Mišulenka přečtené 217

Muži, kteří nenávidí ženy 2008, Stieg Larsson

Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se osobně setkala s knihami pana Larssona. Ani ne tak kvůli medialisaci jeho trilogie, ale tak všeobecně - pořád bylo co číst a nevěřila jsem, že něco může být v tomto žánru tak moc dobré. Vánoční podstromečkový kontakt už jsem jednoduše nedokázala dál přehlížet a pustila jsem se do prvního dílu. Můj názor? Pecka! Naprostá a úžasná psychologická a sociologická sonda, kolorit různých povah, postavy vykreslené s bohatou a skládačku doplňující precizností, ta hromada survě popsaných emocí... Sedím pěkně na zadku, usmívám se a jen kroutím hlavou. Ale asi to mělo přijít až teď... Přikládám jen dvě citace, které mě šlehly přes oči, jako bych dostala facku od nejlepšího přítele. "...a odpouštěl jim, protože jsme byli příbuzní. Poté jsem zjistil, že příbuzenský vztah není žádnou zárukou lásky..." "...Naučil jsem se jednu věc - nepouštět se do předem prohraného boje. Na struhé straně nidy nesmíte dopustit, aby člověk, který vás urazil, beztrestně vyklouzl. Vyčkejte času, a až budete zase na koni, tak mu to vraťte - i když už nebudete muset."...... celý text

Fantom 2000, Susan Kay

Ke knize Fantom jsem se vrátila po dlouhých dvanácti letech jeden nedělní večer po úžasném zážitku díky českému zpracování známého muzikálu. Opět mě uchvátil nejen příběh o Erikovi jako takový, ale i stylistika, to, jak Susan a překladatelka skládaly slova, jak kouzelně sestavovaly jednotlivé obrazy, až se mi tajil dech. Věřila jsem a věřím Susan každé slovo, Erik je pro mě posvátnou postavou a její fantazie se v mých očích stala pravdou, respektive jakousi legendou. Nad Erikem přemýšlím ještě teď a stále si stojím za tím, že mu nemám jeho chování za zlé. mnohdy jsem ho i chápala, ačkoliv nejednal rozumně, zodpovědně nebo - řekněme - dle základních životních zásad. Tolik velkých zklamání nelze jen tak přejít a s ohledem na jeho možnosti a přednosti ho osud zavedl do celkem přijatelných zákoutí práva a spravedlnosti. Při čtení jsem měla neustále v hlavě melodie z Weberova představení, vyskakovaly mi před oči texty, které znám zpaměti a nejedna pasáž výborně dokreslila písně, při jejichž poslechu může člověk jen tušit, co všechno mohou znamenat. Jsem toho příběhu plná. Už asi napořád!... celý text

Pečovatel 2004, Mo Hayder

Takže, vážení, tohle je jeden z nejlepších thrillerů, který jsem kdy četla. Autorka se s brilantním vyjadřováním pustila mimo jiné do často odvrhovaných a přecházených detailů, které této knize dávají úplně jiný šmrnc. Je to takový nádech tajemna, odlupuje slupku, pod kterou nikdo nejde... Poslední dobou se setkávám s problémem, že brutalita nahrazuje kvalitu příběhu; a bohužel jsem toho byla svědkem i u mého oblíbeného autora. Mo je profík. Sice brutální, ale priority má seřazené rozumně. Příběh samotný drnkal na jednu z nejcitlivějších strun. Ačkoliv zatím maminka nejsem, byla místa, při jejichž čtení se mi fakt nedobře dýchalo, když jsem se jen na chvilku, momentově a bezhlavě vžila do rolí matek v knize. A nejhorší na tom všem je, že tohle se prostě může kdykoliv stát! Byla to první kniha od Mo a troufám si říct, že rozhodně ne poslední. A snad jí zůstane ten nebetyčný nadhled nad všemi těmi selfvykradači a bude pořád stejně dobrá!... celý text

Poslední dítě 2010, John Hart

Zajímavé, děsivé, skutečně bezcitné. Knížka měla hlavu, patu i spád. Nechybělo jí nic, co dělá dobrou knihu opravdu dobrou knihou. A něčím byla jiná. Johnny mi připadal tak strašně reálný, jako by autor popisoval svoje chování, svoje emoce, svoje zážitky. Jedná se o nesmírně osobitá vyjádření nad vším, co se mu stalo. Pro někoho sígr, pro někoho rváč za pravdu. Podle mě byl veliký hrdina. Protože bojoval do konce dechu. Protože vytrval, i když už to všichni vzdali. Protože začal zase věřit, ačkoliv ho Bůh zradil. V příběhu je plno podnětů k dalšímu rozvedení, přemýšlení a infiltraci do našich životů a pro každého je to něco jiného... Pro mě to je ten malý Johnny.... celý text

