bosorka komentáře u knih

I přes pozvolný začátek mě tahle knížka okamžitě pohltila. Asi pro autorův styl, takový zvláštně pomalu tekoucí, ale přitom libě šumící jako horský potok. Jääskeläinen píše lehce a vábivě, jeho věty i slova jsou jakoby zaoblená, jednoduše se kutálející do čtenářovy mysli. Navíc posléze kuličky přibývají a kuličkodráhou začnou probíhat rychleji, noří se pod povrch, podobně jako hlavní dětská pětice do tajných podzemních chodeb v městě pod pahorkem. Příběh pak už rychle spěje až ke konci a jaký ten konec bude, je napínavější o to, že existují dokonce dva. Který je ten lepší? Toť otázka, možná ten, který člověk četl jako první. U mě to tak aspoň bylo.

4 30.04.2017

Vlastně tak zcela nevím, co o knize Laskavé bohyně psát, protože to mnozí již učinili přede mnou a plně se tu s většinou komentářů shoduji a asi bych se jen opakovala. Je to silné, děsivé, zlé, hnusné, ale vtahující. Až nepříjemně vtahující mnohokrát. Laskavé bohyně byla knížka, kterou jsem nejspíš četla nejdéle. U knih podobných rozměrů jsem se asi nikdy nezdržela tak dlouho. Přitom Laskavé bohyně jsem skoro nemohla opustit, ač pojednávájí o obře děsivých i ohavných věcech, musela jsem číst a číst. A občas si dát pauzu, proložit něčím lehčím. Občas se četlo pomaleji, protože kláda textu, milion jmen, semtam autor zpomalil sám, když podrobně popisoval tehdejší byrokracii, při filosofických úvahách na téma rasa, pak zase přidal na tempu a provázel čtenáře zásadními okamžiky druhé světové války. Ani jednou jsem ale neměla pocit, že bych chtěla přestat číst, jen jsem to pak už chtěla mít co nejdřív za sebou. Co mi úplně nesedlo, byly dlouhé Aueho snové fantazie, tam bych poněkud krátila, ale i tak z mého hlediska nelze než nedat plný počet. Ale bylo to náročné. Uff, trochu se cítím, jako bych se sebe shodila ledově mokrý nacucaný kožich.

10 19.04.2017

...a bude hůř přelomu tisíciletí. Svižný text páně Pecha ukazuje, že beatnici jsou věční, pořád je proč se nepřizpůsobovat většině, stále lze žít na hraně, z které je velice jednoduché přepadnout na nesprávnou stranu. Anonymní hrdina knížky Cobainovi žáci vylévá své myšlenky a své příběhy podobně razantně, jako do sebe lije ocťáky, polyká houbičky a píše texty pro několik kapel, v nichž se snaží ubít stereotyp života v malém městě. Připomínalo vlastní mládí, i když autor je o deset let mladší. Možná právě to dokazuje, jak podobné hraniční bytí není a asi nikdy nebude přežitek. Pořád tu bude někdo, komu se nebude chtít běžet s davem, bude se chtít vymanit, byť třeba s pomocí alkoholu, drog (hudby, literatury...). Jo, pustím si Nirvanu, pustím si Alice in Chains a asi si k tomu dám pivo. Chtít návrat do doby, kdy jsme žili jako tento hlavní hrdina, musela bych si otevřít Mixelu, ale tu nám taky přestali vyrábět, jako jim ocťák. Hodnocení 3,75.

4 11.04.2017

Válečnými deníky Astrid Lindgrenové jsem se rozhodla zmírnit souběžné čtení jiné knihy o válce, a to Laskavých bohyň. Zvláštní - mírnit čtení o válce čtením o válce, ale opravdu to bylo ředění, protože zatímco prostřednictvím Laskavých bohyň se ocitám téměř přímo uprostřed válečné vřavy, očima AL sleduji válku jen zpovzdálí jako pozorovatel. A bylo velice zajímavé číst tyhle dvě knihy zároveň. Astrid Lindgrenová ji komentovala až zpravodajsky, její deníky jsou dobrým doplňkem historických materiálů o 2. světové válce. Jak ji vnímal obyčejný člověk, který navíc žil v neutrálním Švédsku, tudíž v té době vlastně v klidu a v blahobytu. Jak koneckonců AL neustále na stránkách deníku připomíná, při zmínkách o životě Lindgrenových. Astrid Lindgrenová, v té době začínající spisovatelka, na mě působí hodně nadčasově, žena se zájmem o politiku, která si až hnidopišsky archivuje články o válečných letech. Tyto výstřižky doplňují velkolepě pojaté vydání deníků, škoda jen, že málokdo z nás umí švédsky, aby docenil i dobové materiály. Každopádně zaujalo.

