Hole jako detektiv a nejvíc Jo Nesbø jakožto autor. A všichni ji potřebujeme uhasit. Harry Hole nedovede (i když se snaží namluvit si, že ano) žít bez vyšetřování, bez policejní práce a Jo Nesbø nedokáže žít bez Harryho Holea. I když by možná taky chtěl. Stejně se k němu stále vrací a myslím, že i vracet bude. A já si prostě asi už přečtu každou knížku s HH, i když k nim budu mit výtky, tak mi to nikdy nedá. Ono se to totiž skoro vždycky skvěle čte. I Žízeň svištěla a i když nedosahuje některých mých nejoblíbenějších "Holeovek", pořád to byla dobrá detektivka. Jen to téma vampyrismu - tím, že jsem dost nedávno četla Boltonové Tak to je, tak to bude, zas tolik mě to netankovalo, tohle téma jsem si už plně nasála u ní (a dokonce jsem občas i zauvažovala o inspiraci, i když knížka od SJ Bolton míří malinko jinam). Pointy u Nesba už taky tolik nefascinují, mustr drží stále podobný, takže se dá leccos odhadnout. Ale nakonec to vlastně nevadí, kromě jiného i proto, že má skvělé a zajímavé postavy. Jimž vévodí neodolatelný Harry. Žízeň za 75 %.

7 07.05.2017