terimila přečtené 937

Ústav 2020, Stephen King

Dobrý to je, čte se to kingovsky skvěle... ale něco tomu chybí. Chce to víc šťávy. Postavy mi přišly trošku odosobněný, dramatický chvíle jaksi sterilní... V Ústavu tentokrát není ta pravá kingovská úzkost a hrůza, pořád jsem čekala něco pořádně kingovsky děsivýho a šokujícího a ono nic. Ani ten finální konflikt nebyl až tak moc dechberoucí, moc mě nevtáhl. Prostě... na Kingovy poměry průměr. Porovnání s opusy jako Temná věž nebo To nastavuje laťku hrozně vysoko a člověk se mu neubrání.... celý text

Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Dobré to bylo, to jo, četlo se to fajn a bylo v tom to pravé detektivkové uspokojení (jakože postupně tuším, odkud vítr vane, ale stejně je v závěru kousek toho překvapení). Postavy opět zajímavé, rozmanité, některé sympatické, jiné na kopanec. Tak to má být. Ale celkově to tentokrát nebylo tak strhující a originální jako jiné knihy ze série. Některý motivy se, zdá se mi, už malilinko opakují (koncentrace silných, nezávislých, osamělých žen, které žijí v děsných vyhnálovech, je v knihách Klevisové nadstandardní, řekla bych :-). Ale neva. Oproti jiným, které jsem dokázala zhltat za večer (zejména Drak spí), to bylo slabší a ne tak strhující, ale pořád výborné. Na české poměry fantastické.... celý text

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Hodně povedená věc. Je to dobrodružná pohádka a jako taková se to musí brát. Nicméně v kategorii fantasy pro mladé je to skvělé, myslím. Má to obrovské kouzlo čehosi starosvětského, čemuž zdatně pomáhají i fotky. Celé je to pěkně odvyprávěné, jsou tam skvělá líčení, má to atmosféru; místa a smyčky jsou vylíčeny pochopitelně, představitelně a jaksi logicky, což je ve fantasy vždycky velký plus. A potěšilo mě zapracování skutečné nevysvětlené události - ten pokus se smyčkou v sibiřské tajze... jo. Líbilo by se mi dovědět se v příštích dílech víc, nechtěly by si třeba děti ze sirotčince najít nový azyl v pozůstatcích smyčky na Sibiři? :) Postavy jsou povětšinou originální a jaksi půvabné. Jacob mi sice úplně nesedí, moc jsem se do něj nevžila a jeho jednání mi nepřijde nejpřirozenější; Emmino taky ne (a ten rýsující se vztah bych oželela úplně), ale ostatní to převažují - líbí se mi slečna Peregrinová, Bronwyn a pár dalších. No a zápletka je fajn. Nekoná se žádný extrémní překvapení nebo šok, spíš to všecko tak jaksi plyne... ale je to nesmírně příjemný plynutí. Hodně dlouho jsem dumala, zda to budou čtyři nebo pět hvězd, ale pak jsem si uvědomila, že mi to vlastně sedí víc než třeba takový Naslouchač (což je taky fantasy pro mladé, takže ne úplně můj šálek), kterému jsem dala bez váhání pět. Jenže u Naslouchače mě strhla akce, kdežto tichý kouzlo a půvab Sirotčince člověka tolik nestrhne, spíš pomalu okouzlí. Nakonec jsem se ale přistihla u rozhodnutí, že pokud mě zbytek série výrazně nezklame, tak si to časem koupím. A to je myslím jasná nominace na pět hvězd, takže tak.... celý text

