terimila přečtené 940

Hloubení 2017, Robert Holdstock

Je to pět hvězd, protože je to Ryhopský les. Ale je to jaksi... jiný, jiný než všecky ostatní díly. Zatímco povídkový Les kostí a úvodní Les mytág je strhující a dechberoucí, Lavondyss zadumaná, zacyklená a přemýšlivá, tak Hloubení mi přišlo jaksi... analytické. Celou dobu jsem měla strašlivou potřebu vrátit se o pár kapitol zpět, začít to číst znovu jako vědecký článek a pochopit to, fakt tomu porozumět a pochopit, co mi to tady autor vysvětluje... protože ten autor nahlédl do něčeho strašně závažného. A ve svých knihách jako by mluvil pořád o tomtéž, akorát jiným žánrem, v jiném příběhu, s jinými postavami. Úvod je zvláštní a ještě se veze na fantasy-podivně snové vlně Lavondyss. Když jsou v centru zájmu Ryhopského lesa děti, nesnažte se jejich chování "pod vlivem" pochopit. Ani chování jejich rodičů. Les na děti působí víc než na jiné lidi a dělá ze světa blázinec. U dospělých je to jiná, tam spolu s hrdiny nabudete dojmu, že když se budete dost snažit a dost pozorovat, zapisovat a analyzovat, možná jednou něco pochopíte... Právě to se stane, když se po Alexově zmizení se do centra pozornosti dostává jeho rozsypaný otec, přichází do lesa a začíná hledat, poznávat, rozplétat... jenže co rozplete, to se zaplete znovu a ještě víc. On, vědecká výprava od Duté skály, a vlastně i čtenář, všichni se snaží pochopit a na ten živoucí a měnící se svět použít to, co znají... ale nakonec všem nezbude nic jiného než složit zbraně rozumu a jen vnímat a snažit se to procítit a nechat to působit. Pak najdou cestu. Holdstockův svět se rozumu brání. Ale kdo rozum odloží (nebo stáhne jeho výkon na minimum) a nechá naplno běžet vnímání, ten může objevit svět, kterej děsí, vábí, voní i páchne - Holdstockovo líčení je tak živé, že skoro umí přivodit smyslové vjemy - a vždycky tu byl, je a bude s námi. I když jeho autor už není, což mi je čím dál víc strašlivě líto. Díky Vám, pane Holdstocku. Ráda bych řekla, že v Ryhopském lese budete žít navždy, ale nějak nevím, zda je to něco, co by člověk měl někomu přát. Ať je k Vám tedy les dobrý.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Trošku lepší trojka, no. Po velice dobrém Naslouchači je to celkem zklamání, nemůžu si pomoct. Jako plus musím stále nechat čtivost a spád děje, zblajzla jsem to za dva večery,což je slušné. Ale to, co jsem odpustila jedničce, už tady neodpustím. Ony se všechny ty nešvary snad ještě prohloubily. Postavy a jejich jednání mi pořád přijde unáhlené, ukvapené, těžko pochopitelné. Do jisté míry by se to ještě dalo akceptovat u do-puberty-lezoucí Ilan, která neví, co je a co se sebou (i když s odpovědností, kterou má a které si je vědoma, bych čekala o něco míň dětinské chování). Ale nemůžu to prominout kapitánovi, který občas v něčem působí taky jako dítě. Nebo to tak pro mě alespoň vyznělo. Vyptávat se dítěte, které je stále jeho podřízený na nejnižším stupni - i když důležitý - jestli jsme pořád kamarádi? Spousta motivů je přehnaná - když pětadvacítka vedla Ilan na slyšení k senátorům, čekala jsem kdovíjakou hrůzu, nakonec tam nic tak strašného nepadlo. A vlastně ani později v Olymposu. Pro někoho, kdo přežil útok monster a jako jeden z mála byl schopen jim vzdorovat, by nemusely tolik rozhazovat blbé řeči prd-vědících lidí, které se po většinu času motají kolem minulosti, a skutečnost je výrazně odlišná... Vůbec ta linka v Olymposu na mě nezapůsobila. Návrat do Duvalského pohoří byl jako balzám. Některé výjevy a místa jsem si navíc jen hrozně těžko představovala. Zatímco v prvním díle to šlo skvěle (sklenařská města i retea se dají zvládnout), města pod mořem "v Evropě" už na mě byla moc. Autorka si to snad musí užívat, že na čtenáře navalila zvláštní, rozhýbaný a nestálý svět, kde každá blbost má svoje speciální jméno, které se velice snadno splete s jiným... U scény se zabezpečením tekutého sklenitu a s dostavbou jedné součásti jsem myslela, že fakt vyletím z kůže. A totálně jsem se ztrácela při bloudění v dole. Když nad tím tak přemýšlím, knize by velice prospěla semtam nějaká ilustrace, kde by se tato těžko představitelná místa alespoň načrtla... Ale co nejhůř... zklamal mě i můj uctívaný Otorten. Nepochopila jsem výpravu Pětadvacítky - co je tam přimělo vyrazit a co si mysleli, že tam dokážou? Naprosto nevysvětleno. A vůbec, tam, kde v prvním díle působil hlavně strach, nejistota, hrůza pověstí a cosi děsivého, vylézající z temnot... tam najednou jsou jakési podivné, hmotné kreatury, které nechávají hrdiny drze procházet, kutálet se s nimi v objetí a tropit různé jiné podivnosti, a spíš než děsivě působí snad i komicky. A jak to píšu, napadaj mě další a další wtf-scény. Celej díl byl zmatenej, přehlcenej, máloco bylo pochopitelný a uvěřitelný... škoda. Chybí mi tam takový to vedení, kdy autor seznamuje čtenáře se záhadou, nahazuje mu rozpoznatelné nitky a on si to splétá a pak vlastně dojde k cíli jen okamžik před dějem, takže má ten slastnej pocit, že na to přišel. Tady to chybí. Spousta letmo zmíněnejch indicií, co se ztrácí ve zmatku a v oříškovejch očích, a a pak najednou náhlý osvícení, kdy Ilan náhle všecko ví. Ale vám pořád fakt není jasný, jak na to přišla.Tak nic, no. Nastereu si samozřejmě přečtu a těším se na ni, to jako jo, ale jestli si celou ságu pořídím do knihovny, to se ještě uvidí. Po jedničce jsem si tím byla jistá. Teď už ne.... celý text

