bosorka komentáře u knih

Eleanor je Saga Noren, je Ove a dalších spousta zvláštních figur, které se v poslední době objevují. Všechno má nalajnované, den za dnem se odehrává ve stejném sledu a Eleanor svůj život přežívá (na těstovinách, pizze a vodce) uzavřená ve svém světě, kam nikoho (dokonce ani sama sebe) nehodlá pustit. Že se stane něco, co ji odchýlí jiným směrem, je nasnadě. Občas jsem se nad jejím konáním musela usmát, občas mi jí bylo tak líto, až se mi chtělo brečet, občas jsem se snažila ji až popostrkovat trochu jiným směrem, i když na ten svůj divnosvět prostě měla nárok. Ale byla to postava, která si mě naprosto získala. Eleanor je prostě skvělá! 4 a půl.

10 12.02.2018

Pro mě výborný počin. Některá místa jsem samozřejmě znala, ale mnohá mi až dosud zůstala skrytá. A teď chodím a víc koukám a mám v plánu některá navštívit, nebo znovunavštívit.

3 05.02.2018

Je to drsné, syrové a otevřené. Ano. Ale vlastně jsem podobných knížek četla už mnoho a některé mi uvízly v hlavě určitě i silněji. U knihy Édouarda Louise mám trochu pocit, že si za nějakou dobu na ni ani pořádně nevzpomenu. Šikana, potlačovaná homosexualita, předsudky, neschopnost zařadit se do společnosti, v níž hlavní hrdina vyrůstá. Touha vymanit se z prostředí, které mu není přirozené, i když se vlastně moc snaží o to zapadnout. To všechno už tu bylo mnohokrát. I tak bych knížku doporučila, není od věci podívat se na francouzský venkov druhého tisíciletí, vlastně neskutečné, že ještě v této době se musí děti potýkat s takovou bídou a hlavně nepochopením v zemi, kde bychom čekali úplně něco jiného. Už dva dny přemýšlím, jak bodově knížku ohodnotit, pro mě je to jasná třiapůlka, úplný konec mě směřoval spíše k té trojce, ale jak se mi to rozleželo, čtyřku si zaslouží. A pozornost taky.

1 05.02.2018

Jsem ráda, že jsem před přečtením Trhliny o ní vůbec nic nevěděla, zaregistrovala jsem ji, zaujala mě obálka, ale do poslední chvíle jsem netušila ani, jaký žánr budu číst. To mi přiblížila až kamarádka těsně před čtením. A jak tak zpětně čtu reakce, bylo to to nejlepší, co mě mohlo při čtení této knížky potkat. Vědět na počátku co nejméně a teprve po přečtení zjišťovat další. A spekulovat, jestli na tom je aspoň kapička pravdy, nebo je to celé výborná mystifikace. Líbilo se mi, jak je atmosféra vystavovaná hodně jemně, pomalu, žádné šoky a přitom husí kůže se dostaví. Přistihla jsem se při tom, že dumám o tom, jestli bych se na Tribeč vydala a že mě to vlastně i láká, nebo mě tahle knížka natolik ovlivnila, že bych se toho bála. Jak někde řekl sám autor, hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká. Což asi nejlépe charakterizuje Trhlinu. Jak k ní kdo přistoupí, je už jen na něm. Vytkla bych možná pomalejší rozjezd, nějaké stránky ubrat by nevadilo. A druhá věc, za kterou jsem ráda, že jsem si ji přečetla ve slovenštině, krásný jazyk!

10 30.01.2018

Skvělé téma, a i když pro mě známé ze všech možných úhlů, je stále zajímavé a podnětné si příběhy 3 králů připomenout. Komiksové zpracování si skupina B+M+M určitě zasloužila. Možná mohl být komiks i rozsáhlejší a podrobnější, když už byl natolik zalidněný, tak jednotlivé postavy ještě více rozepsat.

1 28.01.2018

Vlastně se to nečte špatně, i vcelku odsýpá, je to slušně napsáno, není nezajímavé podívat se na vyšetřovací metody, přičemž důraz je tu kladen především na vedení výslechů. Ale to je asi tak všechno. Tana French už u mě žádnou další knížkou nedosáhla toho nadšení, jaké jsem měla při čtení V Lesích. I tak mě v jejích knihách bavilo hlavně to, jak uměla vykreslit charaktery a rozehrávat s nimi skvělé hry. Často ve mně vzbuzovala různorodé, ale obvykle docela silné emoce. Většinou minimálně několik postav mě opravdu zajímalo. Ve Vetřelci ne. Všichni mi byli v podstatě jedno, vůbec jsem neměla problém se s nimi na posledních stranách rozloučit. Přišli mi stejně anonymní, jako bych si pročítala zápisy z reálných výslechů neznámých policistů. A celou dobu jsem čekala na nějaký zásadní zvrat a ono nic. Škoda.