Chirurg 2019, Petra Dvořáková

Dvořáková umí. Přemýšlím, jestli existuje další český autor, který umí tak čtivé a uvěřitelné každodenní příběhy. Chirurg je výbornej. A to říkám i přesto, že mi neseděla skoro žádná představa (snad krom nešťastné Aničky). Hlavního hrdinu jsem chápala, ale stejně mě nesmírně vytáčel některejma způsobama řešení situací. Takhle se to prostě nedělá a mně se tím dost hnusil. Markéta je protivná jako mraky (strašně se divím, že mezi nima za celou dobu děje nepadlo ani jednou slovo o rozvodu). Jáchym na lepanec. Kolegové z nemocnice... no, říkám si, že mi seděli ti, o kterých se tam moc nemluvilo, takže Lenka a Havlát. Kdyby se o nich mluvilo víc, kdoví, co by z nich vylezlo. Dvořáková ty postavy nedělá příjemný a nemaže čtenáři med kolem pusy. Ale dějově je to jedna radost. Když se to sype, tak se to sype... ale tady se to sype jaksi uvěřitelně. A já, pokud zrovna nečtu horor nebo detektivku, chci uvěřitelný knihy. Závěrečný Hynkovo vzchopení se je sice sympatický, ale... ale. Výborně napsanej, uvěřitelnej a poutavej, i když nepříliš příjemnej příběh. A to je kumšt, tohle napsat.... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Konečně to mám z krku. To je pěkně divný hodnocení na čtyřhvězdovou knížku, co? Já vím. V polovině konzumace Pratchettovy Zeměplochy jsem se totálně přežrala a přestala mi chutnat. Ale to neznamená, že není objektivně kvalitní. Je dobrá. Skvělá. Má šmrnc, nápad, vtip, logiku. Ale chutná pořád stejně, takže hrozí to riziko přecpání, no. Zeměplocha mi připomíná vánoční cukroví z cukrárny: máte spoustu krásných lákavých druhů, první je skvělej, druhej taky, třetí taky. Ale v polovině druhů zjistíte, že jsou sice každej na pohled jinej a má jinou polevu, ale uvnitř jsou ze stejnýho těsta, co chutná stejně. A pak se může stát, že se přecpete, krabici cukroví zavřete nedojedenou a už ji nechcete ani vidět. Malí bohové jsou, objektivně vzato, výborní. Mají vtip, ale děj knihy zvážněl a ztěžkl, řeší vážné věci ohledně víry a moci, a řeší je s nadhledem, inteligentně, originálně a bez urážek a ponižování, což je umění a nesmírně potřebná věc. Jenže mně už to prostě nelezlo. Objektivně si tahle knížka zaslouží pět hvězd. Ale hodnocení je věc subjektivní a to, jak mě knížka nestrhla (hlodala jsem ji v audio-verzi po kousíčkách snad tři měsíce!!!), je prostě projev absolutního subjektivního nezalíbení. Subjektivně by to bylo na tři hvězdy, a to ještě kdoví jestli. Takže dávám kompromisní čtyři. A doporučuju. Pokud se vám Zeměplocha líbí, tak si Malé bohy určitě nenechte ujít, je to jedna z nejlepších, nejzajímavějších a nejpřemýšlivějších částí.... celý text

Kruh 2004, Kodži Suzuki

Konečně se mi povedlo uhnat Kruh do svojí knihovny a hned jsem si ho musela dát. Přečteno během několika hodin, takže stále to je absolutní špička. Přiznávám sice, že už to nebyla taková fascinace jako tenkrát poprvé; napětí bylo výrazně menší, když už víte, jak to dopadne... :-) a navíc mi knižní verze nepřišla tak odpudivě vlezle nepříjemná jako film (viděla jsem teda jen americký remake, ale díky, stačilo). Knížka však je výrazně propracovanější, logičtější, lepší. Suzukiho svět je na pohled stejnej jako ten náš, ale pod povrchem v něm bublají temné vody, které v sobě drží věci, které radši nikdy neměly vzniknout, ale které mají své zákony a logiku. Teď drobná negativa - některé posuny v ději mi přišly dost uspěchané, některé vývody Asakawy a Rjúdžiho dost vypálené od boku a ono to všecko vychází, žádná slepá ulička... ale tak holt když vám běží sedm dní, tak vám asi zostří intuice, nebo tak něco. :) A také mi přijdou dost zvláštní postavy. Trochu odtažité, zvláštní, občas dost iracionální. Asi je to i jinou kulturou. Ale najednou se přistihnete, že jim strašlivě přejete, aby to dobře dopadlo... Kdysi po prvním přečtení jsem nasolila jasnejch pět. Teď to jsou tak 4,5, takže tu pětku s klidem nechávám. Tohle se povedlo (a podotýkám, že dobrý jsou i pokračování, i když už v nich schází ten prvotní děs a originalita s pátráním po záhadné S.).... celý text

