Vzpomínky na Afriku
kniha od: Karen Blixen
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38434/bmid_vzpominky-na-afriku-vsA-38434.jpg
4.1
249
Autorka pocházející z aristokratického prostředí se v roce 1914 vydala s manželem do tehdejší britské kolonie Keni. Namísto sladkého života mezi zdejší společenskou smetánkou a bohatých zisků z kávové plantáže ji čekala řada větších i menších katastrof. Kniha zachycující její vzpomínky na černý kontinent vyvolala zájem v literárním světě i mezi filmaři. Film s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích byl po zásluze oceněn sedmi Oscary. Verše přeložili Tomáš Míka, E. A. Saudek a Ferdinand Stiebitz.... celý text
Literatura světová , Biografie a memoáry
Vydáno: 1992 , Odeon
Originální název:
Den afrikanske farm , 1937
více info...
Komentáře (62)
Komentáře 62 Recenze 1
V Afrike som nikdy nebola a ani do nej nepôjdem. Chcem si ju pamätať očami Karen Blixenovej. Ako romantickú krajinu s jednoduchými ľuďmi, krásnou prírodou, pokojným životom, divokými zvieratami a hrejivým hlasom Vilmy Cibulkovej v pozadí.
Kniha nie je určená pre čitateľov, pre ktorých je najdôležitejší dej, toho tam veľa nebolo. Ale ak máte radi poéziu v próze, je to to pravé orechové.
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat. Slavný film, podle ní natočený, jsem neviděla. Autorčine popisy Afriky jsou krásné až bych řekla poetické. Byla z toho cítil ta její láska k Africe a k lidem. Ale vlastně se celou knihu nic neděje, a některé části mě dost nudily. Pohled autorky jsem navíc vnímala jako ovlivněný tím, že byla bílá Evropanka, takže vlastně někdo, kdo to tam přichází zachránit, vyřešit a nastavit pravidla. Připadalo jí normální, že Evropani zaberou půdu afričanům a pak jim ji milostivě přidělují.
Celkově jsem asi čekala trošku víc.
Knihu jsem už před několika lety četla, takže jsem věděla do čeho jdu a co čekat. Musím ale říct, že poprvé se mi kniha líbila daleko více než tentokrát. Tentokrát mě kniha poněkud zklamala. Oceňuji sice autorčiny zážitky z kávové plantáže v kopcích nedaleko Nairobi, ale styl psaní mě nedokázal zaujmout. Navzdory statusu věčného, velmi oblíbeného a celosvětového bestselleru jsem se přistihla, že mám problém se pořádně začíst. Navíc mi autorky vztah s Denysem Finchem Hattonem připadal poněkud nedotažený a málo hluboký.
Celkově lze říci, že ačkoli je kniha klasickým dílem literatury faktu, nedokázala naplnit má očekávání. Podle mého názoru existují jiné memoáry, které jsou poutavější a nutí k zamyšlení. Takže v tomto případě určitě upřednostňuji filmové zpracování.
Kdo očekává romantický děj, jako byl ve filmu, bude zklamán. Romantiky tam bylo minimálně. Zato kniha obsahovala překrásné popisy africké přírody a rovněž poukazuje na mentalitu různých afrických kmenů. Pravděpodobně by to někdo v dnešní době označil jako nekorektní, ale myslím, že je Karen Blixenová popsala věrně, se všemi plusy, ale i mínusy. A taky se snažila domorodcům pomáhat a zároveň respektovat jejich zvyklosti.
Nejvíce se mi líbila první třetina knihy (popisy přírody) a pak závěr (loučení s farmou a blízkými lidmi). Moc mne nebavila prostřední, "filozofická" část.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou Vilmou Cibulkovou a byl to rozhodně větší zážitek než když jsem tuto knihu kdysi četla.
Krásný a poutavý příběh o Africe.
,,S voly jsme provedli něco podivného. Býk, ten žije v neustálém stavu zuřivosti, poulí oči, dupe do země a vrhá se na vše, co vstoupí do jeho zorného pole, ale přece žije svůj život, z nozder mu vychází oheň a z beder nový život, jeho dny jsou naplněny uspokojováním jeho obrovských potřeb. O tohle všechno jsme voly připravili a ještě si za to činíme nárok na jejich život. Věrně nás provázejí všedními dny, odjakživa vláčejí těžká břemena, jsou to tvorové bez vlastního života, přizpůsobení našim potřebám." Krutá realita chování člověka ke zvířatům.
"Měla jsem farmu v Africe." Těmi slovy začíná kniha Karen Blixenové, jejíž slavné filmové zpracování získalo sedm Oscarů a má jeden z nejlepších soundtracků, co znám.
