bosorka komentáře u knih

Série s Lacey Flint mě hodně baví, zvlášť Lacey je postava, která mi přirostla k srdci. Temné říční proudy Temže se valily bez zastávky a braly s sebou i čtenáře na takovou trochu špinavou jízdu. Lacey byla zase v centru dění, i když nechce, případy se na ni lepí jak mokré šaty na tělo. Zase byla odvážná a trochu neposlušná, zase tu byla sympatická a rozumná Dana a záhadný Mark. Prostě vše, co k této sérii patří, bylo, jak má být. Přesto se mi jiné díly líbily o trochu víc, tady možná chyběla trošku větší rána, která by rozvibrovala čtenářovo srdce i mozek. Ale i tak pěkné čtení do parného jara, baví mě ty mýty, kterými SJ Bolton obestírá své příběhy, Jack Rozparovač, upíři, mořské panny... Nevím, jestli bude autorka v sérii pokračovat, ale jestli ano, rozhodně se s ní zase po stopách nějaké té "pohádky" ráda vydám.

6 15.06.2018

Přečteno během víkendu, čtivost Dešťové holi rozhodně nelze upřít. Ale stejně jako v Rybí krvi i tady mi něco chybělo, něco možná přebývalo a něco vadilo. Téma nebylo nezajímavé, čachry s pozemky, život na vesnici, touha po dítěti, nespavost, krize středního věku, spojitost s půdou, rodnou hroudou, to vše zpracované do ryze českého příběhu. Přišlo mi to ovšem vysoustružené tak nějak nuceně, až neživotně. K tomu postavy, které mi extra neseděly, Zbyněk se svojí umanutostí, protivně odtažitá Tereza, osazenstvo vesnice rovnou vykresleno tak, že člověku musí být nutně nesympatické. Ač téma působilo, že by mohlo být silné a do hloubky sahající, nakonec jen tak běželo po povrchu. O kousek lepší než Rybí krev.

5 11.06.2018

Zajímavá sonda do divokého italského období, zajímavá mimo jiné i proto, že si autor vybral Benátky v zimě, jak je asi málokdo zná, deštivé, pochmurné, ale i tak nabízející útočiště. Četlo se to docela hezky, rychle mě vtáhlo, ale asi jsem čekala trochu větší pnutí, větší zvraty. Vše bylo jen tak nahrubo nahozeno a nedočištěno. Milostná linka byla vlastně nemastná neslaná, ani jednomu z milenců jsem to poblouznění moc nevěřila. Teroristické akce bych si zase představovala zásadnější, s větším vlivem na okolí, takhle jen tak šuměly okolo. Nejzajímavější mi přišel vztah Heleny s Andrém, vztah pasivní mladé ženy s namyšleným mužem, kterého i jen představa, že by se mu mohla žena malinko vzepřít, neskutečně dráždí. Pěkný byl i popis Benátek skrze fotoaparát jednoho z hrdinů. Celkově to nebylo špatné, ale něco tomu chybělo.
PS: Zapůjčeno z knihovničky na Florenci, když jsem si jednou zapomněla vzít na cestu z práce knihu.

2 07.06.2018

Jedna ulice rozpálená neúnosným horkem. V té ulici několik sousedů, v každém z domů nějaký ten problém a v okolí mnohá tajemství. Británie v 60. a 70. letech, ale stejně tak by se dala ulice zaměnit za libovolné městečko, vesnici, ba panelový dům v libovolné zemi libovolného času. Příběh o vině a nevině plyne pozvolna jako líný tok uprostřed parného léta. A to, co postupně vyplouvá na povrch zkalené vody, sevře hruď stejně jako nekonečné horko a čekání na déšť. Přetvářka a klam jsou zde každodenní stravou a co kdo skrývá, na to se snaží přijít dvě kamarádky, které mě od první chvíle zaujaly. Jejich postoje, bezprostřednost a odvaha říkat věci tak, jak je cítí a jak nejspíš opravdu jsou, byly nesmírně sympatické.