3 19.01.2018

Tak jako u většiny povídkových knížek mám i u těch Faberových problém s nevyvážeností. Některé povídky byly výtečné (Tunel lásky, Ovce, Ryby), úvodní Někdy prostě prší byla mrazivá, výborně napsaná a po dočtení celé knihy jsem si ji musela přečíst znovu. Pak jich bylo pár, které mnou jen tak prolétly a za chvíli jsem si nepamatovala, o čem vlastně byly. Nečetly se špatně, protože Faber opravdu vládne jazykem, ale chyběla jim patřičná síla, údernější motiv. Na Faberových příbězích mě baví ty otevřené konce, není mistrem point, ale ani se o ně za každou cenu nesnaží, což je dobře. Atmosféru umí vystavět moc dobře, takže kolikrát vůbec nevadí, že povídka skončí tak nějak najednou.

2 11.01.2018

Ač jsem už o cestopisech Ladislava Zibury samozřejmě mnohokrát slyšela, aktuální knížka se mi do ruky dostala náhodou. A musím říct, že nelituju. Cestopisy obecně bývají čtivé, když jejich autor navíc vládne slušným smyslem pro humor, je to ještě lepší. Bylo to velice zábavné a možná se někdy mrknu i na další Ziburovy knížky. I se zvědavostí, jak moc si jsou podobné. Toho bych se totiž malinko bála. Ale toto první seznámení s ním mě potěšilo.

3 02.01.2018

Jako vždy skvělé kresby. Tentokrát vážnější téma než předchozí knihy, blízce se dotýkající nemoci i smrti. Ale i tak pojato s nadhledem a v podstatě vesele. Vztah dvou sester, z nichž jedna se potýká s těžkou nemocí a druhá s vlastními obavami a strachy, je dojemný, ale i vtipný.

3 26.12.2017

V rámci osobní čtenářské výzvy "aspoň jeden Connelly ročně" postupuji dále ve šlápotách Harryho Bosche. Hořící pokoj je tradiční čistá detektivka, což mě dost baví. Baví mě sledovat tu mašinérii, která provází jednotlivé případy. Boj s byrokracií, které je stále víc a která kolikrát detektivům hodně znesnadňuje práci. Harry Bosch si s tím ovšem ani po šedesátce nedělá velkou hlavu a činí stejně jako celý život. Nebere si servítky a jede po svém. Což samozřejmě opět provází nevůle některých nadřízených. Ač v tradičním pojetí, Harry je stále neotřelý. Jen tak dál.

1 21.12.2017

Knížky Fredrika Backmana mě baví. Občas mám výtku, menší či větší, ale skvělé je, že Backman umí psát lehce, čtivě, parádně umí charaktery, umí dojmout i rozesmát. Medvědín měl pro mě ještě něco navíc oproti předchozím knihám. Tady jsem nenašla mouchu. Jasně, možná kdybych se jó snažila, našla bych, ale ta moucha by rozhodně nebyla tak otravná, abych se po ní chtěla ohnat. Příběh svištěl po ledě tak rychle jako Amat, chvílemi byl tvrdý jako Bobo a neúprosný jako Benji. Byl křehký jako rampouch, ale rozhodně ho nešlo jedním úderem přerazit. Bavil a dojímal, fandil a věřil, navztekával a dával zadostiučinění. Backman fakt umí postavy, jak už jsem několikrát psala, vykresluje je do posledních detailů i s jemným stínováním. A ty postavy vám přirostou k srdci, nutně si k nim musíte vytvořit nějaký vztah (ať už kladný, či negativní, ať už ustálený, či proměnlivý).
V určitých chvílích mi Medvědín připomněl dánský Hon, sice vlastně naruby, ale jednání lidí, vlastně jednání davu bylo velice podobné. Co zmůže jedinec (i pár jedinců) proti kolektivu stmelenému společným posláním? Taková parta je přeci nade vše. A společné úsilí takové party dovede převrátit naruby vše, i pravdu i zločin. Backmanovy knihy jsou jedny z mála, kde mám chuť podtrhávat a kopírovat věty i odstavce, abych si je pamatovala navždy.

