bosorka komentáře u knih

Jak se mi líbilo Řekni lituji a chválila jsem ho jako velice dobře vystavěný thriller, tak Amnézie byla zklamání. Ubíhalo to pomaleji než voda v Temži a jednání všech zúčastněných bylo takové nějaké neživé. Navíc Joe tu má takový dost divný prostor, kdy se zjevuje a mizí jak pára nad hrncem, když se nadzvedne poklice. Do něčeho šťourne, něco okomentuje a je pryč. Vlastně by tam ani být nemusel. A nakonec i celá zápletka s rozuzlením byla tak zvláštně upletená, až vlastně zklamala.

2 22.11.2016

Když jsem začala číst, měla jsem chvílemi pocit, že čtu Neila Gaimana a další z jeho fantaskních světů. David Mitchell se ale postupně zase svým stylem hlásil o slovo a zase jsem ho začala poznávat. Slade House je docela zábavné čtení, příběh mě bavil a zajímalo mě, co zase dvojčata vymyslí a jak nakonec dopadnou. Ale zároveň Dům za zdí mě zdaleka nesebral tolik jako ostatní Mitchellovy knihy, jako by se malinko motal v kruhu a nepřišel s žádnou obří peckou, jako by ubral plyn moc brzy. Knížka se mi líbila míň než třeba Sencislo9, viděla bych to tak na 70% hodnocení (3 jsou málo, 4 moc).

1 07.11.2016

Většina knížek Petera Maye bývá řazena k detektivkám a podle mě často spíš mylně. Ve všech jeho knížkách najdeme nějakou tu mrtvolu a záhadu, ale ta detektivní (či kriminální) linka bývá spíš jen takovým zastřešením jeho románů. Umrlčí cestu bych zase spíše než do detektivek zařadila do thrillerů. Po vrahovi se tu sice tak trochu pátrá, ale linka s detektivem Gunnem je spíše vedlejší, daleko víc prostoru dostává v příběhu muž, který ztratil paměť, a Karen, dívka, která se nechce smířit s tím, že zemřel její otec. Kniha má švih, je napínavá, námět je velice zajímavý, postavy pozoruhodné. Jaké je to být v kůži někoho, kdo si o sobě nepamatuje nic? Za návrat na Vnější Hebridy Peteru Mayovi další plus. Hned bych se tam vydala!

12 02.11.2016

Michel Faber to má se mnou těžké. A já s ním. Ale může za to spíše on. I když já vlastně možná taky trochu. Proč? Protože napsal Kvítek karmínový a bílý a protože já nejsem schopná se přes něj zatím přenést. Protože na každou jinou Faberovu knížku už koukám optikou Kvítku, který je pro mě dokonalý. Nicméně Kniha zvláštních nových věcí je fakt skvělá, možná jí ale chybí stránky navíc, klidně bych brala i jednou tolik, protože svět, který Faber vytvořil na Oáze, je tak moc zajímavý. A to, co se děje na Zemi, je naopak tak beznadějné, že bych četla dál, jen abych někde trošku té naděje pro Zemi našla. A nejen pro Zemi, ale také pro Beu s Peterem. Kniha zvláštních nových věcí je příběhem o vztazích, mezi všemi bytostmi, je jedno, zda jde zrovna o lidi, mimozemšťany, o členy pozemské kongregace, nebo o zaměstnance USICu na Oáze. A ty vztahy jsou tak perfektně vymyšlené, že jsem se pokaždé nemohla dočkat, až budu číst dál. A mám pocit, že bych právě klidně četla dál ještě mnoho stran. Nemusím mít vše dořečené (či vyřešené) do poslední tečky, ale stejně jako u Kvítku mi postavy z tohoto románu budou chybět. I když asi tak o půl bodu méně. Jako vždy mi chybí ta půlka - 4 a 1/2.