Hotel U mrtvého alpinisty 1972, Arkadij Strugackij

Taková pohodovka z knihobudky na odpočinkový odpoledne, když chcete zabít čas a nechce se vám rozečítat nic dlouhýho. Od bratrů Strugackých jsem čekala víc, asi jako každý rozmlsaný Piknikem. Tohle bylo něco jiného. Trosku naivní scifi zabalená do detektivního hávu s překvapením v závěru. Něco se tušit dalo (prostinká krásná dáma), něco překvapilo víc. A přiznám se, že některé věci jsem tak docela nechápala, kupříkladu mi unikal smysl té mystifikace s Děťátkem. Ale což. Špatné to nebylo, no a že si z toho člověk hned nekecl na zadek, to nevadí.... celý text

Podivný případ se psem 2003, Mark Haddon

Strašně zvláštní knížka. Hraniční mezi 3 a 4 hvězdičkami a může se stát, že to s odstupem ještě změním. Perfektní vhled do světa lidí, kteří vnímají a myslí úplně jinak než většina z nás. Zajímavá zápletka, drama a nakonec dobrý konec. Jenže... postavy. Snad všichni v té knížce mě štvali. Hlavní hrdina mě jako by stahoval k sobě do jinýho světa, což se mi pravůbec nelíbilo (mimo jiné i proto, že ho v některých věcech naprosto chápu a cítím je podobně)? Ostatní byli více či méně zoufalí, a já jejich zoufalství naprosto chápala a obávala se, že bych na jejich místě jednala úplně stejně... ale sympatické mi to nebylo. Ta knížka je dobrá a vtahující... ale mně moc neseděla. Někdy se vám kniha nemůže líbit už jen proto, že vám ťukne na struny, které nechcete slyšet znít. Ale rozhodně ji doporučuju, už jen proto, že vám může hodně říct nejen o jiných lidech, ale i o vás samých.... celý text

Příběh lásky 2020, Jan Budař

Krásná knížečka, lehkým a snivým (nebo až halucinujícím) způsobem vyprávějící o nelehkých věcech. Rozhodně to není dílko na jedno přečtení, ale myslím, že když se k ní člověk čas od času vrátí, bude mu stále mít co dát. Už se těším na návrat. Krásné a působivé jsou i ilustrace.... celý text

Smrtící bílá 2019, Robert Galbraith (p)

