alef komentáře u knih

Současnost ve které doznívají temné a zlověstné síly z minulosti. Nevím, jak nejlépe popsat atmosféru této knihy: Taky někdy máte takový ten pocit déjà vu, kdy jedete třeba někam na výlet, kde jste nikdy nebyli a přesto je Vám krajina důvěrně známá, stojíte, rozhlížíte se kolem a najednou si říkáte, tohle uličkou už jsem někdy šla? Občas se do něčeho zamilujeme, ani nevíme proč. Takhle nějak bych popsala pocity z četby této knihy, opravdu mohu říct, jako bych Lízin domek viděla, procházela se okolo a nasávala tu tajemnou, až strašidelnou atmosféru. Jak se tak procházím, pomalu a plíživě se vkrádá pocit zla, který je všude kolem a jako mlha se rozprostírá v krajině, aby se zase na konci rozplynul, jak mlha, když vyjde slunce. Paní Erskinová je navzdory tomu, že se v jejích knihách opakují podobné typy postav a struktura děje, prostě báječná vypravěčka. To, že vím, když si vezmu další knihu, co mohu tak nějak očekávat, mně vůbec neruší, beru ji do ruky právě proto. A už se těším na další příběh, kam se podívám tentokrát?

32 07.10.2014

Afrika je Smithovou stálou inspirací, vždyť se také v Severní Rhodesii narodil a na jeho příbězích je vidět, že jsou psány s láskou k černému kontinentu. Na Ságu Ballantyneů jsem se opravdu moc těšila, a opět nezklamala.

30 07.10.2014

Kouzelný příběh lásky krásné židovky a křesťanského krále na pozadí náboženských bojů. Ona mu zasvětila svůj život a prchlivý král ji miloval, přesto jedna ze spousty jeho chvástavých vět ukončí tento příběh, příkaz, který vlastně ani nebyl příkaz a na který už dávno zapomněl:

"... a až budu vítězem, bude to ulehčení, ale nebude to štěstí. Po štěstí, které mi bylo souzeno, je už veta. Bylo tu, držel jsem je v náručí, vinulo se mně, měkké a závratně sladké. Ale byl jsem lehkomyslný a odešel jsem. A teď tam dole odnášejí to, co mi bylo jako mé štěstí přisouzeno."

Kouzelný, slunný ostrov, krásná, středomořská příroda, věrný pes Roger a bezvadná Durrellovic rodina, to vše dohromady spolu s autorovým laskavým humorem, který je mým šálkem kávy, dávají dohromady úžasný koktejl, který mě baví. Pro pana Durrella je Korfu už od dětství zdrojem úžasných dobrodružství při výpravách za poznáním přírody, prostě rájem na Zemi. Pro mně pak je pan Durrell nezapomenutelným spisovatelem.

57 05.10.2014

„Měla bys někdy chodit do klukovský školy. Jednou to zkus,“ povídám. „Jsou tam samí tajtrlíci a neděláš tam nic jinýho, než že študuješ, aby ses toho dost naučila a byla dost chytrá a jednoho krásnýho dne si mohla koupit nějakej pitomej cadillac, a v jednom kuse musíš dělat, jako že ti není fuk, jestli fotbalový mužstvo prohraje, a celej den neděláš nic jinýho, než že vykládáš o holkách a o chlastu a o sexu, každej tam patří k nějaký pitomý, prašivý partě, která táhne za jeden provaz. Kluci, co jsou v basketbalovým mužstvu, táhnou za jeden provaz, katolíci táhnou za jeden provaz (…).“

Tento krátký úryvek je charakteristický pro celý příběh, o chlapci hledajícím svou vlastní identitu, vzpírajícím se průměrnosti. Odmítá žít podle konvencí a zuřivě se brání stereotypům. Na svůj věk hodně komplikovaná povaha. Zajímavé čtení, ve mně vyvolávající rozporuplné reakce, od pocitu, že v něm nenacházím, to co bych tam chtěla mít (humor se mi opravdu hledal těžko), až po chvilkový úžas nad tím, jak autor dokáže pozorovat a posléze popsat celou škálu těch běžných, nudných, zajímavých, nepříjemných, pubertálních, jednoduchých, a různě průměrných lidí.