Skutečná baronka Blixenová byla schopná vláčet do Afriky kromě porcelánu i kukačkové hodiny a na safari střílet zvířata. Ve své jen částečně autobiografické knize si taky leccos přikrášlila, včetně svého vztahu s Denysem a potíží, kterým v Africe neustále čelila, jak popisuje Mia Kankimäki v Ženách, které mi nedají spát. Pravdou ale je, že navzdory všemu zůstala a tu farmu dlouho vedla prakticky sama. Proto je její vyprávění i přes výrazný kolonialismus pořád inspirativní. A btw, Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl.
Mate-li radi knihy o Africe, o divocine, starodavnych kulturach, obcanskych valkach, genocidach, pytlacenicharismaticke fauny, atd...tak to prejdete s klidnym svedomim dal.
Je to takove cantani od nikud nikam. Storky bez pointy, vyvrcholeni....pusobici, ze je psal generator slov a vet na random vyber. V cele knize bych nasel s troskou drinou nekolik vet, maximalne par odstavcu, co za to stalo.
Knížku jsem četla už několikrát a je to pro mě vždy zážitek. Ještě si do toho promítám postavy z filmu a za pár let se na další čtení zase těším :)))
Poslouchala jsem audioknihu, načtenou Vilmou Cibulkovou. Možná ani ne načtenou, spíš recitovanou. Poslech se mi moc líbil. Narozdíl od filmu se kniha více věnuje domorodců, zážitkům se zvířaty než vztahům. Rozhodně doporučuji!
Vzpomínky na Afriku pro mě vždycky zůstanou krásným filmem s Meryl Streep v hlavní roli. Ale nikdy na ně nebudu pomýšlet jako na tu nezapomenutelnou knihu. Protože pro mě bohužel tak trochu zapomenutá je. Četla jsem ji díky čtenářské výzvě, jinak bych asi zůstala jen u filmového zpracování. Ale je to škoda, určitě je to jedna z těch hezkých klasik, které by se měly nejdříve přečíst a pak až shlédnout.
Na tuto knihu jsem se moc těšila. Poslouchala jsem ji jako audioknihu namluvenou velmi příjemným hlasem Vilmy Cibulkové.
Na 14 hodin jsem se ponořila do nitra Afriky a mohla si představovat krásu tohoto kontinentu před 100 lety.
Je tu nádherně popisována příroda, zvířata, život na plantáži. Velmi mě zaujaly popisy jednotlivých afrických kmenů - rozdíly v životě Kikujů, Masajů,... jejich zvyky, přístup k životu.
Pro mě jedna z nejoblíbenějších knih, v kombinaci s jedním z nejmilovanějších filmů.
Krásný poetický příběh s vůní Afriky a kávy. Libilo se mi vyprávění o africké přírodě, o Afričanech a jejich různorodé mentalitě, i o tom, jak se odlišnému zpusobu života autorka uměla přizpůsobit. Jen se mi to nečetlo úplně samo.
Hned po dočtení jsem shlédla film, který dodal mým představám barvy a život. A tahle kombinace byla výborná. Ale určitě doporučuju držet pořadí. Opačně by to, aspoň na mě, asi tak nefungovalo.
To je prostě klasika klasik, závan starých dobrých časů, někdy tedy ne zas tak dobrých, ale je v knize zachycen kus určité nálady, světa, který už neexistuje. O to víc je důležité o něm vědět, protože existuje v nás.
Český název přesně popisuje, co vás čeká – vzpomínky. Ty jsou od své podstaty odlišné od skutečnosti, protože čas a vzdálenost dokáží těžké momenty přesunout v mysli do pozadí, zatímco ty krásné získají nebývalé důležitosti. Vzpomínání Karen Blixen je přesně takové – idealizované, milé a poetické. A je také neuvěřitelně lyrické, díky tomu divoká Afrika na počátku kolonizace, do které se autorka zamilovala, na stránkách doslova ožívá.
Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory - co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část - totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech - především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.
Nemám slov a jsem vděčná.
Pokud byste si rádi přečetli trošku netradiční cizokrajný memoár, pak sáhněte po Vzpomínkách na Afriku. Kniha je v lecčem specifická, což asi ne každého osloví, ale stojí za to.
Kdo by v dnešním době, kdy vládne kult úspěchu, psal o svých nezdarech? Karen Blixenová to udělala a knize tento přístup neubírá na literární kvalitě. Do popředí nestaví svou vlastní osobu - o svých subjektivních pocitech a zážitcích, o jejích láskách, trápeních, se toho věru moc nedozvídáme, celkem nezvyklé, kdy každý píše a mluví o tom co "já, já, já" :) Co stojí v ústředí jejího zájmu je Afrika, ta tehdejší, "původní". Líčí Afriku takovou, jakou byla v době, kdy evropští kolonizátoři mínili rychle zde zbohatnout, takovou, do které Evropané zavlékají svoje zažitosti a začínají ji měnit. Píše o době, kdy černý člověk neměl cenu bílého, kdy zdejší zvířata platila za svou divokost svým životem - ať už prostřednictvím transportu do senzacechtivé Evropy nebo díky vystřeleným kulkám.
