terimila přečtené 940

Ten báječný den 1994, Ira Levin

Není to špatný, Ira Levin umí. Dobrej nápad a dobře řemeslně odvedená práce. Vize dokonalého světa, kde jsou na sebe všichni hrozně hodní, vstřícní, všichni vědí, co se od nich čeká a jsou za to rádi, váží si nového a lepšího světa, kde se už neumírá, nebojuje, netrpí. Daní je jenom to, že si sami můžete vybrat tak možná novou přítelkyni, ale už si nevyberete, zda s ní budete mít dítě. Natož kde budete žít a čemu se budete v životě věnovat. Některým, stále ještě poněkud "vadným" jedincům to ale nevyhovuje... a než by žili ve sterilním světě, odejdou do nesterilního, divokého a poněkud ubohého vyhnanství. A někteří se pak vracejí s obrovským cílem... Jenže k dokonalosti tomu něco chybělo. Ono to celé bylo jaksi sterilní, stejně jako ten báječnej svět. I Chip byl sterilní a i když se vzepřel svému světu, pořád jednal jaksi roboticky a nalinkovaně, nějak jsem mu to nedokázala věřit, dělal to, co se od něj čekalo - akorát že ne co od něj čekal Uni a společnost, ale tentokrát co od něj čekal čtenář. Ničím mě moc nepřekvapil (i když ten závěr, uznávám, ten jsem čekala trošku jinak)... a to je škoda. Na vyšší hodnocení by to chtělo živější a opravdovější postavy. A možná i trochu podrobnější líčení míst, věcí, jevů, chutí - někde se mi zdálo, že to celé dost klouzalo po povrchu. Fakt, "sterilní" se na tuhle knížku hodí. Možná i proto jsem ji četla déle než měsíc, a to je co říct - když mě kniha podobného rozsahu chytí, dovedu ji zblajznout za odpoledne. Rozhodně tím ale neříkám, že to není povedená knížka. Je. A trošku se divím, že tahle kniha nevstoupila do trochu většího povědomí.... celý text

O manželství 2004, Jan Malík

Nu... klasická knížečka citátů. Zblajzla jsem ji jen kvůli knižní výzvě a knize s květinou na obálce. Láska a manželství nejsou věci, o nichž bych kdovíjak ráda mluvila, natož ráda četla. Jsou to věci, které se žijí a prožívají, ideálně v tichu - podle mě o lásce veřejně nejvíc kecají ti, co si tím musejí něco kompenzovat. Kdo ji má a žije, ten ji sdílí s nejbližšími a nemá potřebu o ní tlachat dál. Takže knížečka citátů na téma, které mě nijak obzvlášť neoslovuje. A tomu odpovídá hodnocení. Některé citáty jsou moudré a přimějou k zamyšlení, jiné jsou otřepané až běda, u jiných mám strašnou touhu autorovi jednu vlepit. :) Když se to zprůměruje, je z toho... průměr. Je škoda, že autorovi unikly některé maličkosti - například některé citáty se opakují, což by se fakt stávat nemělo. Takže průměr. A bod do výzvy!... celý text

Ďatlovův průsmyk aneb Záhada devíti 2018, Anna Matvějevová (p)

