annihilation komentáře u knih

Že je 451 stupňů Fahrenheita fantasy, či snad sci-fi? Kéž by. Spíš jde o obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet - dokonce je od přemýšlení odradila. Představa tupých mas s nosem přilepeným k všudypřítomným televizním obrazovkám a naprosto lhostejným k citům, dává vzniknout netradičnímu hrdinovi, který si při své práci hasiče - nikoliv někoho, kdo oheň hasí, aby před ním uchránil lidi, ale někoho, kdo se podílí na spalování pár kusů knih, které ještě na světě zbyly - uvědomí, že nečiní správně, že se cítí prázdný a rád by svět kolem sebe změnil. Čtenářovi sympatie utuží fakt, že se tak svým smýšlením stává vyvrhelem a na tomto pokraji společnosti paradoxně teprve nachází svůj smysl žití. Autorova bezbřehá fantazie, která si (doslova?) hraje s ohněm navíc krásně tuto metaforu dobrý sluha-špatný pán připodobňuje k fénixovi, kterým se v tomto případě má stát i sám člověk, a tak vnáší do teskného příběhu nikdy nehasnoucí naději.

Často je tento román přirovnáván/srovnáván s Orwellovo 1984 a vedou se spory o to, jestli je to vůbec na místě. Oba autoři se ve svých antiutopistických zobrazeních pohybují ve velmi podobném světě, ale každý se jím zabývá z jiného úhlu. Zatímco Orwell se věnuje především politickému systému a životu v totalitě, Bradbury se opírá ryze o popírání samostatného uvažování, které není zapříčiněné nějakou mocí shůry, ale samotným člověkem-jedincem. Navíc i přese všechny hrůzy a úpadek nabízí východisko, ve kterém se opět nebojí opřít o samotné individuum. Právě tato víra v moc jednotlivce přináší do strastiplných románů tohoto druhu kousek světla.

Co je ještě třeba vyzdvihnout, je autorův překvapivě poetický a upřímný styl prózy, díky kterému se čtenáře přímo dotýká. Když hovoří o chuti deště, probudí ve vás vzpomínky na věci, které jste v dospělosti přestali zkoušet, když popisuje vůni knih, přiměje vás ke stránkám přivonět a celou dobu vás nechá přemýšlet nad tím, jestli jste opravdu schopní svobodně přemýšlet, to vše navzdory tomu, aby vám něco vnucoval:
„Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné.“
„Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: Počkej. Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem."

24 11.07.2014

Krásná alegorie kritizující stalinovský režim, ale kouzelným způsobem zapadající do současné doby. Zprvu krásná představa farmy zvířat, kde si zvířata tvoří vlastní rovný stát a pozdější zotročování je podáno krásnou, až téměř vtipnou bajkou. Různá zvířata navíc symbolizují různé druhy lidí – kůň je zde typický dříč, ovce znázorňují tupý dav. Kniha je velmi čtivá a chytrá, metaforicky poukazuje i na dějiny Sovětského svazu.
Zprvu se zvířata vzbouří svému pánovi a vymyslí si pak vlastní pravidla, která je mají odlišovat od lidí a dávat jim svobodu. Farmu začnou řídit prasata a později intrikovat, jak zrovna uznají za vhodné. No, určitě vám to bude při čtení připadat nějak povědomé. Protože jak jistě víte: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Bukowski jako autor povídek je skvělý, ale kam se hrabe na Bukowskiho jako na básníka! Proč se snažit zaobalit slova do poetických krás, když je mnohem větší síla v surovosti, neurvalosti a tvrdosti (doslova?). Pod touto, pro mnohé ohavnou, skořápkou je skrytá přemíra citů, ubohost, bolest a samota, takže spolu vytváří velmi neobvyklou upřímnou poezii, kterou budete buď milovat za každým slovem, nebo knihu ihned zahodíte. V něčem tak výrazném střed prostě neexistuje.