No. Není to špatný, ale napínavosti předchozího dílu se to absolutně neblíží, a tomu jsem dala čtyři hvězdy, takže víc prostě nelze. Některý scény mě strhly dost (noční kopání v rokli), ale takový to napětí, kdy musíte číst/poslouchat dál, i když už je jedna v noci... to tam nebylo. A víme, že RGJR to dokáže, když se zadaří. Narozdíl od ostatních komentujících mi ani tolik nevadil rozsah. Měla jsem to jako audioknihu, uteklo to jako nic, RGJR umí skvěle vyprávět a umí čtenáře strhnout. A ústřední dvojka je pořád fajn. I když už občas začínají být trochu monotónní, Strike neustále trpí na nohu, Robin neustále trpí na Matta... jo, zlatej bludišťák za to, že to ta holka konečně směla rozseknout. Další díl pinožení se s tím blbečkem bych už asi přes srdce nepřenesla. V téhle linii to hodně potěšilo, ačkoli úvod byl strašlivě děsivej - ten svatební začátek sliboval pekelnou vztahovou hrůzu, leč nakonec to tak děsně pekelný nebylo. S narůstajícím napětím mezi R a S jsem se už asi smířila, prostě to k téhle sérii patří a ne že bych si to kdovíjak užívala, ale asi si na to zvykám. Takže budiž. Tohle by mi v lepším hodnocení nebránilo. Jenže ta detektivní zápletka... ta je celá jaksi nemastná neslaná, nebo možná až moc mastná a slaná? Já vlastně ani nevím, každopádně mi to úplně nesedlo. Prostředí politiky a vysoké společnosti jsem se dost děsila, přijdou mi obecně poněkud odpuzující, ale RGJR se s tím celkem poprala, vylíčila i tyhle lidi jako lidi, tak, že ve mně vyvolávali jakýs takýs zájem. Jako hlavní problém vidím moc velký propletení extrémního počtu postav a motivů. Vzpomínka psychicky narušeného kluka na vraždu, kterou viděl v dětství - super. Podezření na sodomiální skandál u mladého asistenta, u ministra, u kdovíkoho ještě, super. Korupce při pořádání olympiády, dobrý. Nevěra, pelešení a pošpiněná čest, no, tak jo. Čachrování s cennostmi, super. Ukradenej dopis vysokýho politika, super. Prodej morálně ne úplně košer výrobků, fajn. Ale proč probůh tohle všecko dohromady v jediným díle? Vyjde z toho pak podivnej eintopf, ve kterým si vlastně žádnou složku pořádně nevychutnáte, i když by stály za to. Taky některý rozuzlení byly teda dost překombinovaný, myslím, že některé situace by se daly rozčísnout mnohem elegantněji, jednodušeji a logičtěji (já u těch zavražděných dětí a výroby nástrojů na export jasně větřila nějaké velice věrné výstupní testy kvality výrobků... Proč do toho ještě tahat koně a to, že jedna z postav, která se tam vlastně pořádně ani neobjeví, je zmetek ze zlatý mládeže?) Škoda, no. Tenhle díl není špatnej, ale ta přeplácanost ho sráží.... celý text

Ve službách zla 2016, Robert Galbraith (p)

Já mám k téhle sérii rozporuplný vztah. Hodně výstižný mi přijde RGJR doslov, že Strikeova kancelář vznikla, aby si bylo kde hrát. To funguje perfektně - když dobrého vypsaného autora baví psaní, je to pak na výsledku znát. Z dosavadní série mi tento díl sedl asi nejvíc, stupňuje se jak závažnost zločinů, tak nasazení postav... a to je dobrý. Je to perfektně odvyprávěné a dobře promyšlené. Detektivní linka je super, i když občas až moc spletitá a mezi trojicí podezřelých, respektive jejich rodinami a vztahy, se čtenář může celkem snadno ztratit. Všemu pak vévodí napínavost, v některých chvílích pro mě to napětí bylo až nepříjemné až hororové. Občas trošku přehnaně nechutná, nicméně mně tohle spíš sedí, takže fajn. Rozuzlení se taky celkem povedlo, i když jsem možná čekala o chloupek víc. Ale to by nevadilo. Pět hvězd však dát nemůžu, a to kvůli té osobní lince. Já mám oba hlavní hrdiny fakt ráda. Fakt hodně. Robin je skvělá (až na to, že prostě nechápu její motivaci být s tím hezounským nudným a hádavým blbečkem, když se tento takhle kokotsky chová už od prvního dílu... buď ostrej řez, anebo pořádný vysvětlení, proč to Robin dělá, ale ne tohle lavírování, který k tý odvážný a originální holce fakt nejde!) a Strike možná ještě víc. I to napětí mezi nima je přijatelný (i když v jinejch knihách to moc nemusím). Jenže já fakt nevím, jestli je to dobrej nápad. Napětí se nedá stupňovat donekonečna a nutí přemýšlet, kam to jednou povede... a ani jeden směr mi nepřijde dobrej. Buď zůstane na úrovni napětí a stane se z toho parodie... nebo to vyprchá a zůstane smutek po ztracené blízkosti a knihy tím ztratí kouzlo... nebo to pospěje tam, kam to všichni tušej... a co krucinál potom. Já prostě fakt nevím. Ale jo, nechávám to na autorce, ať si hraje dál... ale doufám, že mě to její hraní jednou nezhnusí a celou tuhle fajn sérii mi neotráví. Protože víme, že vyvrcholení zápletek ohledně vztahů... to RGJR možná moc neumí, jak jsme viděli v jiné sérii. Bohužel. A tak mi ta nedůvěra k autorským záměrům nedovoluje položit se do těch detektivek s plným nadšením, což je škoda. Ale nenadělám nic.... celý text