45 03.10.2014

Sinuhet nás provází životem faraonů,utrpením otroků, ukáže nám touhu po vědění, ale také po moci, z ní vzešlé války,ale i sílu lásky a víry, to vše jeho očima, tak jak se žilo a jak svět okolo sebe vnímal on sám:

"Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píší jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno. V tom se liším ode všech, kteří žili přede mnou, i ode všech, kteří budou žít po mně…“

Sinuhet, na počátku plný síly a víry v pomoc lidem, na konci zodpovědný za smrt faraóna. Špatné činy, přestože většinou pochopitelné, si vyčítá do konce života, nevěří v bohy ani v to, že by se lidé někdy mohli polepšit:

„Toto napsal Sinuhet, Egypťan – ten, jenž žil osamělý po všecky dny svého života.“

71 03.10.2014

Sokrates, obviněn z toho, že nectí bohy, které ctí obec, a tedy, že se provinil bezbožností a z toho, že kazí mládež, říká: "já tady stojím proti dvojím žalobcům, proti těm žalobcům jmenovitým, ale také proti těm nejmenovaným, proti ... anonymům, proti těm, kteří na základě předsudků jsou předem ochotni vyslechnout jakoukoli pomluvu." Těm, kteří se už předem na Sókrata dívají jako na provinilce.

Brání se z nařčení, že sám sebe považuje za nejmoudřejšího občana Athén: oslovil tedy nejmenovaného význačného politika, protože má veliké zkušenosti a kdeco ví, problém byl v tom, že si o sobě myslel ,že to ví nejlépe, lépe než kdokoli jiný. V rozhovoru nebyl s to věcně odpovědět na některé Sókratovy otázky, a přesto setrval na svém vysokém mínění o sobě. Sókratés si proto řekl: "tak on neví, já také nevím, ale on si myslí, že ví, a já vím, že nevím; já vím, že sice mnohé věci jsem zjistil a doufám, že mnohé další se zjistit dají, ale abych mohl říct, že vím, že jsem ten, kdo tu moudrost má v kapse, to říct nikdy nemohu."

Sókratés neprosí o milost, jako se to obvykle dělá. Konstatuje, že zakusil, jací lidé jsou; vystupují jako ohromně poctiví a svědomití reprezentanti obce, ale když jde do tuhého, když jsou ohroženi, tak prosí, slibují, uplácejí ….

Nic takového od Sókrata nečekejte: nebude prosit o shovívavost, své důvody řekl a na vás, občané, je, abyste je zvážili.

34 03.10.2014

Možná, že Fromma vedly k napsání této knihy válečné zkušenosti, sám byl Žid, který válku přežil a zároveň filozof a psychiatr. V knize se nám snaží odhalit, jak a proč k takové tragédii, vůbec mohlo dojít. Frommovi se podařilo dostat se až k vnitřní podstatě člověka: "je člověk ve své podstatě zlý nebo dobrý?"

Lidé, podobně jako ovce, podléhají ve své průměrnosti snadno stádovému pudu, je pak snadné jim "našeptávat", jsou ochotni dělat, co se jim říká a z toho vycházejí snad všichni diktátoři, co kdy na světě byli. Anebo je to tak, jak říká Hobbes, že člověk je člověku vlkem? Fromm na to odpovídá, že většině lidí se v běžném životě dostane dost příležitostí k sadismu nebo násilí bez hrozby potrestání, ale většina jich nevyužije. Ti, kteří tak učiní, jsou výjimky a o nich pak píšou dějiny.

Podle Fromma tedy člověk není ani ovce ani vlk, ale jde tou životní cestou, kterou si sám zvolil ... k dobru nebo ke zlu:

„Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí“.

36 03.10.2014

Je člověk dobrý nebo zlý? ... odvěká otázka, která nám nedá spát. Je to jenom strach z trestu, co z nás dělá dobré lidi? Je tedy snad přirozeností člověka být zlý? A co na to Bůh? Je pravdou, že aby se projevilo dobro, musí být vykonáno zlo? Jako v případě Ježíše a Jidáše? Nebo je to jinak? Zlo nikdy nemůže zplodit dobro, ale vždycky zase jen zlo? Tato kniha nás nutí přemýšlet nad samotnou podstatou lidského bytí.

Celá série "A dne sedmého ..." je, spolu s Alchymistou, možná to nejlepší, co Coelho napsal.

37 03.10.2014

Dočíst se zatajeným dechem až k poslednímu slovu... to je přesně tato kniha, čím víc se blížíme ke konci, tím víc vyžaduje naši plnou pozornost, i když už si myslíme, že víme, jak to dopadne, vždy nakonec zjistíme, že se mýlíme a na opravdový šok si musíme počkat až do úplného závěru. Toho, kdo má rád napětí a záhady s příměsí erotiky, kniha určitě nezklame, není třeba v ní hledat nic jiného. Tak jak je, je výborná.

