Sedmá funkce jazyka

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304372/big_sedma-funkce-jazyka-EKH-304372.jpg 4.1108
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

La septième fonction du langage, 2015


více info...
Nahrávám...

Komentáře (34)

Kniha Sedmá funkce jazyka

DiskretniBarman
07. listopadu

Tohle je mimořádná kniha, kterou docení hlavně lidi, kteří studovali lingvistiku a/nebo filozofii - postmoderní sémanticko-lingvistická detektivka, která začíná zavražděním Rolanda Barthese, jemuž přitom byl odcizen dokument s tajemnou "sedmou funkcí jazyka". Tu Barthes objevil ke stávajícím šesti funkcím popsaným Jacobsonem a tato funkce má mluvčímu zajišťovat zvláštní moc. Román se hemží postavami jako Foucault, Derrida, Deleuze, Umberto Eco, Julia Kristeva a dalšími slavnými jmény lingvistů a filozofů více či méně zapletených do případu. Po dokumentu pátrá policista Bayard, cestu mezi Paříží, Benátkami či USA mu kříží bulharská tajná služba, plány nejvyšších francouzských politiků, záhadná dvojice Japonců nebo tajné společenství intelektuálů, které pořádá souboje v rétorice (přičemž ten, kdo rétorický souboj prohraje, může přijít o prst). Krimi linka románu je spíš průměrná, ale zato se toho spoustu dozvíte (nebo si ze školy zopakujete) o sémiologii a fungování jazyka a taky o francouzské politice a atmosféře ve společnosti 80. let.
Klobouk dolů před překladem Michaly Markové, musela to být hodně náročná práce.

NannyOgg24
17. října

Pěkně napsaný příběh. Místy jsem tápala, ale to není chyba autora, nýbrž moje.


gustav3996
16. května

Tenhle geniální postmodermi román bych přirovnal k večeři v restauraci s nějakým unikátním konceptem, kde se při vaření využívají jak tradiční románové ingredience ( jako je klasická bondovka, "ecovská" detektivka a napínavý americký thriller) , tak naprosto originální technologie přípravy, tj. narativní postupy: chvíli komunikuje se čtenářem autor a dává mu možnost vymyslet si místo děje, jindy se zase postava snaží sama sebe přesvědčit, že není jen fiktivní postavou románu, že skutečně žije.

A podobně jako takové restaurace s unikátním konceptem a vydesignovaným menu nejsou určeny pro každého, i tenhle román předpokládá jistý typ čtenáře.
Vše začíná nehodou, při které je na ulici sražen Roland Barthes, vracející se domů z oběda u Francoise Mitteranda. A ten, kdo Barthese nezná, kdo neví, že to byl významný literární teoretik, filozof a především sémiolog 20.stol., nemá podle mě šanci román docenit a pochopit, neboť sémiologie, obecná lingvistika a naratologie jsou těmi "exotickými" ingrediencemi románu a podstatou celé detektivní zápletky. Román se navíc odehrává téměř výhradně v prostředí francouzských a světových filozofů a lingvistů, postavami jsou Michel Foucault, Roman Jacobson, Julia Kristeva, Umberto Eco, Jacques Derrida (kterému v r. 1981, při návštěvě Prahy, podstrčili StBáci do kufru drogy, aby ho mohli zatknout) atd.; román navíc nabízí zajímavý pohled na předvolební boj mezi Mitterrandem a Giscardem. V podstatě jedinou "normální" postavou v románu je vyšetřovatel Bayard, který by bez doktoranda Simona Herzoga téhle bandě "zasraných, hovno dělajících intošů" vůbec nerozuměl. Díky Bayardovi čtenář poznává i skutečnou (nebo fiktivní?) tvář těchhle intošů, nachází je "šukající v darkroomech gay klubů nebo fetující na studentských párty a diskotékách.

Zkrátka vynikající román, ale asi ne pro každého. A rozhodně zajímavý i pro získání nadhledu nad naší politickou situací.

Současně obdivuju překladatelku, tohle přeložit z francouzštiny musel být fakt oříšek. Četl jsem jako e-knihu a bohužel tam bylo hodně chyb, za což však neviním překladatelku.

Dyaebl
02. května

Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí.

V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat.

Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu.

„Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“
(neznámý student, odposlechnuto v kampusu)

R47
14. února

Nedokázal jsem to dočíst. I když mám lingvistické vzdělání, vyznám se v teorii znaku i literatury a navíc mám rád literární experimenty. Tohle jsem ale nezvládnul. Je to čistá onanie. Cítím s pajaroh.

pajaroh
05.10.2020

Tak buď s přibývajícími knihami (to zní lépe než roky) ztrácím intelekt nebo jsem prokoukla ty chytrolínské řeči. Lingvistiku včetně sémantiky a sémiotiky jsem studovala, tak proč jsem si čtení této knihy neužívala a nepochopila jsem zahrnutí všeho možného IN... do příběhu, přidání špetky Eca a nalepení nálepky postmodernismu?
Asi ano, změnila jsem se já. A to, co by před deseti lety byla modla, mi dnes přijde nezajímavé a zbytečné. Zpátky do jeskyně!
(a schválně to zkusím za dalších 10 let)

Tyyynab
18.05.2020

Absolutně brutální jízda. Nesmírně mě těší, že byly "pomočeny" (ať už symbolicky či skutečně) všechny ikony a živoucí i mrtvé fosílie literární teorie - to máte za ta léta utrpení při studiu!

Osice
10.11.2020

Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-)

Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-)

Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-)

„Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“

1