Magnolie z Masters 2014, Jaroslav Kuťák

Ach jo. Už chápu, proč jsem ji našla v knihobudce; půjde tam znova. Nuda. Na detektivku naprosto nečtivý, autor používá dost divný a nesrozumitelný obraty. Jsou tam nezajímavý, nudný nebo odpudivý postavy. Vyšetřovatel, kterej už několik let myslí jen na to, kam zasunout a zahnout ženě, ale ještě nikdy neměl koule to udělat? Super-agentka kráska, co náhodou zakotvila u maloměstskýho detektiva? A všichni milujou golf? Ach jo, ach jo, ach jo. Všecko je to tak trapný a upatlaně směšný, že člověka ani nezačne zajímat to, proč někdo oddělal těch pár jedinců. Závěr absolutně nevěrohodnej. Jediný vysvětlení je, že to je celý obrovská parodie na detektivku, ale pak to má mít trošku šmrncu a jasné nadsázky, ne to být takhle umrněný. S přemáháním jsem to dočetla, když už jsem to nesla z tý budky, ale pak to poletí. A myslím, že tímhle se zelenou detektivkovou sérií končím. Česká detektivka má dva autory, co stojí za čtení, a ti do téhle řady laciností nepíšou, asi vědí proč.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Silná knížka. Je to silný, je to dobře odvyprávěný, je to neveselý čtení a je to strašně potřebný čtení. Mně se ale trošku zdálo, jako by ten příběh dvou krutejch osudů - jak děvčete, které při epidemii přijde o celou rodinu kromě podivínské tety, a pak příběh tety, která si s sebou nese dědictví hrůz a hlavně strašlivé viny - byl podanej jaksi trochu s odstupem. Na mě působila hlavně strašná nevyhnutelnost a postupnost těch hlavních tragickejch událostí, to, jak k nim věci spěly, bylo fakt jako pomalu se rozjíždějící vlak. Ale když pak k nim došlo, bylo to jaksi zahalené jakýmsi oparem, milosrdností rychlosti, raději se u věcí moc nezastavovat a jet dál, protože život prostě dál jede, ať chceme nebo ne. Ale zároveň jsem z toho měla pocit, že tam proto něco chybělo, že některé věci vyžadovaly víc prostoru a času, i když by to bylo samozřejmě šeredný a bolestivý vyprávění. No a já osobně bych tam oželela i část těch vztahových linií, hlavně ta Miřina s Gustavem. U Hany a Jaroslava to mělo smysl a mělo to důsledky, ale u Miry mi to přišlo celkem zbytečné. Strašně zvláštní kniha. Dlouho jsem se na ni těšila a jsem moc ráda, že jsem se k ní konečně dostala, ale do svojí knihovny si ji asi pořizovat nebudu. Hodně dlouho jsem váhala, jestli budou "jen" čtyři hvězdy nebo pět, ale nakonec těch pět zatím nedám. Možná to časem změním. Uvidím, co s dojmem z knihy udělá čas.... celý text