2 27.03.2017

Četla jsem v ukradených chvilkách, dlouhodobě, naštěstí u deníků to tolik nevadí a u toho Haringova asi ještě méně. Je to soubor myšlenek, postojů, k tomu cestování po světě, setkávání se se známými (i známějšími), popisy tvorby jeho děl. Jsou to kousky jeho života - který byl ale tak krátký. Mám ráda tvorbu Keitha Haringa a jeho deníky byly k ní zajímavým doplňkem. Byl mnohdy nadčasově myslící a i když sám tušil, že zemře mladý (a to ještě dřív, než onemocněl AIDS), nebylo by vůbec špatné, kdyby tu pobyl déle. A víc toho napsal. I nakreslil.

2 10.03.2017

Britská detektivka, neotřelá honba za vinyly Londýnem i LA. Jak je něco britské, zavání to humorem. A ani Poslední deska není výjimkou, je to svižná knížka, která lehce plyne tak, jak ji všichni ze zúčastněných s nadhledem glosují. Exkurze do britských obchodů a bazarů s vinyly byla opravdu zábavná. K tomu zápletka se vzácnými jazzovými deskami a pár docela dobrých překvápek. Bavila mě zvlášť "Strana jedna", v druhé části chvilkami příběh ztrácel dech, ale ne natolik, aby přestal bavit úplně. A ke konci se zase pěkně a zhluboka nadechl. Ráda se kouknu i na další díl vinylového detektiva a schválně, jaká femme fatale se tam zjeví.

6 09.03.2017

Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé "Jak to myslíte?" nebo "Jak jako?" A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy... I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování - mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni "profíci". A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
"Co je?" zeptal se, když za sebou zavřel. "Máme problém," pronesla. "Přijel jeho advokát." "A co?" "Nebyl v Norsku." "Jak to myslíš?" Svraštil obočí. "Henryk Eriksen. Nebyl tady." "Jak to myslíš tady?" zopakoval. "Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto." "Teď tě nějak nechápu."
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.

12 24.02.2017

Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně "doják", ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

12 20.02.2017

Absurdní hříčka, "kafkárna", beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.

4 10.02.2017

Zatím nejslabší z knížek Charlotte Link, které jsem četla. Možná mě to nebavilo i proto, že je to spíš thriller a já ráda knížky, které jsou napínavé a pachatele neznáme až skoro do konce. Tady bylo jasné už velice záhy, o co půjde, tudíž si myslím, že by knížka mohla být klidně i kratší. Téma to bylo spíš na novelu. Ve chvíli, kdy už mi docvaklo, kdo je pachatel (a že to bylo docela brzy) a kam se asi kniha bude ubírat, dokonce i jak velice pravděpodobně dopadne, jsem četla už jen proto, že jsem si říkala, že třeba autorka s předvídaným ještě trochu zamele, že přeci jen tu nastavovanou kaši občas zamíchá oběma směry. Bohužel ji nechala tak, jak ji navařila, aniž by přidala nějakou zajímavější ingredienci. A ty tradiční přísady ji prostě neochutily dostatečně. Škoda.

1 02.02.2017

Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.

9 27.01.2017

Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.

11 23.01.2017

Nejsem zcela cílová skupina, ale můžu říct, že mě tohle zombie road movie docela bavilo. Odsýpá to pěkně a je vcelku jasné, že vznikl i film, celý příběh má hodně filmovou konstrukci. Možná ale i trochu předvídatelnou, což z mého pohledu ubírá pár procent. Hodně bavila úvodní část, seznamování se světem po Kolapsu je zábavné a čte se jedním dechem. Trošinku drhla střední část, kde mě nečekalo nic překvapivého. Konec zase povedený a díky němu také dám 4*, i když optimálně bych hodnotila 70 %.

3 19.01.2017

Tenká knížka, která mě oslovila vnějškem (obálkou) a nezklamala ani vnitřkem (dějem). Příběh z válečného Polska vypráví devítiletý židovský chlapec, který utekl z "bezpečí" sirotčince, aby našel rodiče. Svět jeho optikou je jiný než dospělácký svět. Felixův svět je postaven na povídačkách, jeho bezmezná fantazie pracuje naplno, zvlášť ve chvílích, kdy nedokáže uvěřit tomu, co se děje ve skutečnosti. Jeho pohled je nevinný, jak jen nevinný může být pohled malého kluka, co první roky války strávil mezi zdmi kláštěra, pod bedlivým dohledem jeptišek, kterým se navíc podařilo utajit to, co se děje venku. Jeho myšlenkové pochody jsou dojemné, zároveň ale i úsměvné, staví tragédii tehdejší doby do jiného světla. Bavilo mě putovat s Felixem a doufám, že i další knihy z této série u nás vyjdou. Rozhodně je za čas posunu i dětem.

5 12.01.2017

Líbilo se mi snad ještě o ždibíček víc než první Hildiny příběhy. Zvlášť pak Hilda a černý pes. Domácí skřítkové jsou výborní a Hilda-skautka, snažící se získat bobříka, je k zulíbání (dopadla bych nejspíše dost podobně jako ona, být zamala ve skautu). Je to magické, vtipné a zábavné. Myslím, že Hilda si získala celou naši rodinu. Nejmladší začínající čtenářka ji zbožňuje a ten starší mi včera hlásil, že on už to teda přečetl 3x.