Sám se všemi

tělo obepíná kost
a dovnitř
dají mozek a
někdy duši,
a ženy rozbíjejí
vázy o stěny
a muži pijí
přespříliš
a nikdo nikdy
nenajde toho pravého
ale lidi nepřestávají
hledat
hemží se z postele
do postele.
tělo obepíná
kost a
tělo hledá
něco víc než
tělo.

není v tom vůbec
naděje:
všichni jsme ve spárech
stejného
osudu.

nikdo nikoho nikdy
nenalezne.

městské skládky se plní
smetiště se plní
blázince se plní
nemocnice se plní
hřbitovy se plní

nic jiného se
nenaplní.

21 21.04.2014

Potřebujete-li dávku toho nejskvělejšího českého humoru, Saturnin je kniha přesně pro vás. Neumím si představit větší zábavu, než jakou poskytují úsměvné scény. Jediné nebezpečí tkví v tom, že budete vypadat jako blázni, jestli-že se začnete při čtení smát uprostřed přeplněného autobusu.

20 04.10.2013

Jack London ve svém románu přichází s myšlenkou, že fantaskní sny možná nejsou jen výplodem naší bujaré fantazie, ale vzpomínkami naší duše. Vypravěč knihy se nachází ve vězení, je odsouzený k trestu smrti a jediným únikem před bolestí se mu stane záměrné umrtvení těla a cestování do minulých životů. London zde odkrývá myšlenku dualismu a dostává se až na dřeň ideí o nesmrtelnosti duše. Vypravěč ve všech svých minulých životech objasňuje lidskou podstatu, jakýsi běh v kruhu. Kritizuje lidskou morálku, která se nikam za celá tisíciletí neposunula (ba možná naopak), zároveň ale vyzdvihuje sílu lásky, která je vůdčí energií ke všemu pokroku a něčím krásným, za co stojí žít. V románu zároveň upozorňuje na špatné poměry ve věznicích. Navíc velmi příjemně překvapí, jakým reálným způsobem vyjádřil postavu vypravěče - nejde o žádný archetyp kladného hrdiny, je to člověk v celé svojí přirozenosti - má své špatné stránky, ale i své kladné, spoustu emocí a pohnutek, které ho vedou a touhle pravdou si dokáže získat čtenáře na svou stranu, přát mu jeho smíření se smrtí ohraničené vírou v nekonečnost ducha.

20 02.09.2013

Nevýhoda, kterou tato kniha má, je její vleklost. Člověk se po čase naprosto ztratí v tom dlouhém rodokmenu José Arcadio Buendíů. Navíc jsou další postavy křtěné podle starých příbuzných. Po čase si ale nelze nevšimnout, že shoda jmen je záměr, který předurčuje i shodu lidských vlastností, odhaluje osud. Všechny věci se pořád opakují - spirála lásek, utrpení, bohatství, smrti.
Neřekla bych, že toto dílo člověka pohltí od začátku a až do konce ho ze své poetické moci nepustí, to rozhodně ne, ale má jakousi vnitřní poutavost. Jemně si hraje s vaší představivostí pomocí velmi reálně popsaných postav (a přitom tak mystických), jejich vlastností (hlavně těch odpudivých) a příběhů, které prožívají.
Budete mít pocit, jako by jste těch sto roků samoty opravdu zažili.

