Ajrad1981
komentáře u knih
Smrtící pomsta
J. D. Robb (p)
Snaha postavit Summerseta a Evu proti sobě sama o sobě zní zajímavě, nápadem i provedením je dobrá, ale asi jsem zrovna nebyla v kondici, ve které bych to ocenila. Naopak hodně mě napumpoval závěr, to se nedalo přestat číst.
Zmizela v mlze
Michaela Klevisová
Sice se mi to asi líbilo o něco víc než Kroky vraha, ale na vyšší hodnocení to není. Čtení je to příjemné, pohodové, ale dvě třetiny knihy to není detektivka, ale povídání o jednotlivých postavách. To ale není špatné, zajímavě vymyšlené příběhy, osudy.
A jak se celou dobu neděje nic, na konci, na nějakých 150 stranách, se dozvíme úplně všechno, motiv, provázanosti místních s mrtvolou, samozřejmě pachatele. Za mě dost nečekané a celkem by se mi i líbilo, kdyby...
Navíc je tam dost těžko uvěřitelných momentů. To jako fakt místní policie nedokáže nic najít, i když má v ruce veškeré protokoly, expertízy, a milý Josef jenom povídáním si s lidmi zjistí všechno? A neřekne ani popel, naservíruje pak místní kriminálce řešení až pod nos a ještě za to sklidí uznání? Vynadat mu měli! Jak jemu by se to líbilo, kdyby mu takhle nějaký turista lezl do vyšetřování? A ta jeho návštěva v domě vraha... Čekal snad, že se mu kajícně dozná? Kdyby to neplánoval, ale jenom se tak prostě shodou náhod stalo, tak budiž, ale tohle byla promyšlená návštěva...
Michaela Klevisová psát umí, ale možná by měla svůj um nasměrovat trochu jinam.
Bílé zuby
Zadie Smith
Mně ta kniha přišla o ničem. No dobře, popisovala dvě rodiny. Dvě rodiny, sedm lidí plus nějaké další osoby okolo, ale společnou řeč bych nenašla asi s nikým. Možná Irie mi jednu chvíli začala být trochu sympatičtější, ale fakt jen chvíli.
Dokud jsem četla každý den kousek, šlo to, ale pak jsem se k tomu jeden den nedostala a musela jsem se dost přemlouvat k dočtení, 40 stran před koncem to přece nezabalím, navíc silvestrovská myší prezentace slibovala konečně něco zajímavého. Ale jen slibovala. Závěr byl stejně divný jako celá kniha. A nepochopila jsem z něho roli starce ronícího krvavé slzy. Pamatovala jsem si ho ze začátku knihy, ale co měl společného s tím hlodavcem? Buď jsem už četla nepozorně, nebo to bylo zmíněno dříve a já si to nepamatovala, každopádně jsem si to musela vygooglit. Celkově mě ten konec zklamal, byť to bylo asi to nejzajímavější, ale na rozdíl od zbytku knihy sliboval nějaké šokující rozuzlení (a já teda pusu úžasem fakt neotevřela..).
Pro někoho je to možná zajímavý pohled na život přistěhovalců, ale pro mě bohužel ne. Třeba je to tím, že nežiji v zemi, do které se sjížděli lidé z kolonií (protože Česká republika žádné nemá, že), nevytvářela se u nás pestrá národnostní a kulturní směsice, asi se na to dívám úplně jinak, než si autorka představovala, kdo ví?
Lehké fantastično
Terry Pratchett
Tentokrát už zděšeně nezírám na stránky a nechápavě nezírám, co že to sakra má být. Už to vím a v mém vnímání knihy to bylo poznat. Už jsem se dokázala těm vtípkům i od srdce zasmát. Přesto si pořád nechávám rezervu, když prý pozdější příběhy ze Zeměplochy jsou mnohem, mnohem lepší.