Zajímavé časy 1998, Terry Pratchett

Strašně těžký hodnocení. Když se na to podívám jen trošku objektivně, tak je to dobrý. Příběh má spád, objevují se tam fajn postavy (Stříbrná horda a jejich Profi jsou skvělí!), člověka to drží v lehkém napětí, je tam plno úsměvných momentů a semtam i nějaké ty vážnější, které tomu dodávají to, co má dobrá knížka mít. Všecko je to fajn. Jenže... mě to ukrutně nebavilo. Asi jsem přezeměplochovaná a musím si dát pauzu. Konzumace audioknihy se mi vlekla snad dva měsíce a já se přistihla, že se vlastně těším, až to budu mít z krku. Úsměvný momenty mě moc nerozesmívaly, ty zajímavý jsem si sice screenshotla, aby mohly jít do sešitu výpisků, ale bylo to spíš jen tak z povinnosti, aby mě jednou nemrzelo, že jsem to zanedbala. Všecko mi to jaksi přišlo opakovaný, nastavovaný, prostě pořád na jedno brdo. Mrakoplaš pořád plaší, pořád prchá, pořád se brání, že on nic. Furt má někoho v patách a furt se mu nic nestane. Zavazadlo je opět komické a jaksi dojemné, ale to taky není nic nového. Shledání s Dvoukvítkem - jo, uznávám, to potěšilo. Nové neotřelé pohledy na kultury zeměplošské, které jsou vlastně celkem aktuální i v horizontu zeměkoulském... jo, fajn, ale té originality už během předchozích snad 15 dílů bylo tolik, že už i ta originalita je otřepaná. Vlastně jsem měla strašnou chuť dát tomu trojku, ale musím uznat, že slabotě v podobě Erika nebo Pyramid se to neblíží. To bych pak musela předělat celý hodnocení i z dřívějška a to se mi nechce. Ale.... od Zeměplochy si fakt asi dám pauzu, nic se nesmí přehánět.... celý text

Dveře do léta 1995, Robert A. Heinlein

Strašně zajímavej vhled do obav a nadějí poloviny 20. století. Už jen to, jak si Henlein představoval 70. léta - na jedné straně svět pošramocenej jadernou válkou, na druhé straně technologie umožňující hibernaci lidí na desítky let... a o roce 2000 už ani nemluvím. To už je až úsměvný. Ale i když všecky ty jednotlivý motivy jsou z dnešního pohledu strašně úsměvný, tý knize to vůbec nevadí. Čte se to pěkně, docela to umí zlákat, vyprávění je příjemný, hlavní hrdina celkem fajn. Některý věci jsou poněkud unáhlený, hlavně ty vztahové linky... ale oceňuju, že jich tam autor nenacpal víc. A vlastně i ta hlavní je aksi snesitelná. Závěr vás utvrdí v tom, že to je vlastně jedna velká sci-fi pohádka. Pěkná pohádka. Trošku mi to něčím připomnělo Levinův Ten báječný den, ale ten byl mnohem... rozvleklejší, vážnější, depresivnější, okázalejší. Dveře do léta v sobě mají jakousi příjemnou lehkost.... celý text

Doktorka z domu Trubačů 2016, Ilona Borská

Neuvěřitelně silný čtení o neuveřitelně silný ženě. Kdybych nevěděla, že to je životopisný román, zahodila bych to někdy v polovině knihy, po šťastném zamilování úspěšné a kurážné doktorky do sympatického italského vdovce... jako přehánivou zkazku smrdící červenou knihovnou. On i ten přebal tohoto vydání nějaký ten romantický příběh tisíce a jedné noci připomíná. Jenže... ...jenže na příběhu paní doktorky Kálalové - Di Lotti se ukazuje, že někdy život vymýšlí ještě neuvěřitelnější příběhy, než jaký si dovede vymyslet jakákoli fantazie. Příběh doktorky Vlasty je neskutečnej. Odvážná, odhodlaná zasněná holka pár let po dostudování medicíny se sebere, vyrazí do úplně jinýho světa, a nejenže se tam nerozpustí v prvním letním vedru, ale získá si úctu tamních lidí, prosadí se... a i když si od toho v tomhle směru nic neslibuje, najde i kus osobního štěstí. Pak návrat domů, celkem fajn časy s rodinou... a pak válka a její hrůzy. V doktorčině případě ještě hrůznější proto, že přišly, když už je nikdo nečekal... A pak už jen neustálé bytí na cestě, hledání někoho nebo něčeho, strach z prázdnoty, před kterou se nedá utéct... ale před kterou umí do značné míry zachránit přátelství, lidskost, zájem, radost z poznávání a sdílení. I když mi z poválečné části bylo neustále smutno, žasla jsem, jak to ta paní všecko zvládala. Smekám jak před životem paní doktorky, tak před perfektní prací paní Borské, která ten příběh zachytila úžasně - nepateticky, ale přesto nesmírně citlivě. Pět hvězd, nelze jinak.... celý text