11 30.10.2016

Ruta Sepetys píše krásně, vlastně jednoduše, prostě a syrově a přitom tak chytlavě a úžasně. S obrovskou pečlivostí na sebe nenásilně staví jednotlivé kostky, z kterých tvoří vysokou vež. A každému je přitom jasné, že tu věž nemůže vršit donekonečna. I když tak činí pozvolna, je jen záležitostí času, kdy kostky vespod neudrží tu poslední a samou tíhou se sesypou. Vše k tomu spěje a když se to v její knize stane, mrazí to až do morku kostí. Příběh, který je neobyčejně silný, je postavený na tragických reálných událostech druhé světové války. Do něj jsou zasazeny postavy nejpíš také trochu inspirované těmi reálnými. Její literární postavy jsou ovšem obzvláště životné, obdařené naprosto uvěřitelnými vlastnostmi, ať už jsou pozitivní, či negativní. Mají svá tajemství, která autorka pomalu rozkrývá a která čtenáře nepustí až do samotného konce. Díky moc, Ruto Sepetys, že se věnuješ svým kořenům, že mě seznamuješ s historickými událostmi, které byly pro tvé předky zásadní a které nejsou pro širokou veřejnost tak známé. Ráda po přečtení některých knih pátrám dál, miluju knížky, které po odložení zůstávají v hlavě i nadále. A to Sůl moře je.

9 18.10.2016

Línou babičku jsme už dvakrát viděli v Divadle v Dlouhé a byli jsme nadšeni. Když jsme teď dětem četli knížku, bylo nám okamžitě jasné, že to v divadle měli relativně snadné s tak skvělou předlohou. Babička je výborná, vtipná a fakt zábavná. A tu ženskou já žeru, jak se se světem nepáře. Plusem je množství dalších výborných postav. A takových přání jako babička mám taky dost, asi si taky zavedu škapulíř.

2 16.10.2016

Myslím, že by skvěle fungovalo jako film nebo aspoň jako jeden díl nějakého povedeného seriálu. Zvlášť pro tu ponurou atmosféru - uhlí, sníh, vichřice. Vidím to v barvách.
Začátek byl slibný, nečte se to vůbec zle, ale postupně tak nějak bředne, přestane být natolik napínavé, aby se člověk nemohl dočkat rozuzlení. Možná zbytečně moc odboček. Taky jsem čekala daleko větší střety zaostalého pověrčivého venkova versus pokrokovějšího Londýna.

10.10.2016

Hned na počátek upozorňuji, že jsem vcelku nekritickým fanouškem Harryho Pottera. Svého času jsem těmi knihami žila a moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem je četla poprvé (pak ještě několikrát a několikrát ještě rozhodně budu). A to i přesto, že jsem viděla i chyby, které byly JKR vytýkány. Mě prostě ty příběhy nadmíru pojaly a bavily a ani ty extra dlouhé díly bych nekrátila a nechala je naprosto stejné. A nikdo mi nevymluví, že JKR má vypravěčský talent a hlavně, že umí parádně charaktery, což dokázala i ve všech nepotterovských knihách (a to jsem z nich neskákala nadšením metr do vzduchu). Což je tady vlastně malinko problém, protože HP and the Cursed Child je divadelní hra a jako k takové se k ní musí přistupovat. Těžko hodnotit zcela, když člověk představení nevidí (a že bych fakt moc ráda). To, co v knize autor popíše dopodrobna, ve scénáři divadelní hry neudělá, v tom mu musí pomoci režisér a herci samotní. Číst text divadelní hry vyžaduje větší představivost, nehledě k tomu, že musí být expresivnější, což i tady bylo znát (emoce s představiteli doslova házely na všechny strany). Příběh je tu vlastně jen naznačen a dořečen může být až na představení samotném. Emoce musí být logicky silnější, jinak to na jevišti velkého divadla prostě nevyzní. A i proto kolikrát působí při čtení přepáleně.
Když někdy čtu divadelní hry a připadají mi už "moc", vzpomenu na mámu-švadlenu, která občas šije i divadelní kostýmy. Říká, že i k nim se musí přistupovat naprosto jinak, vše se šije daleko větší a daleko výraznější. A to je znát i na osmém Harry Potterovi, jak je hra přezdívána, ač vlastně nemusí. Je to návrat do jeho světa, ale je dobře, že prostor získávají i ti mladší a dalším plusem je, co jim oproti očekávání JKR vložila do povah. I v této hře si občas děj ohne tak, aby jí pasoval, ale tady bych to tolerovala možná ještě o malinko víc než v tradičních knížkách. Nakonec dávám 4 za těch pár překvápek a hlavně za to, že do tohoto světa znovu nakoukla. Mně se totiž zatím neokoukal. Ale já jsem nekritická.
PS: Na to divadlo bych byla fakt hodně zvědavá. Tohle je vlastně jen lákadlo.