4 25.05.2018

Osm hor je příběh průzračný a čistý jako horský potok, který se jím vine. Krásně přímý, bez větších odboček seznamuje čtenáře s vypravěčem Pietrem, jeho rodinou, kamarádem Brunem a hlavně s horami, které ovlivily celé jeho bytí. Moc pěkné čtení, autor vzdává hold přírodě, klaní se celé její kráse, ale zároveň i její nevyzpytatelnosti. Cestu do hor, těch blízkých i vzdálených popisuje naprosto přirozeně, je vidět, že je s nimi sžitý. Píše o prostém životě, bez příkras, plného dřiny, a přitom tak nadějně nádherného. Člověka donutí přemýšlet, zda je tím, kdo zůstane na té nejvyšší hoře svého života a naučí se ji dokonale chápat, nebo se bude po celý život učit na těch horách okolo.
PS: Tentokrát jako audiokniha. Naprosto parádně načetl Pavel Batěk.

9 18.05.2018

Neal Shusterman si do svých příběhů nevybírá zrovna lehká témata. Právo na život, právo na smrt. Jeho knihy jsou řazeny do YA, ale nejedou jen po povrchu, nabízí mnoho témat k zamyšlení a noří se opravdu hluboko. I když fantasy, některá dilemata by se dala zasadit do každodenního života. Smrtka je příběh z doby, kdy ve světě je vše dokonalé, bez nemocí, bez smrti, řízené, bezproblémové. Ale opravdu může být takový život dokonalý? Neal Shusterman tento svět do detailů propracoval, můžeme až žasnout nad jeho fantazií. Navíc se čte parádně, je napínavý a zábavný, běží až plasticky a lze si ho krásně představit zfilmovaný. Má jedinou chybičku, a to, že u nás už není k mání další díl. Hned bych nadšeně četla dál. A opět skvělá obálka.

11 17.05.2018

Nemůžu si pomoct, ale občas mám pocit, jako by Markéta Pilátová psala přímo pro mě. Tak moc mi její knížky sedí, až mě to fascinuje. Takhle bych chtěla umět psát, tak svůdně, tak smyslně, umět rozpohybovat všechny čtenářovy smysly do divokých piruet, které zamotají hlavu a nedají vydechnout, dokud najednou nenarazí na poslední stranu. Teprve pak se může zastavit, vydechnout se a začít vzpomínat na právě přečtené. A chvíli přemýšlet, jestli zase nenalistovat začátek a nedat si tu jízdu znovu. Příběh Karly, Jenůfy, Lázara i Podpatka mě uchopil a vířil se mnou v divokých tónech trubky kolem oceánů, vzdouvajících se vln, horkého prašna Kuby plné vášní ve všech možných variacích. A pak mě na konec vyplivl zmačkanou, zpocenou, překvapenou i smutnou, rozpálenou litry rumu a obav, spokojenou s celou tou jízdou. A vyčkávající na repete. Drsné a krásné.

6 09.05.2018

V rámci žánru velice slušné čtení. Děj má spád, k postavám si člověk vytvoří vztah. K tomu plus v podobě odskoku na konec 2. světové války. Jen ten konec to trochu kazil, pro mě možná i proto, že jsem vcelku záhy odhalila (až na jednu maličkost), o co nejspíš jde. Charlie Priest je sympaťák, ale nemůžu se ubránit dojmu, že jeho disociativní porucha je skoro zbytečná, protože děj nikterak významně neposouvá. I tak si další knihu ze série nejspíš časem přečtu, zajímá mě totiž i to, kam se posune Georgie. Ale jo, jako "odpočinková" literatura fajn. Tak za 3,7*.