18 12.12.2017

Čtu O dívce Grace, za oknem šedivo, stromy už holé a mně je smutno. A celou dobu si říkám, že ta knížka je tak smutná, že nevím, zda ji neodložit do nějakého nadějnějšího období. Ale Anthony Doerr mi to nedovolil. Ač zádumčivě, přece jen úžasně mě vodil v patách Davidu Winklerovi, s ním hledal, poznával, osahával, očichával, poslouchal. Porozuměl mrakům, vodě, sněhu, hmyzu a lecčemus dalšímu. Jen ti lidé mu trošku dělali problém. Jak já byla na Davida Winklera kolikrát naštvaná, že je tak mlčenlivý a že nechá věci dojít zbytečně tam, kam vůbec dospět nemusely. Že ztratil tolik času. A taky mi ho bylo líto, ten smutek bych z něj nejraději vyhnala, ale to by zase nevznikl tak smyslů plný příběh, ta cesta skoro obyčejným lidským životem. Neměla bych pak chuť zkoumat vločky a zakuklené můry, sbírat to, co vyplaví moře a nemohla bych držet palce. Sice mám teď za krkem melancholickou deku, která je malinko těžší. Ale vlastně docela hřeje. Koukám z okna a padají obří vločky.

10 04.12.2017

Krásná knížka. Fascinující příběh o statečnosti dvou bratrů, o bratrské lásce a porozumění.

1 04.12.2017

Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl.
Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.

9 24.11.2017

O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.

9 13.11.2017

Skoro je mi líto, že jsem nevydržela, až bude venku celá Neapolská sága, protože myslím, že by ještě lépe fungovalo v úplném celku. Takto jsem četla za sebou první dvě knihy, pak chvíli pauza, třetí a na čtvrtou musím zase čekat (jestli vydržím, stále je ta možnost chmátnout po slovenském překladu). Na druhé straně, rozdělení do čtyř dílů má svůj velký smysl, každá knížka si nese pečeť věku jednotlivých protagonistů a pečeť té doby, v níž se zrovna odehrává. Jak v prvním díle Elena s Lilou řešily vlastně "dětské" problémy, problémy jejich čtvrti, za jejichž hranice se neměly moc šancí dostat, v druhém pak běžely po vlně dospívání, spojené s láskou, nenávistí, obřími emocemi, bouřlivým proudem života, který je odnesl už o kus dál. Pak v třetím díle přitvrzuje nejen v jejich životech, ale v celé zemi, ba v celém světě. Sedmdesátá léta, kdy Evropou zmítaly různé vášně, v Itálii krvavé střety levicových a pravicových extremistů, se nutně musely dotkout i hlavních hrdinek této ságy. Zdánlivě se proměňuje i jejich vztah, obě jsou matkami a ženami, obě vláčí život tu dolů, tu vzůru, spolu se moc nevídají, ale přesto jsou k sobě připoutány nezničitelným provazem. Zvlášť pro Elenu je těžké vymanit se ze stínu Lily. A i když to vypadá, že se dostala výš, svou nezměrnou pílí a spořádaností, že překonala dávnou kamarádku, Lila ji prostě svým nekorektním bouřliváckým přístupem vždy převýší. Neapolská sága mě baví proto, že i mnou mlátí emoce, vztekám se, fandím, mám chuť radit, okřikovat. Pro mě naprosto živá kniha. 4 a půl (a možná po dočtení posledního dílu i přidám).

7 07.11.2017

V krátké době po sobě jsem četla dvě knihy dotýkající se adoptovaných dětí. Jedna byla výpovědí reálnou, kde spisovatelka řešila svoje předky a nakonec i sebe samou. Malinka, ač postava románová, mi Jennifer Teege v mnohém připomněla. Ten neustálý boj, který se v nich svářel, ač věděly, že život u adoptivních rodičů byl vlastně veskrze dobrý (a pravděpodobně lepší, než by byl u rodičů biologických), nedokázaly se s jim přisouzeným bytím dokonale smířit, neustále je něco hnalo tam, kde by se mohly dozvědět pravdu. A dokonce i tušily, že ta pravda jim lahodit nebude. Kořeny, i když vyrvané, se neustále žíznivě snažily přimknout zpátky k vysušené zemi. Obě tyto ženy, reálná i románová, se se svým osudem praly různě. Jennifer bojovala s depresemi, Malka se prala divoce a nespoutaně, ubližovala tak nejen svým blízkým, ale i sobě, i když ve skutečnosti o to nejspíš vůbec nestála. Malinka je o věčném boji, s genetickým předurčením, s vlastními a cizími geny, o mlácení kolem sebe, ale i o snaze potlačovat ty údery, mírnit je (jak adoptovaná, tak ti, co adoptovali). Knížka je hodně o nepochopení, o neschopnosti komunikovat, protože kdyby Malka víc mluvila a víc dala najevo sebe (jinak než kopáním na všechny strany), možná by to fungovalo lépe. Jenže to by nebyla ona, nezkrotná, a to by možná ani nevznikla tak naléhavá kniha. 90 %

