alef komentáře u knih

Právě jsem dočetla další ze skvělých Ecových literárních experimentů... v jeho knihách se my, čtenáři, stáváme součástí jeho "literárních pokusů", jak sám Eco říká, text je jenom "líný nástroj" a od svého čtenáře vyžaduje, aby část práce odvedl sám ... a to je přesně to, co mně na jeho knihách láká, přitahuje a baví :-)
... četba Ecových příběhů je vždycky hodně subjektivní záležitostí ... každý čtenář je nucen sám si "dotvořit" fiktivní svět, který nám Eco předkládá, jsme nuceni přidat své zkušenosti, zapojit své estetické cítění (grafická úprava a ilustrace téhle knihy jsou třeba pro mně naprosto úžasným estetickým zážitkem a po celou dobu četby jsem si tuhle knihu naprosto užívala), a tak jsem "poslechla" autora:

"... četl jsem pomalu a vychutnával si větu, úryvek, kapitolu ..." ... a text se sám začal skládat do sdělení ... "jako kdyby se mi něco samo ukládalo do paměti ... jako kdyby jediné slovo vyvolávalo tisíc dalších ..."

"Co všechno shromažďuje paměť ve své prostorné jeskyni? ... V tajných a nepopsatelných záhybech? ... tam kde se setkáváme se sebou samými?"

"Musíme se naučit chápat své limity, ten moment, do kterého nemůžeš a pak už ano ..."

Dokonalé :-).

20 03.08.2015

Krásně to napsal pan Čapek, ... a pro dnešní dobu (v době úvah o nových formách identit vymykajících se současným kategoriím, kdy už pomalu nejde oddělit živé a neživé, přírodní a kulturní, mužské a ženské, černé a bílé ...) možná čím dál víc platí, že je třeba hovořit o absurditě a paradoxech ve vztahu člověka k člověku a k přírodě ...

Často podléháme iluzi, že jsme pány a vládci nad všemi zvířaty a nad celou naší zemí a málo si uvědomujeme, že svět sdílíme společně, nejen s těmi, kdo tu žijí s námi, ale také s minulými a budoucími generacemi (lidí, zvířat, rostlin,...), zapomínáme, že bychom neměli „plánovat“ svět jen pro současnou a několik málo budoucích generací – svět je něco, co tu JE ... a je mimo nás (my jsme v něm jen na omezenou dobu). Přestože jsme se jaksi ustanovili hospodáři, či správci tohoto světa, ale nejsme hospodáři dobrými, nedokážeme rozeznat, kdy dát přednost před našimi zájmy zájmům jiným ... říkáme si, že jsme výš než třeba právě mloci, nebo jiné zvířecí druhy, ale mohli bychom žít ve světě bez nich? (bez květin, ... prostě bez přírody, tak jak ji známe?) – pokud tohle brzo nepochopíme a nedokážeme změnit své přístupy, svět takový, jak ho známe skončí s námi, ... ovšem ne přičiněním mloka, ale nás, lidí ...

40 30.07.2015

Tahle kniha je moje druhá od Kurta Vonneguta a už po přečtení té první (Galapágy) jsem se zařadila mezi jeho obdivovatele… sci-fi a inteligentní satira podle Vonneguta mi prostě sedla :-).

Vonnegut obecně ve svých knihách hodně přemýšlí o budoucnosti lidstva a ve spojitosti s nadějí pro lidstvo je hodně skeptický (náš lidský osud je předurčený tím, jak se vyvinula naše mysl a „vyčistit si hlavu od všeho toho harampádí, které se nám tam nashromáždilo“ asi nebude tak úplně snadné :-):

„v jakési idiotské zábavě rozvrátily celou planetu - posedlým proměňováním peněz v moc, pak zase moci zpátky v peníze a znova peněz v moc...“

Jsme determinovaní tím jak se naše lidská mysl vyvinula a podle Vonneguta neexistuje nijak velká možnost plně ovládat své životy – všechny naše myšlenkové pochody a na jejich základě provedené volby jsou jen následky jiných událostí (jejichž vliv si většinou ani neumíme uvědomit a proto se často mylně domníváme, že volba ji čistě naše – svobodná záležitost):