4 04.05.2018

Druhá část Naslouchače jede v už projetých kolejích části první. Zase je lehce nevyvážená, přičemž začátek knihy je velice pozvolný, Ilan se seznamuje s nížinami a dozvídá se další "tajemství". Pak následuje v podstatě jedna akce za druhou, chvilkami bez nadechnutí. Pětadvacítka i Ilan jsou sice zranitelní, ale nejspíš nesmrtelní, přežívají i to, co zdá nevyhnutelné a popravdě mi to chvilkami i vadilo. Faja se mi četl vcelku dobře, ale přesto nevtáhl tolik jako Naslouchač. Na další díl jsem zvědavá, ale obávala bych se přílišné roztahanosti, pokud se do děje nevklíní třeba nějaká další rovina. Takhle, jak jde lineárně jen příběh Ilan s malými odbočkami, bála bych se, aby slibně rozjetý příběh nezřídl. 3 a 1/2*

4 22.04.2018

A každé ráno je cesta domů delší a delší a náměstí v jeho mozku menší a menší. Ztrácí se sám sobě a dokud to jde, snaží se hlavně svému vnukovi vysvětlit, co se s ním děje a že už možná nebude takový, jako ho Noah zná. Zatím ještě vzpomínky vyloví, ale ví, že se mu na té udičce budou vzpouzet a čím dál častěji se z vlasce utrhnou. Příběh Fredrika Backmana je snad ještě drobnější než jednohubka, je to spíš slza, kapka, hlt, který je ale silný a stačí na zahnání žízně. Autor opět ukazuje, jak to umí se slovy, jak to umí s pocity a myšlenkami. A představuje lásku ve více podobách, ať už jako vzpomínání dědečka na svou životní lásku, na svou ženu, nebo jako lásku mezi otcem a synem a především dědou a vnukem. "Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí."

17 16.04.2018

Divadelní hra, která se čte jak román. Možná to byl ale až moc krátký text, uměla bych si představit číst si o té neskutečné ženě, Vitce Kaprálové, mnohem delší dílo. Každopádně díky moc Kateřině Tučkové, že mě s touto nekonvenční umělkyní seznámila. Jak ta mě bavila, svou prostořekostí, nespoutaností a přístupu k životu. Tady nelze říct než to, že byla obrovská škoda, že v tak mladém věku zemřela. Bylo by zajímavé vidět, kam by ji její úsilí a síla dovedly. Tuhle hru bych velice zhlédla i na prknech. Zatím 4 a půl, jestli uvidím v divadle, možná přidám.

3 16.04.2018

Opravdu velice slušná fantasy. Čtivá a napínavá. Zprvu autorka do děje pozvolna uvádí, ale zjistila jsem, že mě poznávání "nových světů" vždy hodně baví. Někdy dokonce víc než pak samotný děj knihy. U Naslouchače tomu tak naštěstí nebylo, i když malinko nevyvážené bylo pozvolné seznamování a pak rovnou několik rychlých akcí a zvratů, možná až příliš nahečmaných brzy po sobě. Skoro jsem si až říkala, jestli si autorka některé z těchto akcí neměla nechat na později, aby se nevyčerpala. Ale uvidíme u dalšího dílu. Knížka podnítila mou zvědavost, takže se do něj hned pustím.

6 13.04.2018

Třetí díl AE se docela slibně rozjížděl a nějakou dobu jsem si myslela, že tentokrát u mě třeba sáhne i k více hvězdám než jeho předešlé části. Což o to, je to stále lehce čtivé a odsýpá to pěkně, zápletka byla zajímavá, ale čekala jsem, že by z ní autor mohl vyždímat daleko víc. Na rozuzlení jsem přišla docela brzy a nechápu, jak to mohli zúčastnění přehlédnout, navíc úplný konec mě zklamal, protože nanaplnil ten pomyslný džbán pointy až po okraj, ale jako by zůstal někde ve třech čtvrtinách. Občas se všichni zúčastnění včetně hlavního hrdiny chovají dost nelogicky (mají mobily, proboha, tak proč s nimi spoustu věcí nevyřeší), Enzo navíc nemít kolem sebe všechny, co mu pomáhají, by byl úplně ztracený. Líbil se mi motiv uneseného dítěte, tam jsem zahlédla střípky toho, co mě zaujalo například na Lewiské sérii. Ale jinak opět spíš průměr.

