bosorka komentáře u knih

Těžko hledám slova. Tahle knížka na mě až nečekaně zapůsobila. Po Žítkovských bohyních, které všichni vychvalovali do nebes, a mě zase až tak nesebraly, jsem nejspíš nic neočekávala. A místo "nic" jsem dostala nálož emocí, nálož něčeho tak nesmírně těžkého a temného, že se mi tajil dech. Kdo je vinen, a kdo ne? Lze to vůbec posuzovat a kdo má právo posuzovat a odsuzovat? A lze vůbec odpouštět? Těžko odpovědět a Tučková se do nějakých mravokárných odpovědí ani nepouští, nechá na čtenáři, jak si téma přebere. Ze všeho nejvíc mi naskakuje stále slovo tíha, těžká doba, kterou zpětně nelze posoudit, tíha viny i odpuštění. Tak moc těžká a přitom tak moc silná je kniha Kateřiny Tučkové.

10 29.09.2013

Fakt mě to bavilo. Přesně knížka do pochmourného podzima. Odpočinková, zábavná. Stařík je božskej, jak nic neřeší a krásně se proplétá životem. Ještě o krapet víc, než samotný útěk, mě bavila linka jeho života. Kdy se totálně apoliticky smýšlející člověk dokáže namanout k tolika zásadním politickým dějům ve světě. Hodně jsem se pobavila a doporučuji!

10 09.11.2012

Komentář jsem musela po přečtení trochu nechat uzrát. Vlastně jsem si s ním nevěděla rady. A ani s hodnocením. Pomyslná ručička váhy se překlápěla od trojky ke čtyřce a zase zpět. Což o to, knížka se dobře čte, nezastírám, že jsem párkrát i otřela slzu, ale bylo tam pro mě prostě něco, co nedokážu smysluplně popsat, co mi tak nějak vadilo a nedokázalo mě přimknout se ke knížce silněji. Nejspíš jsem po předchozích ohlasech čekala něco víc, víc drásavosti a naléhavosti, ale vlastně to bylo takové snad až příliš uhlazené a hodné. Ano, byly tam i silné a dramatické okamžiky, ale to "červenoknihovní" to u mě trochu převálcovalo. Líbil se mi vhled do baťovského Zlína (i když například kniha Markéty Pilátové S Baťou v džungli mě oslovila víc) i do počátků sametové revoluce, kterou jsem už zažila jako teenager, takže si leccos pamatuju, ale mnohé naopak nevím.
Takže dávám 3,7 s tím, že to nebylo vůbec špatné, ale zase nic, co by mě nějak razantně chytlo za srdce.

Edit: Málokdy měním zpětně bodování, ale tady musím a to kvůli jiné knize, kterou jsem četla poté - U severní zdi od Petry Klabouchové. Je to vcelku náhoda, že se v obou knihách, které vyšly ve stejnou dobu, objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Ale Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. Takže ubírám na 3, 4.
PS: A ještě jedna věc, co mi zpětně dochází, i když je možné, že jsem nebyla ke konci zcela pozorný čtenář. Z kraje knihy byl jeden motiv, který se mi zdál docela významný, ale pak vymizel a nic z něj nevyplynulo, což mi přijde zvláštní.

9 30.05.2023

Petra Klabouchová je pro mě novým objevem, hlavně proto, jakou dokáže vystavět atmosféru. Ta je v Pramenech Vltavy mrazivá, až píchá pod nehty. Autorka skvěle vládne jazykem. Zasazení detektivního příběhu na Šumavu byl skvělý tah, zvlášť když ji nepopisuje úplně růžově, ale ukazuje i z té odvácené strany. K tomu zajímavý vhled do minulosti, o které leckdo vůbec netušil. Trochu rozptyloval případ Kramný, myslím, že autorka mohla klidně vymyslet vlastní případ, nebo najít takový, co by tolik nebil do očí.
Jinak možná malinko překombinované, ale snesitelně. Nejvíc si zapamatuju takovou tu ušmudlanou tíhu a chlad, který ze stránek, životů i míst fučí ze stránek ven. 3,9