" ... často jsem si ve vzpomínce na své vlastní dětství o tom či onom dětském pacientu říkal: „Tenhle človíček právě dorazil na tuto planetu, nic o ní neví, nemá měřítka, kterými by ji soudil. Tohohle človíčka nezajímá, co se z něho stane. Dychtí po tom, aby se stal absolutně vším, čím se stát má.“

Tahle knížka je tedy takovým příběhem ... o podivnosti a snaze o slušnost (řekla bych, že přímo vyzývá nás lidi k altruismu v našem soužití) ... příběhem o tom, jak se člověk odcizil světu a stále znovu se snaží najít si nové hodnoty (ukazuje nám, že bychom si víc měli všímat stavu naší planety a toho jaké to může mít následky do budoucnosti). ... prostě příběhem, který nás nutí přemýšlet ... haj hou :-).

Jak jsem řekla, inteligentní satirický příběh je něco, co si vždycky ráda přečtu :-).

23 27.07.2015

Jaké "rozložení sil" způsobilo vznik instituce Státu?

Na počátku tu máme přirozený stav - lidé jsou si přirozeně rovnocenní, ve svých schopnostech a zájmu o sebe: „… žádné poznání tváře země, žádné pojetí času, žádná umění, žádná literatura, žádná společnost a, a to je nejhorší ze všeho, neustálý strach a nebezpečí násilné smrti, a život člověka, osamocený, chudý, sprostý, hrubý a krátký …“
... takové rozložení sil mezi lidmi podle Hobbese způsobilo stav neustálé bojovné a neregulovatelné soutěže, o potravu, zboží, moc, slávu - stav války, ... neexistovaly, kromě přírodních zákonů, žádné zákony...
a protože člověk je racionální bytostí, bylo jeho racionálním zájmem o sebe sama najít způsoby, jak dosáhnout maximální šance na přežití - byl to neustálý strach, který vedl lidi ke snaze o prosazení míru, což v konečném důsledku pro ně znamenalo provedení řady ústupků, odevzdání části svých práv nějaké ustanovené centrální moci (ustanovené dohodou všech - každého s každým - a to ve stejné míře), jejímž úkolem bylo prosazení přírodních zákonů za pomocí instituce trestu...

tak Hobbes (ve zkratce) ospravedlňuje vznik moci a autority panovníka, protože pro Hobbese je touto autoritou (která je mimochodem nad touto společenskou smlouvou) panovník (na rozdíl od jeho odpůrců - např. J. Locka, který propagoval vládu)... se svými odpůrci se ovšem shoduje v tom, že v jakémkoli politickém systému je vládce prostě nezbytný...

podle Hobbese by společnost bez moci státu neexistovala ... a tak se s touto institucí "potýkáme" dodnes :-).

22 24.07.2015

V mezní zkušenosti koncentračních táborů hledá Todorov to, čím se my lidé odlišujeme od pouhých zvířat bojujících o přežití. Život lidí – vězňů – je zcela v moci systému, který se je snaží zbavit lidskosti a nutí je ke každodennímu boji o život. Jsou filozofové, kteří tvrdí, že v těchto extrémních podmínkách je možné pozorovat pravou podstatu člověka, protože ten ze sebe v takové situaci odhazuje tenký nános civilizace a morálka podle nich není nic jiného než částí toho nánosu.

Nemají pravdu. A to ze dvou důvodů. Jednak proto, že se pravá podstata lidství stěží ukáže v tak extrémní situaci, jak říká J. J. Rousseau, “je sice možné přinutit rostliny, aby rostly vodorovně, ale necháme-li je na pokoji, porostou vzhůru”, a podobně je to i s lidmi, jsou-li ponecháni na pokoji, chovají se lidsky. A za druhé: kromě případů brutálního sobectví, jsou z táborů známy i případy nezištné pomoci a sebeobětování (i když řidší než ty první).

Prostředí táborů je silně zkreslující, a přesto v něm můžeme nalézt zrovna tak lidské ctnosti, kterých si vážíme, jako nectnosti, které vedly mj. k ukrutnostem 20. století.