7 24.10.2017

Příjemné čtení. Autor má fantazie na rozdávání. Městskou fantasy mám v oblibě a tak jsem už pár podobných knih četla a všechny ty vedlejší a alternativní města mě moc baví. Stejně tak se mi dobře včítalo do Nikam a ráda jsem se procházela po "podivných" ulicích. Možná trochu chyběla silnější zápletka, možná bylo chování některých postav až příliš naivní, možná i sloh by chtěl semtam malinko učesat, ale jedno vím, další knihy Martina Bečana si určitě přečtu a kdyby pokračoval v nastaveném světě, velice ráda se do něj zase zanořím. 70 %

17.10.2017

Už dlouho jsem od Kinga nic nečetla (naposledy poslouchala Shawshank ve skvělém podání Oldřicha Kaisera) a jsem ráda, že jsem sáhla zrovna po této knize. Která není úplně typická kingovsky hororová. Čte se moc dobře, i když jsem měla problém jako i u jiných jeho knížek s délkou. Ne že bych to neučetla, ale spíš, že mi připadalo několik desítek stran nadbytečných a v určitý moment si tak zase musela povzdechnout, jaký je Stephen King grafoman. Vlastně mi připadalo, jako bych četla knih více (tedy minimálně dvě), které spojil dohromady. A možná by jim to i prospělo, oddělit je. Když jsem dočetla část, odehrávající se v Derry, neměla jsem touhu číst dál, protože příběh na mě působil uzavřeně. A najednou se mi hrozně divně včítalo do dalších stran knihy. Naštěstí po těch několika desítkách stran, které na můj vkus zbytečně rozvlekle uváděly hlavního hrdinu do nového místa, se to zase rozjelo velice slušně a začalo mě bavit. Doba, v níž se Dallas 63 odehrává, přelom 50. a 60. let v USA, mě zajímala, stejně tak i osoba LH Oswalda. A celou dobu mě dopředu hnalo to, že jsem byla zvědavá, co natropí motýlí efekt. A zklamaná nebyla. Nakonec tedy 4 a půl a příště, pane Kingu, trošku písmenek ubrat, prosím.

8 09.10.2017

Zajímavý pohled na nacistický vliv na další generace. Tady z pohledu té třetí, tedy vnuků, konkrétně vnučky velitele koncentračního tábora Płaszów. Hodně mě zaujalo, jak zatížení svých předků nese různě jejich druhá a třetí generace. Celá knížka působí trochu neskutečně. Považte, míšenka, která studovala a žila několik let v Izraeli, zjistí již ve zralém věku, že její děděček byl brutální nacistický vrah. Vydává se po stopách jeho, ale i svojí babičky, matky (která ji odložila do dětského domova) a nakonec i po stopách svých. Snaží se dobrat toho, jak je možné, že babička "zvěrstva" svého milence prostě neviděla, jak rodinnou zátěž nesla jeho dcera a jak s touto informací má naložit teď ona sama. Vrací se i do svého dětství, kdy je pro ni velice důležité pochopení, proč ji matka nechtěla a ona se tak dostala k adopci. Knížka je psaná možná malinko stroze, ale je to dokument, který si vlastně dost dobře dovedu představit i filmově. A nedivím se Jennifer, že chtěla svoje kořeny dopodrobna prozkoumat, i to je terapie, ač trnitá a bolestná.

Občas, když tu čtu komentáře, mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu. Že měla Jennifer deprese? Tak vzhledem k tomu, že jimi trpěla od mládí a podle toho, co psala, s tím měl hodně co dělat pobyt v dětském domově, adopce, pocit neukotvenosti, pak zjištění o předcích tomu rozhodně nepřidalo. Ano, "paní se chtěla rozhodně zviditelnit". Pokud má někdo takový osud, tak mi opravdu nepřijde divné, že se snažila ze všeho "vypsat".

3 26.09.2017