Sedmá funkce jazyka

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.

https://www.databazeknih.cz/images_books/30_/304372/sedma-funkce-jazyka-p8C-304372.jpg 4.259
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
Orig. název:

La septième fonction du langage (2015)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (23)

Kniha Sedmá funkce jazyka

Přidat komentář
sharik
11. března

Takhle skvělá kniha se mi dlouho nedostala do ruky! Pokud máte (a pokud nemáte, stejně si knihu užijete, jen vám unikne pár brilantních narážek a citací... Ačkoli jsem si jistý, že mi jich taky uniklo mnoho, mé znalosti nejsou až tak hluboké)... Tedy pokud máte alespoň trochu povědomí o sémiotice a poststrukturalismu, není možné si tento román neužít. A pokud jste se někdy trápili nad texty R. Barthese, M. Foucaulta a podobných, zaručuji, že místy budete brečet smíchy ("Jděte už do prdele s epistémé!"). Ačkoli tohle není humoristický román. Je to detektivka, kde se setkává skvělý šablonovitý detektiv z "drsné školy" s naprosto cizím a bizarním intelektuálním prostředím, jeho Watson se tak mění v Sherlocka, protože znalost semiotiky se tu zdá být srovnatelná s Holmesovou schopností odhadu a hluboké analýzy při prvním pohledu... Celý román stojí na jedné straně na jazykovědě a podivném detektivním případu, zároveň však na do bizarních výšin přehnanému popisu intelektuálního prostředí osmdesátých let. Nechci příliš popisovat o čem kniha je, to lze dohledat a navíc, abych to dokázal, potřeboval bych mnoho stran prostoru. Tak tedy jen na závěr ještě jeden citát, který mě v kontextu neskutečně pobavil: "We don't need Derrida, we have Jimi Hendrix!"... Ale jinak jo, Derridu potřebujeme!

lentolog
15. ledna

Vydarený mix žánrov: štrukturalistickej detektívky, politického thrilleru, filozofického pikareskného románu, alternatívnych dejín. Barthesova druhá smrť autora.

raffi
23.11.2018

Bavila som sa. Fiktívny príbeh so skutočnými postavami, napísaný neotrelým a provokatívnym spôsobom. Páčili sa mi rečnícke súboje, ale stále mi vŕta hlavou, či naozaj chodí Sollers dvakrát ročne na ostrov, aby sa zas stretol "všakvietesčím" :) A ako vlastne tento román vnímajú ľudia/postavy, ktorí ešte žijú, pretože vlastne nikto z nich sa v knihe neukázal vo veľmi dobrom svetle...
Už na začiatku čítania som si hovorila, že nie je pre každého - žiadna masová záležitosť. Ale je tu dosť komentárov, to je prekvapujúce. A určite budem predpokladať správne, že sa tu začnú množiť komentáre so slovom "nedočteno"...

dagmar7365
11.11.2018

Nedočteno. Prvních 100 stránek mě velmi bavilo, zajímavě pojatá detektivka, k tomu lingvistické a sémiotické vsuvky. Ale pak jsem se začala ztrácet v množství postav, které do děje vstupují, v jejich úvahách, ke kterým neznám historický kontext. A tím pro mě kniha přestala být odpočinkovou, musela bych ji číst s notebookem na klíně...a tak odkládám.

marvarid
05.11.2018

Na román jsem těšila a dokonce se i teoreticky připravila (přečetla základy sémiotiky pro laiky, dohledala významné postavy tohoto oboru na wikipedii). Ale nakonec mi tato příprava dala mnohem víc, než samotný román. Ten mi přišel dost povrchní a často i nudný. Autor neustále rozhazoval jména slavných osobností jak konfety, ale jejich zařazení do románu mi přišlo zbytečné a jediným účelem snad mohlo být zakrytí absence opravdové promyšlené zápletky. Na večírcích, v saunách, na přednáškách donekonečna tlachaly a tak ještě více brzdily pokulhávající děj. To, že některá fakta mírně nesedí, jsem (občas, jistě ne vždy) registrovala, ale jaksi nechápu, proč by mě to mělo pobavit. Někde v polovině knihy jsem si zoufala a myslela si, že to snad nedočtu. Ale dočetla.
A abych jen nekritizovala, tak několik momentů mě nakonec i pobavilo – především vtipně glosovaný despekt, s jakým inspektor nahlíží akademické prostředí (po letech strávených v blízkosti fakulty UK, byť v oblasti přírodních věd, to vidím podobně) - a (SPOILER) když Simon v závěru váhá, jestli není jen románovou postavou a snaží se navázat spojení se svým spisovatelem, aby tak příznivě ovlivnil svůj osud.