16 24.07.2015

Vystoupíte-li na břeh tohoto ostrova, určitě si ho zamilujete, ... ocitnete se v tropickém ráji, kde je plno barev, vůní, příjemně naladěných domorodců a praštěných cizinců :-) ... ocitnete se v durrellovském světě - v knize pěkně ilustrované, mírně dobrodružné, humorné a naplněné láskou k přírodě ...
a pokud se ještě k tomu domníváte, že je potřeba "bojovat" za přirozenou rovnováhu mezi našimi lidskými aktivitami a přírodním prostředím, pak Vás tahle knížka určitě potěší a pobaví ... tak jako mě :-).

22 24.07.2015

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongského pohoří … "

Ráda jsem se opět po delší době začetla do tohoto pestrobarevného příběhu vytvořeného se střípků vzpomínek … autorka možná viděla Afriku hodně idylicky, ale já se na to těšila … v téhle knížce mi ukázala kouzlo koloniální Afriky a dávno zmizelých časů … odhalila duši Afriky – barevnou, divokou (tak jinou než je ta naše evropská) … často se považujeme za kulturnější a celkově vyspělejší … jenže je tu jeden háček, taky jsme se stali povrchnější, tak nějak jsme s tou naší „vyspělostí“ ztratili schopnost vidět – přirozenost, opravdovost…

„Kávová plantáž je něco, co vás chytí a nenechá vás odejít. Je tam vždy co dělat a vy jste vždy tak trochu pozadu s prací, …"

25 22.07.2015

Pokud k této knížce přistoupíme jako k oddychovému čtení na dovolenou, lze říci jediné - pěkný poutavý příběh - psaný jednoduchým, přímým a nekonfliktním způsobem, letní čtení, které plyne a vy se rádi necháte unášet dějem se zajímavým námětem ...

... ale nečekejte příběh osobního rozvoje, ... tady jde o trochu něco jiného, ... chce nám spíš ukázat jak moc a proč jsme se odcizili přírodě ... a sami sobě ... a z toho jde spíš mráz po zádech ...

14 21.07.2015

Mám ráda sci-fi, fantasy, vtipné a inteligentní čtení, proto jsem se již nějakou dobu chystala na Kurta Vonneguta Jr., který dle přečtených anotací a komentářů všechny tyto podmínky splňuje. Moje první volba padla na Galapágy (mám taky ráda dobrodružství a přírodu :-) ... a jak to dopadlo s mojí volbou?
Stala jsem se obdivovatelkou Kurta Vonneguta :-).

A teď ke knize: Po přečtení této "analýzy" lidského plemene, kterou nám podává duch lodního dělníka (milion let poté), zjistíme, že zdrojem všech problémů, které kdy lidstvo mělo a nejspíš i mít bude, jsou naše příliš velké a ulhané mozky, ... jedinou útěchou nám může být, jak nás informuje náš vypravěč, že milion let poté, co lidstvo spáchalo svoje prolhané plány, se lidstvu mozek zmenšil natolik, že nám lidem přestal "ubližovat" svými ulhanými výmysly :-).

A ke Galapágám: zrodily se před 5-10 miliony let z oceánu a neexistoval na nich žádný život, nikdy nebyly spojené s pevninou a tak se na ně veškerý život musel dostat z jiné části světa a překonat přitom min. 1000 km /vzdálenost od nejbližší pevniny/ ... už jen tahle jediná informace dává tušit skvělý námět ...

... a věřte, že Vás, kteří máte rádi inteligentní příběh, rozhodně tahle kniha nezklame :-).

19 20.07.2015

Život - v celé jeho komplexnosti - i přes všechny naše současné znalosti a poznatky, je jeho vznik a možná existence i jinde ve vesmíru, stále zahalen mnohými otázkami o pravděpodobnosti / nepravděpodobnosti jeho rozšíření ... připusťme tedy, že mohl vzniknout vícekrát, ať už závisle, či nezávisle na sobě ...
... začtěme se do příběhu o stvoření trochu jinak, ... abychom nakonec zjistili, že zas tak jiný není:

"Genesis 1,1: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma...
...
27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte ..."

... krásný příběh, plný fantazie, symbolů ... odkaz minulých generací té naší ... příběh věčného rozporu dobra a zla ... temnoty a světla ...