O tragédii Ďatlovovy výpravy už nějakou dobu vím a pořád mě to přitahuje jako světlo můru, takže jsem po téhle knížce nemohla neskočit. Spojení archivních materiálů a románové linky ze současnosti mi od začátku přišlo zvláštní a ta současná linie mi fakt moc neseděla. Motivace hlavní postavy je taková zvláštní, skoro nic jsem jí pořádně nevěřila, jedná jaksi divně, unáhleně, skokově. Aby na sebe dvě cizí holky při náhodném setkání začaly chrlit takové detaily až osobní věci, jako že je zajímá jeden zvrhlej starej kriminální případ... ale tohle asi coby introvert nemůžu pochopit. :) A že Aňu jedna vize, jedno vnuknutí a jedno setkání s cizí dívkou nadchlo a nakoplo tolik, že během chvíle začala psát nový román... no, já vám nevím. Ale jak se Aňa začala hrabat v archiváliích, všecko jsem jí prominula. Četlo se to jedním dechem, to musím uznat (začala jsem číst odpoledne a o půlnoci už jsem šla spát s dočtenou knížkou a pěkně tísnivým pocitem :))) Závěr byl strhující. Moc chválím, že se autorka nenechala strhnout k fantasmagoriím, k nimž by tenhle příběh vybízel (a vybízí, viz nedávný horor Záhada Hory mrtvých), nefantazíruje o požíračích jazyků, ale naopak tuhle hnusnou maličkost vysvětluje zcela jednoduše a pragmaticky... Uznávám, že možnost, k níž se přiklonila autorka, nakonec zní celkem smysluplně - ty závěry jsou celkem logické. Sedí to jako nočník na zadek - jeden vyšel ven, tudíž byl obut, připraven, oblečen... další vyšli na jeho zavolání, že se něco děje - oblečeni tedy byli, ale obout se už nestihli... a ostatní vyběhli narychlo, když vypukla panika. Nu, a pak rychlý odchod z nebezpečného místa, péče o nejhůř zraněné, snaha vrátit se do stanu... ale dělejte si něco, když je tma, jste kilometr a půl v neznámém terénu a je minus třicet. Dává to smysl. Takže zbývá jen v archivech ověřit, že je to vše pravda... a pak si vyčkat na otevření starých archivů, kde by bylo černé na bílém, že v dané oblasti probíhaly testy věcí s podobnými účinky. Jasně, scifi, já vím, Rusko. :))) Nakonec to můžu s klidným srdcem celkem pochválit a doporučit, i když mi ta současná linka v mnohém tahala za nervy a za čtenářskou trpělivost. Ale ten neskutečnej příběh z konce 50. let to jednoznačně přetlačil. Jeho celkovou atmosférou na mě dýchalo cosi podobnýho tísnivosti a nevyhnutelnosti Karikovy Trhliny.... celý text

Muži ve zbrani 2014, Terry Pratchett

Po chvilce váhání dávám plnou palbu. Nějak tak se mi zdá, že cca od Sekáče začíná Zeměplocha ne přímo temnět, ale občas docela zvážní. A vůbec to není špatný. Naopak, když se v inteligentní humoristické knížce objeví semtam vážnější úvaha, přijde mi, že pak funguje mnohem víc, než kdyby byla zapasována do knihy esejů. Muži ve zbrani jsou super. Líbilo se mi nahlédnutí pod pokličku věčných etnických neshod v Morporku, líbilo se mi, jak se postavy samy v sobě vyrovnávají s komplikacemi, které přináší to, že jste jiný (Angua je dokonalá!!!) . A naprosto jsem nečekala ten závěr. Taková řežba mě na Zeměploše skoro až šokovala... a závěr dojal. Ztráta jednoho z mužů Hlídky fakt zabolela, sice mě potěšilo, že ne všichni mrtví mrtvými byli, ale... stejně mi to přišlo líto. Když se v ději objeví takový ty obyčejný a všem světům společný věci jako přátelství, vděk, bolest, touha a opojení mocí, nebo touha po pomstě, má to najednou mnohem větší grády a taky se tomu najednou dá mnohem víc věřit. A to je vždycky u knížky obrovský plus.... celý text

Poutníkův deník / Lenochovy myšlenky 2002, Jerome Klapka Jerome

Sáhla jsem po ní po letech kvůli čtenářské výzvě - kniha, jejíž název vystihuje vaši náladu nebo povahu. Sedí to skvěle. Celoživotně se přelévám od vytrvalého poutníka (obrazně i doslovně) k lenochovi, přemýšlejícímu a zapisujícímu si o věcech smyslu majících i nemajících. Nu a čtení mě opět potěšilo a pohladilo po duši. První, cestopisná část je převážně legrace, druhá - úvahová sice působí odlehčeně, ale mnohé z myšlenek jdou do hloubky a mají svou platnost i dnes, po spoustě let od sepsání knihy. Což myslím potvrzuje jejich platnost a nadčasovost. Co je oběma částem knihy společné, je geniální postřeh a talent autora zdůraznit ty droboučké absurdity každodenního života... a rozebrat je tak, že si vlastně řeknete, že to je úplná pravda a jak to, že jste na to nepřišli sami. :-) Krásná, milá a příjemná knížka. A moudrá, jak trefně podotýká kolegyně přede mnou. :)... celý text