Stalo se mi všechno 2009, Eva Urbaníková

Pecka! Měla jsem pocit, jako by to vyprávěla některá z mých kamarádek. Připomínalo mi to i moje přemýšlení. Nedělo se v podstatě nic, co by se nestalo jiným, jen když se to děje právě dotyčné osobě, divně to bolí. Paní Eva zabrousila na tenký led o spokojeném soužití muže a ženy, prezentovala ústy Lindy a Vandy dost odvážné teorie, ukázala nám, čtenářům, Katarínu jako silnou ženu, která má city, ale neumí s nimi pořádně pracovat, protože nemá dost zkušeností. Myslím, že manželství s tím hovadem ji poučí dost. Byla jsem nadšená stylem, jakým je příběh psán, protože byl místy drsný, místy naivní, místy milý a místy ohavný. Tleskám femi-románu a dávám pět hvězdiček. A přikládám pár citací... ... "Jsou zvyklí na tabulkový život. Tabulkové chování, tabulkové výsledky, tabulkový růst zisku, ženy s tabulkovými postavami. Kdo by se potom těšil do živelného prostředí batolat, kde nic nefunguje jako včera, kde nemáš záruku, že zítřek bude takový, jak si ho naplánuješ, protože může přijít horečka, a kde je i žena nevyzpytatelná, nezařaditelná a má jisté nároky? Nároky, které nesplní žádná asistentka ani kurýr, nikdo. Takové normální, rodina, chápeš?"... ... "Být mužem je diagnóza. Narodí se a neví, kde je sever," řekla Vanda. "Měli by s rodným listem fasovat i kompas."... ... "Moje milá, netušíš, jaké kombinatoriky je žena schopná, když si jde dobře, ale opravdu dobře zašukat."... ... "Víš, naši tátové byli stejní, a když mohli, tak si zašoustali. Jenže v drtivé většině případů věděli, kde je sever, vrátili se domů k ženě a k dětem, a ani je nenapadlo navazovat paralelní vztahy." "Můj táta..." "Tvůj táta byl předskokanem těchhle zasraných egoistů." Přikývla jsem. Zase. Co jiného jsem měla dělat? "Potkají slepici, co brečí, když vypráví o svém mizerném dětství, zapomenou na to, že svým dětem chystají stejné peklo, z jakého chtějí zachraňovat tu chudinku..."...... celý text

Jak přicházejí sny 2007, Richard Matheson

Silný příběh. Příběh o velké lásce, o hledání a pochopení, o naprostém nepochopení a následné rezignaci, příběh o poznání smyslu života a neutuchající naději. Jestli je něco po tom, když už nic není, jestli mám i já naději na podobný myšlenkový svět, na reinkarnaci, bude to fajn. Stačí tomu jenom věřit. Je znát, že autor má o tématu hodně načteno, ale forma, jakou je příběh vyprávěn, je tak strašně klišoidní a laciná, až mi z toho bylo místy nedobře. Možná to je chyba překladu, nevím, ale měla jsem s tím velký problém. Stejně tak s pocitem, že se autor marně snažil o laické napodobení Dantovy Božské komedie, což bylo i jednou zmíněno v souvislosti s vrstvami země v životě po životě. Kdybych byla mladší, asi bych byla nadšená. Takhle jsem potěšená tématikou jako takovou, myšlenkou a ponouknutím jít dál, i když už si sebevíc budu myslet, že to nejde, a tím obrazem velké a silné lásky, která se zpočátku zdála růžovoknihoidně dokonalá, ale byla plná hrbolů jako kterákoliv jiná...... celý text