2 10.04.2018

Všem předchozím dílům Neapolské ságy jsem dala 4 a půl hvězdy, vždy mi tam nějaký drobek do sta procent chyběl, ale teď už nelze jinak, je to za pět. A to nejen za Příběh ztracené holčičky, ale za celou sérii, protože tou poslední knihou sága zacvakla veškeré i ty nejdrobnější dílky dokonale do sebe. A zacvakla je tak, až to zarezonovalo, až se rozezněly všechny skleničky v policích. Poslední kniha vrátila dvě přítelkyně, Lilu a Lenu, zase k sobě. Namotávaly ten pomyslný provaz, kterým k sobě byly stále i na dálku připoutané, tak dlouho, až se zase ocitly vedle sebe. A zase mohly prožívat vše společně, i to nelehké, které obě dvě zastihne. Mohly bok po boku žít bouřlivě, smířeně i nesmiřitelně, dostávat se do sporů, snažit se je krotit, vychovávat, žít se sousedy i příbuznými v dobrém i zlém, přežívat, utíkat i zůstávat. Skvělá, skvělá, svělá sága. Román, jak má být. Je mi líto, že už je konec, ale vím, že Geniální přítelkyni budu ještě určitě číst a tentokrát celou v kuse.

6 09.04.2018

S Purity jsem strávila hezkých pár dní, není to román, který bych spolkla rychle, musela jsem se občas zastavit, nadechnout, případně ohlédnout se zpět. Je vrstevnatý, žije ústy několika představitelů, valí se několika kontinenty a napříč poměrně dlouhým obdobím. Neběží jednoduše linerárně, klikatí se a občas odbíhá vedlejšími uličkami. A proplést se jím stojí za to. Ve chvíli, kdy už se vše sbíhá ke kašně na domluveném náměstí, může cestovatel po Franzenových slovech, větách, odstavcích shodit ten zdánlivě halabala zabalený batoh a vylovit z něj věci přesně v tom pořadí, v jakém potřebuje.
Základem knížky jsou mnohdy náhodné vztahy, které pohnou životy postav kolikrát dosti razantně. Pak jsou tu vztahy, které si člověk nevybírá, ale jsou mu dány rodinnými konstelacemi. Kam jednotlivými osobami ty které vztahy mrskly, hlavně o tom je Purity. A co zač jsou ty osoby? Některé bych propleskla rovnou na místě, jen málo z nich je takových, že bych k nim s radostí a okamžitě přilnula. Zároveň mě ale popoháněla zvědavost, jestli byly v některých případech mrštěny pořádně, v jiných aspoň trochu něžně. Některá místa v Purity byla tak trochu hluchá, místy moc popisná, místy i nudná, ale nahrazovala to ta většina, která byla skvělá, čtivá, zajímavá. Rozhodně bych doporučila pozornosti.

5 26.03.2018

Velice zábavné čtení. V naší rodině jsem přečetla dokonce až poslední, děti to už přede mnou sluply jak zmrzlinový pohár. Opět oceňuji všechny postavy, jak ty kladné dvě há a o, tak ty parádní záporáky. A obzvlášť mě pobavila návštěva u novinového sběratele Jindřicha Strakykrada.
Byli jsme na autorském čtení z této knížky, kde bylo krásně vidět, že Petr Stančík umí zaujmout všechny napříč generacemi.

