alef komentáře u knih

Když člověk ztratí smysl pro "tajemství" a už neumí žasnout nad "kouzlem", kterým je příroda, když se jeho přístup k ní stane čistě manipulativní, pak dojde ke "zničení člověka". Do téhle jediné věty by se dalo shrnout "poselství" téhle útlé knížky :-).

A teď trochu obšírněji:
Podle Lewise je proces, který vede k tomu, že si člověk snaží podmanit přírodní síly, ve snaze nechat je "pracovat" pro sebe, patologický a povede k vlastnímu sebezničení. To, před čím Lewis varuje je "nový" způsob výchovy a vzdělávání (postavený čistě na vědeckých poznatcích), podle něj povede k tomu, že budoucí generace už nebudou schopné samostatného uvažování, budou "vytvarované" podle určité vědecké představy, budou čím dal "slabší", protože morálka se pro ně stane jen "obyčejným vedlejším subjektivním produktem fyzických a ekonomických situací člověka". Pro Lewise je kritériem "správnosti" výchovy "... víra, že určité postoje jsou skutečně pravdivé a jiné skutečně nepravdivé", a to bez ohledu na to, jestli to tak člověk cítí, nebo ne. Lewis mluví o "objektivní hodnotě" - takové, která si je podobná ve všech svých formách (najdeme ji u Aristotela, Platóna, stoiků, v křesťanské i orientální filozofii) - je to podle něj jediný možný způsob posuzování hodnot: "... pokud vůbec máme mít nějaké hodnoty, musíme přijmout, že platí absolutně ... pokud nic není zřejmé samo o sobě, potom nic není závazné ..."


.

25 20.04.2015

Čtu neustále, ... ovšem důvody, proč po některé knize sáhnu, bývají různé, čtu, když potřebuji něco znát, čtu, když potřebuji něco zjistit, čtu, když si chci odpočinout, ... a také čtu, před spaním (pro určitou potřebu spokojeného usínání :-)... a ke každé z těchto činností potřebuji jiný typ knihy.

Třetí přání jsem si zařadila právě do skupiny "příjemného usínání" ... čtení není náročné ... můžeme se nechat unášet dějem, společně s hlavními hrdiny se ocitneme jednou uprostřed rozvalin starověké krétské kultury, poté se přesuneme do zahrady v Giverny, v níž žil a maloval Claude Monet, budeme jezdit vlaky z Madridu do Barcelony a z Paříže do Londýna, létat letadly z Evropy do Ameriky, plavit se lodí po oxfordském vodním kanálu. A všude budeme Svědky, stejně, jako hlavní hrdinové této knihy, budeme svědky jejich životů.

Pocity z téhle knížky naprosto dokonale popsal v komentáři pode mnou "tanuki": "Všichni tři jsou děsně inteligentní, nekonformní, finančně zajištění, nezávislí, s hlubokými znalostmi všeho možného vědění, od vesmíru přes filosofii, dějiny až po botaniku. Všichni mají, jaké to štěstí, slabost pro nonsensovou poezii, skvěle si rozumí, vlastně až tak moc, že si téměř čtou myšlenky" ... ale nenechte se odradit :-), je to opravdu milá knížka :-) ... a opravdu překrásně ilustrovaná.

21 17.04.2015

Mám paní Pawlowskou ráda, z jejích knih, plných veselých i vážných citátů, postřehů, rad ... cítím lehkost s jakou jsou psané a čtené v tu správnou chvíli mě potěší a pobaví, občas si říkám, že by nebylo od věci se jejími radami sem tam i řídit :-):

"Většina časopisů tvrdí, že pro ženu je ideální, když ... si dokáže vždycky poradit sama. ... Já žádné velké ambice, vystačit si sama, nemám. Zase mne v dětství poučila teta. Za prvé řekla, že ona nikdy nechtěla být holkou do nepohody, že chtěla být vždycky naopak dámou v pohodě ..."

