Phorbo
přečtené 199
Text
2018,
Dmitry Glukhovsky
V Povídkách o vlasti mě jakýmsi divným způsobem Glukhovsky zklamal. Kniha mě až tak nebavila, i když na druhou stranu, své kouzlo měla. Možná proto jsem k Textu přistupoval docela skepticky. Co když Dmitri zapomněl, jak napsat solidní knihu, který vtáhne a čtenáře absolutně nepustí? Co když už to nebude jako dřív za dob Metra a nebo Budoucnosti? Skepse ale nebyla vůbec na místě. Glukhovsky na to vůbec ale vůbec nezapomněl. Ba naopak. Po odpočatých Povídkách přináší Text, jenž je plný zvratů, pochybných činů a bojácné a zároveň bezprizorní mysli Ilji. Ilja je obyčejný kluk, kterého křivě obviní v mládí. Odpyká si celý trest, vrací se domů za mámou, který dva dny před jeho příjezdem umírá. Nemá nic, nemá ani co ztratit. Najde policajta, kvůli kterému skončil v lochu a bodne ho, vezme mu telefon a sám se v následujícím týdu stává Péťou. Řeší jeho kšefty, vztahy s rodiči i s jeho těhotnou Ninou. Sám se chvilkama stává Péťou a zamotává se. A když se orzmotá, stojí před ním morální otázka. Zachránit sebe a zdrhnout s prachama, nebo zachránit platonickou lásku? Příjemně nepříjemný konec.... celý text
Kráva nebeská
2016,
David Duchovny
Asi se mi ještě nestalo, že bych knihu zhltnul najednou a tak rychle. Pět hodin čistého času... i když taky normálně nečtu takový krátký knížečky, že... Elsie je normální ukecaná kráva. Pak se jednou přichomejtne k televizi a dozví se, co se stalo s její mámou. Začátek je zmatečný, rozvleký, ale potom to dohání jakžtakž forma psaní a kniha rychle utíká. Je to ulítlá kniha, teda spíš povídka. Kniha má sice stoosmdesát stránek, ale textu čistého je tak na osmdesát. Velmi příjemné postavy Karla a Šaloma...teda Jerryho.... celý text
Povídky o vlasti
2017,
Dmitry Glukhovsky
Abych řekl pravdu pravdoucí, tak je to něco úplně jiného, než co bych od Glukhovského čekal. Má to svůj šmrnc, překlad od paní Boškové je výtečný. Už dlouho jsem si neužil text sám o sobě, který mě námětem moc nebavil, takže velký dík patří ji, jinak bych knihu asi ani nedočetl. Těch x povíděk, které na sebe ani moc nenavazují (jen mírně, snad někdy hodně vzdáleně), se čtou samy o sobě dobře. Pak ale skončí jedna kapitola, začne další a já jsem úplně ztracený. Pletou se mi jména, kor když skončím uprostřed kapitoly a pak začínám znovu číst, musím se o stranu dvě vracet, protože vůbec nemám tušení o čem kapitola byla. Škoda poselství od mimozemšťanů, rád bych se ho dozvěděl. A taky, poslendí kapitola je taková předzvěst trilogie Metro, alespoň mi to tak přijde. Vesměs příjemné, ale jen překladem a krásnými aforismy. Jinak jsou příběhy zaobaleny až moc velkým tajemstvím a mě nechává tak v absolutní neznalosti a nevyřešenosti... zůstávat na vážkách já nemám moc rád.... celý text
Pandořina hvězda – Bariéra
2018,
Peter F. Hamilton
Když mi byl před patnácti lety doporučen Ílion od Dana Simmonse, neměl jsem ponětí, že si zamiluju space operu jako žánr, nemluvě o Hard Scifi. Goodreads mi pak doporučilo Neutronového alchimistu a od té doby jsem zamilovaný do Hamiltonových knížek. Jenže Bariéra je kromě poslední kapitoly jeden dlouhatanánský prolog, jakési intro, které stále roste na tempu, a i když je to snad první kniha, u které jsem použil seznam postav, protože jsem se v nich poctivě ztrácel, tak musím uznat, nebo jsem se spíš o tom doopravdy přesvědčil, že Hamilton je výborný spisovatel. Do posledního puntíku vyřešeny problémy fyziky, hromady rozdílných povah postav, světy, které si normální smrtelník ani nedokáže představit... a on v tom Hamilton žije! Závidím mu. Byť každý kousek kapitoly se odehrává v jiné sluneční soustavě, na konci to jakž takž dává smysl a všechno je propojeno. I tak je konec dostatečně otevřený, aby se v Invazi dělo takových věcí, že se z toho čtenář neposbírá. Jen tak dál PFH, pokud vyjde potom i série Void, máme si myslím na co se těšit.... celý text