Sem cejtila les 2016, Kateřina Kováčová

Jsem na tom úplně stejně jako předchozí komentující. Tahle sbírečka je příjemná. Dýchá z ní zemitost, určitá mystika až magie. Náladou mi zapadá do povídkové sbírky Les kostí od Roberta Holdstocka. Líbí se mi. Zejména to, že to není jen náhodně navršená hromádka pocitů a dojmů, ale vším se jaksi prolíná jeden tichej příběh (Hrudky?), kterej vábí jít dál a dál. Motivy něžné, místy drsné, ale všechny jaksi nesmírně přirozené. Pár veršů půjde do mé knihy výpisků. Ráda jsem se s autorkou touto cestou seznámila.... celý text

Černá sanitka a jiné děsivé příběhy 2012, Petr Janeček

Posloucháno v audioverzi. Špatné to nebylo, ale že bych si kecla na zadek, to taky ne. Čekala jsem něco trochu akčnějšího, drsnějšího, divočejšího (jak i ten název Černá sanitka naznačuje). Pobavilo to a mnohdy si člověk vzpomněl na spoustu vyslechnutých příběhů, které se nabeton staly kamarádce kamaráda... :)... celý text

Černá sanitka: Druhá žeň 2007, Petr Janeček

Posloucháno v audioverzi. Dvojka je kupodivu o něco lepší než jednička - příběhy zajímavější, černější, občas i trochu krvavější. Některé pobavily víc, jiné míň, ale těch zábavných a zajímavých taky bylo víc než v jedničce. Oceňuju i výklad ke každé legendě a odkaz na podobné příběhy ve světě. Dobrá práce.... celý text

Dámy a pánové 1997, Terry Pratchett

Myslím, že jsem našla zatím nejlepší Zeměplochu. V něčem to bylo trošku jiné než ostatní díly; v něčem se to drželo staré dobré zeměplošské kvality. Super postavy - Stařenka, Bábi a Magráta jsou zárukou kvality. Tady se to výrazně zlepšilo tím, že Bábi zase začala být snesitelná, to znamená zcela skvělá. No a zápletka... myslím, že tak brzy ve mně nevybudovala napětí zatím žádná zeměplošská příhoda. Invaze krutých tvorů, kteří to s námi vůbec nemyslí dobře, ale umí se tvářit krásně, vznešeně a esteticky... no, až mi pak zatrnulo při srovnání s kočkama, které naprosto miluju. :) No a pak už to jede, najust se to rozjede zrovna, když se chystá královská svatba... a všecko se zvrtne tak, že to zůstane na té nejméně hrdinské zmoklé slepici. Skvělý. Tady fakt nemůžu vytknout ani písmenko. A jsem hrozně zvědavá, jestli to ještě něco z UZ trumfne.... celý text

Trosečníci polárního moře 1957, František Běhounek

Jedna z nejsilnějších knih, co jsem četla v dětství. Četla jsem ji několikrát a dodnes si pamatuju většinu jmen, událostí, výjevů, motivů. Ta knížka je psaná neuvěřitelně živě a poutavě. Doteď mám v paměti, jak jsem si představovala rozervanou mizející vzducholoď v dáli, pruhy anilinové fialové na ledu, poučku, že je třeba na pitnou vodu používat co nejstarší a nejošklivější kry, z nichž už sůl snad sklesala dolů či co... sněžnou slepotu... představovala jsem si odpornou, bobtnavou chuť pemikanu a dalších nouzových potravin... Tohle bylo nesmírně silný čtení, když po více než dvaceti letech takhle sázím z hlavy tolik výjevů. Skvěle napsáno, neuvěřitelně napínavý, uvěřitelně to líčí vztahy mezi jednotlivými trosečníky... fakt, život někdy píše lepší dobrodružný příběhy než sebelepší autor (čímž nechci říct, že by Běhounek psát neuměl, ba naopak! Na to, že to byl vědec, fyzik, je kniha velice čtivá a Běhounek měl očividně i buňky literární). Ale ty zvraty v ději - zejména ten při Lundborgově příletu a jeho ztroskotání... to prostě je jako vystřižené ze struktury klasického antického dramatu. Nu.. tahle knížka je skvělá. A stojím si za tím i po přečtení teď v roce 2020 v e-verzi. Musím to vyhrabat doma ve věcech u rodičů a vzít si ji k sobě.... celý text