... v dnešní přetechnizované době ztrácíme schopnost "vidět neviditelné" - škoda :-).

16 19.07.2015

Začnu od začátku – první díl knihy mě dá se říci okouzlil :-) … krásné zpracování knihy, obrázky, zajímavý lehce plynoucí příběh, dokonalé odpočinkové čtení, a zajímavý otevřený konec, dávající prostor pro vlastní fantazii … takže jsem trochu váhala, zda pokračovat s dvojkou, ale jak už jsem u dvojky napsala, když prostě víte, že existuje pokračování, zvědavost mi nedala, … a musím říct, že ani nezklamala, jiné ilustrace /opět krásné/, stejně plynoucí příběh z atraktivního prostředí /zajímavé postřehy - příjemné čtení/ … a konec … jiný než bych si ve své fantazii představila já, přesto nezklamal … příběh se prostě uzavřel … tak, jak si to autor přál … a tak mně nezbylo, než dát opět vysoké hodnocení.
Moje váhání s tímto pokračováním bylo trochu větší než u dvojky … jak jsem řekla, příběh se uzavřel ... a podle mě tak měl i zůstat … trojce bych dala místo přídavku „splněno“ přídavek „navíc“ – kouzlo, spočívající v objevování pestrosti příběhů hlavních hrdinů, epizod z jejich životů, zajímavých prostředí ... vyprchalo, … zůstaly jen formy - ilustrace a melodie, … objevování zmizelo … a nový příběh, který se rozvinul, … to kouzlo prostě ztratil.

15 01.07.2015

Trochu drsný příběh o lidské přirozenosti - je člověk dobrý nebo zlý?

Příběh stavějící hlavní hrdiny - děti - do naprosto mezní situace, ocitají se v takovém vlastním vesmíru (mušky ve svém mikrosvětě :-) ... jejich bytostným úkolem se stane pouhá existence - a potřeba ji nějak naplnit ...

... vlastně jsou jen dvě možnosti - buď sebe získat nebo ztratit (jj, tohle je ta naše, lidská, výsada a to je to, co nás možná - trochu - opravňuje říkat, že jsme "nad" ostatními živočichy) ... ale pozor s touto možností zároveň přichází to nejtěžší - svoboda zvolit si :-).

36 25.06.2015

„Mrakoplaš strávil několik let hledáním míst, kde by se mohl nějakou dobu opravdově nudit, ale nikdy se mu to nepodařilo. Vždycky ve chvíli, kdy si myslel, že to už už dokáže, změnil se náhle jeho život v divoký vír šílených událostí. …. Dovedl si představit nekonečnou řadu věcí, které by nedělal.“

„Rozumíš tomu?“ zeptala se opatrně.
„Já tomu zčásti rozumím, ale nevěřím tomu,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

Taky tomu zatím rozumím jen zčásti, a tak jsem se opět po krátké přestávce spolu s dalším zeměplošným příběhem vrhla na hledání podstaty života :-).

Už jsem si stihla uvědomit, že „Zeměplocha, … existuje jako výsledek náhodné nepravidelnosti na křivce pravděpodobnosti nebo snad proto, že bohové milují žertíky jako kdokoliv jiný.“ … A tak se s jistou nepravděpodobnou pravděpodobností můžeme pokusit najít odpověď na nejzákladnější otázku: „… co na světě je takové, aby stálo za to žít?“

Ovšem pozor na Smrť, bude Vás přesvědčovat, že „ŽÁDNÁ NADĚJE PRO BUDOUCNOST NEEXISTUJE“. „A co nás tedy v budoucnosti čeká?“ Smrťová odpověď je krátká: „JÁ.“

Takže nám nezbývá než tiše „závidět“ knihovníkovi Neviditelné univerzity, kterému se: „ Zamlouvají … hbité dlouhé ruce, chápavé nohy a právo drbat se na veřejnosti, ale ze všeho nejvíc se mu líbí to, že veškeré otázky jeho bytí se soustředily do jediného problému - totiž odkud se vynoří jeho další banán. Ne že by si neuvědomoval tragiku a ušlechtilost lidského bytí. Ale co se jeho týkalo, mohli jste si lidské bytí strčit za klobouk.“

Opět bezva čtení a plný počet 5/5* :-).