Jako v nebi, jenže jinak 2019, Aleš Palán

Nádherná kniha o fascinujících lidech. Bylo to trochu jiné než jednička, nebylo tam už to okouzlení z prvního setkání s tímhle druhem osobností. Ale v něčem to možná bylo i bohatší. Dvojka mi přijde o něco zajímavější z hlediska typu osobností. Někteří zpovídaní jsou obyčejní lidé z lidu, kteří si ale dokázali udělat v té obyčejnosti nesmírně originální život (paní Kateřina z Člověčí!), jiní jsou umělci svého oboru a vlastně velice vzdělaní a specializovaní lidé, ať už jde o chov zvířat nebo umění. Přemýšlím, jestli v tomhle případě byl někdo, u koho bych si řekla, že jde úplně mimo mě (v jedničce se mi to stalo) - asi ani ne. Trošičku z jiného světa je Karin, ale pořád je to to hezký bytí z jinýho světa. Krásná, inspirující a obohacující kniha.... celý text

Hory šílenství 1992, Howard Phillips Lovecraft

Hory šílenství jsou to nejlepší, co jsem u Lovecrafta zatím našla, a to jsem toho přečetla/naposlouchala dost, ne-li všecko. Ale Hory mi sedí nejvíc. Je v nich všecko, co od dobrého a inteligentního hororu čekám... a ještě něco navíc. Mám ráda výpravy do tajemných a neprobádaných končin, které slibují odhalení tajemství, která tam čekala roky. Mám ráda vědátory posedlé svým zájmem, za kterým jsou schopni hnát se až na hranici šílenství nebo smrti. Potřebuju do hororu kus té zkázy, smrti a nepochopitelné krutosti. Potud je vše tak, jak potřebuju mít na aspoň dobrou čtyřhvězdu. Ale co mě u Hor odbouralo... je druhou polovinou prosvítající soucit s těmi, co jsou původci velké části krutého šílenství, které se za Horami událo. Jo. To samé na mě dýchalo v Kingove Buicku 8. To jsou přesně ta místa, kdy se s hrůzou mísí neskutečná lítost se všemi, jak s lidmi, kteří tomu musí čelit, tak s původci toho děsu... protože i oni ten děs konají v hrůze... v hrůze z nás. Na tohle já prostě beru. Nemůžu jinak, než dát pět hvězd jako vyšitejch, a kdyby jich šlo víc, dala bych jich víc. Lovecraft měl svá otřepaná klišé, ale tady se mu dokonce i celkem dařilo se jim vyhýbat. Hlavní hrdina díky účasti na výpravě nepůsobí tak děsně asociálně a podivínsky jako hrdinové jiných knih, je tam i o trošku méně nepopsatelných hrůz, o nichž nelze ani naznačit... prostě... je to skvělý. Za mě fakt jo. Smekám v úctě, pane Lovecrafte, a jdu si objednat tričko Miskatonic University. A kdesi uvnitř mě hřeje takovej ten soukromej pocit spokojenosti a toho, že věci zapadají do sebe, jelikož právě Hory mi vyjdou jako přečtená kniha č. 815. Ale to už je zase jinej příběh. :-)... celý text

Anihilace 2015, Jeff VanderMeer

Zkombinujte Lovecrafta a bratry Strugacké a máte Anihilaci. Je to moje první setkání s VanderMeerem a vůbec ne špatné. Naopak, dost dobré. A že já jsem ve fantasy a sci-fi docela vybíravej čtenář. Ale tohle mi sedlo. K Anihilaci jsem se vrátila podruhé (už i to je vypovídající) a opět jsem si čtení dost užívala. Napodruhé, kdy mám načteného Roberta Holdstocka (který píše také o vzájemném vlivu podivného, živoucího místa a lidí, co tam přicházejí) mě to vtáhlo ještě víc než poprvé. Uznávám, postavy jsou velice zvláštní a k srdci moc nepřirostou. Těžko se jim rozumí. Čtenář něco ví vlastně jen o vypravěčce Bioložce... a je těžké naučit se ji mít rád. Divná ženská, vlastně docela bezcita, co těžko projeví kousek emocí a přitom o ně stále škemrá, jak se šťourá ve své neutěšené minulosti. Divná hlavní hrdinka. Její kolegyně působí podobně. Tak trochu (dost) strojové osobnosti. Jenže právě proto, myslím, právě ony do Zóny byly vyslány. A tyhle strojové osobnosti poznávají, pátrají... a hlavně se mění. Celá kniha je o vzájemném působení prostředí a postav. Zvraty a dramata, i když se v knize dějí, jsou podané jaksi mimoděk, flegmaticky, s nepřirozeným klidem. Jenže ono to sem jaksi patří. Na mě nejvíc působily ty drobné, jakoby mimoděk zachycené záblesky poznání a nakonec to finální prohlédnutí Bioložky a její rozloučení. Je to zvláštní a není to pro každého, ale rozhodně to není špatné. Není to Piknik u cesty, není to Lovecraft a není to Holdstock, ale stojí to za přečtení. A jsem velice zvědavá na druhý díl.... celý text