Nádherné dobrodružství 1966, Richard Halliburton

Nejčastější myšlenkou, která mi u čtení Nádherného dobrodružství neustále lezla na mysl, bylo takový to vysmátý a nevěřícný "TO JE VŮL!" Ale takový to hezký "to je vůl". Takový to, který říkáte se smíchem, když přihlížíte skopičinám svýho nejlepšího kamaráda z mládí. Halliburton byl strašný pako. O tom žádná. Protože vyrazit na maraton, nevzít si kapku vody a skončit tím, že se zlištím v nejbližší taverně, to dokáže jen pako. Ale to pako dovedlo mít nápady, který 95% dalších lidí ani nenapadnou a těch zbylejch 4,99 je odmávne jako neproveditelný a nesmyslný šílenosti. A pak zbývaj paka jako Halliburton, který se umí nadchnout, jít do toho po palici a pak o tom ještě dovedou poutavě napsat a přenést svý nadšení i na ostatní. A funguje to dodnes, jinak by se jeho knížky nečetly. Halliburton dovedl v životě i v díle zkombinovat sny, touhu po ulítlých a šílených akcích, jakousi laskavost k lidstvu... a nekonečnou odvahu, která teda někdy až hraničila se šílenstvím (výstup na bouřící sopku mi teda už přišel jako hodně blbej a hodně šílenej nápad). Kdybych o autorovi už něco nevěděla a nevěděla, jak skončil, přemýšlela bych, zda mu to všecko mám věřit. Jestli to opravdu je takový bezstarostný pako, se kterým se prostě musíte smát radostí nad životem a jeho nápadama... nebo jestli je to z jeho strany jen obrovská póza. Ale když vím, že zemřel stejně tak, jak žil... tak mu to věřit musím. To póza nebyla, on takovej cvok fakt byl. :) Takže čtyři hvězdy, poslední nevěřícný zakroucení hlavou a pozdrav někam tam do Hádu, Dickáčku. Vsadím se, že tam někde zkoušíš kutálet balvan se Sisyfem a píšeš reportáž, jak dlouho se to dá praktikovat. :))... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Tak tohle je dobrý a na český poměry skvělý. Upřímně řečeno, nic moc jsem od toho nečekala, podle popisu mi to přijde cíleno na mladší čtenáře... a vlastně mě nalákalo jen rozpracování motivu Djatlovovy výpravy, což je téma, které mě ukrutně fascinuje. Ale knížku jsem otevřela, přilepila se a za dva večery bylo hotovo. Celá ta knížka není dokonalá, ale je ve všech ohledech velice dobrá a nikde nemá natolik zásadní slabinu, aby mi to zkazilo požitek a hodnocení. Čímsi mi to připomnělo můj někdejší pocit ze seriálu Twin Peaks: bylo v tom strašně moc věcí, co mě lehce štvaly, zvláštní postavy, některé na lepanec, divné dialogy, občas něco fakt laciný. Ale celý to bylo tak skvěle vyvážený, že to člověka pohltilo a nepustilo. Prostě vás to rozumově pořád něčím drobně štve... ale po stránce dojmu a pocitu vás to strhne. A to umí jen pětihvězdový dílo. Tady je to podobný. Stehlíková umí psát čtivě a umí strhnout. Dialogy a vyprávěcí styl nejsou úplně dokonalé, nebo spíš mně úplně dokonale nesedí - ale možná to je očima dvanáctileté vypravěčky. Postavy - no, mám ráda hlubší, propracovanější a složitější... ale stejně jsou fajn, čtete a najednou zjistíte, že je vlastně máte rádi. Možná i proto, že máte pocit, že už vlastně podobné postavy znáte odjinud. Téma a prostředí taky není cizí: post-apo svět rozdělený bariérou na zakázané nebezpečné zóny, z níž lezou záhadné věci, to není nic nového. Celý je to příjemně lehce originální, ale přitom jaksi známé... a proto se do toho světa velmi snadno vklouzne. Až snad teda na tu spoustu nových výrazů - já jich během čtení pochytila tak polovinu :-) No a Djatlovova výprava a ty další horory, co nad ni Stehlíková nastavěla - to se povedlo. Překvapila mě odvaha - to líčení masakru je drsné, na to, že to je fantasy pro mládež. A závěr s nastereami - proč mám neodbytnej dojem, že to s nima nakonec bude úplně jinak, než si tam všichni myslej? Mám pocit, že v této knize vykouklo pár malých vrcholků ledovce, který se skrývá pod hladinou a všecko pojí. A taková díla, která mě nutí přemýšlet, hledat souvislosti a skládat si v hlavě řešení obrovské a mrazivé záhady, mám fakt ráda. Takže neváhám, dávám pětku a neskutečně se těším na další díly. A jen teda strašně doufám, že se Stehlíkové nestane to, co se stalo mnohým autorům u podobně skvěle našlápnutých děl - že zprvu vybudovali obrovskou a neodolatelnou mlhu záhady... a když ji nechali rozpustit, nic moc se neukázalo a zbylo obrovské zklamání. To ne. Otorten nemůže zklamat. PS: Ten paradox s povýšením otroka na mazlíka celé party mi zas až tak scestný nepřijde; za prvé je to pořád dítě, dítě cenné, bystré a originální... a pětadvacítka jsou elita, protřelí a inteligentní chlapi, co toho mají dost za sebou (někde se tam mluví o jejich věku) a uvažují jinak než zbytek společnosti z nížin. A je to parta bojovníků, kteří jsou na sebe odkázaní, ví, že si musí věřit a že bez vzájemné důvěry by toho moc nesvedli. A koho jinýho přijmout mezi sebe, než toho, kdo jim může dát to, co nejvíc potřebujou a sami nedokážou.... celý text

