S Baťou v džungli

Chtělo to dávku sebezapření, ale nakonec jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Příběh se mi moc líbil, bohužel se ale ztotožňuji s komentáři ohledně stylu psaní, který mi též nesedl. Rozhodně to ale nic nemění na tom, že kniha má co předat už jenom proto, jak moc byly dějiny k J. A. Baťovi nespravedlivé.

Šéf, jeho dcery, zeť, vnučka… a nejen oni vyprávějí o novém životě v brazilské džungli, ve které i přes všechno to budování nových Zlínů, ten, kde jsou opravdu doma nenalézají… Snaží se vyrovnat s nespravedlivým osudem a vzpomínají na šťastné období, ale i na válku, na Evropu, na příbuzné, přátelé, kolegy a hledají důvody a pohnutky, které přiměly některé z nich postavit se na opačnou stranu.
Nevím přesně proč, ale asi pro to vzpomínání na mládí, na rodinný život, na vtahy mezi sourozenci, možná i díky receptu linecké cukroví, které se v brazilském klimatu nedaří, jsem měla z knihy pocit, že mě vtáhla dovnitř Baťovy rodiny. Připomněla mi vzpomínání mojí babičky na časy jejího mládí. Byla jsem s „Nimi“ proti jejich osudu a litovala, že už kniha končí. Mnohdy to bylo hodně smutné čtení, ale našly se pasáže, kde jsem se nahlas smála, např. když Láďa Pinga vaří mangovici, kterou se všichni pod stromem následně opijí, aby zapomněli…, líčeno v hanáčtině, která se občas „mihne“ knihou a příjemně čtení oživuje.
Navíc jsem se dozvěděla i některá fakta z nedávné historie, o nichž se nahlas nemluví. Šéfovu terminologii „sralbotka“ a „obližřiť“ uchovám v paměti na horší časy, neboť historie se opakuje a lidí uvedených kvalit má člověk kolem sebe stále dost.

Nabubřelý a vyumělkovaný styl vyprávění, plné vzletných frází a střídání pohledů, kdy ke čtenáři kromě členů rodiny hovoří i budova, která hledí okny, lesknoucími se v šarlatově skvoucím soumraku. Nejsem cílová skupina.

Tahle kniha mě zasáhla. Vyhledala jsem ji po přečtení Neviditelných kořenů, abych se dozvěděla více o Janu Antonínovi Baťovi. Markéta Pilátová měla veliké štěstí, že jeho potomky poznala a dostala se k materiálům, jež jí pomohly vytvořit toto dílo.
Při čtení jsem si připadala jako ve snu. Je to způsobeno zvolenou formou, kdy ke čtenáři promlouvá dcera, zeť, vnučka, ale i sám Jan Antonín nebo jeho fabrika, přítel Waldes. Každý z nich přináší svůj úhel pohledu. Někteří žijí, jiní už své vzpomínky sdělují z onoho světa.
Nikdy jsem zatím nečetla nic podobného. Vžila jsem se do atmosféry knihy tak, že se mi o Baťových i zdálo. A bylo mi celé rodiny moc líto.
Mistrovské dílo, paní Pilátová, děkuji!

"A když z počítače bolí oči, jdu se podívat do čtvrti Plagwitz plné industriálních architektonických památek, do velkolepé galerie Spinnerei vytvořené ze staré továrny na zpracování bavlny. V té jsou desítky malých galerií a velkolepé papírnictví s uměleckými potřebami. Z těch nic nepotřebuju, jen bloudím mezi regály narvanými barvami, papíry a sešity Moleskine rozmanitých druhů, cen a velikostí.
Ze vší té papírenské rozkoše si rozpačitě odnáším miniaturní razítko ve tvaru dámského střevíčku, za euro dvacet. Večer ho pak tisknu po vystoupení v Domě knih do německého překladu románu o Janu Antonínu Baťovi lidem, kteří si knížku koupili."

(z rubriky "dopis z" Lipska 'Zlaté přítmí' z Respektu 46/2020 - Markéta Pilátová v něm píše ze svého stipendijního pobytu Artist in Residence v Lipsku)

Nedočetla jsem. Nebylo to úplně špatné, ale nějak jsem se nemohla popasovat se stylem vyprávění...nedokázala jsem se soustředit, myšlenky mi běhaly okolo. Škoda...to téma je určitě zajímavé.