41 02.10.2014

Na svět se řítí nová "morová rána" - přelidnění. Stejně jako třetinu lidstva pozabíjel ve své době mor, existuje někdo, kdo chce současný problém vyřešit podobně:

„Dokázali byste teď obětovat polovinu lidstva, pokud byste věděli, že by to lidský druh dokázalo zachránit před úplným zánikem za sto let?“

Brown nás opět posílá po cestě mezinárodních spiknutí, s množstvím hádanek a rozluštěných tajemství, tato cesta vede uličkami krásné Florencie, Benátek, ale také třeba stokami a vodovodními potrubími Istanbulu.

Přestože, po přečtení několika předešlých knih Dana Browna víme, jakým směrem se bude děj přibližně odvíjet, pro mě je to příjemné oddychové čtení při kterém jsem se nenudila. Samozřejmě, že k tomu přispěla i procházka po Dantově Pekle :-).

61 01.10.2014

Fiktivní příběh záhadné Terezy zasazený do skutečných historických událostí, plný známých osobností jako Picasso, Sarah Bernhardt, Mussolini, ale především Ernest Hemingway. Příběh plný romantiky, lásky, ale i sexu, násilí a politických zákulisních praktik. Příběh lásky Terezy a Hemingwaye ... kde je hranice mezi pravdou a fikcí? Skládačka plná fantazie a historie ... nezbývá než si přát, aby to byla pravda.

+ dávám také za pěkné fotografie doplňující text.

39 01.10.2014

Projděme mohylou ... octneme se na ostrově, kde svítí slunce a stojí zde velký dům, o kterém Jacobovi vyprávěl dědeček. Ony domnělé pohádky, byly pravdivé víc, než jsme spolu s Jacobem zprvu ochotní si přiznat. Vše byla pravda! Čas jakoby se zastavil. Jenže co když toto zjištění o pravdě je pouze malý střípek všeho? Nakonec nemáme na vybranou. Když do sebe všechny události zapadnou, jsme přinuceni přijmout spolu s Jacobem svůj úděl a pokračovat v dědečkových stopách. Zjistíme tak, že existuje cosi, jako paralelní realita, a že někteří lidé nejsou tím, kým se zdají.

53 01.10.2014

Středověká Paříž ... špinavé uličky, bída, mor ... klášterní prostředí ... studentský život na Sorboně ... dvůr Karla Orleánského a Jana Bourbonského ... nakonec francouzský venkov ... to vše propletené ve Villonově příběhu spolu s jeho verši = krásná kniha:

"Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán."

58 29.09.2014

Kam až nás zavede naše konzumní společnost?
" ... neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ - heslo dneška jako vyšité.

Vzdáme se stejně jako oni své svobody, resp. celého smyslu našeho života, pro zábavu a uspokojení našich choutek? Ten, kdo se odváží samostatně uvažovat a opovrhovat masovému "vymývání mozku" ve formě reklam, módního zboží, všelijaké zábavy, adrenalinových sportů, sexu kam se podíváme, apod. je vyřazen z davu:

"Ty bys nechtěla být svobodná, Lenino?“
„Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“
Zasmál se. „Ano každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastná nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?“

Neměli bychom zapomínat, že jsme to my, kdo určuje přítomnost (a s ní i naši budoucnost). Je na nás, jakým způsobem štěstí dokážeme vnímat.

59 24.09.2014

Nebojme se jít za svým snem, sledovat svůj osobní příběh, hledat znamení, která nám jsou posílána, žít podle toho, jak to cítíme, nezavírat oči před šancemi, které se nám nabízí. Život máme ve svých rukou a je jen na nás, jak s ním naložíme.

Takhle nějak je možné shrnout poselství této pohádkově krásné knihy, co ve vás zanechá, záleží jen na vás:

"Život je zajímavý právě pro tu možnost uskutečnit nějaký sen."

62 23.09.2014

Páni! Murakamimu skláním hlubokou poklonu, po dočtení jsem sotva popadala dech.

Murakamiho cesta do hlubin lidské duše byla naprosto dokonalá ...od prvního řádku do posledního slova:

"Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je ... v mé hlavě nesmazatelně vypálen. ... To jediné co o studni bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je."

"V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnají, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek:"

64 22.09.2014

Tato kniha je výzva (předpokládá docela široký rozhled, historický, slovní zásobu, ...), je v ní mnoho latinských, německých slovíček, citátů, také hodně různých středověkých názvů, ovšem, to vše má svůj důvod - dokresluje středověkou atmosféru. Pak se tedy můžeme přenést do husitské Prahy, vidět, jak zastánci kalicha vzbuzovali strach v celé Evropě, můžeme, spolu s Reynevanem, sledovat jednu legengu - protože ... nic není takové, jaké se zdá:

"Zmenšuje se nám svět a o něco chudne - totiž o legendy. ... Každou chvíli se některá rozplyne jako dým. Každou chvíli jsme chudší o jeden sen. Jenže když umírá sen, na jeho uprázdněné místo padne stín. A ve stínech, zvláště když i rozum usíná, se často probouzejí strašidla."