Brána ze slonoviny, brána z rohu 2019, Robert Holdstock

Skoro celou knihu jsem si myslela, že to tentokrát bude čtyřka. Christianův příběh byl trochu zvláštní - od začátku mi vlastně nebylo jasné, proč se to všecko děje a proč to Ch. dělá. Ano, nešťastný chlapec poznamenaný tragédií v dětství vždycky vyroste v ideální cíl pro tak podivné síly, jaké sídlí v Ryhopském lese... ale takové vysvětlení mi nestačilo. Bylo to strašně zvláštní čtení. Jednotlivé útržky a myšlenky byly skvělé a zapadaly do předchozích knih, hodně toho vysvětlovaly... ale celek jako takový mi pořád moc smyslu nedával. Proto jsem také knihu četla neuvěřitelné dva měsíce. Ale to mi ryhopská sága dělá - ačkoli jiné knihy hltám třeba za večer, Holdstock mě nutí číst pomalu, po kouscích, uvažovat, vnímat, nechávat doznít. Ale poslední kapitoly to zpětně celé vysvětlily, zabalily do celku a všecko zapadlo na své místo. Podobně na mě působila Lavondyss, i když ta byla ještě magičtější a zmatenější. Holdstock je mistr ve vysvětlování tajemství jiným příběhem. Dokáže je podat tak, že věci najednou čtenáři zapadnou do sebe... i když vlastně sám neví, jak se to stalo. Ale přesně takhle vlastně fungují mýty, žejo. Takže já tu pětku zase prostě dát musím. A opět platí, že každá z ryhopské ságy je vlastně jiný žánr: po dobrodružném příběhu, mýtu a sci-fi příběhu tu je vlastně deník a příběh hledání pravdy a lásky. Opět zůstávám okouzlená a mám hroznou touhu vrátit se na začátek celé ságy a procházet jí znovu. Ale teď to neudělám. Všechno má svůj čas a Ryhopský les má svá pravidla. Člověk se do něj nemá vracet příliš často a nemá zacházet příliš hluboko.... celý text

Návrat do divočiny 2019, Aleš Palán

Další krásná kniha. I když jinak krásná, než Raději zešílet... . Doplňuje se s ní, vypovídá o zúčastněných pohledem autora (a vlastně dost i o autorovi)... a samozřejmě ty nádherné fotky. Obvykle mi obrazové a fotoknihy tolik neříkají, ale tahle byla výjimkou, listovat v ní byla čistá radost. Možná i proto, že radost ze života a za život je vlastně jakýmsi spojujícím motivem celé knihy... a je patrná jak ze slov, tak z obrazů. Nádherná věc.... celý text