20 15.04.2015

Moje první pocity, když jsem se začetla do téhle knihy? Nadšení až okouzlení :-) ... humor, postavený na jednom jediném základním pravidle - ve vesmíru je možné úplně všechno. A pokud v něm chcete přežít, musíte vědět, kde máte ručník :-).

A protože je ve vesmíru možné vše, je možné i to, že jsou vesmírné problémy (např. jak postavit mezigalaktickou dálnici) tak podobné těm našim, pozemským:

"Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být."

Zrovna tak, jako když si my, pozemšťané vybíráme reprezentativní hlavu státu, zjistila jsem, že se vlastně řídíme mezigalaktickými zvyklostmi:

"Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný typ – provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost."

A vážení, pamatujte, že: „Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy ... jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch."

A tak pusťte problémy z hlavy ... a bavte se :-).

51 14.04.2015

Z téhle knihy mám rozporuplné pocity, námět téhle robinsonády je rozhodně originální, ale ...

Na jedné straně krásný, idylický začátek, sympatická Patélovic rodina, popisy zvířat, jejich zvyků, vč. "varování", jak nebezpečná mohou být (a Pí to všechno ví, vždyť vyrůstal v zoo) ... a pak přijde konfrontace s největšími světovými náboženstvími ... a tady musím říci bohužel - pro mě nejméně uvěřitelná část knihy ... ano dokážu uvěřit tomu, že 16-ti letý chlapec v konfrontaci s neuvěřitelnou silou oceánu dokázal přežít 227 dní ve společnosti tygra sám na voru (strach - jak bylo citováno v příspěvku "Prostě-já" dokáže být neuvěřitelným pohonem, věřím, že dokáže zmobilizovat lidské síly až téměř za všechny myslitelné hranice a tak využít i zkušenosti, které získal vyrůstajíc v zoo, ... přijmu-li tento příběh jako robinsonádu, je skvělý, je bezvadný, ...

... jenže je tu ta jeho druhá rovina, duchovní, a tady musím říct, bohužel. Autor nám na začátku říká, že uslyšíme příběh, po kterém uvěříme v Boha ... já ho bohužel neslyšela, stránky mluvící o víře mi přišly "ploché", až laciné: „Pokud hinduismus plyne jako Ganga, křesťanství se hemží jako Toronto v dopravní špičce.“ ... "Bůh nechal zemřít svého syna Ježíše pro lásku ..." ... když jsem tohle četla, vzpomněla jsem si na jiného autora, kterého jsem měla ze začátku ráda a dnes poté co napsal spoustu knih s opakující se tematikou, mi už připadají jeho knihy čím dál lacinější - myslím tím Paula Coelha, který se téhle tematice osobního rozvoje a cesty k víře hodně věnuje. Ano bohužel mi tyhle pasáže přišly podobné Coelhovým posledním, a podle mně málo povedeným. Mně se to prostě nelíbilo, nebylo to uvěřitelné a tak mě to ani nebavilo.

3* které dávám jsou za skvělou robinsonádu, krásně napsanou a příjemnou na čtení ... to mě bavilo a to bylo skvělé :-).

"Díky zoologické zahradě svého otce jsem měl to štěstí, že jsem mohl strávit bezpočet hodin jako tichý svědek vysoce vznešených, nesmírně mnohotvárných projevů života, které krášlí naši planetu. Života tak zářivého, hlučného, podivného a křehkého, že omračuje smysly."

31 09.04.2015

S touhle knížkou jsem strávila dnešní příjemný až poetický podvečer :-) ... nelituji ani minuty času s ní strávené ... pobavila, uvolnila ... a tak celkově potěšila :-).

22 08.04.2015

Cílem této knížky, jak jsem ho pochopila, je zprostředkovat "nahlédnutí" mezi australské domorodce, jak si vysvětlují svět, zaobírají se jeho tajemstvími a dávají mu smysl. Záměrem autorky nejspíš bylo, ukázat nám skrze něj jak se "naučit" nebo vytvořit si svůj vlastní poměr k přírodě ale i k sobě.