9 22.05.2023

Backman to se mnou prostě zatraceně umí. Brečím, nebo se přihlouple usmívám a je úplně jedno, jestli čtu doma, nebo v hromadné dopravě. U My proti nám jsem psala, že si dovedu představit nekonečnou sérii knížek o Medvědíně, protože vždycky se najde další osud, který stojí za to vypíchnout. A Fredrik Backman mi to potvrdil i v tomto díle, o kterém jsem vlastně netušila, že bude a tak jsem byla naprosto nadšená (a teď jsem trochu smutná, protože už ho mám za sebou). A za tou minulou větou si tedy stojím, kdyby se k medvědínským a hedským někdy zase vrátil, vůbec bych se nezlobila. I další postavy a osudy, co se objevily ve Vítězích byly krásné, dojemné, srdcervoucí. A fakt jsem se s nimi ráda seznámila. A bude se mi vážně stýskat. Po těch obyčejně neobyčejných lidech, po těch neobyčejně obyčejných lidech.
"Vždycky jsou dva, jeden, co je vidět, a druhej, co není."

9 03.05.2023

Stejně jako u Dětí Volhy musím zmínit nádherný autorčin styl, jazyk, který je poetický a při čtení, jako by se vás dotýkalo každé zapraskání větvičky, každý závan větru, každé křupnutí nohy ve sněhu. Cítíte a prožíváte společně s knižními hrdiny. Příběh poměrně silný a ač zasazený do nelehkých chvil, ač krutý, umí být svým způsobem i něžný. Plyne také pozvolna. Stejně jako u Dětí Volhy, kde krajinu, lidi a knihu formovala velká řeka, je tomu podobně i na břehu Angary.

9 21.04.2023

Tohle mě docela sebralo a navíc inspirovalo a donutilo začít si taky nějakou formu deníku psát (kreslit ne, to mi bohužel nejde ani malilinko). Jít sama se sebou ven, zaznamenávat slovo, pár vět podobně jako Lucie Lomová, která pár vět doplnila kresbami. A která se nebála odhalit sama sebe. Zprvu můžeme mít pocit, že zaznamenávala jen běžné zážitky všedních dní, ale popravdě, ono nic není běžné, vždy problikává něco navíc. A když se rozhodneme psát deník, nikdy nevíme, co se během následujích dní či týdnů uděje. A tak je tu leccos, včetně nemoci, opuštěného hnízda, radosti, změn a dokonce i náznaky dění celosvětového. Život se vším všudy, nakonec i včetně otrávení z toho, že se zavázala denně zaznamenávat, to je na tom tak krásně autentické. Človek by klidně četl i další roky, ale i tak, tu se dá vracet a číst opakovaně.
PS: Výborné vypořádávání se se svými věčnými druhy - Ančou a Pepíkem.

9 27.02.2023

Začnu jednou z vět, kterou jsem napsala před devíti lety (to už je devět let???) do komentáře ke Klubu nenapravitelných optimistů. "Ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil?"
A je to tu, absolutně jsem netušila, že bude pokračování (věděl to tehdy Jean-Michel Guenassia?) a tak to bylo velké překvápko. A zároveň obava, jestli zvládne autor pokračovat slušně dál - kvůli laťce posazené velice vysoko. A zvládl. Michel a další hrdinové ze Zaslíbených zemí mě chytli za srdce a já hltala a hltala. A podívala se na různá místa světa a mohla se jen domýšlet, kam asi jednotlivé postavy osud zavane. A že to u některých byly slušné veletoče. Nečetla jsem jen osudy jednotlivých osob, ale i osudy některých zemí. A zase mě to vedlo k tomu, o některých z popsaného načítat si trošku víc a zjišťovat.
Když jsem tu psala o té laťce, ve skutečnosti je to tak, že ji autor úplně nepřeskočil, byla přece jen příliš vysoko, ale rozhodně mu k tomu chyběl jen kousínek. Klub je prostě pro mě přeci jen nepřekonatelný. A mám chuť se k němu zase vrátit. Ale Zaslíbené země jsou také skvělé a dík za ně.