Čarodějky na cestách 1996, Terry Pratchett

Nu, tohle nějak nezafungovalo tak, jak mělo. Od začátku mě moc nechytila linie s přisouzeným pohádkovým osudem děvčeti, které o něj až tak moc nestálo... a pak už se to nezlomilo. Občas byly okamžiky humorné, zejména během cesty trojice čarodějek. Občas byly lehce napínavé až vážné - při rozplétání vztahů mezi čarodějkami z Genovy a při závěrečné konfrontaci. Ale toho zajímavého bylo pomíň. Hodně toho bylo zamotaného - těch odkazů na klasické pohádky tady bylo strašně moc. Jo a ukrutně mě štvala Bábi Zlopočasná - ač ji jinde mám fakt ráda, tak tady mě tou věčnou buzerací Magráty fakt už docela vytáčela. Tady to prostě na nic lepšího, než je průměr, dát nemůžu. Špatné to nebylo, ale kdovíjak dobré taky ne.... celý text

Atentát na Reinharda Heydricha 1987, Miroslav Ivanov

Úžasnej kus historické práce, navíc čtivě podané. Ivanov sehnal a sepsal vzpomínky pamětníků a těch, kteří byli útoku na RH a jeho aktérům opravdu blízko, což je nesmírně záslužná práce (je to pěkná a občas trochu nevděčná dřina, ale nikdo jinej to za vás neudělá a ti lidé postupně odcházejí). Záslužnost téhle práce už dávno ověřily roky - zdá se mi, že z ní čerpají snad všecky další knihy a filmy o operaci Anthropoid a souvisejících. Jediné, co mě rušilo a obtěžovalo (ale není to vina Ivanovova, proto to nezohledňuju v hodnocení) je opakované protežování komunistického odboje, velký důraz na postoj komunistů... versus lehké porýpávání do Beneše a Londýna. Netvrdím, že Londýn udělal vše skvěle, ale kdoví, kde bychom bez Anthropoidu byli a jak by tahle země vypadala. Ale to asi prostě byla daň za to, že taková práce věnovaná operaci připravené západním odbojem mohla v dřívějších dobách vyjít. Vždycky si u těchhle šmouh v Ivanovově práci říkám, jak dokonalý věci mohl napsat, kdyby ve svých nejlepších letech působil ve svobodnější době...... celý text

Sekáč 1996, Terry Pratchett

Opět zkonzumováno coby audiokniha. Tentokrát jí dost nesvědčilo amatérské podání, které mě dost tahalo za uši. Ale vydržela jsem! A to znamená, že ta knížka je skvělá. Dobrodružná linka s profesorem Žičkou a mágy mě až tak nestrhla, i když paní Bochánková s Ludmilou to podstatně vylepšily... ale jak se rozjelo pátrání na podivných místech a v rejdění nákupních košíků, tam jsem se kvůli podání místy ztrácela a občas mi unikly některé detaily podstatné pro logiku děje. Ale díky lince s Vilémem Klikou a paní Renatou musím dát plnou palbu. Závěr jsem si otevřela v e-vydání v mobilu a nesmírně jsem si to užila (a říkám si, že si rychle přečtu celou knížku). Krásný a něžný odchod paní Renaty a její závěrečnej taneční rej je něco překrásnýho a já toho Smrtě mám fakt víc a víc ráda. Víc takových Smrťů, chtělo by se říct. :) Jak vůbec někoho mohlo napadnout něco tak máklýho, jako že by ho poslal na odpočinek?... celý text

Úlety Matěje Broučka aneb Z Čech až na konec hotovosti 2018, Zdeněk Fabián

Tahle knížečka mi dala zabrat. Četla jsem ji dlouho a až teď jsem ji dotlačila k závěru, protože se mi hodila do letošní výzvy. Jednotlivé příběhy jsou povětšinou úsměvné a zajímavé, lidsky milé a postřehy nesmírně originální. Nicméně způsob vyprávění je občas poněkud rozvláčný (a font je hodně nahuštěný), takže je to ideální k pomalému, občasnému čtení po kouscích. Za normálních okolností by to byla spíš tříhvězdička, ale když člověk zná autora osobně a přečte si příběhy, o kterých už slyšel při potlachu v práci, nelze jinak, než ještě trošku přidat. :)... celý text