26 18.06.2015

Neodolala jsem a hned jak jsem dočetla Mosty přes propast času, vrhla jsem se na pokračování, prostě jsem chtěla vědět, jak to paní Vaňková vymyslela a jak vše dopadne.

Tak se nám to trochu zamotalo … Tareni jsou postupně Juanové, Diegové, … pak zas Hansové, a teď tu máme Toníky a spol. … musím říct, že jsem se v té změti jmen začala poněkud ztrácet … a tak mi nezbylo než je pustit z hlavy a nechat vše plynout, … držela jsem se toho, co je pro naše adalany-pozemšťany, tak prosté – jména nejsou důležitá, ale to, co je uvnitř :-).

I v tomto pokračování se setkáváme s trochu zvláštním žánrem dobrodružné historicko-romantické sci-fi, v Mostech ... jsem si na něj zvykla, a tak mě teď už nic nerozptylovalo – proto jsem se v klidu mohla přesunout do času čarodějů – a být svědkem nesmyslných válek a nedorozumění ve jménu Boha, pak do jižních Čech k pánům z Rožmberka a do Prahy plné alchymistů a magie – a záhadné události na sebe nenechaly dlouho čekat – a tak konečně znám historii létajících košťat :-)… a tam někde v dálce, až na obzoru, tam „problikává“ naděje – pro nás a budoucí generace :-).

14 10.06.2015

Mám ráda příběhy z naší historie a knížky paní Vaňkové ji pro mě dělají svým výjimečným způsobem ještě zajímavější … hledá a nachází neotřelá témata známé i méně známé části našich dějin a spojuje je do krásných dobrodružných a romantických příběhů, u kterých se tak krásně sní, no posuďte sami :-).

Zasnít se můžete hned na začátku:

„Kdo jsem? Jsem poutník s žebravou holí, který za vlahého podvečera usnul pod šípkovým keřem u polní cesty, jaké protkávají bělavou pavučinou mou zemi na každém kroku, vonící, kyprou sladkou zem.“

A poté ... pokračovat v snění až do poslední věty:

„Nikdy nebudu víc než toulavý rytíř, který odjíždí blátem a zčeřenými kalužemi od milenců, objímajících se ve vlahém předjaří.“

20 09.06.2015

Jak bylo napsáno v komentáři níže (Atuin), ... procházky antikou miluju a tohle byla opravdu procházka příjemná :-).

Krásný příběh o šťastném dětství a méně šťastném dospívání, ... o nadání, úspěchu a pak ... na vrcholu slávy přichází Augustův trest ... za navádění k sexuálním orgiím :-)... jj verše ze sbírky Umění milovat byly oficiální příčinou Ovidiova vyhnanství - prý byly demoralizující a měly neblahý vliv na společnost...

... skutečné okolnosti a příčiny jsou však nejasné a dodnes jsou nerozluštitelným tajemstvím.

15 04.06.2015

V téhle knížce nevidím jen klasiku, kterou je povinností si přečíst, pro mě se Babička stala příběhem krásného dětství, naplněného dětskými "spikleneckými" hrami, prostorem plným vzájemné sounáležitosti generací, prostorem, kde se dobře daří přátelským vztahům se sousedy, ... no ano, je to poetika, idyla, sen, ... ale krásný :-).

A ani v tomto idylickém příběhu se tomu nakonec nevyhneme, ...i radostné dětství, jak už to tak bývá, je nahrazeno starostmi dospělých, ... končí poetické dětství, strávené po boku milujících a pečujících osob ... a tak i Barunka odchází do života odkázána sama na sebe :-).

43 03.06.2015

Bohatá je řecká tradice ... básník Ovidius z ní vybral báje a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ... bylo to krásné čtení.

Byl to na "počátku" krásný věk :-):
"Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla...
od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama, ...