A mě se to líbilo ... tohle vyprávění není podáno nijak dogmaticky, není to tak, že by si kladlo nějaký nárok na absolutní pravdivost. Naopak, získalo si mě neotřelostí svého pohledu na vztah člověka ... k sobě samému, ... k ostatním lidem ... k přírodě. Určitě nám neuškodí, když začneme o takových tématech víc přemýšlet a k Zemi přistupovat víc jako k živému organismu, a když začneme cítit větší zodpovědnost. Svůj postoj nikomu nevnucuje, jen vybízí k zamyšlení, ... ostatně čtěte a vytvořte si svůj vlastní názor :-):

"Veškerá setkání s ostatními lidmi přinášejí zkušenost a veškerá zkušenost znamená vazby vytvořené navždy."

"Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst." (proroctví indiánského kmene Cree)

25 08.04.2015

Ve vile vypravěčova dědečka se scházejí všichni účastníci této "jízdy", některé dědeček pozval, jiní se pozvali sami - příběh začíná. Do života nás všech (účastníků tohoto vyprávění - jak těch knižních, tak nás čtenářů) ruku v ruce se Saturninem vstupuje zmatek, jeho fantazie je neuvěřitelná a taky nevyčerpatelná … a my čtenáři jsme spolu s nimi unášeni vírem událostí, které už není schopen nikdo regulovat:

„Od doby, kdy se stal mým sluhou, nevěděl jsem dne ani hodiny, kdy budu nucen řešit situaci naprosto nevídanou, senzační a obyčejně velmi málo příjemnou.“

„Kdyby mi osud nepřivedl do cesty Saturnina, nikdy bych nevěřil, že se vyskytuje ještě třetí druh lidí, které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu.“

A do třetice: "Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."

Užijte si tu "jízdu" jako jsem si ji užila já a spousta dalších čtenářů :-) ... takhle knížka se natrvalo stala jednou z knih mého srdce.

77 08.04.2015

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).

20 07.04.2015

Před časem jsem ji znovuobjevila v knihovně, ... jedna z knížek mého dětství. Už jako malá jsem hodně četla a kromě mých oblíbených pohádek od Němcové, to byla i tahle knížka, kterou jsem měla ráda. Hodně napoví už jen sám obsah téhle knížky, namátkově: Helena Malířová - Paleček hrdina, Karel Čapek - Velká kočičí pohádka, Václav Říha - Ach, Josef Čapek - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, Vojtěch Martínek - Pták Žal, Vladimír Neff - Pohádka se špatným koncem, ... a další krásné pohádky, mj. krásně ilustrované.

Tak například pohádka od Josefa Čapka - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, je původní, později byla upravena a přejmenována na První loupežnickou pohádku – O tlustém pradědečkovi a loupežnících - tak ji můžete znát z Devatera pohádek (výběr 2. od Karla Čapka).

Jen pro zajímavost: myšlenka zasadit pohádky na určité místo se zrodila v hlavě Josefa Čapka. Zařadil je prostě tam, kde mu je vyprávěli, kde si všechny ty víly, hejkaly i loupežníky jako kluk představoval. ... „Na počátku byla jeho pohádka o tlustém pradědečkovi, kde tuto možnost jen naznačil. Jeho bratr Karel rychle pochopil, jak geniální nápad to je, rozvedl jej nejprve ve své Pohádce psí a k dokonalosti dotáhl v ostatních, hlavně ve Velké doktorské pohádce. Od něj to pak převzali i jiní tvůrci tohoto žánru - Jan Drda, Josef Lada a Václav Čtvrtek,“ upozorňuje Aleš Fetters, autor malebného místopisu pohádek bratří Čapků.

Někdy se zajeďte podívat do severovýchodních Čech, kde se jejich kouzelné příběhy odehrávají ... třeba se tam potkáme :-).