Touhle knihou jsem se musela docela prokousat, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala a mohla se tak dozvědět něco pro mě nového z naší historie.

Kniha je vyprávěna z pohledu jednotlivých členů rodiny J.A.Bati. V příběhu je popsán jejich útěk ze Zlína do Brazílie a snaha o další rozvoj obuvnictví v tamních podmínkách. Knihu nelze brát jako čistokrevný dokument, ústy autorky hovoří i duch J.A.Bati a dokonce i jeho továrna. Nicméně mne to nevadí, beru to jako autorský pohled. Snaha o vcítění se do pocitů jednotlivých členů Baťovy rodiny nám ukazuje z různých stran jak reagovali na vytržení z života ve Zlíně a z Evropy vůbec.
Pokud se chcete o příběhu J. A. Bati dozvědět víc, doporučuji knihu: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše.

Kniha je pro mne velkým milým překvapením. Rozhodně doporučuji

To, že je někdo výrazná osobnost se pozná podle toho, že ve společnosti vyvolává emoce a je celkem lhostejno jakého druhu. Zkrátka silná osobnost není nikomu jedno, to je její podstata. U Baťů se to jimi jen hemží. Paní Pilátová v této zajímavé knížce poskládala velmi čtivou mozaiku ze vzpomínek, vyprávění, dopisů a básniček Jana Antonína Bati, jeho dcery, vnučky, zetě...
Mnoho informací vsazených do netušených souvislostí, mnohdy překvapivých, nicméně podaných velmi otevřeně a bez příkras. J.A. Baťa nešetří nikoho, sebe a svou rodinu nevyjímaje. Baťovské vidění světa (byť se s ním ne ve všem ztotožňuji) je rozhodně unikátní, inspirativní, odvážné a s přesahem do současnosti, respektive do budoucnosti.

"To já musel být za každých okolností v té době realista, protože jedině realisti všechno přežili."

Kniha se ke mně dostala tak trochu náhodou, protože jsem autorku ještě do nedávna neznala. Poznala jsem ji osobně na autorském čtení u nás ve městě a kniha mě velmi oslovila, tak jsem si ji koupila. Obecně Baťovské principy mám velmi ráda, ale tuto "druhou" stranu jsem doposud neznala. Jsem moc ráda, že jsem se díky knize dozvěděla spoustu nových informací a dala si je do souvislosti s historickými událostmi. Líbí se mi celkový styl knihy, kdy jednu a tutéž situaci popisují různí lidé z celé rodiny. A také obdivuji tu pečlivou práci hrabat se v minulosti, v archívech a prostě vůbec v tom všem. Jan Antonín Baťa jistě patřil mezi unikátní české podnikatele a jsem si jistá, že tato kniha bude pomáhat šířit pozitivní povědomí o jeho osobnosti.

Zaujímavé čítanie o rodine a blízkych, skutočnostiach, ktoré sa diali a ťahajú dlhé roky.

Přiznávám, že o životě rodiny Baťů jsem toho moc nevěděla, a popravdě jsem po tom ani nějak zvlášť netoužila. Román Markéty Pilátové to však změnil. Příběh o velkých snech a pracovitosti jež narazí na úskalí doby ale též lidské malosti, byl příjemným seznámením s tímto rodem. Vyzdvyhuji propojení se současností, jak pomocí vyprávění vnučky, především však prostřednictvím entity samotného J.A. bloumajícího po stopách svého života.

dozvěděla jsem se mnoho nových informací

Kniha se mi moc líbila. Je úplně jiná, ale mě bavila a patřím mezi ty, kteří o Janu Antonínovi skoro nic nevěděli. Super poznání. Paní Pilátové děkuji

Urcite zajimave pocteni a pripomenuti postavy AB.