Bouřková sezóna 2014, Andrzej Sapkowski

Na jedné straně se řadím ke skupině anticipačních stresařů, protože i já jsem se bála, že Sapkowski vykrade sám sebe (jako se to ostatně stává i jiným bestsellerovým autorům); ale na straně druhé jsem se těšila, protože jsem prostě baba zvědavá a Sapkowského styl miluju. Geralta už ne, z toho jsem vyrostla po druhém přečtení ságy; Bouřková sezóna mi jen potvrdila, že někdy není příjemné být naivní. Takže krátké shrnutí - Jsem konzumenstký čtenář, který si spíš než detailů v příběhu všímá koncepce a stylu, jakým je kniha psána, takže za mě paráda. Příběh pěkně plynul, nehemžil se zbytečně "starými známými", svět je tak strašně osobnostně bohatý a i Zaklínačův čas si zasloužil nové postavy. Zpočátku jsem se usmívala nad nápadem ukradnutých mečů, říkala jsem si, že by byl z Geralta až takový blbous, nicméně zápletka byla nakonec pěkně zamotaná a kvalitně rozmotaná. Ale klidně už bych nechala Geralta do děl budoucích odpočívat poklidným věčným spánkem udatného reka. ... "Smrt je jediný moudrý rádce, kterého máme. Kdykoliv máš pocit, že je něco špatně a že budeš sprovozen ze světa, a ty máš tenhle pocit pořád, obrať se ke své smrti a zeptej se jí, jestli je to tak. Smrt ti řekne, že se mýlíš. Protože doopravdy vlastně záleží jen a jen na jejím dotyku a na ničem jiném už ne. Smrt ti řekne: Ještě jsem na tebe nesáhla."...... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Nechci být zbytečně kritická, nechci srovnávat staříka s Forrestem Gumpem nebo do určité míry s přívřenýma deseti očima s naším Járou Cimrmanem, ale nejde si odpustit poznámku, že to tu už bylo. Je to příjemný a milý příběh, ale mému humoru přímo nesedl. Neříkám, že jsem se neusmála, usmála, ale to bylo všechno. Neznamená to samozřejmě, že je to špatně - tisíc lidí, tisíc chutí; jsem ráda, že jsem tohoto "čupr dědka" poznala, nechť si žije svým poklidným životem na Bali a já se vrtnu k mému oblíbenému Pratchettovi.... celý text

Schindlerův seznam 2009, Thomas Michael Keneally

Žádný román, ale syrový naturalismus. Dlouho jsem se ke čtení odhodlávala a dlouho jsem se prokousávala první třetinou. A pak jsem si jednou sedla a byla jsem na konci. A říkám: "Ufff." Při čtení se mi v hlavě míchaly obrázky ze Spielbergova filmu, dokonce jsem si mnohdy tápala, zda jsem to či ono neviděla v Šedé zóně nebo jiném podobně drsném filmu, snažila jsem se jednotlivé osoby zasadit k hercům. Nevyhla jsem se tomu, přiznávám. Kniha nabízí dost surový náhled na jednání Oskara Schindlera, člověk ledacos pochopí a navíc si uvědomí, že ač to byl "jen" takříkajíc klikař, měl svědomí a mozek. Nejsem si jista, zda bylo ve filmu nějak detailněji zmíněno, co se s Oskarem dělo po válce, myslím, že ne, a tak jsem byla mile překvapena, že jsem to zjistila. Neodpustím si pár citací, zejména ze závěru knihy. ... "S tím, že miliony z vás, vaši rodiče, děti a bratři, byli zlikvidováni, nesouhlasily tisíce Němců a dodnes jsou miliony těch, kteří neznají rozsah těchto hrůz." Dokumenty a záznamy, které už byly objeveny v Dachau a Buchenwaldu a jejichž podbrobnosti odvysílala stanice BBC, byly pro mnoho Němců první příležitostí, kdy slyšeli o této "obludné zkáze", řekl Oskar. Proto je opět prosí, aby si počínali lidsky a spravedlivě a přenechali vykonání spravedlnosti povolaným. "Jestli musíte někoho obvinit, udělejte to na správném místě. Protože v nové Evropě budou soudci, neúplatní soudci, kteří vás vyslechnou."... ... A tak se k ní vrátil. Ale po tom, co Richard viděl na popravišti v Plaszówě a v Osvětimi, ho už nikdy nemohla vzít na dětské hřiště, protože dostal hysterický záchvat pokaždé, když spatřil rám houpačky... ... V jednom dokumentárníím filmu německé televize z roku 1973 hovoří o Oskarovi a Brněnci i o svém vlastním počínání v táboře beze stopy zármutku či zahořklosti opuštěné manželky. Vnímavě poznamenává, že Oskar před válkou nic úžasného nevykonal a po skončení války také není ničím výjimečný. Měl jen štěstí, že v tom krátkém krutém období 1939 - 1945 poznal lidi, kteří v něm probudili dřímající nadání...... celý text