20 12.03.2013

Když žijete v Kafkově mysli, může se vám dost dobře stát, že se ráno probudíte a zjistíte, že jste se proměnili v jakýsi nestvůrný hmyz. A když se nad celou povídkou pořádně zamyslíte, tak se vám to může stát kdykoliv...
Kde se nachází hranice mezi tím, kdy vás lidé potřebují a tím, kdy jste jim naprosto na obtíž? Autor zde svým perem surrealismu načrtává nekonečně mnoho významů této hry se symboly. V tomto příběhu je patrné upozornění na to, že když vás někdo má rád jen proto, že se o něj staráte (ať už finančně, nebo jinak), a s vámi se něco stane, tato podmíněná láska vyústí v potřebu se vás zbavit. Transformace v hmyz navíc v každém vzbuzuje něco odporného - jde o fyzický či psychický úraz, nebo snad jen o pocit? Hmyz je něco, co nikdo nechce mít doma - přebytečný škůdce, odporná entita života. Později, ač to v povídce nikdy nebylo přímo řečeno, se začala hlavní postava - Řehoř Samsa - zobrazovat konkrétněji, a to jako šváb. Šváb je druh hmyzu, který je velmi odolný - a to vůči téměř všem podmínkám. Snad jen ta neláska ho může zabít.
To, co je fascinující je, jak se vše po jeho proměně změní - najednou není milovaným členem rodiny, dokonce je po své smrti naprosto lhostejným, jako by snad zemřel v tu chvíli, co pro ostatní (a i pro sebe) přestal býti člověkem. Jakmile někoho nemůžeme využívat, stane se pro nás odpadem, jenže celá metamorfóza je dokončená teprve tehdy, když se jím staneme i pro sebe samotné. Jenže - někdy se prostě vidíme tak, jak nás vidí ostatní.
Toto dílo je naprosto geniální, protože je mnohoznačné. Vede čtenáře do místnosti s nekonečnem dveří a je jen na něm, které otevře a co z myšlenek si odnese...

19 19.01.2014

Opravdu obdivuji Remarqua, který dokázal zasadit lidský příběh do tak nelidského prostředí. Popis dění v koncentračním táboře je tak reálný, že z něj čtenáři běhá mráz po zádech. Navíc jsou zde skvěle vykreslení jak křehcí vězni, tak i dozorci - kniha je propojením příběhu těchto dvou stran. Nechápete lhostejnost, se kterým je pácháno zlo na nevinných a vězňům na pokraji smrti přejete, aby si v sobě uchovali alespoň tu malou jiskru života. Nejhrůznější je ale fakt, že se tyto zločiny na lidech opravdu páchaly. I právě z tohoto důvodu bych toto dílo doporučila, přeci jen se v něm skrývá, dle mého názoru, stále otevřená hrozba příšerné nelidskosti.

19 27.05.2013

Jsem si jistá, že jde o jednu z nejlepších Kingových knih vůbec. Stejně jako jeho velký vzor H. P. Lovecraft si pohrává se strachem z neznáma, ale předvádí ho naprosto jinak. Jeho neznámo zde vyvstává z nebezpečí ukrytých v člověku, z probouzení šílenství. Přiznávám se, že jsem se u žádné knihy nebála nikdy víc. Vyvolávala ve mně totiž představy o tom, jak málo stačí k překročení pomyslné čáry k pomatenosti mysli.
Opět jsem nucena obdivovat autorův nesmírný talent přirozeně mluvit o nadpřirozeném. Ač jsou jeho výmysly ryze fantaskní, podává je s takovou nenuceností, že jimi čtenáře pohltí natolik, až mu uvěří každé slovo. Tímto každého chtě nechtě mistrně začlení do příběhu a nechá ho prožít ho spolu s ubohou hlavní postavou.

19 04.04.2013

Remarque mě v této knize opět dokázal zasáhnout svým smyslem pro cit. Jsem naprosto okouzlená tím, jaký příběh byl schopný napsat a kolik emocí a krásných myšlenek do něj vtiskl. Dílo je krásným důkazem, že se o přátelství, lásce a smrti dá psát naprosto nekýčovitým způsobem a přitom hovořit pravdivě a rozechvět srdce.
Jde o jednu z těch krásných knih, ke kterým se člověk jednou bude rád vracet, protože je plná nesmrtelným myšlenek...

"Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!"