9 11.05.2022

Jak už tady zaznělo, kniha Štěpána Kopřivy 101 minut není klasickou literaturou, románem či novelou v pravém slova smyslu. Spíše připomíná psanou reportáž (dokument) sledující zásah záchranných sborů. Příběh samozřejmě sviští, však na záchranné akce moc času není, ale i tak se přiznám, že některé úseky jsem trošku přeskakovala, možná mě zas až tak nebavilo číst si úplně do detailu o práci hasičů s popisem jejich technického vybavení (listování ke slovníčku pojmů tomu také příliš nepomáhalo). Pak jsem se ale zase dostala do míst, kde jsem hltala jak divá a bavilo mě velmi. A když o tom tak přemýšlím, tak to bylo spíše v druhé polovině knihy, rozjezd byl přeci jen opatrnější. A ač je kniha krátká, možná by začátek mohl být ještě trochu okleštěnější, aby se to metro rozjelo ještě trochu rychleji.
PS: Kde jinde číst tuto knížku než při cestách do práce metrem. Když se při jedné takto zastavilo v tunelu a ozvalo se: "Z provozních důvodů nemůžeme dál pokračovat, zůstaňte, prosím, v klidu. O dalších skutečnostech vás budeme informovat.", tak mi velmi zatrnulo. Kupodivu se ihned po tomto hlášení rozjelo, ale pravdou je, že po přečtení 101 minut se mi teď chvilku metrem nebude jezdit tak lehkomyslně :) 3,75*

9 08.04.2022

Mám ráda knihy, které mě upozorní na pro mě neznámou historickou událost, což splnila i Jizva Danuty Chlupové. Útlá knížka se silným příběhem, jak už takové příběhy obvykle bývají, ale ničemu nevadí přečíst si další. Zprvu mi trošku vadila současná linka, přišla mi tam uměle naroubovaná, jako by potřebovala autorka zdůvodnit, proč zrovna o této události píše. Přitom zdůvodnění vlastně netřeba. Pak jsem si zvykla a zajímavá byla linka vztahu Katarzyny ke své tchyni, která se dosti proměňovala vzhledem k okolnostem. Vlastně by mohla být rozepsána podrobněji, trošku to jelo jen po povrchu. Každopádně historický příběh mě oslovil přeci jen víc.

9 10.02.2022

Dost mi sedla. Proplétat se osudy lidí různě (velmi blízce až vzdáleně) spřízněných s Violette Dušičkovou, správkyní jednoho francouzského hřbitova, byla docela emocionální jízda. Autorka našoupala nálož smrti, lásky, zrady, naděje do jednoho kotle a jen vytahovala a předkládala na talíř jednotlivé ingredience. Občas se člověku sevřelo hrdlo, občas byl dychtívý, jak toto dopadne, přál některým krásné vyústění, jiné by občas za jejich jednání alespoň poslal do kouta. Ale postavy Valerie Perrinové nejsou černobílé, ti mají odstínů. Ten, který se může celou dobu zdát jako suchar, může předvést parádní jízdu, ten, který by mohl být jasným padouchem, se nakonec může zjevit v naprosto jiném světle. Tuhle knihu provází slzy i úsměvy, napětí i zklidnění.
Projít se po tichém hřbitově, číst si tabulky pozůstalých, nechat si o nohy otírat kočky a pak zajít k Violette Dušičkové na něco ostřejšího a nechat si vyprávět příběh jejího života, který je tak jímavý. A pak ji zkusit obejmout a pevně ji držet, i když by možná měla tendence se vzpouzet. Mám ji ráda, Violette...