Na knihu budu vzpomínat ráda, i když s jistou hořkou příchutí nad tím, že se kolonialistický majetnický přístup Evropanům vrací právě teď jako bumerang v problémech s migrací. Oko za oko...
Jestliže o autorce platí, že je skvělá vypravěčka, já dodávám, že je i skvělá pozorovatelka. Její postřehy týkající se soužití kolonizátorů s domorodci jsou s odstupem doby skutečně pozoruhodné. Ať už se týkají věcí metafyzických, jako je rozdílné vnímání osudu, historie, příběhů, nebo ryze materiálních, které však nutí současného člověka k zamyšlení, že jí vlastně ani nepřišlo divné, že Kikujové robotovali na půdě farmy, kterou ti starší ani nepamatovali… Každopádně se jedná o velmi zajímavé svědectví doby z pohledu někoho, kdo bral Afriku a Afričany z té lepší stránky Kiplingovské mise za civilizaci, než většina kolonizátorů...
Knihu jsem si vybrala do výzvy ( dánský autor). Pod vlivem stejnojmenného filmu jsem čekala romantické drama a tak se mi do ní moc nechtělo. Naštěstí jsem si přečetla dřívější komentáře a díky nim jsem si knihu mnohem víc užila. V českém překladu se jmenuje Vzpomínky na Afriku a přesně to v ní také je - autorčiny vzpomínky na Afriku, jaká byla v první polovině minulého století, v době kolonizace. Vztah s Denysem je zmíněn až v závěru knihy. Kritiky je autorce vyčítáno, že si Afriku idealizuje a její vzpomínky jsou subjektivní, ale takové jsou přece vzpomínky vždycky. Ať už je pravda jakákoliv, mně se kniha líbila a zapůsobila na mě přesně tak, jak to mám ráda - vtáhla mě do jiného světa, navíc do světa, který bych byla ráda sama poznala.
Film mě zaujal a tak jsem se scháněl po knize,která mě také nezklamala.Jsem moc spokojený
Nejprve jsem viděla film s tímto názvem, líbivou love story v nádherných kulisách.
Děj filmu se ale v knize objevuje až v doslovu. Kniha sama má mnohem větší hloubku. Jsou to skutečně jen vzpomínky bez nějaké dějové linky, vzpomínky na lidi, místa, těžkou práci, setkávání, na lovecké výpravy... Vzpomínky zaznamenané nadmíru poutavě a s velkou dávkou vypravěčského talentu. Obdivuju autorčinu nezměrnou energii, s kterou se do všeho pouštěla.
Už je to spoustu let, kdy jsem viděla filmové zpracování. Takže jsem měla jistou představu, jak by měla kniha vypadat. Těšila jsem se na popis různých zážitků, který v knize byl. Ale to, co mi chybělo, bylo dokreslení situace, jak se baronka Blixenová dostala do Afriky. Tyto informace byly zmíněny až v doslovu.
Příběh Dánky žijící v naprosté symbióze a v souladu s Afrikou: s domorodci, s přírodou, s nečekaně těžkým životem na farmě mírně narušuje všudypřítomný pocit, že ta ženská něco tají. O obrovských dluzích se dozvídáme mimoděk (sobotní hradby před poštou/od věřitelů/), stejně jako rodinných sponzorech, jakož i manželovi (jemu jsou věnovány dvě věty ve druhé třetině knihy). Pouze někdy mezi řádky se dá vyčíst něco o velké lásce k Denysovi. A pak stačí jenom chvíli googlit: ano, spisovatelka zasažená ani ne tak vzpomínkovým optimismem, ale snahou o vytvoření pohádky, sakra něco tají.
Ale čte se to moc krásně.
Krásné a pomalé plynutí vzpomínek autorky na její pobyt v Africe. Docela přesný dohad na její vývoj v budoucnu. A to nemohla tušit, že přijde samostatnost afrických států.
Bohužel v druhé polovině končí vyprávění a objevuje se jen mozaika, která místy do sebe nezapadá.
Štítky knihy
Afrika cestopisné příběhy zfilmováno Keňa 20. století dánská literatura autobiografie farmy, hospodářství dobrodružné romány
Autorovy další knížky
| 1992 |  Vzpomínky na Afriku |
| 1986 |  Zimní pohádky / Anekdoty osudu |
| 1971 | Babetina hostina |
| 1982 | Sedem fantastických príbehov |
Kniha Vzpomínky na Afriku je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 344x |
| Čtenářské výzvě | 102x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 162x |
| Chystám se číst | 207x |
| Chci si koupit | 34x |
| dalších seznamech | 12x |