Drak spí 2020, Michaela Klevisová

Opět perfektní jízda od začátku do konce. Uvěřitelný a vlastně celkem milý postavy (u mnoha jsem trnula, aby se nakonec některá podezření nepotvrdila, protože by mi jich vlastně bylo fakt líto)... a hlavně perfektně vylíčené prostředí malé vesničky, kde si každý vidí doslova až do talíře. A v takové díře se začne dít hned několik podivných událostí najednou. Každá rodina si řeší své starosti, někdo větší a někdo menší, ale všecko se definitivně převrátí vzhůru nohama, když je mladá žena, která se vrátila k rodičům, nalezena mrtvá. A pak už to je jízda až do konce. Stopy se zaplétají a rozplétají dostatečně přehledně na to, aby čtenář držel krok a trošku tušil, odkud vítr vane, takže tam je takové to báječně uspokojivé detektivkové vzrušení, že už asi vím, co a proč... Dostatečně vypovídající o této detektivce je myslím to, že jsem ji rozečetla asi v šest odpoledne... a neskončila jsem do tří do rána, než jsem dočetla poslední stránku. To mi běžná knížka neudělá. Takže opět klobouk dolů, paní Klevisová. Jste mistryně detektivkářského řemesla.... celý text

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

Krásná kniha ve všech ohledech. Silné osudy zajímavých a svérázných lidí. Šibík se svým objektivem umí zázraky, Palán se zpovídaným jaksi umí dostat na dřeň a ti lidi umí jednoduše popsat věci, o kterých spousta z nás možná přemýšlí, ale ve zmatku každodenního života ve společnosti to nedokážeme vystihnout. Oni to ve svým tichu a samotě dokázali a dovedou to říct jasně a srozumitelně. A to je největší přínos celé knížky. Už v první kapitole jsem zjistila, že tady udělám výjimku a nebudu si vypisovat zajímavé úryvky... že to bych té knihy musela přepsat půlku. Když jsem se na knížku chystala, přemýšlela jsem o podivínech. Nakonec jsem zjistila, že to vlastně nejsou podivíni (snad až na jediného, tuším Rudu, který vykládal naivní řeči o slovanské kolektivnosti a další teorie, to bylo jediné místo, kdy jsem měla chuť knihu zaklapnout), ale spíš poustevníci, lidé, kteří rozhodně mají co sdělit. Nádherná kniha, kterou nelze nedoporučit, pokud patříte ke čtenářům, kteří o názorech rádi přemýšlejí, nechávají je doznít a splynout s vlastními myšlenkami.... celý text

Protentokrát aneb Česká každodennost 1939–1945 2012, Marie Michlová

Během celého čtení jsem se nemohla ubránit dojmu, že jsem opět na doktorátu a opět dělám oponentury diplomovejch prací. Přesně tak na mě tahle knížka působila. Kdybych psala oponentskej posudek, slečnu bych pochválila, dala bych jí pěknou jedničku, i když s pár fousy (v některých kapitolách ignorovala snad nejznámější příklady - zejména mě práskla do očí kapitola o církvích a její opomenutí pomoci pravoslavných parašutistům v chrámu v Resslovce)... Ale jo, shromáždila zajímavé informace a dobře je utřídila, jako práce adepta historické vědy je to velice dobré. Ale jako knižní vydání... no, nevím, od toho asi čekám trochu víc. Hlavně jít víc do hloubky. Takhle to jen klouže po povrchu, autorka se na malém prostoru snaží obsáhnout skoro všecky aspekty kažodenního života a pak je pochopitelný, že většinou jen klouže po povrchu... Není to nezajímavej počin a pro určitou cílovku by to mohlo být užitečné (napadaj mě třeba děti na 2. stupni ZŠ a středních školách)... ale člověk, co se už o období druhé války nějak zajímá, asi čeká trochu víc. Vlastně docela přemýšlím, jestli knížku nedám někam dál do knihobudky, a to dělám fakt málokdy.... celý text

Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět 2019, Jonas Jonasson

Ale jo, nakonec to nebylo tak špatné. Sice to je výrazně slabší než první Stařík, a slabší než všecko, co jsem zatím od Jonassona četla, ale pořád to šlo. S audioknihou jsem se sice pinožila snad dva měsíce, což je fakt hodně, a to jí ještě nesmírně pomáhá geniální přednes Martina Stránského.... ale šlo to. Místy jsem teda váhala nad dvěma hvězdami, zejména v té části s Trumpem v USA, ta mě vskutku nebavila. Ale v Africe to zase začalo být snesitelné. Je to přepolitizovaný, je to nedomyšlený a je to už hodně přehnaný, ale pořád se to dá. Postavičky jsou celkem milý, zážitky úsměvný. Dvě hvězdy jsou vyhrazeny pro těžko stravitelné věci s protivnýma postavama, což se tady naštěstí nestalo. Ale příště, pane Jonasson, prosím, odolejte Staříkovu volání a už mu tolik prostoru nedávejte. Noví a neotřelí hrdinové budou lepší.... celý text

Hloubení 2017, Robert Holdstock

Je to pět hvězd, protože je to Ryhopský les. Ale je to jaksi... jiný, jiný než všecky ostatní díly. Zatímco povídkový Les kostí a úvodní Les mytág je strhující a dechberoucí, Lavondyss zadumaná, zacyklená a přemýšlivá, tak Hloubení mi přišlo jaksi... analytické. Celou dobu jsem měla strašlivou potřebu vrátit se o pár kapitol zpět, začít to číst znovu jako vědecký článek a pochopit to, fakt tomu porozumět a pochopit, co mi to tady autor vysvětluje... protože ten autor nahlédl do něčeho strašně závažného. A ve svých knihách jako by mluvil pořád o tomtéž, akorát jiným žánrem, v jiném příběhu, s jinými postavami. Úvod je zvláštní a ještě se veze na fantasy-podivně snové vlně Lavondyss. Když jsou v centru zájmu Ryhopského lesa děti, nesnažte se jejich chování "pod vlivem" pochopit. Ani chování jejich rodičů. Les na děti působí víc než na jiné lidi a dělá ze světa blázinec. U dospělých je to jiná, tam spolu s hrdiny nabudete dojmu, že když se budete dost snažit a dost pozorovat, zapisovat a analyzovat, možná jednou něco pochopíte... Právě to se stane, když se po Alexově zmizení se do centra pozornosti dostává jeho rozsypaný otec, přichází do lesa a začíná hledat, poznávat, rozplétat... jenže co rozplete, to se zaplete znovu a ještě víc. On, vědecká výprava od Duté skály, a vlastně i čtenář, všichni se snaží pochopit a na ten živoucí a měnící se svět použít to, co znají... ale nakonec všem nezbude nic jiného než složit zbraně rozumu a jen vnímat a snažit se to procítit a nechat to působit. Pak najdou cestu. Holdstockův svět se rozumu brání. Ale kdo rozum odloží (nebo stáhne jeho výkon na minimum) a nechá naplno běžet vnímání, ten může objevit svět, kterej děsí, vábí, voní i páchne - Holdstockovo líčení je tak živé, že skoro umí přivodit smyslové vjemy - a vždycky tu byl, je a bude s námi. I když jeho autor už není, což mi je čím dál víc strašlivě líto. Díky Vám, pane Holdstocku. Ráda bych řekla, že v Ryhopském lese budete žít navždy, ale nějak nevím, zda je to něco, co by člověk měl někomu přát. Ať je k Vám tedy les dobrý.