Leviatan se probouzí
2013,
James S. A. Corey
Dlouhé série začínám číst, teprve až jsem třeba viděl seriál. Nebo na ně dostanu solidní doporučení. U expanze to byla první možnost i když zrovna v podání SYFY a některých herců jsem to po první serii vzdal. Upřímně řečeno, neívm, jestli se odhodlám na druhou sérii i když mě to dost láká. Rád si protiřečím, neumím si pomoct. Kniha je sice poctivě dlouhoá, ale je příjemně napsaná a rychle ubíhá. Omáčky je tam víc než dost, ale je chutná, dobře kořeněná a ve výsledku jsem docela spoko. Trochu mě zarazil konec, který Miller tak hezky vyřešil s Julií AKA hlavní antagonistkou a původkyní Phoebe viru protomolekuly. Proč zrovna vir měl jí dovolit, aby ho ovládala? Že by ji považoval za mámu? A vůbec, jaktože se Eros tak rychle hýbal, aniž by to Miller na jeho povrchu pocítil? Mám hodně otázek, které je třeba zodpovědět. Budoucnost venuše infikované protomolekulou? Zní to zajímavě, co si budem...... celý text
Artemis není špatný román, ale... ono se to asi dalo čekat, že? Takhle... artemix je opět promyšleno do sebemenšího detailu, Weir opět pracuje s vesmírnou precizností, jaké různé scénáře vznikají ve vakuu a opět si dává záležet na číslech. Není to na škodu, mě se to líbilo. Tentokrát je příběh o něco blíže Zemi než v Marťanovi. A zase, i Marťan měl svá slabší místa, ale postava Marka byla pro mě víc zajímavá než slečna Basharová. Jazz je mladá, hezká, zkušená, je prvotřídní překupnice a umí všechno, zná všechno, ví kde co je... člověk by řekl: "Ideální žena!" Jenže není kapitoly, kde by něco nepo*rala. A pak to řeší systematicky, logicky (protože všechno ví, všechno zná!) a prokládá to cynickými poznámkami. Marťan měl své kouzlo. Ona Artemis ho má taky, ale ze mě se to kouzlo většinou nevytratí hned, ale už teď při psaní pocitů... je pryč.... celý text
Cizinec
2018,
Arno Strobel
Zajímavá anotace a známé autorčino jméno mě přesvědčilo o rozečtení Cizince. Bojoval jsem, a i ve čtvrtině knihy stále bojujis pocitem, že je něco špatně s překladem. Inu, možná ne s překladem, ale třeba s němčinou překladatele, nebo jen Ursula prostě neumí psát. Náměty u Pět, Erebos a i tady jsou zajímavé, skvěle se vyvíjí, ale postavy jsou předvídatelné, ploché a mnohdy nudné. Abych jen nehanil, je zajímavé v prvních kapitolách sledovat vývoj situace z pohledu Joanny a Erika, ale později opakující se přímá řeč hrozně ruší text. Koho baví číst to stejné během pěti minut dvakrát? Pak "přímo-řečové repete" téměř mizí a střídají ho jen vnitří otázky a stránky plné dohadů obou hrdinů, co je a co není pravda, aniž by se příběh nějak znatelně vyvíjel. Po dočtení se docela divím, že jsem knížku stihl za osm dnů. To se mi dlouho nepodařilo, asi doháním čtecí deficit z minulého roku. Nebo si jen vybírám lepší a silnější tituly. I když u Cizince i nejsem moc jistý, co si o něm myslet. Bylo to dobré, čtivé, plot twist zajímavý, ale od začátku standnu prohlédnutelný. Kdyby román vyšel před dvaceti lety, bude to trhák, ale psychologické poruchy a hypnóza? No žádná převratná novinka na nynějším knižním trhu... Libí se mi hodně způsob, kdy snad mužskou část píše Strobel a ženskou Poznanski. Obě postavy se v myšlenkách vyjadřují krapet jinak. Stále si nejsem jistý, je-li psaní autorů, či překlad, nebo prostě jen divné německé vyjadřování (které je pro němce úplně normální) chybou v textech, ve vyjadřování postav a ve fádních odpovědích? Nevím, ale do další knihy od Poznanski se asi jen tak nepustím.... celý text