17 07.05.2013

Blake je neuvěřitelně nadčasový, revoluční a pro svou inteligenci nezaměnitelný. Ale znáte ten pocit, když čtete kvalitního autora a nedostává se vám slov, protože s nimi někdo, a tím někým myslím Zdeňka Hrona, neumí pracovat? Překladatelský slon zase ztratil verše v porcelánu.

jen pro představu:
"Svět v zrníčku písku rozeznat
a nebe v divoké květině,
bezmezný prostor do vlastních dlaní brát
a věčnost prožít jen v hodině."
(překlad: Zdeněk Hron)

"Celý svět v zrnku písku zhlédnout
a nebe v polní květině,
na dlani sevřít nekonečnost
a věčnost v pouhé hodině."
(překlad: Jiří Valja)

16 04.02.2017

Vždy je pro mě těžké mluvit o Malém princi a o tom, proč je právě on tak jiný. Všichni tuto knihu v raných letech neměli rádi, ale mně jí prý rodiče museli číst v jednom kuse. Možná má malá dětská duše podvědomě tušila, že z tohoto krásného příběhu budu čerpat myšlenky ještě po mnoho let. Spousta lidí se ohrazuje, že je naivní. Jak říká Descartes: "Existuje jedna vada společná všem smrtelníkům: to, co je obtížnější, považují za krásnější." A tak tomu také bývá u spousty kladně (ač v mnoha případech oprávněně) hodnocených děl, která oplývají niterními úvahami nad lidským bytím. Ale právě proto je Malý princ výjimečný. Životní hodnoty Saint-Exupéry nelíčí pomocí složitých slov, ale podává je s přirozenou lehkostí pohádkového díla. Lze snad lépe popsat lásku, než jako květinu s trny? V celém příběhu není ani jediné prázdné místo; naprosto brilantně svým osobitým způsobem přivádí čtenáře k úvahám nad životem, avšak tak jemným způsobem, že pocity po přečetní v něm zůstávají kladné.
A kdybyste náhodou někdy cestovali africkou pouští, postůjte na chvíli pod tou hvězdou...

16 16.09.2012

Werther je vším, čím nechcete být, pokud jste nešťastně zamilovaní. Nemůže za to fakt, že jste ten příběh už tisíckrát slyšeli, ale marné doufání, že po tisící prvé přinese nějaký nečekaný prvek, byť už jen ve formě slov, kterými k vám hovoří. Místo toho však Goethe stvořil jednoho z nejnudnějších hrdinů, se kterým odmítáte soucítit, protože není nic víc než neschopný ubožák bez kousku cti a odvahy, který se jen koupe v hektolitrech patosu a sebelítosti. A pokud dílo přečtete celé, tak jen proto, že se nemůžete dočkat momentu, kdy se konečně zastřelí.

15 11.04.2019

Jsem kniha, která na vás nemůže zapůsobit neutrálně. Vyprávím příběh o dávných istambulských iluminátorech a s tajemstvím barev otevírám všechny záhady světa. Na svých stránkách vás odnesu daleko od současné evropské kultury a seznámím vás s lidmi, jejichž chování pro vás bude naprosto cizí, jejich myšlenkové pochody se vám budou zdát silně exotické, ale vžijete se do jejich příběhů, protože vás vtáhne má poetika, můj příběh, který je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným. Příběh o lásce, zradě, smrti, kráse a filosofii člověka.

15 27.03.2013

Tato sbírka probudila mou lásku k Seifertově poezii. Jeho verše jsou krásné, jemné, při čtení cítíte, že proudí z hloubky básníkova nitra. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by pomocí poezie tak uměl vystihnout lásku k celému umění.

"Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život."

14 30.01.2013

Myslím, že člověk ani nemusí patřit mezi fanoušky kapely The Doors, aby tuto sbírku básní náležitě ocenil. Jim Morrison byl básník tělem i duší a dokázal do své tvorby mistrně odrazit svou inteligentní šílenost. Jeho básně jsou často silně existenciální, zmatené, krásně choré. Navíc je kniha rozdělena do dvou částí, z níž je jedna psaná anglicky a druhá obsahuje překlad, takže je možnost překlad (který je zde velmi dobrý, protože jde o volné verše) srovnat s originálem a plně se ponořit do velmi zajímavé poezie.