Pět neděl v balóně 1967, Jules Verne

Přečteno kvůli letošní výzvě. Verneovky jsem jako malá milovala, ale tahle patřila k těm, které mi z nějakého důvodu unikly. A teď, po přečtení v těžké dospělosti, možná tuším proč - já už tehdy měla nos na ta lepší díla z autorovy tvorby. To není kritika. Pět neděl v baloně se číst dalo, pár myšlenek se mi zalíbilo a půjdou do knihy výpisků... ale nebylo to nic, z čeho bych byla oslněná a uchvácená, jako kdysi z Tajuplného ostrova, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Vynálezu zkázy, Dětí kapitána Granta a podobně. V Pěti nedělích mi chybělo větší drama (epizody se zachráněným knězem a vyskočivším Joem nestačily, pardon)... a postrádala jsem tu hlavní "verneovinu" - větší scifi motiv. Tohle byl vlastně takovej trochu vyšperkovanej cestopis. Místy se konala dokonce i nuda, zejména u exkurzů do historie objevování Afriky všemožnými cestovateli. Ano, čtenáři 19. století to nejspíš populární formou mohlo rozšířit obzory a ponětí o světě... ale dnešního už to asi tolik nestrhne. Sečteno, podtrženo, průměr - slušná kniha, jejíhož přečtení rozhodně nelituju, ale vracet se k ní asi nebudu.... celý text

Magie koček 2001, Eva Geelen

Váhala jsem mezi třema a čtyřma hvězdičkama, ale nakonec ty čtyři dám. Knížka je to zajímavá a pro každého spolubydlícího kočky by to měla být povinná četba. V knížce se mísí historické zajímavosti i temné stránky lidského soužití s kočkami, osobní vzpomínky autorky, místy se koná i nějaký drobný ezo-úlet... ale pořád v rámci únosnosti populárně naučné knížky pro vyhraněné publikum. A co je nejpřínosnější, je celkem podrobné rozebrání kočičího života, vnímání a chování. Je faktem, že spoustu tipů nebo poznatků jsem okamžitě testovala na své černé paní domácí a docela mi přišlo, že to kvituje s povděkem. Autorka v knize pořád zdůrazňuje, jak si svou kočku nemáte vybírat vy, ale ona si má vybrat vás... a já se pořád koukala na svou černou ochechuli, která mi prostě byla přinesena v krabici a vražena do náručí. Takže vlastně to, že ji občas popadne rapl a jako šílená začne bez podnětu lítat po bytě, ježit se a prskat, je vlastně celkem v cajku, mohla mě taky otevřeně nenávidět, čůrat do bot a podobně. :) V tomto ohledu má knížka docela potenciál otevřít oči lidem v podobné situaci a to oceňuju, takže se kloním k lepšímu hodnocení. Jen na tý knížce, sakrapráce, mohl trochu líp zapracovat korektor.... celý text

Lavondyss 2015, Robert Holdstock

Tohle je možná nejtěžší hodnocení knihy, jaké jsem kdy psala. Celou dobu jsem nevěděla, kolik hvězdiček nakonec vůbec dám. Všecko ve mně volalo Pět, pět, jak vůbec jinak, vždyť to je z toho nádhernýho a děsivýho a fascinujícího světa, kterej tolik ukrývá a tolik může ukázat... ale ono to dlouho bylo fakt divný. Tak divný, že jsem vlastně půlku knihy (od té doby, co Tallis začne hloubit, až po příchod ke zříceninám) myslela, že dám čtyři a ještě to bude tak trochu ze sentimentu. Jenže... ono se to zkomplikovalo. Lavondyss JE divná knížka. Hrozně divná. Divná hrdinka, divné děje, divné rozhodování a jednání, divné postavy, kterým dlouho nerozumíte a nechápete, proč tam vlastně jsou. Cesta k nalezení kouzla Lavondyss jako knihy je tohle všecko přijmout. Koneckonců fantasy příběhy bývají z podstaty věci divné. Problém série z Ryhopského lesa je v tom, že se dlouho tváří jako příběh z našeho světa. U Lesa mytág vám to ještě jakštakš prochází. I u Lesa kostí. Ale u Lavondyss hra na reálnej svět končí. Jakmile se nepřeladíte na to, že to je fantasy nebo psychosvět - a to nejen ten v lese, ale i ten VENKU - bude vás ta kniha děsně štvát a neproniknete jí. Bude vás štvát divná, důležitá a zasněná Tallis. Neskutečně vás budou štvát její rodiče, kteří s odevzdaností nechávají jediné zbylé dítě kráčet vstříc šílenství a nebezpečí. Budou vás štvát úplně všichni. Pokud se přeladit dokážete (a já mám trochu namyšlenej pocit, že se mi to aspoň částečně podařilo), všechny ty divnosti překonáte a vkročíte do lesa. Ztratíte se, budete se motat ve spirálách dějů, postav, neustálého opakování aktérů, vztahů, událostí, v odpudivých detailech a rituálech. Zprvu nebudete chápat nic. Ale pak čas od času někde probleskne záblesk poznání a pochopení (u mě ten první přišel při druhém Tallisině odpočinku v jeskyni před návratem k lidem)... a v tu chvíli té divné fantasy odpustíte úplně všecko a půjdete dál až do úplnýho konce. A přitom budete vědět, že to není konec, že se tam znovu vrátíte. Protože tohle není knížka na jedno přečtení. Já osobně už se nesmírně těším, až dočtu další díly... a pak se zase k Lavondyss vrátím. A jestli se na návrat těším už teď, jen co jsem se jí tak náročně prokousala... tak to prostě je výjimečná, a proto pětihvězdičková kniha. Zbývá mi toho k objevování a pochopení ještě hrozně moc. Těším se na návrat a v uších mi zní nádherná odevzdaná píseň, která je sice zase odjinud, ale snad se tu snese... :-) Něco jsem pochopil, na něco neměl dost sil Vracím se do něhy, vždyť z ní jsem se narodil Cítím, že v tuhletu chvíli se uzavřel kruh A proto za naší stodolou v louži koupe se Bůh PS: Zatím každá z knih Ryhopského lesa, co jsem četla, vlastně byla žánrově jiná - a přitom se úžasně doplňují a obohacují (hlavně povídky z Lesa kostí, ty při čtení románů pak začínají zapadat na své místo a strašně, strašně moc toho vysvětlují - hlavně Trnatec, ale i Thorn...) Les kostí je soubor povídek a pověstí. Les mytág je dobrodružný román. Lavondyss je mýtus. Hlubokej mýtus, jehož principem je opakování základních motivů a jejich přenášení dál a dál. Mýtus, kterej napoprvé pochopí málokdo. Takže plně chápu, že spousta lidí se v Lavondyss ztratí, uteče a už nikdy se do Ryhopského lesa nevrátí. Proto ji taky nedávám do doporučených knih (paradox - většinou dávám pět hvězd právě proto, že tím chci knihu doporučit dalším). Ne, Lavondyss fakt nedoporučuju, není to kniha pro každého. A abyste se u ní trápili, to je škoda jak pro čtenáře, tak pro dílo.... celý text