21 07.04.2015

I já mám dětství spojené s knihami Julese Verna a zůstávám jim věrná dodnes. Dříve pro mě byly postavy z Verneovek prostě báječní hrdinové na dobrodružných výpravách, které jsem doslova hltala. Dnes jsou jimi sice stále, ale zároveň pro mě dostávají i jiný, nový, rozměr. Když čtu tyhle skvělé příběhy dnes (a ráda se k ním občas vracím), pouštím se nejen na cestu za dobrodružstvím, při které si báječně odpočinu, ale zároveň na cestu za poznáním - dnes už vnímám i jinou rovinu tohoto příběhu, můžu vidět to, co jsem jako dítě prostě ještě vidět nemohla.
Verne možná píše jinak, než jak se píše dnes, jeho hrdinové jsou, v duchu své doby, "dychtiví" objevovat, jsou odvážní, pracovití, přátelští, ten entuziasmus je z nich přímo cítit , většinou jsou taky inteligentní a zároveň manuálně zruční :-), ... ale taky dost naivní, ... jak by taky ne, vzhledem k době, kdy vznikali, a přesto je Verne zároveň současný ... v té "druhé" rovině, můžeme vidět odkaz na naše schopnosti a možnosti (lidská mysl je v tomhle směru opravdu hodně unikátní :-)), všichni je nejspíš máme v sobě, ale jen někteří (jako právě např. Vernovi hrdinové :-)) je dokáží využít. Verne nám přitom připomíná (a to je hodně současné), že to naše lidské snažení a příroda spolu vždycky nějak souvisí a že jí nemůžeme ignorovat, nebo brát přírodní síly na lehkou váhu a to co nám příroda poskytuje, bychom měli přijímat s pokorou.
A tak už se těším, že se s Vernem a jeho knihami zas někdy, v brzké době, opět setkám ... ještě jsem je stále nepřečetla všechny :-).

38 07.04.2015

S každou další přečtenou knihou Terryho Pratchetta začínám toužit po další a další ... tohle čtení pro mě opravdu začíná být návykové :-) a tak se mi pomaloučku odhaluje nový ... (možná jen zdánlivě) "jiný svět": "Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné. Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů."

„Aha, už to chápu. Lidé nechtějí vidět to, co podle nich nemůže existovat.“

A tak jsem stále pevněji rozhodnutá přijít na kloub téhle "logice, ležící v pozadí vesmíru":
"Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby svět byl srozumitelný."

A protože: "... i s nekonečností vesmíru se člověk lépe vyrovná, když si ji představí jako řadu malých částí." ... budu postupovat pomalu, ... knížku po knížce ... a už teď se těším na další :-).

46 17.03.2015

Paní Vaňková je pro mě Paní spisovatelkou, vytvořila nejen román založený na historických faktech, ale především nádherný, zromantizovaný, a přesvědčivý příběh.

Malá holčička Richenza se setká s posly českého krále Václava II., a zatímco Hynek z Dubé jedná s Přemyslem, Jindřich z Lipé na seníku vypráví Richenze pohádku ... o malé princezně a třech králích ...

Soužití Elišky Rejčky a Jindřicha z Lipé bylo už v jejich době obecně známé a na středověké poměry opravdu neobvyklé, přesto tolerované:
,,a Rejčka k němu přimkla celou žíznivou duší, málo dbajíc o to, že tím překračuje zvykem posvěcené tradice královských vdov i dobové názory mravností." (STLOUKAL, K. Královny, kněžny a velké ženy české).

Mnozí historikové tvrdí, že šlo o mocenský záměr, ale já budu ráda věřit tomu, že v sobě prostě jen dva vlivní a mocní lidé našli zalíbení a lásku :-). Ráda jsem se ponořila do tohoto příběhu, kde historie vytvořila kulisu pro "obyčejný" (nebo možná neobyčejný) lidský příběh.