"Proč piju?
Abych mohl psát poezii.

Když se všechno zamotá
A vše ošklivé jde bokem,
Usne, pomíjí,
Člověk procitá a
Co zbude, je skutečnost.
Tělo je nadranc, zato
Duše tím víc sílí.

Odpusť mi, Otče, neboť vím,
Co činím.
Chci slyšet poslední báseň
Posledního básníka."

14 04.10.2012

Poutavý příběh krásného Doriana Graye, který zůstává mladým, kvůli vyslovené prosbě, že by dal duši za to, aby místo něj stárl jeho portrét, jistě okouzlí další a další generace. Vykreslená povaha postav, poutavý a nápaditý styl psaní a hlavně nesmírně chytré myšlenky vás vtáhnou do příběhu a nechají vás unášet Dorianovo proměnou a všemi těmi špatnými činy, které se promítnou jen v jeho obraze. Hnus lidské povahy, manipulace, sobectví, ale i spousta krásy, hloubky myšlenek a pokus o napravení.

„Za vším, co je na světě neobyčejné, vězí něco tragického.“

14 16.09.2012

Netvrďte mi, že jste si v Povídkách z jedné a druhé kapsy nenašli "to svoje". Byť je pojí společné téma, každá je přeci trochu jiná - jedna vás pobaví, druhá rozesmutní, jiná vám rozšíří obzory a ta další zase donutí přemýšlet nad něčím, o čem jste nikdy ani nesnili. Na tak velké sbírce různých (byť krátkých) děl je vidět skvělý Čapkův rozhled, jeho nesmírná inteligence, smysl pro humor, ale i jakási forma lidskosti v tom nejprostším významu.

"Kdyby se člověk hrabal ve své minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy. Jednou...buď omylem nebo z náklonnosti...si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce; ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé. A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze."

13 13.04.2016

Každý se občas cítí jako cizinec sám v sobě. Co když je tento stav trvalý? Hlavní hrdina - Mersault - se jeví jako bez citu, život mu bez povšimnutí protéká mezi prsty, na ničem mu doopravdy nezáleží, nikdy se nedá unést emocemi - žádné nemá. Je vůbec možné si představit někoho takhle prázdného? A co když se v jeho životě stane něco zásadního - zemře mu matka, zasnoubí se nebo někoho zabije, projeví se u něj nějaké pocity? Samozřejmě, že ne, jak by mohly? A právě za to je odsouzen širokou veřejností. Prázdný člověk je člověkem zcela zbytečným, zrůdou mezi květinami. Mersault to ale ví, nepopírá svou zbytečnost. Ba co víc, je s ní smířený, stejně jako se smrtí, protože ví, že je to něco, čemu nemůže vzdorovat. Jeho jediná jistota...
Na této depresivní rovině je člověk schopen zcela otevřeně přemýšlet o tom, jaký jeho život (ne)má smysl, co v něm určuje jeho momenty. Možná se budete chvíli cítit lépe - vy přece nejste tak prázdní jako hlavní postava. Vy máte city, naděje, víru, empatii, dokážete milovat. A přesto skončíte stejně.

13 19.01.2014

Wildeova próza mi vždy připadala úchvatná a proto jsem ráda, že jsem měla možnost zakusit od něj i něco z poezie. A ano, svého génia dokonale obhájil. V baladě vypravuje lidský příběh, do kterého umě vtiskl všechny své niterní pocity - lásku, samotu a především hlubokou neutuchající bolest. Ač se báseň váže k jeho konkrétnímu zážitku, dá se vyložit i na každou obtížnou životní situaci, čímž splňuje umělecké očekávání a stává se tak - jak tomu u kvalitní poezie bývá - lékem pro čtenářovu duši.

"A každý člověk na světě
svou lásku zabíjí,
ten vraždí hořkým pohledem
ten sladce opíjí,
zbabělec vraždí polibkem
muž mečem vraždí ji."

13 04.04.2013