kap66
23.09.2018

S postmoderní literaturou to mám tak: užiji si četbu bez častého dohledávání jmen a souvislostí a smířím se s tím, že mi někdy něco uteče, nebo porozumím všemu (a vyhledávám často), ale je to spíše intelektuální než čtenářský zážitek. (Jsou jistě lidé, kteří to mají propojené; smekám).
Zvolila jsem první možnost - a ano, většinou si to užila. Co ano a co ne:
- se soustředěním a požitkem jsem četla lingvistické pasáže - a říkala si, že na rozdíl od mého hloupého mládí by mě nyní studium bavilo víc
- bavily mě odkazy na Eca a Jméno růže a ráda jsem srovnávala
- mrzelo mě málo prostoru pro vyšetřování (což u Eca bylo naopak): Bayardovo vtipné glosování intelektuálů a jeho dialogy s Herzogem považuji za nejvtipnější části - román je pro mě spíše humoristický než detektivní
- zcela jasně je to pocta Umbertu Ecovi - ale jeho uvedení jako postavy románu je vtipně (a trochu nechutně) shazující; i toto jsem oceňovala - když mi přišlo, že se ti intelektuálové berou moc vážně, nechal je autor ztrapnit a ponížit, často i jimi samými
- je dobré orientovat se v 80. letech: pokud si vyvoláte v paměti jména politiků, sportovců (tenistů obzvlášť - filozofický rozbor jejich hry, nádhera), hudebních skupin a zpěváků, ubude vám dost z obrovského množství jmen, kterými je román zaplněn
- a jednu hvězdičku dolů za nekonečné čtení o večírcích a pobytu v sauně; achjo, to jsem protrpěla (a nemějte mě za prudérní)
Ještě malá poznámka k formě eknihy: část knihy je v italštině a angličtině. Nemožnost dostat se pomocí odkazů k překladu, který je umístěn až na konci, mi vadila, přestože nešlo o informace pro děj zásadní (což jsem zjistila až po dočtení).
Sama pro sebe hodnotím román jako obohacující. (A jdu si odpočinout k nějaké povrchní, jednoduše plynoucí detektivce :-))

hvozdik
27.08.2018

Tak nějak na rozpacích. Asi to bude tím, že obecná lingvistika a sémiotika mě na škole moc nebavily a vnímala jsem tyhle disciplíny jako pseudovědu pro několik nadšenců a několik hnidopichů z univerzitního prostředí, kteří při každé debatě u piva arogantně sklouzli k Chomskému. O to víc mě zaráží úspěch téhle knihy. Mám skoro dojem, že se nedá dočíst, pokud čtenář nemá za sebou studium právě na obecné lingvistice a podobných přidružených oborech nebo není aspoň vytrénován eseji U.Eca. Možná není důležité vědět, kdo byl Jakobson a stačilo se by zaměřit na dobrodružnou honbu za sedmou funkcí jazyka, kniha je i tak velmi dobře napsaná, vtipná a se spoustou geniálních narážek a situací, ale je někdy tak zahlcena světem sémiotiky, až to občas není čtenářsky (aspoň mně ne) příjemné. Přesto dávám hnidopišsky čtyři hvězdičky, protože jako intelektál nemohu přece dát najevo, že jsem v téhle lingvistické džungli dost často musela násilím udržovat pozornost, abych pak stejně zjistila, že stejně netuším, o čem byly předchozí odstavce.

los
13.06.2018

každá buňka mého lingvistického a literárněvědného já vykřikovala v extázi, doporučuji všem, kdo někdy před zkouškou s hrůzou usínali nad Kurzem obecné lingvistiky nebo hltali Umberta Eca na jeden zátah


Štítky

postmoderna konspirace francouzská literatura sémiotika

Autor a jeho další knihy

Laurent Binet
francouzská, 1972

  • HHhH (2010)
  • Sedmá funkce jazyka (2017)

Podobné knihy

Kniha Sedmá funkce jazyka je:

v Právě čtených5x
v Přečtených71x
v Čtenářské výzvě3x
v Doporučených10x
v Knihotéce36x
v Chystám se číst139x
v Chci si koupit20x