(SPOILER) S Baťou v džungli jsem i přes značné úsilí musel odložit přibližně v jedné třetině, neboť i přes dost kontroverzní téma nekonzistentní rodiny je problém knihy v příliš velké fantazii autorky. Rozhodující byly tři příběhy, z nichž první popisoval dokonalou ženu, která sama nic nedělá, ale ví přesně co měli ostatní udělat (i když jim to bohužel nedošlo), druhý byl z pohledu mrtvého muže popisující mimo jiné i současnou situaci v ČR (kterou samozřejmě nezažil) a poslední popisující utopická přání z pohledu budovy. Ostatní výtky od čtenářů jako hodně zamotaný děj a problematický popis z pohledu nové postavy v každé kapitole jsou pravdivé, ale dokázal jsem se s nimi smířit, nicméně utvrzení, že se jedná o výplod fantazie už na mě bylo přespříliš.

Po Senzibilovi jsem se odhodlala k další knize Markéty Pilátové, s vědomím, že tohle nebude snadné a jednoduché čtení. Že mě tato výjimečná autorka zřejmě bude - podobně jako v Tsunami blues - lákat do emočních hlubin, omračovat krásným jazykem a fascinovat spletitou historií.
Nemýlila jsem se a jsem jí za to tuze vděčná. Skvělé téma podané originální formou, a ten jazyk, ta čeština! Opět mi doslova srdce usedalo, mnohé pasáže jsem si opakovaně pročítala a bylo mi upřímně líto, že popisovanou krajinu nikdy neuvidím, že se vystěhování do Patagonie nakonec neuskutečnilo.
Silní a odhodlaní mužové a jejich osudové a přirozeně inteligentní ženy. Chytlavé označení Srbín. "Spokojenost je univerzita lenochů!" Množství zajímavých citací skutečných dokumentů, jako bonus také informace o odboji, Hugo Vavrečkovi a jeho Venóškovi, brhelovitém Edvardu Valentovi či úhořovitě slizkém Jiřím Udržalovi.
Duchařské pasáže se mi naopak líbily a připadaly mi výborné: Jan Antonín, člověk milující, oceňující a okamžitě využívající jakýkoli technický pokrok se ocitá v době mailů a sociálních sítí! Jen ta představa je skvělá, což teprve její rozvedení. Nebo úvahy na téma postavení žen ve společnosti (s.217). Popisy Patagonie a její německá kolonizace (s.181). A tak bych mohla ještě dlouho pokračovat.
Výborné čtení, především pro neuspěchané a zvídavé čtenáře.

"Ale jak jsem psal dopisy stařence Gerbecové, začal jsem cítit, že právě tyhle dopisy z Brazílie jsou mým největším románem. Přestože jsem v nich nepsal pravdu. Nebo právě proto? Jsou tedy romány dobré právě proto, že nejsou jednoznačné ani upřímné, a stejně nám ukazují, jak se věci mají doopravdy?"

Tuto knihu jsem četla v rámci bohemistického čtenářského kruhu v Lipsku. Scházeli jsme se každé dva týdny v Johannaparku a diskutovali o tom, co jsme si přečetli. Bylo nás deset a každý měl jednu perspektivu. Já četla očima Ljubodraga, otce Dolores Baťové, která spolupracovala s autorkou a podařilo se jim vytvořit neobyčejnou kroniku rodiny velkého podnikatele a vizionáře Jana Antonína Bati. Ten byl nařčen z kolaboranství a teprve v roce 2007 bylo jeho jméno očištěno. Vyprávění se věnuje nejen jemu, ale také ostatním členům rodiny - Baťovým dcerám Ludmile a Editě, jeho vnučce Dolores. Je to kniha vzpomínek i myšlenek. Autorka vycházela z dopisů, rodinných fotografií a vzpomínek Dolores, a proto kniha působí neskutečně živě, možná místy až "všednodenně nudně", ačkoliv osudy těchto postav, které z Československa emigrovaly do Brazílie a musely se potýkat nejen s pocitem vykořenění a s ztrátou identity, ale také s problémy s láskou, politikou a (sebe)přijetím, jsou všechno jiné, jen ne nudné.

S Ljubodragem, který pocházel ze Srbska a ztratil toho v životě až příliš, jsem se dost sžila, a jsem ráda, že jsem na rodinnou historii mohla nahlédnout právě jeho očima. Ráda bych si však v budoucnu knihu přečetla znovu a opravdu celou.