Ženské příběhy II – Když promlouvá tělo… 2013, Lilia Khousnoutdinova

Co příběh, to emoce. Pochopení, slzy, pobavení, nepochopení, chuť žít jinak. Všechno se to střídalo jako v němém filmu. Jsem ráda, ze jsem se k oběma knihám o ženách a pro ženy dostala.... celý text

Ženské příběhy 2012, Lilia Khousnoutdinova

Autentické příběhy žen nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami v rámci zachování úcty k otevřenosti, s níž své životy vypráví a poskytují pozorovatelům. Nepopírám, že jsem se mnohdy s názory ztotožnit neuměla, ale o tom to vůbec není. Rozhodně se moje vnímání otevřelo novým myšlenkám a názorům. A za to jsem vděčná.... celý text

Věž vlaštovky 2011, Andrzej Sapkowski

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy) ...říct, že jsem si tenhle díl ale vůbec nepamatovala a matně si vzpomínám, že mi nepřišel nic moc a úplně se za to stydím! Protože teď ho hodnotím o chlup líp než Křest ohněm! Uznávám, že první polovina byla lehce uloudaná a Geralt mě neštval, nýbrž přímo s*al. Sedět a fňukat, hledat viníky místo toho, aby danou situaci řešil, notabene když ani adekvátní viníky nemá... Asi už ani já nemám to mladistvé černobílé vnímání světa, asi jsem dospělá. Jako Ciri, byť je o víc jak deset let mladší. Vsuvky s rozmluvami Ciri s Vysogotou a druhá polovina vykompensovala všechny pomalé a zatrápené části a já jen nestíhala zírat. Bylo tam všechno, co jsem si přála - akce, napětí, lítost, porozumění. Obecně mě bojové scény moc neohromují, ale moment na zamrzelém jezeře mám v hlavě ještě teď a vevnitř se mi to svírá, když si uvědomím ten strach. I když to bude znít blbě, byla jsem na Ciri pyšná! No a pár citací, ať furt jen nemelu (pozor, SPOILERY): ..."Když se seběhli vesničané, poručil jim, aby mu donesli pytlík soli a džbán octa. A pilu. Nevěděla jsem... Nemohla jsem vědět, co má v úmyslu. Ještě jsem ani netušila, čeho jeho schopen. Byla jsem spoutaná... Zavolal nějaké pacholky a rozkázal jim, aby mě drželi za vlasy... A za víčka. Ukázal jim jak. Tak, abych nemohla odvrátit hlavu, ani zavřít oči, abych se musela dívat, co jim bude dělat. Řekl, že se musí postarat, aby se zboží nezkazilo, aby nepodlehlo rozkladu..." Dívčin hlas se zlomil a uvázl v hrdle. Vysogota již věděl, co uslyší, cítil, jak se mu sliny lepí v ústech... ...Po ztrátě nákladního koně, který se nám později zaběhl v lesích, když naše koně splašili vlci, nesl mezek veškerý majetek - tedy to, co z něj zbylo. Mezek se jmenuje Drákul. Byl tak pojmenován Regisem bezprostředně po krádeži a jméno mu zůstalo. Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku... ..."Domaluj pralidem veliké, ztopořené penisy." "To je nápad," nadchl se elf a namočil štětec. "Falický kult je pro primitivní kultury charakteristický. Takový obraz může některého vědce inspirovat k teorii, že lidská rasa tělesně degeneruje. Dávní předkové měli pyje jak kyje, chudákům potomkům zbyly jenom směšné přívěsky. Díky za radu, zaklínači." "Není zač. Mám ještě jednu připomínku: tvoje prehistorická barva vypadá příliš svěže."... ..."Můj milý," usmál se Esterad. "Takové argumenty nemohu s dobrý svědomím přijmout. Se smlouvami je to jako s manželstvím: nelze je uzavírat s myšlenkou na možnou zradu, podezřívavost zde není na místě. Komu se to nelíbí, ať se nežení. Zůstaneš-li svobodný, budeš mít jistotu, že nejsi paroháč, ovšem strach z parohů je ubohým a směšným ospravedlněním vynuceného celibátu. V politických i manželských smlouvách se nepřipouští žádné: co by bylo, kdyby..." ..."Crachu. Prosím. Co bylo a skončilo, k tomu se nevrací."... ..."Světlo a Temnota, Dobro a Zlo, Pořádek a Chaos? To jsou jenom symboly, ve skutečnosti neexistuje taková polarita. V každém je světlo i stín, trochu toho, trochu onoho...." ..."Jsem klidná! A pomsta? Vysvětli mi: proč ne? Proč se mám vzdát pomsty? Jménem čeho? Mravního principu? Co je mravnějšího než trest za zlé činy? Pro Tebe, filosofe a etiku, je pomsta činem špatným, odsouzeníhodným, neetickým, bezprávným. Jenže já se ptám: kde je trest za Zlo? Kdo jej má udělit a vyměřit? Bohové, v něž nevěříš? Velký demiurg - stvořitel, kterým sis bohy nahradil? Anebo zákony, nilfgaardská spravedlnost, císařšstí soudci a prefekti? Naivní starče!"... ..."Mám veliké oči, abych tě lépe viděl!" zařval železný vlk. "Mám veliké tlapy, abych tě mohl chytit a stisknout! Všechno mám veliké, všechno, hned se o tom přesvědčíš na vlastní kůži... Proč se na mě tak divně koukáš, malá holčičko? Proč nic neříkáš?" Zaklínačka se usmála: "Mám pro tebe překvapení."...... celý text