Les mytág 2015, Robert Holdstock

Dočetla jsem a připadám si jako ve snu. Ve snu neskutečně závažným, rozsáhlým, komplikovaným a logickým... a tak uceleným, že to už vlastně není jenom sen, ale celej jinej svět. A přesně to je Ryhopskej les, kterej mě touto knihou definitivně vtáhl. Les - svět, kterým můžete postupovat jen nesmírně pomalu a soustředěně... stejně jako tou knihou. Nedá se číst rychle, ztratíte se v ní a připravíte se o 90% toho, co je v ní krásné. Holdstock dokázal neskutečně živě a barvitě líčit prostředí... a děj knihy vás díky tomu dokáže naprosto vtáhnout. A k tomu ty nádherný obálky novýho vydání od Arga, to je slast pro oko! Já Les mytág otevírala večer co večer s tím, že jdu na chvíli na návštěvu, později na výpravu do těch tajemnejch končin. I když je kniha kompletně prodchnutá atmosférou beznaděje, opuštěnosti, hledání, nemoci, smrti a rozkladu (podobně jako ten hlubokej prastarej les)... tak je zároveň snovou ódou na to nejlepší, co v lidech je a co přetrvává staletí a nese se to v písních a mýtech: odvaha, vytrvalost, přátelství, láska, prozření, nekonečná touha po poznání, hledání štěstí a klidu. Hodně mě oslovila myšlenka, že to, že jsme to vlastně možná my sami, kdo v některých situacích odcházíme kamsi do bezčasí a díky nám tam vznikají ty nejstarší příběhy a pověsti, které pak prodchnou celou historií lidstva... Asi jsem se zamilovala do svého mytága. Steve měl svou Guiwenneth a já mám Keetona, mytického Kittena, který kdysi létal nad zemí a pak věrně provázel Rodného, a pak šel hledat svoje vysněné místo vykoupení a uzdravení. Chci věřit, že to vše našel, a že se s ním ještě v dalších dílech setkám. Ach, hloubavý a věrný letec, takoví mi vypínají rozum a spínají city. Holdstock na mě nastražil past, z níž už neuniknu. :))) Nesmírně originální, překrásná, promyšlená a moudrá nádhera, kterou nelze hodnotit jinak než plným počtem.... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

Tohle mě moc neoslovilo. Erik mi přišel jako postavička naprosto nezajímavá, protivnej rozmazlenej kverulant, jehož jediným přínosem je, že dostal zpět Mrakoplaše. Od návratu Mrakoplaše jsem si ale slibovala víc. Takže ok, máme ho zpět... akorát, že se děje pořád to samé. Někdo něco chce, Mrakoplaš plaší a stále prchá a Zavazadlo je mu v patách. Nějak mám pocit nastavované kaše / opakovaného vtipu. Dokonce jsem zvažovala, že dám poprvé Zeměploše dvojku. Pač návštěva u jakožeAztéků a Trojanů s Řeky byla fakt jaksi vyčpělá, nic moc nového ani překvapivého. Zamotá se to, zkomplikuje se to, velký ohrožení... a zachrání to velkolepý příchod Z. Až to peklo to zlepšilo. Uznávám, myšlenka pekla jakožto místa děsivého tím, že tam je příšerná nuda, ta je zajímavá. Byrokratické peklo mě konečně obměkčilo a přimělo mě dát aspoň průměr. Jo, možná to trochu bylo i tou divně načtenou audioknihou, jak píše RyonMathrin níže. Ale na druhou stranu - dobrou Zeměplochu ani sebeblbější projev nezkazí, tak jsem to měla třeba se Sekáčem. Prostě tohle mi nesedlo.... celý text