9 12.11.2021

Kdo by to byl řekl, že budu někdy nadšeně hltat telefonní seznam. Já tu ženskou fakt miluju!
Jak skvěle spojila paměti Kateřiny, díky níž nahlížíme na venkovský život na Slovácku (s odskoky do Vídně) v cca první půlce 20. století, s pohledem současnice Anežky, která zasazuje vše do kontextů a hluboce se noří pod povrch. Četla jsem vlastně svým způsobem dějepisnou knihu, ale tak skvělou. V době, kdy jsem se doma rozčilovala nad tím, jaké příšerné učebnice dějepisu mají naše děti a že fakt těžko se z toho učit a že dějiny je nutno vyprávět, jsem četla Srdce Evropy. Je to jen malý výsek - středoevropský, ale skvěle napsaný, plný věcí, o nichž jsem vůbec netušila a za které autorce fakt děkuju.
Rozšířila mi zase o něco obzory. A nějak podobně bych si představovala i učebnice. Vážně. Teď tedy mluvím hlavně o té části, kterou nám v knížce předává Anežka. Pak je tu ještě Kateřina a její pohled na běžné venkovské žití. Kateřina je všímavá a chytrá ženská, které osud nedopřál dělat to, co by sama chtěla. Ale její zápisy jsou čtivé a zajímavé, dávají nahlédnout zase do jiných oblastí lidských životů. Vlastně mě překvapilo hodně věcí, jak to na počátku minulého století fungovalo.
Pavla Horáková je výborná pozorovatelka, rozhlíží se a pátrá, zkoumá, vrtá se do hloubky. Kouká tu vzhůru, tu pod nohy. Přináší neotřelé pohledy na na první pohled obyčejná fakta. Všímá si... Z její knihy si nesu plnou hlavu věcí, o nichž budu ještě dlouho přemýšlet. A dozajista tou knihou budu ještě mnohokrát listovat. A mám chuť jet do míst, o kterých jsem tu četla. A taky se rozhlídnout.
PS: Dost nehezká obálka tedy.

9 15.10.2021

Voda plyne, řeči se vedou... Stejně tak i u Temže, i tam voda plyne časem, stále podobným tempem a mlčky sleduje životy lidí kolem ní v průběhu času. Povídá se a mluví v okolí řeky, v restauraci U labutě například, tam se toho navykládá. Příběhy, které se staly, ale i ty smyšlené, nebo ty, co se údaly, ale které časem dostaly ještě blyštivější háv. Byla jednou jedna řeka je příběh o příbězích, příběh o vyprávění, příběh o lidském bytí. Moc pěkně napsaná, tak nějak poctivě, staromilsky. Když jsem ji četla, jako bych se procházela antkvariátem a očichávala listy starých knih. Nebo prodejnou starožitností, kde spoustu věcí s jejich vlastní historií vzala do ruky a prohmatala, prohlédla. A dýchla na mě někdejší doba. Ne ta která psala dějiny, ale ta obyčejná žitá kdekým. Knížka Diane Settfried je přesně taková. Nostalgická, moc pěkná.

9 13.09.2021

Možná mohl být poslední díl malinko kratší a možná by mu tahle malinká vada na kráse mohla ubrat pár pomyslných bodů, ale bodování teď beru za celou trilogii, která se mi líbila se vším všudy. Vůbec mi nevadilo víc postav (ani zdánlivé upozadění Citry s Rowanem), nabobtnání v tomto směru bylo spíše plusem, protože člověk se seznámil s dalšími jinakostmi budoucího světa, stvořeného Nealem Shustermanem. Nebýt toho, nepoznám Jeri, což by byla vážně škoda. Nerozjel by se příběh Greysona, který se vším všudy stojí za to. To, jak autor popisuje, kam až se může dostat víra, jak se z něčeho poměrně normálního dokáže vysunout sektoidní skupina magorů. Jak jsou lidé oblbnutelní a co všechno zmůže dobrý marketing. K tomu politikaření, zákulisní čachry, smrtky, které si nárokují vše. Trochu mi to občas připomínalo současnou situaci v našem státu.
Skvěle vymyšlený literární svět. O tom, jak v dokonalém světě nemůžou tak nedokonalé bytosti, jakými jsou lidé, obstát. I když mají za zády dokonalou umělou inteligenci. Za mě plus i za ukončení série. Myslím, že k Smrtkám se ještě někdy vrátím.