Pálenka: Prózy z Banátu
Matěj Hořava (p)
Tahle kniha je o prožitku, je melancholická, sentimentální, lyrická. Musí se číst pomalu, aby si ji člověk užil. Mně se sice podařilo zpomalit, ale asi ne dost. Spousta kapitol je navíc o autorových vzpomínkách na život jinde a Banátu se dotknou jen okrajově, to je další škoda, povídání o Banátu se mi líbilo, na rozdíl od těch vzpomínek.
Levhart
Jo Nesbø
Typický Nesbo a Harry Hole - vraždy, politikaření, alkohol, nečekané zvraty, omyly (i mistr Harry se občas utne). Harryho schopnost přežít klinickou smrt je neuvěřitelná - a nevím, jestli toho už nebylo moc, i kočka má životů jen devět!
I přesto to je skvělá knížka a jednu hvězdičku strhávám hlavně za to, že se hlavně na konci všechno stane v poslední možné vteřině (nevím, jak jinak to napsat, abych nespoilerovala). Prostě mi to přišlo už na hraně uvěřitelnosti.
Sucho
Jane Harper
Dost drsný návrat Aarona Falka do rodného kraje. Staré, ničím nepodložené domněnky se znovu dostávají na povrch a obyvatelé mu dávají pěkně zabrat. Už jen to, že zůstal a pomáhá s neoficiálním vyšetřováním, je na medaili.
Na konci jsem zvědavě čekala, jestli dojde k velkému požáru a město lehne popelem, nebo jestli z toho autorka nějak vybruslí, ale nějak se mi to finále zas až tak nelíbilo. Ne že by bylo vyloženě špatné, to zas ne, ale moc mi nepasovalo.
Je fajn, že byla čtenáři vysvětlena i ta stará záležitost, i když radši bych asi viděla přímou konfrontaci mezi Falkem a Elliiným otcem, ale co už. Každopádně je to zdařilé dílo.
Vražedná povaha
John Connolly
Já si toho Birda snad nakonec oblíbím :-D Po prvním díle to rozhodně nebyl můj favorit, spíš bych ho na začátku nejradši nakopala. A druhý díl můj vztah k němu vylepšil jen nepatrně; teď ho vidím v trochu jiném světle, tak uvidím, co předvede dál ;-)
Jiná Gabriela Koukalová
Martin Moravec
Hodnotit tuhle knihu je trochu oříšek. U románů hodnotím na prvním místě obsah, nápad, příběh, tady to nejde. Nemůžu přece chválit nebo kritizovat něčí úhel pohledu, něčí pocity! Navíc když vím z osobní zkušenosti, že úhel pohledu se může občas pěkně lišit.
Takže mi moc kritérií k hodnocení nezbývá. Čtivost - mně se to četlo dobře. Originální nápad s číslováním stránek. Diskutabilní může být datum vydání, ale to nehodnotím. A jen tak na závěr, rozhodně to není takové kydání špíny, jak se nám snaží nabulíkovat novináři.
Bratrstvo neohrožených: Velitel
Dick Winters (p)
Když jsem kdysi viděla seriál Bratrstvo neohrožených, děsně se mi líbil, takže když jsem objevila tuto knihu, prostě jsem si ji musela koupit. Některé ze vzpomínek majora Winterse si pamatuji ze seriálu, a překvapilo mě, jak přesně si je pamatuji. Přiznávám, dost jsem bojovala s posloupností vojenských útvarů, ale teď už si budu pamatovat, že rota se dělí na čety a ne naopak :-)
Kniha se čte celkem dobře. Samozřejmě, kdyby to zpracovával "profi" spisovatel, byly by jednotlivé pasáže popsány akčněji, ale tahle kniha není o akčnosti. Je o realitě. Nebavil mě začátek, kde byl popisován výcvik vojáků, to mě nějak nebere, ale jakmile došlo na Den D, bylo to už úplně o něčem jiném.
Přesto nedávám plný počet, ale tohle je čistě pocitové. V seriálu na mě nejvíc zapůsobil díl Proč bojujeme, kde američtí vojáci osvobodili koncentrační tábor. Ten jejich šok, zděšení a další pocity, které se seriálu byly jasně cítit, tady tak jasné nebyly. Jasně, racionálně vím, že to nemůžu srovnávat, ale prostě mi to tam chybělo.