Já se tam vrátím... 2001, František Halas

Já na poezii nemám buňky. Ale když mě letošní knižní výzva ke knize básní přímo dokopala, prozkoumala jsem rodičů knihovnu a objevila tam tuhle útlou, půvabnou knížečku. Přečtena na dvě krátká ponoření. Básně v próze jsem jaksi vždycky měla radši než ty veršované, přijdou mi přirozenější, méně sešněrované. Takže se mi to četlo bez obvyklého básňového trápení, celkem s radostí a chutí, připomnělo mi to krajinu a chvíle domova a dětství, které se ale nevrátí... a navnadila mě na budoucí chvíle klidu, jednou snad na okraji Vysočiny na chatě, kde budu jako stará babka sedět u kamínek ve vytopený seknici, za okny bude ťukat déšť a foukat vítr, já budu pít mátovej čaj a uždibovat sušící se jabka z plotny, číst staré knihy a tvářit se jako stará čarodějnice. :)) Budu pálit ohně, péct brambory, užívat si kočičího ticha (jak krásný obrat, pane Halasi!)... pak se tam vrátím.... celý text

Přežili jsme v Pacifiku 1978, Dougal Robertson

Strhující. Ke knížce mě přivedly vzpomínky na fim Souboj s oceánem, který jsem viděla kdysi dávno jako děcko, a který mě dost zasáhl. Když jsem objevila v knihobudce ošoupanou (a místy okousanou :))) knížečku, neomylně jsem po ní sáhla. A trefa. Když jsem se k ní konečně dostala, byla to jízda a já to zblajzla za čtyři hodiny, což je za poslední dobu asi můj rekord. Jasně, je to celkem útlé, ale i tak. Knížka se čte jedním dechem, člověk dobrodruhům a pak trosečníkům drží palce, raduje se z každé želvy a kapky vody, ale přitom pořád napjatě čeká, co přijde za chvíli a co je ohrozí. Obdivovala jsem jejich reakce, povětšinou klid, odvahu a hlavně neskutečný sebeovládání, se kterým čelili žízni, bolesti, hladu (já, která když v horku nevypiju čtyři litry denně, tak zmírám, bych asi byla první věc, která by v takové situaci šla přes palubu :))) . A to neuvěřitelný nepohodlí, proboha, šest lidí namačkaných naskládaných jako puzzle, bez možnosti byť na okamžik se schovat a být sám... Fuj, tak nějak v mém pojetí vypadá peklo. A oni tím peklem prošli neskutečně. Štvaly mě samozřejmě jejich občas přehnané reakce, hádky manželů, vymezování vůči jedinému nečlenovi rodiny... ale pokud toho bylo jen tak málo, jak Robertson píše, tak smekám. Silná knížka - čtivá, poučná a přitom uvěřitelná... a ještě silnější lidi. Nevidím důvod, proč nedat plnou palbu.... celý text

Křídla nad oceánem 1991, Stanislav Bártl

Poctivě odvedenej kus autorské práce. Autoři poctivě sledují pokusy a příběhy nadšenců, bláznů i lidí pragmatických a statečných, od prvních pokusů na strojích, co se ve vzduchu držely "on a wing and a prayer", až po luxus concordů. V knížce najdete nejen notoricky známé příběhy Lindbergha, Earhartové nebo Alcocka s Whitten-Brownem, ale i silné osudy těch, co doletěli až jako několikátí nebo nedoletěli vůbec. Knížka je nabitá příběhy, jmény, daty, stroji, místy je čtivá více, jinde méně (já ji měla rozečtenou snad dva roky, což je extrém)... ale pro nás letecké nadšence to rozhodně je zajímavý souhrn hodný přečtení.... celý text