9 16.04.2021

Ono se toho v Prolhaném životě dospělých vlastně zas až tak moc nestane, zvlášť vezmu-li to oproti Neapolské sáze, kde se životy hlavních hrdinů hodně prolíná i tehdejší politická situace. V tomto románu se objeví také daleko méně postav. Ale i tak je velmi čtivý, co autorka umí (tedy myslím si, že je to autorka), to je rozepsat emoce. A tady se jí tedy opravdu velmi povedlo popsat to, co zmítá dospívající dívkou. To, jaká umí být puberta, co nasadí do hlavy a jak se s tím každý dospívající musí poprat. Občas jsem si velmi vzpomněla na to, co se honilo hlavou tehdy mně a nebylo to nepodobné. Koneckonců, od nás odešel otec, když mi byl 13 let, takže i v tomto jsem se v Giovannině chování, jednání a myšlení velmi poznávala. I tak mě občas některé počínání všech zúčastněných přišlo přepálené. Na druhé straně, přepáleně v pubertě jedná kdekdo (a pak na to s chutí raději zapomíná). Místy mi to tedy ale přišlo i krapet naivní, vlastně jsem měla dojem, že se román odehrává daleko dřív než v 90. letech. Nějak mi nesedí, že v této době by postavy jednaly, jak jednají v knize Eleny Ferrante.
Opět se mi líbilo, jak plasticky vykreslila Neapol, dokonce jsem občas vzala k ruce street view a koukala, kudy se Giovanna prochází. Přesto pořád ve skrytu duše čekám na další Geniální přítelkyni, možná kdyby tento příběh pokračoval dalšími díly (jak zde někdo navrhoval), mohlo by mu rozvinutí pomoci být ještě komplexnějším.

9 10.11.2020

Vztah k přírodě, půdě, zemi. Vztah k bohu, víra, či nevíra. Vztah k člověku, přátelství, láska, posedlost. To je Dobývání nebe od Paola Giordana. A možná bych tímto mohla skončit...
Ale chce se mi napsat ještě pár vět. Kniha začínala pozvolně, pomalu nám přibližovala hlavní postavy, které si zůstanou souzeny navždy a které si navzájem více či méně ovlivní život. Velký důraz je položen pak na postavu Berna, který zamíchá životy téměř všech zúčastněných. Je tu jako milovaná osoba, k níž lásku cítí vlastně každý, kdo má v knize větší význam. A ta láska bývá různá - dechberoucí, nekonečná, silná, naplňující, láska drásající, vyčeprávající i ubíjející a nenaplněná. Bern, který žil naplno, který byl plný ideálů a který dokázal leckoho zmámit. A který za sebou táhl všechny i celou knihu. Čte se to velmi dobře, Giordano umí udržet u čtení i ve chvíli, kdy máme pocit, že se tam zas tak moc neděje. Funguje to pomocí moc dobře vystavěných slov a vět, které autor staví do výše i šíře a až zednicky precizně se mu daří vystavět pevný dům, který se může zalíbit kdejakému kupci. Mně tedy občas nesedlo, kde je umístěno támhleto okno, a že možná dveře mohly vést spíš na západ než na východ. Přeloženo do čtenářského - ekologické manévry mě zas tak nebraly a ten konec byl přece jen trošku přitažený. Ale jinak bych si možná takový dům i přes jeho mouchy pořídila.

9 10.11.2020

Příběh Anny, která přijede z Ruska za českou rodinou, která jí jediná zbyla, má být příběhem o síle žen. Anna, ač se člověku zprvu zdá někdy až otrocky poddajná, nakonec ukazuje, v čem tkví její síla a že si dokáže vydobýt své místo pod sluncem i v nelehké situaci, která ji v novém místě, v novém životě potká. Knížka se čte vcelku svižně, vlastně nic zas až tak nedrhne, ale zároveň na mě působila tak nějak ploše a jednoduše. Chyběla mi prostě větší hra s jazykem, možná i větší dramata. I když se tam odehrávají, jako by se nedokázala vedrat pod kůži jako jiné příběhy. Možná mi chybělo i větší rozvinutí dalších postav.
Vypíchla bych hlavně první část knihy, tedy vstup Anny do heřmánkového údolí a její sžívání se s novým mužem, pak už měla spíše sestupnou tendenci, zvlášť v poslední třetině. Knížka nebyla špatná, ale takový ten pocit, kdy nedokážete smysluplně popsat, proč to nebylo to ono. 3 a půl.