4 12.03.2018

Po Slepé mapě od Mornštajnové, která mě docela zklamala, jsem vlastně už po žádné její knížce neměla ani chuť sáhnout. Jsem ale moc ráda, že mě hned několik lidí přesvědčilo, že to udělat mám, a ani trochu toho nelituji. Slepé mapě jsem vyčítala jistou neživotnost, suchost, chlad, to, že jí chyběla duše a byla až cituprostá. A když o tom takhle zpětně uvažuji, ani si moc nevzpomínám, o čem byla. Jsem si ale téměř jistá tím, že u Hany se mi to nestane. Na tu se ani jedno z výše uvedených slov použít nedá. Navíc se ten příběh doslova vyryje do kůže. Byla to velice silná jízda, která strhla už od samého začátku a sevřené hrdlo nechala utažené celou dobu, ba utahovala ještě víc. Všechny postavy byly zajímavé a lákaly k hlubšímu prozkoumání. Hana z nich pak nejvíc proto, že sice působila studeně a neproniknutelně, ale čtenář tušil, že ji osud rozbil na prvočástice a chtěl zjistit, co za jejím neživotným jednáním stojí.
Příběhy několika žen probíjejících se těžkou dobou jsou smutné a depresivní, ale stojí za to je číst. Neskutečné, jak některé zdánlivě obyčejné věci, které nesprávně vyhodnotíte, můžou život obrátit mnohokrát naruby. Jak některá rozhodnutí mohou být tak špatná, že vás i další zúčastněné odkloní na kolej, která může skončit v propasti. A jak je strašné žít s tím pocitem, že to, co už se jednou rozhodlo, nelze vzít zpátky.

10 06.03.2018

Kniha od SJ Bolton jako obvykle chňapne a nepustí. Příběh navíc ženou kupředu novinové články či korespondence hlavních hrdinů, které mu dodávají na jisté dramatičnosti. Jednotlivé postavy jsou dosti nejednoznačné. Co má za sebou odsouzený sériový vrah? A co skrývá ta "správná" strana zákona? Jak dlouho si v sobě člověk dokáže nést křivdy mládí a co způsobí pár neuvážených přešlapů?
Ač mě rozuzlení vcelku záhy napadlo, úplný konec opět překvapil.

4 01.03.2018

Potom nezaostává za Kdysi, v mnohých aspektech je i silnější. Možná i proto, že desetiletý Felix postupem doby, po prožitých zkušenostech začíná ztrácet bezelstnost, naivitu i nevinnost. Svět již pro něj není jen dětsky černobílý, dostává různé odstíny. A Felix tak poznává, že vše má svou lícovou i rubovou stranu. A že to, co vypadá černé, může být jen ušpiněné a pod povrchem je ve skutečnosti bílé. A naopak, že nacíděné ještě nutně neznamená perfektní. Dětskou bezelstnost převzala v tomto díle Felixova milovaná Zelda. Jejich vztah je výjimečný a krásný. Zelda je bezprostřední a prostořeká, nebojácná a skvělá šestiletá holka. Zamilovala jsem si je oba. Když tento příběh čtete, musíte nutně cítit naději. Ale kolikrát se vám nechce věřit tomu, co se v něm děje. Přeci když to vyprávějí děti, nemělo by se stávat nic tak moc zlého, mělo by to dopadat dobře jako v pohádkách. Kontrast dětského pohledu a drsné reality je tu opravdu velice silný. Vrací do skutečného života.

6 22.02.2018

Na Literární spolek Laury Sněžné už jsem si myslela nějakou dobu. Zaujala mě obálka, která je tedy parádní. Zaujalo lákadlo na "finské Twin Peaks". Pak se mi náhodou dostala do ruky jiná autorova kniha, která mě dostala svou magičností a vábivým perem Jääskeläinenovým. O to víc jsem se na Lauru těšila. To jí bohužel uškodilo, jak moje přehnané těšení se, tak ale i ta lákadla na obálce. K Twin Peaks bych to nepřirovnávala ani zdaleka, na to je to vlastně málo magické. Mám magický realismus hodně ráda, ale tady ho bylo jen tak trochu popepřeno. Zprvu dodával na šmaku, ale pak to autor s pepřenkou možná zase trochu přehnal a do vyznění knihy už mi závěrěčná část moc neseděla (úplný konec se mi ovšem líbil). Některé pasáže mě bavily dost, ale celkově mě neuspokojilo to, že to bylo nevyvážené, občas jsem měla tendence i přeskakovat. Některé motivy byly parádní a držet se jich pevněji, určitě by Laura dosáhla k více hvězdám. Takhle jen za polovic.

3 19.02.2018