Můj kamarád upírek 1994, Angela Sommer-Bodenburg

Pět 2015, Ursula Poznanski

Na počátku čtení jsem se těšila, až budu psát komentář a postěžuju si na naprosto pitomý popis mé oblíbené záležitosti, geocachingu. Ale už před půlkou jsem věděla, že to neudělám. Kniha mě nesmírně bavila, příběh byl parádně zamotaný, reálný a děsivý. To, že jsem se bála a nemohla číst večer, je v podstatě taková maličká satisfakce pro autorku, že pokud někdy o příběhu pochybovala, tak minimálně jeden čtenář u toho s*al magi v kostkách (i když - ruku na srdce - u čeho se já nebojím?!). Musím vyzdvihnout perfektní a neotřelý nápad a i když člověk nemohl moc dobře předvídat důvod, měl reálný a de facto "rozumný" (byť to zní nevhodně) podklad. Autorce budiž chválena snaha nevybrakovat sama sebe nebo jiné autory thrillerů, kterými je český trh přehlcen a je vážně náročné najít kvalitní "detektívku", u níž se člověk bude bát a prodýchávat další a další stránky. Zdá se, že nenároční čtenáři hodnotí kladně neskutečnou brutalitu, namísto myšlenky a ducha celého příběhu. A mimochodem - noční keš jsem absolvovala jednou loni v létě a po této knize vím, že byla poslední!... celý text

Jednou ano, dvakrát ne 2014, Cylin Busby

Mám z knihy rozpolcené pocity. Na jedné straně považuji, cituji, "prvotinu autorky pro dospělé" za marný pokus o román, protože naivní vypravěčský styl mi připadal až moc laciný; na straně druhé si autorka získala jistou atraktivitu, byť poměrně nešťastným způsobem, protože se pokusila zpracovat téma pro mě zajímavé a myšlenkově složité. Souboj vědomí a podvědomí. Střet dohadů a faktů. Kolize zkušeností lidí, kteří se údajně vrátili a racionálního uvažování o posmrtném životě. Někteří spisovatelé mají dar vyprávět, hrají si se slovy, mazlí se s nimi, skládají je naprosto unikátně vedle sebe... Tahle paní ho ještě nemá. Nechci si zaujímat terminální stanovisko, chci si uchovat dojem z příběhu Westa a Olivie. A pár citací se SPOILERY, jo?! ... Konečně jsem pochopil, co mají lidé na mysli, když říkají, že našli toho pravého. Když se chtěli brát. Když byli připraveni říct, že chtějí celý zbytek svého života strávit s jedním jediným člověkem. Teď už jsem to chápal, protože jsem to tak sám cítil. Našel jsem to u Olivie... "... A abych byl upřímný, rád bych uvěřil tomu, že pokud jde o ni, máte pravdu, ale zároveň je ve mně něco, co se tomu prostě zdráhá uvěřit. Jednoduše se nedokážu smířit s tím, že by vůbec neexistovala. Nedokážu ji nechat odejít," přiznal jsem...... celý text