4 09.01.2017

Nádherné. Po té, co přelouskaly děti, jsem si dala jednohubku Hildu i já a nelituji ani trošičku. Krásná, podmanivá, pohádková. Mírně připomíná Miyazakiho.

6 09.01.2017

Moje první setkání s Sharon J. Bolton a hned trefa do černého. V rámci detektivního žánru výborné, už dlouho jsem nečetla tak dobrou a chytlavou (a mrazivou) detektivku. Čte se jedna báseň, napínavé je to jak napnutá guma na praku. A když ji autorka pustí, má to švih, jak se patří, takže cíl nemine. Mě tedy trefila přímo doprostřed čela.

3 09.01.2017

Vcelku zklamání, asi jsem čekala něco výraznějšího, většina povídek mě ale moc nebavila a podle mě se jich dost i minulo žánrem. Dost možná byl semtam i přehmat editora při výběru autorů.
Šabach, který nesmí chybět v žádné antologii, ale zrovna tady by klidně mohl - není to ani trochu jeho šálek kávy. Některé z povídek jsem prosvištěla, protože nebavily ani za mák (Cigan, Urban, Neff), některými jsem se prokousala, ale vší silou, například povídka Hejdové byla tak nějak hystericky naivní, vycucaná z (ufiklého) prstu. S psaním Soukupové mám obecně problém a nezměnilo se to. Něco nebylo špatné, ale nesedělo mi tak úplně do této sbírky (Tučková). Pak bylo pár dobrých, ale žádných obřích pecek (Sýkora, Klevisová, Goffa). Kopřiva moc dobrý, to svištělo, Stančík parádní, ale vlastně jen Mlýn na mumie scuklý do povídky. Z celé sbírky mi naprosto vyčníval Procházka, to sedlo a navíc vybral pro detektivku parádní prostředí světských z "Matějské".
Celkově ale převládá zklamání, chtělo by to více úderných point a svištivých zápletek.
PS: Parádní obálka.

2 09.01.2017

Tenhle díl opět za plné hodnocení. Je to skvělé, kudy chodím, tudy trousím chválu. Napínavé, čtivé, zábavné. Co postava, to perla, každá je zajímavá, každá má něco do sebe, každá jednotlivá nějak hýbe mými emocemi. Ta poslední věta mi dala, ještě že jsem k Vánocům dostala pátý díl, dočíst Vidění v době, kdy aktuálně vyšlo, asi bych samou nedočkavostí začala bombardovat autorku, ať píše a píše (což se mi pravděpodobně stane, až dočtu Hlasy a hvězdy). Teď proložím další rozečtenou knihou a jsem zvědavá, jak dlouho odolám nevrhnout se do pokračování - malinko si to odkládám, protože se už teď netěším, až dočtu.

3 02.01.2017

Přiznávám, k panu Stančíkovi jsem nekritická. Možná malinko i proto, že jsme krajané. Především ale proto, jak nádhernou češtinou vládne, pro mě je potěšení si jeho knížky číst, doslova mi lahodí. Už jen ta jména, která postavám dopřeje. A ty nápady, co si nenechává pro sebe, ale naservíruje nám je k potěše doslova všech smyslů. Čtu si tu třeba o něčem v podstatě tak obyčejném, jako je pečení chleba a jako bych cítila jeho chuť i vůni. Dokonce mě to konečně po měsících donutí jít si upéct vlastní. Jeho knížky mi natolik chutnají, že jim musím vždy dát plný počet, i když třeba Andělí vejce nedosahuje až na vrchol jako třeba Mlýn na mumie. Je ale jen těsně pod ním a jen kousíček zbýval, aby tam vylezlo, ke konci už mi přišlo trošku uspěchané. Ale jinak, Stančíkův magický realismus zasazený do českých reálií mě zase vzal za triko a nepustil.
K téhle knížce mám zvláštní vztah hned od začátku, kdy jsem si ji vyndala v metru, že budu číst a ona mi před zraky mnoha spoluobčanů vyskočila z ruky a upadla. Cítila jsem všechny ty pohledy, jež zíraly stejně jako já na to, kterak se kniha odrazila od země, vyskočila z otevřených dveří, odrazila se od nástupiště a ladně vlétla do kolejí. Než jsem stačila cokoli, dveře se zavřely. Okolí začalo radit, jak se mám vrátit a dozorcům říct, že oni mi knihu vytáhnou, ale já se svojí v podstatě stydlivou povahou jsem raději přetrpěla další tři stanice upřených pohledů a hned, jak to bylo možné, vběhla jsem do knihkupectví a knížku si znovu koupila.
Na tu novou už jsem si dávala pozor a taky se díky ní budu líp starat o kvásek. Takové knížce nikdy nemůžu dát míň než plný počet. Je to tak trochu osobní.

8 28.11.2016