Stráže! Stráže! 1995, Terry Pratchett

Šance jedna ku milionu, to by mohlo fungovat! A Hlídce to fakt funguje. Bezva postavičky, čestný a navzdory náklonnosti k alkoholu svědomitý kapitán Elanius, taťoušovský seržant Tračník... Nobby je prostě Nobby... a do toho jako kulovej blesk vletí nadšenej hyperaktivní Karotka. Parádně rozehráno. U seance spiklenců bratrů jsem se dosti nudila, ale pak najednou bylo akce až až. Jo, udělat si obludu králem, to dovedou snad fakt jen v Ank Morporku. Občas to bylo vtipný, občas pak smích přešel, a já jsem s Hlídkou trnula, co se komu podaří a co ne. Nemohla jsem z Errola! Čekala jsem sebevražedný útok, kdy se nechá spolknout tou obludou a uvnitř pak udělá to, k čemu je odjakživa vzhledem ke své žravosti a zažívacím obtížím předurčen... a ono nakonec samá voda, samá voda. Závěr super. Moc se mi líbil závěrečnej záblesk idealismu a happyendu. Zajímavý, jak se tak pozoruju, tak u postarších postav mi happyendy nevaděj. :)) Lady Barankinová je super, jinak to dopadnout nemohlo! Paráda a dávám čtyři hvězdy, jen proto, že se to místy trošku vleklo, hlavně ze začátku trvalo, než mě to chytilo. Ale pak to bylo bezva. Těším se na brzkou shledanou s hlídkou.... celý text

Hříchy pro pátera Knoxe 1991, Josef Škvorecký

Škvoreckýho já moc ráda. Když vypráví příběhy o exilu a lidech, kterejch se to dotklo, mluví z toho jakási věrohodnost, posmutnělost a tak vůbec autenticita, která umí chytnout za srdce. A tady ten nádech trošku taky je. Posmutnělej poručík Borůvka, vzpomínající a svérázná Eva, Zuzán s jejím selovníkem, v Itálii provdaná Lubomíra... je to veselý a nad věcí, ale jaksi pod tím je cítit posmutnělost a pocit jakýsi ztráty. Postavy jsou tedy milý a vyprávěcí styl též. Fajn je i celá myšlenka knížky - jednotlivé detektivní úkoly a prohřešky proti nepsaným pravidlům žánru. Ale jednotlivé detektivní příběhy jsou šíleně, ale šíleně nevyrovnané. Někde má člověk jasno okamžitě (záhada zamčeného pokoje, vražda na lodi), jinde je to poněkud problém a hřích vede jiným směrem (jsem jediná, kdo byl u první povídky přesvědčen, že zde je hříchem existence o sobě nevědících dvojčat, pročež mi potom hřích "dvojčata/dvojník" scházel v jiném příběhu?). A některý příběhy jsou tak kostrbatý a překonstruovaný, že by na ně na základě četby nepřišel snad ani sám Sherlock - viz šámusové nebo dívčí vyžírací a vypíjecí pomsta. Víc než tři tedy dát nemůžu. Ale stejně mě těšilo.... celý text

Zimní lidé 2017, Jennifer McMahon

Příjemná oddychovka. Strach se tedy v žádném případě nekonal, ale napětí se občas dostavilo, hlavně u historické linky se Sárou. Ale ani maminčina překvapení nebyla špatná. Vtáhlo to rychle, děj odsýpal, četlo se fajn, postavy mě neštvaly. Občas však pokulhávala logika - zejména Sářina tetička mi nepřišla příliš věrohodná, celý život má Sáru tak ráda, stará se o ni jako o vlastní, a nakonec tohle, jen kvůli tamtomu, za co dívka nemohla? Nevím, to mi nesedělo. Také ten závěr s Alicí v podzemí mi teda i na duchařinu přišel malilinko přitaženej za vlasy, ale co už. Naopak závěrečná linka s Katherine se povedla. Kdoví, kdo vlastně udělal to, co se stalo... Akorát jsem se celou dobu nemohla zbavit toho, že čtu něco těžce neoriginálního. Střídaly se ve mně vlny, zda tam víc cítím Karikův Strach nebo Kingův Řbitov zviřátek... a nebo Kodžiho Kruh? Prostě čistě originálních nápadů a motivů tam bylo pomálu, ale namícháno to bylo slušně. Dávám čtyři, hlavně za tu oddychovost a čtivost.... celý text