Křest ohněm 2011, Andrzej Sapkowski

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy) ... s plným vědomím zhodnotit tento díl jako nejlepší stejně jako tehdy. Byl vtipný. Byl akční. Byl napínavý. Byl prostě jedinečný! Od začátku jsem se bavila díky bandě trpaslíků, byla zvědavá kvůli tajné radě čarodějek a bála se kvůli tahu Nilfgaarďanům. Tentokrát se Geralt nechoval jako ten zákonně dobrý bojovník proti zlým silám. Upřímně jsem měla mnohdy chuť do knihy skočit pěkně kufrem, abych udělala kolem sebe co nejvíc bordelu, a profackovat ho. Případně aspoň našeptat Milwě, aby to udělala za mě. Tak neskutečně mě štval svým neustálým fňukáním, protože všelijaké bolesti drásaly jen jeho (ironie). Ale pochlapil se, to se mu k závěru upřít nedá. Regis. Všudybyl Všechnoznal. A právem, měl na rozdíl od dalších postav solidní náskok. Jen mně občas svým mentorováním lezl na nervy, ale věřím mu, že to nemyslel zle. To jen Geralt ho bral moc osobně, protože to byl mnohdy právě on, Geralt, kdo věděl víc než ostatní. Moje oblíbenkyně Milwa. Rázná, ostrá jak břitva sihillu, vždycky připravena odpovědět. Byla mi sympatická svou osobností, svým odhodláním i svými názory. Ciri. Neskutečná puberťačka, která hledá sama sebe a to, co vlastně chce. Na můj vkus jen lehce radikálním způsobem. Ale kdo v jejím věku nezlobil?! :) Fringilla Vigo. Dřív se mi strašně líbilo její jméno, aktuálně je mi sympatická i jako osoba. Sapkowski rozplétá další a další nitky ze stovek klubíček, objevují se další postav a příběh se dál krásně zamotaně vine... Pár citací, mnohdy jako výstřely ze tmy, ale poměrně trefné vzhledem k životu nás, lidí. "...K čertu, jak jen ta moc člověka pokouší! Jak svádí, aby ji zneužil! Když ji člověk má, snadno zapomene... A když zapomene, už se nedokáže vrátit."... ... Sotva jim svitla naděje, v nočním povětří zazpívaly letky šípů. Marigold zavřískl, tentokrát opravdu bolestně, a zaryl Geraltovi prsty do žeber. Zaklínač ucítil, jak mu na šíji stříklo něco teplého. "Drž se!" chytil básníka za loket a strhl ho na svá záda. "Dobře se drž, Marigolde." "Zabili mě!" kvílel trubadúr. Dost nahlas, na zabitého. "Krvácím! Umírám!"... ..."Nevědomost," poučoval Regis, "není omluvou pro nepromyšlenou činnost. Když něco nevíš nebo máš pochybnosti, požádej o radu..." "Mlč, upíre!" otočil se Geralt zády... ..."Jsem Maria, a ne Milwa. Jaká já jsem Káně? Kvočna s vejcem v břiše, žádná Káně... Milwa se s dryádami smála na bitevním poli, když vytrhávala šípy ze zkrvavených mrtvol - je přece škoda dobré střely. A jestli některý ještě dýchal, vzala ho nožem přes krk. Na takovou smrt vodila lidi zrádkyně Milwa. A smála se... Jejich krev teď volá. Jejich krev teď zevnitř rozežírá Mariu jako vosí jed. Maria platí za Milwu."...... celý text