… a pak to začalo:
"... Ne však obilí jen ... si člověk od půdy bohaté žádal: on pronikl do útrob země,
z nich pak kopat se jal též poklady, ...
ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel zlato,
vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem ...
Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,
veškeren hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,
na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,
násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska…" (Čtvero věků)

… a tak už to bohužel zůstalo od dávných dob až dosud … a že se s tím dávní bozi snažili vypořádat :-):
„Dnes na celém světě, kde moře kol dokola šumí,
zahladit musím to plémě smrtelné! Přísahám slavně
při vodách podsvětní říše, jež plynou styžskými háji:
vše jsem vyzkoušel dřív! Leč úd, jejž nemožno zhojit,
nutno je odříznout, zdravá by část se nenakazila…" (Lykáón)

… a tak nezbývá než dodat, že :
"Rozkoše nezkalené není na světě:
vždycky k radosti nějaká starost se přimísí …" (Mínós)

Byl muž, jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho
před pány,...
Ten muž postřehl duševním zrakem
všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.
Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,
předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,
žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa
počátky, příčiny všeho …" (Pýthagorás)

19 02.06.2015

Knihy paní Vaňkové, ty historické, mě provázejí už dlouho a podle mě jsou skvělé. O něco později jsem poznala paní Vaňkovou také jako spisovatelku dobrodružné literatury, "říznuté" jak jinak než opět historií - Černá sága byla také skvělá. A vlastně teprve celkem nedávno jsem zjistila, že je tato autorka také spisovatelkou sci-fi a tak, celkem logicky moje volba padla hned na první z nich - na autorčinu prvotinu a nezklamala, naopak ... našla jsem vlastně vše, co mám ráda - sci-fi, dobrodružství, a také historii ... no a kupodivu i romantiku, tu jsem u sci-fi sice nečekala, ale na druhou stranu, v knihách paní Vaňkové, ji prostě čekejte :-).

Skvělý námět - vyspělá civilizace, která tu byla již před tou naší a která se k nám na Zem "vrací" (za pomoci mimozemské civilizace) s posláním opět zalidnit Zemi po katastrofě, kterou naši předci na Zemi dopustili - inspirace od Dänikena? (pár jeho knih jsem četla).

A teď ke knize samotné: na začátku čistě sci-fi příběh Země - Adalé (idylická planeta, která se nakonec ukáže, až mírně despotickou a která poskytne pozemšťanům azyl) … to vše je nutné, abychom pochopili. Na tomto pozadí se odkrývá příběh „posledních“ lidí, z technicky vyspělé civilizace, která žila na naší planetě před námi a která se přesto dokázala „vyhubit“, pozvednout svou vyspělou techniku sama proti sobě. Cíl těchto posledních lidí je jasný … znovu zalidnit Zemi. A v tuto chvíli se nám otevře romantický příběh (ano – romantický – jak už jsem řekla, u paní Vaňkové tu romantiku prostě čekejte, ať už píše knihu jakéhokoliv žánru) padesáti klonů Tarenů, několika cíleně zplozených dívek R a pár děti vzniklých z lásky posledních lidí (jako Neo a Ré), ti všichni míří na Zemi, jejich cíl je jasný „milujte se a množte se“, ovšem je tu drobná komplikace, Země už obydlená je, nesetkají se s pustou planetou, ale s naší celkem „nedávno“ zrozenou primitivní civilizací, ve které se snaží splnit své poslání, a tak se přes dobrodružný počátek jejich cesty za doby „úsvitu naší civilizace“ dostaneme celkem očekávaně až k „historické“ etapě naší civilizace, a když si tím vším projdeme … pochopíme … že cílem jejich cesty bylo JEDINÉ – zakotvit v tomto světě a obstát – prostě získat domov a naplnit tak svůj vlastní život.

19 29.05.2015

Tahle knížka mně původně zaujala v knihkupectví svou obálkou a protože jsem sháněla něco pro syna, tak jsem ji otevřela a prolistovala ... hned mě taky zaujala grafická úprava - komiksové obrázky i písmo mě nadchly ... ještě než jsem ji darovala, stihla jsem ji jeden večer rychle přečíst a musím říct, že mě zaujala i po obsahové stránce - prostě mě bavila :-) ... a hlavně .... ani syn si nestěžoval ... takže ... kupujeme další díl :-).

14 26.05.2015