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Trošku lepší trojka, no. Po velice dobrém Naslouchači je to celkem zklamání, nemůžu si pomoct. Jako plus musím stále nechat čtivost a spád děje, zblajzla jsem to za dva večery,což je slušné. Ale to, co jsem odpustila jedničce, už tady neodpustím. Ony se všechny ty nešvary snad ještě prohloubily. Postavy a jejich jednání mi pořád přijde unáhlené, ukvapené, těžko pochopitelné. Do jisté míry by se to ještě dalo akceptovat u do-puberty-lezoucí Ilan, která neví, co je a co se sebou (i když s odpovědností, kterou má a které si je vědoma, bych čekala o něco míň dětinské chování). Ale nemůžu to prominout kapitánovi, který občas v něčem působí taky jako dítě. Nebo to tak pro mě alespoň vyznělo. Vyptávat se dítěte, které je stále jeho podřízený na nejnižším stupni - i když důležitý - jestli jsme pořád kamarádi? Spousta motivů je přehnaná - když pětadvacítka vedla Ilan na slyšení k senátorům, čekala jsem kdovíjakou hrůzu, nakonec tam nic tak strašného nepadlo. A vlastně ani později v Olymposu. Pro někoho, kdo přežil útok monster a jako jeden z mála byl schopen jim vzdorovat, by nemusely tolik rozhazovat blbé řeči prd-vědících lidí, které se po většinu času motají kolem minulosti, a skutečnost je výrazně odlišná... Vůbec ta linka v Olymposu na mě nezapůsobila. Návrat do Duvalského pohoří byl jako balzám. Některé výjevy a místa jsem si navíc jen hrozně těžko představovala. Zatímco v prvním díle to šlo skvěle (sklenařská města i retea se dají zvládnout), města pod mořem "v Evropě" už na mě byla moc. Autorka si to snad musí užívat, že na čtenáře navalila zvláštní, rozhýbaný a nestálý svět, kde každá blbost má svoje speciální jméno, které se velice snadno splete s jiným... U scény se zabezpečením tekutého sklenitu a s dostavbou jedné součásti jsem myslela, že fakt vyletím z kůže. A totálně jsem se ztrácela při bloudění v dole. Když nad tím tak přemýšlím, knize by velice prospěla semtam nějaká ilustrace, kde by se tato těžko představitelná místa alespoň načrtla... Ale co nejhůř... zklamal mě i můj uctívaný Otorten. Nepochopila jsem výpravu Pětadvacítky - co je tam přimělo vyrazit a co si mysleli, že tam dokážou? Naprosto nevysvětleno. A vůbec, tam, kde v prvním díle působil hlavně strach, nejistota, hrůza pověstí a cosi děsivého, vylézající z temnot... tam najednou jsou jakési podivné, hmotné kreatury, které nechávají hrdiny drze procházet, kutálet se s nimi v objetí a tropit různé jiné podivnosti, a spíš než děsivě působí snad i komicky. A jak to píšu, napadaj mě další a další wtf-scény. Celej díl byl zmatenej, přehlcenej, máloco bylo pochopitelný a uvěřitelný... škoda. Chybí mi tam takový to vedení, kdy autor seznamuje čtenáře se záhadou, nahazuje mu rozpoznatelné nitky a on si to splétá a pak vlastně dojde k cíli jen okamžik před dějem, takže má ten slastnej pocit, že na to přišel. Tady to chybí. Spousta letmo zmíněnejch indicií, co se ztrácí ve zmatku a v oříškovejch očích, a a pak najednou náhlý osvícení, kdy Ilan náhle všecko ví. Ale vám pořád fakt není jasný, jak na to přišla.Tak nic, no. Nastereu si samozřejmě přečtu a těším se na ni, to jako jo, ale jestli si celou ságu pořídím do knihovny, to se ještě uvidí. Po jedničce jsem si tím byla jistá. Teď už ne.... celý text

Hotel U mrtvého alpinisty 1972, Arkadij Strugackij

Taková pohodovka z knihobudky na odpočinkový odpoledne, když chcete zabít čas a nechce se vám rozečítat nic dlouhýho. Od bratrů Strugackých jsem čekala víc, asi jako každý rozmlsaný Piknikem. Tohle bylo něco jiného. Trosku naivní scifi zabalená do detektivního hávu s překvapením v závěru. Něco se tušit dalo (prostinká krásná dáma), něco překvapilo víc. A přiznám se, že některé věci jsem tak docela nechápala, kupříkladu mi unikal smysl té mystifikace s Děťátkem. Ale což. Špatné to nebylo, no a že si z toho člověk hned nekecl na zadek, to nevadí.... celý text