Skoro normální rodina 2019, Mattias Edvardsson

Tak tohle bylo strhující. Pohledy tří aktérů tomu dávají živost, střídání vyprávění a časových úseků budujou perfektně napětí. Tápu, čí vyprávění mi bylo bližší, hodně mi seděl otec i dcera. Matka trochu míň, ale díky jejímu pohledu některé věci nakonec zapadly dohromady a daly skutečný smysl. Co se kriminální zápletky týče, držela mě v napětí vlastně až do poslední stránky, a to je co říct. Už od začátku příběhu dcery jsem tušila, kde bude zakopán pes, a taky byl... ale jak se odhalovaly další dílky, byla jsem čím dál víc na vážkách. A ani vlastně nevím, jestli me ten závěr překvapil nebo ne. Ono nakonec o tu kriminální zápletku vlastně ani tolik nešlo, nakonec z toho bylo víc drama než krimi. Je to krutá a jaksi hrozně smutná knížka - já celou dobu pod tou obrovskou a neustále projevovanou láskou rodičů k sobě i k dceři cítila cosi nevyřčenýho, smutnýho, bolavýho, i když nikdy nevyslovenýho... vlastně následky života, protože i když děláte pro svý blízký to, co považujete za nejlepší, často se vám to nepovede a nemá to ten efekt, kterej jste tím sledovali. A vy koukáte, nechápete, kde se vlastně stala chyba... a tak se radši jen dal objímáte, říkáte si "miluju tě" a tu nejistotu umlčíte. Pokrytectví se tomu vlastně říká. Ale jakýsi zvláštní pokrytectví, neúmyslný, bezděčný... a o to smutnější. Zatraceně silná knížka a velice příjemný čtenářský překvapení.... celý text

Rodina odvedle 2019, Sally Hepworth

Slušná oddychovka s kusem napětí, po níž jsem šmátla náhodou v knihovně v polici právě vrácených knih. Obvykle mě tyhle "rádoby dramata šťastnejch předměstskejch rodinek" děsně otráví a zklamou; tady se to nestalo. I když to bylo plný mrňat, který nemusím, neměla jsem touhu to zavřít; asi proto, že ty matky se nechovaly podle manuálu knižních trapných matek (všecko musejí mít super, protože to jsou nablýskané povrchní kachny... to tahle parta mamin fakt nemá). Pročež dobrý. Napětí taky fungovalo. Brzy bylo jasné, o co jde, a já se přistihla, že si střídavě děsně přeju, aby to nebyla právě tahle z tří rodin, protože další a takovouhle ránu už jsem jim nepřála. Rozuzlení bylo nakonec celkem překvapivé; nečekala jsem to. Oceňuju a můžu s klidem doporučit. Váhala jsem mezi třema a čtyřma. Ale na čtyři by to asi chtělo trochu víc hloubky a závažnosti, tohle byla jen jednorázová příjemná oddychovka. Navíc ten závěr byl na můj vkus ve všech směrech až moc růžovoučkej, což nemusím. Ale bylo to pohodový čtení, fakt.... celý text

Les kostí (16 povídek) 2019, Robert Holdstock

Už dlouho se mi nestalo, abych po dočtení knihy neměla slov a tajil se mi dech. Les kostí mi to udělal. Je to fantastický, je to magický, je to silný a přitom křehký, je to děsivý a přitom překrásný. Četla jsem to snad měsíc a půl, což je na mě příšerně dlouho a obvykle, když se s něčím takhle vleču, znamená to, že knížka nestojí za moc. Ale tohle bylo jiný. Tohle jsem četla pomaličku po pár stránkách, abych si co nejdýl užívala jejího kouzla a krásy. I když... dá se u knihy o nesmlouvavosti zákonů přírody i lidí, o osudu, krutosti, smrti a bolesti mluvit o kráse a nádheře? Dá. Tady jo. A v tom je její obrovská síla. Nádherné a vtahující a jaksi křehce napínavé byly snad skoro všecky příběhy. Vtahující, živé, kruté, nevyhnutelné... a občas nepředstavitelně překvapivé. Mimořádné byly úvodní Les mytág, ta o chlapci s vlčí maskou, o zeleném muži, o dívce připravované na setkání s tajemným mužem. Bariéra, která je strašně jiná než vše ostatní, ale čímsi nevyřčeným se těm ostatním taky podobná... a nakonec je strašlivě smutná a jaksi... splasklá. A závěrečný Trnatec, u toho se mi tajil dech. To poselství zmrtvýchvstalého roztaženého do všech světových stran a v symbióze se dřevem... uf. Mým někdejším disertačním úvahám o cyklech přírody, vadnutí a vzklíčení, a o paralelách se životem a smrtí, to dává zase další kus naléhavosti. Ta knížka je neuvěřitelná. Kupuju si k podzimnímu svátku (nebo vlastně radši ne, radši hned, co kdyby se to za ten měsíc vyprodalo :-) nejen tuto, ale celou sérii o lese mytág. A to se mi prosím už dlouho nestalo, naposled u Karikovy Trhliny.... celý text