Vyvolení
Chaim Potok
Čekala jsem knihu o židech a židovství, i když ne v téhle formě. Ale rozhodně nejsem zklamaná. Kniha obsahuje spoustu informací, které jsem dosud netušila (bohužel jich nejspíš většinu brzo zapomenu, toho nového tam bylo pro mě moc).
Příběh dvou židovských chlapců z různých židovských skupin je plný přátelství a zejména v případě Dannyho i snahy splnit si svůj sen ohledně budoucího povolání, chasidům navzdory. Jeho otce jsem si oblíbit nedokázala, až na konci knihy jsem se před ním musela sklonit. Jaká dilemata jím musela zmítat!
Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
Nedá mi to, abych nesrovnávala s Rutou Sepetys, kterou jsem četla relativně nedávno. Nebudu srovnávat ani tak styl, jakým jsou knihy napsány, jako spíš prožitek. A ten je tady mnohem silnější. Nezachází se do podrobností při popisování nelidských podmínek v gulagu (a to ani nelze čekat, když si uvědomíme, jaká doba uplynula, než vůbec mohla být kniha napsána), ale pocitově to vůbec poznat není. Přišlo mi to mnohem, mnohem silnější vyprávění než v V šedých tónech. Nebo je to tím, že se tohle týká přímo nás, naší historie, našich občanů, a že vím, že to není fikce, ale že se to opravdu stalo?! A musím přiznat, že chování soudruhů v JZD v Československu mě znechutilo snad víc, než celý gulag (tam totiž nic moc pozitivního nečekáte, takže překvapeni můžete být leda mile, pokud se vůbec takové slovo dá v souvislosti s gulagem použít).
Knihu, tedy příběh, hodnotím 5*, ale kdybych měla hodnotit vydavatele, tak nevím, jak by dopadl. Pokud už autor má mezery v používání interpunkce a sází si čárky, jak se mu zachce (některé věty jsem musela číst dvakrát a čárku si na správné místo domyslet, aby mi to dávalo smysl), ale snad to může někdo opravit, ne? A to nezmiňuji další chyby...
Otevřený hrob
Angela Marsons
Opět super. Sice se tam párkrát obracely oči v sloup (a nikoliv nevolností), ale dalo se to přežít. Spíš jsem trochu nechápala, proč nikomu nevadí ten chybějící manžel. Zas na druhou stranu tým sledoval tolik stop u různých případů, že mu to těžko může někdo vyčítat.
A velmi pozitivně kvituji, že Kimina socializace nepokračuje tak bleskovým tempem, jak jsem se obávala na konci minulého dílu. To by se z toho stala limonáda.
Druhé pohlaví
Simone de Beauvoir
Kniha bezesporu zajímavá, ale četla se mi děsně špatně, je moc filozofická, abstraktní, nedokázala jsem ji pořádně uchopit, spousta citací různých děl mě spíš rušila. Navíc mi přijde už poněkud zastaralá, přece jen dnes už jsme zase o kousek dál.
Nicméně je tam hodně věcí vysvětleno, to zas ano, i když bych tedy rozhodně upřednostnila poněkud jasnější podání. Každopádně mě to zaujalo, natolik, že se poohlédnu ještě po nějaké podobné literatuře.
Dračí náhrdelník
Vlastimil Vondruška
Další čtivý případ pana Oldřicha z Chlumu. Stále mi dělá potíž orientovat se ve vztazích jednotlivých šlechticů, kdo si koho vzal, kdo koho miluje, nenávidí, kolikátá je to manželka a tak, ale ty hlavní jsem zvládala a i v ostatních postavách se dalo celkem dobře orientovat. Vysvětlení jasné, logické, a že bylo až na konci? Tak to u detektivek většinou bývá :-)
Prozacový národ
Elizabeth Wurtzel
Nevím, co přesně jsem čekala, ale určitě to nebyl příběh člověka, který trpí depresemi od 11 let! Přijde mi to až neuvěřitelné, že je něco takového možné. Trošku cynicky ale musím dodat, že kdyby měl depresemi trpět každý, jehož rodiče se rozvedli, tak se cpe antidepresivy minimálně polovina dětí z Evropy a Ameriky.