Historie se chová jako utržená z řetězu a ukazuje čeho všeho je schopná.

A Reynevan? Reynevan nám zmoudřel:

"Zmoudřel jsi, Reynevane, dokazuje to tvé jednání se Smiřickým. Byl ve tvé moci, vydán ti na milost a nemilost. A ty? Pustils ho na svobodu. Stále ještě roztrpčen bratrovou smrtí, veden touhou po pomstě a přesto jsi ho propustil. Neboť jsi už dostal rozum, pochopil jsi zbytečnost takové pomsty. Smrtí tvého bratra není vinen Smiřický. Ten Birkart Grellenort, třebaže ho patrně zabil vlastní rukou, a biskup Konrád, třebaže to nařídil, také nenesou vinu. Peterlina totiž zabila historická zákonitost. Historická zákonitost přivedla tehdy v zimě roku 1425 Ambrože k Radkovu a Vartě. Nikoli občané kutnohorští, nýbrž dějiny svrhávaly zajaté husity do šachet. Nikoli Zikmundovi Uhři, nýbrž dějiny znásilňovaly a podřezávaly ženské v dobytých Lounech. Nikoli Žižkovi bojovníci, nýbrž dějiny pálily zaživa lidi v Chomutově, Berouně a Českém Brodě. Dějiny zabily též Hynka z Kolštejna. Chceš se mstít? Dějinám? To bys mohl rovnou bičovat moře jako král Xerxes.“

43 17.09.2014

Jistě všichni víte, co je Zeměplocha, já to až do nedávna nevěděla, Pratchett mě hodně dlouho míjel, k Barvě kouzel (to abych začala pěkně od začátku) jsem se dostala vlastně až na základě komentářů - mám ráda fantasy a tohle,trochu něco jiného, mě zaujalo a řekla si, že je čas, se s Zěměplochou seznámit.

No a jaký je můj první dojem?
Zeměplocha je skvělý nápad, to jsem cítila hned od počátku, ale: vyprávění je na začátku poněkud chaotické, také hodně popisné (vysvětlování co to je Zeměplocha a jak funguje, dala bych přednost tomu, dozvědět se všechny tyto údaje postupně - z děje) a tak než jsem se začetla, otočila jsem o mnoho víc stránek než obvykle.

Co následovalo?
Doslova a do písmene, jedno velké překvapení! Zeměplošský příběh vlastně není žádný výmysl, Pratchett nám ukazuje celou tu ohromnou paletu našeho světa - do všech jeho nejmenších detailů, do všech jeho absurdnosti, a nutí nás zamyslet se (nad sebou, ostatními, nad tím kam se my (a možná i lidstvo vůbec) ubíráme a jaké to bude mít důsledky?

Čím si mě Pratchett získal?
Svou nadsázkou, příjemnou ironií, a vlastně i propracovaností až do detailů:

„Ale ne, já osobně neriskuji. Největší dobrodružství, které mě v životě potkalo, bylo, když jsem převrhl kalamář. Já rizika odhaduji. Den za dnem. Víš, jaká je pravděpodobnost toho, že vznikne požár domu ve čtvrti Červený trojúhelník v Bes Pelargicu? Pět set třicet osm ku jedné. To jsem vypočítal osobně,“ dodal se stopou pýchy v hlase.
„A na-“ Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, „- a na co? S dovolenim.“ Nalil si další šálek vína.
„To je potřeba k -“ Dvoukvítek se zarazil. „Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků.
„Pojí-štěnic,“ opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. „To je ale srandovní slovo. Co to znamená?“
„No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností -“
„- a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refun-dovat.“
„Re - co?“
„Zaplatím ti tvůj náklad,“ vysvětloval Dvoukvítek trpělivě.
„Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!“
„Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci.“
„A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?“

55 04.09.2014

Musím se přidat k názorům chválícím téma knihy, mě také zaujalo a posléze i nadchlo:
"Jednoho dne si tě zase najdu, A-dame. Jednoho dne tě uvidím v zrcadle své duše a vrátím se. Pak už mezi nás nikdo nevstoupí. Nikdy."
"Byl to sen?"
"Zdál se mu snad celý jeho život?"
"Může věřit svým očím, nebo si s ním zase pohrává čas? Dozví se to vůbec někdy?"

Ale, na druhou stranu, musím se přidat i k těm, co si myslí, že kniha byla v poslední třetině zbytečně zdlouhavá, možná i překombinovaná (proto 4*). Závěr nás možná přinutí k pousmání, ale také k zamyšlení - co kdyby byl čas opravdu jen závoj - mlha, která nás obestírá?

37 29.08.2014