" ... v telestěnách napěchujeme do lidí údaje, které nejsou nebezpečné. Zahlť lidi fakty, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že srší informacemi. Potom budou mít pocit, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, budou spokojeni, protože fakta tohoto druhu se nemění.“

„ke čtení potřebujeme čas a hodnotu, o čem kniha vypráví. Času je sice hodně, ale nemáme čas přemýšlet. Televizor řekne, co si máte myslet a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu, žene vás tak rychle, že mysl nemá čas, aby protestovala: 'vždyť je to nesmysl'“.

"… a všechno je hrozně abstraktní. A v galeriích — byl jste tam někdy? Všechno abstraktní. Všude jen a jen tohle. Strýček říká, že kdysi to tak nebylo. Před mnoha lety prý obrazy něco vyjadřovaly, a dokonce na nich byli lidi.“

"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo ‚intelektuál‘ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach."

Pozoruhodné, ... jak tyto myšlenky, jsou stále víc aktuální! Mrazí v zádech z toho, jak jsou lidé čím dál víc "naplňováni" prázdnými myšlenkami, ... vzpomeňte si na to, až budete sledovat večer televizní noviny a hned potom nekonečné seriály :-), vzpomeňte si, až se Vaše děti budou odpoledne učit do školy zpaměti kilometry vzorečků a pouček, aniž by věděly PROČ!

"„Pane Fabere, zeptám se vás na něco trochu neobvyklého. Kolik se u nás zachovalo výtisků bible?“
„Nevím, o čem mluvíte!“
... „A kolik výtisků Shakespeara a Platona?“
„Žádný! Vždyť to víte stejně dobře jako já. Žádný!“
... Žádný. Samozřejmě že to věděl z požárnické statistiky. Ale nějak to chtěl slyšet ...

56 13.03.2015

V základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců, shodné rysy můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a nejde tu o podobnost nahodilou, základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají hodně podobné rysům jiných savců, nesmíme ale zapomínat také třeba na mravenčí společenství, i ta vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. Z tohoto úhlu pohledu nám pak nezbývá než říct, že lidské chování je výsledkem přírodního výběru a tedy, ovlivněno geny.

Na druhou stranu tu ale máme naši specifickou kulturu, která se vyvíjí po své vlastní samostatné dráze?
Možná, svým způsobem ano, možná předstihla v jistém smyslu tu biologickou (darwinovskou) evoluci, ovšem, nesmíme zapomínat na to, že vývoj člověka se uchýlil tímto směrem, protože se v populaci rozšířily geny, které člověka „předurčily“ k tomuto vývoji, tím, že jedincům s těmito rysy dal větší šanci se rozmnožit a tím přežít. Genetická evoluce tak svým přirozeným výběrem zvýšuje šance, nebo spíš možnosti kulturní evoluce, umožnila tak její rychlý vzestup a naopak, kultura ji to "oplácí", zvětšuje genetickou způsobilost těch, kdo ji maximálně využívají.

Pro ty, koho zajímá, jak a za jakých podmínek se rozvinulo naše, lidské, společenství, mohu knihu jen doporučit.

22 12.03.2015

Koupeno pro syna ... četli jsme spolu a mně to taky bavilo :-) ... těšila jsem se na večer až si zalezeme do postele a pustíme se spolu s Bárou a Matesem ... do světa za skříní :-).

20 12.03.2015

Koupeno pro syna ... s potěšením jsem četla spolu s ním (na střídačku :-) ... krásné obrázky (které ale víc potěšily mně ... nostalgie je prevít :-)