2 03.10.2016

K Johnu Irvingovi mám dost vřelý vztah a to i přesto, že existuje několik knih, kterými jsem se nedokázala prokousat, anebo takových, jako byla tato - V první osobě. Knížka, která jako by variovala mnohé autorovy předchozí. Kniha, kterou jako bychom už v útržcích četli u Irvinga několikrát. Příběh, který nedokáže předstihnout, vlastně ani na míli doběhnout některé jeho předchozí skvělé (Modlitba za Owena Meanyho patří stále mezi mých top 10, i po několikátém čtení). I tak se četla docela dobře, až na záverečné dvě kapitoly, které už se jen tak s vyplazeným jazykem snaží doběhnout ke konci. (Zajímavé, že přesně totéž jsem si říkala u Dokud tě nenajdu. Koneckonců z téhle knihy, jako by si toho Irving vzal nejvíce.) Taky mi přišla vcelku přepálená ve smyslu moc velké koncetrace gayů, transvestitů a bisexuálů na tak malém prostoru (ne na počet stran, ale spíš metrů čtverečních, na nichž se odehrává). A to všechny ty Irvingovy divnolidi docela oblibuju. A přestože mi občas jeho knížky připadají, jako by je vyplivl nějaký jím stvořený generátor, nemůžu mu upřít, že stále umí fakt silné momenty. Některé byly dechberoucí (setkání Kittrege se slečnou Frostovou třeba). Ač mám ke knize V první osobě dost výtek, vím, že tohle není můj poslední Irving, že pořád budu mít chuť zjistit, jestli ještě překoná sám sebe. Nebo se aspoň doběhne.
PS: Kittrege byl vynikající postava.

2 03.10.2016

Četlo se to moc dobře. V rámci žánru povedený thriller, s propracovanými charaktery, zvlášť pak psychologie jednotlivých postav byla výborná, naprosto uvěřitelná. Sice jsem pachatele posléze odhalila, ale to ničemu nevadilo. Trošku slabší než Zapomenuté dítě, lepší než Šmírák.

1 18.09.2016

Hemingwayovy vzpomínky na život v Paříži, ve 20. letech, kdy ještě byl chudý a šťastný. Z přebalu i jiných anotací jsem měla pocit, že budu číst divokou jízdu plnou večírků, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Četla jsem tak dojmy o Paříži tehdejších let, k nimž si Hem občas dal víno nebo pivo a semtam, když na to vyšlo, i něco zakousl. Mezitím potkal pár známých a povykládal o tom, jací byli. Nechal nás nahlédnout do svých myšlenek a škoda, že jich nenabídl ještě víc. I těch vzpomínek. Ke konci znatelně trpce s odstupem několika desítek let vzpomíná na to, jak to bylo tenkrát skvělé. Výborná pasáž z výletu s Fitzgeraldem, byt Gertrudy Stein i lyžování v Rakousku. Některé příhody mi ale připadaly malinko nedořečené, čekala jsem vyústění a fakt škoda toho, že se Hemingway nerozepsal víc.

