Prozacový národ
Elizabeth Wurtzel
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84248/bmid_prozacovy-narod-NaJ-84248.jpg
3
36
5
Výpověď inteligentní Američanky o depresi a jejím působení, s níž se potýkala od dětství. Deprese, zoufalství a pocit marnosti ovládá dnes nepřehlédnutelnou část mladé americké generace dospívající v osmdesátých letech. Postižení, vesměs z rozvrácených rodin, se uchylují k léku Prozac, který je chrání před smutkem. Autorka patří k nejstarším uživatelům.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1997 , VotobiaOriginální název:
Prozac Nation: Young and Depressed in America , 1994
více info...
Přidat komentář
Nevím, co přesně jsem čekala, ale určitě to nebyl příběh člověka, který trpí depresemi od 11 let! Přijde mi to až neuvěřitelné, že je něco takového možné. Trošku cynicky ale musím dodat, že kdyby měl depresemi trpět každý, jehož rodiče se rozvedli, tak se cpe antidepresivy minimálně polovina dětí z Evropy a Ameriky.
Elizabeth si zcela evidentně prošla peklem, ale musím říct, že mě cca v druhé polovině knihy už pěkně vytáčela. Bylo to pořád dokola, přestávala jsem s ní mít trpělivost a byly i chvíle, kdy bych se přikláněla k poněkud radikálnějším a ne příliš medicínským způsobům léčby. Ale prostě se mi to dost těžko představuje. A to můj kolega po totálním kolapsu skončil na antidepresivech taky. Až když se objevil na scéně Prozac, začala jsem doufat, že jí to konečně pomůže. Elizabeth byla jedna z prvních, kdo jej začal užívat, prakticky hned po jeho schválení.
Knihu doporučuji každému, je třeba si uvědomit, že psychika je věc velmi křehká a že je potřeba hodně síly nejen tomu, kdo depresemi trpí, ale také - a možná hlavně - jeho okolí.
Až tak čtivé mi to nepřišlo, spíš pořád takové monotónní zmítání se ode zdi ke zdi, což ale asi odpovídá životu s depresí. Je to zajímavé, obohacující a obzory rozšiřující, ale pro mě až příliš vzdálené - bohudík! Je to prostě až moc depresivní.... 8-)
Prozacový národ
(SPOILER) Velice syrová a necenzurovaná dokumentace frustrujícího života s depresí. Autorka/protagonistka nejspíš papírově nevychází ze spousty situací jako snesitelný člověk, ale osobně obdivuju, že jí to nepřimělo ve snaze ospravedlnit své jednání ke zkreslování a vypověděla svůj příběh ve vší hnusotě, s jakou všechna chronická onemocnění zasahují do každodenního fungování postižených. Kniha ve mně místy vyvolávala pocit, že už si přeju, aby všechen ten smutek, zoufalství a bezvýchodnost konečně přestaly; není to moje snaha nějak dehonestovat hlavní postavu a její přístup k vlastní diagnóze, ale naopak smeknout klobouk před spisovatelkou, která ve mně jakožto čtenáři jen samotným způsobem vyprávění dokázala vyvolat záchvěv ubíjející vleklosti deprese.