9 20.05.2020

Kniha Rakvář je příběh o ženách a čarodějnicích. O dětech, které milujeme a musíme chránit. A o mužích, kteří se nás obávají.
Přesně takhle bych chtěla popsat knížku S. J. Bolton, kdyby to už za mě neudělala ona sama. Díky. A teď tedy já.

Nebýt uspěchaného konce, možná bych dala i víc hvězdiček. Celý příběh obestírá hodně působivá atmosféra. Hlavní hrdinka Florence je sympatická a člověk jí musí fandit, zvlášť v části knihy, která se odehrává koncem 60. let, kde má v ryze mužském kolektivu dost složité postavení a to SJ Bolton zachytila fakt moc pěkně. Čarodějnictví dodává knížce zvláštně potemnělý šmrnc, i když vlastně v závěru mi trošku vadilo kvůli něčemu, co nebudu prozrazovat. Celkově mě daleko víc bavila doba šedesátých než ta o 30 let později. Ale na další díl s Florence se zas těším.

9 13.11.2019

Když čtu nějakou knihu, potřebuji kromě vytříbeného jazyka a "silného" příběhu také souznít s postavami. Potřebuji k nim cítit sympatie či antipatie, chci jim fandit, nesnášet je, být na ně naštvaná, litovat je, oblíbit si je tak, že je pak nerada opouštím. Jak se toto nestane, často pro mě ztrácí kniha na zajímavosti, což se událo i s Tichými roky. Postavy v této knížce mi byly zcela jedno, ani jeden z nich mi nepřirostl k srdci, neměla jsem pocit, že bych s nimi chtěla prožívat více stran, naopak jsem se postupně přistihovala při tom, že už se těším, až knížku odložím a pustím se do nějaké jiné. Podobné pocity jsem měla už i u Slepé mapy. Pečlivě vycizelovaný děj, vybroušený do dokonalosti, ale dokonalosti takové, až se pro mě stavá fádní. Celou dobu jsem i tady měla pocit, že autorka jede na efekt, že přesně ví, kam cílit. Že píše jen mozkem a jaksi jí chybí trochu toho srdce. Zase mi chyběla duše a přesah, zásadní otázky a občas nějaké soudy. U knížek potřebuju, aby mě chytly pod žebry a trhly, což se někdy stane silněji, někdy slaběji, ale Tiché roky - ty mě možná jen tak zlehka na žebrech pošimraly.

9 28.06.2019

Poslouchala jsem audioknihu a dost dlouho si myslela, že zvlášť kvůli mírně rozvleklému začátku oboduji maximálně 4 hvězdami. Ale ono se to pak rozjede! A graduje tak, že mi tam ta další hvězda záhy přiskočila. Atmosféru má Terror neskutečnou, mrazivou a depresivní. A i když člověk ví, jak to nejspíš dopadne, stejně ho skvělá práce autorova udrží v napětí. Život námořníků v severních vodách, resp. ledech popisuje Dan Simmons skvěle. Nebyl to pro mě čistý horor, nebála jsem se, spíš mi bylo tak nějak těžce po těle. Nadpřirozeno mi nevadilo, a i když si umím představit knížku i bez něj, dodávalo mu na mírné mystičnosti, která nebyla na překážku.

Nedokážu zpětně posoudit, jak bych hodnotila při klasickém čtení, audioknížky mají někdy ten problém, že mi některý z hlasů nesedí a tady to byl Jan Vlasák, jehož hlas je sice vcelku libozvučný, ale vůbec jsem u něj nedokázala udržet pozornost. Naopak již klasicky skvělý Martin Stránský, který měl i nejvíc prostoru, a pak musím vypíchnout Davida Novotného a Ivana Luptáka.

9 10.06.2019