4 13.09.2016

Četla jsem hlavně proto, že se ráda půjdu podívat na filmové zpracování mého oblíbeného Tima Burtona, a také proto, že vždy raději dřív čtu knížku, než vidím její adaptaci. Chválím zpracování, to je na celé knížce asi to nejzajímavější, nicméně čím víc jsem se dějem pročítala, tím víc mi byl jasný vznik příběhu. Tedy na zajímavé fotky naroubovat nějaký ten děj. Zprvu mě hodně zajímalo, kam povedou kroky hlavního hrdiny Jacoba. Zajímalo mě to až do chvíle, kdy objevil sirotčinec a dozvěděl se, kde se vlastně ocitnul. Uvádění do většiny fantastických světů bývá na knížkách to nejpozoruhodnější. Sledovat, co autor vymyslí, probírat se jeho fantazií. A pak už je jen na něm, zda dokáže vymyslet i poutavou neotřelou zápletku. Tohle mi u Sirotčince bohužel neklaplo, ve chvíli, kdy by měl děj nabírat na obrátkách a táhnout dál, jsem se zasekla a osudy zúčastněných mě skoro přestaly bavit. Vyvrcholení nemělo ten patřičný tah. I když pravda, že samotný konec přece jen trochu láká k nahlédnutí do dalších dílů. Možná jim dám ještě šanci.

3 06.09.2016

Po většinu knihy jsem si připadala jak na hodině biologie, téma Genetika v kostce (se zvláštním přihlédnutím k osobě Gregora Mendela). Ne že by to nebylo zajímavé, ale vlastně bych si to raději opravdu na té hodině biologie poslechla. A vsadím se, že přednášejícího, který by hodiny pojímal takovýmto výkladem, bych zbožňovala a z jeho hodin si toho hodně odnesla. Ale v knížce to jaksi nefunguje, zvlášť když ona knížka má být románem. A příběh, který by měl být nosný, je vlastně tak trochu nijaký. Často jsem se při čtení přistihla při tom, že se vlastně těším, až tahle "učebnice" bude za mnou. I když mi postava Benedicta Lamberta i s jeho drsným humorem docela seděla. Škoda, čekala jsem asi něco trošku jiného.

3 30.08.2016

Zprvu jsem si nebyla úplně jistá, kam děj povede a jestli mě zachytne za žebro. Připadal mi malinko naivní, psaný takovým jednodušším jazykem. Ale postupně se ukazovalo, že naivita k celému příběhu nezbytně patří. Útěk je vzpomínkou jednoho z protagonistů na krátký úsek dlouhého života. Krátký, avšak pro každého z nich velice zásadní a určující. Román o rozhodnutích, které umějí převrátit celý život. Nakonec silný příběh, na který nezapomenu (snad vyjde i jako audiokniha, zopakovala bych si). Jak byl mladý Jack občas na ránu, tak ten starý má mnoho plus.

2 19.08.2016

Dost dlouho jsem byla rozhodnutá, že Pádu do temnoty dám míň než předchozím knihám Mycelia a můžu říct, že poslední třetina mým rozhodnutím dost otřásla, zvlášť pak závěr, protože ten má grády neskutečné a vrhl knihu zase do hltavého módu. Ale i tak se nakonec přidržím čtyřky (nebo spíš čtyřapůlky), protože v některých momentech se mi knížka malinko táhla. I tak pořád skvělé, intriky, politika, napětí nechybí. Jsem hodně zvědavá na pokračování, další vývoj všech postav mě hodně zajímá.

11.08.2016

Běžný život jedné obyčejné rodiny. Proč ne? Nepotřebuju jen akci, nepotřebuju jen drásavé příběhy, kdy budu napjatá, nebo blízká pláči. Co ale potřebuju, aby mě knížky chytly někde kousek pod žebry a pořádně trhly, a pak už mě za sebou vláčely a nepustily. Špulka modré nitě by taková knížka být mohla a vlastně nedokážu uspokojivě vysvětlit, proč pro mě taková není. Něco jí chybí, nějaká ingredience, která pokrm dochutí, okoření. Už od začátku mi připadalo, že knížka je jen taková vyprávěnka, slohové cvičení na téma "Moje rodina". Některé z útržků, které měly vykreslovat Whitshankovy, byly jednotvárné, až moc fádní, vlastně natolik, že byly vlastně nezábavné a nakonec o nich zas tolik nevypovídaly. Pak tam byly zase úseky, které mě docela dost bavily. Nejvíc ze všeho asi příběh Linnie a Juniora, ten měl hodně co do sebe, vyčníval a klidně bych si o nich četla víc, u nich autorka perfektně zvládla charaktery, které byly velice zajímavé a neotřelé. A vůbec celý jejich život. Být to jen o nich, dám knížce určitě vyšší hodnocení.