Milenka mého muže 2014, Lucy Dawson

Emoce. Moc emocí. A to se mně líbilo. A to jako že VELMI! Neumím si vysvětlit, jak mohla autorka tak sugestivně popsat to neskutečné zoufalství a bolest; snad jen, že to sama zažila. Bylo mi vážně místy opravdu hodně těžko u srdíčka, když jsem si představila, že bych se kdy ocitla na místě hlavní hrdinky, že bych věděla, že můj muž, kterého celým srdcem miluji, má poměr s jinou ženou a klidně si hraje na svém noťáku Diablo jako třeba včera večer a myslí si, že žiju ve sladké nevědomosti... Fuj. Radši nevědět! Peterovi jsem nevěřila, ale nebyl to můj partner, abych byla ovlivněná endorfiny a jeho testosteronem. Budiž Mie odpuštěna ta povrchnost a naivita, byť se zdála poměrně dost inteligentní. Rozhodně mi nepřipadala jako totální blbka, s níž si každý chlap vytře pr... zarážky na podrážce. Stylistika a schopnost neztratit se sice v jednoduchém a poměrně krátkém, nicméně retrospektivami a vedlejšími postavami se hemžícím příběhu mě vážně okouzlila. Příjemný vypravěčský styl, místy patetický, místy naturalistický, místy lidsky sprostý, místy drsný. V dnešní době rozhodně uznávám! Na závěr bych ráda poznamenala, že surová dějová linie je, řekněme, přitažená za vlasy. Neříkám, že se to nemohlo stát, ale když o tom člověk čte, říká si, že je to fakt trošku pikačovina. Jsem na klasické romány o vztahu dvou/ tří/ čtyř lidí hrozně kritická, zamýšlím se nad aplikovatelností do běžného života, věrohodností a vyhodnocuju pravděpodobnost výskytu jednotlivých postav. Ale nepopírám, it´s my problem, a zoufalí lidé dělají hodně zoufalé věci. :) A pár citací... ... Ta obrovská bolest a zmatení jako by můj vztek zamrazily. Jen jsem na něj zírala, jak tam tak leží, a navzdory vědomí, jak dlouho a jak hluboce ho miluju a jak to celé zpackal, zničil všechno, co pro mě bylo tak drahé a skutečné, že mi to sebral, aniž by mi dal na výběr - navzdory vědomí, jak bezohledně naložil s naším vztahem i společným životem -, místo abych zuřila a rozhořčeně ho obviňovala, tak jsem pořád viděla jenom to, jak tam leží a tiše oddechuje. Jediné, počem jsem toužila - co jsem potřebovala - bylo vlézt si k němu do postele. Obejmout ho a nechat se vzít do náruče... ... Nenávidím ji. Bože, jak já ji nenávidím. Po uplynulé noci jsem přesvědčená, že ji mám dokonale přečtenou. Patří k těm ženám, které zastávají názor, že partnerka není překážkou. Vidím ji, jak si vyzývavě přehazuje vlasy přes rameno a popíjí u baru koktejl s nějakou stejně nezodpovědnou, bezcitnou rádoby herečkou beze špetky skrupulí nebo studu... ... "Protože já moc dobře vím, že Nick se někdy chová jako úplný pitomec, a jestli po něm to dítě podědí nos, tak mu sama zaplatím operaci, ale včera mě v posteli líbal na břicho, což je samozřejmě směšný," ušklíbne se, " protože na něm ještě není vůbec nic vidět, a mě v tu chvíli napadlo: panebože, bude z nás rodina.A ani trochu mě to nevyděsilo!"... ... Láska neznamená v jednom kuse někomu volat; znamená sdílet obyčejné, všední věci, čas od času po sobě posbírat hrnky postavené u gauče, protože vás už unavuje opakovat, že samy do té myčky nedojdou; znamená to dělat podobné věci, a navzdory nim toho druhého milovat... ... "Některá přátelství možná nemají vydržet do dospělosti. Jednoduše neobstojí," odtuší Lottie mírně a vezme mě za ruku. "Možná," uznávám. "Nebo mě jen neměla ráda tak, jak jsem si myslela. To se nikdy nedozvím. Život už je takový."...... celý text

Čas opovržení 2007, Andrzej Sapkowski

Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy) ... říct, že jsem se neskutečně bavila. Banket na Thaneddu mi připomínal klasické plesy ve městě, kdy se všechny ženy bez výjimky očumují a komentují všechno, co můžou i na co nemají absolutně nárok. Výborný! Poplatný! Vtipný! Ve druhém díle ságy nechyběla akce, napětí a humor. A Ciri, chuděrka maličká, asi i díky Potkanům předčasně vyspělá Ciri, má stále nárok na svoje povrchní vnímání skutečnosti, že se ocitla sama. Milion jmen, milion příběhů, politický background, konspirace a všemožná spiknutí i těch, do nichž by to člověk nejméně řekl - jo, to je přesně to, co se v Času opovržení děje. Konversace Geralta a Vilgefortze. ... "Příroda nezná pojem filosofie, Geralte z Rivie. Tak jen lidé nazvali svoje ubohé a směšné pokusy o pochopení přírody. A výsledky těch pokusů označují za vědu. Je to jako kdyby tuřín hloubal nad příčinami a důsledky své existence. Výsledek by mohl nazvat odvěkou a tajemnou Rozepří bulvy a natě a déšť, dejme tomu, Nevysvětlitelnou mocí tvoření. My, čarodějové, neztrácíme čas hádáním, co je příroda. My to víme, neboť my sami jsme její součástí."... ... "Opustil jsem ji," navázal po chvíli, "ale nemohl jsem žít v prázdnotě, do níž jsem upadl. Pochopil jsem, že tu prázdnotu nezpůsobuje to, že mi schází ta žena, nýbrž to, že mi schází ten pocit. Paradox, že? Nemusím to doufám dále rozvádět, jistě se domýšlíš, kam to dospělo. Stal jsem se čarodějem. Z nenávisti. A teprve tehdy jsem pochopil, jak jsem byl hloupý. Pletl jsem si vesmír s hvězdami odrážejícími se na vodní hladině."...... celý text