Elizabeth si zcela evidentně prošla peklem, ale musím říct, že mě cca v druhé polovině knihy už pěkně vytáčela. Bylo to pořád dokola, přestávala jsem s ní mít trpělivost a byly i chvíle, kdy bych se přikláněla k poněkud radikálnějším a ne příliš medicínským způsobům léčby. Ale prostě se mi to dost těžko představuje. A to můj kolega po totálním kolapsu skončil na antidepresivech taky. Až když se objevil na scéně Prozac, začala jsem doufat, že jí to konečně pomůže. Elizabeth byla jedna z prvních, kdo jej začal užívat, prakticky hned po jeho schválení.
Knihu doporučuji každému, je třeba si uvědomit, že psychika je věc velmi křehká a že je potřeba hodně síly nejen tomu, kdo depresemi trpí, ale také - a možná hlavně - jeho okolí.
Pamatuji si vás všechny
Yrsa Sigurðardóttir
Po dočtení jsem ani netušila, jak tu knihu ohodnotit. Byla čtivá, napínavá, strašidelná, kapitoly důsledně přeskakovaly z opuštěné vesnice k Freyrovi, což dodává na požitku, ale spousta věcí mi neseděla. A když jsem si je vypsala a shrnula, jsou z toho 3*.
Sice duchařiny přímo nevyhledávám, ale zas až tak moc výhrady proti nim nemám – i když tohle asi přehodnotím. Od začátku roku je to již druhá knížka s paranormálními jevy, co jsem četla, a ani v jedné nebylo racionální vysvětlení. A já mám radši, když se to dá logicky vysvětlit a ukáže se, že strach má velké oči. Ale budiž, jednou za čas se to snese – ale tady těch duchů bylo zbytečně moc, jeden by stačil, aby to bylo strašidelné a napínavé.
Další mínus je za ten nápad jet rekonstruovat barák na opuštěné místo bez elektřiny a bez signálu, notabene v zimě, v podmínkách, kdy se nerekonstruuje. A ani ta barva nemohla schnout, když netopili. Zavřela bych je na psychiatrii, všechny tři. Letní období by sice postrádalo tu dramatičnost, ale i tak.
Moc se mi ani nelíbily některé náhody, ale o tom se moc rozepisovat nemůžu, pokud nechci nic prozradit. Spousta věcí zůstala nevysvětlených a nechtějte po mně, abych všechny přičetla na vrub duchům. Navíc, i kdybych přijala motiv pomsty, tak nevím, proč by se s tím mělo čekat tak dlouho. Kromě toho ani pomsta nevysvětluje vše. Poslední věc asi můžu vyčítat spíš sama sobě, třeba si sedím na vedení, ale vůbec jsem nepochopila konec, tu část s Katrín. Pokud je tady někdo chápavější, mohl by mi to vysvětlit? Třeba do zpráv…
Jak si žijí nebožtíci
Mary Roach
K téhle knize jsem se dostala přes plnění jedné čtenářské výzvy, téma mikrohistorie. Přestože knihy s mrtvolami čtu pravidelně a prakticky pořád, kniha o mrtvolách se mi dostala do ruky poprvé. A přestože to zní divně, nevybrala bych si ji, kdybych nebyla při výběru omezována něčím takovým, jako je dostupnost v knihovnách v absenčním režimu.
Šla jsem do toho bez očekávání a byla mile překvapená. Některé způsoby využití mrtvol jsem znala, jiné ani netušila. Autorka nás zavede do různých koutů světa a historie.
Přestože se jedná o téma depresivní a morbidní, je podáno chvályhodně. Kniha se čte lehce a vždy v pravý čas je vyprávění odlehčeno nějakou vtipnou poznámkou, která ale rozhodně neubírá na vážnosti tématu ani nebožtíkům.