4 26.07.2016

Jaromírova kresba je výtečná, má výbornou atmosféru. I příběh Emila Zátopka stojí za to, Jan Novák se neztratí ani jako libretista komiksů. Jako většina čtenářů přede mnou si ovšem povzdychnu nad závěrem, který se vytrácí do nikam, je utnut moc brzy a člověk tedy oprávněně čeká, že bude následovat Zátopek 2. Zásadní a v mnohém hodně problematický (a právě proto i dost zajímavý) zbytek Zátopkova života opravdu chybí.

5 23.07.2016

Mám knížky z alternativních realit ráda a Janu Poláčkovi se tahle hodně povedla. Skoro by se mi i líbilo, kdyby byla delší, nebo existoval další díl ze stejné doby. Tu vykreslil hodně mrazivě a nebylo to jen ročním obdobím, v němž se odehrávala, i když i to atmosféře docela přispělo. Celou dobu čtení jsem měla svíravý pocit, jako by mě někdo přirážel těžkým nábytkem ke zdi. Občas mi teda malinko vadilo jednání Waltera/Martina, přišlo mi, že je přespříliš naivní a nechá sebou manipulovat skoro všemi, kteří kolem něj projdou, ale na druhé straně byl vlastně ještě hodně mladý na takovou tíhu na bedrech. Příběh končí a nechává na čtenáři, jestli bude v pokračování vidět nějakou naději, nebo ho ta všudypřítomná beznaděj udolá a nenechá ho myslet pozitivně. Ale každému musí přijít na mysl otázka - Co se s nimi asi pak stalo?

2 14.07.2016

Většinou nevěřím bombastickým recenzím z obálek a u Skrýše se opět ukazuje, že dobře jim nevěřit. "Psaní, plíživě zalézající pod kůži" Kde? Psaní značně primitivní, občas jsem nestačila žasnout nad totálně naivními dialogy. Hlavní hrdina byl prostě trouba. A vůbec veškeré charaktery byly hodně podivné, nebylo komu věřit, ke komu přilnout. Celý příběh byl značně nepravděpodobný, občas jsem měla chuť zaklepat si na hlavu a ptát se: Cože?
"Po přečtení Skrýše budete chtít spát při rozsvícené lampě..." Proč? Vždyť to byla nuda. Spíš jsem co chvíli měla chuť lampu zhasnout a na čtení Skrýše se vykašlat. Neudělala jsem to, ale měla, protože mi přišlo, že knížka měla hodně sestupnou tendenci. Ještě tak zpočátku navnadila, nápad nebyl špatný, ale čekala jsem opravdu něco silnějšího. A že bych se bála? Ani trochu.

8 11.07.2016

Ono se to zprvu nečte úplně špatně, ale z knížek Petry Soukupové si vždy odnáším pocit, že je to tak nějak o ničem. Čtou se rychle a nezbyde po nich nic. A to je v případě Marty v roce vetřelce ještě patrnější. Soukupová se dotýká vcelku zásadních věcí, ale klouže po nich jak po ztuhlém másle, nezaboří se, jen stírá po povrchu. Navíc tahle knížka měla být daleko kratší, od určité chvíle mě začala příšerně nudit, vlastně mi z druhé půlky knihy zůstalo v hlavě jen: "Večer piju, ráno blbě, nic se mi nechce." Moc jsem celému tomu příběhu, ač by měl fungovat jako realita, nedokázala věřit. Taky jsem byla v 19 praštěná a dělala kraviny, ale Marta je až přes čáru a její jednání je kolikrát dost mimo.

1 06.07.2016