31 12.03.2015

Vznik zárodků myšlení a vznik našeho jazyka je klíčovým mezníkem na naší cestě od nemyslících organismů k společenské lidské bytosti. Naše genetická výbava nám umožnila, aby se náš mozek vyvinul dostatečně složitě pro vznik vědomí, a právě z něj vychází naše společenské struktury. Náš mozek uzpůsobený k předávání informací, přenosu zvuků, nám umožnil náš masivní rozvoj (získání a přenost ohromného množství informací), který nezůstal omezený na místní geografii, počasí, místa, kde lze nalézt potravu, atp., jak je tomu u jiných živočišných druhů. Díky našemu mozku jsme schopni přežít v našem světě rychle se měnících a stále nově vznikajících informací, dokážeme předvídat budoucí události, připravit si alternativy, a tak měnit své chování a reagovat na změny, kterým jsme neustále vystavováni. Naše metody uchování informací (např. v psané nebo zvukové podobě) nám umožňují jejich přenos a následnou možnost korekce na základě nově získaných dat. …

Doporučuji, ... a to každému, koho zajímá příběh o vzniku našeho specificky lidského způsobu myšlení, o vzniku našeho jazyka, o pojetí svobody, a o spoustě dalších neméně zajímavých tématech.

21 12.03.2015

Tahle kniha splňuje všechny předpoklady, proč dát 5*, je opravdu výjimečná ... pro mě především tím, kdo jí napsal ... autor s ohromným spektrem znalostí historie, faktů, souvislostí, ... filozof, vědec ... také autor s ohromující představivostí ... způsob, jakým skládá kaleidoskop všech těch historických událostí dohromady s fikcí je úžasný, výsledkem je příběh (o mystifikaci, moci, nenávisti, ...)

- tak a teď se dostávám k tomu, proč jsem z hodnocení jednu * odebrala -

... příběh vyprávěný asi jedinou fiktivní postavou (značně nesympatického, nenávistného falzifikátora Simoniniho), tahle kniha by měla být, jak jsem někde četla "brilantně vystavěným dobrodružným vyprávěním", tahle kniha je podle mě všechno možné, jen ne vyprávění, je daleko "temnější" - pouští se tak strašně hluboko, je tak složitá, že už to ani není vyprávění, ale literatura faktu? ... hlubiny autorova filozofického uvažování? ... zneklidňující příběh? ... o tom, jak je možné zneužít nenávist, jak je možné pomocí ideologie manipulovat s nevědomými (bohužel dost často i s těmi vědomými) ... jak je snadné? ... aby se něco stalo důkazem ... těch otazníků je tu strašně moc a čím víc o téhle knize přemýšlím, tím víc jich přibývá ... to množství informací, které na nás autor "vyklopí" mě bude zaměstnávat ještě dlouho ... a to je to, co mě na téhle knize popuzuje, ale i baví :-).

„Je to bezútěšné místo, ale pomohlo mi představit si pražský hřbitov, který jsem viděl jen na obrázcích. Byl jsem dobrý vypravěč a mohl by ze mne být umělec: z nemnoha stop jsem vystavěl magický prostor, temný, lunou zalitý střed všesvětového spiknutí. Proč jsem dal ten výtvor z ruky? Mohl bych tam toho zasadit ještě tolik…“

34 27.02.2015

„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“

Alenka je o "zkušenosti ze světa" - tak, jak ho vnímá dětská fantazie, tak, jak ho dospělí nezakoušejí. Děti mají něco, co v dospělosti ztrácíme - umění snění - stavění "vzdušných zámků", "snových krajin", něco, co si do dospělosti odnese jen málokdo z nás :-) ... je krásné si to občas připomenout ... proto se k Alence čas od času budu ráda vracet :-).

"Začni na začátku", pronesl král důstojně, ..."a běž, až dojdeš na konec, potom se zastav."

Alenka a její přátelé z říše divů zkrátka vzbuzují zvědavost a fantazii nejen u dětí :-).

"Málo platné", řekla kočka, "tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi potrhlá."
"Jak to víš, že jsem taky potrhlá?", zeptala se Alenka.
"To je jisté, jinak bys sem nechodila."
Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: "A jak víš, že ty jsi potrhlá?"
"Předně", spustila kočka, "pes potrhlý není, to uznáš, ne?"
"Snad", odpověděla Alenka.
"Tak vidíš", pokračovala kočka, "pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá."

39 24.02.2015