Vypravěčka 2014, Jodi Picoult

Zpočátku jsem byla hodně skeptická, protože se zdálo, že se autorka marně pokouší zpracovat rozsáhlé a tak strašně těžké téma a nastudovala k tomu jen minimum, kapičku z oceánu. Sama jsem četla nespočet knih a začátek příběhu pro mě byl vážně nechutně naivní a nevyzrálý. Během Josefova vyprávění jsem povytáhla obočí v němém komentáři: "A vida." Když vyprávěla Minka, bylo mi jasné, že přeci jen něco si přečetla o Osvětimi a jiných koncentračních táborech. Nicméně jsem ji podezřívala, že si některé miniosudy vymyslela. Osobně bych pojala pasáže s rádoby-fakty jinak. Myslela jsem si, že mě Jodi nemůže překvapit a ačkoliv jsem ke konci už začala chápat souvisloti, povedlo se jí to. Neubráním se poznámce o neskutečné náhodě setkání dvou lidí v prostoru, kudy proudilo denně přes 4 000 cizích osob. To bylo na mě trošku moc. Ale je fakt, že pro člověka, který nemá tolik nastudováno a načteno, to může být zajímavý a úderný příběh. Já osobně znám mnohem zajímavější. Na druhou stranu hodnotím kladně několik dějových rovin, retrospekci a vsuvku v podobě příběhu o Anie. Čtyři hvězdičky jsou trošku jiné, než čtyři hvězdičky, které jsem rozdala. Upřímně je to spíš 3,5. Zaujalo mě pár pasáží, z faktického i emočního hlediska: ... Vyprávím vám to proto, že se lidé vždycky ptají: Jak se mohli nacisté dostat k moci? Jak mohl Hitler vládnout bez omezení? No, řeknu vám, že zoufalí lidé často dělají věci, které by je normálně ani nenapadly... ... Vytáhla jsem z hromady další zavazadlo. Tohle jsem poznala. Spousta lidí může mít stejný kufřík jako můj otec, ale kolik z nich si opraví ucho kouskem drátu?... ...Možná se mě teď zeptáte, proč jsem o tom nemluvila nikdy dřív. Vím, jak silný a mocný dokáže být příběh. Může změnit běh dějin. Může zachránit život. Ale může to být také jímka, pohyblivý písek, v němž uvíznete a nedokážete se z něho vyhrabat... ... Zbraně, které má autor v tomto případě k dispozici, nefungují. Některá slova jako by přílišným užíváním ztratila tvar. Třeba láska. Mohu napsat slovo láska tisíckrát, a pro každého bude představovat něco jiného...... celý text

Pulz 2013, John Lutz

Geniální nápad. Výborná koncepce. A tím bohužel končím. Příběh začal velice slibně. Hltala jsem každou stránku, každé slovo, věřila jsem v inteligentní závěr, který ovšem nepřišel. Stručné a vzhledem k průběhu dost jednoduché zakončení, žádná "klasická Lutzova pecka". Škoda. S politováním hodnotím třemi hvězdičkami. A to nejen kvůli zklamání ze závěru, ale i pro ten příšerný rodinný patos o geniální znovuobjevené dceři. Ach jo, Johne, obávám se, že procházíš stejnou selfvykradačskou krizí jako Dan Brown. Mám strach ze všech těch gradujících brutalit, protože působí dojmem náhrady za ukrytý smysl pro konzumentské čtenáře. Asi si dám na čas zase odfuk...... celý text